Pokračování textu ze strany 121
… lesním komplexu, stany byly skryty v houštinách a splývaly s lesním prostředím, pokryty mechem a listím. Táborníci se pohybovali bosí a odění jen v nejnutnějších úborech. Do důsledků byl zlikvidován vojensky organizovaný denní program. Nikdo netroubil budíček, nestály vyrovnané řady při nástupu, nebylo hlášení a rozkazů. Jejich místo plně zaujaly obřady, vycházející ze staroslovanských reálií. Byly spojením lidí s obklopující je přírodou. Prostá ranní modlitba vzrušovala svojí hloubkou a opravdovostí. Celý den byl proniknut mocnými vlivy symboliky a byl jedinou velikou písní na počest Stvořitele. Slovo vůdců bylo vyslechnuto volně sedícími družinami a táborový oheň vracel všechny ke kořenům civilizace. Účastníci si tykali (což bylo velkou novinkou), nerozeznávali hodnosti ani tituly a ozdravili se pozvednutím ruky se zavřenou dlaní a zdviženými palcem a malíčkem.
Program kursů, naplněný společnou prací, bez zvýhodnění kohokoliv, byl prodchnut spontánním zálesáckým duchem a obřadnictvím. Táborové stavby vznikaly díky všestranné dovednosti: tyčovina nahradila desky, kámen zastoupil cihly a v polním ohništi z kamene a hlíny byla připravována řada jednoduchých, avšak vydatných zálesáckých pokrmů. Z táborového života zmizel dril a pompéznost. Zálesácké zvyky, písně a obřady neměly nádech šablonovitosti. Jen ústně zveřejněný řád kursů byl stručným zákonem divočiny, který stanovil odpovědnost a práva táborníků. “Všichni za jednoho – jeden za všechny – Všichni přemýšlejí, jeden hovoří a všichni pracují – Co řekl Starý vlk, to řekl“ – to byla duchovní deviza kursů. Nebylo nekázně a drobné příhody v průběhu několika let nemusely být kázeňsky řešeny.
Tradice vigerských lesních škol byla charakterizována v pozdějším všedním životě absolventů hlubokým pocitem občanské odpovědnosti a kázně.
Lesní harcerstvo ve Vratislavi
Uvedli jsme již, že myšlenky woodcraftu nezmizely zcela z myslí polské mládeže. Po ukončení druhé světové války nepřála však rozšíření woodcrafterských ideálů tehdejší politická situace, kdy panovaly prosovětské tendence a byl uplatňován výchovný systém mládeže podle vzorů sovětské pionýrské organizace a Komsomolu.
V průběhu let se v Polsku objevily první signály, které byly nesporným svědectvím úsilí mládeže a zvláště řadového harcerstva, uplatňovat ideje a metodiku woodcraftu. V té době se jako hodná vysokého uznání projevila iniciativa zkušeného harcerského vůdce Tadeáše Wyrwalského (lesní jméno Stopující vlk), který od roku 1965 vedl po několik let woodcrafterský kmen lesních harcerů “Vatra” ve Vratislavi. Tento kmen vyvíjí zdárně svoji činnost; vydává svůj kmenový časopis a pořádá letní tábory.
Další záslužnou činností Wyrwalského je publikační aktivita: v harcerských časopisech uveřejnil překlad Setonova Stoupání na horu[1], články o totemech, o obřadnictví v lesním skautingu, pojednání o významu indianismu pro mládež, články o indiánských tancích a jiné metodické publikace. Vydal dvě knížky o činnosti lesních harcerů v přírodě a v letech 1988 a 1990 dvě vydání studie Rozvoj woodcrafterské ideje ve skautingu 1902-1939[2]. Kromě toho přeložil úplný text Setonova stěžejního díla Poselství rudého muže[3] do polštiny.
- ↑ Viz Wspinaczka na górę (opowiadanie).
- ↑ Wyrwalski, 1990
- ↑ Vyšlo jako 4. kniha vydavatelství Biblioteczka Walden. (Poznamenal Keny)
