Vatra r. 7 č. 5 (časopis LLM)

NÁŠ WALDEN Teď čtoernásobná cesta Tábora jest otevřena, Teď Větry Lovce jsou uvolněny — Teď kouře jara stoupají, by zjasnily mozek,- Teď Mladých Mužů srdce jsou znepokojena šepotem pravdy, Teď Rudi Bozi přinášejí svoji medicínu KiplingPO LETOŠNÍM TÁBOŘENÍ NA „WALDENU“ Táboření je veliký elixír života, nejjistější lék na rány. Nemyslím, že by- chom mohli být nemocni rny, lesní junáci, ale svět je takový: někdy mučí a krvavě bodá. S těmi duševními bolestmi těžko žít v táboře. Myslel jsem, že tam nepůjdu, abych jej neznehodnocoval. Sel jsem přece a hle, třebas podle potoka Bielé jsem mnoho slz vyronil, když chodil jsem tam zasmušen sám v prázdných chvílích, tábor dal mi také znova úsměv, radost, štěstí z toho, jak je krásně na světě. Nelze ničím nahradit, nelze nikdy opustit starou lásku: les, divočinu. Kouzlo její Tě chytne znova a znova & Všecko krásné, co jsi kdy žilv ní, ožívá, Ty sám omlazuješ se tolik proudy podvědomými . . . že z tábora vracíš se pln nejen nových sil, ale ocelově ztužen Ideály, za které —přísaháš si v duchu — budeš se bít, které dávají smysl Tvému žití ! A tak Les, zdroj Moudrosti veškeré, jest místem, kde Velký Duch mluví k člověku a je—li kde ]eho sídlo, není—li vlastně všude, je to zde. Les jest pln Tajemství, k němuž musíme se blížit s posvátnou úctou. Podstatou našeho náboženství jest víra, že Příroda je projevem Velikého Ducha, že je božská i s člověkem v ní, a ježto Les jest jejím představitelem, díváme se naň jako na Svatynz', kde třeba se modlit, byť ne vždy slovy. Bude to veliký výsledek výchovy woodcrafterské, docílí-li toho, aby tento názor vštípila lidem. Nic většího si nelze přáti. Ze je v tom celá hloubka Moudrosti Lesa, pochopí každý. Snažíce se v táboře proniknouti smysl woodcraftu, a stavíce svou lásku k přírodě proti zájmům civilisované společnosti ——viděli jsme, s kým a s čím se rozcházíme, budeme-li důslední. Jest proto jediné slovo: ne svět, ale svě- táctví to jest, ono povrchní zdání života, kterým strhuje ulice a škola mládež naši. Naše tabú, skládané pod širou oblohou za plápolu táborového ohně, vy— hraňuje se příkře proti nákaze, jež je dnes všeobecná: začíná korsem, cigare- tou afintěním—končí alkoholem a flirtem—mládí, slunné mládí brzo zhasíná. Kdyby ti hoši, co s námi kdy tábořili, byli zůstali v lese a nemuseli se vracet, jací by to byli dnes dokonalí lidé! Kdyby aspoň dva roky byli rostli tak jako první „indiánští hoši“ u Setona ve společenství stromů a za bublání potůčku, ošleháni větrem a opálení sluncem, jak pevné by to byly povahy dnes a nikdo by jich nezvrátil v jejich přesvědčení. Zel není tomu tak. Proto jsme se sešli letos V úzkém, intimním kroužku V táboře. V uzoučkém kroužku— a ukázalo se, že i zde mělo se vybírat a že z těch patnácti by jich maloučko zůstalo, kdo jsou hodni lesa, aby srdce své mu obětovali celé 9. nežili na polovic pro ty dva světy, tak protichůdné, město a les. Náš letošní tábor byl hezoučký tábor. Byl vážný. Mnoho se V něm prohovo— řilo a promyslelo hlubokých věcí života. Studovalo se v něm úsilovně —-orlích per bylo s dostatek. Byl krásný. Nahá těla ve studeném potoku ráno se omývající, pak celý den slunce a zeleň lesa; malovaná sedátka táborového kruhu se starým zdobeným totemovým kůlem — motivy, které by mohly uspokojit umělce. A přece byli tu někteří — ó, jaké štěstí, že byli —— kteří si přáli více. A bylo dobře, že jsme si to řekli, neboť ted' víme, jakým chceme mít tábor příští. Aby byl výrazem víry. Aby byl proniknut nadšením. Aby každý v něm hledal dokonalost. Aby V něm žil tvůrčí duch, kterým vyjadřuje se kolektivní duše kmene. . . Shodli jsme se na tak mnohém.Ze je třeba společné modlitby, že budeme míti denně hodinku samotářských meditací . . . Cítili jsme, jak třeba být úzkostlivým ve zpívání písní národních, ve vypravování příběhů, ve hrách a všude, aby nebyl porušen čistý, panický duch woodcraftu. Pochopili jsme, že obřady jsou samozřejmým projevem táborového života, že na nich si musíme dát hodně záležet. Ujasnili jsme si, že musíme se snažiti všichni za těmi nej- vyššími metami — státi se bojovníky a strážci Moudrosti Lesa. Liga naše si musí uvědomovat stále, že ne v množství, ale v jednotlivcích je její síla. Ze Moudrost Lesa jest světovým názorem. Ze ten, komu táboření v lese jest dobrým — jen pro opalování a koupání, nebo pro sport a hry, nebo co východisko turistiky, dokonce snad co systém morálního uvolnění — nemá mezi námi co dělat. Woodcraft není skauting. A kdyby měl někdo tisíc orlích per — čili hodně prakse a zkušenosti — woodcrafterem není, nemá-li jemného vzdělání t. j. nevyvinul—li se harmonicky po stránce rozu— mu i citu, nenašel-li v sobě nové náboženství, kterým žijeme. M. Seifert ULOUPENÍ OHNĚ (Pověst jihoamerických Indiánů národa Matako) Jak se vypravuje, jaguár hlídal oheň, dříve než Matakové jej dostali. Vy- pravuje se, že se šlo na ryby. Všichni Matakové šli na ryby a jedno morče navštívilo, jak se vypravuje, jaguary a přineslo jim rybu. Vypravuje se, že chtělo jíti k ohni. Vypravuje se, že jaguar hlídal oheň a žádný podpalek mu ne- chtěl přenechati. Vypravuje se, že morčátko tajně něco ohně vzalo s sebou. ]a— guar se ho tázal, co to bere s sebou. Povídalo, že nic nemá. Vypravuje se, že se odebralo pryč. Když přišli rybáři, rozdělalo morče veliký oheň a ryby v oka— mžiku upeklo. Když rybáři odešli, začala tráva chytati. Vypravujese, že jaguaři přiskočili, když uviděli oheň, a že s sebou vzali vodu, aby jej uhasili. Když se rybáři vrátili, rozdělali z podpalků, které vzali s sebou, oheň. Potom zase odešli, ale od té doby oheň nevyhasl. Nyní nechybí žádnému Matakow oheň. Ze sbírky Erlanda NordenskiöldaINDIÁNSKÉ GRAFICKÉ UMĚNÍ Obdivovati se nějaké určité nebo význačné škole umělecké a cítiti touhu vytvořiti díla podobného druhu, předpokládá vkus V tom smyslu vypěsto— vaný; neboť všecky známé školy mohou se honositi umělci velikých zásluh a nikdo nemůže říci, že ta či ona je lepší. Jediné, co může říci, jest, že ta či ona škola se mu více. líbí. Právě jako pěstitel chrysanthemů nemůže s dobrým rozumem říci pěstiteli orchideí: „Všecky chrysan- themy jsou lepší než všecky orchideje„ atd. Při nejlepším může někdo prohlásiti, že každá zvláštní nebo národní škola má své vlastní hledisko nebo svoji přitažlivost a své vlastní měřítko výbor— nosti,takjako jejisto, že každá vytvořila své vlastní prostředí výrazu. Ponechávaje sochařství pozdější úvaze, nacházím v malířském umění severoamerického Indiána tyto význačné vlastnosti: a) ]est především & vždycky dekorativní. Ač ně— kdy mnemonické tak jako dekorativní, vůdčí my— šlenkou j eho jest zkrášlení výzbroje, stanu, pokrývky. Italští mistři provedli malby, na něž se mělo na- zírati pouze jako na malby; jež měly vztah k životu & myšlence nebo emoci náboženské, ale nikoli právě k stěně domu, ozdobám sedla, nebo lemování roucha. b) Umění rudochovo nikdy nebylo realistické, ale vždy V podstatě symbo— lické a užívalo mnoha konvenčních figur a kreseb, jež samy sebe nevysvětlo- valy. Nikdy nenamaloval podobu bisona, ale vždy symbol bisona, s čistě kon- venčními symboly života a pohlaví k tomu. c) Umění rudochovo bylo nanejvýš jednoduché. Rozeznával pouze dva rozměry; a byl ve svém nejčistším projevu skoro na témž stupni jako tvůrci gobelínových čalounů a perských koberců své prvotní, nesofistické — a nej— lepší —— éry. d) Umění rudochovo nalézalo nejradostnější estetickou rozkoš v barvě — nikoliv tvaru, ani v linii, ani seskupení, ale v barvě, více méně abstraktní. Materiál, kterým se rudochvyj adřoval, byl: malba na kůži nebo dřevě nebo hrnčířských výrobcích; práce s lasturami ; s ostny dikobrazovými ; malby pískem; rytiny v kovu nebo lastuře nebo dřevě. Povaha materiálu s tradiční— mi formami dekorace ukládala přirozeně meze a určovala vlastnosti indián- ského umění. Pro svůj přímý vztah k životu v přírodě bylo indiánské umění ihned pouzrto těmi, kdo chodili tábořit & kdož toužili vzbuditi ovzduší romantiky. — JSOU dvě dobře známé cesty, jak si osvojiti slovník nového umění. jednoujest sledovati motivující myšlenku od základu a vyjádřiti ji V materiálu, který je přirozeným umělcovým okolím nebo výzbrojí; druhou jest jednodušší způ— sob (a skutečně jediný praktický dnes), totiž napodobení dobrých původních vzorů, dokud nezískáte sloh —— neovládnete slovník. ]est třeba kopírovati přesně, bez obměn, dokud neovládnete dostatečně věc; jinak se vám do toho vetrou realistické fialky svázané krásnou křiklavou stužkou a práce vaše je otrávena. Dobře si pamatujte, že vzory mohou býti staré a původní, ale ne dobré; proto jsem si dal velký pozor, abych vybral vzorky, jež jsou dobrým uměním a autentické. Casem jich předvedu více. _ Ernest Thomson Seton ROZJÍMÁNÍ o ČLOVĚKU Přihodilo se mi druhdy, že jsem čekal půl hodiny pod Ludgate Hill.*) Postaviv se pokud možno stranou pod stín železničního mostu, pozoroval jsem tváře mimojdoucích, všechny neklidné, mnohé starostlivě a některé děsně zasmušilé; naslouchal jsem nepřestávajícímu skřípání, pískání a hřmění zvuků, jež se mísily v hluk jejich kroků a mumlání jejich hlasů. A uprostřed tohoto stálého rachotu, jenž od hřmotu nejdivočejšího moře v bouři se lišil pouze svou složitostí a nesouzvukem, tázal jsem se s podivením, zda cíl všeho toho, co tito lidé dělají nebo chtějí dělati, jest někde zjevný, jaký jest asi toho všeho smysl? Zdá se mi, že zjevno z toho jest pouze to, že všichni se namáhají, aby žili jen tímto nanejvýš neblahým způsobem a že nic vážného se nepřihodí, co by je mohlo odvrátiti od toho, aby druhý den neztrávili stejně. Ovšem, já vím, že co se mně zdá z jejich života trapné, jim může býti příjemné; a stalo se sku- tečně, že malou chvíli poté jeden čilý se zdarem pracující obchodník mluvě s mým jedním přítelem o zklamání, které zažil z cesty po Italii, poznamenal, že nebyl s to vydržeti více než tři dny v Benátkách, poněvadž tam není hluku. Avšak uznáme-li spokojenost obyvatelů Londýna s tím, že stále vydávají tyto zvuky, můžeme toto hlasové nebo hudební umění jejich srovnati — v sche— matu Přírody —— s hlasovým uměním nižších zvířat! Můžeme snad hodnotiti pískání lokomotiv na poplach, když jsou na mostě, jako lidské zdokonalení pískotu svišťova; a šustění noh a vrzání kol jako zesílení zvuků, jež vydává hmyz třením křídel nebo stehen o své boky; avšak i v tomto srovnání je to trochu ponižující, povážíme-li, že cikáda a cvrček, když se jim zalíbí zpívati po svém vibračním způsobu, rádi si odpočinou ve svém zanícení; a že let svatojánského broučka jest tichý. Leč jak srovnáme hlasy, jež vydáváme, se zpěvem ptačím? Tento Londýn jest hlavní hnízdo lidí na světě a já jsem stál

• ) Ulice ve středu Londýna. Pozn. překl.uprostřed něho. V krámech Fleet Street a Ludgate Hill na obou stranách ode

mne, o tom nepochybuji, koupil bych jakékoliv množství knih pro děti, jež dávajíce jim náboženské poučení obeznámily by je s tím, že ptáci pějí slávu Bohu svými zpěvy. Nuže, jak na jedné straně můžete býti ujištění, že ptáci nejsou stroje, na druhé straně jest právě tak jisto, že svými zpěvy nezpívají Chvalozpěvy Bohu; a že nemůžeme zabrzditi náboženskou výchovu svých dětí rázněji, než začínáme—li lžemi. Ale mohlo by se očekávati od nás, že my bychom měli tak činiti písněmi, jež vysíláme ze svého hlavního hnízda! A ač- koliv pod dómem na vrcholu Ludgate Hill jakési pokusy toho druhu snad se konají každý sedmý den omezeným počtem osob, můžeme znova s pokorou uvažovati, že ptáci, at' je to dobře či není, zpívají všichni a každý den; a já jen táži se sama sebe s okamžitou a vzrůstající zvědavostí, jako jsem se snažil vy- stihnouti city a zaměstnání osob, jež šly kolem mne, ve výrazu jejich tváří — jaký by to asi na ně dělalo dojem, kdyby nějaké bytosti vyššího řádu náhle se objevily mezi nimi s nějakým takovým poselstvím míru a vyzváním k radosti, jaké všichni si připomínávají o Vánocích. Z knihy „Orlí hnízdo" od johna Ruskina Míťova kresba k „Modrým očím"o MODRÝCH OČÍCH Byl jednou smutný hoch. Oči mu hleděly kalné a zlé do šera všedního života. Jen někdy, když harmonika slepého starce s třaslavou bílou hlavou svým pláčem zavadila o jeho srdce, nebo když bledá žena s vpadlými tvářemi a dítětem třesoucím se zimou padla mu do oka jak střepina skla, otevřely se oči, dvě pomněnky rozkvetly láskou. Potkal—li však mladé pány nebo veselé slečny se zlatýma očima, jejichž bohaté šaty pohrdaly otrhanou ulicí, oči ho bolely. To se to zlato tolik třpytilo? Ale jednou pršel smutek s nebe a V tom šeru a v té plískanici šlo proti němu děvčátko s modrýma očima, jež byly tak široce rozevřené, že se do nich vešel celý svět i se vší bídou, a té je moc. Chtěly ty oči každého obejmout, potěšit, chtěly každou ránu a smutek vyléčit. Za ruku vedla malou shrbenou stařenku, musila ji najít někde na ulici, že byla celá tak zkřehlá v těch svých hadřících. Zavedla ji do teplé světnice, vlastní svou večeři na stůl jí přinesla, do bílé své postele uložila, přikryla ji láskou a zahřála svým srdcem. Od té doby nebolely již oči hochovy, kvetly modře, hochvpřes noc vyrostl v muže a muž mozolne' ruce měl. Z mozolů vystavěl dům. Siroké dveře měl a uvnitř bydleli chudí lidé. V plískanicích a zimě každému kvetl tam prostřený stůl. Lidé slabí přicházeli a nemocní, nezaměstnaní s hladovýma očima přišli a s modrýma odešli, aby roznesli po světě krásu modrých očí a aby pracovali pro jiné. Také malé děti si tam hrály a stařečkové nad nimi kývali hlavami. Když nějaké děcko upadlo, stařečkové mu pofoukali bolavé místečko a houpali ho na kolenou, až přestalo plakat. A zatím na světě stále přibývalo lidí s modrýma očima. Míťa Markovín KOPICE Kopice (jedn. čís. kopico) jsou valašské ponožky do krpců. Šijí se z bílého vlněného sukna domácí výroby. Bílá vlna (příjemné bělosti, ne odbarvená) je pevnější než vlna čer- ná, která pohlcováním slunečního tepla je vy— prahlá, jaksi sušší a křehčí. Potřeby: bílé Sukno, červená šňůrka, červený lemovací pásek, mosaz— né háčky, silná režná niť. Postup práce: Střih: Základem je obdélník i píď široký, 2pídě dlouhý. (Obr. 1. A, B, C, D). I a čtvrt pídě*) od A k B V místě E rozstřihneme látku až do G (as 0 I cm méně než polovina (F)). Roh B přeložíme podle čáry G—H (H 1 cm od C) Viz obr. 2, stranu A—D přiložíme k - rozstřihu E—G a plochu vyznačenou čárko— váním odstřihneme. Te'ž růžek 11 C. E, G, R (R as 3 cm od kraje) sešíváme po rubu tak, že šev zůstane na vnitřní straně. Rýha, která by zůstala na straně vnější, za- plní se červenou šňůrkou, kterou procházejí stehy (obr. 3 a). Na opačné straně GR učiníme rozstřih pro zapínání kopica. Okraje jsou olemovány čer- veným páskem (pokračování horní lemůvky). Háčky i ouška jsou upevněny vespod a navrch vysunuty dírkou. K okraji s oušky je připojen 2 cm široký jazýček. Hotový svršek navlékneme na kopyto a dlou- hými stehy lehce stáhneme okraje. Podle tvaru chodidla vystřihneme podešev, kterou křížkovým vrchním stehem přišíváme (okrajem na okraj) ke svršku. Začneme v místě naproti R. To proto, kdyby obvod podešve byl menší než obvod svršku, můžeme 11 R učinit snadno příslušné zmenšení. Podešev je užší než spodní plocha chodidla, aby šev při obutí byl plochým. Jinak na hraně způsoboval by nepříjemný tlak. Sněrování krpců na kopico děje se dvojím způsobem: I. Remínek (ovlaku) navlékneme jedním kon- cem na háček (obr. 5.), obtočíme několikráte nad kotníky a dál vedeme do otvorů. 2. Remínek navlékneme do otvorů jako v I. př.,po nazutí dobře utáhneme a volný konec ob— táčíme zdola nahoru. Při posledním prstenci podstrčíme konec, utáhneme jej a zbytek vtlačíme za druhý prste— nec (obr. 5a). juraj

• ) Čtvrt pídě je délka od konce až k ohbí 2.. kloubu prostředního prstu.== STROMY ==

„Každý strom se musí rozhodnouti, chce-li žíti v půvabném lese a dobytí se k vrcholu, kde je slunce, nebo vzdáti se boje a spokojiti se se stínem — nebo opustiti rozkošnou zemi prsti a vody a býti spokojen s pustými a suchopárnými planinami, jež nejsou lákavé. Tulipánovník je z těch, co věří, že je dosti místa nahoře a vzpínajícím svým kmenem jest z nejvznešenějších stromů listnatých. Magnolie je ze stinných tvorů. A škumpa a dub cesmínolistý jsou z těch, co se vzdaly boje a jsou spokojeny s místy, po kterých jiní nebaží.“

E. Th. Seton

„Malý červený javor vyrostl snad daleko odtud v čele odlehlého údolí, míli od nejbližší cesty, nepozorován. Věrně tu vykonával všecky své povinnosti javoru v zimě, v létě, nezanedbával nic ve svém hospodářství, nýbrž dodával své bytosti, co se na javor sluší, vytrvalým růstem po tak mnoho měsíců, i jest na zimu vždy mnohem blíže nebi, než byl na jaře. Svědomitě hospodařil se svou šťávou a skýtal přístřeší stěhovavému ptáku, už dávno dal uzráti svým semenům a svěřil je větrům. Má zásluhy o javorstvo. Jeho listy se čas od času ptaly šeptem: „Kdy zrudneme?“, a nyní v měsíci září, měsíci cestování, když lidé pospíchají k pobřeží mořskému nebo do hor neb k jezerům, tento skromný javor, ani o palec se dosud nehnuv, cestuje svým věhlasem — vztyčuje svou šarlatovou vlajku na této stráni, jež ukazuje, že je hotov se svým letním dílem přede všemi ostatními stromy, a vzdal se závodění. V jedenáctou hodinu roční tento strom, kterého žádná sebe podrobnější prohlídka nemohla vypátrati zde, když byl nejpilnější, se takto konečně projeví barvou své zralosti, svým pouhým zarděním, bezstarostnému a vzdálenému poutníku a odvádí jeho myšlenky od prašné cesty do svěžích samot, kde přebývá. Stkví se daleko široko vší javorovou ctností a nádherou — Acer rubrum. Můžeme nyní čísti jasně jeho název neboli rubriku. Jeho ctnosti, ne jeho hříchy, jsou jako šarlat.”

Thoreau

JAK VZNIKLI „WOODCRAFTERŠTÍ INDIÁNI“

(Pokračování)

Nyní bylo dvaačtyřicet nápadníků na tento úřad a každý měl nejpřesvědčivější důvody, proč jeho zvolení jest jedině možně. Hašteření rostlo ve rvačku, až jsem řekl: „Počkejte, můžeme to snadno jiným způsobem rozhodnouti. Který hoch zde přemůže všechny ostatní?”

„Ó, to by nebylo spravedlivé,” zvolala rozhořčeně část jich. „Hank Martin přemůže všechny. Jest starší a větší a silnější než každý z nás.”

„Nuže, jestliže Hank každého dovede spořádat, je to v pořádku. Ale snad některý chlapec zde si myslí, že nabije Hankovi.”

„Ano, já. A právě teď,” a povstal jiný silný hoch, jiný statný výrostek, avšak jiného ražení. „Výborně,” zvolal jsem. „Jsem rád, když to vím. Teď to nebudeme zkoušet, ale někdy jindy.”

Nyní jsem předvedl oba před voliče. Martin dostal snadno většinu; jeho vůdcovství bylo nesporné.

Ó, jak mi srdce skleslo, když se jednalo o Hank Martina. Byl ramenatý, s hranatou sanicí, šedýma očima šestnáctiletý hoch, silný jako mladý býk, energický, samostatný a nebojácný — byl by mne mohl poraziti v prvním kruhu. Byl však „nejhorší kluk z kraje". Byl všeho darebáctví schopen, jeho činy už přestávaly býti klukovskými výstřelky, začínaly to být zločiny. Hank dospíval určitě pro káznici a tlupu chlapců sváděl s sebou. Jeho otec měl krávy a Hankovým ranním zaměstnáním bylo obcházeti s mlékem. To mu dalo mnoho příležitostí k darebnostem, které si nedal ujíti. Docela dobře jsem věděl, že Hank byl ten umělec, který mi pomaloval dveře. Děsil jsem se Hanka Martina. Nyní nesporně byl zvolen vůdcem družiny. Vládl po svém božském právu a stejně nebeském neprávu. I chtěje své politice zůstati věren, musím ho získati.

Obyčejně se stává, že zlí hoši jsou prostě silou překypující nebo svedení dobří hoši, kteří silně předstírají býti jinými než vlastně jsou, a chcete-li je ovládnouti, musíte je přiměti k tomu, aby odložili svou masku.

Doufaje, že tomu tak může býti v tomto případě, vzal jsem Hanka stranou a řekl: „Podívej, Hanku, kamarádi tě zvolili Velkým Náčelníkem kmene. Pamatuj, že to není pouze pro dnešek a zítřek a nejbližší dny. Chceme si udržeti kmen po celý rok i dále, doma i venku, jako jakýsi klub, tak dlouho, dokud chlapci budou mít oň zájem. Máš se státi vůdcem těchto malých chlapců. Doufám, že jsi příliš mužem, než abys je přivedl do nesnází!“

Odpověděl: „Nikoli, neprovedu nic takového.”

To byla slova, a možná že nic více. Nemohl jsem věděti. Nicméně jeho matka mi vyprávěla dlouho potom, že to něco znamenalo. Hank nikdy před tím nebyl osloven dospělými jako důležitá osoba; a to se mu zdálo novou a milou zkušeností. Chopil se své nové odpovědnosti a díval se jí v tvář jako muž.

To však bylo léta později. Zatím jsme byli hotovi s jeho volbou. Neobyčejně tlustý hoch nyní zaujal můj zrak. Bylo mu zřejmě kolem čtrnácti, avšak vážil asi dvě stě a dvacet liber. Obrátil jsem se k chlapci vedle mne a tázal se: „Kdo je to?” Odpověděl: „To jest Tom Sewit.” Myslil jsem si: „Tohle jméno si budu pamatovati s tou figurou za ním.”

Teď jsem vyzval k jmenování druhého Náčelníka. Najednou všichni vykřikli: „Tom Sewit! Tom Sewit!”

Jistě jsme nepotřebovali tlustého chlapce. Potřebovali jsme siláka, i nevšímal jsem si toho, až slabý hlas vedle mne řekl: „Tom Barney” Tom Barney nebyl nic zvláštního, ale byl lepší než tlustý hoch — „přístav v bouři”.

Řekl jsem: „Řekl jsi, Tom Barney jest hoch pro toto místo. Kdo jste pro Tom Barneye, ruce vzhůru.” Pět rukou se zvedlo. „Všichni, kdož jsou proToma Sewita.” Třicet osm rukou se objevilo — hotový les. Opatrně jsem je počítal, poněkud rozpačitě. Najednou jsem si povšiml, že jeden hoch zvedá obě ruce. „Tady,” řekl jsem, „se podvádí. Zvrátili jste celou tuto volbu. Musíme to zkusiti znova.“

Spustil jsem vřelou řeč pro Tom Barneye, uváděje všecky důvody, které jsem si mohl vymysliti pro jeho zvolení, avšak, rozumí se, nemohl jsem zahanbiti soupeře, ježto tu seděl. Pak jsem svou vlastní kandidátku dal napřed, abych strhl neodvislé.

„Teď,“ povídal jsem, „hlasujte poctivě. Všichni, kdo jsou pro Toma Barneye jako druhého náčelníka, ruce vzhůru.“ K mému podivení jen dvě ruce se zvedly — Barneyova a jeho bratra. „Všichni, kteří jste pro Tom Sewita.”

Čtyřicet rukou se nyní objevilo. Nebylo nejmenší pochyby o tom. Velmi nerad jsem oznámil, že Sewit byl zvolen. „Tome Sewite, pojď dopředu a slož slib úřadu druhého náčelníka.” Tom vystoupil vpřed. K mému podivení nebyl vůbec tlustým hochem. Byl to omyl, do něhož jsem upadl náhodou. Sewit byl svalnatý hoch, který se mohl odvážiti zápoliti s velkým náčelníkem, bylo-li by třeba, a docela se hodil na své místo.

Nyní jsme zvolili třetího vůdce a Radu dvanácti. Mezi nimi jsme jednoho zvolili strážcem táborového ohně, jenž jedině zažíhá oheň, kronikáře (jednatele) a strážce wampumu (pokladníka). Konečně já jsem se dostal do spolku jako medicine-man. Ostatní, ovšem, byli prostými junáky.

Když byla organisace provedena, dal jsem jim zákoník a ústavu — kterou jsem před tím pečlivě připravil se zkušeným právníkem. Pamatoval jsem v ní na všecky případy, které nejsou obsaženy v zákoníku země. Náš zákon zakazoval vzpouru proti Radě, střelné zbraně v táboře, zakládání divokých ohníčků, kouření, pití lihovin, ničení zpěvných ptáčků nebo veverek, porušení řádu her, míření zbraní na kohokoli; a prohlašoval rytířství, laskavost, odvahu a čest hlavními ctnostmi.

A nyní jsme se shodli o tom, co mělo nabýti dalekosáhlého významu pro venkovské chlapce, pro mne a pro tisíce hochů jinde.

Přijali jsme toto heslo: „To nejlepší, co měli nejlepší Indiáni.” Cokoli jest malebného, dobrého a zdravého v životě Indiánů, toho použiti.

Hoši chtěli nositi péra. Řekl jsem: „Zajisté; ale pamatujte, po způsobu Indiánů. Dobrý starý Indián nestál právě o každé péro, které mohl sebrati a strčiti si do vlasů; každé péro bylo uděleno Radou jako ozdoba za nějaký čin. Navrhnu vám sto činů, které každého z vás oprávní k nošení péra.

Podstatné bylo, že moje stupnice měla býti národní a absolutní, nikoli pro soutěž. Tak přijímaje za své měřítko neškolního siláka, udílel jsem péro za vše, co obyčejně je v nejvyšší stupnici, na př.: Všichni, kdo ujdou čtyři míle za hodinu, nebo běží 100 yardů za jedenáct vteřin. Jediné lehké bylo v plování. Všichni, kdo dovedou plovat 100 yardů, bez ohledu na to, jak pomalu, dostávali péro za plování. Ve druhém oboru, zvaném tábornictví, udílel jsem pocty všem, kdo dovedli rozdělati táborový oheň třením dřev; kdo dovedli změřiti šířku řeky, aniž by ji překročili atd.

Třetím oborem bylo studium přírody a pocty byly udíleny všem, kdo dovedli správně jmenovati dvacet pět stromů, padesát květin, padesát ptáků atd.

Vymyslil jsem hru zvanou „Lov daňka“, v níž slaměná figura byla vyhledána podle stop neb papírků či zrn (později ocelových stopovacích želízek na botech) a střelena šípy; „Stíhání nepřátelského zvěda“, „Honba na medvěda", „Lov králíka“, „Lov kopím na velkého medvěda”, „Zkouška bystrozraku a dalekozrakosti“. To vše bylo připraveno a velmi strhovalo primitivní zájem těchto velmi primitivních mladých osob. S každé stránky toto schema přinášelo něco zdravého, neboť byla v něm malebnost, učilo chlapce spravovati se samy, a předkládalo jim určité věci, jež mají dělati; avšak kromě toho nikdy neopomíjelo hlavní pohnutky divochovy, chtivosti — která vždy ovládala jeho mysl. Bylo ho použito jako vnady, popudu a hybné síly, aby hoši tito byli přivedeni na jiné cesty života a myšlení.

Úspěch tohoto schematu daleko překonal moje očekávání. Hrubí a divocí hoši mohou se postaviti proti učiteli a vysmáti se mínění starších, avšak nemohou zlehčiti veřejné mínění své tlupy, vzdorovati kamarádům, kteří jsou schopní a kteří mohou uděliti tělesný trest, jehož si zaslouží. —

Podle těchto směrnic jsme spolu hráli hru, a když přišlo pondělí ráno, místo dvaačtyřiceti malých zavrženců, kteří mně prováděli všemožné rošťáctví, měl jsem dvaačtyřicet spolehlivých přátel. A mám všecky ještě — kromě čtyř, kteří složili své kosti ve Francii.

Konec konců se ukázalo, že nebyl z nich ani jeden špatným chlapcem. Všichni se obrátili a dnes jsou dobrými občany. Hank Martin má velkou garáž a autodopravu. Malý darebáček, který zpronevěřil vklady, jest nyní pokladníkem místního sboru celonárodní organisace. Malý patolízal, který donášel klevety a hany, jest státním návladním města. Tlustý hoch, který nedovedl nic než plovat, jest správcem velikého natěračského závodu v blízkém městě. A chlapec, který ukradl paštiku, jest nyní předsedou obchodního výboru.

Ani jeden nesešel s cesty. Všichni dobře si vedli. Co by se bylo stalo, kdybych byl použil násilné — vojenské — methody, místo vývojové, woodcrafterské cesty?

Ernest Thompson Seton

PRÁCE V KMENECH

Září a nový školní rok

Ačkoli škola velmi málo souvisí se životem v přírodě, přece jen u těch, kdož studují, jest 1. září mezníkem v roce nejdůležitějším. Po dvou měsících svobody a volnosti, které užili jsme tábořením, budeme připoutání k městua dokonce do nudných lavic školních! V duši neseme si tolik vzpomínek a živých dojmů z prázdnin, že cítíme potřebu sejít se a žít dále životem wood— crafterským, intensivněji než kdy jindy. Září je měsícem obyčejně krásným, se slunnými dny a pozdními květy. je sotva vhodnější doby pro polodenní a celodenní vycházky. Můžeme mnoho pozorovat v přírodě, dělat si záznamy a doplňovat své sbírky. Vytkněme svým výletům určitý cíl — na př. nakreslit si panorama pěkného výhledu, zjistit, žijí-li v blízkých lesích nějaké veverky, hledat hořce na horách a pod. Pokusme se o získání orlích per za 25 objevů na exkursi atd. Doma je nejlepší čas, abyste sehnali nějakou klubovnu. Snad si ji postavíte. Besídka na zahradě kamarádově stačí. Dřevěný takový altán možno postavit leckdes za nepatrný peníz. Dejte mu staroslovanský nebo indiánský sloh. Několik vyřezaných dřevěných sloupů, pěkná římsa — udělá z prosté chyše malý palác. Když si vevnitř vše dobře ubedníte, budete tam moci též topit a iv zimě se tam sejít. Klubovnička na zimu, to jest takřka sine qua non života kmenového v městě. Proto na ni myslete už teď. ÚSTŘEDNÍ KLUBOVNA LIGY (Viz obrázek vpředu) Už 3. rokem scházíme se o prázdninách ve „Waldenu“ pod Dumbírem. Uprostřed republiky dřevěná chata, veliký srub, na místě, kde se vchází do krásného údolí potoka Bystré s jedné strany a Biele s druhé strany. Chata má budoucnost. Rozvine-li se Liga po Slovensku, bude moci býti celý rok používána. Může být těž východiskem do Vysokých Tater. Bylo by krásné, kdyby se chata stala „Ustřední klubovnou Ligy“, dostaveníčkem všech, kdo hledají divočinu a dobré přátelství. Dosud je majetkem soukromým, pořízena byla značným nákladem. Je ohrožena parcelací. Dala by se vykoupit, kdyby se našlo dosti obětavých členů Ligy. Kdosmyšlenkou jejího zachování a znovu— zřízení souhlasíte, dopište náčelníkovi. STOPAMI ČERNÉHO VLKA Tábor pod Smereko-vícau měli letos „Veverky“ z Bratislavy a kmen „Ohně" z Příbrami. Navštívili jej též Zvolenští. Získáno mnoho orlích per. Tabu složili bratři Meďa, Cvrček a Sy- sel, zasvěcen a přijat za jt'máka byl br. Jar. Nekolný. Br. Vadžikani odevzdal krásnou kroniku za loňský tábor. Byla vykonána velká cesta polskou stranou Tater z Matiar přes ]avořinu na Pět polských stavů a Koprovou Dolinu. Za deštivého počasí byla pow-wow ve Waldenu. Tábor na Sumava" na našem Ostrově ve Vydře měla malá skUpinka pražských a zúčastnil se několik dní též br. uč. Pekárek z Kladna. Tábor na Samechove', místo letošního sněmu Ligy, soustředil většinou pražské chlapce a děvčata. Br. Šilhavý s několika bratry podnikli cestu Podkarpatskou Rusi.Br. Sůva vykonal cestu do Francie a Anglie, br. Vyleta po Maďarsku a Jugoslávii. Kmen „M amuta“ v Červ. Kostelci nám posílá nejpečlivěji svoje měsíční zprávy. Pořídili si úbor s mokasiny. Hrají hodně hry. Udělali si výlet na Sněžku. Br. písmák si ušil spací pytel, udělal náčrty stromů a rostlin a napsal a vyzdobil zpěvníček. NAŠE KNIHY „Rok v přírodě" z péra náčelníka Ligy M. Seiferta, vydaná právě naklad. družstvem „Les“, obsahuje vše, co bylo dosud roztroušeno ve „Vatře" a „Lípě" o měsíčním pozorování přírody s bohatým doplněním a rozšířením, takže jest to prvá česká příručka kalendářním způsóbem nabádájící k studiu přírody, pro. woodcraftery nepostradatelná. Nesmí chybět v knihovničce če- ského woodcraftera. Pro členy Lesa Kč 12'—, krámská cena Kč 15'——. Hargraveova „Cz'm'lisace se řítí" a „Kmenová výchova", knihy woodcraftu < dávno již ohlášené nakladatelstvím „Čin“_. vyjdou tento měsíc. V nich najde čtenář filosofické základy našeho hnutí (kniha první) a praktický návod pro život v kmeni (kniha druhá). “Druhá kniha „Kmenová výchova" byla upra— vena a doplněna překladatelem M. Seifertem ze spisů Setonových a zkuše- ností vlastních,-aby mohla býti příručkou kmenové výchovy V naší Lize a tvořila třetí díl našich katechismů: „Přírodou a' životem k čistému lidství", „Svitek březové kůry", „Rok v přírodě„ a „Kmenová výchova" („Civilisace se řítí“). Dohromady jsou uzavřeným celkem a skutečnými „Knihami české Moudrosti Lesa". Z USTREDÍ „Vatra“ o prázdninách nevyšla. Bude nyní však vycházet opět pravidelně, každý měsíc. Příspěvky posílejte včas a hodně. Agitujte pro „V'atru“, získávejte j í odběratele. Bez účinné podpory každého z Vás nebude možno ji udržeti. Vyrovnejte své účty! Ve 4.čísle „Vatry“ opravte si na str. 46, řádka 17. shora,místo „Tak tam asi" — „Tat twam asi“. Jedná se o indické rčení. Odznaky spínacíjsou hotovy a expeduje je b. M. Vavrda. Cena Kč 3“ 50. Hnutí naše potřebuje nové vzpruhy a mnohé práce. Mládež naše by měla všude v místech, kde žije, rozdmýchat mohutný oheň „Vatry“ a seskupit kolem něho též starší přátele života V lese, abychom zakotvili pevněji. Mu— síme si přes letošní zimu postavit před oči jasný cíl: upevnit Ligu, zapustit hluboko její kořeny, soustředit v ní nejlepší lidi. Pracovat! Vatra vychází každý měsíc. Předplatné na celý rok 12 Kč. Administrace : Ian Vorel, Praha VII., V Háji 1204. Vydává Liga čsl. woodcrafterů. -— Rediguje M. Seifert. — Tiskem Lidové knihtiskárny A. Němec a spol. v Praze. —— Užívání novin. známek povoleno pod č. 241.769-VI-22. Číslo toto vyšlo v září 1929.

---