Vatra r. 2 č. 1 (časopis LLM)

ROČNÍK II. – VATRA LESNÍ MOUDROSTI – ČÍSLO 1.

Lesní Moudrost za hranicemi.

Polské „Wolne Harcerstvo” konalo 30. června, 1. a 2. července svůj sněm v Krakově. Súčastnil se ho náčelník Čsl. Ligy Lesní Moudrosti br. Miloš Seifert. Sněm měl průběh velmi živý. Účastníky byli většinou studenti vysokoškolští a v debatách řešeny hlavně sociální otázky. Nejznamenitějším úspěchem sněmu jest, že Wolne Harcerstvo staví se na program Setonův, takže budeme míti již druhou slovanskou Ligu Lesní Moudrosti v Evropě. Na osvěženou vykonán výlet do romantického zákoutí Ojcze.

Náčelník Čsl. Ligy L. M. navštívil anglického průkopníka woodcraftu John Hargravea – Bílou Lišku v jeho sídle u Londýna a súčastnil se velikého školního tábora ve Stratford on Avon. Tábořil také na Smaragdovém pobřeží v Bretagni. Výsledkem této cesty je vyjasnění vzájemného poměru evropských woodcrafterů, poměru Kibbo Kift k Setonovi, stanovení jasných plánů pro postup L. M. v Evropě, a navázání osobních styků s Angličany a Dány (přítomnými ve Stratfordu).

Ruští junáci Lesní Moudrosti v Petrohradě jsou nyní, díky br. Vavrdovi, s námi v pěkném spojení. Hnutí je v počátcích a nenalézá dosti porozumění u nynějších úřadů sovětských. Ani sněmování prý jim není dovoleno. Je ku podivu, jak komunistické vládě ruské hodil se měšťácký skauting Baden-Powellův. Zorganisovali si tam t. zv. „mladé pionýry“ po vzoru skautů a vedou je čistě militaristicky. Jsme přesvědčeni, že se tak děje z neznalosti věci, neboť v celé Evropě málo kdo ví co o Setonovi a jeho League of Woodcraft.

Junáctví v Jugoslavii. V poslední době podařilo se br. Schartovi navázati styky s jihoslovanskými skauty. Otiskujeme poslední dopis vůdce slovinských skautů v Ljubljani.

Bratr z Jugoslavie píše:

„U nás je skauting ještě poměrně málo rozšířen. Skautská organisace v SHS., t. j. Savez Izvidnika i Planinki, která měla 6. května t. r. v Beogradě svůj I. sjezd, není ničím jiným, než slabou kopií anglické B. P. organisace a je podle 1. bodu tak zvaného slibu založena na podkladě theistickém, monarchistickém a patriotickém. Pokus založiti v Slovenii úplně neodvislou, nestranickou organisaci se dosud nezdařil. V poslední době jeví se u některých členů odpor proti určitým zásadám B. P. skautingu, zvláště proti zbytečnému vojenskému nátěru a konfusním stanovám, sestaveným v Bělohradě od lidí, kteří nemají žádného organisačního nadání. Mezi zdejšími členy skautské organisace objevila se snaha založiti novou organisaci na Setonových zásadách. V SHS je nyní organisováno asi 3000 skautů.“

»Vykopal jsem studnu, aby i druzí mohli píti«
Seton.

LIGA LESNÍ MOUDROSTI

jest hrdé a hluboké jméno, které vlastně odevždy patřilo naší organisaci, ale jehož nutnost a nenahraditelnost pochopili jsme teprve nyní. Tady právě vidíme, jak životem rosteme. Stále a stále jasníme své názory a svou víru a tvoříme české junáctví, aniž si to mnohdy uvědomujeme. Dívám se na články, které dříve jsem psal, i na takové „Osvobozené mládí“ na př. ještě, a přiznávám se upřímně: divím se sám sobě, jak jsem mohl tehdy psát o „zálesáctví” kdyžtě dneska to slovo tak docela vypadlo z mého slovníku. Dnes bych prostě nemohl a nemohu užívati toho slova. Prožil jsem snad nejvíce bolest hledání toho slova. Vždyť slovo „zálesák“ přijal jsem s předpokladem, že dáme mu jiný smysl, než mělo. Byla to naivnost. A ježto dnes více než jindy vím, co znamená slovo samotné, jeho zvuk, tradice, associace myšlenek s ním spojená, že slovo není forma, že je to heslo k životu nebo projev života, dnes musím bojovati o nové slovo, výstižnější a lepší překlad mezinárodního woodcraft. To není věcí hlasování, souhlasu či nesouhlasu ostatních: to je vědecká nutnost, s ní stoji a padá celá myšlenka.

Nelibujeme si ve vyhledávání nových názvů své organisace. Nikoli. Šli jsme vždy jen za tím, kam přivedl nás život. Nutnosti vývoje, výzvou problesknuvšího hlubšího názoru. Psohlavci jsme byli, musili jsme býti též Horními Chlapci, když se k nám přidružili hoši za Těrhovou. Při tom tušili jsme už tehdy význam své organisace a dali jsme jí název Československá Obec Junácká. To bylo rozhodnutí mohutné, sebevědomě. Junákem může býti zván jen ten, kdo má pevný charakter, kdo jej neposkvrnil nikdy šilháním po prospěchu, nevraživosti osobní.

Potřebovali jsme říci, že může býti jen jediná Českosl. Obec junácká a že to bude ta, jež nikdy neposkvrnila svůj štít. Čím dále, tím více poznáváme, že máme pravdu. Chceme nadále býti „českými bratry“ v reformaci tohoto hnutí mládeže, jež z nevědomosti sešlo většinou na koleje, jež mu neslouží ke cti.

Ale z Obce vyvinula se Liga. Už nejsme dnes malými Čechami, přikrytými perutěmi dvojhlavého orla, aby je nikdo neviděl a smysl jejich si nepřipomněl.

Jsme dnes srdcem Evropy a myšlenkami, které dnes smíme nahlas vyslovit, jež hoří plamenem v ňadrech našich, těmi masarykovskými myšlenkami, jež stály kdysi „proti všem“ zde a dnes i za hranicemi mají býti slyšeny, těmi myšlenkami patříme celému světu, ty opravňují nás žíti s celým světem a pro celý svět, dýchat Ideály všeho Lidstva. Osvobozením vlasti přestali jsme býti jen malými utlačenými Čechy. Vstoupilijsme na světové kolbiště, zařadili jsme se do řad bojovníků za osvobození Lidstva. Kdyby náš národ podstatnou hřivnou — více než který jiný národ, právě proto, že jsme národ Husův a Chelčického — nepřispěl obrození lidstva, uskutečnění „království božího na zemi“, pak by bylo škoda, že jsme byli osvobozeni, škoda prolité krve. Po osvobození Čech jest naší povinností bojovati za osvobození lidstva!

Cítíme to zvláště my, junáci. Proto z celého světa naslouchali jsme hlasům a resonujeme na tóny nejčistší! Ernest Thompson Seton pro mládež a pro lidstvo znamená nejvíc! Ne že by nebylo moudřejších a hlubších lidí, ale že jeho praktický krok k převýchově lidstva je nejčasovější a nejúčinnější! O tom jsme přesvědčeni. Nevěřím žádným filosofům, socialistům a náboženským hlasatelům, kteří nevycházejí z přírody. A nestačí ani po vzoru Thakura a Březiny naslouchat tajemným šepotům lesa, stíhat mystické záchvěvy světla, odpočívat pod modrou oblohou. Třeba podle Setona s modrou oblohou veselit se, pracovat, překultivovat se, stát se prostým, žít – a ne resignovat. Seton nám ukázal cestu. Je to lesní moudrost. Život se vším jeho bohatstvím síly, krásy, lásky (obdivu) a pravdy. Život činnosti, otevření všech smyslů, život ruky i hlavy a nikdy bez srdce, vždy lidský s nejjemnějšími odezvami a promluvami duše. Jen v lese, když jsi někdy sám, to můžeš pochopit. A také ne za chvilku, ale když jsi v lese žil. Když jsi se naučil pracovat pro uskutečnění a zkrášlení života a když jsi se, naučil odpočívat. Tak jako Thoreau. Lesní Moudrost je život. Je to věda, filosofie, náboženství, vždycky však rozpuk života ve světle nejjemnějšího duchovního Osvícení. Je třeba pochopit Lesní Moudrost. Proto stavíme Ligu Lesní Moudrosti v Čechách, tak jako Seton ji postavil v Americe, a teď nedávno také Hargrave v Anglii. Historie naše je povzbuzující. My zase jsme srdcem reformy junáctví v Evropě, totiž začali jsme být. Budeme-li jím dále, to záleží na tom, pochopí-li národ. Hus by dnes nebyl jistě moralisujícím kazatelem v rámci církve, ale byl by takovým nějakým mužem činu, který by organisoval pro nový život sociální a náboženský. Taková je doba. Lidstvo příliš vytrpělo běd poslední dobou, než aby věřilo pouhým slovům. Chce čin. A není konkretnějšího začátku pro nové jeho štěstí, než ten, který hlásá Liga Lesní Moudrosti. Buď odhodíš všechno zrezavělé a zpuchřelé a půjdeš se vykoupat ke studánce lidství u táborového ohně a v panenské tišině lesa, — nebo budeš hníti dále. Lidstvu není jiné pomoci. A když dospělí ten hlas neslyší, mladí a děti jej budou slyšet vždy. Zejména chlapci a dívky mají v očích čekání jiného života, než do kterého je strkají dospělí. Oni Lesní Moudrost pochopí. A když tedy ne, hned, jednou Lesní Moudrost ovládne svět. To je nejhlubší filosofie a nejopravdovější náboženství, které kdy na světě bylo — a je to také nejkrásnější život.

Zapalujeme „Vatru“, československou „Vatru“, po druhé. Činíme tak s největší obětí. Ale věříme, že věc tak krásná, takveliká a světová, věc pro náš národ „jedině potřebná“, bude poznána a milována novými příchozími, lačnícími po Kráse a Pravdě, a že najdeme nové bratry a sestry mezi těmi tisíci a statisíci české mládeže, která tak těžko a pomalu ještě se vybavuje z osidel staré rakouské doby. Věříme v českou mládež i ve vychovatele její, kteří musejí přijít ke studánce Lesní Moudrosti, aby děti svoje sytili zdrojem čistým.

S tou vírou ujímám se redaktorství nověho ročníku „Vatry“. „Vatra“ bude letos chudší, poněvadž není peněz. Ale přesto může být krásná a můžete ji míti rádi. Je třeba, abyste k ní přilnuli, aby byla solí vašeho junáctví, abyste s ní žili. Má-li „Vatra“ býti časopisem — a jedině tak splní svůj úkol — musíte s ní žíti. Musíte jí sdělovati své názory, své zkušenosti, studium a práci, musíte také všímati si jejich rad a pokynů! Musí tu být tedy oboustranná součinnost. Liga má jediný prostředek dorozumívací a spojovací pro své členstvo: svůj tisk, své knihy a svůj časopis. To je naše škola, dobrovolná, jež vyrostla ze zájmu a nadšení. Loňský ročník „Vatry“ povzbuzoval dost a stal se „kalendářem práce“ — a tím by chtěl býti i letos. Jenže dále teď musíte vy sami přiložit ruku k dílu, abychom neutkvěli na mrtvém bodě. Znova jako vždy připomínám: studium případy je podstatou, základem a nejvíce oblažujícím úkolem našeho hnutí. Mnoho štěstí tedy k vašim „orlím perům“ a na shledanou v každém čísle!

Redaktor.

POSLOVÉ ZIMY.

Když v listopadu severní větry dují, vídáme nad hlavou hejno šedých drozdů, „podobných brávníkům, ale přece trochu rozdílných, vydávajících, jak letí, zvláštní, osobitý zvuk, drsný hrdelní smích, jako „ček, ček, ček“ — poznáváme kvíčaly zavítavší k nám ze Skandinávie. To je znamení, že zima je přede dveřmi.

První objevení se a ozvání se kvíčal v pozdním podzimu jest mezníkem ročních časů. V myslích našich oživují zapomenuté vzpomínky, když je vidíme opět — byli jsme chlapci a sněhové pláně před námi, mráz tak krutý, že i tito odvážní ptáci ztráceli mysl a bdělost, takže jsme mohli kráčeti až k nim, až pak chabě vzlétli do bezpečí. Kvíčaly mnoho trpí zimou, ale jinak vynikají svou bdělostí.

Přicházejí pozdě na podzim, aby s námi ztrávily zimu, a zůstávají, až už jaro je opravdu na cestě, některé se zdržíce ještě třeba na mořském pobřeží celý duben, než odletí do svých letních domovů na severu. Není pro nás její zpěv lásky — divoké sladké trilkování prý — aniž budeme mít kdy štěstí na vysokém smrku uzřeti její drozdovité hnízdo, hlínou vylepené.

Ale v zimě můžeme mnoho pozorovati tyto zajímavé, tajuplné ptáky, a lidé na venkově je znají a dávají jim různá jména. Také jim někde říkají „modrák“, poněvadž když letí, ukazujímodrošedou dolní část zad. Prolétávají krajinu v malých hloučcích i velkých hejnech – jsou velcí cestovatelé, jeden den zde, druhý den jinde.

Když prvně přijdou, naleznou hojnost potravy, hmyzu všeho druhu, bobulí a malvic, jalovec, dříštál a jeřáb — skoro všechny druhy divokého ovoce zobají. Mnoho mil hlohových plotů bylo vysázeno semeny, jež vytrousili po svých hodech. Po velkých zimách, když mráz povoluje, vidíme je krmiti se tam, kde pilní krtci navršili své kupy. Snad krtci vědí, jako každé zvíře, kdy přijde obleva; pak jsou opět schopni pracovati při povrchu a svým rytím vyhazují potravu pro ptáky. To jest staré znamení, že obleva přijde, když vidíte za mrazivých dnů kvíčaly nebo jiné drozdy krmiti se na krtinách.

Zajímavým studiem u kvíčal jest jejich přespávání. Když se slétají na svá místa odpočinku, ve vřesovišti, na zemi, nebo v nízkém křoví, jest slyšeti jejich drsný, hlasitý křik, pak jest viděti jak krouží než si usednou, když na ně pustíme světla, dají se do velikého křiku, celou noc zůstávajíce na stráži před nebezpečím.

Jejich hlasitý křik, který slyšíme vždy, když nám plují nad hlavami — jeden pták volá druhého — nám vnucuje myšlenku, jaký babylon hlasů asi je v kvíčalí osadě v dalekých lesích norských, kde sta jich hnízdí pohromadě a všichni rodiče jsou zaměstnáni za dlouhých letních dnů a krátkých světlých nocí svými rodinnými záležitostmi.

Dle knihy »Příroda v Selbournew«.

LESNÍ VĚDA V PODZIMKU.

Hvězdy.

Za dlouhých večerů můžeme pěkně pozorovat hvězdy. Nejkrásnější souhvězdí se objevuje na obloze. V létě jsme je neviděli, poněvadž přecházelo nám nad hlavami ve dne. Teď však září ve své úchvatné skvělosti! Snadno je najdete, všimnete-li si tří hvězd v řadě jako brilianty — to jsou „Tři králové“ Orionova pasu. Počítejte skvoucí hvězdy v souhvězdí. Několik stupňů níže jest nejjasnější hvězda oblohy — Sirius ve Velkém Psu. Nad „Třemi králi“ jsou Plejady (Kuřátka) — nejzajímavější skupinka hvězdná. Jsou seřazeny jako číslice 7, napsaná od zadu. Kolik hvězdiček to vidíte? Všichni junáci Lesní Moudrosti musí si vyhledati a pozorovati tyto zázraky zimní oblohy, poněvadž neméně než pět nejjasnějších hvězd Orionu a jeho okolí jsou z dvaceti hvězd nejvyšší jasnosti vůbec.

Pupy.

Listopad jest nejlepší měsíc pro lov kokonů. Mnoho zámotků spadlo na zem s listy, ale přes to vyplatí se vám prohlídka stromů a keřů. Zejména si všimněte suchých, zatočených listů,jež ještě visí na některých stromech. Některé listy nápadně dlouho se drží — podíváte-li se, shledáte možná, že právě všechny tyto listy chovají zámotky. Housenky omotaly řapíky listů tak pevně, že nemohou spadnouti. Připevnily se tak k větvičce, že je těžko odtrhnete; někdy hedvábná vlákna tak pevně jsou omotána kolem větvičky, že spíše zlomíte větvičku. Velké pupy přástevníků a lišajů snadno najdete. Dejte je na studené místo na zimu a trochu je občas postříkejte vodou. Způsobí vám velkou radost, když se vylíhnou po několika měsících.

Odlet

…ptáků stojí za pozorování. jak se shromažďují špačci na lukách a sdružují se s havrany. jak hejna kavek křičí kolem kostelních věží. jak divoké kachny vysoko v ovzduší natahují krky a letí k jihu. A kde jsou všichni milí naši zpěváčkové? Už nevidíte než chocholouše, strnady a sýkorky. A přece! I v listopadu zamihne se nám v křoví oranžové hrdélko červenky — osamělé, které nechtělo se domů. Nevěřte „přírodopisu“ přesvědčte se sami. Každé pravidlo má svoje výjimky. Nemyslete si, že je zima a že příroda je pustá, nestojí za pozorování. Onehdy viděl jsem hejno stehlíků na bodláčí za humny. Obrázek léta! Ale po té už nikdy se tu neobjevili. Zapadli jinam, tito malí nomádové, kteří zbrousí takto široký svět.

Jeřáby.

Jeřáby na horských alejích! Korálové hrozníčky jejich září zdaleka svou veselou barvou — a rozjařují podzim. Snad už zahnědly ranním mrazíkem, tím milejší pochoutkou však jsou zimním našim hostům a věrným domorodcům. Nádherní brkoslavové na ně někdy zapadnou, kvíčaly si na nich pochutnávají. Je tolik ještě u nás bobulí, jež živí ptactvo v zimě. Připomínám jen břeky a muky, hlohy, pámelníky, ptačí zoby, bezinky atd.

Postaral jsi se, junáku, aby těchto stromů a keřů v tvém kraji bylo hojnost, a udělal jsi si zásobu pro umělá krmiště?

„Indiánské“ tance.

V chladných podzimních dních tančíme kol ohňů svoje tance. „Bláznivý měsíc“, říkali indiáni listopadu a ne nadarmo. Lidé se scházejí ke svým krbům a začínají společné plesy. Člověk v zimě neusíná, ale koncentruje se. Šedé mlhavé dny nutí k meditacím. Mátohy předčasného šera vzbuzují fantasii. Tento měsíc a dále v zimě pak zabořuje se junák do lidských zkazek. Daří se jim dobře v kruhu sněmovních besed. A není to jen vypravování. Junák plný života žije tyto zkazky, napodobuje je a přizpůsobuje pro svůj domácí život. Proto teď se chodí hodně do knihoven a museí, v kmenech pak se robí obřadní roucha, primitivní zbraně, hliněné nádoby — a také v každém kmeni najdeme i dva neb více tanečníků. „Indiánské“ tance jsou velmi zábavné a velmi výchovné — podněcují představivost. Přispějí nesmírně k „barvitosti“ sněmů lesní moudrosti v zimních měsících.

Vánoční hračky.

Abychom mohli o Vánocích plniti svoji úlohu laskavosti, připravujme se teď. Děti potěšíme hračkami, ještě lépe, naučíme-li je hračky dělat. Nejdříve to ale musíme umět sami. Velmi hezké lesní předměty se dají vyrobiti ze skořápek oříšků, z ulit měkkýšů, z divokých větviček. Předmět vlastnoručně zhotovený a vlastnoručně darovaný otvírá srdce k příteli.

JAK IROKÉZOVÉ VZDÁVAJÍ DÍKY.

Rudé děti Irokézů jsou vděčnými lidmi. Irokéz nikdy nevstane od jídla, aby neřekl: „Niaweh“, což znamená „Děkuji“. Ostatní odpovědí: „Niuh“ — „Dobrá“.

Rudé děti nikdy neutrhnou květinky, aniž by si pomyslily, jak laskavý byl Velký Duch, že způsobil, aby kvítek rostl. Milují květiny, a jakkoli chudá je indiánská chýže, květiny u ní vždycky naleznete.

Když Irokéz trhá ovoce, vzdává díky Velkému Duchu. A vždy jich několik nechá na stromě pro „bratříčky v lese“.

Neotrhává všechny třešně nebo jahody, oříšky nebo jablka pro sebe. Ovoce roste pro ptáčky a zvířata právě tak jako pro člověka a na malé bratříčky z lesa nesmí býti zapomenuto. Vždycky něco z toho, co roste, nechá se pro ně.

Na jaře a v létě slaví Irokézové několik děkovných slavností. První jest časně z jara v době javorového cukru. Jakmile šťáva začne téci, svolá se Javorová Slavnost.

Indiáni se shromáždí kolem velkého javorového stromu. Nedaleko jest rozdělán oheň, na nějž jeden z účastníků nahází tabáku. Když kouř vystoupí, modlí se modlitbu díků Velkému Duchu za to, že dal v javorech prýštiti sladké vodě. Pak se děkuje javorům za jejich službu lidem a žádá se o ochranu stromů po celý rok.

Když „listy Psího stromu (t.j. dřínu) jsou velikosti veverčího ucha“, jest čas setí. Pak děvče indiánské jde do polí a rozhodí trochu zrn kukuřičných, prosíc Velkého Ducha o pomoc při žních. Indiáni vždy sejí, když měsíce přibývá, aby obilí rostlo s měsícem.

Pak přijde slavnost Jahod a Tance.

Jahoda jest jeden z nejlepších darů Velkého Ducha dětem. Tak velmi si jí Indiáni váží, že si myslí, že roste na nebeské cestě, jež vede do Šťastných Lovišť. Indián, jenž jest velmi nemocný, blízek smrti, řekne: „Snědl jsem příliš jahod!“

Když jahody zrají, jsou Rudé děti šťastny. Zpívají své modlitby díků Velkému Duchu a tančí radostí. Vzpomínají si téžna Bratříčky v lese, kteří pomohli, že jahody jsou tak krásné, a děkují jim a tančí pro ně. Bez pomoci lesních přátel nebyly by jahody tak sladké a zralé.

V době měsíce žní jest poslední letní slavnost. Tato slavnost díků trvá čtyři dny. Indiáni nejenom vzdávají díky za zralé zrno, ale za vše, co vyrostlo. Proto jest tato slavnost delší než ostatní, neboť to chvilku trvá, než Rudým dětem vyjmenují všechny dobré dary Velkého Ducha a než za ně za všechny poděkují.

Jest povídka o zrnu, v níž Duchem Zrna jest panna, nikoli sličný mladý náčelník, jak jiné povídky vypravují. Tato Panna byla jedna ze tří sester a jmenovala se Ona Tah. Tři sestry zeleniny — obilí, boby a tykev — nazývají se Di o he ko, což znamená „ti, jimiž žijeme“, neboť to jsou plodiny životodárné.

Tyto sestry žily spolu na jednom kopci a byly velmi šťastny. Ale jednoho dne Ona Tah odešla, hledajíc rosu pro svá jádra.

Zlý Duch číhal. Uchopil Ona Tah, Ducha Zrna, a poslal jednoho ze svých netvorů, aby její pole zpustošil. Vraždící větry fičely přes kopec a duchové tykve a bobu před nimi prchli.

Ona tah byla nějaký čas vězněna v temnotě pod zemí Zlým Duchem.

Posléze sluneční paprsek ji nalezl a vyvedl ji zpět na ztracený její kopeček. Tam shledala, že sestry její prchly. Byla sama. Tehdy Ona Tah slíbila slunci, že nikdy již neopustí svá pole. Ale dívá se po svých ztracených sestrách a je zarmoucena, že na krásná její pole přišlo zničení. Neboť od té doby, co Ona Tah odešla a opustila svá pole, zrno neroste již tak velké a tak krásné, jako dříve.

Z knihy »Co irokézové povídají dětem«

U BÍLÉ LIŠKY.

Hřejivá, posilující je myšlenka, že nejsme sami! Do Ameriky je daleko k našemu duchovnímu vůdci, ale v Evropě našli jsme také přítele a věrného strážce svých ideálů. Na dálném západě Evropy v blízkosti Londýna, centru civilisace! Tam žije „Bílá Liška" v tichém doupěti, skromně a pilně, zatím co myšlenky jeho burácí do Evropy a prorážejí pevnosti, do nichž se zabarikádovali ti, kdo nechtějí hlasu doby slyšet. Kolem něho šest set junáků, kteří se nebojí jíti za tím, kterému Bůh je více než král, svět celý více než národ!

Když jsme stanuli v Anglii, první krok už nám zarazili. „Nesmí prý se o tom mnoho mluvit, že jsme skauty, stojícími v oposici k oficielnímu hnutí!“ — to byla varovná slova našich přátel v Anglii. A skutečně. Anglie je zaplavena Baden-Powellovými skauty a poněvadž Anglie je „vlastenecká“, přeje se jim. Všude jsme se setkali s těmito hochy, jejichž rukávyjsou olepeny medailonky a s jejichž ramen vlají pentličky. Nemožno je srovnávati s jich stoupenci u nás. Jsou bodří a svůj mravní zákon snaží se skutečně dodržovat: hlásí se k Vám všude jako bratři a jsou ochotni ke každé službě. Avšak nemaji většinou mnoho ponětí o tom, co vlastně jsou. Mnoho z těch, se kterými jsem mluvil, ani Setona nezná, ani nezná jeho biografii zvířat, kterým my u nás se tolik obdivujeme. Tím méně mají zájmu o tom, kolik je pravdy a odůvodněnosti v jejich hnutí. Jim imponuje počet, závodění, slety, ba i nedělní služby Boží — sem těžko přijíti s nějakou doktrínou. A konec konců mně prohlásil jeden z těch patrol-leadrů, posluchač na universitě: „Nemyslil jsem o tom příliš, ale jestliže Hargrave vystoupil a založil svoje hnutí, nemohl nic moudřejšího udělati, poněvadž mám za to, že nemůže jedno hnutí vyvíjeti se uvnitř druhého!“ A nijak je celý ten problém nerozčiluje, ani nezajímá.

V takovém prostředí, jako je anglické, se nesnadno pracuje s nějakými revolučními ideály. Stojí tu politická moc a veřejné mínění za ní. Hargrave je celkem velmi isolován, poněvadž navazuje na sociální proudění nové doby a poněvadž je internacionalistou. A tak vidíme, kdo že mu rozumí a kdo vlastně jde za ním: ty nejnižší a zproletarisovane vrstvy, které jsou nuceny životní bídou přemýšlet o tom, točí-li se kolo dějin správně. Přesvědčil nás o tom Windyridge, stálý tábor u Londýna. Sem přicházejí každou sobotu upracovaní učňové a dělníci strávit neděli daleko od smutných ulic města, které ubíjejí lidskou duši, aby pookřáli pohledem do širé volné krajiny a pod hvězdnou oblohou za večera naplnili si hrud něčím vyšším, než je denní shon za chlebem v lidské mučírně strojů a kanceláří. Tábor je chudý životem junáckým, t.j. lesní moudrosti myšlenkou a projevem — ale je dobrým krokem k uskutečnění velikého plánu Hargraveova: protkat zemi sítí stálých táborů, kde by lid osvěžil se z únavy civilisace a přijímal do sebe mízu zdravé Přírody. Nezapomenu na sobotní večer ve Windygridge, když slunce zapadalo za řekou Lea, jejíž široká hladina leskla se jako jezero — za ní do klouzavých paprsků slunce ztrácela se v párách předměstí londýnská, přerušovaná pruhy stromoví. Byla to záplava stříbra a zlata a nad krajinou kladl tiše svoje perutě anděl míru — přicházející Noc. Pak trousili se pomalu jinoši i staří junáci — sedli u ohně, pobesedovali, roztáhli svá plátna aneb ulehli na zemi, zabalivše se do pokrývek, jež s sebou přinesli: s Londýnem za zády a s nadějí na volnost neděle v přírodě. „I v zimě tu táboříme“, pravili mi. Mají zde veliké týpí, ve kterém se dobře topí, poněvadž je pěkně uděláno podle indiánského vzoru: jen malování mu schází.

Bílá Liška žije krásně. Je to idylka, to jeho „Wayside“. Windygridge a Wayside, to se nedá srovnávat. A přece ani zde není přepychu. Hargrave je chudý a žije chudě. Ale má to, čemu u nás dosud „nebylo porozuměno, a co v Holandsku a v Anglii má skoro každý dělník: pěkný, útulný domov. Malinký pokoj, atelier a kuchyň a ovšem nezbytnou koupelnu. Kamkoliv sepodíváš, všude se setkáš s uměleckými obrazy. Hargrave je malíř-filosof a malíř-dekoratér. Vidíš obrazy pračlověka a zápasů kultury, takové, jakými strhává tolik ve svých spisech — a vidíš stěny pomalované sirénami, fantastickými zvířaty, symboly a stylisací. Hargraveovou ženou je „Minobi“ známá z dívčího hnutí „dívek táborového ohně“, které postavilo se do řad Kibbo Kift. Napsala pro ně knihu, v níž zračí se spolupráce Bílé Lišky. Tichá, něžná bytost, která energický vyhraněný typ Hargraveův slaďuje v dvojici pro sebe uzavřenou. Jenom malý Teddy, hošík čtyřletý, oživuje dům jako bujně rašící výhonek, který se zelená svěže, i když šedivá chvíle krade se do domu. V domě "Bílé Lišky nebýt Teddyho, bývá někdy velmi ticho. Bílá Liška pracuje celý den a dlouho do noci. A přece těžko vydělává na živobytí, naříká si. Obrazy se nekupuji. Proto píše knihy. Dlouho do noci klepe psací stroj, z něhož vycházejí rukopisy a korespondence do celého světa, neboť zde „stranou cesty“ (Wayside) je ohnisko hnutí, které šíří se i přes kanál na kontinent. A Hargrave ve vítězství své věci věří. Žádný nezdar ho nedovede srazit. Co se na př. stalo ve Francii: založil tam kmeny K. K., ale zklamali všichni, zůstal jen jeden. Ale i z toho má Bílá Liška radost — ten myšlenku udrží a Francie k woodcraftu nebude moci mlčet. I s Habbelem a jeho hnutím je to divné — Hargrave to ví, cítí to. Ti lidé nedovedou provést revoluci myšlenkovou a zahodit to staré haraburdí imperialismu a militarismu nadobro. Ale což! Teď Malý Bobr je v Berlíně a přinese snad zprávy veselejší, neboť kvasí v Německu zas něco nového.

Vedle domku stojí kočovnický vůz. To je Hargraveovo nomádství. Opravdu, znamenitá myšlenka, záviděni hodný wigwam. Povídali jsme si, zda u nás v Čechách bychom mohli jako v Anglii tak pokojně jezditi s těmito „poutnicemi“?

Za domkem je dvorek, kde si Teddy hraje, zelinářská zahrádka, která skýtá zeleninu v Anglii nezbytnou a pak veliký trávník —— a tam jsme se utábořili.

Hargrave přinesl nám „Kinnbook“, rukopis nové knihy, která bude úplnou Kmenovou Výchovou. Slíbil, že nám pošle otisk svého rukopisu, takže české vydání vyjde možná dřív než anglické — najde-li se ochotný nakladatel.

Večer mluvili jsme o anglické literatuře, hlavně o Wellsovi a nových jeho dílech. Pak nám vysvětloval hostitel náš, jak oni ve Woodcraft Kindred pracují. Přinesl krásné totemy kmene Scarabeus a Lišek vyřezávané a vykládané. Ukázal alba jejich táborů, která nás přesvědčila o malebnosti a romantice jejich života. O tom ale nemožno psát v této krátké vzpomínce. Přijal s díky album fotografií našich junáků se svéráznými kresbami Jeníka z Krnska, které jsme mu připravili na památku.

Druhý den jsme mnoho mluvili o Setonovi. Usoudili jsme, že Setonova návštěva v Evropě by mohla znamenati přelom ve skautingu, že by otevřela oči nevidomým, poněvadž nikdo skoro neví, že skauting B.-P. je provokaci vznešené myšlenky jeho a že organisace jeho nemá nic společného s touto. Seton musí promluvit — a úkol ten uložen mně, abych jej získal pro Evropu. Mezi Hargravem a Setonem je jakési nedorozumění způsobené asi nakladateli. A pak, [[Hargrave ví, že my jsme největší organisací woodcraftu na kontinentu! Obdivuje se naší síle, poněvadž zná poněkud příkoří, která musíme přemáhat. A věří také, že není místečka v Evropě tak pěkného jako je Praha — je opravdu srdcem Evropy — i není myslitelno, že by evropský kongres woodcraftu se mohl konati jinde než v Praze (zkrátka v Československu). Dělali jsme tedy plány a rokovali o tomto snu nás všech. Světový sjezd lesní moudrosti u nás, bratři junáci, je otázkou snad nedaleké budoucnosti. Záleží jen, kolik polínek kdo přinese na jasnou „Vatru“ českého junáctví — dříve se toho odvážit nemůžeme, dokud náš tisíc členů neznamená tisíc mladých bohatýrů!

Hargrave dělá Světovou Politiku, jak říká. Z Anglie se tak pěkně přehlíží kontinent. A on vidí, kde nutno zasáhnout, kde nutno založit opěrné body. V tom jsme si smluvili podrobný plán. jedno jest jisto: slovanská woodcraft musí býti zažehnuta z Prahy! Je tu ještě všude panenská půda.

Ó, co otázek zodpověděli jsme si navzájem před rozchodem! A kolik nových problémů vyvstalo před námi v té chvilce, při nichž oči zazářily. Když jsme se loučili, poslední slova Bílé Lišky byla: „Vydržte!“ já řekl: „Příliš miluji myšlenku naši, než abych ji opustil.“

Miloš Seifert.

KŘEPKÉ TĚLO.

Obrázky John Hargravea.

Umíš se prohnouti jako tráva & kývati svým tělem tak pružně, jako ona, když se vítr o ni opírá?

Umíš zaujati postavení hlemýždě?

Uč se skákat jako žába!

To vše je pravý junácký tělocvik.

„Prvá věc je být dobrým zvířetem,“ řekl Herbert Spencer.

---

Co budeme robit na podzim.

(»Myslící ruka.«)

1. Seženeme si v přírodě hrnčířskou hlínu, než zamrzne.

2. Z lomů pískovcových a opukových si přineseme kvádry na vytesávání různých předmětů.

3. Opatříme si vrbové proutky na košíkářství, rákos a metlici na rohožky.

4. Přineseme si z lesa tyče na hole a na luky.

5. Vyhledáme si v lese kusy olšového, lipového, tisového dříví na vyřezávání.

6. Budeme si dělat kamenné nástroje.

7. Budky pro ptáky. Krmítka.

8. Vyřezávat lžíce a mísy dřevěné.

9. Uděláme si pěkné totemy a žerdě k nim.

10. Táborová sedadla do klubovny.

11. Budeme upravovat své sbírky.

12. V lese si postavíme chýši na zimu.

13. Budeme se učit rozžehat oheň třením, opatříme si v lese k tomu nástroje.

O modré pocty podzimku.

(»Orlí péra« za studium přírody.)

1. Sbírka listů stromů v podzimních barvách.

2. Sbírka větviček stromů s pupeny.

3. Sbírka semen polních květin.

4. Sbírka šišek jehličnatých stromů.

5. Podzimní houby — náčrty a biologické poznámky.

6. Podzimní květy — náčrty, soupis.

7. Sbírka divokých plodů jedlých.

8. Sbírka kokonů.

9. Soupis ptáků odlétajících na jih, biolog. pozorování.

10. Ptáci přilétající od severu, soupis a biologická pozorování.

11. Všímat si života ptáčků, kteří přicházejí v blízkost lidských obydlí. Zápisky o tom.

12. Překazit v přírodě, kde lidi nalíčili lepem na ptáčky, ničit pasti atd. — Ochrana přírody.

NŮŽ A SEKERA ČI ŘEZÁNÍ A SEKÁNÍ.

Kdybych měl býti vypovězen na osamělý ostrov nebo opuštěn zanechán v divočině, mohl si voliti zbraň, kterou bych si vzal s sebou, ale jen jedinou — vyvolil bych si dobrý nůž. Kdyby mně bylo dovoleno vzíti si dvě, druhou by byla sekera.

S těmito dvěma nástroji je možno vykonati většinu toho, co potřebujeme, abychom si opatřili potravu a vystavěli přístřeší.

Severoameričtí Indiáni nejlépe na celém světě dovedou zacházeti s nožem. Používají zvláštního zakřiveného nože, kterému říkají křivák. je obyčejně udělán ze starého pilníku, jehož konec byl zakřiven, aby bylo možno vyříznout mělký zářez. Takovým nožem Indián Chipewyan dovede udělati luk, šípy, pasti, sněžnice, kanoe i wigwam — ale také šaty, celé své zařízení; dobrý zakřivený nůž tedy dostačí důmyslnému Indiánovi, aby se pustil do života.

Pravidla o užívání nože.

Když řežeš, uvědom si vždy, že nůž může sklouznout, proto zařiď to tak, aby se nic nestalo, kdyby sklouzl.

Proto začátečníku se radívá, aby řezal od sebe, což není vždycky bezpečné. Naopak, kdo nejlépe umějí řezati nožem, i severoameričtí Indiáni, kováři i koláři atd., řežou k sobě, rukou dlaní vzhůru, čepel nože majíce na straně malíčku, takže ruka tlačí a ne strká, čímž se získává více síly a lepší přehled. Ale to se rozumí, že nikdy nebudete řezat směrem k ruce, jež drží dřevo.

Vždycky ať máš ostrý nůž. Po tupém noži poznáme nováčka, po ostrém dobrého junáka.

Aby jsi si zachoval nůž ostrý, musí býti z dobré ocele a musíš jej umět nabrousit. Jediná cesta, jak dostati nůž s dobrou čepelí, jest jíti k poctivému nožíři a dobře zaplatiti. Fantastické nože s vývrtkami, dlátky, šídly a píšťalkami současně jsou zřídka kdy z dobré ocele.

Lidé ze starých dob dávají přednost noži s bílou střenkou, protože, upadne-li na zem nebo do vody, snáze se nalezne.

Čepel nemůže býti uchována v dobrém stavu, užívá-li se jí na něco jiného než k řezání dřeva. Proto neřež hřebíky, kov nebo suky.

Nikdy nestrkej čepel do ohně. To zničí kalení ocele a zkazí nůž. Nezneužívej svého nože za kladivo, klín, šroubovák nebo šídlo.

Nos s sebou malý brousek nebo malý pilníček, abys nůž držel dobře naostřený.

Kapesní či zavřený nůž je jediný druh vhodný k nošení. Lovecké nože nebo dýky dnes nemají takového použití, aby stály za nošení.

Zkouškou dobrého majitele nože jest, dovede-li udělati za sebou půl tuctu štípaných polínek k rozdělání ohně (rozdělávač) — Vypadá to tak: polínko měkkého dřeva asi 3 cm tlustého a 2 dm dlouhého se rozštípá na tenké štěpiny, tak aby ještě držely na polínku; to jest: jeden konec je celistvý, druhý konec rozštípaný. To dokážete jen, máte-li ostrý, silný nůž, vyberete si dobře polínko bez suků, a máte-li pevnou ruku. Je-li dřevo dobré, je rozdělávač dokonalý, ne-li, rozpadne se.

(Příště dále.)

E. Th. Seton.

---

Knihy Lesní Moudrosti.

Dílo Ernesta Thompsona Setona jest jedinečné. Světová literatura nemá ničeho podobného, ať už mluvíme o jeho životopisech zvířat nebo jeho románech pro hochy. Proto bylo povinností naší, abychom se postarali o důstojné české vydání těchto spisů, zejména po znehodnocení věci nám tak posvátné známým českým nakladatelem. Setonovy knihy o zvířatech jsou překvapením tomu, kdo je viděl v originále. Jsou illustrovány autorem překrásnými obrazy ze života zvířat, portrety a skizzami. Obé, příběhy zvířat samotny, nevymyšlené, ale odpozorované (to nejsou povídky, jak mylně nazváno staré, neautorisované české vydání, nýbrž studie ze skutečného života), a na druhé straně kresby z přírody, doplňují se v dílo neobyčejně poučné a uchvacující. Seton otevřel nové brány studiu přírody a dal nám nahlédnouti do duše zvířete. Junákovi první vzdělávací četbou musí býti Setonovy „Příběhy zvířat“.

Proto jest nám srdečně vítati počin p. Z. B. Nekováříka, který s nevšední láskou k věci odhodlal se vydávati Setonovy spisy v původní úpravě. Práva překladu svých spisů udělil spisovatel E. T. Seton náčelníku Čsl. Ligy Lesní Moudrosti Miloši Seifertovi a knihy Setonovy budou proto vycházet redakcí, z části též v překladech jeho. Po dohodě s p. Nekováříkem označeny jsou jako „Knihy Ligy Lesní Moudrosti“.

To jsou naše knihy, junáci, ty mají se státi Vaším nejdražším kulturním pokladem. Neopomeňte Setonovy spisy opatřiti si do svých knihoven kmenových a družinových. Myslím, že nebude však junáka, který by je nechtěl mít ve své knihovně. Zatím vyšly „Děti Divočiny“ — řada vypravování o zvířatech, dosud nikde nepřeloženo. „Konečně Svoboden“ je titulní obrázek. A celá kniha je písní o svobodě a protestem proti lidskému rušení řádu přírody. Jste hluboce dojati, čtete-li osudy Atalafy-netopýra, zasmějete se a poučíte přírodopisem medvěda mývala. — K Vánocům vyjde kniha „0 veveřici“, historie šedé veverky, a „Stříbrná Liška“, biografie lišky. Nebude krásnějších a vhodnějších darů vánočních. Knihy obdržíte v subskripční ceně v administraci „Vatry“.

Spisy John Hargravea začnou ještě letos vycházet překladem Miloše Seiferta ve vydáních autorem upravených pro Československo. — České vydání „Lislů z wigwamu“ je doplněno nádhernými fotografiemi ze života Hargraveovy družiny, kterými nehonosí se ani vydaní anglické. Hargrave zavrhl ve svých spisech všecko, co upomíná na formy anglického skautingu, odmítá i název skaut a nahrazuje vše „lesní moudrostí“. Pro česká vydání nakreslil mnoho nových illustrací.

U Kočího vyjde příští měsíc kniha „Indián“ péčí Miloše Seiferta. Jsou to Setonova vypravování o Indiánech, čerpaná z předních autorit amerických, kterými má býti vykreslen obraz ušlechtilého indiána, živého vzoru junáka lesní moudrosti.

Opatřte si všichni tuto knihu pro své táborové besedy.

---

Naše tábory.

Putovní tábor družiny Laní z kmene Lehkých Srdcí z Prahy 8. — 15. slunce měsíce blesků v Posázaví.

Stálý tábor kmene Lehkých Srdcí 4. — 23. slunce měsíce zrní u Sázavy. „Měli jsme pěkně táborové ohně, studovali jme květenu a konali často vycházky. Každodenně jsme se koupali a hráli různé hry. Získali jame mnoho praktických zkušeností.“

Tábor kmenů Stříbrných Lišek, Mladých Boroviček a kmene Oheň z Prahy — Tolstého jednota — konán byl u Zvíkova. „Oheň“ tábořil 3 neděle, dívky prvých dvou kmenů 10 dní, do tábora vykonána cesta do Prahy po vorech. Tábory věnovány holdu slunce a vody.

Massa Bob.

Tábor berounských „Dětí Živěny“ v Letoštickém údolí u „Ztraceného Potoka“ od 12. do 31. slunce měsíce blesků shlédl zástupce náčelnictva a uznal jej za velmi zdařilý. Byl to tábor „lesní moudrosti“, v nádherném údolí vltavském, sestavený do půlkruhu s pagodovitým stanem náčelníkovým, s 15 sedátky kol ohniště. Jahody kolem, loďky a vory na Vltavě, zvyšovaly půvab tábora. Svatojánské mušky svítily večer a při tom nebylo vypravování konce. V táboře tomto obohatili berounští junáci svou lesní moudrost o několik obřadů.

Kmen Mohawk z Křížatek u Berouna měl svůj prvý tábor v jineckých lesích u Waldeckého jezírka a putovní tábor pak po Dyji a Krasu moravském, zúčastniv se i abstinentního sjezdu ve Znojmu.

Kmen Plzeň-V. konal stálý tábor s Petřínskou sokolskou mládeží na Kamenisku u Blovic v počtu 11 junáků, 30 dorostenců. V táboře hrány hry, většinou s velkým míčem. Táborníci pomáhali ve statku při polních pracích. Tábor navštívil též br. ředitel Krs a jeho syn ak. malíř.

Tábor „Údolí mlh“ u Lišnického potoka kmene příbramského, družiny „Vlků“ a „Lišáků“.

„Po dostavění tábora začali jsme se zkouškami zasvěcovacími. Téměř všichni prošli zkouškou „mlčení“, mnozí udělali si zkoušku „Rychlé nohy“ (všecky dle Hargravea), „Tiché stopy“, „Bystrého čichu“, „Bystrého sluchu“, „Putovníka“ a j. Zkoušky dodržovali jsme velice přísně, takže zasvěcen nebyl nikdo. Tři odešli na vigilii t. j. prožíti noc do lesů, přesně dle podmínek Setonových (Duch lesů), a dva dostali svoje lesní jméno: Smělý Rys a Šedý Vlk. Získáno také mnoho „orlích per“. Každý si udělal nejméně jeden kyj, jednu „tatranskou hůl“, t. j. hůl, ozdobenou řezbou v kůře a luk. Také hráli jsme ve volných chvílích skautské hry: „pozorování plachého zvířete za dne a za noci“, a j. hry. Koupání měli jsme na Vltavě, a jezdili jsme horlivě na maňase“.

Šedý Vlk

.

Tábor „Lučanů“ u Osady v Nízkých Tatrách. Zajímavá událost přihodila se nám 29. slunce měsíce blesků. Byla to honba před naším táborem. Po polední jsme náhle zaslechli úpěnlivě zabečení. Přiběhli jsme k potoku a naším očím naskytla se podívaná dosti vzácná pro nás. Po cestě zoufalými skoky pádil mladičký srnec a v patách za ním ferina lišák. Dostal asi zálusk na lepší oběd, a proto si vyhlédl malého srnce za svoji oběť. Naším objevením byl lišák tak překvapen, že věnoval nám pouze jediný udivený pohled, pak mrsknutí tělem, pár odskoků do stráně a zmizel nám s očí. Srnec přeskočil u našeho tábora potok a štval se do lesa, kde našel snad odpočinutí. Sledovali jsme stopu lišákovu. Viděli jsme však jenom škrábnutí drápu při otočení. Pro kamenitou cestu jsme ustali od dalšího stopování.

Každý den přinesl nám něco nového. Později, když nás překvapilo špatné počasí, vyráběli jsme hliněné nádoby a vytrvalou prací podařilo se nám vytvořiti dosti slušné nádoby.

Janich, náčelník

Pouť do Turnovských skal a Českého ráje vykonali někteří junáci z Mostu. Ostatní tábořili střídavě v Krušných Horách.

Pouť Orlickými horami na Deštnou a Králický Sněžník vykonali královéhradečtí junáci na počátku prázdnin.

Tábor II. kmene L. L. M. v Čes. Budějovicích konán byl u Vltavy pod Dívčím kamenem. Trval 14 dní.

Tábor Setonových dětí z Husovic u Brna ve Slezských Beskydech pod Lysou Horou byl stálý, ale střídali se v něm táborníci, taktéž vyplnil svůj úkol pro brněnský pracující dorost.

Tábor ostravských Táboritiů u Zašové na Valašsku měl pěkné besídky a výlety. Pořádal též akademii pro lid vesničky Zašové. Vedle čísel zpěvních, recitací, „kozáčka“ provedli junáci též jednoaktový výstup „Vrah alkohol“, a zakončili živým obrazem „Život junáků v táboře“. V táboře svém strávili Táborité celý měsíc a loučili se s ním se zvlhlými zraky, když je čekala zase černá Ostrava.

Tábor na Vihorlatu pod Mořským Okem měli junáci „Černí Medvědi“ z Užhorodu koncem června. Prvně asi indiánské týpí slavnostně vzpínalo se v černém lese na nejvýchodnějším pomezí Slovenska! A večer u táborového ohně zněly písně Podkarpatských junáků velmi jímavě! Škoda, že život jejich je stále rdousen zběsilou nenávistí t. zv. skautů v Užhorodě.

---

Jak žijeme.

Zúčastnili jsme se sjezdu čsl. abstinentní mládeže ve Znojmu dne 15. srpna v počtu 8 delegátů (Praha, Plzeň, Král. Dvůr, Mor. Ostrava). Promluvil br. Sůva.

Pražská jednota Táboritů pokračuje ve vydávání svého pěkného časopisu „Svítáaní“.

Tolstého jednota v Praze chystá se k slavnostnímu otevření klubovny vlastní pílí postavené ještě letos v zimě.

Soví kmen na Hradčanech staví si klubovničku.

Berounští „Děti Živěny“ připravují denník svého táboření letošního a v alngl. překladu pošlou jej našemu Velkému Vůdci E. Th. Setonovi. O prázdninách po svém táboru scházeli se denně a zavedli si též junáckou školu, kterou nazvali „Brázda“. Jsou pro povinné odebírání „Vatry“.

Kmen Mohawk v Křižatkách založen byl 21. slunce měsíce květů. Má 26 členů a 2 družiny (Hiawatha a Minehaha).

Jednota Hořovická obnovila svou činnost 8. měsíce trávy a konala od té doby řadu zdařilých besídek, v nichž o různých otázkách junáckých debatováno. Jednota je nyní pevně zakotvena.

Kmen Plzeň-V. založen před rokem z 8 hochů vzrostl dnes na 54 členů. Má 6 družin. Konal 12 výletů kmenových, 23 družinových, skoro vesměs s přenocováním venku, zahrál 3 loutková představení, měl zájezd do Žatce, tábořil o prázdninách. Odebírá 48 ročníků „Vatry“. Mohou býti příkladem mnohým!

II. kmen L. L. M. v Českých Budějovicích probírá na večerních besedách knihu „Přírodou a životem“ a věnuje se ručním pracím.

„Synové Luny“_v Benešově je nový náš kmen založený 4. slunce měsíce trávy a pořádal již 13 denních a 2 dvoudenní výlety, 9 večerních vycházek a 13 besed.

V Krnsku v Domě dětství máme kmen L. L. M. v Lidové malírně.

Kmen Žerotínský v Lounech jest také nový, ale udělal si již o prázdninách luky a kyje, cvičil běh a různé hry, a pěstoval květiny.

Lom u Mostu se hlásí k nové činnosti.

„Táborité“ v Moravské Ostravě vystavovali své práce na výstavě Božích bojovníků.

Kmen Husovický (u Brna) si postavil klubovnu, hlavně z darů dvou bratrů, ve dvou měsících.

Založena byla Jihočeská župa se sídlem v Českých Budějovicích.

Zakládá se nový kmen v Kežmarku ve Spiži.

V měsíci bláznivém ustavena byla ve Zdicích župa tetínská. Bude tak organisována junácká práce na Příbramsku, Hořovicku, Berounsku a Kladensku.

---

Z náčelnictva Ligy Lesní Moudrosti.

Náčelnictvo, doplněné a oživené několika novými junáky, chápe plně své poslání. Žádá Vás všechny, junáci a junačky, o účinnou spolupráci ve společném úlu Ligy.

Náčelnictvo ve svých radách řeší mimo mnohé běžné, naléhavé věci i otázku dívčího junačení a náčelnické koleje v Praze. O dívčím junačení pořádá rozhovory ve Skautském domově.

Zřizujeme v Praze stálou výstavku junáckých prací. Zasílejte nám vyrobené věci nebo aspoň napište, co jste vyrobili!

Posílejte jednateli pravidelně jednou za měsíc zprávy, jak žijete. Neopomeňte nám také sděliti, kdo si získal orlí péro a kdo byl zasvěcen za junáka!

Poslední Radou důvěrníků (30. IX. 1923) uloženy byly kmenům některé věci. Vykonaly jste je?

Dostali všichni náčelníci kmenů Hlasatele Ligy č. 29. z 20. měsíce padajícího listí?Náčelníci kmenů jsou povinni všechny oběžníky, Obce čísti všem svým junákům, aby udržen byl zájem všech na životě Obce!

Konejte přípravy k I. generálnímu sněmu Federace čsl. skautů o letnicích 1924 v Praze!

Tiskový odbor Ligy opatří Vám všechny junácké a příbuzné publikace a časopisy. Plaťte předem! Objednávejte zatím u jednatele.

Vatra II. roč. vychází s největšími finančními obětmi. Není peněz a proto jsme nuceni vydávati zatím „Vatru“ jen ve čtyřech ročních obdobích. Kdyby každý junák plnil svou povinnost, nebylo by této svízelné situace a ohrožení „Vatry“!

Vatra I. roč. prodává se po 20 K. Budiž hodně kolportována junáky. Každý junák je mravně povinen míti svou vlastní „Vatru“ I. ročník. Dali jsme natisknouti titulní listy a index, takže bude možno časopis svázat v pěknou knihu.

Mnohé kmeny zavádějí často novoty, jichž nelze doporučiti. Nejšpatnější vysvědčení si dává kmen a družina, která celý rok nic jiného nedělá, než sesazuje a volí. Volby kmene jsou jednou do roka a bez svolení Náčel. Obce a udání příčin nesmějí se měnit (u družiny bez svolení náč. kmene).

Také není přípustno, aby organisaci zařizoval si každý libovolně. Je tu přece řád kmenový a ten musí být normou. Máme na př. stanovený počátek junáckého roku, rozdílíme „orlí péra“ atd. — nemožno bez souhlasu náčelnictva Obce nebo příp. celého sněmu Obce v té věci zavádět něco jiného.

Československá Liga Lesní Moudrosti. Junácká Obec Psohlavců a Horních Chlapců.

F. Kupka, místonáčelník — Praha-VII, Plynárenská ul. (Legie Malých).

Jaroslav Šimsa, tajemník — Praha-II., Václavská 6.

Evžen Schart, jednatel — Praha, Vinohrady, Erbenova ul. 11.

---

Podzimní číslo (1.)

Obsah: Liga Lesní Moudrosti. — Poslové zimy. — Lesní věda v podzimku. — Mabel Powers, Jak Irokézové vzdávají díky. — M. Seifert, U Bílé Lišky. — Křepké tělo. — O modré pocty. — Co budeme robit. — Seton, Nůž a sekera. — Kniha Lesní Moudrosti. — Naše tábory. — Jak žijeme. — Z náčelnictva. — Lesní Moudrost za hranicemi.

---

The Woodcraft League of Czechoslovakia.

Frant. Kupka, vice-president — Praha-VII., Plynárenská ul. (Legie Malých).

Jaroslav Šimsa, secretary — Praha-II., Václavská ul. 6.

Evžen Schart, executive secretary — Praha-Vinohrady, Erbenova ul. 11.

---

The fire of Woodcraft no. 1.

Automn (contents): The Woodcraft League. — Winter' Heralds. — The Woodcraft in automn. — Mabel Powers, The Iroquois giving thanks. — Seifert, By White Fox. — The supple limb. — Blue coups. — What to make. — Seton, The knife and the hatchet. — The books of Woodcraft. — Ours camps. — How do we live. — From the Headquarters. — The Woodcraft abroad.

---

Vatra Lesní Moudrosti. Časopis Čsl. Ligy Lesní Moudrosti. Vychází čtyřikrát do roka. — Předplatné Kč 10,— ročně. — Redaktor Miloš Seifert, prof. gymn. t. č. Mukačevo, Podk. Rus, Zodpovědný redaktor Fr. Kupka, učitel Legie Malých, Praha-VII., Plynárenská ul. — Administrace: Josef Fišer, Žižkov. Lipanská 4. Nákladem Čsl. Ligy Lesní Moudrosti. — Tiskl J. Šnajdr, Kladno

---