Pokračování textu ze strany 91
… vychovatelského typu, vytvořených pro mládež (k nimž náleží rovněž skautská organizace), musí se jevit jako pouhý utopistický klam.
Skauting podlehl technické civilizaci a vlivům soudobých poměrů, do nichž byl vtažen. Touha po pohodlí a usnadňování života, jež přineslo období začátku dvacátého století, zapříčinila, že skautské oddíly se mohly vybavit potřebami z obchodů a skladů ústředí skautského svazu. Skautské časopisy a příručky se staly součástí civilizační literatury. Určitý životní styl, projevující se navenek, nelze ztotožňovat s kulturou. Všechno, co jsme zde uvedli, se týká nejen anglického skautingu. Těmi ideami a problémy jsou naplněny také všechny skautské organizace a organizace tohoto typu v jiných zemích, kde byl zaveden anglický systém, aniž by se projevila vůle dosáhnout jeho rozhodných změn. Baden-Powell zdůrazňuje ve svých spisech, že jeho výchovný systém nevyžadoval od svého vzniku nikdy jakékoliv větší změny v jeho pedagogických předpokladech. Důsledkem vlivu tohoto v průběhu let zkostnatělého systému stal se odvrat od skautingu faktem a učinili tak často lidé, svým duchem nejcennější. Tak již v letech 1915 a 1916 se oddělila od skautingu skupina studentů, když nebyla spokojena se skutečností, že skauting postrádá mnoho ze zálesáckého charakteru činnosti a téměř všechno z daleko jdoucího idealismu. Tato skupina prohlásila, že se zcela separuje od “divokého vlastenectví válečnického národa”.
Byl to všestranný vědec Ernest Westlake (1855–1922) – přírodovědec, geolog, antropolog – který záhy nato zorganizoval v roce 1916 na základě dosavadních výsledků činnosti této studentské skupiny “Řád lesního rytířstva” (Order of Woodcraft Chivalry – OWC). Činnost této organizace opřel o knihy Ernesta Thompsona Setona The Birch Bark Roll of Woodcraft a The Book of Woodcraft. V nich obsažené ideály spojil s tehdy nejnovějšími poznatky o duchovním životě dítěte. Z toho vznikla tak zvaná teorie rekapitulace, s níž, bez ohledu na její hodnotu, se musíme seznámit, protože víra v tuto teorii se stala podstatou výchovy v OWC. Je dalším rozvinutím tzv. biogenetického zákona Ernsta Haeckela (1834-1919), podle něhož člověk v prvních devíti měsících svého života v matčině lůně prochází všemi etapami svého evolučního vývoje od prvoka po člověka. Westlake šel shodně s názory amerického psychologa Stanleye Halla dále ve svých bádáních a stvrdil, že “dítě po svém narození prochází rovněž při svém chování vůči svému okolí vývojovými stupni, jež se z kulturně-historického hlediska shodují s někdejšími ranými kulturními stupni lidského druhu”. Z toho vyplývá podle Westlakea, že jedním z hlavních výchovných cílů OWC je pravidelný rozvoj lidských instinktů, jež jsou považovány za nezbytné síly, nutné k řízení a ochraně života. Tyto instinkty procházejí proměnou ve formy, odpovídající vyšším a ušlechtilejším snahám lidského ducha. Jako nejvhodnější cestu výchovy považuje Westlake život, shodný se způsobem života prvotních lidí v jejich přirozeném prostředí, příznivém pravidelnému rozvoji instinktů.
Podle svého zakladatele, OWC se snaží umístit dítě v prostředí, jež napomáhá vytvářet podmínky co nejvíce podobné podmínkám života prvotních lidí. Vůdčí ideou OWC je zásada nutnosti výběru vhodného prostředí pro každý určitý věk. Ideální výchova probíhá po fázích, odpovídajících fázím rozvoje lidské kultury. Protože lidská kultura se začala rozvíjet ve volném prostředí (out of doors), je rovněž nutno. začít s výchovou ve volné přírodě. Odtud pramení snaha OWC zakládat ..text pokračuje
