Pokračování textu ze strany 78
… čerpal rozličné náměty pro své mnohotvárně různěné povídky, žánrové obrázky, črty a fejetony. Tyto prózy svérázně spojují autorem zachycený a uměřeně prokreslený detail, vybavující bez sentimentality ovzduší a ráz krajiny či tématu, s koncepčně tvárnou fabulací. V roce 1975 byl vydán výbor jeho próz Život v trávě, kde v souboru pod titulem “Z přírody” jsou lyricky laděná pozorování v přírodě “od jara do jara”. Překvapí čtenáře svou nelíčenou prostotou, odkazující na mužný zjev českého lékaře, milovníka přírody, fejetonisty a zajímavého beletristy, trvale zapsaný do naší kulturní historie.
Jan Vrba (1889–1961), prozaik a básník, měl k lesu a přírodě blízko už svou původní profesí. Studoval lesnickou školu a poté vysokou zemědělskou školu ve Vídni. Profesi lesního úředníka, v níž častěji ho bylo lze vidět na potulkách v lesích, než v úřadovně, záhy opustil a od roku 1919 žil v Domažlicích, kde už se cele vénoval literatuře. V řadě poutavých knih zachytil přírodu, hlavně lesní, v celoročních proměnách i v její spjatosti s lidskými osudy (Les – 1917, Dražinovská hora – 1923, Borovice – 1925, Kniha z přírody — 1920 atd.). Poučený pohled vzdělaného lesníka je zde povznesen lyrickým obdivem k přírodě, ke stromům, zvířatům i člověku, žijícímu prostým venkovským životem.
Jaroslav Spirhanzl (1887–1960), píšící pod pseudonymem Jaspid a častěji J.Spirhanzl-Duriš, byl. zemědělským odborníkem, spisovatelem a překladatelem z ruštiny. Výborně také kreslil a své knihy a články o přírodě doprovázel vlastními citlivými kresbami stromů, krajiny i venkovských obydlí. Vedle své odborné práce v laboratořích a vysokých funkcích při ministerstvu zemědělství našel čas k sepsání řady odborných knih o zemědělství, ale i beletristických knih o přírodě. Pro náš účel jsou zvláště cenné jeho knihy Dvanáct měsíců na srdci přírody (1946), Polem a hájem (1957) a Kalendář přírody (1961). Poslední dva tituly vyzdobil skvělými akvarely Antonín Pospíšil, dříve hodně pověřovaný ilustrováním knih o přírodě.
Jaroslav Tomeček (narozen 1906), původně právník, je snad nejznámější z našich prozatérů přírody. Srovnání jeho románů, povídek a črt například s E.T.Setonem, není dobře možné – Setonův a Tomečkův pohled se značně různí. Seton bývá snad odbornější, někde uvádí až vědecké podrobnosti a statistická data (Ze života severních zvířat aj.), někdy je jaksi praktičtější. Náš Tomeček je všude hluboce lidský; píše lyricky, někdy něžně až dojatě, projevuje více okouzlení a také více starostí o přírodu. Je pozorným i pokorným poutníkem v přírodě – jihomoravské zvlášť. Vrací do naší prózy nový rozměr, plný altruistické úcty ke všemu živému. Není divu, že Tomečka čtou zájemci o ekologii stejně jako turisté, skauti jako woodcrafteři, mládež i dospělí. Z dlouhé řady Tomečkových knih jmenujme zde aspoň několik: Vuí se směje (1942), Stříbrný lipan (1944), Doteky ticha (1977), Závaží času (1972), Živly a osudy (1985).
Ke knihám, inspirujícím naše hledání Lesní moudrosti, patří samozřejmě i cestopisy a knihy dobrodružné, z nichž lze vyčíst mnohá poučení o tom, jak žít i přežít v mezních a katastrofických situacích.
Zde má zvláštní místo František Běhounek (1898–1973), známý vědec-radiolog, polární badatel a spisovatel. V roce 1926 se zúčastnil polární výpravy spolu s Amundsenem, Ellsworthem a Nobilem; roku 1928. známého pokusu generála Nobileho dostat se k severnímu pólu vzducholodí. Let ztroskotal, Běhounek ..text pokračuje
