Skauti v Americe

Ernest Thompson Seton

Hlavním tématem 12. čísla, 95. svazku, týdeníku The Outlook, byl skauting. Nejvíc prostoru dostal se svým článkem redaktor londýnského Daily Expressu, angličan Ralph D. Blumenfeld, který na 13 bohatě ilustrovaných stránkách prezentoval Baden-Powellův skauting.

Hned za jeho článkem následoval článek Setonův, který můžete číst zde. Pro nás je na něm zajímavé především to, že v něm Seton poprvé popsal jak vznikl první kmen woodcrafterských indiánů. I když, zcela záměrně, uvádí jiná jména, je na základě srovnání s jinými verzemi a prameny zřejmé, že šlo o kmen Sinawa (Cos Cob).

Oproti všem ostatním verzím je tahle pozoruhodná také tím, že ji Seton vypráví v tzv. er-formě. Záměrně zvolil tuhle formu. Jednak aby zdůraznil svoje organizační schopnosti a chyby, které učinil mohl nechat na údajném „hostiteli”, kterým měl být jistý John Moale. Tohle alter-ego vymyslel mimo jiné i proto identitu, aby odlákal pozornost zvědavců kmene z Cos Cob, aniž by se při tom musel uchýlit ke lži. Doslova uvedl: „Můj přítel John Moale byl zajištěný továrník v důchodu, který v roce 1900 koupil několik set akrů opuštěné zemědělské půdy ani ne 1000 mil od Bostonu..

Když se nad tím zamyslíte, musíte uznat, že nekecal – jenom trošku nadsadil. Neboť skutečně v roce 1900 koupil opuštěnou zemědělskou půdu, která ovšem měla jen něco málo přes 100 akrů a byla „ani ne 1000 mil od Bostonu” – ve skutečnosti totiž bylo těch mil jen 184. Také byl finančně zajištěný, protože mu chodily průběžně peníze za již vydané knihy a skutečně si tak mohl připadat jako „továrník-spisovatel v důchodu”, protože ho psaní nebavilo.

Téměř každý americký chlapec před sto lety žil na venkově. A ne-li, tak ho měl alespoň tak blízko, že i tak mohl užívat výhod venkovského života. Měl všechny praktické znalosti, kterým se lze naučit na farmě: uměl jezdit na koni, střílet, bruslit, běhat, plavat, pracovat s nářadím, pečovat domácí zvířata, vyznal se v lese, byl silný, samostatný, vynalézavý, dobře vyvinutý na těle i na duchu. A mimo to, měl i slušné vychování z domova. Respektoval nadřízené, poslouchal rodiče a vůbec představoval ten nejlepší materiál, ze kterého lze vytvořit národ.

Dožili jsme se nešťastné změny. Svoji roli v tom sehrála prudká expanze průmyslu, který vyžaduje čím dál větší specializaci, která sebou nese neustálé zužování duševního rozhledu jednotlivce. Svůj podíl na tom má i vznik velkých městských aglomerací a úpadek drobného zemědělství, které by mohlo tento neblahý trend vyrovnávat. Dříve bylo každé menší hospodářství vysokou školou řemesel. A částečně na tom může mít svůj podíl i ztráta vlivu tradičního náboženství. Výsledkem je, že dnes na venkově vidíme zcela odlišnou mládež. Mládež, pro kterou není samozřejmá úcta k nadřízeným a poslušnost vůči rodičům. Šikovných chlapců, co to umí s nářadím a dokáží se o sebe za všech okolností postarat, je jako šafránu. A takový, co by se choval slušně, tak jak tomu bylo zvykem dřív, je dnes naprostá výjimka.

Zájem o atletiku se u většiny z nich scvrknul na zájem o velkolepé soutěže, které rozdělují národ na dvě skupiny: skupinu několika nabušených šampionů co zápolí v aréně, a davy fanoušků co nedělají nic. Jenom sedí, hledí, kouří a popíjejí alkohol.

To je důvod, proč tolik přemýšlivých lidí brojí proti baseballu, fotbalu, apod. Vidí, že se opakuje situace, která v minulosti skončila pádem Říma. V dobách jeho růstu, byl každý muž vojákem; a na jeho konci spolu bojovala hrstka gladiátorů v aréně, kterým tleskaly tisíce diváků aniž by měly potuchy o tom, co je to skutečný boj a hrdinství.

Degenerace se tomu říká.

Zkrátka, nemohl jsem se smířit s tím, jak se z našich statných, mužných a samostatných chlapců stávají neduživí kuřáci cigaret s chatrnými nervy a pochybnou vitalitou – proto jsem rozjel v Americe woodcrafterské hnutí. Nikdy jsem to sice výslovně neřekl, ale mým cílem bylo vytvořit protiváhu zlu, které sebou přinášejí “arénové” sporty, jako baseball, fotbal či nejrůznější závody. Woodcraft, i skauting místo nich nabízejí mnohem čistší a zdravější aktivity.

Asi po dvou letech plánování, počínaje rokem 1898 jsem začal podnikat první kroky a roku 1901 už existovalo několik skupinek. Záhy jsem ale zjistil, že pro ně musím najít nějaký ideál. Jde o to, že žádná filosofie v historii, jakkoliv krásná, by se neujala, pokud by měla konkrétní vzor hodný následování. Potřeboval jsem ideálního muže přírody, hrdinu, čistého, mužného, statečného, malebného, mistra v lovu i táboření, který by ale byl zároveň všem dobře známý. První kdo mi vytanul na mysli byl Robin Hood, ale ten nebyl ani ideální, ani dobře známý. Rollo, král moří, by byl téměř dokonalý, kdyby byl ovšem v USA dobře známý. Jenže pro obyčejného Američana byl stejně neznámý jako Platón nebo Siddartha.

Nabízel se i Král Artuš, ale to zas nebyl člověk, který by se pohyboval v přírodě. A dovednosti jimiž se proslavil už dnes praktické uplatnění nemají. Krom toho, i on byl pro naprostou většinu američanů zcela neznámý.

Nakonec mi nezbylo nic jiného, než použít jako vzor ideálního indiána z knih Longfellowa a Fenimora Coopera. Upřednostnil bych ideál z řad bělochů, ale ukázalo se, že jedině Indián může vyhovět všem požadavkům, včetně toho, aby byl všem dobře známý. Utvrdilo mne v tom i to, že každý chlapecký tábor, ať dříve nebo později nakonec přijal koncept založený na vůdčí autoritě jednoho chlapce, kruhu jeho starších kamarádů, dospělém a vlajce – tedy náčelníkovi, sněmu, medicinmanu a totemu – rozdíl byl jen v tom, že já použil indiánskou terminologii. U všech táborů, bez ohledu na jejich formu, byly použity indiánské prvky.

Přesto, že několik kmenů či klubů vzniklo již v letech 1901 až 1902, dostavil se první výrazný úspěch až v roce 1903, kdy jsme za okolností, které jsou k demonstraci obzvláště vhodné, založili kmen Divoké kočky.

Můj přítel John Moale byl bohatý továrník v důchodu. Roku 1900 koupil několik set akrů opuštěné zemědělské půdy, ani ne tisíc mil od Bostonu. Zde chtěl ukojit svoji touhu po životě ve volné přírodě a mít své vlastní malé království. Svoji državu obehnal dvanáct stop (asi 3,5 m) vysokým plotem, odstranil všechny vnitřní zdi, apod., a tak vznikl jeden velký park se spoustou nádherných krajinných prvků. Jeho vidina klidu a míru byla skvělá, ale sousedé to nesli s nelibostí. Svým plotem totiž ohradil pozemek, který byl dříve společnou pastvinou pro krávy z přilehlé vesnice. Dospělí sem chodívali na dříví a v létě na pikniky. A chlapci zde měli svá naleziště oříšků. Teď z toho nebylo nic. Pro ně byl cizák. Boháč, který okradl chudé, a tak se mu to snažili všelijak znepříjemnit. Ničili mu plot a házeli kamením na jeho výstražné cedule, dokud poškrábané a potlučené neupadly. Na bránu mu kreslili obscénní obrázky a jeho zaměstnance strašili tak dobře, že se neustále báli o život. Moale se tomu mohl smát, ale jeho zaměstnancům do smíchu nebylo a odcházeli. Co měsíc najímal novou čerstvou partu dělníků, ale duchové je pokaždé vyhnali. Moale je racionálně uvažující člověk, bez přehnané představivosti, vytrvalý, nebojácný ale mírumilovný. Opravil plot, obnovil výstražné tabule, ale nepodniknul žádné kroky proti nepříteli a doufal, že ho svým přístupem odzbrojí. Ale domorodci už patřili mezi dělnickou komunitu, která ztratila onu velkomyslnost, kterou v sobě měl dříve každý venkovan. Byli zlomyslní, a jeho shovívavost považovali za slabost. Dál pokračovali ve svých útocích; alespoň tedy chlapci. Dospělí měli dost své práce na to, aby se po nocích oddávali nějakým výstřelkům.

A tak to šlo po celé léto, jak jsem se dozvěděl, když jsem Moaleho v září navštívil. Ráno po svém příjezdu, jsem šel se svým hostitelem ke vchodu do parku. Vyprávěl mi o svých problémech, takže mě ani moc nepřekvapilo, když jsem uviděl velikou bránu, znesvěcenou množstvím necudných obrázků doplněných nápisy, které byly až nepříjemně osobní.

“Tak vidíte,” řekl Moale, a mávl rukou směrem k bráně.

Okamžitě jsme se pustili do natírání brány a jak jsme tak natírali, šla kolem parta vesnických kluků. Jejich tváře prozrazovaly zájem o naše počínání. Moale k nim přistoupil a řekl:

“Koukejte hoši. Nevím, kdo mi pomaloval bránu, a ani to nechci vědět, ale jestli to víte vy, přál bych si, abyste ho požádali, aby toho nechal. Já tu bránu natřu klidně znovu, ale už teď má ta brána tolik nátěrů, že jí to dělá jen dobře.”

Tahle velice smířlivá řeč ale chlapců nestála za odpověď. Akorát rozpačitě koukali a pokračovali dál v cestě. Příští ráno se nejenom na bráně, ale i na jejích sloupech a přilehlých stromech leskly čerstvě natřené ty nejurážlivější obrázky, které měly nepochybně jediného autora, neboť vykazovaly stejný motiv, stejný způsob myšlení a stejnou mistrovskou ruku. Moale byl zoufalý. Usilovně jsem přemýšlel o příčině jeho potíží, a když jsem se ho důkladně vyzpovídal, abych pochopil podstatu věci, s potěšením jsem zjistil, že jsou to chlapci, a ne dospělí, kdo je tak aktivní. O chlapcích něco vím. Konec konců sám jsem tak trochu chlapcem. Chlapec je malý divoch ve věku od 16 do 17 let. Vzpomněl jsem si, jak Britové v Indii, i Římané, všude úspěšně ovládali své divoké sousedy prostřednictvím jejich náčelníků.

Řekl jsem Moalovi: “Dovolte mi, abych to s těmi chlapci zkusil. Pokud mi pomůžete s potřebným vybavením, zavazuji se, že všechny ty nepříjemnosti skončí.” Byl připraven na všechno a tak mi dal mi volnou ruku. Koupil jsem dva vojenské stany a tři stará indiánská teepee, která zbyla po Sportsmen's Show. Sehnal jsem dvě kánoe. Dvě loďky na jezírku v Moaleho parku už byly. Sehnal jsem i nějaké luky, šípy a terč.

Pak jsem se s partou dělníků pustil do přípravy ideálního tábořiště u jezera na pozemku mého přítele. Na něm jsem postavil ze stanů a týpí indiánskou vesnici. Některým chlapcům se podařilo během závěrečné operace pod různými záminkami, proniknout – “Byli vysíláni pro zprávy”, atp. Ale nejevili žádné známky nepřátelství.

Když byla vesnice hotová, stany i nádherná týpí s obrázky válečníků a bizonů stály, kánoe připravené na pláži a všechny známky civilizace potlačeny, zaplatil jsem jednomu nebo dvěma nejhorším chlapcům z vesnice, aby doručili dopis Moalovu předákovi do naší indiánské vesnice. Jeho zpráva o jejich chování byla uspokojivá. “Vypadali jako zhypnotizovaní, a vůbec nechtěli odejít.”

Zašel jsem do místní školy a dostal jsem povolení, abych si mohl s chlapci pět minut promluvit. Požádal jsem všechny chlapce od deseti let výše, aby se postavili. Bylo jich dvanáct.

“Takže, chlapci,” řekl jsem, “pan Moale vás všechny zve, abyste příští pátek po škole přijeli do indiánské vesnice na jeho pozemku a tábořili s ním až do pondělního rána. Budete mít k dispozici jídla co sníte, loďky a kánoe, zkrátka vše abyste se v táboře měli fajn. Nemusíte sebou brát nic kromě dvou dek pro každého ale je zakázáno brát s sebou střelné zbraně, zápalky, tabák nebo whisky. Tak co, přijdete?”

Odmlčel jsem se, aby mohl na to případně někdo něco říct, ale žádné reakce jsem se nedočkal. Ten tucet stojících chlapců se tvářil všelijak. Podezřívavě, zatvrzele i tupě.

Zopakoval jsem tedy svou nabídku: “Takže si nechcete užít táboření?”

Ale zas nic.

To mne rozhodilo. Nedokázal jsem to pochopit. Tak jsem se tedy zaměřil na vysokého chlapce s jiskrou v oku, který stál poblíž a zeptal se ho přímo: “Chtěl bys tábořit v lese s kánoemi a rybařit, jak se ti zlíbí?”

Jedinou odpovědí bylo energické přikývnutí. A stejně tak tomu bylo i u dalších dvou chlapců, kterým jsem položil stejnou otázku, takže jsem to vzal jako souhlas a než jsem je opustil jen jsem dodal: „Pamatujte tedy, teď v pátek, po škole, v indiánském táboře v parku pana Moaleho.“

Moaleho předák byl pověřen funkcí kuchaře a generálního dodavatele. Nakoupili jsme zásoby tak, aby vystačily nejenom dvanácti chlapcům, s nimiž jsem mluvil, ale ještě o polovinu více, a v pátek ve čtyři hodiny odpoledne bylo vše připraveno.

Ale žádní chlapci nepřišli.

Čekali jsme všichni tři pět minut, deset, patnáct, ale nic se nedělo. Začínal jsem už být z toho nesvůj. V hlavě mi běžela dokola stará říkanka: “Pan Smarty uspořádal párty, a nikdo nepřišel.” Moale začal říkat, že měl od samého začátku k mému plánu nedůvěru, a předák si s úlevou oddechl. Deptalo mě ještě asi 10 minut trapného ticha, když tu okolo půl páté začal od vchodu přiházet nějaký halas, a zanedlohou dorazili v jednom chumlu naráz všichni chlapci – nebylo jich dvanáct nebo patnáct, jak jsme čekali, ani ne osmnáct, pro kolik jsme se zásobili, “ale dvaačtyřicet”. Všichni chlapci ze školy. Každý, kdo chodil do školy nebo tam měl sestru nebo bratra, se pozval a dorazil; ideální párty – dvanáct pozvánek a dvaačtyřicet návštěvníků.

Protože to byly Yankeejské děti, ostýchali se ani ne deset minut. Brzy se ukázalo, že sem přišli za zábavou.

“Řekněte, pane, můžeme hulákat?”

“Jasně, jak je libo.”

“Můžem se svlíknout?”

Jelikož bylo teplé počasí, odpověděl jsem. “Samozřejmě, do poslední nitě, pokud chcete.” A vzápětí se z nich stala tlupa nahých, řvoucích divochů, co běhali po les, skákali do jezera, házeli po sobě blátem nebo se skákali přes oheň.

Moale byl zděšený. Vypadal, jako bych sem přivezl a vypustil Frankensteina, ale nazí kluci nemohou zapalovat lesy nebo ničit majetek ve velkém. Uklidnil jsem ho: “Nebojte se, to patří k věci. Chci, aby se nejdřív vybila jejich zvířecí energie.”

V šest hodin se začalo stmívat. Chlapci už byli unavení a hladoví. Zaplanul táborový oheň. A kuchař přivolal divochy hlasitým voláním: “Jídlo! Jídlo!”

Chlapci přiběhli do tábora, oblékli se a pustili do zásob. Ach, jak ti jedli! Takovou příležitost si nemohli nechat ujít. Jídlo bylo lepší než měli doma a tak se najedli jak dvaačtyřicet hroznýšů. Ještě ten večer snědli všechno jídlo, které jim mělo vystačit do pondělí. Naštěstí další den byla sobota a Moale není žádný škrt. Tábor se cpal od šesti do sedmi, a pak unavení, najedení a spokojení leželi v záři ohně a byli připraveni na nějakou novou a klidnější zábavu. Vím něco o divoších – tedy o chlapcích; je to přesně totéž – a řekl: “Chcete abych vám teď vyprávěl nějaký příběh?” Jejich odpověď byla spíš žoviální než zdvořilá, ale zjevně upřímná.

“To si piš, jen do toho.”

Vyprávěl jsem jim o indiánech a životě na pláních a své příběhy jsem stupňoval, dokud jsem v nich nezapálil kouzlo romantiky Fenimora Coopera a nerozdmýchal do plamenů slávy o rudém muži. Mezitím jsem sledoval svůj materiál. Chtěl jsem, aby byli všichni zaujatí a utlumení, ale ne ospalí. Kolem osmé hodiny přestaly hádky a hrubé žerty nejvzdálenějších chlapců. Skupina se kolem mě semkla. Když jsem vyprávěl dramatický příběh o špiónovi v nepřátelském táboře a o tom, jak se svými činy proslavil, oči mých blízkých se dívaly napjatě a jako magnet. Když jsem dokončil příběh, cítil jsem vzrušení z intenzivního zájmu; Cítil jsem, že sympatizují s myšlenkou na slávu, a jejich lítost, že ušlechtilí rudí muži odešli dřív než se narodili. Jejich odpor ke mně – cizinci – byl pryč. Teď, usoudil jsem, nastal ten správný psychologický okamžik. Po náležité pauze, která by měla vždy následat po dobrém vyvrcholení, jsem zamyšleně řekl: “Tak co přátelé? Povězte. Jak to uděláme s tím tábořením? Budeme se tu jen tak motat, nebo to budem dělat opravdu indiánským stylem?”

Na to byla pochopitelně pouze jediná odpověď – “Ó, jako indoši; my tu chcem žít stejně jako indoši.”

“Dobrá, mně je to též po chuti,“ já na to. “Takže pamatujte, od teď jsme kmen. A každý bojovník v něm má svůj hlas. Nejprve ale musíme zvolit hlavního válečného náčelníka.”

“No, myslíme, že vás bereme,” zněla rychlá odpověď, která se nepochybně zrodila z nedávno navázaných sympatií.

“Ne, to nedělejte," odpověděl jsem, “nejsem náčelník, ani pan Moale. Jsme medicinmani. Chci aby byl náčelníkem někdo z vás.”

A teď tu bylo dvaačtyřicet uchazečů o tuhle práci a každý z nich měl ty nejpádnější důvody, proč by zrovna on měl být náčelníkem. Hádka začínala přerůstat ve strkanici, dokud jsem neřekl: „Počkejte, hned to vyřešíme; který chlapec co tady je to dokáže natřít všem ostatním?”

“Ó, to není fér!” ozval se rozhořčený sbor. “To dokáže Hank Martin, protože je starší, větší a silnější než kdokoli z nás.”

Ach, jak se mi sevřelo srdce při zmínce o Hanku Martinovi, patnáctiletém, ramenatém chlapci, hranatou bradou a šedýma očima, silném jako mladý býk, energickém, samostatném a nebojácném, ale nejhorším chlapci v “okrese”. Byl v pozadí kdejaké lumpárny. Jeho kousky už dávno přestávaly být pouhými veselými klukovskými žerty a začínaly přerůstat v trestné činy. Hank s jistotou rostl pro káznici a dobrá desítka chlapců s ním. Jeho otec choval krávy. Hankovým zaměstnáním bylo každé ráno roznášet mléko, a to mu dávalo řadu příležitostí k zlomyslnostem, kterým nedokázal odolat. Dobře jsem věděl, že to Hank byl umělcem co pomaloval bránu. Bál jsem se Hanka Martina. Byl to však on, kdo byl nesporným vůdcem bandy, a tak jsem ho musel, v souladu se svou politikou, získat.

“Dobrá,” řekl jsem. “Je tady někdo, kdo si myslí, že to dokáže natřít Hanku Martinovi?”

A byl. Chlapec jiného ražení, na svůj věk vyspělý, nabídnul své služby. Byl očividně ochoten riskovat, pro to aby vydobyl respekt a úctu.

“Výborně,” pravil jsem. “Jsem rád, že to vím. Teď to ale nebudeme zkoušet, na to bude čas jindy.”

Tak mezi těmito dvěma měla rozhodnout volba. Martin získal poměrně snadno většinu, jeho autorita vůdce byla nepochybná.

Obvykle se stává, že za špatné jsou považováni chlapci jen proto že mají nadbytek energie, nebo je okolnosti přivedly k tomu, aby své pravé já ukryli hluboko v sobě. Pokud odhalíte příčinu, pravděpodobně je přesvědčíte, aby svou masku odhodili.

V naději, že je to právě tento případ, jsem si vzal Hanka stranou a pravil:

“Podívej, Hanku, tví přátelé tě zvolili náčelníkem kmene, a nezapomeň, že nejen pro dnešek, zítřek a pozítří. Budeme v tom pokračovat po celý rok, tady i jinde, jako klub, dokud o to budou mít zájem. Pamatuj, že tyhle malé kluky povedeš. Doufám, že je nepovedeš k ničemu, zač byste se museli stydět.”

Nedokázal jsem dopředu říct, jak to na něj zapůsobí, ale podstatné je, že jeho povaha byla dobrá. Odpovědnost za moc je jen jinou formou lásky ke slávě, nejsilnější vášní všech divochů – i chlapců. Není nic, oč by se pod tlakem tohoto magického vlivu nepokusili, a také nic, čemu by se pod jeho opačným vlivem – strachem z posměchu – nevyhnuli. Hank se ke svým novým povinnostem postavil jako muž.

To ale předbíhám. Zatím jsme měli hodně práce s naší volbou. Můj pohled teď upoutal mimořádně tlustý chlapec. Bylo mu zřejmě asi čtrnáct let, ale vážil nejmín dvě stě dvacet liber (~100kg). Otočil jsem se na chlapce vedle mne a zeptal se: “Kdo je to?” “To je Tom Sewit”, odpověděl. Pomyslel jsem si: “Jeho jméno si budu určitě pamatovat, když vypadá takhle.“ Teď přišel čas vyhlásit nominace na druhého válečného náčelníka. Okamžitě se ozvalo hlasité volání: “Tom Sewit, Tom Sewit!“ Tlustého chlapce jsme rozhodně nechtěli. Potřebovali jsme sportovce, a tak jsem si toho nevšímal, dokud se poblíž neozval slabý hlas: “Tom Barney.” Tom Barney sice nebyl nic moc, ale byl lepší než ten tlusťoch a “v bouři je každý přístav dobrý”.

Takže jsem řekl: “Teď jste hovořili vy. Tom Barney je ten pravý pro tenhle post. Nyní, kdo je pro Toma Barneyho, ať zvedne ruku.” A zvedlo se pět paží. “A teď kdo je pro Toma Sewita” – a 38 rukou vyletělo nahoru – hotový les. To mě zmátlo, tak jsem je přepočítal. A při tom jsem zjistil, že jeden chlapec má nahoře obě ruce. “Hej,” řekl jsem, “ty podvádíš – počet hlasů nesedí. Zmařil jsi tím celou volbu, takže ji musíme zopakovat.”

A pak jsem pronesl silnou řeč na podporu Toma Barneyho a uvedl všechny důvody, co mě napadly abych podpořil jeho zvolení, ale je doufám jasné že jsem nemohl při tom hanět jeho protivníka, který tam seděl. Dal jsem na první místo svého kandidáta, abych tím získal na jeho stranu ty nezávislé. “Takže,” řekl jsem, “hlasujte poctivě. Kdo je pro Toma Barneyho jako druhého válečného náčelníka, ruku nahoru.” K mému údivu se zvedly jen dvě ruce (Toma Barneye a jeho bratra). “A pro Toma Sewita.” A čtyřicet rukou bylo nahoře. O výsledku nemohlo být sebemenších pochyb. Velmi nerad jsem oznámil, že byl zvolen Sewit. “Tome Sewite, předstup a slož přísahu jako druhý válečný náčelník kmene Divokých koček.” A Tom předstoupil. K mému úžasu to vůbec nebyl ten tlustý chlapec. Byl to můj omyl, do kterého jsem upadl. Sewit byl podsaditý mládenec, který byl schopen porazit hlavního náčelníka, pokud by to bylo nutné, a byl tím pravým pro tenhle post. Pak jsme pokračovali volbou třetího náčelníka a dvanácti členů sněmovního kruhu. Z nich jsme pak vybrali jednoho za ohnivce (Chief of Council Fire), který má jediný právo zapalovat sněmovní oheň, kronikáře (Chief if the Tally) a strážce wampumu (pokladníka). A nakonec mne a pana Moaleho jako medicinmany.

Ostatní zůstali samozřejmě řadovými bojovníky. Když byla dokončena organizační část, předal jsem jim improvizovaný kodex a stanovy, které jsem předem připravil s pomocí odborného právníka. Tím jsem se postaral o vše, nač nepamatují zákony. Náš zákon zakazoval: Vzpouru proti radě, střelné zbraně v táboře, zakládání ohníčků, kouření, whisky, ničení zpěvného ptactva a veverek, porušování zákona o lovu zvěře, míření zbraní na kohokoli a za hlavní ctnosti stanovil rytířství, laskavost, odvahu a čest.

A jsme vyrazili na cestu, která se měla stát přelomem nejenom pro ty vesnické chlapce, pro mě a Moala, ale i pro tisíce dalších chlapců. Naše heslo bylo: “To nejlepší od nejlepších indiánů.” Použili jsme vše co bylo na indiánském životě malebné, dobré a prospěšné. Chlapci chtěli nosit pera. Řekl jsem: “Jistě, ale pamatujte si, že po způsobu indiánů. Starý dobrý indián nenosil jen tak ledasjaké pero, které by někde vyškubnul a strčil do vlasů; každé pero bylo uděleno radou jako vyznamenání za nějaký čin. Dám dohromady sto hrdinských činů, z nichž každý bude opravňovat toho, kdo ho vykoná, k tomu aby za něj nosil pero.”

Podstatné bylo že tyto mé standardy byly "národní" a "absolutní", a nikoliv soutěžní. Jako normu pro stanovení standardů jsem vzal meziškolní atletiku, a dovolil nosit pero všem, co byli svým výkonem v nejvyšší třídě, takže: Nárok na poctu měli všichni, co dokázali ujít za hodinu víc jak čtyři míle, nebo uběhnout 100 yardů do jedenáct sekund. Levné bylo pouze pero za plavání. Dostali ho všichni, kdo dokázali uplavat 100 metrů, bez ohledu na to jak rychle. Tolik k atletice. V druhém oddělení, nazvaném Tábornické řemeslo, jsem udělil poctu všem, kteří dokázali zapálit táborový oheň třením dřev, změřit šířku řeky, aniž by ji překročili, atd. Třetí oddělení se zabývalo přírodopisem a poctu získali všichni, kteří dokázali správně vyjmenovat dvacet pět stromů, padesát květin, padesát ptáků atd.

Vymyslel jsem už hru zvanou Lov na jelena, při níž se figurína pronásledovala podle papírových (nebo kukuřičných) stop nebo později pomocí ocelového stopovacího železa na trávníku a střílelo se do ní šípy; připraven byl Lov na nepřátelského špióna, Lov na medvěda, Lov na králíka, Lov na člověka, Lov na velkého bobra oštěpem, Zkoušky rychlého a dalekého postřehu, které se snažily zapůsobit na primitivní povahu těchto velmi primitivních mladých lidí. V každé části plánu byla určitá logika, protože byl malebný, nutil chlapce, aby se řídili sami, a dával jim určité úkoly, ale především nikdy nezapomněl využívat hlavní sílu divocha - lásku ke slávě, kterou měl stále na paměti. Ta byla využita jako lákadlo, bič a hnací síla, která tyto chlapce přivedla k odlišnému způsobu života a myšlení.

Během táboření se lodím, týpí ani vybavení nic nestalo, jen se trochu opotřebovaly, a než skončilo, měl Moale místo bandy banditů, s nimiž musel po celý rok bojovat, stráž věrných přátel, kteří byli připraveni bojovat v jeho bitvách a hlídat jeho zájmy, když byl pryč.

A tak to začalo. Moale mi pravidelně píše o pokroku. Každý chlapec z vesnice je nyní v kmeni a v okolí vznikly další tři tlupy. A plot i brána jsou nyní důsledně respektovány. Jednoho dne přinesl jeden malovaný válečník Moalovi divokého králíka, kterého chytil při návštěvě u svého vzdáleného příbuzného, a řekl: “Koukej, medicinmane, loni v létě jsem jednoho z tvých králíků zabil prakem, tak jsem místo něj přinesl tohoto.”

Pro hlavního náčelníka to byl zlomový okamžik. Nikdy předtím se s ním nikdo nebavil jako s důležitou osobou a on si to zamiloval tak, že se snažil žít tak, aby to mohlo pokračovat.

Zaujalo to i další pracovníky a od té doby se program rozšířil, takže nyní existuje několik tisíc skupin - sto tisíc chlapců. Chtěl jsem je nazvat Woodcraftskými indiány, ale chlapci mě přehlasovali a každá skupina, i když má místní název indiánského původu, se považuje za odnož národa Setonových indiánů.

Vždycky jsem měl námitky proti tomu, aby se jim říkalo Setonovi indiáni. It seemed like pushing myself forward unduly, but the public did not take at all to the name “Woodcraft Indians.” Next I discovered that the word Indian was a serious handicap. Many people considered the Indian a loathsome tramp and as far as possible from being a safe ideal for boys. Thus I was looking about for another possible name, when an unexpected suggestion was made.

In 1904 I took the movement to England, giving public and private addresses on Woodcraft and Scouting for boys, and distributed the little Red Book, as the Birch-Bark Roll was then called. In 1906 I got the help of General Baden-Powell, then the Chief Scout of the British Army. He worked with me for two years, and in 1908 gave the movement a great popular boom by changing the name from Woodcraft Indians to Boy Scouts, and still further enlarging the field by adding several purely civic departments, including a savings bank law for the encouragement of thrift.

Divested of the incubus of unacceptable names, and pushed by a man of world-wide fame as a scout and a war hero, the movement has spread far and wide. We have adopted the name of Boy Scouts in America, and have now an organization that is expected to become a National movement in the widening service for the development of manly character in the rising generation.

---

Kromě Setonova článku vyšla ve stejném čísle i redakční poznámka pod titulkem The Scout Idea, kterou redakce reagovala na Beardův dopis. Který byl pro jistotu rovněž otištěn

Daniel Carter Beard na Setona žárlil. Minimálně od roku 1897, kdy o 10 let mladšího Setona začal zcela nepokrytě protěžovat George O. Shields, majitel magazínu Recreation.

Když byl roku 1905 George O. Shields donucen pro nedostatek finančních prostředků Recreation prodat, bez váhání přijal nabídku na místo redaktora a využil první příležitosti k tomu, aby Setona napodobil.

Již od červnového čísla začal publikovat rubriku pro chlapce, kterou zcela evidentně obšlehnul od rubriky Katherine Newbold Birdsallové, která vycházela v předchozím roce 1904 a čerpala ze Setonovy série článků z roku 1902. A hned v dalším čísle napsal „reportáž” o návštěvě u Setona, se zcela zřejmým úmyslem ho i jeho woodcrafterské indiány v očích čtenářů zesměšnit. Jenže nepočítal s tím, že vzpomínka na jeho návštěvu bude u přítomných Setonových indiánů tak silná, že se s ní rovněž jednou podělí. Mezi sebou ho překřtili na Daniel “Cider” Beard, jelikož během návštěvy sebou neustále tahal soudek ze kterého popíjel cider – zkvašený jablečný mošt, zhruba se stejným množstvím alkoholu jako má pivo.

Při dehonestaci Setonovy pověsti neváhal Beard jít dokonce tak daleko, že jeho jméno uvedl v inzerátu firmy vyrábějící železa na vlky!

A dopis, který napsal do redakce magazínu The Outlook v červnu 1910, jednoznačně dokazuje, že rozhodně nebyl Setonův obdivovatel a přítel. Neustále se snažil popírat fakt, že teprve Setonova série článků z roku 1902 vybudila mládež k tomu aby si začala sama zakládat organizované skupiny. I to, že se Baden-Powell inspiroval u Setona a nikoliv u něj.

SKAUTI

Complying with your request for a letter about the origin of the Boy Scouts of America, I will say that, through a misapprehension on the part of some one connected with your advertising department, the statement was made that Mr. Ernest Thompson Seton originated the idea of the Boy Scouts. This is a claim that Mr. Seton himself does not make, and he has at public meetings of the society, along with the other speakers upon the occasions, given me full credit as the originator of the Boy Scout movement. I am the pioneer in this line of thought and endeavor. Some thirty years ago, when I first came in contact with the boys of New York City, I was struck with the fact that very few of them knew how to properly spin a top, that the once skillful game of marbles had degenerated to a crude sport consisting of tossing a big marble at others in a hole; that practically none of the boys I met could make a kite that would fly, a balloon that would ascend, and that they all depended upon the shops for their toys. It seemed to me then that there was an urgent necessity of stimulating their interest in making things themselves for themselves, and doing things themselves.

What was true of the New York boys in those days was gradually becoming true of all American boys. Times had changed, and the progress of invention in supplying the youths with a flood of cheap toys had made it unnecessary for them to depend upon their own resources for their amusement. “Labor follows the line of the least resistance” in all things, and the working of this immutable law has in many respects made our boys helpless. Comparatively few of them carried a jack-knife in their pockets, and fewer still could use one properly or skillfully. The descendants of a nation of whittlers did not know how to whittle a stick. This state of affairs seemed to me to bode ill for the future crop of men, and I have now spent some thirty years in a modest endeavor to bring our boys back to a state where they are more in accord with the all-around useful men from whom they sprang. It has not been my object to make carpenters, blacksmiths, engineers, or builders of these boys, in the conventional sense, but I have tried to interest them so that all my readers will be more or less of general craftsmen, self-reliant and manly fellows. The very flattering and somewhat unlooked for success of my efforts has proved to me that I started upon the right trail. In the first place, instead of telling them how to construct a few conventional things in a perfunctory manner, such as book-racks, etc., taught in the schools, I made diligent search and inquiry to discover what sort of things the boys want to make, and then I told them how to make them. The memory of my own boyhood was of great assistance to me in this work. Whatever I wanted to do when I was a small boy myself. I have since told the boys, by the aid of diagrams and minute description, how they can do. Thus I published the first working drawings of a back-yard switchback, an underground house, a tree-top house, and a tailless kite, with many more novelties in a similar line. These I followed up with directions and the first working drawings published of a log house. Then came the more simple forms of rafts, small boats, shacks, shelters, and camp-fires. At last I made the great discovery that the nearer I came to the three original elements — fire, earth, and water — the greater was the enthusiasm of my readers. Thus it was that while editor of “Recreation”. I evolved the first society of Boy Scouts, which I then called the Sons of Daniel Boone, the name of which I have since changed to the Boy Pioneers of America. In planning this I went over the American historical characters which appeal most strongly to a boy's imagination. For obvious reasons, I discarded the picturesque Captain Kidd, Blackbeard, and Lafitte. These were romantic characters, but their code of morals was not such as we care to perpetuate. Fortunately, however, our history does give us some equally romantic and even more picturesque individuals in the persons of Daniel Boone, Kit Carson, Simon Kenton, Davy Crockett, Audubon, Catlin, and that primitive old-time Tolstoy of the wilderness Jonathan Chapman, popularly known as “Appleseed Johnny”. All of these were strenuous men of good character, and many of them, like Boone, Kenton, and Appleseed Johnny, were men of sturdy morals and strong religious convictions.

One of the most popular and novel features of my boy scouts is the using of the above names as titles of rank in place of captain, president, or secretary.

This society of mine is acknowledged to be the original of the boy scouts, and it was evolved and invented by me without the aid of outside help and without consultation with other parties.

Major-General Baden-Powell contributed a number of articles to my “Sons of Daniel Boone”, which was the name by which my boy scouts were first known. The distinguished British general then did me the honor to adapt the plan of my society to the wants of the English youth, and his organization the “Boy Scouts”, and it proved to be an in mediate success.

Charles Scribner's Sons have published a book for me called the “Boy Pioneers, Sons of Daniel Boone”, in which I have told the public, the boys, and their teachers how to organize and run a society of Boy Scouts.

Independent of me and on different lines, my friend Mr. Seton evolved a kindred organization, which he calls the Woodcraft Indians. Both Mr. Seton's and my society originated in America, both were born of American environment, both were flourishing before this English movement was born, an both were in successful operation before the present Boy Scouts of America was thought of or organized.

After the society was formed I had a personal interview with Mr. Theodore Roosevelt in regard to names for a series of honors to be known as top notches, to be conferred upon such scouts as proved themselves worthy of the honor. The Colonel gave me the authority to use his own name for one, and Admiral George Dewey, Major-General Bell, Buffalo Bill, John Muir, Mark Twain, and Gifford Pinchot have all done the same. The Gifford Pinchot top notch, for notable work in extinguishing forest fires, is recent, but all the others were personally designated by the men whose names they bear before either the Boy Scouts of America or of England were thought of.

DAN BEARD. Lone town Brook Farm.

Založení BSA – srpen 1910

A 6. srpna 1910 se v tomto týdeníku objevilo upozornění, že informace o tom, jak se zakládají skautské družiny (Scout patrols) lze získat na adrese The Boy Scouts of America, 124 East 28th Street, New York

---