Kategorie:Roucho

Slavnostní malované roucho (The Painted Robe) se při woodcrafterských sněmech pravděpodobně používalo od samého počátku^[1].

Sagamorská roucha

V The Book of Woodcraft z roku 1912 Seton uvádí, že ten, kdo během letního táboření dosáhl nejvyššího počtu orlích per (ze seznamu činů, který následoval)^[2], může za odměnu nosit válečnou košili (war-shirt)^[3], nebo pokud dosáhl titulu sagamora – roucho. To by ovšem znamenalo, že by k roku 1912 mělo tuto výsadu pouhých 10 woodcrafterů^[4].

Jak se zdá, tato podmínka byla stanovena až dodatečně, roku 1912 protože máme k dispozici dokonce dvě fotografie Leonarda S. Clarka i s jeho rouchem, na kterém má našito pouze 20 symbolů orlích per. Na snímcích je dobře vidět, že Leonard měl na svém rouchu pro ta zbývající čtyři orlí pera vyhrazeno místo, ale na titul sagamora (na rozdíl od svých kamarádů) již nedosáhnul. Protože v roce 1911, kdy mu bylo 19 let, nastoupil do zaměstnání a svou woodcrafterskou činnost ukončil.

Sagamorským rouchem byla obyčejná pokrývka, s našitým totem nositele titulu, olemovaná 24 symboly orlích per.

Sněmovní roucho

O sněmovním rouchu (The Council Robe), které si mohl – na rozdíl od sagamorského roucha – vyrobit každý woodcrafter^[5], se Seton prvně zmiňuje až po založení WLA v článku “The Twelve Secrets of the woods” (Dvanáct tajemství lesa), který vyšel roku 1916 v červnovém čísle amerického magazínu The Craftsman. Na ten se následně odkazoval v nástřelu nového vydání svitku, cíleného na dívky velké lóže, který vyšel zřejmě krátce poté^[6]. V magazínu The Craftsman doslova uvedl:

… Sněmovní roucho, by mělo být osobním vlastnictvím každého člena, který si ho může ušít dle vlastního vkusu a z libovolného materiálu. Stejné mají všichni pouze nášivky (badges). Každý výkon a stupeň má na sněmovním rouchu své místo, tak stejně jako v osobnosti vítěze. …^[7]

Později, v .. svitku v kapitole Sněmovní roucho upřesnil:

Řada členů Ligy lesní moudrosti shledala, že sněmovní roucho (The Council Robe) používané při velkém sněmu (Grand Council) není jen malebné ale i pohodlné.
Obvykle jde o lehkou deku, kterou zdobí symboly činů a mistrovství, které nositel získal, a symboly rodu, kmene, atd.^[8]

Ovšem první ilustrační obrázky, jak má takové sněmovního roucho vypadat, Seton publikoval až v knize „Woodland tales“^[9] roku 1921. Je nich viditelný rozparek k prostrčení hlavy a poutka, takže se dalo použít nejenom jako pokrývka, ale přehodit přes hlavu, jako pončo. Nebo posloužit jako dekorace zavěšené za poradní skálou.

Mezi tím již Miloš Seifert - Woowotanna pilně překládal .. vydání svitku^[10], ve kterém se poprvé objevil ilustrační obrázek, ze kterého bylo jasné jak má vypadat woodcrafterská šerpa. Tu lze vyrobit mnohem snáz. Navíc je skladná a působí decentně, takže se nelze divit, že se sněmovní roucha mezi československými woodcraftery moc neujaly. I přes to, že Seifertův překlad kapitoly o slavnostním rouchu i s obrázkem byl publikován ve Vatře již v lednu 1923Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citace bez názvu musí mít vlastní obsah.

Česky vyšlo v překladu pod názvem „Z lesní říše“ v nakl. Melantrich roku 1925. Viz strana 204 až 206

Inspirace z Anglie

Naopak velice populární se staly sněmovní roucha v Anglii.

Britský woodcrafter John Hargrave – White Fox rozšířil obřadní roucha ve své organizaci Kibbo Kift, ale bohužel do češtiny byla přeložena pouze jeho tábornická příručka „Listy z wigvamu“ a na ty další, kde hovoří i o rouchu se díky řevnivosti ze strany Junáka nedostalo. Uplynulo několik desítek let a v českých luzích a hájích se na Setonovu myšlenku obřadních oděvů téměř zapomnělo.

V roce 1971 nastává v pražském oddílu Neskenon ohromný rozmach woodcrafterských myšlenek. Ivan Makásek - Hiawatha zavádí ve kmeni velké množství novátorských myšlenek zcela původních i převzatých a upravených pro podmínky mládežnického oddílu. Jedna z nich byla i zavedení obřadních rouch. Jaké byly Hiawathovy zdroje? Tak samozřejmě již uvedená Setonova kniha, ale především přítelem z Anglie dovezená příručka J.G.Coneho „Make And Do The Woodcraft Way“ (vyšla poprvé roku 1940 a její sedmé vydání z roku 1954 doputovalo do Čech). Cone čerpal ze Setona i z Kibbo Kiftu a šest stran jeho populární příručky krok za krokem popisuje v kapitole „Camp-fire Blankets and Robes“, jak se roucha vyrábí, zdobí a nabízí i několik velmi originálních vzorů. Čeho se oběma příručkám bohužel nedostávalo, bylo větší množství znaků na roucha a výklad významu barev. Hiawatha si však věděl rady a vlastnil rozsáhlou skautskou a woodcrafterskou knihovnu v několika jazycích. Jeho velkým koníčkem byla (a je dodnes) antropologie a etnografie severoamerických indiánů, stejně jako u jeho velkého vzoru Setona. Chybějící údaje jej pouze ponoukaly k tomu, aby hledal řešení, a také je nalezl. Knih o indiánských piktografech (obrázkovém písmu) vyšlo v USA několik, populární byla příručka Williama Tomkinse „Indian Sign Language“, ale k té se v té době Ivan Makásek - Hiawatha bohužel dostat nemohl. V tehdejším východním Německu však vyšla příručka Petera Neumanna pro Indian Museum Radebeul, a tato drážďanská brožurka s kapitolkou „Die Bedeutung Geometrischer Ornamente“ pomohla rozšířit Hiawathovu myšlenku o další rozměr – barevné znaky indiánů.

Hiawathovo roucho mohli spatřit bojovníci na Sněmu Neskenonu již roku 1971 a samozřejmě vzbudilo v mnohých touhu mít podobný barevný a zdobný oděv. Zpočátku použili vzory z Coneho příručky (Tokeah a Osseo), ale posléze ve snaze po originalitě vznikalo zcela nové odvětví woodcrafterské zručnosti – výroba co nejhezčího roucha. O úplných počátcích píše Ivan Makásek - Hiawatha později v časopisu Wampum Neskenonu (1/1994 a německý speciál) a v knize „Kluci z Neskenonu“ (Nika, 2004). Dobové informace lze nalézt ve „2. Stezce Neskenonu“ z podzimu 1971, kde Ivan Makásek - Hiawatha věnuje rouchu plných devět stran textu s doprovodnými ilustracemi. Se vznikem kmenů podobných Neskenonu (později společenství Midewiwin), se rozšiřuje myšlenka obřadních rouch do celé republiky. Protože málokdo měl možnost dostat se k původním zdrojům a také náklad neskenonských publikací byl omezený, začaly se údaje o rouchu objevovat i v dalších kmenových tiskovinách. Převážně to byly zmínky velmi letmé a donekonečna se opakující a kopírující původní zdroj, ale přesto bych měl alespoň ty nejzajímavější vyjmenovat. Tak především sami neskenonci přicházejí s několika zásadními příručkami – Ivan Makásek - Hiawatha sepisuje Wagamedův wampum (1971) a Šamanův wampum (1973), Jiří Macek - Čiksika sepisuje „Ohně Dlouhých domů“(1973) a Jindra Holínský - Ossweh přichází s Neskenonskou heraldikou (1988). V Oswegu vydává Vladimír Horbowyj - Beduín příručku „Oheň“(1990), Pavel Jedelský - Soewah sepisuje pro zábřežské Čerokíje „Indiánskou stopou“ (1982), mnoho statí později napíše Slavomír Václavský - Mičkinikwa pro kmen Shawnee (jmenujme nejzásadnější příručky: Znaky na roucha 1989 či Plameny od Sawanahy 1991), Tussilago má své údaje o rouchách v kmenových wampumech (Susquehanna 1986, 1988 a Wičanhpi 1996), ale především rukopisné Příručce o šití rouch, která spolu s Knihou vědomostí předává dívčím ohnivcům znalosti o Lesní moudrosti a obřadnictví. Ve kmenech Sihasapa a Sacagawea se roucha vyskytují jen sporadicky, neboť členové dávají přednost obřadním indiánským oděvům. Kmeny Konestoga a Žáby (Naška-pi) předávají znalosti o rouchu prostřednictví svých časopisů, kmen Ksigudan má příručku „Znaky na roucha aneb Indiánské piktogramy“(Tuwanakha 2003) a Mazaskazi Wanča „Ohnivecký wampum“ (Wačintonka, Burinka 2009).

Neměl bych také zapomenout na pokus zdokumentovat nejhezčí roucha Midewiwinu, který chtěli uskutečnit prostřednictvím Příručky o rouchách na diapozitivech Itazipa a Sahwa v roce 1986.

S využitím původního textu, který sepsal Tomáš Studenovský - Tuwanakha, šaman Midewiwinu z kmene Ksigudan pro Knihu rouch. Sněmovní obřadní oděv v obrazech (Vydal kmen Shawnee ze Zábřeha na Moravě, Midewiwin, 2011) a dostupných archívních materiálů, upravil a doplnil Keny.