Pokračování textu ze strany 103
Po té malý ošklivý červík řekl: »Ó, Matko Starosti, jsem tak bídný, že nemohu být bídnějším; ale ať jsem dvakrát ještě ošklivějším a ať mám dvakrát tolik útrap, mohu-li na konec býti dvojnásob krásnějším.«
Matka Starost řekla vážně: »Myslíš, že budeš mít tolik vůle, červíčku? Uvidíme.«
Po té rozmluvě červíček vyrostl a stal se ošklivějším, takže žádná zvířata s ním nechtěla mluvit. Tělíčko jeho nebylo štíhlé jako u jiných housenek, ale mělo vysoký hřbet a dlouhý ocas. Na hlavě vyrostly mu dva rohy a čelo měl »znamenané« dvěma bílými pruhy s modrým trojúhelníkem uprostřed. Čelisti zbarvily se do krvava, aby vzbuzoval hrůzu. Ptáci, zdálo se, že se ho bojí a veverky se mu daly do smíchu a prskaly, když ho viděly přicházeti, i jiné housenky s ním nechtěly nic míti.
Tak vedl svůj osamělý život a lásky proň nikde nebylo. Uchyloval se nejraději na starou jívu a tu jedině cítil se trochu doma a netruchlil.
Jednoho dne se plazil po plotě a slepice s kuřaty běžela za ním, aby ho snědla. Avšak když spatřila »rohatého červa«, vykřikla: »O, lauk, lauk! Pryč, kuřátka, hned!«
Jindy viděl červík plcha, jak učí své děti hráti si s cvočkem. Vypadaly tak rozjařené a šťastné, že zatoužil ne připojiti se k nim, poněvadž nedovedl než se plaziti, ale býti tak šťasten a moci se na ně dívati. Avšak když se pomalu přikradl vpřed, starý plch spatřiv, jak vlaje svými rohy a vypadá jako zelený jedovatý plaz, vykřikl: »Utíkejte děti,« a všecky se schovaly do díry a matka — zacpala vchod hlínou.
Avšak nejvíce dojalo červíka, když jednoho dne uzřel při západu slunce okřídlenou rozkošnou bytost, jež snesla se na chvilku do koruny dubu. Nikdy neviděl tak krásného ..text pokračuje
