Pokračování textu ze strany 101
… A že tam autor uvádí i jeho jméno – Setonovo. Dr. Valovič mi blahopřál. Wo, tu obálku si jistě schováš na památku! Nyní budeš mluvit k Setonovi. Je to “Tvoje chvíle”. Ať máš na co vzpomínat.
Vzpomínám. Nezapomenu. V hotelovém salonku sedí “náš“ E. Th. Seton s manželkou. U nich dva–tři lidé, které neznám. Za paní Setonovou stojí Stanislav Kříž, náš “úřední překladatel”. Stojím před Setonem, dívá se na mne – hledí skrze mne – mimo mne – někam daleko – daleko. Jsem jistý, že mne nevnímá. V tu chvíli že nevnímá, co je kolem něho. Je zde, ale není přítomen. Mluvím k němu, Stanislav Kříž překládá, paní Setonová se naklání a poslouchá – Setonův pohled je upřen někam do daleka. Na co asi myslí? Na koho asi myslí? Pozoruji, že pravá Setonova ruka, volně položena na stolku, se chvěje. Pověděl jsem, co jsem povědět měl, chci předat knížku – Seton nereaguje – jeho paní knížku přejímá a ukládá k ostatním dárkům na stolku. Audience ukončena – “moje chvíle” ukončena, ukláním se před velkým člověkem, který neví, že jsem před ním stál a něco říkal. Najednou cítím smutek, cítím soucit. E. Th. Seton v Praze. Čeká jej ještě tolik projevů – bude vyprávět o Indiánech, ukazovat, jak vyjí vlci, jak máme sledovat stopy – nadšení chlapci budou jako v transu zpívat
yohó ho yeye
yohóé ho yeye
yohó ho yeye
yohó ho yeye
yohó ho yeye ye ye
ale duše tohoto starého, unaveného muže již spěchá domů. Domů, kde někdo čeká… Daleko, daleko odtud…
Bratru Dr. Jindřichu Uzlovi jsem napsal, že jsem všecko řekl, a jeho dárek, jeho knížku odevzdal.
Mluvil jsi s ním? ptal se mne před časem jeden bratr.
Ne. Nemluvil.
Viděl jsem, jak se mu chvěla ruka –
Bylo mi ho líto.
