S modrou oblohou, 1933 (kniha)

S modrou oblohou.

Je to pozdrav pražské školní mládeže, které umožnil pražský školní referát o letošních prázdninách táboření v přírodě. A to hned na třech místech: u Hostivaře, u Jinonic a třetí tábor je na Šumavě u Volar.

Tedy »s modrou oblohou«. Tímto pozdravem vás táborníci vítají do své osady a tímto pozdravem se i s vámi loučí. Bylo-li té modré oblohy v začátku prázdnin málo, teď už se jí malí táborníci jistě dočkali.

Prohlížíme si fotografie ze života těchto osadářů a kdesi v skrytu svého nitra jim závidíme. Ne, nezávidíme, ale marně hledáme některé svoje dětské prázdniny tak bohatě a krásně prožité, jako prožívají tyto děti. Spatřujeme je u ohně na besedě, při závodivých hrách, ve vodě, při stavbě tábora, při stopování atd. To jsou, věru, krásné prázdniny! Až se ti hoši a děvčata navrátí opět do učouzených ulic, budou na ně hodně často vzpomínat. Maminka se bude marně snažit vydrbat jim bronzová záda a tatínek bude překvapen, až mu kluk uvaří levný a vydatný oběd, jaký mívali v táboře.

To jsou všechno věci, které nás velmi potěšují, ale nejvíce nás potěšuje úsilí a vůle vedoucích táborů: v příštích letech nesmí zůstat na dlažbě města ani jediné dítě! Dítě patří ven do přírody, pod modrou oblohu!

»Národní Osvobození«, 2. VIII. 1933.

Pražským školním dětem se chystá nový vyučovací předmět.

A hned podotkneme, že je bude těšit víc, než možná deset jiných starších předmětů dohromady. — Jak se dozvídáme, zřídila pražská obec v t. zv. Petrovickém údolí u Hostivaře na katastrálních pozemcích č. 301, 311 a 313 veliký tábor pro školní mládež, v němž budou naši žáčkové postupně zaučováni v tajemství táboření, skautského sledování přírody, stopaření atd.

»Národní Politika«, 22. VI. 1933.

Nové výchovné metody v družinách školní mládeže.

Lékařské statistiky a pracovníci školští Vám nejlépe potvrdí, jak důležitou složkou výchovné činnosti v družinách škol. mládeže v hl. m. Praze je rekreační působnost. Dětem nutno věnovati všeobecnou péči. Čím více dáno je možnosti, tím je lépe, ovšem za náležitého pedagogického vedení. A pražští učitelé i učitelky, věnující své síly družinám, skutečně chápou své poslání se stanoviska vyššího.

Je zásluhou školního referátu a rady hl. m. Prahy, že když byl schvalován nový organisační řád městských družin pro školní mládež — pamatováno bylo i na to, aby umožněno bylo táboření dětí v přírodě ve dnech, kdy není ve školách vyučování…

Sdružení učitelek družin ujalo se dnešního svého úkolu, a tak po jarním teoretickém kursu otevřen v údolí, kde všechno to přímo jásá přírodou, za Hostivaři, první lesní tábor městských družin. Za vedení učitelů a učitelek družin postaveny podklady pro stany, upravena kuchyně, jídelna, lesní dílna, táborový kruh. Je to práce dětí, které takto poznávají radost z činnosti. Máme tedy na okraji města v Petrovickém údolí první městskou dětskou osadu.

V sobotu malí táborníci s rozzářenými zraky putují do tábora, aby pookřáli. Nezapírejme si jedno. Pookřejí i jejich rodiče, jimž je zatěžko dnes dáti dětem plného zotavení v prázdninovém pobytu.

Jedna třetina dětí ze všech předměstí vybraných účastnila se nocování, zbytek přijíždí do tábora v neděli ráno, kde shromáždí se kolem 150 dětí.

Život v táboře? Je dán prostředím, přírodou. Čerpají se nové a nové poznatky, a těch pro městské děti v přírodě je vždy dostatek. Dobré stravování, koupání, povinný odpočinek v poledne, toť jiná dobrá stránka tohoto života dětí pod širým nebem.

Tuto neděli usídlí se pod stany 55 dětí, aby po celý červenec radovaly se z vody, slunce, vzduchu. V srpnu budou vystřídány. Druhý podobný tábor je budován v Klukovicích pro děti z Jinonic a Košíř.

»S modrou oblohou« je pozdrav dětí pražských družin lesních táborů. Nechť modrá obloha klene se ve dny všední i sváteční nad tábory pražských dětí.

»Národní Listy«, 27. VI 1933.

Pražská školní mládež táboří...

Dva tábory na pražské periferii, třetí v šumavských lesích. — Heslo a pozdrav táborníků: »S modrou oblohou«.

Pražský školní referát zavedl letošního roku organisované táboření dětí družin školní mládeže za přímého pedagogického vedení učitelstva družin. Všichni, kdož shlédli pokusný lesní tábor, vybudovaný na pozemcích v »Petrovickém údolí« u Hostivaře a viděli, jak v sobotu a v neděli malí žáčkové s rozradostněnýma očima a ranečkem na zádech spěchají na místa rekreační činnosti, budované na organisovaném tábornictví, nabyli již předem přesvědčení, že to musí býti místa veliké radosti a velkého veselí, když tam tak radostně táborníčkové spěchají...

A skutečně: práce, dík agilnosti učitelstva družin, se dobře podařilo i v červenci nejen v Hostivaři, ale i v Jinonicích sešlo se desítky žáčků, kteří by jinak byli vydáni na pospas velkoměstské ulici a jejím svodům — a táboří v uvedených dvou střediscích. Vybudovali si sami stanové osady, zřídili táborový kruh a tak se svými vůdci v čele s náčelnicí tábora žijí tam vesele své volné chvilky prázdninového odpočinku. Mají tam své hry, divadlo, vycházky, nezahálí ani duševně: čtou, chodí na výzkumné cesty pozorují přírodu, zakládají museum. A ještě jedno zaměstnání na ně prozradím: sbírají po Pražácích odhozené papíry a krabičky a starají se tak o čistotu kraje, který dočasně obývají... Hostivařský tábor má své půvaby — rovněž jinonický, postavený ve skalách směrem ke Klukovicům.

A třetí tábor dětí pražských družin postaven daleko, skorem na hranicích Čech. V šumavských hvozdech poblíž Volar, mezi horami Lysou, pohoří Boubína a Bobíka, v kraji, kde neslyšíte takřka českého slova, zahlédnete vysoko vlající státní vlajku a vlajku města Prahy — uslyšíte pojednou český hovor desítek pražských chlapců a děvčat. Česká menšina navštěvuje tábor pražských děti a pořádané táborové ohně, při nichž hlaholí české písně, jsou i krásnou posilou našim hraničářům. »S modrou oblohou« je krásný pozdrav dětí pražských lesních táborů. Tak se s námi vítají a tak i s námi loučí. Nechť modrá obloha a hřejivé sluníčko zkrásní jejich pobyt v přírodě, aby se osvěženi vrátili po prázdninách ke svým povinnostem ve škole.

»Nový Večerník«, 24. VII. 1933.

L. Jarolímek, vrchní mag. rada:

Úvodní slovo k organisačnímu řádu družin (dříve útulku) pro školní mládež.

Sociální péče o dospělé přestává právem na tom, že slabému jednotlivci zabezpečuje toliko možnost fysické existence, chráníc jej zároveň jen před nebezpečími, které ohrožují fysickou existenci. S tímto existenčním minimem nemůže se však na dlouho nikdy spokojiti veřejná péče o děti — prostě proto, že dětský věk nemá funkci stationární — pouhé udržování ukončeného individuálního vývoje, nýbrž má funkci dynamickou: tvoření nového života. Dá tudíž dítěti málo, kdo je ochrání toliko před hmotným nedostatkem a před nebezpečími, ohrožujícími pouhé fysické jeho bytí; dítě potřebuje vždy zároveň positivnější péče, potřebuje pomoci k svému vývoji, potřebuje výchovy těla, ducha i srdce.

Proto se setkáváme v poslední době se zajímavým zjevem ve vývoji společenských zřízení: instituce určené pro veřejnou péči o mládež vznikají sice jako čistě sociální opatření, poskytující ochranu a podporu s počátku jen dětem chudých vrstev, ale jsou co ipso nuceny rozšiřovati svou působnost i na výchovnou funkci; jakmile pak tento proces dosáhne určitého stupně, počne se jejich činnost přelévati přes břehy úzké, čistě sociální péče vždy šíře, neboť se brzy pozná, že tato veřejná, odborně organisovaná výchovná péče dává dětem sociálně potřebným víc, než může jim mnohdy dáti i rodina lépe situovaná, zvláště když dnes i v takových rodinách spíše ubývá než přibývá možnosti, věnovati dětem potřebnou výchovnou péči. Tímto vývojem (který má ostatně jakousi obdobu i v oboru sociální péče o dospělé, na př. v rozšiřování sociálního pojištění z nejslabších vrstev na t. zv. střední stavy) prošla nejprve národní škola, později mateřské školy (původně »opatrovny«) a prochází jím nutně také instituce útulků pro školní mládež — nezbytného to doplňku lidové základní školy.

Útulky školní mládeže vznikly — v Praze před 45 léty — také jako instituce čistě sociálně ochranná (v malé míře i podpůrná). Ještě poslední až posud platný statut z roku 1907 je proto nazývá »útulky pro chudou školní mládež«. Říkalo se tomu péče o chudé děti — zatím to byla chudá péče o děti vůbec. Děti samy o sobě nemohou přece býti ani chudé ani bohaté, mohou jen býti — ať jsou již z rodin bohatých nebo chudých — buď šťastné nebo nešťastné! A dítěti stačí ke štěstí, je-li zdravé a má-li je někdo rád — hmotných statků není k jeho štěstí potřebí téměř vůbec; proto jen dítě dovede být opravdu šťastné, a národ, zdá se, je živ hlavně úrokem z kapitálu lásky, který byl vložen do dětských srdcí. A s tohoto hlediska jeví se ovšem útulky podle statutu z roku 1907 jako zařízení kusé, neúplné.

Neboť je sice samozřejmé, že musíme chrániti děti, o které rodina nemůže nebo nechce v dostatečné míře pečovati, před škodlivými, jak se říká, vlivy ulice. Ale nestačí, jestliže takové děti prostě internujeme, zavřeme někde ve škole a nutíme je i v době »po škole« ke školské kázni a práci. V době, kdy naše útulky vznikaly, nebylo to snad ještě příliš velké zlo. Praha měla tehdy více vzduchu — i z vnitřního města se bylo možno dostati za čtvrt hodiny do polí. Dnes je jinak. Zdravotní stav pražské mládeže není tak příznivý, jak bychom si měli přát. Otázce musíme tedy věnovati více pozornosti než dosud — nemáme ještě dostatečně zjištěný ani skutečný stav. Tu a tam sice bylo zkoumáno sociální prostředí pražských školních dětí, zvláště v jeho vztahu k prospěchu žactva ve školách; usiluje se také o zakládání škol na volném vzduchu a pod. Ale to vše je sice dobrá a záslužná práce, ale myslím, že je potřebí ještě něčeho jiného. Co pomůže na příklad, vyvedeme-li děti někam na volný vzduch, aby tam ztrávily krátký čas denního vyučování, jestliže na dobu mimo vyučování, tedy na delší část dne a týdne necháme dítě jeho osudu a zavřeme je ve volných jeho chvílích zase do zdí města? Jeho školské vzdělání tím utrpí, jeho zdraví se však valné nepomůže, neboť zdravotní prospěch, plynoucí z pobytu venku, bude zeslabován duševním napjetím, kterého vyžaduje učení. Takové školy jsou nutné jen pro děti, zdravotními defekty již postižené, ale my potřebujeme především prevence, která by před těmi defekty děti chránila a činila taková zařízení, jako jsou školy na volném vzduchu, co nejméně potřebnými.

Měli bychom věděti, jak naše děti žijí v době školní prázdně. To nemáme posud ani zjištěno. Ve výročních zprávách středních škol bývá sice statistika, kolik žáků se věnuje mimo školu různým tělesným cvikům, ale na národ. školách nemáme ani takové, byť i málo dostatečné statistiky. Je jisté, že velmi mnoho dobrého v tomto směru konají naše tělocvičné spolky – ale opět je možná námitka: málo zdravého, čistého vzduchu, málo přímého styku s přírodou.

Myslím však, že není třeba čekat, až to vše bude prozkoumáno a až se vědecky zjistí, jaký vliv na zdraví naší školní mládeže má její pobyt uvnitř města ve volném čase mimo školní vyučování a nedostatek příležitosti k tělesné výchově. Jistě nechybíme, jestliže ihned přikročíme k nápravě a k přeměně t. zv. útulků pro školní mládež z instituce negativní, sociálně ochranné, bezpečnostní, abych tak řekl — pedagogicky — policejní v instituci positivní, výchovnou, tvůrčí. Útulky stanou se (a dnes již de facto namnoze jsou) místem, kde děti v družné pospolitosti tuží své zdraví, cvičí tělo a vůli a zpevňují svůj charakter; zároveň místem, kde najde školní mládež nutnou protiváhu proti oběma extrémům, které dnes ztěžují harmonický, vyrovnaný vývoj osobnosti, totiž jednak proti jednostrannosti školního intelektualismu, jednak proti jednostrannosti neplodného, samoúčelného sportovnictví.

S touto změnou programu mění se však eo ipso nutně také okruh mládeže, které tento program může prospěti. Dopouštěli bychom se křivdy, jestliže bychom z účasti na rekreačních výchovných podnicích vylučovali děti z vrstev lépe situovaných: i těm je dnes z velké části nutně potřebí této rekreace, které jim rodina nemůže poskytnouti v dostatečné míře. Jako národní škola sama, také tento nutný její výchovný doplněk musí se tudíž státi tmelem, který v dětském věku sdružuje mládež všech společenských skupin a stává se tak nástrojem solidarity společenského celku, národa — dnes již do té míry diferencovaného, že toliko výchovné instituce pro mládež mohou zabezpečiti aspoň nutné minimum jeho integrační funkce.

Útulky přestávají tudíž býti tím, co se slovem »útulek« v obvyklé mluvě označuje. Proto nový organisační řád pochovávaje svého předchůdce, pochovává s ním i jméno instituce, třebaže jména toho bude vždy čestně a vděčně vzpomínáno. Útulky vykonaly jistě mnoho, velmi mnoho dobrého, doufáme však, že nové družiny školní mládeže, jak nový řád tuto instituci označuje, vykonají ještě více pro zdravý vývoj našich dětí a hlavně pro mnohem větší počet dětí.

Jsme si toho vědomi, že novým organisačním řádem klademe na starou kolej výhybku v době, kdy není dosti peněz na stavbu nové trati. Řídíce se však zásadou: minimum dobra pro maximum dětí nebudeme žádati, aby se zakládala pro družiny nějaká drahá zařízení, která by mohla míti jen malou kapacitu a prospívala by tudíž jen malému procentu ze 67.000 dětí, které máme v národních školách. Spokojíme se pro počátek hmotnými potřebami co nejméně nákladnými (stanovým zařízením a pod.) — tak, aby účast mládeže mohla býti co nejširší: hlavně bude ovšem nutno umožniti levnou, event. bezplatnou hromadnou dopravu dětí z vnitřních částí města do přírody na zdravý vzduch.

Hmotná zařízení vůbec nesmějí býti ve výchovné práci nikdy přeceňována. Podstata výchovy tkví v duchu, v člověku, učiteli, vůdci, nikoli ve hmotě. A půjde tedy hlavně a především o vůdce družin. Uznáváme plně a vděčně záslužnou práci velké většiny učitelek našich útulků; nicméně vedení družin, jak si je představuje nový organisační řád — ukládá výchovnému personálu úkoly nové, vyžadující z velké části zvláštní přípravy; i po té stránce se učitelky městských útulků již částečně na nové úkoly připravily. Pro budoucnost však je naléhavě třeba, aby v našem školském systému byla náležitě zorganisována odborná příprava pro službu v oboru tělovýchovné a zdravotně-sociální péče o mládež: zde je příležitost k účelné diferenciaci našeho školství III. stupně, zejména odborných škol pro ženská povolání.

Přičiní-li se výchovný personál, jak doufáme, a neodeprou-li potřebné pomoci ani příslušné úřady, zvláště zdravotní a sociální a naše dopravní podniky, ani správy národních škol a jejich učitelstvo, ani místní činitelé, zvláště orgány pro péči o mládež, není pochyby, že družiny splní úkol novým organisačním řádem jim vytčený a že v hojné a vydatné míře přispějí k tomu, aby pražská školní mládež mohla prožívati zdravé a šťastné dětství.

Výňatek z organisačního řádu.

§ 1. Úvodní ustanovení.

Protože je ve veřejném zájmu potřebí, aby mládež v pražských národních školách nezůstávala v době, kdy se v nich nevyučuje, bez příležitosti k tělesnému a duševnímu osvěžení ani bez výchovného dozoru, ani bez potřebné ochrany a podpory, zřizuje a vydržuje svým nákladem pražská obec pro školní mládež družiny (dříve útulky zvané) v takovém počtu a rozsahu, aby bylo, pokud možno, vyhověno nutné potřebě všech dětí, o které není jinak (péčí rodinnou, spolkovou a pod.) postaráno.

§ 2. Úkol družin.

Družiny, poskytujíce dětem potřebnou ochrannou a podpůrnou péči, umožňují jim, aby pod odborným vedením a výchovným dohledem užívaly školní prázdně co nejvydatněji:

a) k posilování zdraví a tělesného vývoje co možná nejdelším pobytem na čistém vzduchu, tělocvikem, hrami, sportovními cviky, vycházkami a výlety do přírody, slunčním, koupáním, plováním, bruslením, sáňkováním, lyžařením, zahradničením, tábořením a p.;

b) k duševnímu osvěžení četbou a společnými zábavami (besedami, zpěvem, recitacemi, loutkovými a jinými představeními);

c) k péči o čistotu a zdraví těla a k navykání správné životosprávě;

d) k doplňování školní výuky (výchovnými ručními pracemi, poučnými vycházkami, opakováním a přípravou pro školu a pod.).

Všecka činnost družin směřuje zároveň vždy a ve všech svých složkách k individuální i společenské výchově dětí, zejména jednak k samostatnosti, neohroženosti, čestnosti a odpovědnosti, jednak k družnosti, pospolitosti, slušnosti a vzájemné pomoci, při čemž hlavními prostředky jsou sebekázeň jednotlivců a společná samospráva dětí.

§ 5. Rozlišení družin.

Při jednotlivých národních školách nebo při skupině několika blízkých škol se zřizují denní družiny, které jsou v činnosti ve dnech, kdy se v národních školách vyučuje.

Feriální družiny jsou určeny pro větší okrsky města a jsou činny ve dnech školní prázdně (o nedělích, svátcích, o prázdninách mezi rokem a o hlavních prázdninách), event. také již odpoledne o dnech, které před školní prázdní předcházejí. Program feriálních družin se rozšiřuje na podniky, které denní družiny pro krátkost času nemohou uskutečňovati (zvláště delší výlety, turistika, táboření a pod.).

O prázdninových družinách určených pro zotavení školní mládeže o hlavních prázdninách vydávají se zvláštní předpisy.

Myšlenka vyrostla v zdařilý čin...

Milada Kellerová, pedag. inspektorka družin pro školní mládež města Prahy:

Z hlubokého porozumění a účinné lásky pro chudé děti pražských družin školní mládeže uskutečnilo se letos zdařilé táboření pod modrou oblohou. V srdci jedněch se myšlenka zrodila, v pilných cílevědomých rukou druhých rostla a uzrála.

Podařilo se myšlenku převésti v zdařilý čin ve prospěch velikého potřebného celku našeho dětského dorostu. Chceme, aby byl radostný tělesným i duševním zdravím. Všecka výchovná náplň v táboře sledovala vysoký ten cíl. Byla organisačně i pedagogicky dobře připravena. Děti tvořily zkázněný radostný celek, který rostl prací, novými dojmy z bohatého prostředí přírody, v němž žil ve dne v noci, mravními zásadami junáckého zákona. Seznamovaly se s nimi za večerního ticha v nezapomenutelných chvílích u táborového ohně. Uvědomovaly si cenu pravdivého života, prozářeného Krásou a Láskou — základy, na kterých postaví nejen svoje osobní štěstí, ale dle svých sil umožní štěstí všech, mezi nimiž bude jim žít, zápasit a radovat se z darů života.

Štěstím zářily oči všech těch, kteří práci uvědoměle organisovali, zodpovědně ji vedli, svědomitě a s láskou ji konali — i dětí, které dar práce svých vůdců přijímaly.

Děkuji všem, kteří se o zdar táborů zasloužili, třebaže není většího vděku než vědomí, že dobrá myšlenka vyrostla v zdařilý čin...

Děkuji jedné z nejstatečnějších průkopnic pedagogicky hodnotné náplně života dětí v družinách — slečně učitelce Vandě Klíčníkové. Ona byla tvůrkyní myšlenky táboření, ona zapálila oheň, který z jiskry vysoko vyšlehl k nebesům...

---

Lesní Moudrost

jako výchovná methoda jest bohatou studnicí zkušeností a zvláštního kouzla pro výchovu mládeže. Založena jest na životě v přírodě, vřelém vztahu ke všemu, co z ní mluví o kráse, síle, pravdivosti a bratrství — kteréžto základy také vyjadřují její mravní zákon.

Zakladatelem Lesní Moudrosti (The Woodcraft) jest ušlechtilý vychovatel americké mládeže Ernest Thompson Seton, známý přírodopisec a spisovatel. Ta největší hnutí mládeže jako světový skauting, Ymca a jiné byly založeny na jeho mravním podkladě i praktických zvláštnostech.

Jest pozoruhodné, že právě Československo zaujímalo prvenství v poznání Lesní Moudrosti na celé pevnině evropské. Seton nalezl u nás velký kruh přátel, mládeže, mladých učitelů a profesorů, vůdců mládeže vedených nadšeným obdivovatelem, jenž věnoval půl svého života tomu, aby přeložil do češtiny krásné Setonovy spisy a junácké příručky. Také dosud jediné Československo má úplnou literaturu Setonovu přeloženou do češtiny a vydanou.

Seton ve svém poselství o úkolu Lesní Moudrosti napsal: »Protože jsem sám poznal trýzeň žízně, proto jsem vykopal studnu, aby i jiní z ní mohli píti!« Dal ji tak do služeb všem ušlechtilým vychovatelům. Žel, přátelé českoslovenští neporozuměli potřebě tak širokého úhoru čekající mládeže a uchovávajíce si znalosti pramene pro sebe, nedovolovali píti jiným. Rozešli se pak dříve, nežli toto pochopili.

Zdravé símě nikdy nehyne. Jednoroční obětavé Úsilí nadšeného sboru učitelek a učitelů družin školní mládeže za podpory vzácných přátel Osvětového odboru a rady hl. města Prahy vyznělo krásnou písní dětského štěstí o táborech v Hostivaři, Jinonicích a Volarech.

S modrou oblohou!

Buk-Bukovanský.

Jak byly první tábory v život uvedeny.

A. Aimová:

V § 2 a 5 organisačního řádu městských družin pro školní mládež v Praze jest uvedeno táboření dětí ve volné přírodě jako jeden z důležitých prostředků výchovných a rekreačních.

Aby táboření městských družin pro školní mládež mělo dobrý výsledek po všech stránkách, bylo třeba přípravy dětí i učitelek družin pro tento způsob rekreace. Pro děti družin byl pořádán v měsících únoru, březnu a dubnu teoretický kurs vždy ve středu, střídavě v Praze VII. a v Nuslích, jehož se účastnilo 100 dětí družin. Souběžně s ním poslouchalo učitelstvo družin v semináři doc. Velinského při ŠVSP přednášky odborníka p. Bukovanského, které nás seznamovaly s tím, co bylo s dětmi pracováno a připravováno v kurse. V květnu — 13. května — přikročeno k výstavbě tábora v Hostivaři, kam nyní na soboty a neděle dojížděli účastníci kursu, který takto proměněn v kurs praktický pro děti i učitelstvo. V tomto kursu jsme se přesvědčili o přímo živelné touze dětí po weekendu v přírodě a jejich naprostém uspokojení ze způsobu, jak byl čas pobytu v táboře vyplněn. Učitelstvo družin projevilo zvýšený zájem o toto zařízení, neboť zde právě měli zvláště jednotlivci příležitost poznati možnosti rozvoje v uplatnění svých specielních schopností.

Výstavba tábora se celkem osvědčila.

Organisace dopravy dětí, stravování, časové rozdělení dne, práce ve skupinách rovněž zcela uspokojily.

Úkol družin, vytčený v § 2 organisačního řádu ve 4 bodech, byl takto splněn:

Posílení zdraví a tělesného vývoje bylo zjištěno všeobecným stavem po ukončení kursu.

Bohatost programu zábav v táboře, vedených v dětském duchu, dala dětem radost a osvěžení pro celý týden.

Pravidelnost péče o čistotu těla zavedenými zvyklostmi stala se dětem přirozenou potřebou.

Zvláštní způsoby prací při budování tábora a v lesní dílně, pravidelné vycházky spojené s pozorováním přírody vyhověly úplně požadavku o doplňování školní výuky.

Na těchto zkušenostech byly vybudovány oba prázdninové tábory v Hostivaři a v Jinonicích. Nové možnosti práce zasáhly i do osvědčené organisace prázdninové osady libeňské družiny ve Volarech, která zřídila si menší tábor o 6 stanech — jenž velmi obohatil obvyklý program osady.

Tábor v Hostivaři.

Řád tábora (dle Komenského: Řád je duší všech věcí, jak vážných, tak hravých) určoval jasně všecku činnost a vzájemný poměr náčelníků, vedoucích učitelek i dětí. Přirozená dětská představivost a touha po romantice, pedagogicky usměrněná, vytvořila v duchu táborového řádu zcela zvláštní soustavu pravidel kolektivního života. Pro tělesné ozdravění dětí věnováno dostatečně času odpočinku. Noční klid trval 9—10 hodin, přísně dodržovaný polední klid 1½ hodiny. Dětem se stal pravidelný polední odpočinek samozřejmou potřebou.

Obratné střídání činností nepřipustilo vůbec, aby se děti nudily, naopak podněcovalo děti k samostatným osobitým projevům a ušlechtilé závodivosti ve hře i v besedování. Povinnost konání služeb pro dobro celku vychovávala k čestnosti, obětavosti a pospolité družnosti.

Den v táboře počínal vesele budíčkem o ½7. hodině — zpěvem, hrou na housle nebo gramofonovou hudbou. Po pozdravu následovalo ranní cvičení 30minutové, mytí, snídaně. Do 8. hod. byl uveden celý tábor do pořádku, stany i lůžka vyvětrány, provedeny přehlídky pořádku ve stanech a zdravotního stavu dětí. Pak byla porada náčelníka s učitelstvem o denním programu — který byl pak vyhlášen ve sněmovním kruhu. Do oběda zaměstnávaly se jednotlivé kmeny samostatným zaměstnáním: na hřišti, na vycházce přírodou, v táboře. Zaměstnání v táboře bylo rozděleno na táborovou stráž (která bděla nad udržováním pořádku, střežila společný majetek), na službu (pomoc při hospodářství) a na práci v lesní dílně.

Činnost tato přerušena dopolední svačinou.

Po 12. hodině podáván oběd a pak nastal naprostý polední klid. Odpolední program, podobný dopolednímu, byl rozšířen o koupání. Po svačině již zůstávají všichni v okruhu tábora a zaměstnávají se přípravami pro nejbližší besedu u táborového ohně. Pravidelně ve středu konaly se táborové ohně se zábavným programem, v sobotu býval sněm u táborového ohně, spojený s výkladem junáckého zákona, hovorem o příhodách celého týdne. V ostatní dny řídili náčelníci táborů po večeři společný zpěv, rozpravy o výzkumech konaných během dne, předčítání, vyprávění životních příběhů. Před odchodem na lůžko vyslechli všichni poslední slova náčelníkova, projevili díky za krásný den a přáli dobré noci. Po dobu nočního klidu bděla nad táborem vždy jedna z vedoucích učitelek a řídila střídání strážců z dětí po dvojicích za dobu 1½ hodiny. Poslední stráž ráno budila tábor. Za deštivého počasí zabývaly se děti ve stanech četbou (tábory měly k disposici kolekce knih z Ústřední knihovny po 100 knihách) a společenskými hrami, řízenými vedoucími učitelkami.

Návštěvy rodičů a obecenstva dovoleny pouze v neděli odpoledne. Jinak do tábora směli jen pozvaní hosté, ač činnost v obou táborech neustále byla sledována obecenstvem s neobyčejným zájmem.

Velikou radost dětem způsobilo pořádání pouti v táboře hostivařském, na kterou byli pozváni účastníci tábora jinonického. Svéráznou výzdobou tábora a veselým pouťovým programem stala se tato neděle krásným závěrem táborů.

Jinonický tábor u Klukovic měl kromě stálých táborníků mládež denně docházející, která od 9 hodin do ½6. hod. večer prováděla celý program s ostatními.

Tábor u Klukovic.

Tábor ve Volarech měl ještě jiné kulturní poslání. V něm byla stále skupina 18 větších hochů, ostatní hoši i divky, umístění v budově české obecné školy, docházeli denně do tábora, kde prováděli společně sport, hry a přípravy k besedám při táborovém ohni, kterých se pilně účastnili čeští obyvatelé Volar. Tento styk byl posilou i osvěžením tamní české menšiny.

Tábor ve Volarech.

Děti v táborech zářily štěstím, měly vždy radostnou náladu, a nyní ještě nemohou na tábor zapomenout. Výchovný vliv tak soustavně na ně působící jeví se u všech účastníků ještě nyní ve školním roce, což máme ověřeno i provedeným testováním dětí z tábora hostivařského, na kterém jsme pracovali z popudu a dle návodu p. doc. dra Velinského, který přímo v táboře naši práci sledoval.

Kéž by mohly v takovýchto táborech tráviti prázdniny všecky ty pražské děti, které prožívají léto jen na rozpálené dlažbě ulic nejen bez výchovných vlivů, ale přímo vydány špatným vlivům ulice.

---

VZPOMÍNKY NA TÁBOR...

Za vlahých večerů, za svitu hvězdiček,

srdíčka zalétla do roje jiskřiček.

Oheň plál. Vycházel měsíček.

Nad naším táborem topoly šuměly.

Žili jsme vesele, jak jsme to uměli.

A skončit? Nikdy jsme nechtěli.

Ten tábor šťastný byl jak jedno velké srdce.

Rozdával zdraví a veselí, štědré měl ruce.

Ale čas, čas letěl prudce.

Už je tu podzimek. Veta po té kráse.

Zůstala vzpomínka. Při dobrém čase

ať za rok – sejdem se zase!

Buk

U táborového ohně zaznívaly básně a recitace za vlahých večerů...

TROCHU ČÍSLIC.

Výkaz o službě učitelek, počtu dětí a nákladu prázdninového tábora v Hostivaři.

Službu konalo celkem 14 učitelek měst. družin. Náčelnice byla v táboře po celých 8 týdnů, 3 učitelky konaly službu po 4 týdnech, 8 učitelek po 2 týdnech.

Dětí bylo v táboře celkem 110; v jednom období vždy po 55.

Příjem:

Osvětovým odborem vyplaceno na stravu	Kč 16.000,—
Příspěvky rodičů dětí v táboře	Kč 4.657.50
Celkem	Kč 20.657.50

Vydání:

Za stravu	Kč 16.550,79
Ostatní vydání	Kč 3.743,—
Celkem	Kč 20.293,79

A. Šedová, náčelnice.

„S MODROU OBLOHOU“

chcem’ jít životem: pozdrav náš

nechť celý život – jest nám údělem...

„S MODROU OBLOHOU“

cíl nás dětí všech; v srdci mír

a v srdci lásku — s úsměvem na rtech...

(Z táborové písně dětí.)

Děti budují tábory...

Malování podsad stanů, táborového obydlí dětí.

Tělesná výchova,

jeden z hlavních programů táboření, byla prováděna podle věku a tělesných schopností táborníků.

Po ranním umytí bylo každodenně konáno ranní cvičení při hudbě gramofonu. Procvik dětí byl prováděn vedoucí učitelkou kmene podle pokrokových method tělovýchovných.

Závodivé hry, tělocvik a lehká atletika pěstovány v dopoledních hodinách podle programu dne toho kterého kmene. Míčovým hrám vyhrazeny hodiny před večeří. Kopaná v táborech nebyla vůbec pěstována, a není bez zajímavosti, že ač je tato ve veliké oblibě u pražských děti, nebyla jimi celkem postrádána.

Vrh oštěpem.

Skok.

Děti hrají wolley-ball.

Řeky, potoky, rybníky, koupaliště

staly se dětem ve slunných, horkých odpůldnech pravým rájem. Umývání věnována byla zvýšená pozornost; děti umývají se hned ráno, čistí zuby; umývání prováděno i před poledním a večerním jídlem… Hodiny, včnované koupání, byly bezpočetné; dle místa koupaliště měly i svůj program a ráz. Nezapomínáno na výuku plování; koupání spojeno s různými vodními sporty; ani na hry nebylo zapomínáno. Kontrolované slunění s koupáním zanechalo dětem nejen krásné vzpomínky a opálená těla, ale velmi značně prospělo jejich tělesnému zdraví.

Setkání dětí s »táborovými vodníky«.

Vycházky

dětí do přírody vedle rázu přírodovědeckého měly ještě i jiné účely. Na večerních a nočních vycházkách zabývaly se děti studiem oblohy. Jiné vycházky věnovány návštěvám podniků toho kterého kraje. Děti viděly, jak se dělají cihly, řežou prkna, mele obilí; i polnímu hospodářství věnována pozornost; děti zúčastnily se sklizně obilí, sušení sena a pod. Při vycházkách děti studovaly mapy, učily se poznávati stopy zvěře a j.

U pramene Vltavy.

U Plešného jezera.

Ve sklárně.

Na pile a ve mlýně.

Pozorování v lese.

Dramatisace her pěstována velmi často. Mnoho písní, básní, povídek a pohádek se dětem zdařilo zdramatisovati.

Dramatisace povídky »Mistr Šidlo«.

Sbírky vykopávek, kamenů, květin, listů, dřev i ručních prací shromažďovány ve zvláštním stanu — museu tábora.

Výklad táborového přírodovědce.

Nejkrásnější chvilky dětí, kdy jednotlivé kmeny hrají a tvoří nové hry.

Děti hrají hru: »Dřevo. koleno, nos...«

Příroda,

umožnila dětem seznámiti se s jejími nevyčerpatelnými dary… Přečetné lekce přírodopisu vykládaného ve školních lavicích zde prakticky zjištěny a ověřeny; děti poznávají matku »zemi«, složení půdy — poznávají i její kouzla a taje… Kameny, květiny, keře, stromy, brouci, motýli, můry, plazi, zvěř i ptactvo v přirozeném jeho prostředí bohatě smyslově pojato a vtisklo se trvaleji do paměti dětí. Příroda nejen za slunného dne, ale i za deště, zrána, v poledne, večer i v noci dává ve všech dobách dětem mnoho poznatků a nutila chápati zákony svého »Bytí« bezprostředně a důsledně…

Zažíhání táborového ohně.

Krásné okamžiky

A dvakráte v týdnu zaplál táborový oheň — táborák. Co vzpomínek se k němu poutá — budeme naň vždycky vzpomínat...

Hostivař:

Plameny šlehaly do výše a ohnivec náš zpíval:
Táborový oheň zažíhám, by vzplál,
vahú, vahú, vahú,
aby jasné světlo ku sněmu nám dal,
vahú, vahú, vahú,
jako malý oheň ve veliký vzplane,
vahú, vahú, vahú,
tak i v našem srdci na věky zůstane,
vahú, vahú, vahú.

Když dozpíval, promluvila Velká náčelnice: »Vítám Vás všecky v kruhu. zahajuji tento sněm a přeji mír v srdci všech!«

Jinonice:

Děti naslouchaly ukolébavce. která se chvěla ze strun houslí a daleko nesla se údolím ze setmělého tábora. Velký náčelník mluvil za všecky: »Dnes byl krásný den. Všichni jsme užili slunce a vody. Malé nesnáze překonali jsme s veselou myslí. Ráno zase vyjde slunce, bude nový krásný den. My všichni budeme opět lepší, protože chceme. Musíme. Myslíme na to. Vzpomínáme na své přátele a přejeme dobrou noc sobě a všem dětem celého světa. Jdeme spát. Hau!«

Večerní nálada.

A když nastával večer, zasedly děti do táborového kruhu, aby ve vzájemném rozhovoru s náčelníky tábora a vedoucími učitelkami kmenů vzpomněly nejen krásně zažitého dne, ale aby si připomněly výkladem zákona junáckého, co všechno jest jim vykonati, aby síla, krása, pravda a bratrství staly se jejich nezbytnou potřebou nejen v dětství, nýbrž i v době dospělosti…

Večerní rozprava.

Táborový tanečník.

 

Táborový hudebník.

Písní — písničkou

děti ráno buzeny, písničky zněly v táboře, na vycházkách i u vody, píseň zpívána při zažíhání táborového ohně, písně zpívány v táborovém kruhu. S písní »Dobrú noc« chodily děti pravidelně spát... Sta písniček děti zazpívaly...

Skupina dětí zpívajících.

Píseň kmene Kiowa.
1. Stráně, doly, černý les, zdravíme tě, táboráku, zase dnes. 2. Zdravíme tě, zdravíme, kolem kruhu zeleného rádi sedíme.		3. Máme v kmeni ohnivce, připravuje k táboráku ohniště. 4. Táborák když zaplane velký žár hned u ohníčku nastane.
	5. My jsme z kmene Kiowa, jsme v táboře hostivařském jak doma.
(Vlastní skladba písně dětí na nápěv: »Hory, doly...«.)

⁎

⁎

⁎

Z dopisu přítele tábora z Volar:

Za krásné písničky, které jste zpívali o prázdninách, přijměte kytičku vřesu z volarských lesů — ze Šumavy... Odměna dětí to — za české písničky — dětem z Prahy.

Z táborového deníku.

Den: 9. srpna 1933.

Náčelník: J. Hytha

Zástupce náč.: M. Šedová

Počasí ve dne: slunečno — teplo

Počasí v noci: měsíčná noc

Teplota vzduchu: 32°

Teplota vody: 20°

Vůdci: Brusák, Hrdlička, Pek, Cílková, Mejstříková, Šedová, Plecháčová, Limanová

Dozor v noci: M. Šedová

Početný stav dětí ve dne 111 z toho hochů 66 dívek 45

noclehujících dětí 46 z toho hochů 29 dívek 14

Celkový zdravotní stav: dobrý

Služby: táborová stráž Mureš, Kimla, Mašíček, Doležal - vedl Mareš

hospodáři Vojanec, Vilím - vedl —

DENNÍ PROGRAM:

6 hod. budíček s písní: gramofonová hudba

shromáždění a pozdrav: — ranní —

Ranní cvičení: u hochů vedl: Hytha - u dívek vedla: Šedová

mytí, čištění.

7 hod. snídaně: káva — chléb

7 — 8 h. pořádek ve stanech a v táboře, větrání, zdravotní prohlídka, hlášení táborové stráže o pořádku tábora

8 — ½9h. porada rádců družinek s náčelníkem: o programu dne

8 — 9 hod. společné hry

9 hod. svačina: chléb s povidly

Kmen: 9 — 12 hod. program:

Synové stříbrné luny: stavba totemů kmenových v táborovém kruhu.

Toulavé srdce: vycházku na Barrandov, návrat přes Hlubočepy, pochod se zpěvem.

Kamzíci: koupání, procházku lesem: pochod se zpěvem.

Batolata: vycházka k filmovým atelierům na Barrandově, návrat přes Hlubočepy.

»Loudavejch«: vycházka do lomů, na »Cikánku«.

Šakalů: společně se VII. kmenem praktická ukázku signalisace.

Šotolek: v lese: příprava ke táborovému ohni.

Lví srdce: koupání, výklad a nácvik Morseovy abecedy pro signalisaci.

12 hod. oběd: polévka bramborová s krupkami příkrm krupicová kaše

1 — 2 hod. polední klid.

Kmen: 2 — ½5 hod. program:

Synové stříbrné luny: dokončení stavby totemů, koupání.

Toulavé srdce: koupání, hry, příprava k táborovému ohni.

Kamzíci: koupání, hry ve vodě s míčem, běh Prokopským údolím, uklidňovací cviky.

Batolata: Koupání, různosti, přípravné cviky k táborovému ohni.

»Loudavejch«: koupání, závodivé hry.

Šakalů: koupání, míčové hry.

Šotolek: koupání, hry bez nářadí.

Lví srdce: Koupání, kopaná americká.

½5 — 5 h. svačina: káva — chléb

5 — 7 h. program: Výklad junáckého zákona (síla mravní).

7 — ½8h. večeře: smažená vejce, mléko, chléb

Do 8 hodin volno v táboře, děti se zaměstnávaly (samy): volnými hrami u přípravou k táborovému ohni.

Zaměstnání od 8 — 9 hod.: táborový oheň — Kmen šakalů, tábor.

Sněm u táborového ohně se — konal od 8 do 10 hodin.

Noční klid od 10 hodin (normálně přesně o 9. hod.).

Hytha, náčelník tábora.

Zřízení a vydržování táborů městských družin
pro školní mládež v hl. m. Praze:
Rada hlavního města Prahy:
Primátor:		Náměstkové primátora:
Dr. K. Baxa.		Dr. J. Štůla, Ferd. Kellner, O. Hadrbolec.
Osvětový odbor hl. m. Prahy:
Prof. Fr. Žipek,		Vrchní mag. rada I. Jarolímek.
vol. referent.		přednosta osvět. odboru.
⁂
Hospodářský odbor hl. m. Prahy.
Spolupráce:
Ústřední sociální úřad hl. m. Prahy:
Dr. Petr Zenkl, předseda.
Místní rady:
ve Vršovicích:		v Košířích:
Václav Ullman,		Fr. Banzet.
starosta.		starosta.
Péče o mládež v Praze XIII. a XVII.
⁂
Podporovatelé:
Městská pojišťovna pražská.		Dr. A. Švehla v Hostivaři.
Městská spořitelna pražská.		Průmyslové závody hl m. Prahy.
	Elektrické podniky hl. m. Prahy.
⁂
Pedagogický dozor:
Ped. inspektorka mateř. škol, jeslí a městských družin pro školní mládež
M. Kellerová.
⁂
Organisace táborů:
Fr. Kubín,	K. Buk-Bukovanský,	A. Aimová, V. Klíčníková, R. Vokáč,
mag. rada.	odb. poradce.	učitelé družin.

Vedení táborů:
Uč. A. Šedová,náčelnice tábora v Hostivaři.	Uč. St. Zámečníková, uč. J. Hytha,náčelníci tábora v Klukovicích.	Říd. uč. v. v. F. Kožešníková,ředitelka osady a tábora ve Volarech.
Vedoucí učitelé dětských kmenů:
Bartáková Bruderová Bubeníková Cicvárková Faltysová Holzingerová Mašínová Prádlová Roubalová Šmídová Tesařová Váňová	Dr. Cílková Fialová Mejstříková Petrů Plecháčová Soukupová Šašková Šedová Švíková Dr. Tvrzníková Zámečníková	Aimová Kučerová-Vacardová Liška Peterová Podhorská Tomášová Vokáč
	Členové soc. péče:
	Brusák Hrdlička Limanová Pek
Pojmenování dětských kmenů volbou dětí:
Hostivař: 1. Bouřliváci 2. Stříbrná luna 3. Paprsek života 4. Kiowa 5. Černí hadi 6. Hiawata	Klukovice: 1. Synové stříbrné luny 2. Kamzíci 3. Šotolky pádivé 4. Kmen »Loudavejch« 5. Batolata 6. Toulavé srdce 7. Lví srdce 8. Šakalové	Volary: 1. Šedí supové 2. Rudí medvědi 3. Černí medvědi 4. Bouřliváci

---

Úprava: R. Vokáč.

Štočky: Štenc Praha.

Fotografie: K. Bukovanský. Tiskárna: Občanská knihtiskárna v Praze V., Maiselova 17.

Vydavatel:

Spolek učitelek městských družin pro školní mládež v Praze.

Předsedkyně uč. Krbcová Marie, Praha III., Všehrdova ul. č. 4.

---