Pokračování textu ze strany 84
… Nastává nová etapa, nastupuje “waldenská škola”: “…My chápeme vudkraft jako životní názor, jako Setonův filosofický a pedagogický terminus technicus[1]. Jako technický výraz pedagogický znamená vudkraft souhrn vychovatelských metod E. T. Setona. Ve smyslu filosofickém znamená vudkraft životní moudrost, životní sílu a umění (lifecraft – Seton), čerpané ‘z velké učebny přírody’; volně přeloženo znamená moudrost lesa (Seifertův termín)…” (Manoki). Pokusem formulovat, k čemu waldenská škola došla, a předložit tuto ideu nejen Lize, ale i československé veřejnosti byla později knížka Vudkraft, která vyšla roku 1939.
Chybí však tolerance k jiným pojetím woodcraftu, což má za následek v roce 1932 opět rozdělení Ligy (lépe řečeno rozdělení obce woodcrafterů, protože nyní žádná druhá Liga nevznikla – pokud za ni nepočítáme v roce 1932 založené moravské družstvo Walden nebo okruh okolo pražského kmene Bílého Slunovratu).
Výstižná jsou slova D. Říčana: “Je nutné přičíst V. Valovičovi a jeho přátelům jako klad to, na jakou úroveň woodcraft pozvedli, je nutné mu přičíst jako klad to, že představil českým woodcrafterům woodcraft v původní a čistě setonovské podobě. Rubem mince bylo to, že z Ligy vytvořili organizaci společensky naprosto bezvýznamnou a izolovanou.”
Bratislavští (a woodcrafteři z dalších měst: Brno, Zvolen, Praha…) táboří ve Waldenu od roku 1927 pravidelně až do roku 1938. Každoroční ligové tábory ve svatojánském Waldenu (není totožný s Waldenem v Javorníkách, který v roce 1933 vybudovali pražští a moravští woodcrafteři) jsou pro všechny skutečným zážitkem. Rok od roku zde také vzrůstá počet týpí: 1932 – 4, 1934. – 7, 1935 – 8, 1936 – 10. týpí a v letech 1937 a 1938 po 13 týpí! Tábory většinou vedl Sagaweesi (Arpád Jávor), také Manoki a Wajikani (F. Dvořák). Ranní meditace na Rysí skále, pow-wow, výpravy do hor, nové hry, věrní přátelé, vigilie. Velká škola, na tu se nezapomíná. Věrná svědectví lze nalézt v dochovaných táborových kronikách i v knihách J. Niebauera.
Počátkem 30.let se ústředí LČSW stěhuje do Brna, v roce 1934 pak, když je jednatelem zvolen Arpád Jávor - Sagaweesi (1912-1974), do Bratislavy.
V polovině 30.let se přiostřuje vztah mezi pražskými woodcraftery okolo M. Vavrdy a náčelnictvem LČSW. Přesto se však všichni svorně schází v Praze o vánocích 1936. To když M. Vavrda díky přátelům z pražské YMKY mohl pozvat do Československa E. T. Setona a ten pozvání přijal. Bratislavští a zvolenští woodcrafteři tehdy patřili v Praze k nejvěrnějším průvodcům Setona a když nemuseli, nehnuli se od něho na krok. Více o tom studie Seton v Praze[2].
Na podzim 1936 je v Hlasateli LČSW zmínka, že se v Bratislavě chystá založení druhého kmene. K tomu v roce 1937 skutečně došlo, a tak vzniká kmen Ojibway. Zpráva v Hlasateli z ledna 1938 dokládá:
“Bratislava – ‘Ojibway’: Kmeň mal svôj prvý snem dňa 23. mesiaca dlhých nocí. Na sneme, ktorého sa účastnil ako hosť Wajikani, bolo rozhodnuté o mene kmeňa. Kmeň má dva rody. Náčelníkom kmeňa je Sagaweesi, náčelníkom rodu Medvedov Ivan zvaný Šešula, náč. druhého rodu (zatial bez mena) je Ali. Najvyšším fórom je rada starších, ktorú tvoria Manoki, Očko a Sagaweesi. Kmeň má t.č. 12 členov. Schôdzky sa konajú pravidelne každú sobotu. Velkým handicapom je, že kmeň nemá vlastnú klubovňu a že sa schôdzky musia konať v súkr. byte. Výlety sa konajú ..text pokračuje
- ↑ Nepřeložitelný výraz, který sám o sobě pojmenovává určitou konkrétní věc.
- ↑ Kožíšek, 2006
