Vatra r. 2 č. 2 (časopis LLM)

VATRA LESNÍ MOUDROSTI

Č.S. LIGA LESNÍ MOUDROSTI

Ročník II. Zimní číslo. Cena Kč 3-—.== ZE SVĚTA. ==

Z dopisu „Bílé Lišky“.

Wayside, 16. listopadu 1923.

„... Kibbo Kift se vyvíjí a denně přistupují noví členové. Brzy nás bude 1000. Hnutí B. P. zde má velký „úřední“ vliv na představy lidí — ale hoši začínají chápati, že tu se jim nedostane pravé znalosti přírody a tábornictví.

Na mnoha místech skautské hnutí vůbec vymřelo. Dělá to dojem organisace, jež dozrála a nyní pomalu upadá.

Příčinou toho je přeorganisování a nedostatek imaginace viděti věci z hlediska chlapcova.

Všude na světě to dopadne se skautským hnutím stejně, poněvadž všude dnes jednají ruku v ruce s králi, princi, generály, admirály a státní byrokracií — a na chlapce při tom zapomněli.

Ale hlavně proto nastane rozklad, poněvadž jejich náboženský a sociální názor jest překonán. Myslí podle roku 1913 — nikoli 1923. To je zabije konečně samo.

Nepodařilo se nám dosud spolupracovati dobře s Německem nebo Francií. Poslali jsme pět bratrů na konferenci mládeže v Hellerau, ale vše skončilo jen povídáním — a mnoho se nevykonalo. Tyto volné organisace mládeže budou sotva sto vzdorovati vysoce organisovaným tělesům jako je armáda nebo skauti. Chtějí-li lidé Mír, musí se organisovati tak dokonale, jako se organisují pro válku. Snad ještě více. Příliš mnoho se mluví o Ideálech a o Bratrství – a velmi málo pracuje pro ně.

Věci se vyvíjejí pomalu a já stále věřím, že woodcraft zvítězí.

Mír a dobré táboření!

Bílá Liška.

V Rusku organisuje se skauting sovětskou vládou pod jménem „mladých průkopníků“ („junných pionýrův“). Ačkoliv říkají, že chtějí vytvořit skauting ruský a ne cizí, jakým byl dříve, přece poznáváme z jejich časopisů, že organisace staví bezduše na podkladu B.-P. systému, ba že vybírajíc odtud svůj program s úmyslem přizpůsobiti jej dělnické třídě, činí jej sušším, než je v Anglii. Taková věc nemůže najíti cesty k srdcím mládeže.

Italie má něco podobného. Fašisti tak jako politické strany u nás hledí strhnouti za sebou mládež. Co jiného dnes je úspěšnějším prostředkem jak naverbovati děti než skauting? A tak vidíme v italských městech chlapce v černých košilích, sorganisované k vojenským parádám. Skauting přinesl na svět nebezpečnou zrůdu výchovy: organisování pro organisování, modu organisace!

Je zajímavo, že za fašismem nešla oficielní stará organisace skautů Giovani Esploratori Italiani, Ba naopak, tato organisace, pověstná svým militarismem, která se mohla směle řadit po bok Polsku ve svých tendencích, s rokem 1922 změnila svou ideologii, zaměnivši svůj vojenský „hromadný skauting" (jaký nesmysll) za oddílový skauting přesně dle vzoru Baden Powellovského, v němž vojenství je zakryto životnější, praktickou formou. Otřese se člověk odporem, čte-li líčení života těchto skautů od očitého svědka, jak je nedávno uveřejnil „Der weisse Ritter“. Praví: „O životě skautů není co říci. Jednou za týden mají „sezení“ … Činnost venku spočívá v tom, že pochodem odeberou se na nějaké místo za městem a tam se učí signalisovat. Papírky a slupky pomerančů prozrazují bezpečně, že se na tom místě zdržovali skauti. Znalosti rostlin a zvířat, letu a hlasu ptáků vůbec není. Vřískání trumpet zaplašuje všechny živočichy z přírody až zdaleka. Tělesná kultura se nepěstuje, v táboře si sotva zběžně otrou obličej, výchovy k odvaze, přemáhání osobnosti není vůbec.“ Opravdu, odstrašující příklad. A což potom katoličtí skauti a ta nešťastná „vlčata“, jejichž vůdci jsou řeholníci!?Ročník II. VATRA Číslo 2.

LESNÍ MOUDROSTI

Poselství.

Bratři a sestry,

řady naše vzrostly a nemůže býti mezi námi v celku nežli pouta duchovního, A přece jsme přišli realisovat ideály a nestačí, abychom se jen těšili tím, že jsme se poznali, jsouce stejného smýšlení. Ba, i to je pravda: nejsme takovými a nebudem, dokud tvrdá skutečnost práce pro woodcraft nás neučiní opravdovým duchovním bratrstvem.

Proto chci přijíti každým číslem k vám s poselstvím, jež by pomáhalo vám všem k sebevědomému vykročení na cestě, od níž není úchylky. Nemyslete si, že woodcraft je skauting. Mnozí z vás vedou své družiny po skautsku a ne duchem woodcraft. Jak je to možno? Skautingu Baden-Powellovského je všude plno a tradice jeho již je skoro vytvořena, už tu je šablona a do mechanismu upadá člověk vždy tak snadno, zejména v naší době, poněvadž je to pohodlnější. Woodcraft teprve hlásáme my a chceme býti jejími průkopníky. I jest třeba o věci mnoho přemýšleti a dobře jí studovati. Jak je možno, aby byli mezi námi vůdci, kteří si neprostudovali celou — dnes už dostatečnou — českou literaturu woodcraftu a nehleděli seč síly jejich stačí vniknouti do jejího ducha? Kdo zná příručku „Přírodou a životem“, „Duch Lesů“, „Kmenové zřízení“ a „Vatru I. roč.“ a kdo má srdce čisté a v duši lásku, může úspěšně pracovat s hochy nebo dívkami pro českou Lesní Moudrost. Nikdo nemůže býti vůdcem bez tohoto!

Obyčejně nově se utvořivší družiny a kmeny brzo zahynou na nedostatek řádného uvedení do junáctví, nenalezše smyslu jeho a nezamilovavše si jeho methody. Proto chtěl bych pomoci vůdcům těmito řádky, aby vplynuli snadno v pravidelný chod junáckého života se svými družinami a kmeny. Jednoho třeba se varovat v junáckém životě: schůzování bezúčelného, napodobení dospělých lidí v jejich spolkaření, jakož i chození kilometrového podle turistů.

Pamatujte, že život junáka je především venku, ve volné, divoké přírodě a tam především přeložte svou činnost. Nevzdychejte příliš po klubovnách, nemáte-li jich. Nepěstujte slovíčkářství škol, ale vneste ducha a život do svého sdružení. Na besedách nepředčítejte, ale vypravujte. Nevykládejte stále plány, ale dejte se hned v činnost „myslící rukou“. Nestačí čísti příručku, ale třeba podle ní žíti a pracovati.

Tuto tedy několik řádek, jak začíti pracovati.

Venku. Scházíme se pravidelně jednou týdně na nějakém příhodném místě v lese, parku, zahradě, poli, lomu atd. Hoši, dívky posadí se do podkovy před svým vůdcem. Možno-li, zažehne se ohníček uprostřed kruhu. Nyní vůdce vyloží, proč se hoši sešli; že chtějí založiti družinu nebo kmen Lesní Moudrosti; že Liga Lesní Moudrosti jest velkým bratrstvem lidí pro táboření a poznání přírody a pro světový mír a lásku všech.

Vůdce pak vyloží Zákon Lesní Moudrosti; smysl slova „woodcraft“; kdo to jest Seton; pozdrav lesní moudrosti a heslo. Pak shromáždění chlapci zvolí si jméno své skupiny. Zvolí vůdce na určitou dobu. Stanoví, který den v témdni se budou scházet a čas i místo schůzky. Je-li více hochů než dvanáct, mohou se rozděliti na družiny. V družině má být 6—8 členů. Podle „Kmenového zřízení“ se sorganisují. Určí, kdo bude strážcem ohně, kdo strážcem totemu, písmákem, hlasatelem atd. Na to vyplní se žádost o zapsání kmene neb družiny a činovníci podepíší slib řádného plnění svých úkolů (obřad založení družin neb kmene). Pozdravem „S modrou oblohou“ rozejdou se z kruhu. Šplhání na stromy. Vycházka: hledání květin, studium ptáků. Hry: honba na zajíce, sledovati stopu. Stavba chýše. Prvních několik schůzek bude tak vyplněno. Netřeba spěchati. Raději dříve se dohovořit o účelu sjednocení, než přijde skutečné ustavení.

Uvnitř, Totéž; oheň symbolisovati na podlaze kresbou a nahraditi svícemi neb lampou. Po vyčerpání programu vypravovati, tančiti, zpívati.

Na druhé schůzce se hoši neb dívky připravují na některé zkoušky k přijetí za junáka. Příští schůzku skládají tuto zkoušku. A tak proberou všech 17 požadavků přijetí za junáka (viz knihu „Kmenová výchova“, v tisku).

Kdo je připraven, jest pak na nejbližší schůzce slavnostním obřadem přijat za junáka. Slavnostní sněm. Následuje pak získávání „orlích per“, v čemž je celá výchova Lesní Moudrosti, jako jednotlivec ve svém denním životě anebo v družině či kmeni na týdeních a měsícních schůzkách a výpravách, snaží se každý vykonati nějaký čin, jenž se hodnotí „orlím pérem“, Na sněmech se pak orlí péra slavnostně udělují. Určité množství orlích per opravňuje k hodnosti bojovníka a pak strážce, péry jednoho odboru získává se odbor. Viz příručku a chystanou „Knihu orlích per“.

Ve své činnosti s družinou nebo kmenem nebrzděme nikdy imaginaci dětí a popřejme každému vlastní individuelní projev a svobodu hledání. Vůdce jen uvádí na cestu bohatým programem Lesní Moudrosti. Vůdce ale program míti musí.

Žádný rok nesmí se opomenouti tábořiti. Vůdce, jenž se o to nepostaral, není dobrým vůdcem.

Nadšení nesmí nikdy z družiny neb kmene vymizeti.

Imaginace jest podstatna ve hnutí našem.

A pamatuj: Dítě chce něco dělati a tvořiti.

Miloš Seifert

POZOROVATEL.

Malá dřevěná chata stojí uprostřed velkého smrkového lesa v Americe. jest to velmi osamělé místo. Najednou Indián se objeví mezi stromy, vstupuje do chýše, vykřikne a vyjde s polekaným výrazem ve tváři.

„Zloděj byl zde! Zloděj ukradl moji sušenou zvěřintu!“

Indián se pozorně rozhlédne kolem a pak odchází, aby vyhledal člověka, jenž ho oloupil o sušené jelení maso. Náhle potká hlouček bělochů, kteří procházejí lesem.

„Viděli jste,“ táže se zvědavě, „viděli jste malého starého bílého muže s krátkou puškou, s malým psíkem s useknutým ocáskem?“

„Ano, viděli, šel tamtudy.“

„Ten darebák mně ukradl zvěřinu.“

„Jak to, že jste nebyl s to ho chytiti ihned, jakmile jste ho spatřil?“

„Nikdy jsem toho zloděje nespatřil.“

„Jak víte tedy, že jest malý?“

„Poněvadž si přistavěl kameny, na něž se postavil, aby dosáhl na mé jídlo.“

„A jak víte, že jest starý?“

„Poněvadž jsem si všiml stopy jeho krátkých kroků na suchém listí, napadlém na zemi v lese.“ „A že je bílý jako my?“

„Obrací prsty na nohou ven, když jde — to Indián nikdy nedělá“.

„A že puška jeho je krátká?“

„Všiml jsem si místa, kde hlaveň odřela strom, když ji oň opřel.“

„A že pes jest malý?“

„Podle jeho krátkých kroků.“

„A jeho otupený ocas?“

„Viděl jsem otisk tohoto tupého ocasu v prachu, kde seděl, když jeho pán šel za mou zvěřinou.”

A Indián spěchal, aby chytil člověka, jejž nikdy neviděl, ale o němž smělé jeho zraky ho dosti poučily.

Pozoroval; pozoroval pečlivě. Ale což jen rudý člověk má dovést pečlivě pozorovat? Všichni to máme umět. Chlapci a děvčata také? Zajisté, chlapci a děvčata také. Svět, ve kterém žijeme, není jako vězení, ve kterém čtyři stěny a zamřížovaná okna a nábytek jsou stále stejné. Svět se mění den co den a lidé se mění a my měníme své místo ve světě a jeviště jest stále nové. Líní hoši se nenamáhají, aby dali pozor, povšimli si, pozorovali, zapamatovali si. Nevidí velkého kamene na své cestě a zaklopýtnou oň; nevidí přibližujícího se mraku a promoknou; nevzpomenou si, že je dnes středa a že krámy jsou odpoledne zavřeny (v Anglii) a vydají se na dalekou cestu marně; nepovšimnou si, že matka je bledá a unavená a křičí a lomozí a působí jí zbytečnou bolest.

„Och, jest tak těžko stále dávati pozor!“

Opravdu, tak těžko? Proč? Viděl jsem děti hráti si hru na „pozorování“ a velmi je to bavilo. Vzpomínám si, jak družinka hochů a děvčat se bavila o vánocích, že vešli do pokoje a podívali se na předměty na stole na minutu; a pak, v jiném pokoji, napsali, co si zapamatovali. Měli z toho velkou radost; smáli se a řehtali; a tleskali jak mohli, když Amy Edwards je všechny překonal tímto podivuhodným seznamem: „Míč, cukr, peníz, jablko, citron, kartáč, lístek, zavařenina, rukavice, koláč, lahvička, lampa, mísa, omáčník, kaleidoskop, tužka, škatulka, korálky, mýdlo, louskáček, košík, bonbony, sirky, kleště, jehly, vlněný míček, náčrtník, hodinky, jehelník.“

To byla jen zábava; ale nenahlížím, proč bychom se tak neměli bavit celý život. Povím vám o malém Petrovi, jenž — když mu bylo sedm let – byl už zkušený v umění pozorovati. Jednou večer se procházel se dvěma nebo třemi kamarády svého věku. Měsíc svítil svou jasnou, plnou, stříbrnou koulí, a řídké mraky letěly oblohou, neboť vítr dul prudce. Děti volaly, jak měsíc se rychle pohybuje, neboť se tak zdálo. Ale Petr řekl, že ne, že to mraky se pohybují. Smály se a řekly, že nemá pravdu. Petr je vzal k velkému stromu a vyzval je, aby se podívaly na měsíc rozloženými větvemi.Viděly měsíc ve vidlici dvou větví a zůstal tam, kdežto mraky prchaly jako stádo sněhových ovcí. Děti přiznaly se, že Petr má pravdu. A Petr vždy rád pozoroval; nejraději pozoroval slunce, měsíc, třpytící se oběžnice a hvězdy; a stal se slavným hvězdářem. Jméno tohoto učeného francouzského hvězdáře bylo Petr Gassendi.

Indián pozoroval pro svoji vlastní potřebu; Amy Edwards pozoroval pro svou vlastní zábavu, ač to bavilo také jeho druhy; a malý Gassendi pozoroval tak přesně, že mohl své mladé přátele naučit užitečným věcem.” Vidíte, že pečlivé pozorování nejenom jest užitečno nám samotným, ale také našim druhům.

F. J. Gould.

Žák

V lese se učit
to znamená ďábelskou trpělivost,
Les má pichlavý chvost
a šimrá jím pod nosem, do uší, do očí.
Žáku,
kniha ti ve stínu nadává hlupáku,
— zabij ji!
Skoč
na výsluní!
Slunce se směje, až nebe duní.
Zavolá na tě bronzovým hlasem:
Hochu,
všechno už umíš, co potřeba na dvacet let!
Pohoď mi svět
do náruče,
do srdce jej zabal,
ať se nepotluče!

Jiří Wolker

Básník Jiří Wolker, vůdčí osobnost mladé generace básnické, zemřel 2. ledna t.r. v Tatranské Poliance.

Nebylo mu ještě plných 24 let, ale možno o něm bez nadsázky říci, že byl básník uzrálý, v pravdě Bohem nadaný. Svojí tvorbou literární, sebranou do 3 malých knížek: Host do domu, Těžká hodina a Tři hry, dal základ české poesii socialistické. Prostota a jednoduchost jeho veršů získala mu jméno a slávu. je až nepochopitelné, co krásného dovedl vytvořiti z takových všedních příběhů, jež namnoze čerpal ze života osudů a nadějí dělníkových. jeho krásné balady zajistily mu prvenství mezi současnými mladými básníky.

Měl živý vztah k přírodě. Vyjadřuje jej báseň „Žák“ — jedna z prvých, kterou otiskujeme. Znal také E. T. Setona a napsal o něm pěkný článek.

Byl si vědom svého životního poslání a mohl směle napsati, že „dělník je smrtelný a práce že je živá!“

Naší junáci zachovají jej v živé paměti.

LESNÍ VĚDA V ZIMĚ.

Osvětlené hvězdné mapky.

Každý kmen a většina junáků samotných mají známou otáčecí „Hvězdnou oblohu“, podle které se učí znát hvězdy. Ale Všichni jste jistě shledali, jak je nevýhodná v noci tato „Hvězdná obloha“ a jak těžko jí použíti. Neboť posvítíme-li si na ni, nesnadno pak zas vracíme se pohledem k hvězdám na obloze.

Lepší bude, opatříte-li si škatuli asi tak velikou jako vaše mapa hvězdné oblohy. Víko vyřízněte pro čtverec velikosti hvězdné polokoule vaší mapy. Můžete si upraviti hořejšek tak, aby se strany dal se zastrkávati dovnitř karton této velikosti. Na boku své škatule vyříznete pak otvor, do něhož dá se zastrčiti právě reflektor vaší elektrické lampičky. Knoflík její zůstane venku. Chcete-li studovati některé souhvězdí, obkreslíte si je podle hvězdné mapy doma na tvrdý karton, hvězdičky pak propíchnete špendlíkem a to různě široce dle velikosti hvězd, karton zastrčíte do víka škatulky a stisknete-li knoflík své lampičky, máte tak osvětlenou mapku, kterou můžete pozorovat současně s hvězdnou oblohou.

Studium stromů.

Máte „Knihu stromů”? Teď, dokud ještě stromy nemají listí, musíte si tam zakresliti typy stromů, které rostou ve vašem okolí. Neboť rozkládání větví je u každého stromu jiné. Kdo bydlí v městě, pro toho lov bude zvlášť snadný, neboť v parcích bývá největší rozmanitost stromů. V příručce naší máte ukázku takových skizz.

Dokud ještě zájem váš není rozptýlen do všech stran, udělejte si aspoň tyto dvě cenné sbírky: sbírku kůry stromů a sbírku větviček. Obé vám poslouží výborně k vašemu studiu stromů. Na větvičkách jsou pupeny připraveny na jaro, postavení jich určuje celou budovu stromu. Užasnete, všimnete-li si, že už jsou tady šištičky bříz, olší, jehnědy lísek a jejich samičí kvítky, čekající jen na rozpuknutí. Udělejte si z kůry a větviček tableau a zavěste si je doma nebo v klubovně na stěnu.

Chirurgie stromů.

Viděl jsem v Holandsku, jak tam si váží stromů. A to ne snad v zahradě, ale v lese u města Bussum. Pravidelně obchází vyškolený k tomu člověk, prohlíží rány a spravuje je. Jak jsme toho daleci u nás. Junáci by v té věci mohli udělat nesmírně dobra. Zachraňujte stromy! Bývají často nemocny, zvlášť blízko lidských obydlí, kde se jim dostává mnohdy zranění, za něž nikdo necítí výčitky svědomí. A rány takové hostí brzo houbu Nectrii ditissimu a rakovina sžírá strom. Z mrazu, od mšic i jinak také dostává strom rakovinu. Nutno ránu vyříznout až do zdravého dřeva i kůry(třeba dlátkem) a pak dehtem s 5% roztokem skalice modré vymazat nebo natřít 20—30% emulsí karbolovou a pak pomazat voskem. Jedná se tu zvlášť o ovocné stromy.

Hnízda.

Teď, když ptáci nejsou doma, můžete se svou družinou podniknout zajímavou vědeckou práci: sčítání hnízd vašeho okolí. Najdete je v křovích mezi větvemi, na stromech (vyšplhejte nahoru!), na zemi v mechu, třebas někdy jen trosky, ale určíte si, komu náležela. Bude to zároveň důležité ornithologické studium a znamenitá zkušenost pro vaše ochranářské plány. Dozvíte se, jaká místa miluje který pták a pravděpodobně též, kterou tam hledal potravu. A zkušenosti z jiných krajin mohou vás poučiti, jak můžeme některé u nás vzácné druhy získat pro svůj kraj. Až budete mít soupis hnízd, jež jste nalezli, zaznamenejte si místa ta do mapky svého loviště. Budete tak míti plán rozšíření hnízdícího ptactva u vás. Hnízda ale pokud možno nechte na svém místě.

O potravě ptáků ještě málo víme. Slavný ornitholog John Burroughs napsal: „Dejte jim hojnost potravy a není pochyby, že většina jich zůstane u nás přes zimu.“

Proto podnikněte vše, abyste život ptáků poznali.

Hasivka orličí.

Kosmopolitou je hasivka orličí. Jest patrně velmi staré historie a rozšířila se po zeměkouli brzo po době ledové. Linné přemýšlel kdysi, jaké latinské jméno dáti této kapradině. Neboť tehdy učenci psali jen latinsky a tak byly zavedeny (bohužel) latinské názvy pro celou říši přírody. I vzal Linné kapradinu domů a přemýšlejte, rozřezával její stonek a kořen na několika místech. I zpozoroval, že na průřezu se jeví černé čárky jako křídla a u některých řezů bylo viděti i hlavu. Šťastný řez kořenem mu ukázal orla celého jako nakresleného. I nazval rostlinu Pteris aquilina.

Jděte do suchých lesů a najdete tuto kapraď; řežte stonky na různých místech při zemi; někdy uvidíte jen černé plošky, netvořící žádný vzorek; ale jistě podaří se vám také vyříznouti pěkný znak orla s rozpjatými křídly.

ORLÍ PERA V MĚSTĚ.

Za krátkých zimních dnů je nám příroda málo otevřena a činnost venku skoro ustává, zejména bydlíme-li ve městě. Nicméně nikdo by nevěřil, co „orlích per“ možno si získati právě v této době, kdy soustředění na jednu věc je možnější než v létě a kdy najdeme dosti kamarádů, kteří by rádi s námi spolupracovali a vydali své svědectví, bude-li ho třeba.

Sestavili jsme tuto z „Knihy orlích per“ řadu městských výkonů, které mohou dobře posloužiti k naplnění života v kmeni v těchto dnech dlouhého čekání a volání po jaru.

I. Rudé pocty. — Tělocvik.

1. Zvedati břemena.

2., 3., 4., 5., 6., 7. Zjednáte si přístup do některé tělocvičny a můžete cvičiti běhy a chůzi na krátkou vzdálenost, lezení po provazu, vytahování na hrazdu, chůzi po rukou, výskok, skoky rukou na bradlech.

8., 9. Teď je vhodná doba, abyste „vyskvrnili králíka“ a získali cenu „bystrozraku“.

Bílé pocty. – Tábornictví.

1. Pokus se o toto: 25 běžných uzlů navázat a upravit pro výstavu.

2. 20 příkladů, jak splétati spolu provazy a dělati smyčky.

3. Znáti 15 hvězdných skupin, jména jich a dovésti aspoň o jedné hvězdě v každé skupině něco říci.

4. Znakomluva. Znáti a správně užívati 200 znaků. (Posuňková mluva.)

5. Lovec v městě. Nalézti a zakresliti si 25 znamení a totemů v městě a říci, kde jsou. Znáti požární automaty, stanici Červeného kříže, lékaře, poštu, telegraf atd. To jest dobré vycvičení pozorování a nový junák bude překvapen, kolem kolika věcí denně chodí a nevšimne si jich.

6, „Hlasatel“ — jenž zahajuje a řídí sněmy atd. — dobré „orlí péro“, jež lze získati v zimě.

7. Mírový pracovník — znáti 100 znaků a překládati do českého jazyka z jiného jazyka věty, obsahující na 300 slov.

Modré pocty. — Příroda.

I v městě možno studovati přírodopis.

1. Znáti dobře 25 divokých zdejších čtvernožců a pověděti něco o každém. Většina lidí nebude nikdy moci tolik procestovati, aby poznala 25 velkých známých čtvernožců, ale může si doplniti své znalosti z museí. Jeden woodcrafter získal velkou cenu (orlí péro) za znalost ssavců a sebral své vědomosti hlavně z knih Setonových. Ovšem to není správná cesta, jak studovati přírodopis, ale v každém případě doplní neb povzbudí k pravému studiu uprostřed divoké přírody.

2. Znáti 100 domácích ptáků, jež jsi se naučil poznávati v museu. Jděte nejdřív do musea a studujte ptáky. Pak si vezměte ssebou svědka; nechť zakryje nápisy, abyste mohli přistoupit blíže a určit druh dle jeho druhových znaků. Tímto způsobem se výborně připravíte pro „orlí péro“ za znalost ptáků v příštím létě.

3. Právě tak studuj plazy a obojživelníky. Nauč se dobře rozeznávat užovku od zmije, užovku podplamatou od obecné, poznej slepýše a pověz, proč je ještěrem a nauč se znáti všechny druhy českých žab. To můžeš v museu. Za to „orlí péro”.

4. Navštiv akvarium a nauč se znát ryby.

5. Pěkné „orlí péro“ získáš doma, zařídíš-li si a udržuješ aspoň šest měsíců vivarium nebo akvarium a uděláš si záznamy o životě svých chovanců.

6. Minerály můžeš výborně se naučiti znát v museu.

7. Sbíral-li jsi a uchoval divoké květiny z předešlého jara neb léta, věnuj se nyní svému herbáři a udělej si poznámky o místě a době aspoň 50 květin.

IV. Zelené pocty. — Dovednosti.

„Myslící rukou“ můžeš právě nyní získat mnoho orlích per:

1, Vyřezávaný rámek na obraz.

2. Model týpí, srubu nebo táborového kruhu.

3. Model tábora.

4. Vyzdobený džbánek.

5. Udělati a vymalovati desku Čtyř Ohňů (symbol ohně).

6. Udělati čtyřramenný svícen a misku na oheň pro Slavnostní Oheň.

7. Udělati indiánské hodiny — to jest, správně sluneční hodiny.

8. Udělati pár stolic pro turnaje kopím a kopí k této hře. To přinese mnoho zdravé a živé zábavy do Sněmu. 9, Udělati si soubor kuchyňských nádob (mísy).

10. Děvčata lesní moudrosti mohou mnoho „orlích per“ získati pracemi v domácnosti a šitím. Jest jich příliš mnoho rozmanitých, než abychom je vypočítávali, Můžeme připomenouti, že mnozí mužští členové Ligy vykonali pozoruhodné věci tohoto druhu.

Mnoho poct možno si dobýti zábavními výkony a společenskými výkony. Též naučit se různým methodám zachraňování života, t.j. lékaření, pomoci při požáru, v panice atd. možno dobře v zimě.

Nemluvíme ani o odborech, jež možno si osvojiti v zimě. To by byla velmi dlouhá kapitola. Vydáme co nejdříve knížku orlích pér, přispějete-li nám hmotně.

„Čti Příručku“.

SLUNOVRAT.

Ostrý, smělý hvizd projel náhle vzduchem a zelektrisoval jej. Sedmičlenná, dosud rychle jdoucí skupina junáků zaráží a pátrá.

Tam! Na severní straně údolí nový hvizd vzletěl do prostoru a již štíhlá postava směle se týčí na hrotu skály.

Junák!

Před jeho zraky šeří se údolí a vábí, vábí. A zvábilo junáka. Seskakuje on bystře skok za skokem, až mizí ve klínu kopců. Za ním druhý, třetí, čtvrtý na hrotu se tyčí a s vrcholu mizí. A pátý, šestý, nový a nový, víc a stále víc junáků. Vinou se jako had strání do údolí, jehož dnem běží jim vstříc 20 děvčat. Oči seskakujících chlapců i běžících děvčat již se pozdravily jako se zdraví večer hvězdy, ale ještě je třeba stisku rukou. Teplo je a radost z krásného shledání.

Znovu živne severní stráň. As třicet párů očí nad ní zasvítí, 30 hrdel vyráží. Jsou to děvčata i hoši dohromady.

Až dosud tiše stojící skupina prvních sedmi junáků nemůže již stát, když je v kraji tolik života. S výkřikem klouzají do údolí k ostatním.

Kam se vší tou jarostí teď v zimě?

Což je na otázky kdy, když bratrství jedné myšlenky a síly se vítá?

Se stráně na stráň nesou se pozdravy, z údolí na stráň derou se postavy. Šum a ruch a smělost, odvaha i čistá, pravá radost vlají vzduchem. Dole již je všechno jeden houf. Mnohonohá, mnobooká, stohlavá radost valí se na jihovýchodní stráň a po jejím hřbetě k malé pláni nejvyššího skalnatého kopce. Jako vlna zalévají junáci kruhem zmíněnou pláňku a tichnou.

Poněkud stranou středu leží balvan, s něhož povstává vůdce. Jeho jasnému Na zdar! odpovídá celý hlahol.

„Junáci, sestry i bratři, sejde-li se milý s milou je to krásné, neboť život jimi zpívá o své nesmrtelnosti. To je ale také krásně, když sto chlapců a děvčat se sejde dřív, než den nastal, aby pozdravili a přivítali slunce. Viděl jsem vás všechny,jak jste se rojili dole v údolí, jak upřímně jste se vítali. Přivalili jste se ke mně jako jediný proud bratrství. Myšlenka nás druží, myšlenka Lesní Moudrosti. Ta způsobila v nás, že jdeme přivítat téměř nepozorovatelný počátek nového vzmachu života. Většina lidí dnes připravuje se k svátkům břicha, nás povzbuzuje, víme-li, že sto mladých lidí z jednoho místa a desítky i sta z míst jiných opouští časně ráno pohodlí postelí a bohatý sváteční stůl, aby mohli jíti ven, do polí, do skal uvědomit si, že život náš, našich přátel, lidstva a přírody je jeden celek věčně kolotající, že ale lidská organisace může běh jeho změnit a že to musí učinit. Musí! Proč musí, tu otázku ponechávám otevřenu hovoru na večerním sněmu. Teď abychom byli připraveni na okamžik východu, do práce a zdar té práci!“

Tři statní chlapíci vevalují balvan, na němž prve vůdce seděl, do připravené jámy. Pak jej upevňují, aby stál svými přírodou utvořenými rohy k severu a jihu a prohlubní mezi nimi k východu. Dlouho junáci hledali tento vhodný kámen, z daléka jej musili valiti a do velkého strmého kopce. Když s ním byli na určeném místě, vytesali a vyškrabali v prohlubní ještě úzkou, hlubokou štěrbinu. Ta teď je obrácena směrem, kde čekáme východ slunce. Jiná skupina přivaluje kámen úzký, vysoký, s ostrou špičkou a staví jej do vrstvy udupaného sněhu, aby přímka, vedená s jeho hrotu, prošla štěrbinou rohatého balvanu zrovna do místa, kde se asi objeví slunce. Někteří přihlížejí, jiní udupávají sníh v kruhu, tamhle si stavějí sněžnou boudu. Nejvíc smíchu je na blízkém poli, kde stavějí sněhového hvězdáře a medvědí skupinu. Bojovné družiny se koulují, někteří to zkouší levou rukou. Také házejí do cíle, do výšky a za šípy, které vystřelují lučištníci.

Vůdce píská, hoši i dívky rázem tichnou, valí se k němu, tvoří za ním polokruh a upravují se. Na středu tetivy polokruhu stojí rohatý kámen, před vůdcem pak onen hrotitý. Lučištníci stojí na vnitřní straně polokruhu, připraveni k výstřelu.

„Bratří a sestry“, rozechvívá se hlas vůdcův, „okamžik se přiblížil. Jsme připraveni. Jen zvolte teď toho, který má svůj šíp vyslat jako náš pozdrav slunci vstříc. Nutno volit nejjistějšího, nejpevnějšího, který i v neklidu očekávání se ovládne a který nebude musit myslit při tom na sebe. Nejčistší z nás nechť je to. Volte!“

„Ohnivé oko“ zní ze všech hrdel. Vystupuje mlaďoučký junák a staví se za hrotitý kámen. Je zmaten uznáním, hned však se ovládne a klidně prohlíží svůj luk.

„A teď zvolte tu, která mu podá tento šíp — šíp pozdravu.“

„Ryzí Srdce ať to je.“

Přistupuje dívčina jako kvítek, radostně se vrtí i rdí. Ostatní děvčata mají také šípy v rukou. Náhodou je jich jakochlapců lučištníků. Přísvit fialový rudne a měkne, třpytí se. Slunce se blíží, lze je jaksi cítit. Všichni se napínají na špičky. Vůdce počíná mluvit.

„Bratři a sestry, jsme napiati všichni k témuž cíli. Zdá se nám, že je to počátek čehosi velkého, že tím začne nový život. Není tomu tak. Život jde a jde a nekončí, jen se stále přeměňuje. Budeme svědky začátku přeměny. Je krásné, že si uvědomujeme právě ten začátek a připraveně čekáme další. Každou vteřinou jdeme vstříc něčemu novému. Nepůjdeme slepě, nebudeme jen vedeni základními pudy životními. Za několik okamžiků jas slunce vzcházejícího nás ozáří a vstoupí našima otevřenýma očima do srdcí i myslí. Pokud budeme zdrávi, bude s námi v našem životě dnešní slunce, neboť vstoupilo do nás všemi smysly, celou bytostí. Hleďte: napjali jsme svou vůli a odolali jsme svodům tepla v domově, namáhali jsme důkladně svoje svaly, oči i uši a na skále i svůj hmat. Naše myšlení už kolik dní míří sem, tužili jsme se, abychom dnes obstáli. Naše krev, srdce, mozek i žaludek pracovaly k témuž cíli, jako naše aranžerské a organisační schopnosti. Zda toho dovedeme pro pravdu, spravedlnost a lásku? Dovedeme, neboť posílí nás v denním úsilí o ně ideál, který nepřestaneme nosit ve svých nitrech, ideál junáka vyznavače i uskutečňovatele.

Sto je nás zde, bratři a sestry, sta jsou jinde, není nikdo z nás sám. Pomozme si tím bratrstvím navzájem k tomu, aby nebylo rozdílu mezi naší praksí a ideálem. Aj naše ruce jsou rukama našeho hrdiny, myšlenky jeho našimi denními zákony a živinou našich svalů. Tak donutíme zem, „by kvetla, jak nikdy ještě nekvetla“, když dobře zamíříme a jako šípy, jež slunci pozdravem vyšleme, neúchylně pak k cíli budeme pronikat. Vždyť není možno, když denně se stýkáme, aby někdo z nás bloudil, marně plýtval svými silami, měl bídu a byl utiskován. Jsme si bratřími, musíme se znát, dobře znát. Musíme vědět, kdy někomu z nás je úzko, smutno, kdy mu hrozí nebezpečí třeba lži, slabosti. Naše bratrství už najde teplých, dobrých a účinných slov a pomůže. Buďme denně na stráži a naučme se rozpoznat začátek věcí. Počátky jsou všední, neznatelné, naberme jasu do očí, ať jich dobře rozeznáme. Dnes jsme při jednom počátku, buďme s připravenýma rukama i srdcem při všech!“

Je ticho. Nezří junáci do dálky, ale do sebe jsou vhroužení. Jejich myslí jdou chvíle minulé. Vypořádávají se s nimi. Tisknou se nějak k sobě úže a ruce některých se hledají.

„Mlčel jsem, junáci, aby ticho utužilo naše sebepoznávání. Mlčeli jsme všichni, neboť si hluboce rozumíme a nepřestaneme si rozumět nikdy. Vzhůru tedy s čistýma očima i svědomím do budoucna. Za okamžik již vzejde slunce, ale nejen ono, nýbrž i touha a vůle po spravedlnosti zapálí se v nás a my je nezhasneme. Šípy vzletí slunci na pozdrav, rucenaše se spojí a píseň splyne s našich rtů. Budeme veselí, jaří. Budeme tančit, hrát. Nepřestaneme být mladí, ač nezapomeneme nikoho v světě. Všem lidem pošleme pozdravy do čtyř stran světa, ptáčkům drobty rozhodíme. Jsme přáteli celého světa, ale bijeme lež, ničíme bídu a zabíjíme nespravedlnost!“

„Kteří z nás mají běžet s pozdravy? Myslili jste o nich, nuže, kdo na východ?“

„Snědá s Ohnivým.”

„Na jih?“

„Kájoš a Milena."

„Na západ?“

„Sůva a Ztepilá.“

„A na sever kdo?“

„Veselá veverka.“

„A kdože s ní?“

„Smělý Rys.”

„Ptáčkům kdo ponese?“ Dvojice už stojí, vždy dívka a hoch.

„Teď jsme připraveni, máme teplo lásky v nitrech, odvahu v svalech a pronikavost v očích. Pozor, Ohnivé oko, dobře pozdravuj!“

A již! Šíp projel štěrbinou kamene, letí kus přímo a padá k zemi. Ryzí Srdce vykřikla a prudce chopila [[Ohnivé Oko]] za rameno. Je to junák! Pravé ohnivé oko. Ani neví, že se k němu tulí a líčka i oči jí hoří. Píseň rozchvěje se vzduchem, jásavá, ohnivá píseň věřícího mládí. Sotva doznívá, volá vůdce: „Zdar naší odvaze, bratří, sestry, zdar našemu bratrství! Budeme vždy spolu při začátcích všech proměn, vědomě budeme žít, pomáhat sobě a všem. Zdar spravedlivé budoucnosti!“

Teď se napjetí niter uvolňuje, vybíjí na odpovědi vůdci a v síle stisknutí rukou. Písmák vyskakuje na kámen vedle vůdce, zvedá vysoko čtyři pootevřené, jasně zdobené obálky s malovanými pozdravnými dopisy a malými lístečky. Předčítá pozdravy známým dobrým lidem, mládeži celého světa a jeden z malých lístečků. Je na něm psáno: „Kdo najdeš tento lístek, vzpomeň, že na světě je milionové bratrstvo mládeže — Liga lesní moudrosti — které chce bez vraždění, silou organisace a pevnou, prozřetelnou vůlí po zákonu spravedlnosti žít. Toto bratrstvo dnes při slunovratu na Tebe myslilo a vždy i pro Tebe pracuje. Přeje Ti, abys věřil jako ono v sílu organisovaného, ukázněného ducha i těla. Zdar Tvé cestě! Nechť vede k pravdivosti!“

Půlkruh se rozestupuje, čtyři dvojice běží ruku v ruce do čtyř světových stran s pozdravy. Srdce všech běží s nimi. Nesestoupil ještě písmák a již vystupuje na kámen hospodář. Má čtyři malované krabičky a v nich různé zrní, drobty a pod. Vše je z plodin a z věcí junáky pěstovaných a pečených. Hovoří hospodář o přírodě, junácích a dává jiným dvojicím, aby z nich sypali cestou domů. Milý hlahol provází jeho řeč i dvojice, které rozhazují ptáčatům a zajícům trochu mlsu.

Zbylí seskupují se kolem Ohnivého oka, prohlížejí jeho luk, hovoří s ním nebo připravují své luky.

Všichni poslové už se vrátili. Půlkruh je zas úplný. Zní zase jiná píseň a po ní nová. Slunce je nad obzorem.

Ohnivec recituje připravenou báseň. Když končí vyskakuje náhle na kámen jeden z nejmladších a přednáší svou báseň. Nikdo toho nečekal. To vůdce jedné družiny mlaďoučkých to navlékl a milého junáčka povzbudil. Je to tak krásné, mladá odvaha a zanícení, že musí chlapec na ramena. On i tam je jako doma a přednáší novou.

Teď se uplatňuje udupaná prostora. Tančí na ní dvojice děvčátek při písních; po nich jiné a jiné. Velkých zmocní se neklid a už jsou na udupaném také. Kozáček! Píseň hýří vzduchem a sníh pod podkůvkami odletuje. Tančí hoši i děvčata, nejmenší i velcí. Všem stejně čisté oči hoří a tváře rudnou.

Písknutí vůdcovo zaráží neúnavné a staví je zas v půlkruh. Sestry připravují luky, které hned z počátku držely v rukou a po celý čas a hlavně za veselého tance střežily, aby se jich chlapci nezmocnili. Mnoho by taková ztratila se šípem! To by bylo vtipů!

Teď Ohnivec zdraví slunce a mluví o souvislosti ohně se sluncem, o přeměně energií. Na jeho pokyn podají dívky šípy lučištníkům a ti vystřelí je proti slunci jako naše díky za to, že slunce stoupá.

Jeden kmen překvapuje všechny ostatní. Recituje společně krátkou báseň. Zdá se, že se s Ohnivcem domluvili. Po nich vypráví jedna sestra o různých málo známých zvycích málo známých oslav slunovratových.

I vůdce má překvapení pro své. Vysílá po několika slovech dvojici junáků pro dar sluncem nám zaslaný. Jdou určení, ale nevědí, zda pro žert či opravdu. Náhle jeden vykřikne a oba pádí, shýbají se, zvedají ozdobený, ve středu rudý kruh a běží zpět. Vůdce uhodí jakoby náhodou do kruhu, ten se rozsype a spousta malých, velkému podobných koleček padá k zemi. Pro každého junáka jedno. Je to upomínka na pěkný den s datem i několika slovy vůdcovými.

Tato slova vůdce předčítá a jimi ukončuje vlastní slavnost.

Následuje mnoho her, nové hry, inspirované zvláštností krajiny, jsou vymyšleny a provedeny, vzniká i několik svéráznýchpopěvků původních notou i slovy, vtipy jen jen prší a je veselo i po cestě domů. I maminka s tatínkem dostali z krásného vzhledu svých vrátivších se milých chuť na toulky přírodou a na život junácký.

V duchu prožil Jánoš.

JAMBOVA SMRT.

Lída Durdíková:

Přírodopisec nazval by Jambův případ slepým pudem. Já jmenuji jej láskou a odvahou.

V jedné z bostonských universit ukázali nám velikého vycpaného slona. Krásné, statné zvíře. Zdá se vám, že se rozběhne, aby ničilo a drtilo všechno, co mu bude stát v cestě. Obrovskou hmotou svého těla, nezkrotnou sílou svého ducha.

Jambo je miláčkem. Studentů i učitelů své školy. Ale nejvíce, myslím, miluje jej starý profesor přírodopisu. On to byl, který nám vyprávěl historii Jambova konce.

Ohromný cirkus Barnum—Balleye se stěhuje železnicí.

Dlouhá, nepřehledná řada vagonů. Veselých vagonů. Každý se ozývá jiným zvukem. V nesčetných stanicích, jimiž projíždějí, lidé s úsměvem naslouchají tomuto koncertu zvěřince.

Se zájmem sledují, když na některé nezvyklí pasažeři „vystuptují“.

Americké nádraží. Spleť kolejnic, ubíhajících na všechny strany… A po jedněch z nich, bezstarostně se prochází sloní mládě. Místo se docela nehodí ku promenádě. Marně však lákají uprchlíka zpět.

Z dáli se žene vlak. Lokomotiva těžce vydechuje. Řítí se v před se strašnou, přesně vypočítanou rychlostí a jistotou, jako osud.

Malé sloní mládě klidně stojí na její kolejnici.

Účastníci vzrušení, nemohoucni, rozechvěle čekají…

Teď. Jambo klidně se blíží, klidně, zdá se vám, že zdlouhavě, protože každá vteřina v té chvíli je nekonečnou. Ale i on přesně vypočítal svůj cíl.

Stojí na kolejnici, před svým malým bratrem. Sloupy nohou pevně a těžce zaklíněny v zemi. Stojí nehybný, s odvážně nastavenou hlavou.

Rup. Praskot tříštících se kostí, dlouhý hvizd, couvání vlaku, výkřiky lidských hrdel. Lokomotiva srazila se s lebkou Jambovou. Vystříkl mozek, celé tělo zvířete se zachvělo, veliké jiskry života v jeho malých očích hasnou. Ještě jedno krátké zachvění a Jambovo tělo těžce kácí se na zem.

SVIŠŤŮV DEN, DRUHÝ ÚNOR

Šesté tajemství lesa.

Byl to Monapini, jenž to řekl skřítkům a skřítkové to řekli do pověstí a pověsti to pověděly mně, takže vidíte, že mám z dobrých úst toto šesté tajemství lesa.

Jest pověst, že každý rok moudrý Svišť se uchyluje ke spánku do svého útulného domova pod zemí, který si vyhrabal, když listí začne padati a když slyšel výstrahu. Matka Starost zpívala píseň smrti červených listů; zpívala měkkým hlasem, jenž doléhá do nejzazších kopců:

„Odešli ptáci letní
Skryj se, skryj se, ty noho klidná,
skryj, metelice už jde“

A Matka Země, jež jest Matka Ina, křičí na své dítě: „Pojď, skryj se v mém klíně, maličký“. A moudrý svišť nečeká, až přijde metelice, ale skryje se, neboť se může dobře ubytovati a spáti po tři dlouhé měsíce. Ale vždy druhého slunce měsíce hladu (a to jest šesté tajemství) vstane a odváží se ven. A je-li slunce na obloze a sníh na klíně jeho Matky Země, takže stín jeho se objeví na ní, vrátí se, aby opět spal půldruhého měsíce déle — šest dlouhých týdnů. Ale je-li obloha zatemnělá mraky a země všecka zbavena sněhu, takže stín se neobjeví, řekne si: „Čas metelic již odešel, bude potrava, poněvadž země je volná“ a končí svůj spánek.

To jest pověst, ale toto, pokud vím, jest pravda: Na Severu, když se odváží na Sviští den ven, vidí i slunce i sníh, lehne si opět; na Jihu, kde není ten den sníh, nejde již spát; a v zemích mezi tím, spí za zimy studené a za zimy mírné vstává, aby žil svůj život.

Ty věci jsem viděl a shodují se se zvěstí Monapiniovou i vidíte, že pověsti říkaly pravdu.

E. T. Seton.

HVĚZDÁŘ.

1. Znáti různé druhy hvězd a pohyby jejich (všeobecně).

2. Na obloze ukázati 10 hlavních souhvězdí.

3. Nalézti sever pomocí jiných hvězd než Severky, když tato je zakryta také mraky. 4. Určiti, kolik je hodin pomocí hvězd a měsíce.

5. Jmenovati a ukázati 20 nejdůležitějších hvězd.

6. Ukázati 3 planety, jmenovati a vysvětliti jejich zdánlivý i skutečný pohyb.

7. Znáti povšechné postavení a pohyby země, slunce a měsíce.

8. Věděti, co jsou příliv a odliv (dmutí moře), zatmění, meteory, komety, skvrny sluneční a planety.

9. Určiti zeměpisnou šířku dle hvězd doma vyrobenými nástroji s chybou nejvýše 1°.

10. Udělati si sluneční hodiny, jichž možno používat.

CVRNÍ, CVRNÍ, CVRNK, CVRK, CVRK…

Cvrňola? Víte, jak dostal tohle jméno? Ale to vám je pěkné. Já vám to povím. Tak takhle to bylo. Byl chlapec veselý a jarý až radost. Oči měl jasné a zářily celý den. Byly to matčiny oči. Nějak jí je asi sebral, protože nejdříve byla jen maminka a ta měla hvězdné oči, ale později byl i chlapec a ten měl zrovna takové oči jako maminka.

Maminka jeho? „Hvězdná“ bychom ji mohli nazvat. Ráda měla hvězdy. Večer a v noci často v jejich záři chodila a když z jitra zhasly, dívala se do očí svého synka. A ten synek její, to byl kluk, to byl junák. Od rána do noci kutil, pracoval, vymýšlel.

Běží potůček okolo jejich okna. Bublá, zurčí a šumí, zpívá. Nezná Cvrňola krásnější písničky nad jeho. Maminka krásně zpívá, až slzy jdou Cvrňolovi do očí, ale tak krásně a bublat neumí nikdo, jako potůček. A tak ráno chlapec vyskočí z postýlky, trochu se oblékne, ruce do výšky rozhodí, v srnčím skoku políbí maminku a již pádí, letí po potůčku. Přiběhne domů s očima rozblýskanýma a už má nůž a polínko v rukou, sedá u potůčku a řeže.

Maminka vola k snídani, ale marně. Synek hodí hlavou, usměje se na maminku a tím úsměvem ji uprosí, že nemá kdy. Nevím, kdy snídal, ale v poledne bublal potůček trochu jinak, než jindy a něco bílého se v něm zmítalo. Byl to mlýnek, mlýnské kolo totiž. Ani tříštičky nebylo na trávníku, všechny je chlapec sebral. Bylo to krásné. Ten chlapec uměl tak nějak pracovat, že vše, co dal z ruky, mluvilo a strhovalo. Vše mělo kus jeho milé a jasné duše v sobě. Chlapec měl s sebou provázek. Ten mu vypadl z kapsy a nějak se namotal na hřídel vodního kola. Jeho konec se zmítal a stříkal stříbrné krůpějky. Bylo to velmi veselé. Smál se chlapec i já, ale chlapce přivedlo na myšlenku.

Rozmotal provázek a když se mu to už skoro povedlo, stáhl mu jej hřídel zas a zase, se provázek namotal a stříkal. Smáli jsme se ještě víc. A znova a zas znova tohle chlapec dělal. Najednou však vyskočil, docela tak jako ráno, spráskl ruce a už byl doma. Hned zde byl ale zpět, nesl malý vozík. Maminka mu jej kdysi koupila. Už jsem věděl, co bude. Přivázal vozíček na konec odtočeného provázku a druhý konec přitloukl hřebíčkem ke hřídeli.

A už vozíček jel k potůčku a ovšem i do potůčku. To byla mela. Chlapec chtěl vozík vytáhnout, ale sjel do potůčku také, celé kolo si rozbořil a kalhoty zamáčel, Nebyl však v rozpacích. Jednou rukou táhl vozík, druhou kolo s hřídelem a při tom rozepínal kalhoty. Zůstal v košilce a pracoval vesele dál, jen po mně pokukoval. Za chvíli vše stálo znovu, ale vozík už chlapec rukama chytal. Potom dal ruku jako kolík do země a vozík jel rovnoběžně s břehem a sám se zastavil. Dal tam chlapec tedy opravdu dřevěný kolík, přivázal k rozvoře vozíku nový provázek a sedl na trávník. Teď tahal chlapec zpět, a voda vpřed. Tací byli oni dva kamarádi.

Tohle ale se všecko dělo dřív, než byl Cvrňolou. Jím se stal takto:

Chlapci, kteří ho znali, měli ho rádi. jak se objevil někde, hned jich měl kol sebe houf. Byli rojem cvrčků: samý jarý, pěkný smích, cvrlikání.

A tak byl on vůdcem toho roje cvrččího. Četl Robinsona a chtěl vše prožít jako on. Mnoho se mne vyptával naň a chtěl, abych vyprávěl o něm stále a stále. Pověděl jsem mu o mladých hrdinech, o dětech sluncem a větrem osmahlých, o junácích.

„Budu junákem. Budu nejlepším junákem.“

Nechodil už teď s chlapci jako dřív, ale byl neustále se mnou. Vyptával se, učil se. Pak jsem jej ani já neviděl několik dní a jeho matka mi říkala, že od časného rána je někde v lese či na polích. Vždycky mamince řekl, kam asi jde a kdy přijde.

Po několika dnech přiběhl ke mně a podával mi několik knih. Vidím: vázal je sám. Otevírám a uvnitř samé kresby: motýl, jak sedá na květinu, vzlétá, ssaje šťávu, sýkorčí hnízdo a sýkorčiny posice při vzletu do něho i odletu, system myších chodeb, kůň v běhu, tahu, při pastvě a koupeli, různí brouci, žáby, stromy a mnoho jiného. Ani jsem nepozoroval, že odběhl a přinesl ještě luk a hůl, pěkně do kůry řezbou zdobenou.

Byla jedna z nejlepších chvil mého života vidět jeho radost z mého spokojeného úsměvu, Potom běžel mezi kluky. Odpoledne žádného nebylo ani vidět. Večer vidím oheň na kraji lesa. Plížím se k němu. Slyším svého chlapce:

„Víte co, budeme Cvrčkové.“

„No jo!“

„Ale já neumím cvrkat."

Můj chlapec: „Tak dělej: cvrní, cvrní! A pojďte to dělat všichni, je to hezké!“

Shodli se na tom všichni, zacvrnikali: cvrní!

Náš známý udělal ticho a povídal o svolávání cvrčků. Zkusili to. Zacvrnikal on a všichni mu odpovídali najednou. Pak každý jednotlivec mu cvrlikal, až to bylo dobře.

Čekal jsem až odešli a šel jsem také domů.

Druhého dne přišel ke mně hoch hned časně ráno a ptal se mne:

„Nepřijal bys nás za junáky?“

„Koho vás?"

„No, já mám už družinu cvrčků a ještě kluci přijdou.“

Smluvili jsme co a jak a šli každý po svém.

V umluvenou hodinu přicházím na určené místo. Čekají mě 32 chlapci a volají tiše na zdar. Stojí v polokruhu kolem připravené hromady chrastí. Kladu kol ohniště kameny a stavím pěknou pyramidu. Pak chlapci usedají, já zapaluji vatru a hovořím. Zkoušíme zpívat. Trochu to jde. Mluvím o junáku. Všichni budou junáky. Co prý mají dělat? Říkám jim, že jsou-li dobrými kluky, jsou už napolovic junáky. Mají radost a chlubí se, co kdo vyvedl. Je to někdy velmi veselé.

Povídám, že opravdu někteří vykonali junácké skutky a zaslouží orlích per. Úžas a ticho. I já mlčím. Po chvilce: „Jakých to orlích per?“ ptají se. Vysvětluji a hned říkám: „Tak co, komu byste dali orlí pero?“

Rozhodli celkem velmi spravedlivě, ale já mnoho ještě sám doplňuji a vysvětluji.

Nejvíc per má můj známý chlapec. Září mu oči. Vzpomíná ale, co jeho kamarádi ještě dokázali, aby také dostali orlí pera.

A tu já na to naváží a hovořím přímo o něm. Chlapci souhlasí se mnou, že je to od něj „moc“ pěkné, když je přivede do junáctví. On ale odráží, že já jsem mu to všechno pověděl. Nedal jsem se a počítal jsem: „Já jednoho a ty třicet a jednoho. Kdo tedy víc?“ — „No, ale když ty jsi mi to tak pěkně řekl, že jsem to všem mohl říci.“

Přeme se, ale on podléhá a já navrhuji, aby za to všechno, co už dokázal, dostal jméno. Všichni chlapci vyskočili a spustili slavný rámus. On je ale zarazil: „Když už myslíte jako vůdce a souhlasíte s ním, tak aspoň cvrňolejte jako cvrčci.“

„A my nejsme cvrňolové, nebudeme cvrňolat. To tys cvrňola, tak cvrňolej.“

Cvrňola! Cvrňola! To se teď opakuje ještě s větším rámusem. Začínám mluvit, chlapci usedají. Já se přidávám k chlapcům a říkám: „Tys nejdřív způsobil, že chlapci byli veselí a cvrlikali jako cvrčci a dneska jsi z nich udělal skutečné cvrčky a dneska jsi první cvrlikal a všem se to líbilo. Je vidět, že tvoje jméno má býti památkou na dnešní den. Za chvilku budou tě jmenovat Cvrňolou a tak budeš už doopravdy junákem.

Frant. Kupka.

PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA KRÁLÍKA, JAK JEJ SÁM NAPSAL.

Ano, králík sám psal toto a o sobě samém nejstarším písmem na zemi, jímž jsou stopy vlastních nohou.

V únoru 1885 jednoho jitra, když lehounce napadal sníh, toulal jsem se lesy severně od Toronto, když jsem přišel na něco, u čeho se vždy zastavím a podívám – čerstvé stopy zvířete. Byly to stopy amerického králíka i sledoval jsem jejich kličky se vzrušením a zájmem. Začínaly pod malou haldou chrastí (a); lože z hnědého listí prozrazovalo, že zde odpočíval, než začalo sněžit. Vyskočil ven, když sníh přestal padat (b), neboť stopy jsou ostré a velmi nápadné. Vizte obě dlouhé stopy zadních nohou a V předu malé dva otisky předních nohou; za tím jest znamení ocásku, prozrazující, že na něm seděl.

Pak se něčím poplašil a utíkal (c), neboť nyní zadní jeho nohy jsou otištěny před předními, jako u většiny skákavých čtvernožců. Čím rychleji zajíc utíká, tím dále vpřed dostanou se tyto zadní nohy.

Viz dále, jak kličkoval sem a tam, křížem krážem, mezi stromy, jako by se namáhal uniknouti nějakému obávanému nepříteli (c, d, e, f).

Ale jakému nepříteli? Není tu jiných stop a přece tak divoký trysk.

Myslil jsem už, že králík se zbláznil, že prchal před vymyšleným nepřítelem; snad jsem byl na stopě březňáčka (březnového králíka). Ale v „g“ jsem nalezl na stopě poprvé několik kapek krve. To mně napovídalo, že králík byl v skutečném nebezpečí, ale nikterak nedávalo klíče k jeho poznání. V „h“ jsem nalezl více krve a v „j“ byl jsem znova vzrušen, neboť zde, právě po obou stranách stopy králíkovy, viděl jsem znamení podoby roztažených prstů a bylo mi jasno, že to jsou otisky velkých křídel. Králík prchal před orlem, sokolem nebo sovou. Asi dvacet metrů dále v „k“ nalezl jsem ve sněhu zbytky nešťastného králíka, z části sežraného. I poznal jsem, že orel to neudělal, neboť by byl odnesl tělo králíkovo pryč, nesnědl ho zde. I musel to být sokol nebo sova. Ohlížel jsem se po něčem, co by mi o tom více povědělo a odpovědi se mi dostalo. Právě u zbytků králíkových byla veliká ptačí stopa se dvěma prsty do předu a dvěma do zadu, jež mi pravila, že tu byla sova a že ona tedy byla tím vrahem. Kdyby to byl sokol, stopa byla by, jak vidíte ji nakreslenu v levém rohu, tři prsty vpřed a jeden vzad, kdežto sova obyčejně klade nohu s dvěma prsty vpřed a dvěma vzad, jak na náčrtku je vidět. Tedy byl jsem jist, že to bylo dílem sovy. Ale které sovy? V tomto údolí žily dva, snad tři druhy sov. Chtěl jsem to věděti přesně a hledaje další vysvětlení, nalezl jsem na stromečku vedle velké, měkké prachové péro soví (m) se třemi hnědými příčnými pruhy; což mně dosvědčilo, že tu byla nedávno Pruhovaná čili Křiklavá Sova a že ta pravděpodobně byla vrahem králíčka.

Vypadá to jako vypravování Sherlocka Holmesa zvířat — povrchní povídání, jehož zřejmost je podmínečná. Avšak právě co jsem si dělal tyto poznámky, kdo nepřiletěl lesem jako sova sama, zpět, aby se znova nasytila, beze vší pochyby. Snesla se na větev právě nad mou hlavou, sotva tři metry nad zemí a podala mi nejlepší důkaz, jako bych byl očitým svědkem vskutku, že vše, co jsem shledal ze stop a znamení ve sněhu, bylo úplně správné.

Neměl jsem tenkrát kamery, ale měl jsem svůj náčrtník a když si sedla, nakreslil jsem si obrázek, který dnes visí mezi mými obrazy, jež neprodám.

Zde tedy máte kapitolu divokého života, kterou žádný člověk neviděl, kterou nemůže člověk viděti, neboť přítomnost člověka by tomu zabránila. A přece víme, že je pravdivá, neboť jest napsána králíkem samotným.

Máte-li vidoucí oči, dovedete čísti mnoho podivných a vzrušujících událostí psaných pro vás ve sněhu, v blátě i v písku a prachu.

E. T. Seton.

Liga Lesní Moudrosti chce dáti naší mládeži ideál člověka tělesně silného, důstojného, jemného, ukázněného, šťastného může-li pomáhati, vyzbrojeného pro nepředvídané okolnosti, moudrého cestami lesa, stykem s lidmi, takového celkového vzdělání, že se může snadno státi odborníkem, kde je toho potřeba a naplněného takovým náboženstvím, jež činí jej žádoucím a potřebným dnešku.

OBŘADNÍ ROUCHO.

Táborové obřadní roucho jest něco, co každý může míti a sám si zhotovili. Může býti každé barvy, šedé, žluté, oranžové nebo červené. Nejlepší jest světlé žlutavé. Velikost 1½ x 2 m, látka buď vlněná, bavlněná, hedvábná nebo smíšená. Moje roucho jest z bavlněné látky pokrývek.

Roucha tohoto se užívá jako zástavy (praporce) k dekoraci na stěnu, jako osobního obleku, nebo pokrývky na spaní. Pro prvý účel má na horní straně přišity kličky, pro druhý má otvor pro hlavu, t. zv. otvor „poncho“, t.j. je rovně prostřiženo nahoře (hh) a pro poslední účel jest tento otvor opatřen dvěma knoflíky nebo tkaničkami, aby se mohl stáhnout. To jest jeho užitečnost. – Ornamentální jeho výzdobou jsou znaky a pamětihodnosti na něm vymalované neb vyšité. Ačkoli každý majitel si roucho vyzdobí dle svého, tyto znaky na něm bývají skoro vždy: čtyřnásobný oheň (Svastika) obyčejně vprostřed, štít lesní moudrosti, totem majitelův, symboly činů a stupňů majitelem získaných. K tomu přimaluj malebné vzpomínky na velké události nebo tábory, jež jsi zažil.

Nejsnáze si vymaluješ roucho barvami na látku.

Oblíbený způsob a krásnější jest použíti appliqués barevných látek.

Nejkrásnější jest vyšíti si roucho hedvábím nebo bavlnkou. Ale to dá mnoho práce i stojí mnoho peněz.

Roucho obřadní bude nejlépe poříditi si teď, poněvadž dlouhé večery podzimní vám dají dosti času pěkně si je vyzdobit. Ostatně užívá se ho po celý roční čas, v zimě jako roucha ke sněmům uvnitř místnosti nebo k výzdobě stěn.

Roucho, které vidíte na obrázku, smí nositi pouze sagamore, má 24 per ve středním kruhu.

E. Th. Seton.

O PŘÍČINÁCH STÁRNUTÍ A SMRTI ROSTLIN.

Stáří a posléze smrt je zjevem všeobecně biologickým. Všichni ústrojenci pro různě dlouhé době umírají. Rodiče svými znaky žijí dále v potomstvu — život po této stránce jest věčný – jeho kontinuita jest tím dána. I člověk umírá a od nejstarších dob myslitelé a badatelé různých národů zabývali se příčinami smrti a otázkou prodloužení života. Vzpomínám toliko ruského učence Mečnikova, Hufelenda, který již roku 1832 vydává svou makrobiotiku čili umění prodloužitilidský život. Myšlenka objevuje se již u nejstarších národů a nalézá svůj výraz v přípravě těch nesčetných nápojů, „elixírů života“, připravovaných čaroději. Vzpomeňme na mýtický „nápoj nesmrtelnosti“ starých Číňanů.

U nejnižší skupiny ústrojenců nemůže býti řeči o přirozené smrti idividua, ježto jediná buňka obstarává tu současně růstovou i pohlavní funkci. Toliko u rostlin vícebuněčných jsou buňky tělové smrtelné, kdežto pohlavní buňky zůstávají nadále nesmrtelnými. Pohlížíme-li na smrt z hlediska vývojového, vidíme, že se objevuje na zemi teprve vznikem ústrojenců mnohobuněčných jako nutný důsledek dělby práce. — Obmezené trvání života jednotlivcova má za následek možnost rychlejšího přizpůsobení se životním podmínkám a tím konec konců jsou dány stupně, po nichž kráčí vývoj.

O příčinách stárnutí rostlin bylo již vysloveno více hypotes, které většinou mají tu vadu, že zaměňují příznaky za příčinu a z jediného faktu činí pak se nesprávný závěr pro všechny ústrojence.

Rostliny dožívají se dle druhů rozmanitého stáří. jestliže si všimneme života jednobunečných — bakterií — vidíme, že mateřská buňka dělí se ve dvě stejné dceřinné, z nichž každá když doroste velikosti buňky původní opět se dělí ve dvě stejné poloviny a tak stále, takže s Weismannem můžeme mluviti o nesmrtelnosti jednobuněčných.

Zcela jiné poměry nastávají u vyšších druhů rostlin. Mnohé houby, jako na příklad plísně, žijí pouze několik dní, mnohé plevele jarní (osivka jarní) pouze několik týdnů. Stromy některé docilují však vysokého stáří. Z našich jedle má průměrný věk 300 až 350 let, smrk 400 let, modřín 500 let, kaštan 700 let, dub 1500, lípa 2000 let a tis 3000 let. Objevnými plavbami ve století XV. byl na ostrovech Kanárských na Tenesiffé u Osotavy zjištěn prastarý dračinec (Dracaena draco), kterému domorodí Guanchové prokazovali posvátnou úctu a když v XVIII. stol. Alexander v. Humboldt tam zemřel, měřil se objem 15 m. R. 1868 byl vichřicí vyvrácen a části jeho těla převezeny do botanické zahrady v Kenn u Londýna. Stáří památného toho dračince bylo odhadováno na 6000 let. Proslulí jsou také velikáni v říši rostlinné, „mamutí stromy“ (Sequia gigantea) V Severní Americe v Yellowstenském parku a v Jižní Kalifornii.

Stáří těchto pamětníků dávno zašlých kultur bylo odhadnuto na 3000 let i více. Výškou předstihují mamutí stromy toliko obrovské kmeny australských blahovičníků (více než 120 m). Díváme-li se na takového úctyhodného starce, musíme si uvědomiti, že na něm vše není tak staré jako individuum samo. Drobnohledným zkoumáním snadno zjistíme, že toliko část pletiva skládá se z živých buněk, většina však je mrtva, takže strom nám vlastně představuje a může býti srovnáván s ruinou, na níž bují ještě sice život, ale v celku je již mrtvou.

(Dokončení)

DOMÁCNOST

(Housekeeping.)

Od té doby, co první žena jeskynní ve své touze po kráse – jejíž dvě složky jsou čistota a pořádek – svázala několik větviček a udělala koště, bylo koště znamením hospodyně. Od té doby – od jeskyně až k zděnému domu – ženy věnovaly se úkolům, jež ukládá domácnost: pečování o věci, jež rodina potřebuje, aby byla silná, čistá, zdravá, šťastná a užitečná. Potrava, odívání, zařízení bytu, zdraví, štěstí, náboženství; to jsou zájmy ženy v domácnosti. Domov je základem společnosti. Je-li dobře obstaráván, členové jeho jdou do světa silni a připraveni k boji, vítěznému boji a když domácí život jest ubohý a nepořádný, boj obyčejně vůbec není bojován; jsou poraženi dříve, než začnou. V domově soustřeďují se největší radosti a největší strasti.

Dívka Lesní Moudrosti jistě najde mnoho milých příležitostí ve své touze býti užitečnou, avšak domov zajisté bude jednou z nejvítanějších příležitostí.

(Ze Setonovy Příručky Lesní Moudrosti pro dívky.)

NŮŽ A SEKERA ČI ŘEZÁNÍ A SEKÁNÍ.

(Dokončení.) Užívání sekerky.

Dobrý táborník pozná se podle své sekerky; je-li vždy ostrá a chována v pochvě, když se cestuje, jest majitel dobrým táborníkem. Většina pravidel pro nůž hodí se na sekerku.

Nikdy sekerkou nerozbíjej kámen nebo nezarážej sekerku do polena tluče do ní jinou sekerkou nebo něčím kovovým: použij dřevěné palice, je-li třeba sekerku zaraziti, jako na příklad při štípání hole.

Chceš-li rozštípnouti sekerkou trám, vždy si naznač čáru, podle které budeš štípat. Špičatíš-li hůl, dělej to se čtyř stran a to první a třetí, druhé a čtvrté; takže je pak na každém průřezu podoba čtverce.

Zřejmým znamením nezkušenosti jest, když táborník hází sekerkou na stromy atd., aby viděl, zarazí-li se. Zlomená čepel, zlomená rukověť a poraněný strom jsou neodvratnými následky a při tom velká možnost vážné nehody.

E. Th. Seton.

Knihy lesní moudrosti.

Domino. Román stříbrné lišky. Napsal Ernest Thompson Seton. Vydal B. Z. Nekovářík. Cena 12 Kč. — K „Dětem divočiny“ a „Veveřici“ důstojně se řadí Stříbrná liška. Je to jedna z nejkrásnějších biografií zvířat, jež Seton napsal, poutavá a odhalující mnoho tajemství přírody. Je to vlastně přírodopisný obrázek. Ale Setonův přírodopis je vždy kus života, v němž jako by srdce Matky Přírody se nám otevíralo, srdce radostně bijící životem, ale často bolestí, lidskou ukrutností. Junáci musí čísti tuto knihu a míti ji ve své knihovně.„Duše Indiánova“, Napsal Charles Eastman-Ohieysa. Vydalo nakladatelství „Sfinx“. Naše literatura junácká obohacena byla dílem, jež v knihovně junáka Lesní Moudrosti bude muset být na prvním místě. Vedle Ohieysova „Indiána v mládí“ bude muset každý znát „Duši Indiánovu“. Je v ní mnoho Lesní Moudrosti. Tvořící se náboženství naše jako by tu nacházelo své vlastní zrcadlo. Přirozená mravnost Indiánova jest vyšší, než u kteréhokoliv jiného národa na světě. Povahou svou jest dokonalým vzorem charakteru. Zde jest junákovo světlo a ukazovatel. Indián patří nám tak jako Američanům. Je povinností lidstva, aby napravilo svou vinu, své zločiny, spáchané na těchto lidech tím, že stane se dědicem tradicí jejich. My si jich vážíme a my čerpáme z nich popudy pro svůj primitivní život v přírodě.

Naše tábory.

Pražská jednota (II.) „Kmen Slunce“ tábořil v červenci 14 dní u Lensedel na Sázavě. Kamzíci a Tygři dlouho budou vzpomínati krásných táborových večerů při ohni, zvláště na Husův večer. Hvězdy a vesmír často zaujímaly jejich hovory. Myslící ruce byly pilně: můstek, studánka, lavička, zábradlí, vyřezávané hole byly jich práce. Těla všech jsou pružná a otužilá, získala mnoho síly. Vedl Jarka Skořepa.

Kmen „Stříbrné Luny“ tábořil v srpnu pod šumavskými jezery u paty Špičáku. Byl to studijní tábor IPO ligy LM a účele svého plně dosáhl. Přes 60 krásných diapositivů z táborového života bylo zde získáno, Tábor sám byl velkou ruční prací. Krásné byly potulky kol jezer, výstup na Špičák, Jezerní stěnu, dvoudenní cesta Bavorskem. Noční toulka až na Špičák a pozorování hvězd zůstane pohádkou všem. Družiny Severky a Jitřenky (dívčí) nezapomenou na ty večery, prožité u táborového ohně, kdy zpěv junáckých písní střídal se s jodlováním dřevařů za Úhlavou, na ty besedy, kdy Káj, vyprávěč, tiše hovořil. Získáno tam 43 orlích per, z nich nejvíce Káj, Sůča a Božka. Mnoho nového se poznalo. Vedl Lumír s Kájem.

Téhož kmene „Družina Rysů“ prožila v červenci 14 dní putovních v Orlických horách a Krkonoších. Po denních tůrách oddechli si vždy všichni u táborového ohně, ku kterému se vždy sešlo mnoho dělníků tkalců a dlouho besedovali. Těžko se všem pak loučilo. Hoši si přinesli vlastní vyřezané hole a rádi vzpomenou na ty dny. Získali 4 Orlí pera. Vedl Kájoš.

„Sovího kmene“ družina „Kondorů“ v červenci prožila 14 putovních dnů v „Českém ráji“. Vzpomínají na Hrubou Skálu, Klokoče, Rotštýn, Frýdštejn, Rohozec, Malou Skálu. Získali 4 Orlí péra. Vedl Brejla.

Jak žijeme.

Hradec Králové II. Družina „Vlků“ sešla se k slavnosti slunovratu 1. měsíce sněhu v Borovince za východu slunce a vnesla radost do srdce svého indiánským znamením. Na to zahráli hru „Mišimokwa“ a vrátili se bystří a veselí domů, ač zuřila ostrá vánice.

Bratr „Šedý vlk“ odevzdal náčelníkovi Ligy kroniku Smerekovického tábora, jím napsanou, která bude cenným dokladem v našem archivu.

„Děti Živěny“ v Berouně pilně tvoří ve své klubovně. Slavnost slunovratu zimního podnítila junáky k zrobení krásného vrkoče, lampionů a sochy boha Slunce.

Kmen „Psohlavců“ v Hořovicích koná své besídky jednou týdně. K slunovratu zrobili si za pomoci br. prof. Živce pěkný vrkoč. Rozšiřují hodně „Vatru“. Kmen je v čele akce pro postavení Smetanova pomníku v Hořovicích.

Kmen „Bratrství kalicha“ v Č. Budějovicích má se čile k životu. Konají zimní vycházky do přírody a týdně pracovní schůzky. Nedávno složili 4 hoši obřad tabú a budou za nedlouho prohlášeni za junáky. Kmen „Maxmiliána Hošťálka“ v Žatci konal svůj slavnostní sněm o vánocích za přítomnosti jednatele Ligy. Oslaven byl slunovrat a uvažováno o další junácké práci v Žatci.

Kmen „Ondrášův“ v Líšni u Brna. uspořádal koncem minulého roku výstavku junáckých prací, která vzbudila živý zájem veřejnosti, hlavně učitelů. Jdou dobře stezkou Lesní Moudrosti.

Náčelnictvo Berounské župy, radilo se koncem měsíce dlouhých nocí v Žebráce o prohloubení a rozšíření hnutí v okruhu župy. Vydán hlasatel kmenům „Pupenec“ a dán podnět k oslavě zimního Slunovratu.

„Šedí vlci“ v Jičíně, nedávno založení, našli již naši stopu. Mimo vycházky robí loutkářské divadélko a loutky. Půjdou pak hrát dětem do okolních vesnic, aby získali peněz na knihovničku. Vydávají malovaný časopis „Jitro“.

„Táborité“ v Moravské Ostravě získali krásnou klubovnu. Pracují velmi čile a připravují se na sněmovou výstavku.

„Tolstého“ jednota v Praze - Michli otevře zanedlouho svou zděnou klubovnu, kterou si od základu až ke krovu sami zrobili. Schází se každé neděle k družnému besedování.

Jindřichohradečtí získali také klubovnu, ve které pilně ruce junáků stále něco kutí. Besedy a sněmy konají pravidelně s pestrým obsahem.

Jednota „J. A. Komenského“ v Přerově konala nedávno svůj výroční sněm a zvolila nového náčelníka. Nyní pořádá školu Lesní Moudrosti a časté sněmy. Chtějí co nejvíce rozšířit Vatru.

Družina „Černých Vlků“ v Příbrami pořádala v prosinci malou, ale zdařilou výstavku svých prací.

Družina „Stříbrných lišek“ v Příbrami našla si na „Vraním vrchu“ svou poradní skálu s kamennou chatou, kde sněmují a odkud konají výlety. Studuji hvězdnou oblohu. Obě družiny si živě dopisují s družinou „Sobů“ z Prahy.

Kmen „Bílého Tesáku“ ve Veleslavíně pořádal domácí slavnost slunovratovou s br. učitelem Knížkem. Orlí pero si zasloužil br. Slávek. Hleďte, ať Vlka dohoníte!

Jednota Praha II. Sbratřeny kmeny „Slunce“, „Stříbrné luny“ a „Soví“. Život všech jest radostný a pilný. Již od časného jara sobotu co sobotu rozjížděly se družiny do lesů hledati Krásu a Lásku. Našly ji. Vracejíce se, byly vždy naplněny Sílou znovu poznanou a nadšeny Pravdou. Kroniky se pestřily a jsou bohaté. Každý kmen měl svůj delší tábor, tak družiny Kamzíků a Tygrů 14 dní na Sázavě, družiny Severky a Jitřenky (dívčí) 10 dní na Šumavě, družina Rysů 14 putovních dní Orlickými horami a po Krkonoších, družina Kondorů 14 dní putovních „Českým rájem“. Vánoce prožily družiny Rysů, Včelek a Kamzíků na Železnobrodsku, kde šťastně propracovaly se zasněženými a neschůdnými Stezkami Palackého a Riegrovou. Získaly obdiv turistů a obyvatel. Na podzimním sněmu zvoleno nové náčelnictvo jednoty opět s Lumírem v čele. Zřízení jednoty i kmenů odpovídá kmenovému zřízení LLM. Vatru odebírají všichni členové jednoty. Jednotlivci bylo dosud získáno na 160 orlích per. K jarní výstavce předloží každý člen nejméně dvě své ruční práce.

Kmen chlapců v „Domě dětství“ v Krnsku vstoupil do Nového roku při domácí slavnosti v nových šatech. Jímavé zvuky hudebních nástrojů rozradovaly duše naslouchajících dětí.

O kroji vydali jsme pěknou brožurku. K tisku upravil ji „Šedý Vlk“ z Příbramě. Za obnos Kč 2.— zasílá ji administrace Vatry.

Nové kmeny v Teplicích - Šanově, Kolíně a Hředli u Rakovníka zaslaly žádost o zapsání do Ligy. Byly přijaty a podrobeny měsíční zkoušce. V té době musí dokázati, že jich zájem o hnutí je opravdový. Dokáží-li toho, budou jim po měsíci vydány legitimace a po získání alespoň 1 orlího pera, odznaky. Vítáme je k práci. Tímto způsobem budou nadále přijímány všechny nové kmeny.

Župa „Svantovítova“ v Brně konala výroční sněm 1. měsíce sněhu. Sněm posílil znovu naše hnutí na Brněnsku. Starostou župy zvolen prof. Dr. Hübner.

Z náčelnictva Ligy Lesní Moudrosti.

Všem kmenům!

Posledním číslem minulého ročníku přestala „Vatra“ vycházeti jako měsíčník, protože Federace čsl. Skautů vydávati bude společný list Federace „Průkopník“, jehož I. číslo vyjde v únoru t.r. Vedle bohatého obsahu, illustrovaných článků a různých rubrik, bude míti v „Průkopníku“ každá složka Federace svůj vlastní věstník organisační.

Směry, jimiž se dosud řídí sdružení ve Federaci čsl. skautů budou se vzájemně prostupovati a tříbiti, což přispěje jistě jednotnému nazírání na úkoly Federace. V redakční radě zastoupeny jsou všechny skupiny. Duch Setonovy a Hargraweovy Lesní Moudrosti spolu se směrem skautingu socialistického bude výrazem nového listu. Redakcí pověřen br. ing. J. Štych, předseda Federace čsl. Skautů.

Záleží nyní na Vás, abyste se přičinili o jeho největší rozšíření a věnovali mu stejnou péči, jakou prokazujeme dosud Vatře, která nadále vydávána bude ve lhůtách dvouměsíčních.

Náčelnictvo Ligy Lesní Moudrosti v Praze.

Dostaly všechny kmeny (družiny) Hlasatele číslo 30. a číslo 31.?

Některé kmeny a jednoty neohlásily dosud ústředí výsledky svých zářijových voleb náčelnictva svého. Se zimní rovnodenností zahajujeme vždy svůj nový junácký rok. 5 jarní rovnodenností konají se volby náčelnictva Ligy. Letos stanoveny jsou tyto volby (valná hromada) na den 23. března o 9. hod. ranní do sálu Legie Malých, Praha-VII. V předvečer junácká beseda na uvítání. Súčastněte se všechny kmeny aspoň jedním důvěrníkem. Volí všichni junáci!

Opatřte si známky na legitimace za nové čtvrtletí 1924.

Archiv Ligy převzal br. Rybář z Družiny Sobů v Praze. Pošlete své pamětihodné věci pro povzbuzení všech.

Žijete všichni s Vatrou? Napište nám, která družina jste udělala krmítka pro ptáčky a kam jste je umístila. Která má již svou sbírku kůry a větviček. Co jiného sbíráte? Máte mechovou zahrádku? Kvetou vám již hyacinty doma? To vše bychom rádi věděli, abychom měli radost, že s námi žijete.

Pište náčelnictvu nebo redaktoru „Vatry“ častěji o všem, co žijete.

Z administrace.

Plňte řádně povinnosti k „Vatře . Své „Vatře”! Starejte se o její největší rozšíření. Oznamte nám ihned adresy lidí, na něž zaslati můžeme ukázková čísla. Získávejte nové předplatitele zejména z řad praktických paedagogů (učitelů a profesorů). Máme ctižádost růst, růst ale organicky. Mnoho lidí nás však dosud nezná a neví o nás. Rozšiřujte proto knihy Lesní Moudrosti, Setonovy povídky o zvířatech v originálním vydání. Jsou velmi levné. Zašleme je každému, kdo o ně dopíše. Nechť není jediný kmen, který by je neměl ve své knihovničce.

Účty za I. ročník „Vatry“ vyrovnejte do konce tohoto měsíce.

Pomozte nám obstarati inserty do přílohy insertní. Sazebník a podmínky v nejbližším oběžníku.

Budete-li pohotoví a pořádní, vzplane Vatra k radosti nás všech častěji.

Československá Liga Lesní Moudrosti. Junácká Obec Psohlavců a Horních Chlapců.

F. Kupka, místonáčelník — Praha-VII., Plynárenská ulice (Legie Malých).

Jaroslav Šimsa, tajemník — Praha-II., Václavská 6.

Evžen Schart, jednatel — Praha, Vinohrady, Erbenova II.

---

Zimní číslo (2).

Obsah: M. Seifert: Poselství. – F. J. Gould: Pozorovatel. — J. Wolker: Žák. – Lesní věda v zimě. — Orlí péra v městě. – Fr. Kupka: Slunovrat. — Lída Durdíková: Jambova smrt. — Seton: Svišťův den, druhý únor. — Fr. Kupka: Cvrní, cvrní, cvrnk, cvrk… — Seton: Příběh ze života králíka. — Seton: Obřadní roucho. — Vikt. Jedlička: O příčinách stárnutí a smrti rostlin. – Domácnost. — Seton: Nůž a sekera. – Knihy Lesní Moudrosti. — Naše tábory. — Jak žijeme.

Obálka: Ze světa. — Z náčelnictva L.L.M. – Z administrace.

Obrázky v textu: J. Panuška: Chrám. – Orel Zuni. — Svišť. — Pištec. — Ze života králíka. — Obřadní roucho.

---

The Woodcraft League of Cžechoslovakia.

Frant. Kupka, vice-president — Praha-VII., Plynárenská, ul. (Legie Malých).

Jaroslav Šimsa, secretary — Praha-II., Václavská ul. 6.

Evžen Schart, executive secretary – Praha-Vinohrady, Erbenova ul. 11.

---

The fire of Woodcraft no. 2.

Contents: M. Seifert: The message. – F. J. Gould: The observer. – J. Wolker: The scholar. – The Woodcraft in winter. — Eagle feathers in the town. – Fr. Kupka: The winter solstice. — L. Durdíková: The death of Jamb. – Seton: The woodchuck's days. — Seton: From the life and the hatchet. — Seton: The ceremonial robe. – The housekeping. — The books of Woodcraft. — From the Headquarters. – How do we live.

The cover: From the world. — From the headquarters.

---

Vatra Lesní Moudrosti. Časopis Čsl. Ligy Lesní Moudrosti. Vychází čtyřikrát do roka. — Předplatné Kč 10,– ročně. — Redaktor Miloš Seifert, prof. gymn. t. č. Mukačevo, Podk. Rus. Zodpovědný redaktor Fr. Kupka, učitel Legie Malých, Praha-VII., Plynárenská ul. — Administrace Josef Fišer, Žižkov, Lipanská 4. Nákladem Čsl. Ligy Lesní Moudrosti. — Tiskl A. Novotný, Žižkov, Břetislavova 31.

---