Hlasatel (zpravodaj LLM) 1946/1947 č. 1, září
1)
2)Lesní moudrost jest výchova Romantikou uprostřed širých učeben přírody; Síla užitečnou a neotrockou Službou; Zbožnost poznaná ve velké katedrále lučin a lesů nad nimiž se klene modrá obloha, kde jsou zelené měkké koberce a sladké zvuky chorů okřídlených a pozemských. Kdo by nebyl uchvácen touto představou?
Jindy se lidé vychovávali pro hrdinství ve válce. My chceme se vychovávat pro hrdinství v míru. Neboť život sám stojí za to, aby měl hodně bojovníků, kteří jej činí radostným a ne vysilujícím. Potřebujeme proto zdraví a sílu pro svá těla, potřebujeme pěstovat ducha, aby byl čilý a čistý – zdravým zaměstnáním. A tak na svět přineseme radost.
Tisíce hochů a děvčat i dospělých čeká – kteří by hloupý a nudný život chtěli zaměniti za život krásný a povznešený a prodchnutý duchem lesní moudrosti. Lidská společnost byla by požehnána tímto programem zdravé duševní a tělesné činnosti.
Má-li lesní moudrost tento význam pro lidstvo, je hodna obětování se. Stojí za to, aby se pro ni pracovalo, aby přešla v krev celého národa.
Neboť nejsme bojovníky krve, bolesti, utrpení, války – nýbrž sdružujeme se v jeden šik v boji za čisté lidství cestami přírody a života.3)
PREČO SOM VUDKRAFTEROM?
Začnem tým, čím by som mal končit: hĺadal som cestu, pravdu a život.
Videl som pred sebou cestu dnešného človeka: bol to všade iba shon a surový boj. Jeden sháňal hmotné statky z pažravosti, druhý z nutnosti. V každom prípade bol to shon nedôstojný človeka. Videl som užasnú sociálnu nespravodlivosť, vykorisťovanie človeka človekom, pričom stroj, ktorý mal slúžiť na zvyšovanie životnej úrovne, slúžil iba k tomu, aby ním držal v šachu požiadavky robotníka. Videl som – ako vy všetci –, že na jednej polovici zemegule hladovali miliony a na druhej pálili potraviny alebo ich hádzali do mora. Videl som ako musia talenty zmierať v sociálnej biede, ak ich náhoda nevynesie, lebo spoločnosti nejde o dobrý výkon, o pokrok, ale o zárobok, ktorý sa z neho dá vyťažiť. Videl som všelijakě formy triedneho boja, boj o chlieb a boj o miesta, boj o prvenstvo, boj o falšovanie historie, boj rás, boj jednotlivcov i más – boj, hmýrenie a morálku sendvičových džentlmenov. Videl som, že v tomto svete mnohý si myslí, že musí druhého zničiť, aby sám obstál.
A videl som cesty a smery, ktoré tvrdily, že chcú tento žalostný stav napraviť. Lebo aspoň v tom sa shodnú poctiví ĺudia vo všetkýoh táboroch, že je svet chorý a potrebuje lekáre a liek. Ale všetky lieky sveta vyjdu vlastne na jedno: ten, kto je práve bez moci, chce si4)ju za každú cenu získať, lebo sa pokládá za jedine oprávneného, aby obnovil svet. Výsledok je, pravda, vždý ten istý, že sa len ľudia vystriedajú, zlo ostáva a nosí zakaždým len druhé meno: voĺakedy to boly -stvá, dnes su to -izmy.
Dva nejpálčivejšie problémy sveta: problém sociálny a problém mieru nejlepšie ukazuju, ako všetci doterajší „lekári” zlyhali. S jednej strany nie je riešením mravné ľudožrutstvo a s druhej strany nezaistí sa mier na bodákoch alebo na atomových bombách. A tí, čo to dnes robia odsuzujú tých, čo to včera robili. A tento circulus vitiosus[1] se tiahne dejinami ľudskými.
V tomto svete som rástol tak ako každý z vás. So všetkých strán doliehaly výzvy k boju, – iba z jednej strany bolo počuť slová: sme jednej krvi ty aj já; A boly to slová úprimnej duše, nie farizejské žonglérstvo slov. A tie hovoril Čierny Vlk.
Hĺadal som rovnosť a videl som, že jej na tomto svete nikďe niet, ani tam, kde o nej najviac hovoria… Hĺadal som spravodlivosť a videl som, že se v tomto svete riadi viac alebo menej ostrými ľaktami. Spravodlivosť sa meria len podľa politického kľúča klikárov. Hľadal som svetovosť a videl som, že každý chce iné a to svoje.
Všetky náboženské sekty sú jednostranné a ve svojom fanatizme nielen že nepomáhajů druhým, ale snaží sa ich zničiť, alebo ich aspoň zatracujú. A najhoršie je to, že nielen nechcú pomocť iným, ale ani neveria v ích uprimnosť. A to isté vidíme vonkoncom aj v politike v roznych variáciách.5) Mnohí vedia, že svet je chorý. Aj já som to bolestne pociťoval a došiel som k takémuto premýšlaniu: základ a buňka sveta je človek; všetko robí človek, čo sa robí; a všetko čo sa robí, robí se pre človeka. Obnovovatelia sveta, tvorcovia dejín, sa však oňho starajú len natoľko, nakoľko ho môžu použiť, využiť a zneužiť.
Menia sa politické a hospodárske systémy, menia sa štátne hranice, menia sa metody vedenia vojen, mení sa technika, mravy, požadavky, nové vlády a nadvlády, nové stroje, nové tanky, nové aeroplány, nové lode, nové strely, nové bomby a hyperbomby, – všetko sa mení, všetko je nové, len človek ostal takým, jakým bol tisíc rokov pred opicami: sobeckým, dravým, nekulturným tvorom.
Všetky pokusy o obnovu sveta a zlepšenie pomerov sú utopiou, kým sa človek nezačne zlepšovať, zdokonalovať.
A tu sme pri koreni veci: vudkraft umožňuje trvalý rozvoj jednotlivého človeka podľa smerníc súbežných so vzrastom naším ako plemena.
Vudkraft je myšlienka výchovná. Je to vývoj vudkrafterského svetonázoru v jednotlivcovi, a keď je ako rekreácia prevádzaná, najde cestu do srdca každého člena kmeňa.
Len stúpanie na horu,len zdokonalený človek obnoví tento svet. Kým si to neuvedomia a otvorene nevyhlásia páni v spoločnosti národov, musia zbankrotovať všetky konferencie sveta a každý koniec vojny bude len počiatkom prípravy novej.
Toto je v hrubých rysoch vývoj mojich6)náhľadov na bežný kolobeh sveta.
Cesta mojho vnútra by bol životopis. Toho by som vás však rád ušetril. Ale niekoľko poznámok musím predsa spomenúť. Vyrástol som v prostredí, ktoré mi dalo náboženskú výchovu priemerného kresťana. Čo som videl okolo seba boly viac menej prázdne, vnútra se netýkajúce formality.
Prišly roky štúdia, literárnych ambícií a viery v revolučnú obnovu sveta. Cez tieto sa však tiahnu periody duševnej depresie, prázdnoty a svetabolu, ktoré dnes chápem ako celkom oprávnené. Svoje tiesne a samotárske bôle som však často zaniesol do pološera liptovských smrčín, kde sa v tichom dumaní rozchádzaly. Boly to prvé neartikulované modlitby duše bez slov.
Poznal som sa však s človekom, ktorý o sebe hovorieval, že je obyčajný „pražský Pepa”. Prechádzky a rozhovory s ním otvorily mi nové vyššie obzory života. Priviedol ma na študíum indickej mystiky, z ktorej bol skok do kresťanskej a vudkrafterskej mystiky. Vedecký skepticizmus ustúpil navždy hrejivému optimizmu aidealismu detstva. Porozumel som poslaniu duchu detstva. Pochopil som ducha vudkraftu.
V minulých šiestich rokoch a menovite od r.1943 (odkedy som bol v boji s okupantami ako partizán) moja viera vo vudkraft sa len utvrdila.
Vudkraft učí nás, že treba pochopiť ducha našeho ideálu a uskutečňovať ho krok za krokom, až sa konečne stane naším celým životom. Učí nás chápať takto aj náboženstvo, ktoré potom nebude hromadou myšlienok, alebo náuk, ale uskutečnením Božieho slova, nielen hovorom alebo teoriou.7) Vo všetkom diele a štúdiu vudkraftu nenajdete však radosti a šťastia, ak si toho nezaslúžite svojím životom a svojou vierou; každý sa musí svojím životom pričiniť o to, čo má.
Nechcem však odbočiť, lebo mám odpovedať na otázku, prečo som sa stal vudkrafterom, potažmo prečo som ním zostal, a nie ako.
Proto teda, lebo štúdiom došiel som k presvedčeniu, že len vudkraft, a to totálny, na slovo vzatý vudkraft, je jedine schopný zachrániť ĺudstvo pred dekadenciou biologickou duševnou a mravnou, je jedine schopný urobiť z dnešného človeka tvora hodného toho mena, a zo sveta „královstvo božie na zemi”.
MODLITBA OHNIVCE
Jako dříví na oheň se klade,
tak já přinést chci svou silu, snahu,
touhu srdce, nadšení své vroucí,
přinést strast též v jasný plamen lidství.
Udržet chci jiskru kmitající
v popel skrytou, otce mého odkaz,
předků našich nepamětné dílo.
Oheň čistý, krví sálající,
život sám – hle; láskou muže k muži
hořící pochodeň v rukou Božích,
lásku Boží, lásku muže k Bohu.
8)
PRACUJEME PRO SVĚTOVÝ MÍR
(O Mezinárodní službě míru)
Proč nemohou lidé stále dosíci trvalého míru? Jaké jsou překážky mezinárodní spolupráce na vybudování mírového světa?
Především: Co jsou platny schůze, porady, konference, řečnění, když hlavní důraz se neklade na práci? Všechny snahy diplomatů po první světové válce vybudovat lepší poválečný svět, ztroskotaly, poněvadž od řečnění bylo ještě daleko k činům. Mluvením rýže neuvaříš.
Je nutno zbořený svět lidské práce postavit na nové základy, nejen morálně (což by mělo být samozřejmou podmínkou), ale také fysicky. Válečníci, kteří dovedou bez odpovědnosti ničit a bořit díla tisícileté ku1tury, práci, která vyrostla z potu, krve a mozolů známých i neznámých jednotlivců i celků by měli, jeden každý, vidět na jednom místě všechno, co ohněm a mečem zničili, měli by odklízet, co zbořili, a znovu každý vybudovat ten úsek díla, které přivedli ke zkáze. Byla by to na každého jednotlivce gigantická hora tvůrčí práce. — Je mnohem těžší budovat než bořit.
Zásadním bodem příštích snah o mírovou mezinárodní spolupráci by mělo být:
- Práce rukou a ne ústy —
- dobrovolná práce –
- práce zdarma.
— Tyto zásady si vytklo hnutí Mezinárodní služby míru (International voluntary Service for Peace),jejíž odbočky vznikly především ve Švýcarsku r. 1920 zásluhou9)bratří Ceresoleů, později v Anglii, Holandsku, Francii a jinde, na jaře letošního roku i u nás v Československu.
Hnutí vyrostlo v podstatě na zásadě křesťanské pomoci bližnímu. Roku 1920 společná práce ve Francii u Verdunu, v obci zničené válkou, sblížila příslušníky národa německého, rakouského, švýcarského, holandského, amerického a britského, za vedení bří Ceresoleů.
V pozdějších letech byly organisovány pomocné akce v různých zemích, zvl. ve Švýcarsku, v krajích, postižených přírodními katastrofami, postupně v letech 1924 – 1946. Při rozvodnění Rýnu v r. 1928 pomáhalo 710 dobrovolných civilních pracovníků (z toho 78 žen) z 22 zemí.
V pozdějších letech pomáhala MSM i v hornickém kraji Již. Walesu, postiženém nezaměstnaností a v Severní Indii, stižené zemětřesením, kde vybudovali účastníci novou vesnici Shantipur. Během občanské války ve Španělsku pomáhala MSM při evakuaci žen a dětí z Madridu, zřizovala kantiny, v nichž se pečovalo o matky, kojence a staré neschopné lidi. Po ukončení bojů byla organisována ve Francii péče o španělské emigranty.
V druhé světové válce byla mezinárodní spolupráce na čas znemožněna, ale již r. 1944 odcestovala z Anglie po pečlivých přípravách pomocná výprava MSM na Střed. Východ do Egypta a Palestiny, odkud se zásobami potravin a šatstva odjela na pomoc řeckému obyvatelstvu. Vedle toho pomáhalo se na Krétě, v již. Itálii, v Holandsku, Ve Francii, ke konci války též v Německu.10) Letos na jaře došly i do Československa zprávy o činnosti švýcarské odbočky. V Praze vznikla odbočka v květnu a jala se ihned organizovati letní pomoc Slezsku zničenému válečnou frontou.
O prázdninách 13. července t.r. odjíždí z Prahy pětitunové nákladní auto s přívěsným vozem, naloženým plně materiálem (stavební nástroje, šatstvo, nádobí, hračky atd.) Auto přijelo ze Švýcar s pěti účastníky švýcarskými (z toho dvě ženy) a s jedním Angličanem (šoférem). V Praze se připojilo 6 Čechů. Během prázdnin a ještě nyní až do poloviny měsíce října organisuje tato odbočka MSM v ČSR odklizovací práce za použití nákladního auta, zednické práce, stavby stodol, práce pokrývačské, pomoc pile, zavážení trychtýřů po bombách, granátech a pod.
Práce účastníků není placena, pouze nezbytné výlohy za benzín, potraviny a p. hradí obec. Práce MSM nechce být konkurencí placeným pracovním silám, proto veškerá práce je věnována obci jako zaměstnavateli.
Mezinárodní služba má tedy dvojí úkol:
Jednak pracovat, budovat, tvořit zničené plody lidské práce, a při tom v práci spojit příslušníky všech národností bez rozdílů sociálních, politických, rasových a náboženských, na mírovém budování světa.
Ne slova. Činy chceme.
Mír potřebuje naše duše i naše těla.
Prací jen vybudujeme světový mír.
11)
Z UČENÍ WABASHOVA
Žádný muž nemá trpět pro hřích druhého. Nikdo nemůže převzít na sebe trest druhého, a tak udělati hříšníka nevinným.
Buď milosrdný k těm, které máš ve své moci. Je zbabělé mučit zajatce nebo zle nakládat s těmi, kteří jsou bezmocní před tebou. Je věcí náčelníka starat se o slabé, nemocné, staré a bezmocné.
Je mnohem čestnější dávat než přijímat.
Jestliže kdo dělá cokoliv v pevné víře, že tím uctívá Velkého Ducha, uctívá ho, a jeho uctívání se musí brát s úctou tak dlouho, dokud nepřekračuje práva druhých.
Když vstáváš zrána, vzdej díky za ranní světlo. Vzdej díky za svůj život a sílu. Poděkuj na svou potravu a za radost ze života. A nevidíš-li snad důvodu pro díkuvzdání, buď ujištěn, že jen v tobě je chyba.
Každý muž má mít své Posvátné Místo, kde zachovává osamělé bdění, naslouchá Hlasům, obětuje modlitby a prosí.
Viděl jsem mnoho bílých mužů a slyšel je kázat. Mluvili o dobrotě a pravdě, ale soudě podle jejich života, jejich celé náboženství je láska k penězům a strach ze smrti.
Všechny zločiny a špatnosti, kterými je bílá rasa pověstná, patří jejich lásce k penězům.
Muž je vázán svým slibem jako páskou, která nemůže být přetržena vyjma se svolením druhých. Je-li ten slib na papíře,12)je to jen důkaz, že bylo dáno slovo. Není to proto více nebo méně závazné.
Ve dnech síly žádný muž není tlustý. Tloušťka je dobrá pro dobytče, ale ne pro muže: je to nemoc a pochází ze špatného způsobu života.
Nikdo nemá jísti třikrát denně, chce-li zachovat své tělo silné a svou mysl nezkalenu.
Koupej se každý den ve studené vodě a jednou v sedmi dnech použij parní lázně.
Chceš-li očistiti své srdce a tak viděti jasněji cestu Velkého Ducha, nedotkni se jídla po dva nebo více dnů, podle svých sil. Neboť tím se tělo očistí a tvůj duch vládne nad tvým tělem.
Nedotkni se jedovaté ohnivé vody, která mění moudré muže v blázny. Ani se nedotýkej potravy ani neochutnávej nápoje, který olupuje tělo o jeho sílu a ducha o jeho vidění.
Minisino (vyzkoušený a zkušený muž) je vždy čistý, dvorný a pán sebe sama.
Poddá-li se muž svým pohlavním choutkám, dává domov chřestýši, jehož kousnutí je zkaženost a jistá smrt. Modlitbou a postem a pevným předsevzetím můžeš ovládnout svého ducha, a tak mít moc nad těmi okolo tebe.
Když přijde tvůj čas zemřít, nebuď jako ti, jejichž srdce je vždy naplněno strachem za smrti, takže když přijde jejich čas, pláčí a naříkají a prosí o trochu více času žít svůj život nanovo a jiným způsobem. Zazpívej svou poslední píseň a zemři jako hrdina, který jde domů.
13)
PROČ PRÁVĚ HLEMÝŽDĚ?
Ptáte se, proč sbírám právě hlemýždí ulitky? Odpověď vám dává sám Miloš Seifert ve Svitku březové kůry. Skutečně není vhodnější sbírky přírodnin pro vudkraftery, než právě sbírka prázdných hlemýždích ulit. Nezničíme při tom žádnáho života, ani rostlinného ani živočišného, a přece není taková sbírka tak malichernou, jako na příklad sbírka známek či obálek z holicích čepelek. Mnohé hlemýždí ulity, zpravidla ty nejmenší, jsou skutečně velmi krásné jak tvarem, tak zbarvením. Zbarvení se ovšem působením počasí za čas ztratí, takže starší ulity mají barvu vesměs špinavě bělavou. Velikosti se od sebe jednotlivé druhy i rody značně liší. Tak na př. největší náš hlemýžď zahradní dosahuje 4 cm výšky a 4 cm šířky. Jiný, na př. zrnovka drobounká podobá se maličkému včelímu úlu 2 mm vysokému o průměru asi 0,5 mm.
Též tvarem je naše hlemýždí fauna velmi rozmanitá: od protáhlých vřetenatek až po zcela ploché okružáky, od kuželovitých druhů rodu hlemýžď (v užším slova smyslu) až po soudečkovité zrnovky.
Barevně jsou ulity rovněž velmi rozmanité, ale nemají být dlouho vydány působení počasí. Krásné jsou na př. u nás velmi hojné tři druhy hlemýžďů, totiž hlemýžď hajní, žíhaný a keřový. Hlemýžď hajní má ulitu s několika hnědými proužky na smetanově bílém podkladu,14)ústí hnědé. Hlemýžď žíhaný se podobá prvému, nemá však zbarvené ústí. Hlemýžď keřový má ulitu obyčejně jednobarevnou od olivově zeleni až po světlou hněď, ústí proti oběma předešlým značně protáhlé.
Tyto tři hlemýždě najdeme u nás všude, nejvíce na vápencích a vápenných břidlicích, což platí o všech hlemýždích vůbec. Prahorní vrstvy jsou na hlemýždě chudé.
V okolí Prahy je nejlepší lokalitou Český kras, na Moravě Moravský kras, na Slovensku triasové vápence. Vodní hlemýždě je nejlépe hledat na jaře, kdy jsou vyvrženi na břeh rozvodněnými potoky. V Čechách se vodní hlemýždi vyskytují nejhojněji u Labe, na Moravě v údolí Moravy a Dyje, na Slovensku u Dunaje. Vědecky jsou hlemýždi velmi důležití pro archeologii a půdoznalství, protože pro určité vrstvy jsou příznačná určitá společenstva hlemýžďů. Hlemýždi se ukládají do krabiček, menší druhy do skleněných tub. Je dobře poznamenávati si kromě jména též naleziště.
A na konec literatura: naše je většinou rozebrána (poslední souborně dílo Uličného vyšlo koncem minulého století, – je však snad ještě možno sehnat Baborovy „Měkkýše českého plistocénu a holocénu”). Dnes pracuje v oboru hlemýždí fauny p. Jar. Petrbok, jenž je též autorem četných monografií.
15)
Ukázky některých hlemýžďů
16)
JUNÁCKÉ HRY
Určete muže, který ztratil paměť:
Na stůl položme nakolik předmětů aby si je všichni mohli volně prohlédnouti. Vypravujme potom účastníkům hry, že tyto vystavené věci byly nalezeny v kapsách muže, který vypadl z tramvaje, zranil se těžce a převezen do nemocnice, kde zjistil, že ztratil tento nešťastník nárazem do hlavy paměť, že neví, kde bydlí, jak se jmenuje, čím je atd. – Úkolem účastníků hry je napsat na kus papíru, co soudí o majiteli věcí. Kdo nejvýstižněji popíše majitele, vítězí.
Znáš vudkrafterskou literaturu?
Junák který řídí schůzku, připraví si několik knih, jejichž znalost se u vudkraftera předpokládá. Jsou to na př. Svitek březové kůry, Dvanáct tajemství lesa, Přírodou a životem k čistému lidství, ale třeba i Kiplingovu Knihu džunglí, Curwoodova Vlčáka Kazana, Londonovo Volání divočiny, Setonovy povídky o zvířatech atd. možno při hře použiti. Vedoucí schůzky vezme knihy stranou a přečte postupně z každé knihy úryvek 10 – 30 řádků a ostatní si na papír zapisují názvy knih. Vítězí, kdo napíše nejvíce správných názvů knih.
„Kde se radí mnoho lidí, vzniká zlo.”
17)
JAK ŽIJEME
Začalo to tak. Vyrojili jsme se, bratři kmene Wahpekute, ve Smrčné, šťastni, že jsme již tak blízko tábora, na který jsme se svorně celé jaro na kmenových schůzkách těšili. – Zašuměly nám borovice nad hlavami, zavoněly louky a bílé, vousaté hlavičky suchopýru přátelsky na nás kývaly ze zelené mokřiny. Tolik volné krásy po dlouhé době, – tak jsme si ani nevšimli, že přes hučící řeku lidské ruce zrobily most, který tu dříve nebýval. Zmizel starý převozník, který za suchých let neměl mnoho práce s převážením, ale přidával za požadovaný skromný poplatek za převoz řadů svých moudrostí i novinek z celého kraje, jak se na zdejší známé, chudé, ale moudré obyvatele sluší.
„Pěkný most, co?” – přišoural se děda s fajfkou, „a má betonový podstavec a muzika bude hrát za chvíli na oslavu a skauti tam budou — to koukáte, co?”
„Ani ne, dědečku, my se koukáme, jak nám tady pěkně rozkvetl suchopýr a jak je tady vůbec hezky.”
„No ale snad most je taky pěkný”, trval na svém děda.
„Ale ty louky a lesy jsou tady hezčí”, tvrdili jsme zase my a na znamení úcty jsme se ofáborovanému mostu uklonili a šli po břehu na brod.18) Za první zátočinou se proti nám vyřítili opáleni stavitelé tábora a šťastně nás oplácávali.
„Jak jste, prosím tě, Hotone, věděli, že půjdeme po této straně a že nepůjdeme přes most?”
„No, to nám bylo naprosto jasné, že přes ten most s těma fáborkama vás nikdo nedostane.”
Tak takoví my jsme zastánci pokroku a snahy po povznesení českého venkova. Největší trest za to na naše hlavy všemocný Nonabozo uvalí a příští rok nás pošle do Luhačovic nebo Mar. Lázní.
Tolik týpí už jsem dlouho neviděl. Laskal jsem je chvíli očima, pak obcházel a chválil, že jsou dobře postavená. Hoton chodil se mnou a měl zase radost, že je postavili beze mne.
„A co ten vchod?” zarazil jsem se.
„To jsem ještě neviděl a asi nikdo přede mnou.” Před vchodem byla stříška z rakušáku podepřená tyčí a zakolíčkovaná dvěma kolíky.
„No to je přece normální vchod”, stejně překvapeně se zastavil Hoton.
„To teda ne, bratře, to jsi jel do Číny objevil jsi Ameriku. Ale vypadá to docela dobře.”
„A hlavně je to praktické, když začne pršet, tak honem honem takhle pospícháš dovnitř, rozplácneš se do týpí a vchod je zavřený.”
Tmötm-tm-tm z Hotonova bubínku a19) jeho osobitý nenapodobitelný pokřik nám každé ráno rozehřál srdce. O tom však nikdo nemluvil; každý se důstojným krkem v indiánské řadě ubíral za tichého zpěvu na poradní skálu a dával si nohy omývat orosenou trávou. A pau-vau byla posvátná před velikým znakem zákona v měkkém mechu na sněmovišti pod skalou. Ze skály zazníval zákon, táborový řád, který zde vznikl a náš z doby utrpení starý známý, ale novými neznámými slovy – ušlechtilý Guardini.
„Slunce, co budu zítra vařit, když jdete na výlet?” – ptal se Veverčák v očekávání, že to vaření nebude stát ani za řeč.
„Kynuté knedlíky”, řekl jsem suše a odešel s kmenem, bez jediné rady kuchaři, na Melechov.
Vrátili jsme se večer a ve třech kotlích byly knedlíky, každý aspoň tak veliký, jako měl nebožtík genius Lermontov hlavu, jak kterýsi z udatných dílo posoudil. Snažil jsem se to dostat do šálku, ale zůstal na něm sedět jako kvočna na násadě. Rozloupl jsem ho – byl nečekaně krásný, ale bez nádivky, jen uprostřed se cosi malého černalo – byly to tři borůvky.
„To by byla stačila jedna do tak malého knedlíčku”, ozval se hlas. – Veverčák už to nevydržel a vyskočil: „Byly hrozně malé, když jsem je házel20) do vody, – asi jako holubí vajíčko, ale muselo to vykynout až v té vodě”, zbytečně se hájil, protože knedlíky byly andělské, od Inka naučené, ale příště – obávám se – je bude Veverčák dělat ve velikosti mravenčího vajíčka.
Náš krátký tábor ještě bohudík neměl končit, a tu přišel od drahého Mývala lístek s rozkazem: Zařiďte – Opatřte – vyřiďte – nakupte – připravte – nasekejte asi 75 týpíovek – přijede asi 15 Bratislaváků – v pátek, t.j. pátý den našeho táboření.
Složil jsem lístek a chodil po táboře. Kolem běhal Filosof, uklízel celý upocený těžké klády od kuchyně a zpíval si na známou melodii z Figara: „Filosof sem, Filosof tam, Filosof pro mléko, Filosof pro klády, Filosof sem, Filosof tam.” – Bylo to tak, jak zpíval. Nalítal se pro blaho tábora s obětavostí příkladnou.
Zamyslil jsem se: Vymohl jsem si pro kmen první táboření na Stvořidlech, aby si hoši museli udělat všechno sami – postavit týpí, kuchyni, tábořiště, aby něco tvrdého zkusili, aby měli z tábora radost, že je jejich dílem. Ale toto bude příliš velký úkol. Vzal jsem sekeru a šel štípat dříví.
Druhý den ráno jsem na pau-vau přečetl Mývalův lístek a vyzval dobrovolníky na kácení týpíovek a další na ostatní práce. Všichni, udření, bez hlesu zvedli ruce. Přijeli hoši z Bratislavy a mile překvapili21) svou družností a vudkrafterskou vyspělostí.
Sagaweesi postavil svůj tradiční patrol – jako ve Waldenu. Přijel Wapiton s Milenkou. Vyráběl si indiánskou postel rozvážně – jako ve Waldenu.
Ale to já už musel jet pryč a tisknul všem ruce jen Wapitonovi ne – není v táboře.
„Išiel kopať totem”, hlásil malý udatný Mauglí.
„Tak mu, prosím, řekněte…, ale nic, to vy byste mu nedovedli říci.”
Vracíme se domů. Tráva je mokrá a voní olšiny u řeky. Komáří bratrstvo zalétlo do vysokých smrků, kde na ně nemží z nebe roztrhaně potaženého lehkým závojem.
Na protější pasece se důstojně prošel ostrůvek slunečních paprsků ozářil skupinku zelených jív a zmizel za svahem.
“Já nevím, Míšo, po kolikáté už odcházím z tábora, ale vždycky to vypadá tak jako dnes — je tak mile vlhko a já bych šel raději dozadu než dopředu…”
Tábor jsme zahájili a ukončili sněmem. Získali jsme 86 orlích per. Na závěrečném sněmu byla udělena cena čistoty a nejlepšího táborníka.
Letošní kmenový tábor byl pro nás dobrou školou a litujeme, že trval jen22) týden. Většina členů kmene se proto ještě zúčastnila ligového tábora a tábora kmene Sisseton.
Po táboření ustala kmenová činnost. Znovu ožila, když se opět všichni sešli v Praze.
OCHRANA STVOŘIDEL
Státní památkový úřad v Praze dal nám na vědomí kladné vyřízení naší žádosti ohledně prohlášení oblasti Stvořidel za chráněné území v rozsahu, jak jsme navrhli.
VII. SJEZD DTJ-skautů
Dne 15. září t.r. zúčastnili se na pozvání bratři Stárek a Novák VII. valného sjezdu DTJ-skautů v Praze. Krátký projev br. Stárka byl odměněn bouřlivým potleskem. Podle prohlášení místovedoucího Krafta budou se DTJ-skauti říditi duchem Setonovým a organizací B.P.-skautingu. Místo zákona desatera budou používati vudkrafterského zákona o dvanácti bodech. Na tomto sjezdu jsme rovněž navázali styk s pražským Jack London klubem.
LIŠČÍ KMEN – zpráva o činnosti
Prázdniny jsme strávili porůznu. Celkem jsme pracovali při sběru plechovek UNRRA, potírali jsme kůrovce na Šumavě, pracovali jsme na žních a na senách, na tramvaji, jeden bratr se účastnil23) mezinárodního tábora YMCA na Vlčici, a dva bratři pracovali jako účastníci pracovní akce Mezinárodní služby míru ve Štítině ve Slezsku. (Viz článek na str. 7.) Ke konci prázdnin ve dnech 24.–30. září t.r. konal se společný putovní tábor Liščího kmene na trati Beroun – Ostrov Dávné touhy – Rokycany – Padrťský rybník — Příbram – Dobříš – Brdy – Praha. Hned po prázdninách začala normální činnost a pravidelné týdenní schůzky. Kmen dostal nového náčelníka Bobra z Kmene pražských vudkrafterů. Chystáme se na sjezd. Objednejte si náš časopis LIŠKU, kterou rozmnožujeme a jejíž první číslo jsme již vydali. (Cena 3,– Kčs.) Objednávky posílejte redaktoru Hlasatele.
ZPRÁVY Z ÚSTŘEDÍ
Č.J. 31111—12/6-46—14—Vb/1-ze dne 18.června 1946 bylo Ministerstvem vnitra povoleno obnovení činnosti Lčsw. Pro činnost na Slovensku je však nutné ještě povolení Poverenictva pro vnútro.
– Na dny 1.–3. listopadu bude svolán VALNÝ SJEZD Lčsw do Prahy. Přesný program pošleme během měsíce října všem členům. Připravujte a promýšlejte již nyní své návrhy. Připravte důkladnou kritiku, opravy kmenového zřízení.
V rámci sjezdu se bude konati soutěžní beseda kmenů a jednotlivců o24) předvedení nejlepší písně, tance, hry, povídky, dramatisace a hudby (vyloučena harmonika). Předvedení musí být původní a nepoužité. Nejlepší výkony budou odměněny.
Oznamte nám do 21. října, kdo přijedete, abychom včas zařídili Vaše ubytování, příp. i stravování.
OZNÁMENÍ REDAKCE
Poněvadž br. Miloslav Vavrda trpí nedostatkem času, svěřil mi redakci časopisu Hlasatel a zároveň mi předal materiál pro toto první číslo druhého ročníku. Přijal jsem tuto svěřenou funkci rád a s plným vědomím odpovědnosti, která z toho plyne. Jde ovšem o opatření dočasné a prozatímní a budou-li proti má osobě jakékoliv námitky, předám redakci rukám odpovědnějším.
Prosím všechny, kteří čtou Hlasatel:
NEZAPOMÍNEJTE posílat příspěvky a zprávy o činnosti do Hlasatele. Jsou dobrým barometrem vašeho stoupání.
Veškeré příspěvky posílejte tímto číslem počínaje na adresu:
Jiří Gojda, Praha IX., Julia Fučíka 8.25) Členem Ligy čs. woodcrafterů se může státi každý občan nebo občanka ČSR.
Členy mimořádnými jsou ti, kdo se upřímně snaží kráčeti cestou vudkraftu. Členem řádným se pak může státi po 18. roce svého věku, dosáhl-li hodnosti junáka a osvědčil se jako dobrý vudkrafter.
Přispívajícími členy se mohou státi všichni, kdo sympatisují s hnutím.
HLASATEL vychází jednou měsíčně. Příspěvky adresujte: Jiří Gojda, Praha IX., Julia. Fučíka 601/8.
Toto číslo vyšlo 30. září 1946.26)
Organisace
Veškeré zprávy a pokyny pro zřizování dětských, chlapeckých, dívčích družin a kmenů, které musí odpovídati zásadám Kmenového zřízení, podá J. Novák Praha XIX. Kladenská 436. Zde se přijímají veškeré členské přihlášky.
| bílý kruh = čistý štít, ideál; modré rohy = prostředek k obraně, k boji za tento ideál. | |
| dvanácterý zákon všech vudkrafterů světa. | |
| mládež prochází zasvěcovací stopou. Řádné členy kmenů přijímá demokratický sněm. | |
| Každý se může státi vúdkrafterem, je to však práce sebezdokonalováním a uskutečňováním junáckých ideálů pomocí dvanáctera | |
| Věk od 4 do 94. Neznáme rozdílu věku, pohlaví, náboženství, rasy, politického přesvědčení |
- ↑ circulus vitiosus – lat. bludný kruh.
