Duch lesů

Zpověď, kterou napsal Ernest Thompson Seton & ilustroval

The Century Magazine, 1921

Základem náboženské výchovy, kterou jsem jako malé dítě prošel bylo, že vše co je lidské je špatné a zrozené z ďábla. Biblický text, že „nic není tak zrádné a zoufale zlé, jako lidské srdce” patřil mezi oblíbené a přesvědčení, že lidská přirozenost je skrz naskrz zkažená, se v tomto duchu jevilo jako logický a přijatelný závěr.

Tohle přesvědčení snad nejvíc povrzovaly neděle. Neděle mého raného dětství, když jsme žili v Torontu, vypadala takto: Vstávalo se co nejpozději, zhruba kolem tři čtvrtě na osm. Pak následovalo čtení nějaké kapitoly a žalmu z Bible, po kterém se každý pomodlil a teprve pak směl opustit ložnici a sejít dolů. Před snídaní následovala dlouhá litanie, při které byly každému z přítomných připomenuty jeho špatné skutky. Po snídani začala rodinná bohoslužba. Otec nejdřív přečetl jednu nebo dvě kapitoly z bible a žalmů Davidových, poté jsme poklekli, a pokračoval dlouhou modlitbou, zakončenou Otčenášem, při kterém jsme se k němu přidali.

„A teď, děti, do nedělní školy,” řekla matka, a my pospíchali do Cookovy církevní misijní nedělní školy na Alžbětině třídě. Otevírala se o půl desáté, ale matka vždycky dbala na to, aby jsme tam byli včas. Po návratu nás vyhnali – tentokrát do presbytariánského kostela, abychom si vyslechli ctihodného reverenda pana Blanka, který nám ze široka vylíčil hrůzy pekla, do kterého jsme podle všeho spěli. Začínal o jedenácté a končit měl o půl dvanácté, ale nikdy to neudělal. Vždycky to přetáhnul a byla skoro jedna, než jsme odtamtud utekli. Stále ho vidím před očima, tvrdého tvora, jehož osobnímu životu se nedalo nic vytknout. V očích plálo šílenství. Jeho následovníci to nazývali inspirací, když kázal o nesmrtelné slávě velkého Kalvína, který Serveta upálil na hranici a soustředil se na ďábla, místo moudrého a laskavého Stvořitele.

Když jsme dorazili domů, následovala opět dlouhá modlitba, po níž je dostali svůj oběd a po něm matka řekla: „A teď se ujistěte, že jste opravdu připraveni na nedělní školu.” „Být připraven” znamenalo nadrtit se nazpaměť haldu odstavců ze svazku, kterému jsme později říkali »Kniha žertů Jana Kalvína«, z knihy tehdy známé jako „Stručný katechismus”. Stručný! Tohle že bylo stručné?

Ve tři hodiny nám začínala nedělní škola v suterénu starého kostela na Street Church, kde nám údajně pouze hodinu, ovšem ve skutečnosti hodinu a půl, vyplachovali hlavy přísným učením té doby.

Domů jsme se vraceli v pět. Otec, který si mezi tím zdřímnul, se tohle dobou chodil projít, navzdory protestům naší matky. Tvrdila, že je bezbožné chodit během šábesu na procházku a oháněla se při tom hromadou citátů ze Starého zákona, jako např. „Blahoslavený je člověk, který ... dbá na to, aby den šábesu nebyl znesvěcen.”

Otec ji odpálkoval textem z Nového zákona, že „šábes byl stvořen pro člověka a nikoliv člověk pro šábes", a vyrazil, zatím co protestující a ubrečená matka zůstala doma.

Úderem šesté se všichni posadili k dlouhé modlitbě a po krátké večeři, v sedm hodin, jsme už zas všichni seděli před kazatelnou pátera Blanka a poslouchali jeho hrůzostrašné slovní obrazy jimiž hovořil o naší nevýslovné zkaženosti. Rodiče předpokládali, že to zabere pouze hodinu, ale obvykle bylo skoro devět, když jsme konečně dorazili domů. Pak matka po nějaké pauze řekla: "Teď si vezměte do rukou své knihy.” A pak se s námi rozloučila. Každý z nás – bylo nás třináct – měl svou vlastní Bibli a zpěvník. A pak, když si každý z nás nastudoval asi tucet písní a třiadvacátý žalm, otec řekl: „Teď budeme číst slovo Boží z kapitoly” té a té. Přečetl první dva verše, a pak další přečetl další dva a tak dále, zhruba dvakrát dokola. Poté jsme si všichni ještě jednou klekli, s unavenými, ospalými nosíky tvrdě otřenými o lak židlí, zatímco on četl další sáhodlouhou modlitbu, kterou zakončil „Otče náš”.

A pak matka řekla: „A teď, děti, honem do postele a nezapomeňte se ještě pomodlit.” Ano, pak následovala další modlitba a další kapitola z Bible, než jsme se konečně odvážili svěřit své hlavy našim polštářům.

Není pochyb o tom, že když je člověk dnem i nocí, rok za rokem, vystaven působení nějakého názoru či učení ze strany upřímně uvažujících rodičů bezúhonného charakteru, nepochybně musí být ovlivněn. Každá barva se do určité míry uchytí. A právě to se stalo u nejednoho z mých devíti bratrů. Já však nevěřil, že každá prostá přirozená věc, kterou se mi chtělo udělat, je zlá. Neměl jsem rád den šábesu, který se mi zdál ohavným ohavným, stejně jako ty citáty a kázání o ohni pekelném. Neviděl jsem totiž nic špatného na tom, když jsem se v sobotu jen tak procházel a pozoroval ptáky a květiny, stejně jako každý jiný den. Chtěl jsem být mezi divokými tvory v lese; ptáky a květiny jsem miloval víc než kostely a katechismus. Cítil jsem radostné vzrušení, když jsem viděl nového ptáka, stopy mývala nebo nějaký jiný důkaz divokého života všude kolem nás. Chtěl jsem se o těchto věcech dozvědět víc ale bylo mi řečeno, že takové detaily nejsou hodny člověka a jeho nesmrtelné duše, kterou si má zachránit. Měl jsem se, podle nich, raději věnovat svým knihám a myslet na onen svět. Už chápete proč jsem si připadal jak vyděděnec, a můj odpor sílil?

A když se má vnitřní vzpoura proměnila v čin, čekala mne zdrcující porážka, protože jsem stál proti silám, které byly mocnější než já. A když se mi v osmnácti letech naskytla příležitost odejít z domova, šel jsem s radostí a rád, jako vězeň propuštěný z cely, který se jde projít na širá luka.

Nějaký čas jsem pak žil jako student sám v Londýně a tam jsem našel knihovnu Britského muzea, ve které jsem objevil klíč k divočině. Nikdy by mne nenapadlo, že v ní najdu knihy plné cenných informací, po kterých jsem hladověl. Ovšem skutečný život pro mne začal, až když jsem opustil Londýn a odešel na pláně. Teprve tam, na širých pláních Západu, kde bylo vše normální a přirozené, se mi podařilo konečně zbavit toho odporného učení a věčného omlouvání, které zatemňovalo mé dětství, a já se mohl něco naučit o skutečném životě a lásce.

Teprve tam mé přirozené instinkty našly volný prostor, otevřené pole, které se neustále rozšiřovalo dál a dál. Byl jsem jako jestřáb, kterého vychovali v kleci a teď, když jsem konečně mohl svobodně létat, jsem stěží věděl, jak roztáhnout křídla. Ale těmi pokusy o jejich roztažení jsem je posiloval. A za krátký čas pobytu na Západě, se já co se do té doby krčil v cele, vznášel a radoval z modré oblohy.

Stále znovu a znovu jsem narážel na zvláštní paradox: instinkty, které nyní ovlivňovaly můj život, byly lepším rádcem než můj úsudek.

Na svých cestách jsem potkával lidi z celého světa a našel mezi nimi hodně podivínů, stejných jako já.

Jak je to možné? Že by se naše instinkty nebyly našeptáváním ďábla v našich srdcích, ani výsledkem našeho myšlení, vzdělání a výchovy? Byla to záhada.

Jediná opravdová víra

V hlavě se mi honily nedbytné otázky: „Jsme opravdu od narození špatní?” „Je skutečně vše co dělá člověk řízeno ďáblem?” To, co mi bylo vštípeno výchovou v raném dětství na všechny tyhle otázky odpovídalo: „Ano”, ale moje instinkty odpovídaly: „Ne”. Stále víc a víc jsem se začal věřit svým instinktům. Den za dnem jsem projížděl pláněmi. Hory, dobytek i divá zvěř na mne volaly. A jak jsem tak jezdil, neustále jsem přemýšlel. Pomalu, velmi pomalu, přicházelo osvícení, a to nyní beru jako pravdu: úsudek je čistě osobní názor, který je ovlivněn a deformován naší výchovou v raném dětství. Instinkt, to je moudrost zděděná od našich předků, tvůrčí moudrost, která vedla naši rasu. A stále častěji jsem potkával lidi, co měli dobré instinkty ale špatný úsudek, až jsem nabyl dojmu, že téměř všichni lidé jsou na tom stejně jako já.

Pak po tomto slabém, vycházejícím úsvitu na východě, po růžové záři toho, co bylo pro mě osobně objeveným nápadem, slunce vyšlo tímto způsobem. V Emersonovi jsem kdysi četl: „Jsi-li dobrého původu, odlož svůj úsudek, naslouchej svým instinktům a nebudeš se mýlit”. Nyní jsem zcela jasně viděl krajinu, které jsem se dotýkal. „Jste-li z dobrého rodu,... věřte svému instinktu". Copak to není právě ta myšlenka, na které je založena demokracie? Instinkt ušlechtilého lidu je vždy moudřejší než moudrost jejich dočasných vůdců. Možná právě v tom je Lincolnovo tajemství. Byl tlumočníkem instinktů skvělého lidu. Znovu a znovu porušoval své právní vzdělání, pokud si myslel, že jde o věc morálně správnou, i když byla z hlediska práva špatná. Jako slepý jsem se postupně dotápal až k myšlence, kterou žil Emerson i Lincoln, a to že lidské instinkty jsou tou silou, která stvořila rasu, moudrostí všech, co nás předcházeli. A myšlenka, že jsou tyhle boží podněty hříšné, se nepochybně zrodila z bezduché neznalosti lidského ducha.

Tak jsem byl dlouhou a těžkou cestou postupně přiveden k nové myšlence, náležité úctě ke každému silnému, hluboce zakořeněnému lidskému instinktu a poznání, že instinkty jsou mocnou silou, která je ve své podstatě tvůrčí, ale pod špatným vedením může být i ničivá. Jako skvělý divoký kůň, kterého je třeba nejprve vycvičit, aby snášel udidlo a nesnažil se jezdce rozdrtit.

Instinkty se staly spásou mého ducha, stejně jako záchranily rasu. A když jsem se ohlédnul za svým dětstvím, viděl jsem to zcela jasně. Učili mě, abych si myslel, že jsem zvrácený. Ale teď už vím, že jsem byl normální, zdravý chlapec, který se jen bouřil proti nezdravému a nenormálnímu prostředí ve kterém vyrůstal.

Pro mne osobně, tenhle „pokrok poutníka” od zdrženlivosti k instinktu už je věcí dávné minulosti. Byl to můj osobní boj. Bojoval jsem s tím bez cizí pomoci, a vyhrál jsem, ale téměř osmnáct let svého života jsem žil pod vlivem kázání, že svým přirozeným a zdravým instinktům bych neměl důvěřovat. Od té doby jsme se rychle a daleko posunuli k rozumnějšímu a laskavějším ocenění lidské přirozenosti, ale tisíce mladých Američanů dodnes čelí problému, se kterým jsem se tehdy potýkal - tomu, jak se prodrat skrze nejrůznější překážky k normálnímu a zdravému životu těla a ducha.

Vždycky na mě působilo duchovní zmar těch prvních osmnácti potlačených a pokřivených let mého života. Proto toužím najít nějakou zkratku, pro všechny chlapce a dívky, kterou bych je mohl přivést k věcem, které jsem se musel sám, pomalu a bolestně učit. Před více než pětadvaceti lety jsem se přistihl, jak se sám sebe ptám: „Copak není způsob, jakým by se dalo tohle náboženství, tahle nauka, tenhle život v přírodě, který pro mne znamená ten opravdový život, nějakým způsobem předávat dál?”. Chtěl jsem pomoci těm chlapcům a dívkám tuhle zkratku najít. A výsledkem onoho tázání byla myšlenka Woodcraftu, o které nyní vyprávím, jak mne požádal redaktor tohoto listu.

Sazenice poznání

Hledal jsem přijatelnou formu, jakou bych mohl předávat dál ideu Woodcraftu, když jsem měl tu příležitost poznat při návštěvě Franka N. Doubledaye Rudyarda Kiplinga

Kipling se zájmem vyslechl můj vlastní příběh a pak řekl:

„Nedoberete-li se úspěchu, bude nám za 50 let sedět Číňan za krkem. Jak na to chcete jít?”

„Píšu woodcrafterský slovník.”

„Ó můj bože! Kdo by četl nějaký slovník?” Zvolal, když uslyšel mou odpověď.

„Tak co bych měl podle vás udělat?”, zeptal jsem se.

„Já bych jim to předložil jako román”, řekl.

„Á, rozumím. Možná máte pravdu”, zareagoval jsem a tak jsem začal psát „Dva divochy”.

„Je v tom moc infomací najednou”, řekl mi Kipling, když to přečetl.

„Ale to není ani půlka toho co jsem chtěl říct”, bránil jsem se.

„Tak napište další román.”

A tak jsem začal psát „Rolfa zálesáka” a protože jsem měl stále pocit, že jsem neřekl ani zdaleka vše, vydal jsem „Knihu lesní moudrosti” a kromě toho ještě rok co rok, jsem po dobu 18 let vydával také „Svitek březové kůry”, což je současná „Příručka Ligy lesní moudrosti”.

A to je poselství, které chci předat: způsob života, který je mou vírou. Cesta Woodcraftu, to ke můj způsob života. Je to cesta, na kterou mí dávní předci vykročili jako surová zvířata, po níž lze dojít k výšinám. Není to nic nového. Je to ta nejstarší cesta ze všech, která však byla časem zasypána smetím a zapomenuta.

Před nějakým časem jsem si udělal statistiku, abych si měl přehled o tom, kolik chlapců selže ve svém životě a sejde na scestí. A zjistil jsem, že jich bylo pět set z tisíce. A když mne jednou navštívil soudce Ben Lindsey, zajímal mne jeho názor. A on mi na to řekl:

„Co bylo podle vás měřítkem úspěchu?” A já na to:

„To že získal vzdělání, uživil se, postaral se o rodinu, vychoval své děti a poskytl jim vzdělání, neskončil ve vězení, poctivě volil ve volbách, a dosáhl v životě nějakého úspěchu.”

„No, pokud nastavíte standard takhle vysoko, tak z tisíce jich selže 750.”

„Myslím se, že jste moc velký pesimista, protože při své práci u soudu vidíte vždy jen tu nejhorší stránku jejich života,” řekl jsem mu na to.

„Ne”, pokračoval, „dívám se na to ze všech stran, proto vím, že mám pravdu.”

Přemýšlejte o tom, polovina našich mladých lidí je odsouzena k neúspěchu jako skutečně dobří občané! Proč? Narodili se snad špatní? Věda nám říká, že jen jedno ze dvou tisíc dětí se narodí jako zvrácené či mentálně postižené, černá ovce, co se narodila, jen proto aby byla své rodině na obtíž, a přesto jich selže pět set z tisíce. Ptáte se proč? Prakticky vždy je za tím narušení jejich zdravých instinktů, a téměř vždy potlačení jejich přirozené touhy po zábavě, a kriminalizace tvůrčích instinktů Bohem daných naší rase.

Dětský duch Woodcraftu

Když Rosseau začal hlásat že „správné je to, co je přirozené” zdálo se to bezbožné a šokující, ale postupem času mu věda a historie daly za pravdu.

Někdy je velmi těžké poznat, co je přirozené. Jsme tak převychovaní, překrmení a utopení v blahobytu, že mnohdy získáme lepší informace, když se obrátíme na prosté divochy, které míjí módní výstřelky a nemají žádný katechismus.

Tyhle myšlenky a zkušenosti, mne vedly k založení Woodcraft Indians v roce 1902. Šli jsme po linii venkovního života a hry, s tím, že jsme lidské instinkty využili jako sílu, která může být pod správným vedením nesmírně konstruktivní. Mnoha chlapcům, které by dříve jejich divoká touha po bujaré zábavě dovedla až do vězení, jsme poskytli vše, po čem instinktivně toužili a přesto vyrostli v dobré občany. Hnutí rychle rostlo. Potřeboval jsem sbor poradců. Proto jsem přizval ke spolupráci další spolupracovníky, Dr. Luthera H. Gulicka a Edgara M. Robinsona, z Y.M.C.A., experta přes atletiku Jamese E. Sullivana, Dr. Henryho van Dyke a další. Prvky našeho hnutí zahrnuly do svého programu sezónní tábory pro mládež, ale i Čotokva.

Roku 1904 jsem se pokusil přenést tuhle myšlenku do Anglie, ale s minimálním úspěchem. Bylo potřeba ji přizpůsobit anglickému prostředí. Roku 1906 jsem se tam setkal s generálem Baden-Powellem. A protože od prvního momentu dával najevo svůj zájem, nabídl jsem mu, aby se rovněž stal jedním z poradců a přizpůsobil ji britským podmínkám. Mou nabídku přijal.

A 31. října 1906, mi poslal předběžné oznámení, že se chystá v Anglii spustit hnutí Boy Scouts, ke kterému připsal: „Uvidíte, že naše principy se zdají prakticky totožné, až na to, že ty mé nevyžadují nezbytně založení vlastní organizace.“ A ještě 24. června 1908 psal: „Postupujeme podle mého schématu, jako vaši Woodcrafterští Indiáni“.

Překopal původní ideje Woodcrafterských indiánů a místo kmenového zřízení použil pro organizaci, kterou představil roku 1908 světu jako „The Boy Scouts”, vojenský organizační model, včetně jeho terminologie.

Krátce na to Dr. Gulick opustil náš sbor aby se mohl věnovat organizaci Camp Fire Girls, a stejně tak i Edgar M. Robinson, sekretář Y.M.C.A. pro mezinárodní spolupráci, který se začal věnovat organizaci C.C.T.P. Každý si z nich si k sobě stáhl část Woodcrafterských indiánů a každý z nich odvedl i skvělou práci, obzvláště skauti. Já si mohu jen přát, aby sebou vzali vše a zachovali to podstatné – důraz na všechny čtyři základní stránky lidství.

To je podle mne to zásadní. Každá vzdělávací instituce musí uznat, že práce na harmonickém rozvoji těla, mozku, ducha a služby je základ.

Je snadné najít instituce, které se omezily na to, aby rozvíjely jen některé a všechny časem svou původní představu rozšířily, nebo zanikly. Svatí muži egyptské pouště si dávali pozor na svá těla, byli to učenci, co horlivě hledali Boha; ale zanedbávali své společenské povinnosti a tak vymřeli.

Měli jsme tu rytířské řády, které byly založeny výhradně pro to aby služily. Také vymřely. Řecká a římská gymnázia se pro změnu soustředila výhradně k rozvoj těla a kde jsou teď?

Silná osobnost je rozvinuta do čtyř směrů: opomeneme-li jeden z nich, je to stejné jako bychom u Eifellovy věže, která má čtyři pilíře u jednoho vynechali základy – dříve nebo později by se zřítila.

Z tohoto faktu, vychází Woodcraft, který není jen formou celoživotního vzdělávání, ale i způsob života. Vzdělávání, jehož cílem je harmonicky rozvíjet našeho těla, mysli i duše a prostřednictvím služby posilovat naše lidství. Nikoliv učenost.

Oheň, který je ohraničen kameny, představuje Velkého Ducha a písková kresba se čtyřmi světly – každé z nich má 3 paprsky – Woodcrafterský zákon

Počítá s tím, že každé dítě ve svém životě projde stejné životní etapy, jako všechny děti před ním a tak má program přizpůsoben každé etapě, kterou bude procházet. Počítá s tím, že instinkty, které jsou zděděnou moudrostí naší lidské rasy, nás mají varovat před nebezpečím a dále rozvíjet, proto je potřeba je chránit, aby fungovaly správně a byly ku prospěchu, a ne je ničit, protože by to mohlo vést k rozpadu osobnosti.

Woodcraft dává plán rozvoje pro všechny, bez ohledu na pohlaví a věk. Nabízí nepřetržitý rozvoj každého jedince, od dětského věku až do dospělosti, na úroveň, která je shodná s aktuálním rozvojem lidské rasy. A právě to objasňuje fakt, že nikdo není příliš starý na to, aby se začal zaobírat Woodcraftem. Chlapci, kteří se připojili k našim kmenům na samém počátku, jsou stále mezi námi, přestože jsou dospělí a založili rodiny.

Nemůže být pochyb o tom, že k socializaci první lidské tlupy přispěl oheň. Dokud lidé neuměli rozdělat oheň, museli na noc lézt do korun stromů, nebo hluboko do jeskyní, kde se až do rána třásli strachem, aby je nesežral nějaký dravec. Člověk byl v těch dobách míň než toulavý pes a jedna z prvních velkých změn přišla, teprve když poznal oheň, nepochybně jako náhodný účinek blesku, protože všechny legendy říkají, že sestoupil z nebe. Díky této velké záhadě mohli konečně lidé bez obav sedět v noci kolem něj; neboť oheň, který je zahříval a těšil, odháněl i divou zvěř.

V kruhu kolem ohně se vytvořily i všechny společenské zvyky; rozvinul se jazyk, zrodilo se umění, věda i vláda. Byl opravdovým středem lidského života a zájmu. A tajemství ohně, který je chránil, bylo tak těžko pochopitelné, že přivedlo lidi k přemýšlení o Velkém tajemství, co je nade vším, a to byl počátek náboženství.

Poznej anděla noci, který svým jasem zahání noční můry do jejich doupat.

With such a history and significance behind it, we always assemble our young people in a circle about the fire, and as soon as it is ceremonially lighted, we get at once the decorum, the reverential attitude, the primitive simplicity that were common to the race in the bygone days of the firecentered circle.

The fire, then, is the central point of Woodcraft. Even when indoors, and a central fire is impossible, we have at least its symbol, a light surrounded by a protection. Then recognizing the power of the picturesque, the appeal of the symbol, we adopt a Navajo sand painting to express the thought of Woodcraft.

Here it is. The central fire is and always has been the symbol of the one Great Spirit, whether we see it in the altar fire of the patriarchs, the vestal fires of Greece and Rome, the burning bush of Moses, the sacred fire of Persia, or the altar candles of our own day.

From this come the four lines of human development, spirit, body, mind, and service, each leading to a lamp or little fire. The lamps are fortitude, beauty, truth, and love. But with the column that joins them to the great fire are read: spirit of fortitude, body of beauty, mind of truth, service of love, and from each of these are three rays that, read together, are the twelve laws of Woodcraft in their short form:

Statečnost: Buď odvážný, mlč a naslouchej.

Krása: Buď čistý, silný a vždy stůj na straně divočiny.

Pravda: Mluv pravdu, buď pokorný a když usiluješ o vítězství, hrej poctivě.

Láska: Buď hravý, ochotně pomáhej a těš se ze života.

Při naší činnosti vždy dbáme na těchto devět zásad:

1, Aby byla osvěžením těla a ducha bez ohledu na pohlaví a věk.

2, Camp-life, the outdoors, as the ideal surrounding.

3, Self-government, with adult guidance, as the wise trail for youth.

4, The magic of the camp-fire, with its appeal to ancestral memory.

5, Woodcraft activities, for Woodcraft was the ancient, earliest science of mankind.

6, Honors by standards: i.e., non-competitive. Competition means, “Down the other fellow”. Standards means, “Raise yourself”.

7, Personal decorations for achievement on arm-badge or on robe.

8, A heroic ideal, always more compelling than a doctrine.

9, Picturesqueness, the glamour of romance and beauty in all things.

For bodily development we use the established and many new athletic games, all standardized, and prefer those that are outdoors. But we also teach the value and details of diet, the care of the body, the duty of perfecting and beautifying it. We teach the common sense of clothing, the healing of sunlight, the blessedness of the air, the peace of the night.

For mental development we use the alluring field of nature study and the training of handicraft.

For spiritual development we use discipline, the decorum and training of the Council Ring, the imaginative training of selected games, the magic of the fire, camp duties in the line of good citizenship, initiations, titles, ceremony, symbolism, the incense consecration of wood smoke, and among the older members (that is, over fifteen), vigil, fast, and penance. We begin and close council with a reverent recognition of the Great Spirit, and the broad philosophies which are the basis of all sound religions are inculcated in the form of campfire stories and by the subtle power of atmosphere.

We group all things esthetic and imaginative with the spiritual, and seek to color everything in our lives, whether ways, weapons, clothing, or routine, with the glorifying touch of beauty and romance.

For service we use Red Cross first aid and life-saving, scout volunteering, scouting, camp work, kitchen work, orderly duty, social entertaining and decorum, the training of way-seekers, gang instinct, public opinion, love of glory, settlement work in town, and the activities of the Council Ring.

Know Ye that in the Sun's glad ray Is power to purge flesh ills away.<tvar

</>

Thus Woodcraft offers a continuous program of outdoor recreational development that parallels the history of our race, and is so natural and acceptable that it holds the family together instead of scattering it; recognizes all deeply rooted instincts. It fits both sexes and all ages, the weak and the strong; for none is too young or too old to enjoy it. It avoids the dangerous military and autocratic form of domination from the top, and shows equally the dangerous pitfall of unguided self-government by the young; it combines the best elements of both.

Woodcraft is a way of guiding the normal instincts into healthy activity. Some instincts are easy to recognize and handle, but some are as elusive and puzzling as they are strong. There is a period between four and ten years of age when children seem possessed of strange spiritual gifts and powers, a period when fairy-tales are real to them, when they tell long, wholly imaginary personal adventures, and seem to believe them true; when they have daily playmates that are real to them, but invisible to their parents. The little ones appear to be possessed of a spirit and manifest amazing genius. Their utterances seem inspired and of weird spiritual force. Some children, of course, seem never to have it; some have it early, and are soon through with it. In most cases it ends at or before adolescence.

This dream period seems to correspond with a stage of our racial development, an age of mysticism and of simple, actual contact with elementals. I am unable to place it definitely or historically, but I know that it must be dealt with gently and reverently, not “flogged out of them”, as was urged by certain teachers of my own young days. Woodcraft’s symbolism and activities seek in countless ways to turn this transient mysticism of the growing youth to good account.

Oh have ye made the Magic Blaze With Rubbing sticks of bygone days.

One no longer questions the sanity of the play instinct, as was done in my youth, but there are others equally strong which are still taboo. For example, the instinct to initiate a newcomer. It is not simply a human habit; it is world-wide wherever there is a social group of animals. A new hen in the barnyard, a new horse in the pasture, or a new hound in the pack is initiated by the others; that is, is bullied, hustled about, and often maltreated until its merits and powers are measured, and the rest know just which it can lick and which be licked by. That is, its social status is fixed. The impulse is universal. There is a real instinct to initiate.

When first I had to face it, and could not suppress it, I said:

“Very good; if it must be, it shall be, but I will take charge of it. I will make it official and public; proper authorities shall prescribe and apply the initiation tests. Now we have a dozen initiations all aimed at giving the candidate and his companions a gage on him, a measure of his fortitude.”

Let me illustrate with a story. In my camp were two or three groups, some Boy Scouts, some Woodcrafters. A youngster of twelve who wore the proud nickname of Hawkeye came to us, and at once applied for full membership in the Woodcraft tribe. I said:

“If you enter the Woodcraft, you will have to face an initiation; if you enter the Boy Scouts, you will not. Now, which is it?”

“I want to be initiated”, he replied promptly. They always do; it gives a chance to prove their fortitude.

“All right. Now, Hawkeye, what is your besetting sin?”

“I dunno; I guess I got a bunch of them”, he answered.

“Yes, most of us have. But what do the fellows in camp say?”

Hawkeye looked at the sky and the grass, then said:

“The fellows all say I talk too much.”

“Oh, ho! Now I am getting the facts. Your initiation must hit you where you are weakest. What are you doing to-morrow?”

“It is my day to wash the dishes and help the cook”, he replied.

“A very good day to initiate you”, was my answer. “Now this is what you are to do: continue your life and work in camp as planned, and for six hours do not open your mouth to speak a word. Sign or write if you like, but not one word of speech. Now, are you man enough to face it?”

“Yes, sir”

“Remember now, it is not too late to go back. You can enter the Boy Scouts without initiation.”

“Sure I can do it; yes, twice as long.”

At six in the morning he was called and told to get up and go about his work and keep silent. He saluted in silence and obeyed.

My home was a quarter of a mile away. At tenthirty I was in my study when the door was darkened by a small figure. There was Hawkeye. He saluted as I said:

“Well?”

His face was working as he said in accents of deep humiliation:

“I broke my vow.”

“What!”

“I spoke.”

“Humph, you did, did you? You spoke? You could n’t keep silent for six hours and you think you can join the Woodcraft heroes. I suppose you would take an initiation that a six-year-old girl could take; that would be about your size.”

“Well, the fellows all laid traps for me”, he blubbered as the tears ran.

“Of course they did; that is part of it.”

“Will you let me try again?”

“No; certainly not. You failed. Go. Go away and come back when you are older and wiser; come back in about a week.”

“I can’t come back in a week. Mother says I must come home Saturday.”

“Well, that makes a difference”, I said. “I don’t want you to go back under the shadow of disgrace. I 'll give you one more chance.” Then I read him a lecture on citizenship and self-control, and wrote a note to the officer of the day, “Hawkeye is to have another try, beginning at 10:45”.

He saluted in silence and went off. When he was a hundred feet away I called out:

“Hawkeye, comeback.”

Promptly, he returned and I said: “Now,Hawkeye, I want you to realize the gravity of this situation. Your manhood is on trial, and no matter who speaks to you or what he says, will you keep your mouth shut?”

“Yes, sir”, was his emphatic response.

“Blunderer! Don’t you see you have failed again?”

Then he broke down and wept.

“I thought I had to answer when you spoke to me”, he said.

After another rating I said:

“Now I 'm going to overlook that, because I laid a trap for you, but you have lost fifteen minutes with your foolishness. Give me that paper.” I took it and changed the date to read, “beginning at 11”.

He received it in silence with a happy grin. That day he had a trying time, but at nine o’ clock he was brought into my lodge triumphant; he had kept his mouth shut for six hours. His initiation was passed. His self-control proved, he was on the way to join the Woodcrafters.

Know Ye why set the Rabbits Feet The hind ahead when he runs fleet.

Thus we gratify the instinct of initiation, provide some fun for the camp, and no one suffers harm.

There are three rules for having fun that we stick to closely.

First, your fun must be made, not bought with money. Our American boys have the idea that you can’t have fun without spending money. We teach them to make their fun.

Second, your fun must be enjoyed with decorum and decency. No one must get hurt in body or in spirit.

Third, the best fun is in the realm of the imagination. Fun with a purely physical basis is not the best or most enduring quality.

There is an ancient and primitive custom that we have adopted of allowing our members, through some exploit, to win a name. This is the highest honor that can be conferred at the Council Fire. It is doubly desired by those unfortunates who are plagued by an evil nickname, for conferring the council name means wiping out all nicknames.

At one time we gave these too easily, but now we hold the honor so high that not more than two in a camp of fifty boys can win this honor in a summer, and the night before receiving this honorable name the candidate must keep vigil alone, far off in the woods.

About ten years ago there came into my camp a band of boys from a near city. One of them was a singular gawky youngster with some unpleasant habits that had won for him an equally unpleasant nickname, to which, however, he was quite indifferent. He was good-natured, self-reliant, and well liked, though laughed at. After two weeks the band were leaving. Ned came to me and said:

“May I stay awhile?”

“Why, you would be alone”, I said.

“I don’t care. I like it. I have my books.”

“I don’t like boys to be alone in camp, but you may stay if you do not go in swimming alone.”

So he stayed on. The next year the same gang came, and he stayed on three weeks alone, and the next year longer, and so on for five years. Meanwhile the uncouth twelve year-old lad had shot up into a seventeen-year-old stripling, six feet tall, thin and awkward, but with a square jaw and a clear eye that told of a strong soul within. That year he came on July 4, and when his companions returned, on September 1 he had been six weeks alone in camp. Tall and supple in figure, with something in face and in eyes that told of inner power, his appearance made a deep impression on them. They came to me and said:

“He has grown to be quite a fellow. Don’t you think he has won a name?”

“Yes”, I replied, “but maybe he does n’t want it. He’s different from other boys.”

When asked, Ned said:

“There 's nothing I 'd like better.”

“Good,” I said; “but you will have to keep your vigil first. That is, sit alone by a fire all night up in the hills from sundown to sunrise, not sleeping, eating, smoking, reading, speaking, or going far away.”

He was ready, and at sundown we led him to the vigil rock, gave him two blankets, a poncho, a hatchet, two matches, and some water to drink.

At eight next morning he was sent for. As he stepped into the assembled council I asked a formal and perfectly unnecessary question:

“Have you kept your vigil?”

His answer was quiet and simple:

“I have.”

Know Ye the Wandrous Spirit Power That comes in lonely Vigil Hour.

Then one of the councilors said:

“Tell us about it. What did you feel?”

“No”, I interrupted, “we have no right to ask such a question. When a man goes up alone into the mountain to keep vigil, he gets very close to the Great Spirit, and if a message is coming to him, it is on such a night that it comes. That is a private matter between them. We have no right to ask questions about it. Nevertheless, if he wishes to tell us, we shall be only too glad to listen.”

He spoke as though under strong emotion.

“Not now. Some day; but I can’t talk now.”

We waited, and at length he went on:

“This I should like to say to the fellows. I did not know what I was going to. I got light on myself that I did not expect. I know now why the young knight in the days of chivalry kept vigil before taking his vows. If I had known what it was, I should have taken it long ago; and, if it is permitted, I shall take it soon again.”

We waited awhile, then I said:

“Ned, you went to your vigil before you were to be named. Do you wish us to proceed with the naming?” I did not know but that, having had a spiritual experience, he might now think the naming trivial.

But he said:

“More than ever.”

So I produced two pieces of birchbark.

“On this one”, I said, “is written the ugly nickname, and I now commit it to the flames. Let no one even so much as hint at it. Now, acting for the council, I confer on you a name that reflects the opinion they have formed of you. ‘Biminiji’, an old Indian name which means, ‘Not afraid to walk alone’. ‘Biminiji’, I salute you. This goes down on our roll of honor.” The rest of the council saluted him. He was deeply moved. He tried to speak, but could not at first. Later he said: “It marked the time when I got my first glimpse of things spiritual. Some day I shall try to tell you what it meant to me.”

Every instinct of man proves the value of song; ceremony; color; the impressiveness of sensuous beauty; the joy in art and laughter; incense, with its appeal to memory through the nostrils; penance, with its soul satisfaction; fasting, with its body purgation and its spirit domination; vigil, with its spiritual insight; belief in the goodness and friendliness of the Creator. These things are established in human nature. These are the things of the world invisible, these are the thoughts that find their home in the circle about the fire. These are the fourth lamp of the Woodcraft fire, the things of the spirit. Who can expect to make a man with these left out? Who can expect an institution to endure that dismisses these as trivial?