Pokračování textu ze strany 89
když princ políbil Spící Krásku, a dítě se ihned probudilo. Pak stalo se to nejpodivnější. Z hlíny a prachu vylezla překrásná, oslňující Víla se sametovými křídly, oranžovými, rudě protkávanými a štíhlým, rovným tělem. A jak vyšla a rozhlížela se plaše kolem, třesouc se novým životem, Matka Starost jí zašeptala: »Jdi na louku za večera.«
Odlétla. Ó, jak lehce se létalo a jak to bylo slavnostní! Vzpomínala, jak kdysi plazila se pod zemí. A letěla tichou sladkou nocí, jak jí bylo raděno, na horskou květnatou louku. Když tam přilétla, spatřila mnoho bytosti sobě podobných — celý zástup — rejdících v měsíčním světle a tančících kolem dokola v třpytných kruzích, vymršťujících se a honících se navzájem, nebo skrývajících se v trávě.
Nebylo tu hostiny, poněvadž duchové a víly nejedí, jen pijí med z pohárů květných. Avšak byl tu duch blažené radosti nad vším tím. A byli tu někteří s křídly bílými jako sníh, jen zlatě olemovanými. Často jí zmizeli s očí, neboť když pozvedli křídel, nebylo jich viděti. Měli je jako ona vespod kouřově černé. Ale pak cítila opojný, nanejvýš libý zápach mandlový, který vycházel jim ze zadních nohou. Zdáli se být silnějšími, avšak jeden z nich přilétl s veselým pozdravením za novou tanečnicí a ačkoliv mu prchala, pukal radostí, že se mu podařilo ji vyhledat. Honil se za ní, až ji chytil a ruku v ruce tančili spolu při večerní luně. Byla šťastnější, než si kdy pomyslila, že je to možno a tančila s rozkoší tento svůj svatební tanec. Ráno však byla velmi znavena a usnula na lístečku chmelovém, nepozorujíc ani, že mnoho perliček s jejího šatu spadalo na zem. Tam ležely, až Matka Starost přišla a dotkla se jich kouzelným proutkem i stal se z každé plazivý skrček, pak dítě v kolébce a konečně tančící víla.
