Pokračování textu ze strany 106
… loajality svému státu, včetně služby v armádě (je-li zákonem povinná), neustupoval. Hargrave v tom spatřoval vážný nedostatek jinak výtečného Setonova programu lesní moudrosti, protože tvrdil, že nebude-li těchto zásad (politika světového míru), přijdou lidé s imperialistickými myšlenkami a řeknou: “Ha, to jest znamenitý výcvik chlapců, celá tato woodcraft a budeme mít zdatné a připravené muže, schopné hájiti naše Císařství…”
Říkal dále: “Věřím naprosto, že k tomu dojde a tak se zarazí starým vojákům, aby zneužívali Setonových myšlenek pro své vlastní omezené nacionální cíle…”
Seifert, který u Setona četl mezi řádky, případně si domýšlel (a Setonovi podsouval) to, co mu tam chybělo, naproti tomu oponoval: “Škoda jen, že Hargrave ještě Setona nepochopil docela. Upozornil jsem jej znova na to, že by Setonovi křivdil, kdo by neměl jej za velikého a upřímného světového pracovníka pro mír… Jisto je, že Seton je jemný, tichý duch, jenž si nelibuje v hlučných heslech, ani ne v hřmotné práci organisační. Věří, že myšlenka zvítězí teprve, bude-li úplně pochopena. Proto jde od člověka k člověku a nejraději sám svým osobním vlivem získává“ (Vatra, březen 1923).
Myslel-li to Seton skutečně tak ideálně, jak píše Seifert, pak jde o věčný filosofický spor a věc názoru: pokusit se o revoluci a vytvoření nové lepší společnosti s lidmi, jací jsou teď – anebo se nejdříve pokusit o vnitřní proměnu člověka k lepšímu, a když bude takových lidí většina, dojde k vytvoření nové společnosti “automaticky”?
Pokud to Seton tak nemyslel nebo tyto úvahy mu byly cizí a programově se jim ve svých dílech vyhýbal, pak byl sice “nadčasový”, ale nepatřil ani k žádné konkrétní době. Nemyslí-li člověk sobecky jen na sebe, musí řešit otázku “co tady a teď?“. Jednoduché odpovědi neexistují, ale někdy lepší malá nápověda, než žádná. Proto Hargrave, který stále sledoval, co se děje ve světě, a reagoval na to, byl ve 20.letech – a nejen u nás – mnoha lidem bližší než Seton.
Když se M.Seifert poprvé dozvídá o díle Bílé lišky, nadšeně píše Setonovi a ptá se ho na jeho názor. Setonova odpověď z 18.května 1923 je překvapivá, vždyť to bylo v době, kdy snad ještě nikdo nemohl pochybovat o upřímnosti Hargraveových myšlenek a činů a jeho přínos pro praxi lesní moudrosti byl evidentní. Seton píše:
“…V odpověď na váš dopis, týkající se Johna Hargravea, mohu uvést jen toto obecné prohlášení. Během 21 let, co existuje Liga lesní moudrosti, se našlo na tucet následovníků, kteří za nějaký čas pojali falešné myšlenky a začali si myslet, že jsou sami učitelé. Někteří z nich šli docela vojenskými metodami a ideály. Někteří nepochopili prostý život, hájíce jej pouze pro jeho divošství a zavádějíce zvyky a ideály, které jsou ryze barbarské a ne prospěšné – nejméně pak duchovní. Mezi tyto nebezpečné falešné vůdce patří Hargrave. Myslím, že poznáte, že ačkoli píše obratně o Americe, Africe apod., nikdy žádnou z těchto zemí nenavštívil – pouze získal povrchní a ne vždy nejspolehlivější znalosti z různých encyklopedií…”
Byl Seton o Johnu Hargraveovi mylně nebo nedostatečně (nebo snad příliš dobře) informován, že takto píše? Nebo se v něm zmýlil? Anebo to bylo prorocké tušení jeho budoucích činů a slov, v nichž se místy objevuje tón diktátora? Nevíme.
“Pravda není nikdy radostnou těm, které nikdy netrápilo její hledání“ (J.Hargrave).
