Vatra r. 7 č. 4 (časopis LLM)
Na Královej Holi jasná vatra svieti,
okolo tej vatry dvanásť hôrnych dětí.
Hoj, švárna to junač, ako jeden všetci,
valaška jim v pästi, karabín na pleci.
3)ŠTĚSTÍ
Jdu kolem kopretiny s jejím bílým čistým límečkem a zlatou usměvavou tváří, a zdá se mi, že jest nejhezčí květinkou na světě. Pak vidím pomněnku s azurovou barvou nebes a zářící hvězdičkou vprostřed a nemohu se rozhodnouti, která z obou květinek je hezčí. Tak jak tu stojí vedle sebe, i ten toten krvavec, i ta kozí brada, i žlutý pryskyřník a suchopýr s bílými vlásky jsou všecky dokonalé po svém způsobu a všecky krásné!
Zda bychom tak mohli vedle sebe postaviti lidi, které namátkou potkáme? Jsou také dokonalí a krásní?
Proč nežije člověk jako květinka nebo zvíře?
Proč bychom nemohli být šťastni? Chyba je ve zvráceném myšlení, v bloudění a sejití s cesty.
Příroda jedině jest směrodatnou, přirozeností, jež je v nás.
Hledejte nejdříve zdraví, pak svěřte se svým pudům! Jděte do přírody, nejraději sami. Jděte prostě, neoddávejte se pohodlí! Najděte si divoký, romantický kout. Nechte se laskat i bičovat živly: slunce ať vás opálí, vítr ověje, voda prochladí! Pak si skromně před květinkou, broučkem, beruškou řekněte: Tak tam asi — to jsem já! — Nemyslete si, že jste víc! Před Bohem nejste! A znova proste o milost, abyste byli moudří. Dýchejte radostí zory, těšte se krvavým západům. Milujte dešť! Dívejte se do hvězd dlouho do noci a ssajte do sebe všecky ty svaté okamžiky, které vám dává táboření. Myslete, vzpomínejte s pietou minulosti lidí i minulosti země, vzpomínejte na známé, na rodiče, učitele, přátele — odpusťte v duchu všem, modlete se za ně! Zazpívejte si, zajásejte, zatančete na svém palouku a sdělte svou radost s jinými! Buďte dětmi, obnovte svou nevinnost a vroucnost. Otevřte své srdce, laskejte se s životem…
To je klíč ke štěstí: odevzdat se božskému přílivu Vše—Duše, jenž proudí květinami i zvířaty.
To nedostačí v odříkání, v bídě
a na modlitbách trávit život celý.
Pán kvetoucí jest keř, a vy jste včely,
nuž leťte k němu! Život dát jest málo.
Ku skále říci: Dej mi vodu, skálo,
moh' pouze Mojžíš, nám to nedostačí;
a noci trávit v bdění a dny v pláči,
je dětinství. Bůh, když zří život taký,
se usměje, odvrátí klidně zraky,
toť váza, z které hrobový květ voní,
a Satan s pohrdáním plivne do ní.
4)POSELSTVÍ NÁČELNÍKOVO
Chci připomenouti vám veliký ideál woodcraftu, jak nám jej předvádí vůdce náš Ernest Thompson Seton. Nejposlednější jeho vzkaz, který posílá světu, jest tento:
Měl jsem vidění o svém národě — představu člověka dokonalého lidství, tělesně silného, člověka žijícího v přírodě, jemuž voda, vítr a slunce dávají síly, člověka prostého života, moudrého cestami lesa, horlivě sněmujícího, důstojného, citlivého, uctivého ke každému, člověka dobrého, jako jsou obři z pohádek, člověka, jehož život je čistý, plodný, hrdinný, štědrý, člověka odvahy, vyzbrojeného pro všecky okolnosti, který nikdy nezapře svou duši, naplněn je náboženstvím, jež není jenom chvilkovým povznesením ani náboženstvím odměny v nebesích, ale náboženstvím silného a laskavého ducha, jaké je potřebou dneška.
Přemýšlejte chvíli se mnou o Setonově ideálu.
Vítr, slunce a voda! Clověk je z krve a masa, musí se vrátiti k přírodě, nemá-li zakrněti. Musí zapustiti kořeny života svého v půdě Země, na níž byl stvořen. Pudy ty jsou spolehlivé, které nás učí milovat vítr, slunce a vodu. Nejprimitivnější živly Země jsou nám nejpotřebnější.
Tělesně silný, zdravý má být člověk, ne snad atlet, silák, který vítězí v závodech, ale harmonicky krásný, jehož tělo není znepokojováno žádnou chorobou. Toho docílit není těžko. „Polovička nemocí je v městech“ — praví Seton. Odříkejte se toho, co jest „měšťáctvím“ v hrubém slova smyslu, kouření, pití, zavírání se v místnostech, choulostivění u kamen, módy, moderního tančení, zbytečného sedění, přejídání se, rozrušování nízkou literaturou, nízkými řečmi i myšlenkami — a budete zdrávi.
Příroda evangeliem — ona jest zázračnou studánkou, jež omlazuje duševně i tělesně. Bydlet v přírodě, kdy jen možno, žít s přírodou, milovat přírodu — woodcraft jest největším učením lásky k přírodě.
Pověz mi, jak se bavíš, já ti povím, jaký jsi člověk.
Žijeme jen s věcmi, jež rádi konáme!
5)Moudrost cestami lesa — co je to jiného, než moudrost získaná vlastním úsilím, zkušenost životní, práce, kterou vykonaly naše ruce a naše smysly a kterou jsme tvořili sama sebe. To jest ono ušlechtilé závodění o orlí péra, kterým zdokonalujeme se všestranně, kterým probouzíme v sobě zájem o věci tohoto světa, kterým rozvíjíme svou duši do šířky.
Horlivě sněmujte! přikazuje nám Seton. Neznamená-li to, že máme mít zájem na věcech veřejných, že nemáme uzavírat se do sebe a tlumit v sobě radost i bolest, ale obětovat se pro dobro lidstva, býti bojovníky za ideály, které v srdci nosíme.
Důstojný člověk jest ten, jenž stojí povýšen nad každou plochostí charakteru a jest veskrze opravdový, vážný. Aristokracii ducha měli bychom si vychovat, a kdo by měl vynikat ryzím charakterem nad ostatní lidi tak jako woodcrafter? Woodcrafter je jemný, zdvořilý, laskavý ke každému.
]e učiněný dobrák, rozdělil by srdce své s každým, pomáhá kde může, sám sebe nešetře. Ví, že pravé bohatství jest jen duchovní.
Jeho ideál je hrdinný, odvaha je prvou jeho ctností.
Je čistý, jest jako dítě čistý a nevinný i v nejpozdnějším věku svého života. Neboť Kristovo: „Nebudete-li jako pacholata, nevejdete do království nebeského,“ jest právě pravdou u nás.
Prostý život, po kterém volalo už tolik filosofů, se uskutečňuje v táborech a stává se zásadou, bez které není moudrosti lesa. „Největším neštěstím hocha jest přepych“ — volá Dan Beard, náčelník skautů amerických.
Kdo je naplněn moudrostí lesa, nezapře nikdy svou duši, nezapomene nikdy své duše, nejedná nikdy tak, aby mluvily jen smysly, pudy, vášně jeho — žije oduševněle — je bytostí zářící, jasnou, vyrovnanou. Jedná vždy — dle Masarykova výroku — sub specie aeternitatis.
Jest člověkem v hloubi duše zbožným. Žije vírou živou, netápe v mlhovinách záhrobního života, aby čekal odměnu za své dobré skutky, nýbrž uskutečňuje „království boží na zemi”, náboženství je mu věcí denního života a ne odříkávaných modlitbiček a nedělních pobožností. Ví, ze Boha postihnout lze především ve velikolepém díle jeho — Přírodě, nalézti jej a rozmlouvati s ním že možno pak jedině v srdci svém, takže nepotřebuje kněží ani církví. —
Tak velikým ideálem podložena je moudrost lesa, tak hluboké zásady vedou naše hnutí! Kéž si to stále všichni uvědomujeme.
6)HODINY Z KVĚTIN
Rostliny také spí! Ukládají se ke spánku a jako my zavíráme svá víčka, ony zavírají své květy, když se chýlí k večeru. Některé dlouho bdí, jiné jsou lenošivé a ráno pozdě vstávají i brzo zase jdou spat. Světlo sluneční je ten kouzelník, který jako čarovným proutkem je probouzí. Na některé se toho světla málo dostane a některé jsou choulostivější. A tak má každá rostlinka svou hodinu, kdy vstává. Starý latinský přírodopisec Plinius to už Věděl a píše ve svém přírodopise „Historia naturalis“: „Zdá se, jako by příroda volala na rolníka: Proč se díváš na nebe? proč se ptáš hvězd? Dal jsem ti rostliny, jež označují hodiny, aaby slunce neodvracelo tvé zraky od země, otočníka vlčí bob sledují denní jeho dráhu.“ Linné pak, slavný švédský botanik, si v Upsale na universitě, kde učil, založil na zahradě „hodiny bohyně Flory“. Každá květina měla svou denní hodinu, kdy se rozvíjela a stačilo pouze podívat se na záhon a mohl znalec říci, kolik je hodin.
Uvádím vám Linnéovy hodiny z květin: Ráno : 1 hod. — laponský mléč, 2—3 h. — kozí brada, 3—4 h. — svlačec větší, 4—5 h. — čekanka, škarda, mák, 5—6 h. — pampeliška, len, 6—7 h. — locika, leknín, jestřábník chlupáček, 7—8 h. — drchnička, hvozdík, 8—9 h. — měsíček polní, kosmatec, 9—10 h. — slez americký, IO—I I h. — hadí mord, snědek okoličnatý. V poledne : gorterie; laponský mléč se zavírá. Odpoledne do 1 h. — prasetník, kuří noha, 1—2 h. — ladoňka mořská, hvozdík se zavírají, 2—3 h. chlupáček, plicník se zavírají, 3—4 h. — měsíček polní, gorterie se zavírají; silenka noční se otvírá, 5—6 h. pupalka se otvírá, leknín se zavírá. Večer : v 7 h. — nocenka, hvozdík 4křídlý se otvírají, 8 h. — kaktus velko- květý se otvírá, 9 h. — Nyctanches arbor tristis se otvírá, IO h. — svlačec nachový se otvírá.
Kdybyste si chtěli takové hodiny pořídit, nemohli byste opsat si prostě tento rozvrh a vysíti tytéž květiny. To je právě ten vtip, že musíte sami studovat květiny v přírodě, zapisovat si, kdy se rozvíjejí a pak si je sestavit v záhonek. U nás je tomu jistě jinak než ve Francii nebo ve Svédsku. Záležít' doba rozvití ma zeměpisné šířce (síle světla), na poloze vaší zahrádky, na průměrné teplotě denní a noční, na půdě — a můžete jen zkušeností dopídrt se určitých dat pro vaši krajinu. Ale udělejte to, bude to velmi zajímavý pokus. I botanikové rádi uslyší, k jakým výsledkům jste došli. Miloš Seifert 497)
ROSTLINY, KTERÉ MUSÍME CHRÁNIT
V jiných kulturnějších státech úřady chrání rostliny a lid je poučován, kterých rostlin má šetřit. U nás se o ochranu přírody takřka nikdo nestará, i vyzýváme svoji mládež, aby byla na stráži. Zvlášť ohroženy jsou tyto rostliny:
Arnika — Bělozářka — Bledule )arní — Čemeřice zelená — Hlaváček jarní — Hořce všechny — Hruštička — Hvozdík lesní, sivý a pyšný — Kandík psí zub — Kavýl pernatý (vousy sv. Ivana) — Koniklece všechny — Kosatec sibiřský — Kotvice vzplývavá — Leknín bílý — Lilie zlatohlavá — Limba – Zimozel (Linnaea) severní — Lýkovec obecný i vonný — Měsíčnice dvouletá — Mléčivec alpský — Pérovník pštrosí — Plavuně všechny — Podezřeň královská — Protěž alpská — Řepka klasnatá — Rojovník — Rosička (Drosera) — Sasanka lesní — Střevíčník — Tis — Tučnice — Upolín — Vstavače všechny.
Zvláště o prázdninách v době táboření naskytne se mnoho příležitosti zakročiti na ochranu přírody.
JAK VZNIKLI „WOODCRAFTERŠTÍ INDIÁNI“
Odpovědí bylo nanejvýš výmluvné vypuknutí — mrtvého ticha; ani nejmenšího hlesu odpovědi.
To mne zlobilo. Věděl jsem, že byli v mé Indiánské Osadě, když to bylo zakázáno. Snad neporozuměli poznání, i opakoval jsem: „Upozorňuji, že nebude vám třeba nic platiti. Budete mými hosty. Hezky si spolu zatáboříme.“8) Zase žádné známky, ani že by to pochopili. Dvanáct chlapců jevících se zarputilými, zamračenými nebo podezíravými. Opakoval jsem své pozvání. „Žádnému z vás se nechce přijíti do lesů a zatábořiti si? Když všeho se mu dostane a nic nebude muset dělat, jen se dobře bavit?”
Zase žádná odpověď, ani pohled, jenž by byl výrazem pochopení. Byl jsem zaražen. Kdyby byli řekli: „Nikoli,“ nebo položili snad nějakou otázku, byl bych věděl, jaká je situace. Avšak kamenná zeď mlčení byla zklamáním. Ve své rozpačitosti vybral jsem si štíhlého, hezkého hocha se zářícíma očima, jenž mi byl nejblíže, a oslovil jsem jej osobně: „Nechtěl bys ty vypraviti se do lesů — všecko bylo by připraveno a neměl bys nic na práci, než se bavit?“
Jediná jeho odpověď bylo přikývnutí. Nyní jsem oslovil druhého a třetího. Po každé dostal jsem jen více méně opatrné přikývnutí. I spokojil jsem se s tím, předpokládaje, že tito představují dav. Pak se slovy: „Pamatujte tedy, příští pátek po škole,” odešel jsem, abych vykonal přípravy.
Všecky stany, čluny a kenů byly dány do nejlepšího pořádku. Postele se slamníky, hojnost paliva bylo opatřeno, různé nářadí ke hrám a s dostatek dobrého jídla bylo zajištěno — nejen pro dvanáct hochů, které jsem viděl, ale osmnáct nebo dvacet, kteří by mohli přijíti. Posléze opatřil jsem si také muže pro vaření a pomáhání.
Všecko bylo připraveno na čtvrtou hodinu odpolední V pátek. Kuchař a já jsme čekali, avšak žádný hoch nepřicházel. Čtvrt na pět a ani jeden chlapec. Půl páté — nikoho tu. Tu kuchař, kterému se ten žert nelíbil, pravil: „Povídám vám, z těch kluků radost mít nebudete. Jediné dobro, které byste jim mohl prokázati, byl by řemen, který by dobře přilehl na patřičné místo.”
„Nikoli,” řekl jsem, „to jsem viděl zkoušet vícekrát, a nikdy jsem neviděl, že by z toho vzešlo něco dobrého.“
I čekal jsem, stávaje se stále nervosnějším a neklidnějším.
O páté hodině náhle u hlavního vchodu se strhl rámus a smích a chlapci přicházeli všichni společně — ne dvanáct, které jsem viděl, ne patnáct, které jsem pozval, ne osmnáct, pro něž jsem se zařizoval — ale čtyřicet dva, každý nesa s sebou své dvě staré pokrývky. Zdálo se mi, že se nepřestanou hrnouti do táborového kruhu.
Ježto to byli Yankee-ští hoši, přemohli svou hloupou ostýchavost v pěti vteřinách a prvá otázka jejich byla: „Pane, můžeme hulákati?”
„Hulákati? Ano, třeba si plíce vykřičte, libo-li.“ I dali se do toho. Sousedi mi pak říkali, že je bylo slyšet na dvě míle daleko.
Druhá otázka byla: „Smíme si svléknout šaty?” „Zajisté, všecko dolů.” A bylo mi velmi milé, když jsem je viděl svlékati se a skákati do jezírka, neboť tam nemohli nadělati žádné škody, kdežto kdyby se byli tahali po lesích, nevím, jak by to bylo vypadalo.
Bylo to, jako bych byl si pozval nějaké divochy, ale nazí hoši nemohou zapálit les nebo nějak příliš poškoditi majetek. Byla to pouze část toho, co se9)mělo díti. Chtěl jsem, aby zvířecí energie se projevila nejdříve. — Když bylo šest hodin, začalo se stmívati. Chlapci byli unavení a hladoví. Táborový ohníček už plápolal. Kuchař svolal divochy.
Hoši přišli hromadně do tábora, oblečení a hned podle slov Písma: „Přišli a jedli.” Ó, jak jedli! Takové štěstí je škoda si nechat ujít; doma tak dobrých jídel neměli. Nacpali se jako dvaačtyřicet hroznýšů, slupnuvše za jediný ten večer všecko jídlo, jež bylo připraveno až na pondělek. Na štěstí následující den byla sobota a mohli jsme se znova zásobiti.
Tábor se ládoval od šesti do sedmi; poté, unaveni, nasycení a šťastni, rozložili se kolem plápolajícího ohně, připraveni k nové a klidnější zábavě. Věděl jsem něco o divoších a chlapci také něco. I zeptal jsem se: „Mám vám něco vyprávěti?“
V odpovědi bylo více žádostivosti než zdvořilosti, ale byla pochopitelně upřímná: „Řekl jste, tak pojďte dopředu.”
Když mi to bylo milostivě dovoleno, postoupil jsem dopředu. Vyprávěl jsem jim o Indiánech a životě v prerii, stále crescendo, až jsem obnovil Cooperův lesk romance a vznítil jej v plápol oslavení Rudocha. Mezi tím pozoroval jsem své hochy. Přál jsem si, aby všichni se zajímali a sledovali vše a nebyli ospalí.
Asi v osm hodin přestalo hašteření a poznámky větších hochů; menší, kteří byli blízko mne, ani zdaleka nebyli ospalí. Skupina se tísnila více a více ke mně. Viděl jsem, jak v očích těch, kteří byli blízko, se zajiskřilo, když jsem vyprávěl dramatickou příhodu o vyzvědači v nepřátelském táboře a jak se svými výzkumy pokryl slávou. Když jsem povídku skončil, mohl jsem viděti na jejich tvářích rozechvění silného zájmu; mohl jsem cítiti jejich lítost, že vznešený Rudoch odešel před jejich dny. Ta tam byla jejich ostýchavost přede mnou jako cizincem.
Podle mého soudu dostavil se pravý psychologický okamžik. Po vhodné přestávce, jež následuje za dobrým vyvrcholením, řekl jsem přemítavě: „Hleďte, hoši, jak si představujete toto táboření — jako nějaké stekání — nebo máme to dělat po indiánském způsobu?”
Byla ovšem jediná odpověď možná v ovzduší, jež jsem vyvolal. „Ó, Indiáni, na mou duši, my jsme Indiáni.“
„Dobrá, i mně je to po chuti,“ řekl jsem. „Nuže, pamatujte, my tvoříme kmen. Každý bojovník má hlas. Nejdříve musíme zvolit Velkého náčelníka.”
Tu ukázali prvou známku zdvořilosti. „Zajisté, že vy jím budete,“ byla rychlá odpověď, jež beze vší pochyby zrodila se z právě vzniklého vztahu sympatie. Avšak já ihned ji potlačil. „Nikoli, to nedělejte,” odpověděl jsem. Já nejsem náčelníkem. Jsem medicine-man[1]." Za náčelníka potřebuji někoho z vás.
10)O ČISTÉM OTCOVSTVÍ
Vy že neznáte indiánskou legendu o skále Sivaš, překrásnou legendu 0 či- stotě a o otcovství? A nemáte ji zapsánu V knize legend, kterou si pořídil váš kmen jistě hned při svém vzniku? Tož poslechněte ji dobře, abyste porozu— měli jejímu symbolickému významu; budu ji vyprávět tak, jak jsem ji sám slyšel, vlastně četl, od Tekahiowaky. Kdo byla tato Tekahiowaka, řeknu vám jindy. Tedy před mnoha tisíci lety cestoval krásný mladý indiánský náčelník ve svém kanoi khořejšímu pobřeží, aby si odtud přivedl prosté, severské děvče do svého domova jako svou ženu. Ač byl ještě skoro hochem, osvědčil se tento mladý náčelník již jako smělý bojovník, nebojácný lovec a opravdový, od- vážný muž mezi ostatními muži své osady. Kmen ho miloval, nepřátelé ho ctili, sprostí a zbabělci se ho báli. Zvyky a pranostiky předků byly mu náboženstvím, výroky a rady starců jeho vírou. Byl věrný starým řádům a obřadům své rassy. Nepřátelé svého kmene potíral divoce. Zpíval bojovné písně, tančil válečné tance, zabíjel odpůrce — ale se svou prostou, mladou ženou ze severu jednal něžně jako se svou matkou — neboť neměla se státi také matkou jeho mladého, statečného syna? Uplynul rok, týdny se staly měsíci, zima učinila místo jaru — a jednoho zářivého letního rána probudil ho zvuk jejího hlasu. Stála u něho a smála se. „Dnes to bude!“ pravila pyšně. Vyskočil se svého lůžka z vlčích koží a hleděl ven do nového dne; zaslíbení toho, co mu přinese, zdálo se, že věje celým lesním světem. Vzal ji něžně za ruku a vedl ji hustými křovinami pralesa na břeh řeky. „Musím plovat!“ pravil on. „Také já musím plovatl" smála se ona s oním plným porozuměním, jak tomu je mezi dvěma sjednocenými bytostmi. Nebot' byl to starý indiánský zvyk —— a pro ně to byl zákon! — že rodiče, očekávající dítě, musili tak dlouho plovat, až tělo jejich se stalo jasné a čisté, že ani divoká zvěř necítila jejich blízkosti. Když tito bázliví tvorové lesa neměli již před nimi strachu, pak — a jenom tehdy — jsou hodni státi se rodiči — a cítit lidskou bytost je pro divou zvěř něco hrozného. A tak se oba vrhli do proudu řeky, zatím co se tmavý les prozářil jasem a ožil k novému dni. Pak ji přivedl na břeh a se smíchem ji odnesl pod obrovské stromy. „Musím býti nyní sama,“ pravila, „ale až slunce plně vzejde, přijď ke mně. Nenajdeš mne tu už samotnou !" — Usmál se též a vrhl se znovu do vln. Musel plovat, plovat v této hodině, kdy mu bylo darováno otcovství. Byl to zákon — musí být čistý bez poskvrny, aby i jeho dítě, spatří-li světlo světa, žilo čistě ve svém životě. Kdyby tuto chvíli hodinu za hodinou neploval, nemělo byjeho dítě čistého otce. Musí opatřit svému 5311)dítěti tuto možnost pro život; nesmí se mu jí nedostávat hned při narození pro jeho nečistotu. Je to zákon kmene — zákon čistoty! Zatím co blaženě sem a tam ploval, objevilo se na vodě kanoe se čtyřmi muži. Byli obrovští a náraz jejich vesel vzbudil víření, jako by se valily vlny. „S cestyl“ volali, když uzřeli jeho svalnaté, měděné tělo v rytmickém pohybu plování. On se však jen smál — ač to byli obři — a odpověděl, že na jejich rozkaz nezanechá plování. „Musíš toho nechatl“ volali znovu. „]sme muži božstva Sagalie Tyee a poroučíme ti, abys šel na břeh, nám z cesty.“ Tu přestal plovat, zvedl hlavu a vzdoroval jim. „Neuposlechnu a nepůjdu z vody!“ pravil a znovu se obrátil do středu průplavu. „Odvažuješ se neposlechnout nás, muže Sagalie Tyee ?“ volali. „Můžeme tě za to proměniti v rybu nebo strom nebo v kámen! Odvažuješ se neposlech- nouti velkého Sagalie Tyee ?“ „Všeho se odvážím — pro čistotu svého dítěte, které mi má býti dáno. Vzdoruji samotnému božstvu Sagalie Tyee, neboť mé dítě má se zroditi k čistému životu !" Podivili se tomu oni čtyři muži. Zapálili své dýmky, sesedli se a radili. Ještě nikdo se neodvážil jim vzdorovat. Teprve nyní narazili na nevážnost, a to k vůli malému, dosud nenarozenému dítěti. Neposlušnost —— skoro výsměch! Ono mrštné, mladé, měděné tělo pohybovalo se dosud ve vodě; a oni věděli, dotkne—li se jejich kanoe nebo třeba jen veslo lidského těla, že zmizí všechna jejich božská moc. Krásný mladý náčelník ploval přímo v jejich směru. Neodvážili se jeti přes něho, protože by se pak stali obyčejnými smrtelníky. A zatím co ještě uvažovali, co dělat, ozval se z lesa slabý, sotva slyšitelný hlas. Naslouchali — a také mladý náčelník ustal v plování, aby naslouchal. Jemný hlas ozval se opět nad vodou; byl to pláč malého dítěte. Tu povstal jeden ze čtyř mužů, ten, co řídil lod', největší a nejsilnější ze všech, v2přímil se a paže vztáhl k slunci — a zapěl ne prokletí nad neposluš- ností mladého náčelníka, nýbrž zaslíbení věčných dnů a svobody až do smrti. „Protože jsi všemu nastavil čelo, co ti přišlo v cestu," tak pěl, „slibujeme ti toto: vzdoroval jsi všemu, co by vzalo tvému dítěti možnost čistého života; žil jsi tak, jak si přeješ, aby žil i tvůj syn. Vzdoroval jsi nám, když jsme ti poručili, abys zanechal plování a tak ohrožovali budoucnost tvého dítěte Tys budoucnost tohoto dítěte postavil nade všechno — a proto nařizuje nám Sagalie Tyee, abychom tě učinili pro vždycky vzorem tvého kmene. Nemáš nikdy zemříti, nýbrž státi zde po všechna příští tisíciletí, aby zraky všech tebe viděly. Máš žíti, žíti, žíti — nezničitelný památník čistého otcovstvíl" Čtyři muži zvedli svá vesla a krásný mladý náčelník ploval k břehu; a když se jeho nohy dotkly místa, kde se spojují voda a země, proměnil se v kámen Pak řekli čtyři muži: „jeho zena a jeho dítě mají mu býti na blízku; také oni nemají zemříti, nýbrž žíti! , A tak byli 1 oni proměněni v kámen. 5412). Vniknete-li v lesní úsek u skály Sivašovy v okolí Vancouveru, najdete tam velkou a malou skálu uprostřed jedlí a cedrů. To je hrdinova žena a její děťátko, právě narozené. , Tisíciletí stojí tyto kamenné sloupy, vysoké a šedivé, obklopené svěží zelení, památníky věrnosti muže k potomstvu dosud nezrozenému. Ale i dnes je třeba plovat proti proudu a bojovat za to, abychom si sami. zachovali čistotu a předali ji dál. A dnes víc než kdy jindy. Temné a zkalené proudy hrozí vás strhnout někdy s sebou — junák však je ten, kdo vydrží. (Ze Sůvova zápisníku. Viz i „Mlddez' světa“ V. I.)
Ú, Duchu, naplň mě schopností, abych mohl dostačz'ti svým úkolům. Dej mi, abych za všech dob pamatoval na svou povinnost a nikdy neopominul dobré příležitostí k šlechetnému skutku. Dej mi sílu, abych dovedl mlčet! Až mi bude určeno trpěti, kéž si vezmu příklad z milých zvířat a odejdu do samoty, bych bolest přetrpě'lv sobě! Stůj při mně, dáno-li mi, abych zvítězil, avšak —a pak zvlášť, o' Duchu — nemám-li zvítěziti, dej mi statečně néstí svou porážku. Z knihy „Book of Woodcraft" NOVÁ ŘADA HER pro táborový kruh neb klubovnu 7. Krájení „dortu“ : Hrst mouky se na stole zformuje do dortovité podoby a doprostřed se zastrčí sirka. Nyní každý ukrajuje nožem část mouky a hledí při torn, aby při ukrojení sirka nespadla. Komu upadne, je ze hry vyloučen. 8. Zidle. Židle, jejichž počet je o jednu menší než počet hráčů, postaví se do řady tak, aby lenochy židlí byly jednou na pravo a jednou na levo. Na povel chodí hráči kolem židlí a na povel usednou na ně. Na koho se židle nedostane, musí ze hry, načež se dá jedna židle pryč. Vyhraje ten, kdo zbude naposled. 9. Poklička. Účastníci si rozdělí mezi sebou buď číslice nebo jména měst. Pak pořadatel roztočí pokličku (nebo talíř) a zvolá některé číslo (město). Vy- volaný snaží se uchopiti pokličku tak, aby neupadla na celou svou plochu. Hraje se na body (dobré nebo špatně). IO. Pojída'ní jablek. Se stropu zavěsí se na nitích jablka (čím větší, tím lépe) asi do Výše úst hráče. Závodníci snaží se bez pomoci rukou své jablko snísti. Mnoho smíchu. Vítěz obdrží cenu. II. Ra'z! Dva! Tři ! — Běž! Utvoří se dvě družstva.Na konci louky nebo hřiště postaví se první družstvo 2 kroky před druhé. Na slovo „tři“ přední řada vyrazí a běží k'druhému konci. Na zvolání „běž!" vyběhne řada zadní a snaží se pochytati hráče první řady. Těm, kteří někoho chytili, počítá se bod. Body se po doběhnutí sečítají a hra pokračuje. Dřívější přední řada je nyní zadní atd. 5513)
VELKÝ SNĚM ČESKÝCH WOODCRAFTERŮ
Sešli jsme se za deště a nepohody u Samechova v počtu převyšujícím očekávání. Bylo nás na dvě stě, hoši i dívky, ze všech koutů republiky. Byla to radostná chvíle, kdy si podávali ruce staří známí z táborů od Zvíkova, od Berouna a od Smerekovice, když se vítali Slováci ze Zvoleně a Bratislavy s Moravany od Ostravy a Brna a Čechy od Hradce neb Prahy — kdy se osvěžovala neb uzavírala přátelství v kruhu Moudrosti Lesa, jenž lidi spojuje nejopravdověji.
Žel, že deštivé dny ještě v neděli ráno překazily sněmování v tábořišti samotném. Sněm ve škole v Choceradech byl přes to krásný. Vyplnili jsme velký sál a nebylo už takřka místečka, když autobus přivezl třicet bratrů plzeňských.
Kromě našich kmenů přítomni byli též hosté z ciziny: br. Kravos z Lublaně, který promluvil o práci Sdružení slovinských táborníkův, a br. Teddy Schütte, delegát „Schlesische Freischar“ z Vratislavě (Breslau)
Náčelník uvítal přítomné a hosty, načež br. Kravos tlumočil pozdrav jugoslávských táborníků, kteří se hlásí k Setonovi. Rád by viděl uskutečněno sjednocení všech woodcrafterů v Evropě, čímž bychom získali mohutné morální opory.
Br. Schütte se zmínil o činnosti Deutsche Freischar, jejich zájezdech do zemí sousedních, zejména dobrých zkušenostech v Rumunsku a Bulharsku.
Náčelník Ligy Woowotanna pak přednesl svoje poselství, jež uveřejňujeme na jiném místě tohoto čísla.
Místonáčelník Buk kladl účty z činnosti náčelnictva za uplynulé období od spojení obou Lig.
Zprávy náčelnictva byly sněmem schváleny.
Zprávy z kmenů byly vyslechnuty s velkým zájmem. Kde se žije woodcraftersky? Čím naplnil vůdce exkurse, aby nebyly jen turistickými vycházkami? Nejsou besedy jen zábavou nebo pouhou teorií, mají naši hoši po venkově své dílny, svoje musea, pořádají pow-wow?
Náčelník vyzývá pak všecky přítomné, aby pamětlivi byli zásad woodcrafterských. Nesmíme ve svých řadách trpěti žádného t. zv. trampa. Kdo je trampem? Člověk, který využívá přírody k uvolnění mravů, k prostopášnosti a výstřednostem. Poznáte je po křiklavých oblecích, po revolverech, po hrubém chování. Pijí alkohol, kouří a navštěvují hospody. Žijí v pohlavní nevázanosti. Je-li kde mezi námi takový kmen neb jednotlivec, oznamte ho! Vředy musí býti vyříznuty.
Nemůžeme se ani ke skautům počítati. Duchovně jsme spřízněni s hnutími obrodnými, náboženskými, hnutími za ochranu přírody, a s těmi hleďte spolupracovati! Abstinence je podmínkou členství. Abstinence, jež je životním14)programem. Abstinence kouření, alkoholu, flirtu — odříkání se světáctví jedním slovem, neboť woodcrafter snaží se o vážný, zbožný život.
Antimilitarismus v rámci moudrosti lesa jest zásadním požadavkem, podstatou našeho nazírání na stát, vyplývá z veliké naší víry v nenásilí, v lásku, dobro. Nemůžeme míti úcty ke státu, který organisuje vraždy nevinných lidí — kde potom by byla láska k přírodě, pro niž tolik horujeme? — — —
Rozhovor o našich poměrech vnitřních rozvířil otázku trampství, dal několik námětů o Vatře, vysvětlil marnost našeho úsilí o slevu na dráze, poukázal na některé administrativní nedostatky a jím skončen byl velký sněm letošního roku. —
TOTEMOVÝ ŘÁD
Na sjezdu Ligy v táboře samechovském složili svoje tabů bratří Blahout a Růžička z družiny Skal. Orlů v Plzni, sestra Bůrová a Retková z kmene v Kunčičkách.
Junačkou po uznaných 12 orlích pérech (4x3) a dlouholeté vynikající činnosti v pražském kmeni jmenována před sněmem sestra Bukovanská-Konopásková.
Bojovníkem jmenován byl a řád bojovnický (maličký luk s toulem a šípy jako přívěsek spony na kroj) obdržel br. Buk, místonáčelník Ligy a br. Retka, vůdce kmene woodcrafterů v Kunčičkách. Předložili každý 42 orlích per ze všech čtyř světel moudrosti.
Řád Svantovítova Kohouta za zásluhy o udržení kmene řadu let přes těžké překážky a boje, udělen byl sestře Jurčové (Inonoš) ze Znojma.
Orlí Péra udělena byla celé řadě junáků. Některé výkony a práce byly pozoruhodné.
Z náčelnictva. Těsně po „Vatře“ vyjde knížka prof. Miloše Seiferta „Rok v přírodě”, kalendárium práce na celý rok s mnoha obrázky. Je to doplněk Příručky a Svitku březové kůry, který každý dospělejší junák má mít ve své knihovničce. Pište do ústředí. Rozšiřujte všude mezi známými a ve školách. Pro členy „Lesa“ sleva.
Pošlete nám adresy vašich táborů a nezapomeňte poslat fotografie a zprávy pro Vatru. Máte všichni zaplacené příspěvky?
Po sněmu v Samechově jeví Liga opět vzestup. Těší nás, že práce pro woodcraft budí opět ohlas zejména na venkově; je nám to značným povzbuzením k práci. Právě nás dochází zpráva, že Kunčičky pořádají velkou veřejnou slavnost za účasti všech vrstev obyvatelstva.
15)MOUDROST LESA
„Co jest woodcraftř“ — „je to schéma, jak oytoořiti člověka s modrou oblohou v pozadí.“ Ernest Thompson Seton. Woodcraft čili Moudrost Lesa tvoří člověka všestranně dokonalého, člověka Obeznámeného v atletice, studiu přírody, rukodílných pracích, tábornictví, putování, znalosti domoviny, života v lese, potřeb lidské společnosti, člověka, jenž dovede plavat, tančit, zpívat, hrát hry, kreslit a jenž má rád knihy, zabývá se něčím vědecky a dovede oddati se nějaké tvůrčí práci pro věc samu, z uměleckého popudu. Skýtá dnešnímu člověku všedního života naprosto nový obzor myšlenkový, něco, co vytrhuje z všednosti, evokaci, která pro— bouzí imaginaci (povzbuzení, jež burcuje představivost). Woodcraft jest pro všecky, pro děti od 4 do 94, jak říká Seton. Moudrost lesa jest moudrost života. Učíc nás poznávati tajemství přírody, seznamujíc nás s věcmi a skutečností, uvádějíc nás ke krásnému využití volné chvíle, učí nás poznávati se navzájem a těšiti se ze společnosti druhého. Učí nás spolu se pěkně pobaviti a těšiti se z tisíce drobných věcí každo- denního života společnou zkušeností. The Woodcraft League of America —— Americká Liga „Moudrosti Lesa“ byla založena slavným přírodopiscem, spisovatelem a malířem Ernestem Thomp- sonem Setonem. R. 1902 sorganisoval si už Seton chlapce, jako „americké hochy skauty". Angličan Baden-Powell podle toho založil r. 1908 skauty v Anglii. Woodcrafteři tedy byli prvními organisovanými skauty světa, ale dnes skauting a woodcraft se diametrálně rozcházejí — ježto skauting stal se sportem a woodcraft je výchovou. - Liga Čsl. Woodcrafterů byla založena r. 1922 z „Psohlavců" a „Dětí Svobody" profesorem Milošem Seifertem. Sleduje tytéž cíle a má týž pro- gram jako americká Liga. ]est nejstarší a největší organisací woodcrafterskou v Evropě. — Starosta Ferdinand Krch, učitel, Praha—Smíchov, Zborovská 1074 ; náčelník Miloš Seifert, profesor reálky, Příbram; místonáčelník Karel Bukovanský, Praha II., Bojiště 8; tajemník Jaroslav Šimsa, Praha I., Ulice Elišky Krásnohorské 21; jednatel Alois Humplík, Praha I., ]ilská 3/1. Naše příručky. Seifert: Přírodou a životem k čistému lidství (Dědictví Komenského) 36 Kč, Seton—Seifert: Svitek březové kůry (Kočí) 20 Kč, Seifert: Kmenové zřízení (Liga) 2 Kč, Seifert: Rok V přírodě (v tisku). Vatra vychází každý měsíc. Předplatné na celý rok 12 Kč. Administrace : Ian Vorel, Praha VII., V Háji 1204. Vydává giga čsl. woodcrafterů. — Redíguje M. Seifert. — Tiskem Lidové knihtiskárny A. Nemec a spol. v Praze. —- Užívání novin. známek povoleno pod č. 2_4I.769-VI-22.
- ↑ Kouzelník, vševěd.
