Kategorie:Ostravsko

Ostravsko se stalo na počátku 19. století Pittsburgem rakousko-uherské monarchie. Doly a hutní průmysl nabízely relativně vysoké výdělky které lákaly námezdné dělníky ze širého okolí. To však vedlo k vysoké koncetraci obyvatel v místech, které na to nebyly z hlediska infrastruktury připraveny.

Přistěhovalci byli lhostejní k narůstající devastaci životního prostředí. Přicházeli s vidinou, že vydělají peníze a vrátí se domů. Nikdo si nepřipouštěl, že je to pro něj konečná.

Přežívali od směny do směny v přeplněných, narychlo postavených koloniích, kde se v jedné místnosti tísnilo hned několik podnájemníků i s rodinou nájemníka. V takovém prostředí nebylo soukromí, ani místo na knihy, takže většina z nich po namáhavé a mnohdy i životu nebezpečné práci, trávila volný čas v hospodě, kde řada z nich pod vlivem okolí propadla alkoholu.

Špatné hygienické podmínky způsobily hned několik tyfových epidemií, které zdecimovaly hlavně starousedlíky. A na jejich místo přicházeli další přistěhovalci.

První woodcrafterské stopy na Ostravsku

Vznik Československa situaci příliš nezměnil, proto se zdá jako malý zázrak, že se r. 1923 v nedalekých Kunčičkách objevila skupina chlapců a později i děvčat, která založila woodcrafterský kmen Blesku, v jehož čele stál Jaroslav Retka - Segwun, středoškolský student, který v prostředí hornické kolonie zaktivizoval svoje kamarády.

Malé Kunčice tehdy byly samostatnou obcí mezi Ostravicí a Lubinou – součástí tzv. Velké Ostravy se staly až po okupaci. Průmyslové Vítkovice byly za řekou a většina obyvatel pracovala v okolních dolech, které na rozdíl od vítkovických hutí a ostravských koksáren a chemiček neotravovaly své okolí jedovatými zplodinami a sazemi.

Zde byla Ostravice ještě čistá, nespoutaná dravá řeka s ostrůvky a mělčinami. A z jihu, v místech, kde dnes stojí obrovský průmyslový komplex, byly jenom rybníky a velký les Důlňák. Za jasného počasí bylo vidět na obzoru vrcholek Lysé hory – pohled, který i dnes silně evokuje příběh “Stoupání na horu”, který známe od Setona.

Kmen Blesku (Kunčičky) existoval asi 8 let a zanikl krátce po odchodu vůdčích osobností z Kunčiček. Jaroslav Retka - Segwun se přestěhoval za prací do Hranic na Moravě, a jeho blízký kamarád Alois Humplík - Wontola dostal nabídku do Prahy. A ty co zůstali záhy pohltila práce. Svou roli bezpochyby sehrály také ideové spory v Lize. Když náčelnictvo pod vedením Viliama Valoviče - Manokiho začalo z Ligy vylučovat woodcraftery, s nimiž se osobně znali z táboření na Samechově, rovněž většina z nich ze solidarity své členství v Lize ukončila.

Nicméně dál žili v duchu woodcraftu.

Oživení zřejmě přinesl návrat Jaroslava Retky do Kunčiček. Slunovrat přinesl zprávu^[1], že v Kunčicích stále existuje družina Šedých Vlků, která si za svého vůdce zvolila Stanislava Losenického, a v Kunčičkách vznikla nová družina Strážci hor pod vedením Jaromíra Hudečka (8 členů). A Josef Kolesa - Pepek se pokusil vzkřísit kmen Černého démantu.

O dva roky později ale vypukla válka, která přinesla nevratné změny.

Po okupaci byl veškerý ostravský hutní průmysl integrován do koncernu Hermann-Göring-Werke. Říše nutně potřebovala navýšit výrobní kapacity, proto bylo rozhodnuto o rozšíření vítkovických železáren na území, které se nacházelo za řekou Ostravicí v katastru Malých a Velkých Kunčic.

Proto byla nejprve realizována direktivní integrace těchto obcí pod správu tzv. Velké Ostravy (1942) a krátce na to začaly práce na stavbě. Ty se po osvobození nezastavily. Naopak. Těžký průmysl byl znárodněn a Ostrava byla komunisty prohlášena za tzv. “ocelové srdce republiky”. V letech 1947 a 1948, již pod taktovkou komunistů, bylo rozhodnuto, že bude původní německý projekt rozšířen a vznikne nový samostatný závod s úplnou hutní výrobou. Během následujících let tak místa, kde se scházeli členové kmene Blesku ke svým sněmům nenávratně zmizela.

Situace po 2. světové válce

Po válce došlo mezi československými woodcraftery k velkému smíření, ale ti z Kunčiček již dospěli, založili rodiny a zapadli do pracovního procesu. Svůj volný čas trávili sportem v rámci DTJ a byli rádi, když se jim podařilo alespoň čas od času vyrazit na “tramp” výš proti proudu Ostravice či do nedalekých Beskyd. A potomci těch nejstarších členů byli příliš malí na to aby fungovali samostatně, tak jako kdysi oni sami. Jedním z nejstarších Milan Lenart, syn tehdy již zesnulého Antonína Lenarta, který roku 1947 ve svých 15 letech vstoupil do 17. oddílu skautů v Kunčičkách, který vedl Jaroslav Polach - Tapin^[2]. Tento oddíl fungoval ilegálně i v průběhu války a byl napojen na skautskou odbojovou skupinu Vladimíra Čermáka^[3], kterou se gestapu podařilo odhalit až na samém sklonku války^[4]. Byli to chlapci z tohoto oddílu a jejich kamarádi z bývalého 1. oddílu Ostrava, co jako první vynesli své kameny na památku zavražděných skautů na Ivančenu, kde položili základ budoucí mohyle u které se pak k velké nelibosti komunistů rok co rok scházeli navzdory represím.

Krátce na to, po únoru 1948, byl na pokyn KSČ ustaven ustaven v rámci ostravského junáka akční výbor, v čele s Ferdinandem Foitem^[5], který měl za úkol provést transformaci Junáckých oddílů pod křídla SČM (Svaz československé mládeže). Předehrou úplné likvidace byla schůze 24.4.1948, vedená Ferdinandem Foitem, kde byli ostravští politicky nepřijatelní skautští vedoucí z Junáka vyhozeni. Paradoxně to bylo jejich štěstí, protože krátce na to začalo tažení proti Junáku a s ním spojené zatýkání a zinscenované procesy, které v mnoha případech skončily mnohaletým žalářem.

Chlapci z rozpuštěných junáckých oddílů se ale dál scházeli jako trampové. Koloběh lidského života je však neúprosný. Většinou z nich to vydrželo jen do té doby, než narukovali na vojnu. Když po této vynucené pauze vrátili, tak se většinou oženili a upadli do zajetí koloběhu rodiny a práce. Jen málokterý z nich se dokázal obětovat a pokračovat na vlastní pěst. Na jejich místo však přicházili noví chlapci, a tak se z generace na generaci dál předávaly ideály Setonova woodcraftu.

Soumrak jara 1968

Na jaře 1968 došlo k obnově Junácké organizace. Z historického hlediska pouhá epizoda, protože již v průběhu roku 1969 začala na Ostravsku šikana ze strany SNB a STB, iniciovaná ostravskými komunisty. Oficiálně však ukončila činnost skautské organizace v Ostravě až slučovací konference s Pionýrem 16. června 1970.

Oficiálně tak mohly dál oddíly pokračovat ve své činnosti, ovšem jejich vedoucí byli pod neustálou hrozbou šikany ze strany kovaných komunistů a jimi ovládaného represivního aparátu. Některé oddíly ale přečkaly nejtužší časy nastávající normalizace, pokud měly vlivného ochránce z řad KSČ.

To byl případ BVU Karla Líby, oddílu s nejdelší tradicí na Ostravsku, nad kterým drželi ochrannou ruku horníci z dolu Vítězný Únor v Přívoze. Horníci v té době patřili k adorované vrstvě obyvatel, se kterou si to komunisté nechtěli rozházet, protože bez uhlí se průmyslová výroba oceli neobešla.

Přelom 70. a 80. let

Aleš Kapica - Keny Otter vzpomíná:

Měl jsem štěstí, že jsem už jako malý potkal kamaráda, se kterým jsem mohl sdílet svou touhu po romantice. Naši rodiče si vycházeli vstříc a dodnes máme vztah, jaký panuje mezi sourozenci. Robert byl jedináček a moje byla mnohem starší. Hrávali jsme si spolu u domu a postupem času poznávali “svět“. Naše první “loviště” byl akátový lesík u nedaleké železniční tratě, ale časem se hranice rozšiřovaly dál a dál. Hned za školou tehdy začínala “divočina“ kde tekla naše “Ondatří řeka” – Odra.

Z hlediska výchovy mládeže byla ta doba šílená a pro většinu lidí dnes těžko pochopitelná. Lidi neustále štvaní do práce odkládali svoje děti v nejútlejším věku do jeslí, odkud přecházely zhruba ve třech letech do mateřských škol. Oproti ostatním dětem jsem měl ve školce privilegované postavení, protože tam moje matka pracovala jako účetní, takže jsem za ní mohl kdykoliv jít. Chodil jsem do školky docela rád, ale jakmile se blížilo odpoledne neměl jsem stání. Představa, že bych tam zůstal přes noc, mne naplňovala hrůzou. V horním patře byla totiž tzv. celotýdenní školka, kam své děti odkládali ti co pracovali na noční směny atp. Ta palčivá lítost, která se mne zmocnila pokaždé kdy jsem je viděl se mi vybavuje dodnes.

Po nástupu na základní školu, putovala většina dětí na další odkladiště. Místo toho aby si mohly hrát na hřišti, čekaly ve školní družině až si je někdo vyzvedne. Záviděl jsem Robertovi, protože na rozdíl ode mne po škole do družiny nemusel, protože jeho mamka v té době již byla ze zdravotních důvodů v domácnosti.

Běžnou praxí té doby bylo, že se všichni žáci, od prvních tříd, stávali kolektivně členy PO SSM. Nejprve skládali slib Jisker a pak slib pionýrský. Celá třída se tak stala automaticky oddílem pionýrské skupiny na příslušné ZŠ. Schůzky většinou probíhaly ve školní třídě a spočívaly v tom, že říčná děvčátka chtěla tancovat s chlapci, co se tomu snažili uniknout jak se dalo. Ale na některých školách vznikaly i oddíly skautského typu. Např. oddíl Průzkumník založila roku 1975 na ZŠ Bělský les ředitelka školy Jana Tvrzníková (Dvořáčková), zakladatelka zdejší pionýrské skupiny. Tento oddíl od pohledu nezapřel svou inspiraci v BVU.

Alternativou jak tomu uniknout, byly kroužky při Domě dětí a mládeže na Čujkovově ulici. Jejich kapacita však byla omezená a mnohdy byly direktvně zrušeny dřív, než vůbec mohly začít. Nám se však poštěstilo stát se členy mysliveckého kroužku, který vedl pozdější ředitel ostravské ZOO, Radúz Kublín. Koho by napadlo, že naopak já jednou přivedu jeho syna do kmene Starých psů.

Pod hlavičkou pionýrské skupiny tohoto DDM přežilo i několik, původně skautských, oddílů. O jejich existenci jsem se ale dozvěděl až později. Stát se členem některého z nich nebylo snadné. Zájem byl velký a noví členové přicházeli většinou tak, že je sebou přivedl některý ze stávajících členů, který za nováčka ručil.

Zde osamostatněním družiny Střelci z oddílu Táborité vznikli Bratříci, do kterého jsem se náhodou dostal. Od všech ostatních se tato skupina lišila tím, že nebyla oddílem skautského typu. Byl to oddíl, který neměl žádné družiny ani rádce. Způsob, jakým nás Jiří Mazurek - Mýval (Miwi) vedl byl zcela v duchu Setonových zásad. Sami jsme se považovali za trampský oddíl, protože o woodcraftu, jsme s výjimkou Velkého zákona nic bližšího nevěděli. Kniha lesní moudrosti z roku 1970 byla mýtickým svazkem, který neměl nikdo k dispozici. Jako motivační systém tedy místo orlích per fungovaly tzv. “rupie” jimiž byli chlapci odměňováni za různé výkony, za něž si potom mohli koupit malované placky – ty bývaly tradiční odměnou trampských soutěží. Ale “rupie” se daly získat kupř. i tak, že někdo sám placky vybrousil a namaloval – své rupie pak mohl směnit za placku, co namaloval někdo jiný.

Těžko říct, kým byl Miwi inspirován, ale faktem je, že jeho způsob vedení byl podobný víc Setonovu woodcrafterskému modelu, než skautskému modelu Baden-Powella. Nikdy nic nepřikazoval. Vedl nás k samostatnosti – chceš oheň? Udělej oheň! Chceš si uvařit na ohni, který rozdělal někdo jiný? Přispěj dřívím! Potřebuješ batoh a nemáš? Užij si US tornu! Atp. Zatím co ostatní oddíly usilovaly o uniformitu a na louce tábořily ve vyrovnaných řadách jehlánků, my jsme bivakovali ve skrytu houští. Každý sám za sebe a přece spolu.

O Lize lesní moudrosti jsme se domnívali, že existovala pouze v USA, proto se považovali za trampský oddíl, ale když jsem pak náhodou zjistil, že Liga existovala i v Československu a můj děda Karel byl dokonce jejím členem, bylo jasné že nikdy nebudu skautem. Nikoho jiného, kdo by fungoval tak jako my jsme však neznali.

Po roce 1983 začal ze strany PO SSM narůstat tlak aby se pionýrské oddíly více angažovaly, což vedlo k tomu že většina z nich přešla z PO SSM pod křídla Klubu českých turistů, jako turistické oddíly mládeže – TOM. Jejich styl práce se tím ale nezměnil. Hierarchie kopírovala skautský organizační model. Nováčci přicházeli zhruba ve věku 12 let, a pokud člen nechtěl dál pracovat jako rádce, tak v 15 letech oddíl opustil. Tomu, kdo chtěl dál jezdit ven s kamarády jako tramp to většinou vydrželo jen do té doby, než narukoval na vojnu. Když se vrátil po dvouleté pauze, byl konec.

Dejme slovo opět Kenymu:

Nemohu hovořit za starší spolužáky ze školy, s nimiž jsem se neznal, ale my jsme si již byli dobře vědomi toho, že se z KSČ stala strana, se kterou slušný člověk nechce nic mít. Vstupu do pionýrské organizace se nedalo uniknout – zapsali vás, ať jste slib složili, nebo ne. Ale na střední škole už to bylo jinak. Tam se nás zeptali kdo chce stát svazákem, a poté co se zvedl les rukou udělali tu chybu, že se zeptali kdo jím být nechce. Tak jsem se přihlásil. Domnívali se, že jsem asi otázku nepochopil, tak se zeptali ještě jednou a mimo mě se jich zvedlo dalších pět. Tak už se raději dál neptali.

Chápu proč se mí spolužáci přihlásili – měli strach. Pokrytectví ve společnosti rostlo. Ačkoliv se všem vláda KSČ zajídala, poslušně plnili kdejaký nesmysl. A nejvíc nadávali na komunisty sami komunisté. Většinou to byli kariéristé co vstoupili do KSČ jen aby dosáhli lepších podmínek v zaměstnání – ti po listopadu 1989 rychle změnili kabáty a dnes svá tehdejší morální selhání zlehčují. Ovšem byli i přesvědčení, poctiví komunisté, které nikdy ani nenapadlo že by mohli svého vlivu zneužívat. Bohužel jen málokterý z nich si uvědomil, zásadní vadu kumunismu a to, že bezpodmínečně sází na čest a poctivost každého jednotlivce.

Bylo jasné, že pokud se má něco do budoucna změnit, je třeba začít už na základní škole. Proto jsem se rozhodl jít v roce 1987 na pedagogickou fakultu. Každý budoucí učitel, měl za povinnost vést pionýrský oddíl. Takže ačkoliv jsem sám nebyl členem PO SSM, začal jsem v duchu Miwiho zásad vést oddíl na ZŠ Volgogradská a paralelně s ním i oddíl při základní škole v Ostravě - Michálkovicích^[6], místo vážně nemocné Denisy Dembovské. Jako pionýrský vedoucí jsem měl absolvovat také zkoušky, které se konaly zrovna v listopadu 1989. Měl jsem při nich na sobě svůj šátek s kmenovým znakem a zkoušející projevila zájem o jeho symboliku. Když jsem ukončil svůj výklad, pravila: „Zdá se, že doba co přichází vám bude více nakloněna.“

Od listopadu 1989 do dubna 1990

E.T.Seton klub byl formálně založen již před listopadem 1989, po táboře pionýrské skupiny z Michálkovic v létě roku 1989. Jeho členy se kromě přátel kolem Kenyho a stali také účastníci tohoto tábora, co chtěli dál pokračovat spolu, ale ukázalo se, že udržet v kontaktu členy z různých koutů tak rozsáhlé aglomerace je bez komunikačního prostředku je velmi komplikované.

Listopadové události však odstartovaly zásadní změny. Ještě v průběhu listopadu byl na různých středních školách v Ostravě, se souhlasem vedení, vyvěšen plakát E.T.Seton klubu. Paradoxně zafungoval pouze jediný, který vyvěsil bez jakékoliv domluvy na obchodní akademii její student a člen [[E.T.Seton klub (Ostrava)|E.T.Seton klubu, Martin Sroka. Na jeho základě se přihlásila skupina děvčat. Jedna z nich udržovala kontakt i s pionýrskou skupinou na ZŠ Provaznická, z jejichž vedoucích vznikl o dva roky později kmen Starých psů (Ostrava). Informace si členové E.T.Seton klubu předávali prostřednictvím xeroxovaného časopisu Messenger, který psal Keny ve spolupráci s Kilim.

Moravsko-slezská liga woodcraftu

V dubnu 1990 se objevila v Nové Svobodě zpráva o tom, že se připravuje vznik Moravsko-slezské ligy woodcraftu. E.T.Seton klub vznikl s cílem obnovit Ligu lesní moudrosti, jakmile se objeví další woodcrafterská skupina a zdálo se, že tohle je přesně ten správný okamžik. Ve skutečnosti ale za tím byla snaha vedoucího svazarmovského oddílu Campanula, kterým byl František Vyhňák převést majetek do nové, nezprofanované organizace. A k tomu potřeboval najít vhodnou zástěrku, která by přilákala další skupiny, aby to nebylo tak okaté.

Cílem to organizace bylo od samého počátku dojit státní dotace, proto byla ideálním útočištěm pro skupiny, které chtěly dál pracovat s mládeží po svém, aniž by jim do toho někdo zasahoval. Bohužel to se ukázalo až s odstupem času a výsledkem byla totální diskreditace woodcrafterského hnutí na Ostravsku, která se projevuje ještě dnes, víc jak 16 let po zániku nástupnické organizace Woodcrafter ČR.

Tato organizace ale sdružovala také skupiny, které se o woodcrafterskou výchovu alespoň snažily. A ty po jejím zániku nalezly své útočiště v řadách asociace turistických oddílů mládeže – A-TOM.

LLM a jiné skupiny na Ostravsku

Stráže, Staří psi, od r. 1998 kmen Wabash.