Uživatel:Tuwanakha/ Obřadní roucho

OBŘADNÍ ROUCHO

O rouchu

Obřadní roucho je vizuálně nejvýraznějším identifikačním rysem příznivců Společenství Midewiwin. Jeho vzhled charakterizuje osobu člověka, který je používá. Barva roucha, jeho tvar, a zejména každý jednotlivý znak prozradí zkušenému obřadníkovi mnohé, co nezasvěcenému zůstane utajeno. První zmínky o tomto zajímavém woodcrafterském sněmovním oděvu se objevují v knihách „Z lesní říše“ (Woodland Tales, 1921) a „Svitek březové kůry“ (Birch Ball Roll, 1902), spisovatele, malíře, cestovatele a zakladatele organizace Woodcraft Indians of America – Ernesta Thompsona Setona – Černého vlka. Čeští příznivci Lesní moudrosti se mohou o rouchu poprvé dočíst roku 1923 v časopise Vatra. Seton předkládá roucho obdélníkovitého tvaru, o rozměrech 140 x 200 cm, s otvorem pro hlavu v třetině délky. Později Seton tvar i velikost roucha lehce pozměňuje a nazývá jej Sagamorským rouchem podle centrálního znaku na obřadním oděvu – tzv. sagamorského štítu.

Seton, který jako wodcrafterský ideál zvolil kulturu původních obyvatel severoamerického kontinentu, zde nalezl vzory i pro svůj obřadní oděv. Bizoní plášť, do kterého se halili bojovníci plání, odpovídá svým zdobením i stylem odívání Setonovým rouchům poměrně věrně. Ještě výraznější podobnost můžeme vidět na fotografiích indiánů ze Severozápadní oblasti. Ti roucho zvané čilkat používali jako oděv na potlač – obřadní slavnost spojenou s rozdáváním cenných darů. Roucho tkané z vlny horských koz bylo vysoce ceněné a jeho vlastnictví prozrazovalo majitelovu zámožnost a společenské postavení. Předlohu na výzdobu, symbolizovanou rodovým znakem, dostaly tkadleny od mužů namalovanou na dřevěné desce. Obleky přecházely na příbuzné a byly okázale předváděny při potlachových hostinách, kde mohl hostitel na znamení nejvyšší úcty věnovat význačným hostům malý odstřižek roucha.

O tom, že se roucha v americké Lize lesní moudrosti opravdu využívala můžeme najít důkazy v podobě fotografií z let 1903 – 1940. Několik fotografií rouch můžeme najít i mezi československými předválečnými členy Ligy lesní moudrosti (např. Wapiton ze zvolenského kmene Wahpeton). K žádnému masovému rozšíření mezi woodcraftery však v té době bohužel nedochází… Příčin bude zřejmě více, o té nejpodstatnější se zmiňuje již Seton – roucho je poměrně drahé a jeho výroba dosti pracná, má-li být skutečně malebnou vizitkou svého majitele.

Skutečný rozmach tohoto oděvu však zažívá britský woodcraft prostřednictvím organizací Kibbo Kift Kindred Johna Hargravea – Bílé lišky a Woodcraft Folk Leslieho A. Paula – Malé vydry ve 20. a 30. letech XX. století. Zatímco specifický střih rouch Kibbo Kiftu je až uniformě stejný u všech členů organizace a liší se pouze barvou podkladové látky a znaky, nápaditější roucha nacházíme u Woodcraft Folku. Příjemné je také zjištění, že není ve Woodcraft Folku zapomínáno na dívky, které mají svá roucha mimořádně malebná se specifickým střihem. Ryze dívčí americká woodcrafterská organizace Camp Fire Girl (Dívky táborového ohně), kterou založila paní Charlotte Gulick, využívá ve své činnosti také roucha, ale ve své většině převažují indiánské šaty zdobené velkými korálky.

Roucha lze dohledat i v dalších zemích a organizacích, ale ve velkém se začínají používat až počátkem 70. let v českém skautském oddílu Neskenon při woodcrafterských obřadech a slavnostech, které zde zavedl Ivan Makásek – Hiawatha.

Jak uvádí ve své knize Kluci z Neskenonu: „Sněmovní roucha měla upevnit rodovou a klanovou tradici, aby při troše zasvěcení každý hned věděl, z kterého rodu pochází nositel roucha. Tak se budovala tradice lemovek v totemových barvách rodu, za jejichž čest a slávu se bojovalo v meziklanových soutěžích.“

Znaky na obřadní oděv převzal Hiawatha z původních indiánských symbolů a jejich umístění mělo kromě estetické hodnoty také funkci informační. Každý jednotlivý znak má svůj význam a čtení všech znaků dohromady správným způsobem tvoří legendu, která sděluje okolí o majiteli roucha jeho kmenové úspěchy i životní předsevzetí a tužby. V sestavování legend na roucha má hlavní poradní úlohu kmenová Rada ohnivců, která dbá na správné pochopení pravidel a tradic. Po vzniku dalších kmenů neskenonského typu je možné roucha vidět po celé republice. Odhadem bylo do dnešních dnů ušito asi 700 těchto sněmovních oděvů. Tvarů, či lépe řečeno střihů rouch, nebylo zpočátku příliš mnoho. Hiawatha sám navrhl dva základní střihy, které byly pro chlapecký kmen Neskenon zpočátku zcela dostačující. Teprve zapojení dívčích kmenů do Společenství Midewiwin dává vzniknout rouchům v široké škále tvarů. Novou módu zavádějí děvčata také v podkladových barvách rouch. Zatímco kluci se raději drží základních barev, které běžně používali prérijní indiáni, dívky se ve své představivosti nenechají omezovat a přicházejí se zcela novými barevnými kombinacemi a tvary.

S novými návrhy a vzory přicházejí v polovině osmdesátých let také silné individuality z řad ohnivců. Zábřežský wagamed Mičkinikwa se inspiruje rouchy prérijních kmenů a přichází s koženým rouchem, kde jsou znaky i rodové lemovky vykorálkovány. Vysoká cena materiálu, náročná výroba i snadné poškození, bylo však bohužel příčinou, že těchto rouch nebylo vyrobeno mnoho ani v Mičkinikwově mateřském kmeni Čerokí – pouhá tři roucha. Přiznám se, že dlouhá léta jsem se domníval, že tato roucha indiáni z velkých plání nepoužívali a dobové obrazy z první poloviny 19. století zpodobňují indiány pouze ve válečných košilích a bizoních pláštích. Že tomu tak nebylo vždy, jsem zjistil až po přečtení knihy George Catlina „Dopisy a poznámky o amerických indiánech“ (Letters and Notes on the North American Indians) z roku 1844, kde uznávaný malíř a cestovatel vzpomíná, jak maloval významného válečníka Mandanů – Matotopu: „Jeho oblek byl dokonalý po všech směrech. Skládal se z pláště, válečné košile, legín, mokasín, ozdob hlavy, nákrčníku, štítu, luku a toulce, kopí, váčku na tabák, dýmky, bizoní kůže, opasku s nožem, medicinového váčku, tomahawku a válečné palice pokomokon. Plášť ze dvou kožešin horské ovce, krásně vyčiněných tak, že jedna splývala vepředu a druhá vzadu. A švy probíhaly po pažích. Na ramenech jakési zdobené pásky připomínající výložky a po pažích stejné pásky (od krku až k zápěstí) asi dva coule široké, které ozdobené ursoními ostny kryly stehy, sešívající ovčí kůže. Spodní lem těchto pásků (jakýchsi rukávů) zdobily chomáčky černých vlasů, ze skalpů vlastnoručně zdolaných nepřátel, jako znamení vítězství. Přední i zadní díl zdobily na více místech quillové výšivky a malby bojů, které v životě sváděl, a počty usmrcených nepřátel. Spodní okraj pláště zdoben kožešinou z hranostaje a třásněmi z jeho chvostu…“

Další roucha odlišných tvarů můžeme v pozdějších letech vidět v podstatě ve všech kmenech Midewiwinu. Se zajímavým nápadem jak esteticky vylepšit vzhled roucha přichází náčelník Stiatha z Oswega, který umísťuje okolo krku široký kruhový „límec“ se znakem sagamorského štítu. Také tento malebný doplněk se později rozšiřuje i mezi ostatní kmeny, kteří umísťují na kruhový podklad i jiné znaky.

Během uplynulých 40 let se mnohokráte hovořilo o nutnosti sepsání kvalitní příručky důkladnou obrazovou přílohou, ale bohužel až do nedávné doby k tomu nedošlo a mnoho zajímavých nápadů tak postupně upadalo v zapomnění. Až roku 2007 přichází wagamed Wyoming z kmene Shawnee s novou ideou Knihy rouch, mapující celou historii a podaří se mu svůj nápad také dotáhnout do zdárného konce.

RŮZNÉ STŘIHY ROUCH

ROUCHO UNKASE (NESKENON)

Legenda roucha:

Na přednici roucha dominuje znak Lesní moudrosti, jehož kruh se užívá v modré barvě. Protože však toto roucho je modré, je kruh naopak bílý. Rohy zůstávají bílé s černými konci. Pod znakem Lesní moudrosti je osobní totem Bystrého jelena - Unkase (jelení stopa v barvě zelené). Na spodním okraji je záznam, kdy vykonal Unkas své vigilie. Na barvě zápisu nezáleží, v tomto případě je užita červená. Umístění žlutého symbolu - hrot šípu- vyjadřuje přání majitele být dobrým lovcem a hlásá zálibu v lukostřelbě.

Zadní část: Velkou část plochy zabírá bílý „Dakotský kříž Větrů", červeně lemovaný. Vzhledem k pěti barevným znakům, které jsou uvnitř kříže ještě vyznačeny, doporučuji, aby byl užíván jen v bílé barvě, jinak některé symboly uvnitř nevyniknou.

Dakotský kříž Větrů mohou užívat ke zdobení jen ohnivci (bez rozdílu stupně). Znak rangera souvisí se sněmovním znakem vpravo. Jde o sněm čtvrtý, což se pozná podle vyznačeného počtu čárek na obvodě, kde mu byla udělena hodnost rangera. Tři týpí značí, že Bystrý jelen byl na třech táborech Neskenonu.

Lemovka blesku je v žlutohnědém provedení a je samozřejmě znamením Hnědého bobra, kam rodem Unkas patřil. Užití tohoto vzoru je záměrné vzhledem k jeho běžecké rychlosti Bystrého jelena.

DÍVČÍ ROUCHO STRÁŽKYNĚ OHNĚ (WOODCRAFT FOLK)

ZNAKY NA ROUCHA

„Co se týče uměleckého cítění a přístupu k malířské technice, je indián v něčem podobný impresionistům. Ačkoliv je obdařen velkou manuální zručností, stará se zřídka o věrné zobrazení objektu a snaží se spíše o vystižení podstatných rysů a osobité pojímání. Každá kresba je vyjádřením myšlenky a její symbolický charakter ji v našich očích ozvláštňuje a naplňuje tajemstvím. Obrazové hierogryfy jsou obvykle pouhé hrubé obrysy načrtnuté či namalované na kůži nebo březové kůře, vyřezané do kmene vybraného stromu nebo jen vyryté do vyschlého bláta na břehu jezera či načmárané kamenem na plochou skalní stěnu.“

Oháješa (Charles A. Eastman – Abeceda indiánského zvěda)

Roucho bez znaků je jako louka bez květů, má praktický užitek, ale malebnost postrádá. A to je u obřadního oděvu určitě závada, neboť heslem každého příznivce zásad Lesní moudrosti by mělo být: „Malebnost ve všem co dělám!“ Kromě malebnosti by však roucho mělo mít i funkci informační – sdělovat zasvěcenému pozorovateli určitou životní filozofii nositele roucha. Sestavení tohoto poselství, neboli „legendy roucha“, by mělo být prvotním krokem ještě dřív, než se pustíme do další práce. Například poselstvím E. T. Setona je známá věta: „Vykopal jsem studnu, aby i jiní z ní mohli pít“. Poselství doplníte o osobní znak, rodový znak či kmenové funkce a můžete začít přemýšlet nad tím, jak legendu převedete do indiánských znaků. Je samozřejmě nutné vymyslet si legendu svou vlastní, kopírovat vzhled cizích rouch je zakázáno.

Při volbě znaků je nutné hledět na nezbytný kontrast (světlý podklad- tmavší barva znaků a naopak). Indiáni znaky malovali (quillovali, korálkovali) na světlé podklady (bizoní kůže, jelenice, bílé plátno) přírodními barvivy. Bílá roucha mohou používat jen šamani. Vlastní invence u znaků je vhodná jen do jisté míry, neboť některé znaky jsou totožné co do tvaru a liší se právě barvou, takže v tomto případě mohu změnit jen odstín barvy (např. na černém rouchu světle modrý znak hvězdy, na žlutém rouchu tmavomodrá). Ale pokud je znak unikátní co do tvaru, je možné lehce improvizovat s barvami (znak cesty jistě může být zelený, modrý, černý či rudý a stále to bude cesta- naopak se tím může význam ještě prohloubit: rudá cesta-indiánská moudrost, zelená- přírodní cesta atd.) U tvorby roucha by měl být vždy jako poradce zkušený ohnivec, který má estetické cítění a ví, co je ještě vhodné a co již zavání kýčem. Také změna tvaru znaku či zavedení znaku, který není v této publikaci, by mělo být dopředu konzultováno s kmenovým šamanem, aby nevznikala roucha parodující či dokonce zesměšňující význam obřadních oděvů.

Figury zvířat mají velmi široké použití a tradicí přidělený význam. Kresba medvěda znamená odvahu, figura bizona hojnost a figura orla čest, výr symbolizuje pozornost, vlk obratnost a zručnost, želva moudrost a dlouhověkost, had léčitelské schopnosti, jestřáb rychlost, bobr píli a laň lásku. Snad každé zvíře či rostlinu má či měl někdo vybrán jako své erbovní znamení, svůj totem. Tato kniha uvádí znaky jen těch nejpoužívanějších, pokud budete chtít znak jiný, obraťte se na kmenového šamana, který vám jistě poradí.

Také barevná symbolika je velmi důležitá. Modrá a bílá představují oblohu a nebe, červená symbolizuje život, tmavě modrá nebo černá stín a trápení, zelená léto a hojnost, žlutá sluneční svit a štěstí. Pruh tmavé modři zasazený do bleděmodré či žluté znamená světlé a temné stránky každodenního života.

Většina znaků má několikerý výklad svého významu, stejně jako slova (zvonek – u dveří, květina, ptáček, malý zvon, pohár ad). Posvátná zvířata a znaky mají svůj význam ještě rozšířen o všechny vlastnosti jež symbolizují. U každého znaku uvádíme nejrozšířenější výklad, ale velké množství z nich by mohlo být obohaceno minimálně o tři další synonyma.

VÝZNAM BAREV

Symbolika barev obřadních rouch i znaků na nich je převzata z tradic prérijních indiánů. Význam barev se liší v každé kulturní oblasti na zemi, stejně jako jazyk. V některých zemích je černá barvou smutku, v jiných naopak barvou radosti a podobně bychom mohli rozebrat symboliku všech barev. My se zaměříme na všeobecně vžité významy, tak jak je definoval „Wagamedův wampum Neskenonu“ v roce 1971.

• Modrá – obloha, modravé dálky, voda
• Žlutá – slunce, štěstí, věrnost, stálost
• Černá – radost, stín, obřadní barva
• Červená – oheň, krev, krása, život
• Bílá – čistota, ušlechtilost, něžnost, oblaka
• Hnědá – země, dřevo, práce
• Zelená – příroda, léto, hledání, nezkušenost, hojnost
• Další barvy prérijní indiáni nepoužívali, ale zejména dívky, si je občas volí jako podkladovou barvu roucha (oranžová, fialová, růžová, šedá, tyrkysová…) Kulturní oblast indiánů Náhorních plošin (Nez Percé ad) používala korálky těchto barev na svých výšivkách na kůži.

Šamani Midewiwinu si na základě symboliky barev stanovili určitá pravidla, která se dodržují dodnes: bílou podkladovou barvu roucha může používat pouze šaman. Černou barvu roucha mohou používat pouze ohnivci či se využívá na zvláštní obřadní roucha.

Poznámka na závěr…

Tato brožura je velmi stručným „výcucem“ textů z pětiset stránkové Knihy obřadních rouch (Midewiwin, 2011). Podrobnější informace můžete obdržet od některého z šamanů činných kmenů Midewiwinu, kteří roucha ve své činnosti aktivně využívají (Shawnee, Mazaskazi Wanča, Ksigudan). Kniha je plná barevných fotografií, kreseb i textů s přesnými popisy a návody.

Sepsal šaman Tuwanakha, 2011