Duch lesů, 1922 (kniha)

SEIFERT, Miloš. Duch lesů. 1. vydání, Praha: Federace čsl. skautů, 1922.

Brožovaných 69 stran formátu B6 (12.5×17.6cm)

Počátkem ledna 1922 dostal Milošem Seifertem balík z USA, ve kterém bylo kromě materiálů The Woodcraft League of America také textem Setonovy veřejné zpovědi, publikované v prosincovém čísle časopisu “The Century” roku 1921, ve které autor vylíčil jak vnímal prostředí, ve kterém vyrůstal a na konkrétních případech demonstroval svoji představu o woodcrafterské výchově.

V průvodním dopise Seton zůraznil význam svého článku pro pochopení woodcraftu, proto Seifert neváhal a okamžitě začal s překladem, aby jej mohl co nejdřív publikovat. Připojil k němu též několik dalších věcí, takže kromě Setonova článku sborník s názvem Duch lesů obsahuje:

• Překlad biografického článku o Setonovi z magazínu amerických přírodovědců “The Mentor” (vyšlo v USA 15. června 1919)
• Překlad příspěvku “Podstata zálesáctví”, předsedy odboru pro práci s hochy Bena S. Nashe, který měl být přednesen na sněmu v Trentonu r. 1918
• Překlad článku tehdejšího výkonného tajemníka The Woodcraft League of America - Philipa D. Faganse s názvem “Poselství zálesácké”
• A Setonovy články “Zkoušky jimiž dokážete kolik je ve vás života”, ”Cit zálesáctví” a ”Stoupání na horu”

Dle data předmluvy (1. května 1922) Miloš Seifert přeložil text během prvních 4 měsíců roku 1922, kdy působil na Ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělovědy coby referent pro skauting. Během té doby byl vystaven neustálým mediálním útokům ze strany Svojsíkova svazu skautů. Seifert totiž stál v cestě Svojsíkovi, který nejrůznějším intrikami usiloval o sjednocení všech organizací sdružujících mládež, aby tak získal monopol na výchovu mládeže v duchu své nacionální mutace Baden-Powellova skautingu. Mezi jím úkolované a nejaktivnější štváče proti Seifertovi patřil hlavně jeho věrný druh Jan Novák, ale našel svoje pohůnky i v oblasti školství.

Nešlo jim jen o to, aby Seifert ze svého postu odstoupil. Což se jim podařilo poměrně brzy, protože znechucený Miloš Seifert, navzdory úsilí a podpoře Bohuslava Vrbenského bezprostředně po vydání knihy Duch lesů, 1922 (kniha) z ministerstva odešel. Chtěli ho psychicky zničit a zdiskreditovat.

Obsah digitalizované kopie, uložené ve zdejším archívu (Index:duchlesu1922.djvu)  

ERNEST THOMPSON SETON

DUCH LESŮ

PŮVOD A PODSTATA SKAUTINGU

Se životopisem Setonovým a programem „Zálesácké Ligy Americké".

Přeložil

MILOŠ SEIFERT.

PRAHA 1922

E. TH. SETON

DUCH LESŮ

ZPOVĚĎ E. TH. SETONA

A JINÉ ÚVAHY O PŮVODU A PODSTATĚ ZÁLESÁCTVÍ (SKAUTINGU).

Přeložil

MILOŠ SEIFERT.

NÁKLADEM FEDERACE ČSL. SKAUTŮ V PRAZE.

SLOVO PŘEKLADATELOVO

Již dlouho u nás ve skautingu jeví se obrodné snahy, které vycházejí z nevyčerpatelné studnice poznání, kterou vyhloubil Ernest Th. Seton svým neobyčejným dílem »The Book of Woodcraft«, svými příručkami »The Woodcraft Manual« a svou obdivuhodnou průkopnickou prací tohoto dnes nejmohutnějšího na světě hnutí mládeže. Ernest Th. Seton jest zakladatelem skautingu, založiv v r. 1902 v Kanadě své »indiánské či zálesácké hochy«, »americké hochy skauty«. Žel, že pravda ta bývá stírána a jeho zásluha a význam zastiňován Baden-Powellem. Nijak neupírám obrovského díla Baden-Powellovi a vím, že jeho uzpůsobením skautingu širokým masám a nalezením formy, kterou mohli přijmouti všichni národové, hnutí právě našlo tak obrovského rozšíření. Avšak Seton propracoval skauting do hloubky a dává mu náplň tak krásnou, že výchovný význam jeho směru je stále víc a více uznáván. V Anglii, ve Francii, v Belgii i jinde již založeny byly organisace, odvolávající se přímo na Setona. Vlna pochopení Setonova skautingu přišla dosti pozdě, zdržena jsouc válkou, jež nepřála dílu míru a lásky, ale přišla přece a dnes uchvacuje všechny národy, takže Seton nedávno mohl nám do Čech napsati tato sebevědomáslova: »Vím, že zvítězím, poněvadž věřím v sílu lidské imaginace.« 

Zdůrazňoval jsem cenu Setonova skautingu v průkopnické práci chudičké a skromné organisace Psohlavců. Napsal jsem a v »Dědictví Komenského« vydal knihu »Přírodou a životem k čistému lidství«, k níž dal mi podnět Seton svými zálesáckými spisy. Jsem rád, že kniha byla od tolika dobrých lidí našich a vychovatelů mládeže i národa pochopena i oceněna. Zběsile se do mne pustil a práci mou zhanobil t. zv. Svaz Skautů. Jejich stanovisko nebylo kritické, ale plné nenávisti. Je. smutné, že takové zjevy se vyskytnou v řadách skautských. A ještě smutnější je, že veřejnost, ba i mládež sama nechává se tak klamati.

Přítomná kniha, třebas není z mého péra a věrně překládá řadu článků amerických, jistě mnohému otevře oči. Uvidí, že jsem nekritisoval nespravedlivě, že ten, kdo skauting na celém světě nejlépe zná i ovládá, Seton sám, nesoudí jinak. Dosud o tomto geniovi mládež u nás málo ví, ačkoliv jemu musí býti vděčna za všechno ono štěstí, které dala jí doba, že může býti účastna onoho blaha býti skautem. Ale kdo Setona jednou pozná, musí jej milovat.

Přál bych si, aby Seton stal se miláčkem českých hochů i děvčat a aby pochopili junáctví tak, jak on je hlásá – jako život v přírodě, studium přírody, hledání krásy, sílu individua – zkrátka zálesáctví.

Zpověď Setonovu »Duch lesů« přeložil jsem na přímou výzvu autorovu. Psal: to musíte čísti,to musíte si opatřiti, abyste pochopili naše zálesáctví. Ta výzva platila všem našim junákům, proto jim knížku předkládám v českém rouše.

Tím zároveň zahajujeme »Knihovnu Zálesácké Ligy Československé«, kterou chceme prohloubit ideově a naplnit prakticky české junáctví. Bylo dost smutné, že všechny informace o skautingu dosud čerpala naše mládež z knih, jejichž duch byl duch ztrnulé anglické šablony a z kterých nemohl vytrysknout nový život. Nový život nového člověka - to jest konečný náš cíl. Jím musí klíčit české junáctví.

V Praze, dne 1. května 1922.

Miloš Seifert.

ERNEST THOMPSON SETON

spisovatel, přírodopisec a malíř zvířat, narodil se v South Shieldsu v Anglii r. 1860. Když mu bylo 5 let, přestěhovali se jeho rodiče do Kanady a zřídili si v západních pralesích domov. Chodil do obecné školy a koleje v Torontu, později navštěvoval Royal Academy v Londýně. Na manitobských rovinách studoval přírodopis a docílil takových znalostí, že byl jmenován přírodopiscem manitobské vlády. V létech 1886 až 1891 vydal dvě knihy o ssavcích a ptácích severních provincií.

Pak následovalo období, kdy studoval umění v Paříži, načež se stal illustrátorem Century Dictionary (Naučného slovníku). Kromě illustrací mnoha knih o ptácích a ssavcích, článků do nejlepších časopisů a řady knih o zvířatech, které napsal, uspořádal více než 3000 přednášek o přírodě. Jeho »Život zvířat severní Ameriky« je populární dílo na vědeckém podkladě, o němž Roosevelt řekl: »Považuji vaši práci za jednu z nejcennějších, jaká vůbec byla kdy napsána o životě amerických ssavců.« 

První jeho povídková práce: »Divoká zvířata, která jsem poznal«, dosáhla za jeden rok deset vydání a nyní je z nejznámějších knih světové literatury o zvířatech. Seton se těší nejširším sympatiím. Snad nikdo neměl hlubšího vlivu naamerické hochy než on, poněvadž učil filosofii života v přírodě a sám byl průkopníkem jeho. Kdosi, aby vystihl jeho činnost, nazval jej »apoštolem přírody«. Přiblížil věci venkova lidu městskému, jakož i dětem městským. Miluje lesy. S obrovským zápalem učí a ukazuje hochům zálesáctví, vědu lesa. Do města přichází jen když musí. Nejšťastnějším je na svém statku, který si zařídil se svou paní. Statek o několika budovách, zahradách, lesích s jezerem a mosty, je zvláštní zajímavosti a kouzla. Je to všecko jedinečné. Seton sám si vypracoval plány pro svoje sídlo a dohlížel na stavbu budov a zakládání parků a zahrad.

Mnohé z toho, co Seton napsal, je líčením Indiána, ideálního Indiána, jako prvního Američana. Představuje způsobem uchvacujícím a staví mládeži svojí země před oči Indiánovu zručnost v ručních pracech a v zálesáctví.

Nejen zpopularisoval věci, kterých je třeba znáti pro život na venkově, ale byl také prvým mužem vůbec, jenž sorganisoval praktickým způsobem práci a činnost hochů na venku. To započal roku 1902, když založil »Zálesácké Indiány«. Samospráva za vedení dospělých a závodění s časem i prostorem byly prvými zásadami jím v té době vytčenými.

Později stal se vůdcem (chiefscout) amerických skautů (boy scouts). V roce 1916 sorganisoval »Zálesáckou Ligu Ameriky« (The Woodcraft League of America), aby sledovala hlavní ideály, jež hlásal na počátku: »Něco věděti, něco dělati, něčím se těšiti v lesích, avždy míti na paměti charakter.« Jako vůdce Zálesácké Ligy praví: »Zálesáctví jest umění žíti.« Tato orgnisace připouští za členy hochy, děvčata, muže i ženy, a chce docíliti, aby si každý uchoval až do stáří duši, která se přikloní cele k matce přírodě. Jako hoch hladověl po znalosti přírody - neměl však knihy, která by jej vedla. Proto prohlásil, že by rád dal dětem příležitost, k tomu, čeho sám neměl. V předmluvě ke svým »Dvěma malým divochům« praví: »Protože jsem poznal muka žízně, vykopal jsem studnu, aby i jiní mohli se napít.« 

Seton pracuje stejně úsilovně na vypracování jednoduché hry pro tábor hochů, jako hledá fakta v přírodě nebo vypracuje plán domu. Nade všechno však miluje zosobňování zvířat, ptáků, stromů, větru a ročních počasí ve svých knihách a vypravováních o přírodě. A protože tyto věci miluje a rozumí jim, učiní je drahými i ostatním, takže i oni začnou je milovati. Některé z knih, které staly se známými všem čtenářům zajímajícím se o přírodu, jsou kromě několika, o nichž jsme se už zmínili, tyto: »Životopis Šedého Medvěda«, »Lobo«, »Rag«, »Matka Liška«, »Život lovené zvěře«, »Medvěd Johny a Drag«, »Hrdinové zvířata«, »Životopis stříbrné lišky«, »Rolf v lesích«, »Divoká zvířata doma«.

Z časopisu »The Mentor«.

DUCH LESŮ

Zpověď E. Thompsona Setona.

Obsahem mé prvé náboženské výchovy bylo, že vše lidské je zlé a zrozeno z ďábla. Oblíbený výklad byl: »Srdce jest plno klamu o všech věcech a beznadějně svévolné« a naprostá zkaženost lidské přirozenosti byla, logickým a přiznaným závěrem.

O nedělích tyto nauky byly předváděny nejúčinněji. Nedělní řád prvních let mého chlapectví, když jsme žili v Torontu, byl: vstávati jak se dalo nejpozději, někdy ve tři čtvrti na osm, čísti kapitolu z bible a nějaký žalm, pak říkati své modlitbičky, každý z nás ve své posteli, než jsme směli slézti. Potom přišlo dlouhé modlení před snídaní, s temnými připomínkami slabosti lidské. Po snídani nastala rodinná bohoslužba. Otec čítal jednu nebo dvě kapitoly z bible a žalmů Davidových a pak všichni klečeli, když četl dlouhou modlitbu končící Otčenášem, kterým se všichni připojili.

»Teď, děti, do nedělní školy,« říkávala pak matka, a my pospíchali do Cookovy církevní misijní nedělní školy na Alžbětině třídě Začínala o půl desáté, byli jsme tam však vždy dříve; matka na to dbala. Když jsme se vrátili, zahnali nás do - presbytariánského kostela, abychomsi poslechli důstojného pana Blanka, jenž ze široka vykládal o horoucích hrůzách světa, do kterého podle všeho všichni máme přijíti. Začal o jedenácté a měl skončiti o půl dvanácté, ale to se nikdy nestalo; vždycky přetáhl a už byla skoro jedna, když jsme se dostali ven. Ještě dnes jej vidím, přísného člověka osobního života bez výtky. V očích jeho byl oheň šílenství. jeho vyznavači tomu říkali inspirace, když kázal o nesmrtelné slávě velkého Kalvína, jenž upálil Serveta na hranici a vyhnal ďábla, který zaujal místo moudrého a milostivého Stvořitele.

Když jsme se vrátili domů, dostali jsme svůj polední oběd po dlouhé modlitbě; pak matka říkávala: »Ať jsi připraven na nedělní školu.« »Býti připraven« znamenalo naučiti se haldu odstavců z toho, čemu později jsme říkali »Čtveráctví Jana Kalvína«, tehdy knihy známé jako »Malý katechism«. Malý! Ten byl pěkně malý!

Ve tři hodiny měli jsme nedělní školu ve sklepení starého – kostela a tam podle předpisu hodinu, ve skutečnosti však půldruhé, byli jsme přemáháni přísným učením své doby.

V pět jsme se tak dostali domů. Otec, pospav si, šel nyní na procházku, vždy přes matčin protest. Tvrdila, dokládajíc se řadou citátů ze Starého Zákona, že jest bezbožné procházeti se v den Sabbathu. »Požehnaný jest člověk… jenž sabbath neznesvěcuje«. Otec odpovídával z Nového Zákona: »Sabbath byl udělán pro člověka a ne člověk pro sabbath«, a odešel pak na krátkou procházku, zanechávaje matku plačící a ohražující se doma. O šesté hodině jsme se sesedli k dlouhé modlitbě a krátké večeři, a v sedm jsme zase všichni byli u tmože důstojného pana Blanka, naslouchajíce jeho hrozným líčením naší nenapravitelné zkaženosti. To mělo trvati jen hodinu, obyčejně však bylo už skoro devět, než jsme se dostali domů. Pak za chvilku matka říkávala: »Tak teď se chopte knih.« Každý z nás – bylo nás třináct dětí – měl svou vlastní bibli a zpěvník. Když pročetl asi dvanáct písní a dvacet tři žalmy, říkával otec: »Teď budeme čísti Slovo Boží kapitolu« tu a tu. Čítával dva verše a soused jeho také dva, a tak dvakrát kolem. Po té všichni poklekli, svými unavenými, ospalými nosíky otírali lak židlí zatím co otec četl jinou dlouhou modlitbu a skončil »Otčenášem«.

Pak matka říkávala: »Teď děti, do postele, a nezapomeňte na své modlitby.« Ano, zase nové, s jinou kapitolou z bible, než jsme se odvážili svěřiti se polštářům.

Je-li kdo nasycován nějakým názorem nebo naukou dnem i nocí, rok za rokem, rodiči neposkvrněného karakteru a opravdovosti, jest jisto, že musí býti jimi nasáknut; barva trochu přece vždy chytí. A v nejednom z mých devíti bratrů se tak stalo. Já jsem nevěřil, že každá prostá přirozená věc, kterou jsem potřeboval dělati, byla špatná; já jsem neměl rád den Sabbathu, jenž byl učiněn strašným pekelným ohněm citátů a kázání. Neviděl jsem nic nesprávného v tom, když jsem šel dívati se na ptáčky a květiny o Sabbathu, o nic více než jiný den. Cítil jsem potřebu býti mezi divokými věcmi lesa; měl jsemraději ptáky a květiny než kostely a katechism. Jásal jsem radostí nad novým ptáčkem, stopou medvěda mývala, nebo jiným znamením divokého života kolem nás. Toužil jsem znáti více z těchto věcí a říkalo se mi, že takové triviální věci jsou nehodny lidské bytosti s nesmrtelnou duší, která má býti spasena. Raději prý se mám držet svých knih a obraceti své myšlenky k onomu světu. Jaký div, že, poněvadž jsem byl obyčejně zatracován, rostl ve mně stále silnější odpor?

Když konečně vnitřní vzdor se vzchopil k činu, stál jsem proti silnějším mocím než byla má vlastní a zakusil jsem zdrcující porážku. Proto když ve věku osmnácti let šťastně jsem mohl opustiti domov, šel jsem rád, jako někdo, kdo opouští život ve vězení, aby vkročil na volný vzduch.

Nějaký čas žil jsem jako student sám v Londýně a nalezl jsem tu knihovnu v Britském Museu, kdež jsem objevil klíč k světu volné přírody. Nesnilo se mi nikdy, že jsou knihy plné tak drahocenných věcí, po nichž jsem žíznil. Avšak skutečný život můj nastal, když jsem opustil Londýn, abych odešel do stepí a tu v širém prostoru Západu, kde všecko bez odporu bylo normální a přirozené, odtrhl jsem se od strašného učení, jež zatemnilo mé dětství, abych. se naučil něco ze skutečnosti života a lásky.

Tu mé přirozené pudy našly svobodný svůj cíl, širé pole, stále se rozšiřující pole. Byl jsem jako jestřáb, který unikl z klece, a když konečně přišlo štěstí možnosti létati, sotva jsem věděl jakrozestříti křídla. Já, jenž jsem se krčil ve vězení, byl jsem najednou na Západě; vysoko vzlétaje, raduje se z azuru.

Opět a opět jsem přicházel k podivnému tomu paradoxu: mé pudy, které nyní ovládly můj život, byly lepšími vůdci než můj rozum.

Když jsem cestoval a setkával se s lidmi světa, shledal jsem se s mnohými, kteří měli právě takové sklony jako já.

Jak to přijde? Nejsou-li naše pudy zrozeny z nás, neboli z ďábla v našich srdcích, a není-li naše rozumování, náš výcvik, naše výchova, náš domov spásou?

»Narodili jsme se hříšnými?« »Jest každý lidský popud přímým vnuknutím ďábla?« To byly otázky, jež mne nechtěly opustiti. Všecko mé dřívější vychování pravilo »ano«. Všecky mé pudy říkaly »nikoli« Víc a víc jsem začínal věřiti svým pudům. Den po dni jezdil jsem rovinami, vršky míjely, býci a divoká zvěř pádila pryč, a jak jsem jezdil, uvažoval jsem. Pomalu, velmi pomalu, přišlo světlo a toto vzal jsem za pravdu: rozumování jest pouze osobní názor, jistě zkřivený a odstíněný výchovou v mládí. Pudy jsou nashromážděnou zděděnou moudrostí praotců nás všech, tvůrčí moudrostí, jež vedla lidské plémě. A vždy jsem se setkával s více lidmi, jejichž pudy byly dobré a rozumování bylo špatné, až se mi zdálo, že skoro všechno lidstvo jest na tom tak jako já.

Pak, když šel jsem za tímto bledým, probouzejícím se svítáním na východě, za růžovou zářítoho, čím byla mně osobně mnou objevená myšlenka, vzešlo slunce pro mne. V Emersonovi jsem četl: »Jsi-li z dobrého rodu, odlož své uvažování a svěř se neomezeně svým pudům, a nepůjdeš špatně.« Nyní jsem mohl jasně viděti kraj, kterým jsem tápal. »Jsi-li z dobrého rodu… svěř se svým pudům.« Není-li to celá myšlenka, na níž spočívá demokracie? Instinkty vyspělého lidu jsou moudřejší než moudrost jejich dočasných vůdců. V tom vězí snad tajemství Lincolnovy velkosti. Byl tlumočníkem instinktů velkého národa. Znova a znova se utkával se zákonným jeho vedením, poněvadž cítil, že mravně správné východisko tu bylo, avšak zákon nesprávný. Tak jsem slepě se dotápal své cesty k myšlence, kterou Emerson a Lincoln rovněž žili, že lidské pudy jsou silou, jež stvořila rasu, moudrost všech, kteří byli před námi. Zajisté myšlenka, že tyto Bohem vštípené popudy by byly hříšné, zrodila se z tupé nevědomosti lidského ducha.

Tak dlouhou, tvrdou cestou veden jsem byl k nové myšlence, posléze opravdové úctě ke každému silnému, hluboce zakořeněnému lidskému pudu, k poznání, že pudy jsou mocnou silou pravidelně tvořivou, ale za špatného vedení snad i rušivou, nádherným divokým ořem, jenž musí býti opatřen postrojem a navyknut uzdě, ne však zahuben.

Instinkty se staly mou vlastní duchovní spásou, právě tak jako instinkty byly spásou lidského plemene. Viděl jsem své vlastní chlapectví nyní jasně nazpět. Tvrdili mně a já jsem tomu věřil, že jsem nezbeda. Věděl jsem nyní, že jsembyl pouze zdravý, normální chlapec, bouřící se proti nezdravému, abnormálnímu okolí.

Pokud se mne osobně dotýče, toto poutníkovo stoupání od zákazu k instinktu jest věcí dávné minulosti. Byl to osobní boj. Bojoval jsem jej na vlastní pěst. zvítězil jsem, avšak osmnáct let svého života žil jsem v soumraku kázání, že nesmím věřiti svým přirozeným a zdravým pudům. Od té doby dostali jsme se k daleko zdravějšímu a jemnějšímu oceňování lidské přirozenosti, avšak vzrostl také dnes do tisíců počet těch, kteří dnes se dívají tváří v tvář problému, který mne vzrušil tehdy – problém přelomu umělkovanosti a návratu k normálnímu a zdravému životu těla a ducha.

Vždycky mne dojímala duchovní pustota oněch prvních osmnácti let mého života, ponížených a znetvořených. Přál jsem si, abych všem chlapcům a děvčatům pomohl k ráznému přelomu věcí, jež já tak pomalu a bolestně jsem zdolal. Více než před dvaceti pěti lety jsem se ptal sám sebe: »Není nějaké cesty, kterou by se zdramatisovalo toto náboženství, tato výchova, tento život v přírodě, který vlastně teprve pro mne znamenal život?« Chtěl jsem pomoci chlapcům a děvčatům nalézti tento rychlý přelom. Rozřešením této otázky byla zálesácká idea.

Hleděl jsem myšlence té dáti přijatelný tvar, když náhoda mne svedla s Rudyardem Kiplingem v Frank N. Doubleday-ově domě.

Kipling vyslechl mou historii s živým zájmem a řekl: »Nedoděláte-li se úspěchu, osedlají si nás v padesáti letech Číňané! Jak se do toho chcete dáti?« 

»Píši slovník Zálesáctví,« byla odpověď.

»Ach; nesmysl! Kdopak kdy čte slovník?« řekl.

»Co vy byste udělal?« 

»Napsal bych povídku,« řekl.

»Ach, vím; máte asi pravdu,« odpověděl jsem. »Tak jsem napsal román »Dva malí divoši«.« 

»Přeplněna poučováním,« řekl Kipling, když ji přečetl.

»Ale nepověděl jsem ani zpola svou historii.«

»Tedy napište jinou povídku.«

Tak jsem napsal »Rolf v lesích« a ještě zůstalo tak mnoho toho nevysloveno, že jsem vydal »Knihu zálesáctví« po tom všem, a pak každý rok po osmnáct let »Svitek březové kůry«, nyní »Příručku Zálesácké Ligy«.

Toto jest víra, které se lidé drží: náboženství jest cesta života. Tato jest má cesta života: zálesácká cesta. To byla cesta, kterou moji otcové se brali, přestávajíce býti barbary, a to jest cesta, která povede k nejvyšším metám. Není nová, jest to nejstarší cesta všech cest, ale byla pochována v kalu a zapomenuta.

Dávno před tím sbíral jsem statistiku chlapců, kteří šli špatně, t.j. kteří klesli ve svém životě. Pět set z tisíce jsem jich napočetl z dobrých pramenů. Soudce Ben Lindsey mne jednou navštívil a žádal jsem ho o jeho názor.

»Které jest měřítko úspěchu podle vás?«

Odpověděl jsem: »Dostalo-li se člověku výchovy, zachoval-li si ji, založil a vychoval rodinu, která šla jeho cestou, hlasoval poctivě při volbách, byl jeho život zdárný.« 

»Jestliže,« řekl Lindsey, »stavíte měřítko tak vysoké jako toto, pak sedm set a padesát z jednoho tisíce jich klesne.« 

»Bojím se, že jste pesimista, poněvadž vidíte jenom stinnou stránku života ve své práci soudnické,« byla moje námitka.

»Nikoli,« řekl, »vidím všechny stránky a vím, že mám pravdu.« 

Pomyslete, polovička mladých našich lidí je odsouzena ke zkáze svého opravdu dobrého občanství. Proč? Bylo jejich zrození špatné? Věda nám říká, že pouze jeden ze dvou tisíc jest narozením perversní, degenerovaný, černou ovcí, zrozený pro obtíž svého lidu; a přece pět set z tisíce se pokazí. Proč? Bezpochyby porušením zdravých jejich pudů, skoro vždy zakřiknutím přirozené jejich touhy po trochu radostech, tím že na Bohem vštípené budující pudy plemenné razí se pečeť zločinu.

Dávno Rousseau již vyhlásil tuto útočnou a bezbožnou nauku: »Co jest přirozené, jest správné.« Ale věda a dějiny více než ospravedlnily jej od té doby.

Pouze jest opravdu těžko někdy věděti, co jest přirozeno. Jsme tak překrmeni, přešaceni a převychováni, že často se to lépe dovíme obrátíme-li se k prostým divochům, kteří nemají ani bláznovství katechismu ani oděvu. To jsou myšlenky a zkušenosti, které vedly k utvoření Zálesáckých Indiánů v roce 1902. Šli jsme směrem života v přírodě a her, uznávajíce pudy člověka jako sílu, která může býti nanejvýš tvořivá za dobrého vedení; a mnohý hoch, jenž byl zřejmě předurčen k žaláři svou divokou žádostí bujných vyražení, dostal vše, čím pud jeho ho sžíral a přece stal se ryzím občanem. Hnutí rostlo prudce. Potřeboval jsem pomoci rádců. Tak na vyzvání dr. Luther H. Gulick, E. M. Robinson z Y.M.C.A., James E. Sullivan, odborník tělocvičný, dr. Henry van Dyke a jiní se připojili ke mně. Hnutí zcela přijali za své Chautauquas a tábory chlapecké i dívčí.

R. 1904 šel jsem s ním do Anglie, avšak s malým úspěchem. Bylo třeba je přizpůsobiti anglickému prostředí. R. 1906 setkal jsem se tam s generálem Baden-Powellem a ten přijal místo mezi mými rádci Od počátku velmi se zajímal a hleděl přizpůsobiti je britským podmínkám.

31. října 1906 Baden Powell poslal mi předběžnou zprávu o Boy Scouts, které mínil rozšířiti v Anglii. a dodal: »Uvidíte, že zásady naše se jeví prakticky totožny, leda že mé nevyžadují nutně své vlastní organisace.« 24. června 1908 psal: »Pokračujeme podle mého schematu, podobně jako vaši Zálesáčtí Indiáni.«

Zálesácká indiánská myšlenka byla zavržena, zavedeno vojenské značení a organisace místo kmenového zřízení, a světu předložena r. 1908 jako The Boy Scouts. Brzy potom opustil dr. Gulick sbor náš, aby organisoval Dívky Táborového Ohně (Camp Fire Girls) a E. M. Robinson jako tajemník Mezinárodního Hnutí Chlapců v Y.M.C.A. sorganisoval C.C.T.P. Každý si vzal něco ze Zálesáckých Indiánů, a každý vykonal tím skvělé dílo, zvláště Boy Scouts. Mým přáním by jedině bylo, aby si byli vzali všechno, a kladli patřičný důraz na celé čtvero podstaty lidství.

Mám toto za podstatné: každé výchovné zřízení musí uznati, že cílem jeho jest harmonický rozvoj těla, mozku, ducha a služby.

Jest snadno nalézti zřízení, jež se snažila rozvinouti jednu nebo druhou z těchto složek. Ale nedosáhla nikdy ničeho, pokud nerozšířila svou základní ideu. Svatí muži egyptských pouští starali se o své tělo, byli učení, se zápalem hledali Boha; avšak zanedbávali svých povinností společenských a tak zašli.

Byly řády rytířské, založené úplně na službě; zašly. Gymnasia řecká a římská měla za účel pouze vypěstiti tělo. Kam se poděla?

Silně založený člověk jest čtverhranný: vynecháme-li jeden z úhelných kamenů základních, stavíme čtverhrannou věž na tři pilíře. Dříve či později jistě se sesuje.

Poznání této skutečnosti jest základní myšlenkou Zálesáctví. Zálesáctví jest pravým plánem výchovným a cestou života. Podle něho výchova jest vypěstěním nikoli učenosti, ale lidství; to jest harmonického rozvoje těla, rozumu, ducha a služby.

Umožňujíc jednotlivému dítěti projíti stručnětýmiž stupni, jak se vyvíjelo lidstvo, staví program vhodný pro tyto stupně. Poněvadž instinkty jsou zděděnou moudrosti plemennou, která nás chrání a vyvíjí, snaží se pro každý instinkt najíti vlastní půdu, opatrujíc tyto nevykořenitelné popudy, takže se stávají tvořivými, a ne aby je potlačovalo a tím je učinilo rušivými.

Tak myšlenka zálesácká poskytuje plán vývoje obou pohlaví a všech věků. Umožňuje trvalý rozvoj jednotlivého dítěte podle směrnic souběžných se vzrůstem naším jako plemene. To dokazuje ta zkušenost, že nikdo není příliš stár pro Zálesáctví. Chlapci, kteří se k našemu kmeni připojili na začátku, jsou s námi ještě, třebas už dospěli v muže s rodinami.

Nemůže býti o tom žádné pochyby, že první opravdu společenská lidská jednotka povstala u ohně. Dokud člověk nedostal. oheň, musel lézti na stromy nebo skrývati se do jeskyně, když přišla noc, a tu třásl se bázní před zvěří až do rána. Psí život vedl člověk tenkrát a jedna z prvých velikých změn přišla, když člověk objevil oheň, bezpochyby jako náhodný účinek úderu blesku, poněvadž všechny legendy vypravují, že přišel s nebe. Díky tomuto velikému tajemství, mohli lidé seděti na zemi v noci beze strachu; neboť oheň, který hřál a připravoval jim pohodlí, současně odpuzoval zvěř pryč.

V tomto kruhu kolem ohně vyrostly všechny společné zvyky, vyvinula se řeč, umění, vědy a zrodila se vláda. To bylo pravé ohnisko lidského života a zájmu. A tajemství ohně, ochrana, bezpečnost,vedla lidi k myšlence o Velkém Tajemství nade vším, a to byl počátek náboženství.

Ve smyslu této historie shromažďujeme vždycky své mladé lidi v kruhu kolem ohně a jakmile jest obřadně rozžat, ihned zachováváme důstojnost, posvátné chování, primitivní prostotu, která byla společná lidem v oněch dávných časech sedání kolem ohně.

Oheň tedy jest středem Zálesáctví. I když jsme v místnosti a ústřední oheň jest nemožný, máme aspoň symbol jeho, světlo, jež znamená ochranu. Pak, uznávajíce sílu malebnosti, význam symbolu, provádíme kresbu pískem dle kmene Navajo, abychom vyjádřili myšlenku Zálesáctví.

Takto: Ústřední oheň jest a byl vždy symbolem Velkého Ducha, ať se s ním shledáváme v oltářním ohni patriarchů, vestálských ohních Řecka a Říma, hořícím keři Mojžíšově, svatém ohni Peršanů, nebo oltářních svících našich dnů.

Od něho vycházejí čtyři směry lidského vývoje, duch, tělo, mysl a služba, z nichž každý vede k jedné lampičce neb malému světélku. Tyto lampy jsou síla, krása, pravda, láska. Avšak pruhem, jenž je spojuje s velkým ohněm, čtou se: duch síly, tělo krásy, mysl pravdy, služba lásky, a z každé z nich vycházejí tři paprsky, které čteny za sebou, dávají dvanáctero zákonů Zálesáctví v jejich stručném vyjádření:

Síla: Buď odvážný, mlčelivý a poslouchej.

Krása: Buď čistý, silný, ochraňuj přirozený život vždy.

Pravda: Mluv pravdu, buď zbožný, jednej poctivě, když se o něco snažíš. Láska: Buď laskav, ochotný, rád, že jsi na světě.

Těchto devět zásad máme pro svou činnost:

1. Osvěžení pro obě pohlaví a všecky věky.

2. Táborový život, život v přírodě, jako v ideálním prostředí.

3. Samospráva za vedení dospělých, jako moudrá stezka mládí.

4. Kouzlo táborového ohně s jeho připomínkou památky našich předků.

5. Zálesácké zkušenosti, neboť Zálesáctví bylo dávno nejstarší vědou lidstva.

6. Pocty podle stupnice, t. j. bez soutěží. Soutěž znamená: »Ať ostatní padnou.« Stupnice znamená: »Povznes se sám.«

7. Osobní zdobení za vyspělost.

8. Ideál hrdinský, vždy více povzbuzující než nějaká nauka.

9. Malebnost. romantičnost a krása ve všech věcech.

Pro tělesný vývoj užíváme zavedených a mnohých nových her, všechny s měřením výkonnosti a dáváme přednost těm, které se hrají v přírodě. Ale učíme se také znáti význam a požadavky výživy, péče o tělo, povinnosti zdokonaliti a zkrásniti je. Učíme se nalézti smysl odívání, zdravotní význam slunečního světla, požehnání vzduchu, klid noci.

Pro rozumový vývoj obracíme se k lákavému poli studia příroda a pěstování rukodílných prací.

Pro duchovní vývoj používáme kázně, posvátnosti a výchovy sněmovního Kruhu, povzbuzenípředstavivosti vybranými hrami, kouzla ohně, táborových povinností, dobrého občanství, zasvěcování, titulů, obřadů, symbolismu, a pro starší členy (to jest přes patnáct) bdění, postů a pokání. Začínáme a končíme sněm zbožným uctíváním Velkého Ducha a moudrost, jež je základem každého zdravého náboženství, roste v táborových rozhovorech a v jemné síle ovzduší tábora.

Všecky krásné a fantastické věci spojujeme s duchovním vývojem a hledíme vše v našem životě učiniti malebným, ať zvyky, výzbroj, oděv nebo dílo svoje, slavnostním zabarvením, krásou a romantikou.

Pro službu věnujeme se první pomoci a zachraňování života dle Červeného kříže, skautskému dobrovolnictví, skautování, táborové práci, kuchyňské práci, péči o tábor, společenskému se zabavování a chování, výcviku orientačnímu, oddáváme se pudu družnosti, úcty veřejného mínění, slávychtivosti, občanské službě v městě, a pěstujeme výkony ve Sněmovním Kruhu.

Tak Zálesáctví skýtá slále se rozvíjející program v přírodě cestou hry, jenž jde souběžně s dějinami našeho plemene, a jest tak přirozený a vítaný, že sdružuje rodinu dohromady, místo aby ji rozptyloval, uznává všechny hluboce kořenící pudy, hodí se oběma pohlavím a všem věkům, slabému i silnému, neboť nikdo není příliš mlád ani příliš stár, aby se nemohl z něho těšiti, vystříhává se všech nebezpečných vojenských a autokratických způsobů ovládání shora a ukazujestejně nebezpečnou propast samosprávy mládeže bez vedení; spojuje nejlepší prvky obou.

Zálesáctví jest způsob uvedení normálních instinktů ve zdravou činnost. Některé instinkty snadno poznáváme a jednáme s nimi, avšak některé jsou právě tak potměšilé a zmatek působící jako jsou silné. Jest doba mezi čtyřmi a deseti lety věku, kdy děti zdají se býti nadány obzvláštními duchovními dary a silami, doba, kdy pohádky jsou jim skutečností, kdy vypravují dlouhá, úplně smyšlená osobní dobrodružství a zdají se jim úplně věřiti, kdy mají denně své spoluhráče, kteří jim jsou skutečností, avšak rodičům neviditelni. Tito malí zdají se býti ovládáni duchem a projevovati okouzlujícího genia. Jejich projevy zdají se býti inspirovány nadpřirozenou duchovní silou. Některé děti ovšem nikdy se ji nezdají míti, některé ji mají dříve a brzy u nich pomine. Ve většině případů končí po nebo před jinošstvím.

Tato doba snů zdá se odpovídati jedné době našeho vývoje plemenného, věku mysticismu a prostého, skutečného styku s živly. Nejsem s to nějak určitě a historicky ji stanoviti, ale vím, že s ní musí býti zacházeno posvátně, nikoli býti »vyháněna«, jak žádali někteří učitelé mých mladých dnů. Zálesácký symbolism a zálesácká činnost nesčetnými způsoby hledí obrátiti tento přechodný mysticism rostoucího mládí k dobrému.

Nikdo dnes nepochybuje o zdravosti pudu ke hraní, jaký jsem měl ve svém mládí, ale jest mnoho jiných pudů, které jsou stejně silné aještě jsou pravým tabu. Na příklad pud zasvěcovati nováčka. To není jen lidský zvyk; to jest všude ve světě, kde jest nějaká společenská skupina zvířat. Nová slepice na dvoře, nový kůň na pastvě nebo nový pes ve smečce jsou ostatními přijímáni, to jest, jsou štváni, druzí dorážejí na ně a často je ztýrají. dokud jejich schopnosti a síly nejsou změřeny a dokud ostatní nevědí, s kým se mohou měřit a jak se oni dovedou měřit s nimi. To znamená, že sociální jejich řád jest stanoven. Pud ten jest všeobecný. Jest to skutečný instinkt zasvěcování.

Když jsem prvně si toho povšiml a nemohl toho opomenouti, řekl jsem:

»Dobrá; má-li tomu tak býti, necháme to tak, ale beru za to zodpovědnost. Udělám to předpisem a veřejně; vhodné autority předpíší zkoušky zasvěcovací a použijí jich.« Nyní máme dvanáct požadavků, které všechny směřují k tomu, aby čekateli a jeho soudruhům daly záruku o něm, míru jeho vytrvalosti.

Dovolte mně vysvětliti to vypravováním. V mém táboru byly dvě nebo tři skupiny, někteří Chlapci Skauti (Boys Scouts), někteří Zálesáci. Nejmladší z dvanácti, jenž měl pyšnou přezdívku Jestřába, přišel k nám a žádal najednou o plné členství v Zálesáckém kmeni. Řekl jsem:

»Vstupuješ-li do Zálesáctví, budeš se muset podrobiti zasvěcování; vstoupíš-li mezi Chlapce Skauty, nebudeš toho dělat. Nuže, co říkáš?«

»Chci býti zasvěcen,« odpověděl nadšeně.Tak vždycky chlapci činí; mají tu možnost dokázati svou vytrvalost.

»Dobrá Nuže, Jestřábe, čím se nejčastěji prohřešuješ?« 

»Nevím; myslím, že mám hříchů více,« odpověděl.

»Ano, skoro všichni jich máme řadu. Ale co tvoji druhové v táboře říkají?« 

Jestřáb se podíval na oblohu a do trávy a řekl:

»Kamarádi říkají všichni, že mnoho mluvím.« 

»Ahá! Teď jsem se to dověděl. Tvoje zkouška tě musí zasáhnouti tam, kde jsi nejslabší. Co budeš dělat zítra?« 

»Zítra mám den mytí nádobí a pomahání kuchaři,« odpověděl.

»Znamenitý den, abys mohl dělat zkoušku,« byla má odpověď. »Toto tedy provedeš: budeš žít a pracovat v táboře jak jest určeno, a po šest hodin neotevřeš úst a nepromluvíš slova. Dávej znamení nebo piš, jak ti bude libo, ale ani slovo nepromluvíš. Nuže, jsi dosti mužem, abys to provedl?« 

»Ano, pane.« 

»Vzpomeň si nyní, že není ještě pozdě se vrátiti. Můžeš vstoupiti k Chlapcům Skautům bez zasvěcování.« 

»Já to jistě vykonám; ano, dvakrát tak dlouho.« 

V šest hodin ráno byl probuzen a nařízeno mu vstávat, jíti po práci a býti zticha. Pozdravil zticha a poslechl.

Můj domov byl čtvrt míle daleko. V půl jedenácté jsem byl ve své pracovně, když dvéře sezatměly malou postavou. To byl Jestřáb. Pozdravil, když jsem řekl:

»Nuže?«

Jeho tvář ssebou cukala, když oznamoval zvuky hluboké pokory:

»Zrušil jsem svůj slib.«

»Cože!«

»Promluvil jsem.«

»Jakže, ty, ty? Promluvil jsi? Nedovedl jsi mlčet šest hodin a myslíš, že se můžeš připojiti k zálesáckým hrdinům. Chceš asi podrobiti se přijetí, jakému by se šestileté děvčátko podrobilo; toto bylo nad tvoje léta.«

»Všichni chlapci kladli mi léčky,« škytal, jak mu slzy tekly.

»Ano, to se rozumí; to je jejich věc.«

»Dovolíte mi, abych se pokusil znova?«

»Nikoli. Jistě ne. Ty jsi selhal. Jdi. Jdi odtud a vrať se až budeš starší a moudřejší; vrať se po týdnu.«

»Nemohu se vrátit za týden. Matka říká, že musím přijíti domů v sobotu.«

»To je tedy něco jiného, řekl jsem. »Nechci, aby jsi přišel ve stínu rozmrzelosti. Dávám ti ještě příležitost.« Četl jsem mu pak o občanství a sebekázni a napsal poznámku přednostovi toho dne: »Jestřáb bude mít druhou zkoušku, počínaje v 10:45.« 

Pozdravil tiše a odešel. Když byl sto kroků daleko, zvolal jsem:

»Jestřábe, vrať se!« 

Okamžitě se obrátil a já řekl: »Jestřábe, chtěl bych, abys si uvědomil vážnost situace.Tvoje mužnost jest zkoušena a bez ohledu na to, kdo mluví k tobě a co říká, budeš míti ústa zavřena?« 

»Ano, pane,« byla jeho vzrušená odpověď.

»Žvanile! Nevidíš, že jsi opět propadl?« 

Sklesl a zaplakal.

»Myslel jsem, že mám odpověděti, když se mě vy tážete,« řekl.

Po novém uvažování řekl jsem:

»Nyní ti toto prominu, poněvadž jsem sám tě chtěl chytiti, ale ztratil jsi patnáct minut svou zbabělostí. Dej mi ten list.« Vzal jsem jej a změnil datum na »začátek o 11.«

Přijal to mlčky se šťastnou tváří. Ten den byl jeho dnem zkoušky, avšak v devět hodin večer vrazil do mého bytu slavnostně; měl ústa zavřena šest hodin. Jeho zasvěcení vykonáno. Dokázal sebekázeň, byl na cestě připojiti se k Zálesákům.

Tak podporujeme pud zasvěcování, dáváme táboru půvabu a nikdo neutrpí škody.

Jsou tři pravidla, kterými se mají říditi naše zábavy, na kterých lpíme.

Předně, zábavu si musíš připraviti sám a ne kupovati penězi. Naši američtí chlapci si myslí, že nemohou ničeho užíti, nemají-li peněz. My je učíme, aby si připravili svou zábavu sami.

Za druhé, tvá zábava musí mít důstojnost a ušlechtilost. Nikdo nesmí býti uražen ani tělesně ani duševně.

Za třetí, největší kouzlo spočívá v říši představ. Zábava čistě fysických základů není nejlepší nebo nejtrvalejší jakosti.

Přijali jsme dávný a primitivní zvyk, dovolivše svým členům, aby za nějaký výkon do stali jméno. To. jest nejvyšší čest, která. může býti udělena u Sněmovního Ohně. Jest dvojnásobnou touhou těch nešťastníků, které trápí ošklivá přezdívka, neboť udělení táborového jména znamená smazání všech přezdívek.

Kdysi jsme to činili docela lehko, ale nyní čest. tu pokládáme za tak velikou, že nanejvýš dva v táboře padesáti hochů mohou dojíti této cti v létě, a noc před přijetím tohoto čestného jména musí čekatel zachovati bdění o samotě, daleko v lesích.

Asi před deseti lety přišla do mého tábora družina hochů z blízkého města. Jeden z nich byl výstřední mladík s řadou nehezkých zvyků, které mu přivodily stejně nepěkné přezdívky, ke kterým však byl celkem lhostejným. Byl dobré povahy, samostatný a ostatním milý, třebas se mu vysmívali. Po dvou týdnech družina ta odcházela. Ned přišel ke mně a řekl:

»Mohu ještě zůstat?«

»Vždyť bys byl sám,« pravím.

»Nevadí Jsem rád sám. Mám své knihy.«

»Nejsem rád, když chlapci jsou sami v táboře, ale ty můžeš zůstat, neomrzí-li tě to býti sám.«

I zůstal. Následující rok se přihodilo totéž a zůstal tři týdny sám a příští rok déle a tak vždy po pět let. Zatím neotesaný dvanáctiletý chlapec vyrostl v sedmnáctiletého mládence, šest stop vysokého, hubeného a neobratného, ale s hranatou bradou a jasnýma očima, mluvícíma o silné dušiuvnitř. Ten rok přišel 4. července a když jeho druzi přišli 1. září, byl už v táboře šest týdnů sám. Zjev jeho štíhlé a jemné postavy, v tváři a očích s něčím, co mluvilo o vnitřní síle, učinil na ně hluboký dojem. Přišli ke mně a pravili:

»Vyrostl v pěkného chlapíka. Nemyslíte, že si zaslouží jména?«

»Ano,« odpověděl jsem, »ale je možno, že je nepotřebuje. Liší se od ostatních chlapců.« 

Když se ho dotázali, Ned řekl:

»Nic bych si nepřál více.«

»Dobrá,« řekl jsem; ale musíš nejdříve míti své vigilie. To jest, budeš sedět sám u ohně celou noc nahoře na vrchu od západu slunce do východu, bez spánku, bez jídla, nemluvě, nečta, aniž daleko odcházeje.«

Byl připraven a o západu slunce jsme ho doprovodili na skálu bdění, dali mu dvě pokrývky, roucho, sekeru, dvě sirky a trochu vody k pití.

V osm hodin ráno poslali jsme proň. Když vstoupil do shromážděného sněmu, dal jsem mu formální, zcela zbytečnou otázku:

»Zachoval jsi bdění?«

Jeho odpověď byla klidná a prostá:

»Zachoval.«

Pak jeden ze sněmovníků řekl:

»Povídej nám o tom. Co jsi při tom cítil?«

»Nikoli,« přerušil jsem ho, »nemáme práva klásti mu takovou otázku. Když člověk jde sám do hor, aby bděl, přichází blízko Velkému Duchu a má-li se mu dostati nějakého poselství, na těchto horách se mu ho dostává. To jest jeho soukromá věc. Nemáme práva ptáti se ho na to.Nicméně přeje-li si nám to říci, velmi rádi ho budeme poslouchati.«

Promluvil jako pod hlubokým dojmutím:

»Teď ne. Někdy jindy; ale teď nemohu mluvit.«

Čekali jsme a posléze přišel:

»Toto bych rád řekl kamarádům. Nevím, co se to se mnou stalo. Sestoupilo světlo na mne, jehož jsem neočekával. Už vím, proč mladý rytíř v dobách rytířských zachovával bdění než učinil své sliby. Kdybych byl věděl, co je to, byl bych dávno se podrobil, a je-li dovoleno, půjdu zas co nejdříve.«

Chvíli jsme čekali, pak jsem řekl:

»Ned, šel jsi bdíti než budeš pojmenován. Přeješ si, abychom tě pojmenovali?« Nevěděl jsem, domnívaje se, že teď, když měl takovou duchovní zkušenost, by se mu mohlo jmenování zdáti triviálním.

On však řekl:

»Více než kdy jindy.«

I připravil jsem dva kousky březové kůry.

»Na jedné,« řekl jsem, »jest napsána tvá ošklivá přezdívka, a já ji teď vrhám do plamenů. Ať nikdo již ji nepřipomíná. Nyní ve jménu sněmu udílím ti jméno, jež vyjadřuje mínění, které jsme si udělali o tobě: »Biminiji«, staré indiánské jméno, které znamená »Nebojí se jíti sám«. »Biminiji«, bud' zdráv! Píší tvé jméno na čestný náš svitek kůry.«

Ostatní ve sněmu ho pozdravili. Byl hluboce dojat. pokoušel se mluvit, ale nemohl. Později řekl:

»Znamená to chvíli, kdy jsem prvně nahlédl do věcí duchovních. Některý den pokusím se říci vám, co to pro mne znamená.«

Každý instinkt člověka dokazuje cenu zpěvu, obřadu, barev, dojímavosti citové krásy, radosti umění a smíchu; cenu vůní s jejich vyvoláním vzpomínek nozdrami; pokání s jeho uspokojením duše; půstu s jeho očištěnim těla a ovládnutím duše; bdění s jeho duchovním probuzením; víry v dobrotu a přátelství Tvůrce. Tyto věci jsou založeny v lidské přirozenosti. To jsou věci světa neviditelného, to jsou myšlenky, jež mají svůj domov v kruhu kolem ohně. To jsou čtyři lampy zálesáckého ohně, věci duchovní. Kdo si může myslet, že by vytvořil člověka přezíraje je? Kdo si může myslet, že bude mít trvání nějaké zřízení, jež jimi pohrdá jako bláznovstvím?

PODSTATA ZÁLESÁCTVÍ

Čtěno na sněmu v Trentonu Ben S. Nash-em, předsedou odboru pro práci s hochy.

Potřebujeme jasnou ideu.

Abychom se dostali ku předu V čemkoli, když něco podnikáme, k tomu nejvíce nám pomůže jasný cíl - ostatek jest už věcí »provedení«.

A tak v Zálesáctví my, kteří věříme, že má v sobě prvky vytvářející charakter, musíme znáti jeho cíl a podstatu, neboť vše, co děláme, musí pak k tomuto cíli směřovati.

Pracujeme-li všichni za společným cílem, jdouce týmiž šlépějemi, doděláme se výsledků mnohem větších. Podívejme se, co v posledních dvou letech v naší vlasti bylo vykonáno. Jeden každý mysleli jsme, že jsme se propracovali dost daleko, poněvadž jsme měli za to, že jsme vykonali vše, co jsme mohli, až byl nám předložen prostý cíl a ukázalo se nám, jak životní jest vyplnění tohoto cíle pro každého z nás.

Poznali jsme, jakým musí býti náš individuelní podíl v tomto velikém cíli. A voláme: »Hleďte. výsledky!« 

Lidé, kteří se nikdy nezajímali o studium, vykonali neslýchané věci v krátkém čase. Úsilí mělosvůj směr. Věci byly studovány a ovládnuty v čase k neuvěření krátkém.

Představte si, že bychom tutéž energii vložili do vývoje charakteru v chlapcích a děvčatech. Představte si třeba, že cíl vývoje charakteru by byl vytčen tak jasně a tak živě, aby vyvolal tolik úsilí.

Bude-li náš cíl jasný každému z nás a podstata toho, čeho je třeba k dosažení tohoto cíle, pochopena námi všemi, úsilí, jež vynaložíme na dovršení díla toho, přivede obrovské výsledky.

Okolnosti, jež nastaly válkou, činí každým dnem zjevnou větší a větší potřebu pěstování charakteru v chlapcích nebo děvčatech. Ačkoli vývoj charakteru v budoucí generaci jest životní otázkou, nelze očekávati zde takového zájmu, jaký se projevil o válku, avšak - tentýž základní princip, míti určitý cíl, tkví v Zálesáctví, jako dal vyhráti válku.

Který jest účel zálesáctví.

Zálesácká Liga snaží se před naši mládež postaviti ideální bytost fysicky silnou, ušlechtilou, zdvořilou, ukázněnou, šťastnou, když může pomoci, připravenou pro všechny případy, moudrou cestami lesa, stykem s veřejností, takového všestranného vzdělání, že může beze všeho státi se odborníkem, kdekoli je potřeba, a naplněnou takovým náboženstvím, že se stává žádoucí a potřebnou bytostí dneška.

Účelem zálesáctví jest vychovati rekreací.

Jisto jest:

Zálesáctví rekreací vychovává.

Pro každého, kdo se k němu kloní, jest hlavní věcí, aby měl na mysli, že jest ve své povaze výchovným, a poněvadž toto jest tak důležito, musí ti, kteří po něm sahají, jemu rozuměti a oceniti jeho vděky osobně, aby mohli tím účinněji vychovávati jiné.

Měj na mysli jeho výchovnou povahu. Nikdy je nepleť s organisací samotnou. Má svou organisaci a řád, ano - to obé jen proto, aby zálesácké hledisko mohlo býti sděleno vůdcem jednotlivcům co nejrychleji a s nejmenší námahou.

Zálesáctví jest světový názor.

Zálesáctví jest způsob nazírání na věci, jenž vede k všestrannému vývoji a povznáší život oceněním věcí kolem nás.

Je-li tomu tak, není-li přirozeno, aby ten, kdo chce někomu jinému něco o něm říci a ukázati jeho blahodárnost, měl sám takové ponětí o něm?

A není-li také jasno, že organisační stránka Zálesáctví jest spíše prostředek než podstata Zálesáctví sama? A ačkoli organisační řády, formy a obřady jsou nutny, každý z nás musí sám býti Zálesákem, má-li někomu předati jeho blahodárnost.

Když na chlapci nebo děvčeti chceme, aby se zajímalo o květiny na polích, musíme se o ně rovněž zajímati.

Nemůžeme prováděti Zálesáctví, stojíce zakathedrou a vykládajíce chlapcům nebo děvčatům, ale musíme sestoupiti tam, kde oni jsou vždycky a najíti potěšení a povzbuzení v prostých, přirozených věcech života.

»Myslící ruku«, »vidoucí oko« musíme míti především sami, chceme-li je předati chlapci nebo děvčeti.

Tak - pamatuj, že Zálesáctví jest myšlenka, výchovná. Jest to vývoj Zálesáckého názoru v jednotlivci, a je-li jako rekreace prováděno, najde, cestu do srdce každého člena kmene.

Jak se organisovati?

1. Pro počátek nutno míti vůdce, jenž prostudovav příručku a program Ligy, poznav vlastní zkušeností cenu zálesácké myšlenky pro své vlastní zdokonalení a zábavu, má dostatečnou víru v její blahodárnost, aby program její do důsledků prováděl.

Není dobrým vůdcem ten, kdo má za to, že Zálesáctví je jen organisací držící skupinu lidí pohromadě. ale ten, kdo se snaží přivésti Zálesáctví k rozvoji a chápe současně cenu jeho pro vlastní osobu.

2. Tento vůdce musí viděti cenu Zálesácké myšlenky v tom, co dává jeho životu, a býti odhodlán vložiti všechno úsilí jejímu lepšímu alepšímu pochopení a sdělovati pak své poznání ostatním.

3. Vůdce nechť vyhledá několik hochů neb děvčat, kteří by měli zájem o Zálesáctví a začne pracovati s nimi způsobem uvedeným v příručce. Tato skupina musí míti vůdce v největší úctě od počátku založení kmene.

4. Několik dobrých lidí si vůdce vybere za rádce a oporu pro udržování a vývoj své skupiny. Když skupina tato se založí po dohodě s organisací, musí býti vůdce podporován úřady organisace úřední formou.

5. Po těchto předběžných přípravách možno skupinu zařaditi již jako kmen do Zálesácké Ligy. První věcí jest zapsání kmene do Ligy ustavující listinou.

a) Tak se spojí nový kmen oficielně se Zálesáckou Ligou.

b) Tím dovoleno je kmenu, aby užíval zavedených odznaků, programu, legitimací atd.

c) Tím dostane se kmenu a zvláště jeho vůdcům příležitosti scházeti se s ostatními k stejné práci a výměnou názorů zlepšiti porozumění a přizpůsobení se zálesáckým ideám.

d) To umožní kmeni, aby přijímal rady a náměty prostřednictvím oficielního zálesáckého časopisu, zálesáckých konferencí a dopisováním s ústředím.

e) Tím se kmen může oficielně súčastniti zdokonalení Zálesácké idee praksí i podporou peněžitou.

Co potom?

Nyní, když jsme vysvětlili v čem je podstata zálesácké myšlenky a jaké jest zařízení a které jsou organisační prostředky pro uvedené Zálesáctví v praksi, naučme se znáti hlavní věci, nutné k provedení díla.

1. Předně: Vůdce si musí uvědomiti, že Zálesáctví jest »výchovou rekreací«. »Hrou k vědomostem« mohlo by se jinak říci. Zamyslíte-li se chvíli nad tím, uznáte, že co jste kdy hráli, to jste pochopili, neboť teprve věci, jež rádi děláme, prožíváme.

Vůdce musí rozuměti každému jednotlivci ve skupině a říditi jeho činy tak, aby se přibližovaly zálesáckým zásadám.

Vedením činnosti celé skupiny docílí se sice mnoho, více však se pořídí, dovede-li vůdce vštípiti Zálesáctví každému jednotlivci tak, že se. jím individuelně vyvíjí....

2. Příručky používejte za stálého svého průvodce. Naleznete zde pravidelně odpověď na každou otázku, která vás napadne za vaší zálesácké práce. Studujte dobře tu část, kde jest vyložena organisace. Založte si svou skupinu, družinu nebo kmen podle toho, jak vám bude možno, a přičiňte se, aby se stala harmonickou součástí celku.

Kruh.

a) Skupina sedí vždy v kruhu, uprostřed něhož jest ohniště.

Zkušenost nás naučila, že kruh nemá býti širší než 8m v průměru, bez ohledu na počet lidí zasedajících na sněmu.

Súčastní-li se větší počet, zařiď to tak, aby se sedělo ve dvou, třech, nebo čtyřech řadách. Je-li skupina malá, může býti kruh stažen, takže skupina drží lépe pohromadě.

Zasedá-li se venku, nechť je oheň rozdělán třením dřeva. Při každém sněmu urči jiného člena, aby rozžehl oheň.

Zasedá-li sněm v místnosti, může se oheň naznačiti žárovkou, přikrytou oranžově zbarveným hedvábným nebo krepovým papírem a polínka možno narovnati kolem jako při ohni.

»Sezením v kruhu« a »ohněm« má býti dosaženo určité nálady a máme naučiti se kázni bez dohlížitele.

Vysvětliti do podrobna důvody pro kruh a oheň by zabralo mnohem více místa, než je vymezeno, ale těm, kdož chtějí oceniti význam ohně, doporučuji, aby si pročetli příručku.

Některé z důvodů pro používání kruhu jsou tyto:

Jako život, kruh nemá začátku ni konce!

Každý bod jest stejně vzdálen od středu!

Jest symbolem rovnosti a souladu.

Vnuká (inspiruje) soulad, protože sám v sobě je souladný.

Vnuká demokracii, jelikož se všemi v kruhu se jedná stejným způsobem (řečí hochů a děvčat: »každý má nejlepší sedadlo«).

Všechny oči hledí do středu a každý cítí, že jest částí celku.

Každý může každému kdykoliv pohlédnouti v tvář.

Chování každého je vždy viděti celým shromážděním.

Některé z důvodů pro »oheň«:

Je podobný životu!

Nutí k úctě!

Podněcuje fantasii!

Sbližuje k přátelství!

Působí soustředěním v jedno ohnisko!

Přináší atmosféru »přirozenosti věcí«!

Vnuká jednoduchost života!

Důstojnost sněmu.

b) Aby se docílilo výsledku, musí vůdce udržovati v každém čase důstojnost sněmu. Zálesácká atmosféra nechť proniká sněmem každou minutu, od zahájení až do ukončení. Ledabylý sněm může zkaziti úctu k němu pro vždy. Podrobně o tom, jak vésti sněm, se poučíš v příručce.

Jelikož účelem Zálesáctví jest vypěstovati charakter, musí býti důstojnost sněmu výrazem charakteru, kterého má dosáhnouti skupina. Je-li sněm obrazem nepořádku, pak bude to vidět i na charakteru jednotlivých členů skupiny. Výsledkem správně uplatňované důstojnosti sněmu bude úcta, k níž se došlo láskou.

Myšlenka (idea).

c) Vůdce by měl věděti, že každý člen dobře pochopil zálesáckou myšlenku, a to je možno jenom tehdy, když vůdce sám to pochopení má.

Vědomost členství.

d) Vůdce při sestavování programu a při provozování jeho musí hleděti vštěpiti co možno nejrychleji ideály zálesácké ve vědomí členů skupiny, aby dovedli oceniti svou příslušnost k Zálesáctví.

Účast rodičů.

e) Mladší člen musí míti na přihláškách podpis rodičů. V každém případě vysvětli rodičům účel zálesáctví a požádej za spolupráci. Nechť se účastní některého vašeho sněmu, aby viděli, co děláte pro jejich syna nebo dceru. Nechť přijdou na hry a chtějí-li, ať se jich súčastní. Budou se pak zajímati o vás nepřímo svým chlapcem nebo děvčetem a vás podporovati.

Stáří.

f) Zálesáctví nezná hranice věku.

Zakládající listina kmene.

Svoji zakládající listinu. kterou jste zapsáni do Zálesácké Ligy, mějte pěkně zarámovánu a pověšenu na čelném místě, každý rok ji nechte znova ověřit.

Zálesácký odznak.

h) Nechť každý nosí zálesácký odznak.

Přijímací zkoušky.

i) Každý člen ať se podrobí nějakému zasvěcení - zkoušce vytrvalosti.

Zákony.

j) Dbej, aby každý člen znal zákony a rozuměl jim. Nespokoj se jen slovním opakováním zákonů, ale hleď, aby čas od času rozliční členové skupiny připomínali zákon při vstupním obřadu sněmu, aby tak Čtyřnásobný Zákon se stal zákonem každodenních skutků.

Legitimace členstva.

k) Dbej, ať každý má správně vyplněnu členskou legitimaci.

Práce pro mistrovství.

l) Každý člen kéž pracuje o mistrovství, o »činy« a »odbory«. Vybeř »činy«, jež jsou snadno dostupny každému jednotlivci a takovým způsobem vzbuď zájem o získávání mistrovství. Nechť plavec začne se získáním mistrovství v plování, člen zajímající se o ptáky s mistrovstvím znalosti ptáků atd.

Každý člen musí býti veden opatrně, aby se nepřepínal a tím neztrácel odvahy. Ať dělá nejprve to, co může dělat - to, co by rád dělal, může nechat na pozdější dobu.

Zájem o získávání mistrovství musí vůdce udržet.

Nechť měřítko příručky jest přesně dodržováno. Všechna měření času a vzdálenosti v athletice nechť jsou prováděna s největší pečlivostí, aby všechny ceny měly svůj skutečný význam a nedostavilo se zklamání, kdyby na př. některý člen měl dokázat svou schopnost.

Hleď, aby listina, na níž jsou zaznamenány mistrovské činy, byla vyplňována správně a pečlivě a aby každý člen si ji dobře uschoval, by mohl kdykoli se jí vykázati.

Hodnost Sagamora (= Bojovníka), udělená po získání 24 cen za »činy«, udílí se pouze když »Výbor pro udílení cen« tak uzná, po předložení výkazu místním vůdcem nebo místním »Výborem pro udílení cen«.

Ústředí.

m) Vůdce má pěstovati úzké vztahy k Ústředí a každému členu vštěpovati vědomí důležitosti spolupráce s tímto národním hnutím, vždy maje na zřeteli nejvyšší mety.

Dílo jednotlivce.

n) Vůdce musí stále míti na paměti zdokonalování jednotlivců - aby každý se stal Junákem, pak Bojovníkem a potom Strážcem (Pathfinder - Sagamore - Sachem), pokud jen je možno.

Práce během roku.

o) Vůdce a výbor musí si sestaviti program roční práce takto:

1. Všeobecné požadavky - hlavní myšlenka a individuelní vývoj.

2. Propracovati do podrobna program na každý měsíc předem.

3. Programu ponechati tolik pružnosti, aby mohl býti přizpůsoben okamžitým poměrům, jaké se právě utvářejí.

Taková jest podstata Zálesáctví, vyjádřená několika slovy. Moudře prováděno, nikdy nemůže zklamati, poněvadž v něm jsou základy života lidského pokolení. Kdo moudře dle těchto zásad žije, dosáhne štěstí a zdraví a bude vždy pohotově.

POSELSTVÍ ZÁLESÁCKÉ

Ačkoliv Zálesácká Liga ve své celkové organisaci a svém díle jde směrnicemi jiných známých organisací, má přece pět hledisek, které ji rozlišují od jiných hnutí, jež podobně zabývají se volným časem chlapců a děvčat, mužů a žen.

1. Věří, že duch dětství jest největším dědictvím lidského plemene; že čeho nanejvýš jest potřeba ve světě dnes, jest odnésti si do dospělého života idealism a radost mládí. Hra nejenom vytváří ideály, ale jest jednou z nejjemnějších a nejzdravějších věcí v životě pro dospělého tak jako pro mladšího. Některé společnosti, obírající se reformou výživy, hlásaly: »Pověz mi, co jíš a já ti řeknu, jaký jsi.« Zálesáctví praví: »Pověz mi jak se bavíš a já ti povím, jaký jsi!« »S věcmi, jež rádi děláme, žijeme.« Ve Sněmovním Kruhu hra zabírá významné a důležité místo. Abychom povzbudili hru a upevnili zvyky, takže potrvají do dospělého života a i potom budou popudem ke zdravé zábavě a osvěžení, vypracovali jsme soustavu výkonnosti pro činy (»coups«) a odbory. Účelem Zálesácké Ligy není přizpůsobiti dospělý život dětem, ale vnésti ducha mládí do mužství a ženství. Zálesáctví jest rekreace.

2. Zálesácká Liga uplatňuje důležitost imagi-nace v životě. »Kdo strhne představivost, vysvobodí duši.« Radostmi života konec konců jsou ty, které vzešly z představ, a vzněty a ideály, které hýbají lidskou duší, přicházejí z představ. Zálesácká Liga má proto program bohatý malebností, zvyky a tradicemi s myšlenkou probuditi zájem, udržeti pozornost, strhnouti duši, která tupě podléhá jednotvárnosti všedního života. Lesy, zjevy přírody, oheň, primitivní touhy, umění v nejprostší své formě, vše to má co dělat s představivostí. Někdo nedávno řekl, že Zálesácká Liga má za účel »doslova vzkřísiti z hrobu jemnější lidské vědomí«. Netrvá na opakování formálního obřadu - varuje se býti pouze citovou a žádá, abychom nohama stáli pevně na zemi, i když odpovídá imaginativní touze. Zálesáctví chce dáti vidění, věříc, že »Bez vidění národ zahyne.« Zálesáctví jest životní síla a hledí strhnouti duši lidstva imaginací.

3. V lese obklopeno věcmi přírody mělo lidstvo svoje začátky a věci přírody obklopují nás tak dlouho, jak žijeme. Chce-li kdo být v pravdě vychován, musí znáti přírodu a být schopen starati se o sebe sám v přírodě. Proto Zálesáctví klade základní důraz na studium přírody, tábornictví, lesní zákon a jednoduchá řemesla, neboť tyto prosté věci dávají základy povaze. Není možno, aby někdo byl členem Zálesácké Ligy a neučil se zamilovati si tyto přírodní věci. Zálesáctví zdůrazňuje především studium přírody a táboření.

4. Zálesácký program jest pro oboje pohlavía všecky věky. Zabývá se základními věcmi, jež mají všeobecný a neutuchající význam. Dokazuje, že většině radostí životních těšiti se mohou muži i ženy, chlapci i děvčata a že jasné porozumění a bližší sympatie mohou povstati mezi stářím a dětstvím, mezi mužem a ženou zdravou rekreací ve volné přírodě. Rodina, v níž někteří členové jsou Zálesáky, bývá šťastnou rodinou a blahodárnost zálesáctví přichází k dobru všem členům. Nedávno v jednom východním městě byl zapsán kmen, jehož nejmladší člen jest 35letý, nejstarší 55letý. Jeden New Yorkský úředník nedávno byl jmenován sagamorem (t.j. dosáhl tohoto řádu, poněvadž vykonal 24 činů, za něž byl poctěn). Jeho dcera jest sagamor, nejstarší syn jest sagamor, druhý syn jím chce býti, a žena jeho také již dosáhla stupně sagamora. Zálesáctví není jen pro jedno pohlaví nebo jeden věk. Povzbuzuje »radosti« mladých lidí a pomáhá »radosti« tyto nebo zájmy přenésti do stáří. Program Zálesácké Ligy jest pro všechny, pro obě pohlaví a všechny věky.

5. Zálesácká idea sahá za hranice organisace. Musí býti šířena jako hnutí, aby pomáhala a dala náplň mnoha stávajícím organisacím. Věří, že největší věc. na světě jest idea. Proto jak jen nejméně možno, upozorňuje na organisaci, které je potřeba, aby nesla a šířila zálesáckou ideu. Na příklad, místní skupina neposílá jména a adresy svých členů Ústředí Zálesácké Ligy; Zálesácká Liga pouze jedná s hlavním vůdcem a institucí, ve které on pracuje. Zálesácký programvyžaduje méně odkazování na ústředí než jaký jiný. Zálesácká Liga jest hnutí spolupracující se stávajícími organisacemi - nikoli organisace.

Philip D. Fagans.

ZKOUŠKY, JIMIŽ DOKÁŽETE, KOLIK JE VE VÁS ŽIVOTA

Jsi mrštný a obratný jako kočka?

Cítíš jako slepec? Čicháš jako pes?

Vidíš jako jestřáb? Slyšíš jako sova?

Máš chuť jako francouzský kuchař?

Interview Franka Crane-a s Ernest Thompson Setonem, náčelníkem Zálesácké Ligy Ameriky.

Kolik života je ve vás? Ve vašem těle je duše, vaše já závisí na těle, jež dává zprávy o vnějším světě. Tělo je opatřeno nervy, aby zjišťovaly teplo a zimu, nebezpečí rány nebo úrazu, zvuky, jimiž jiné duše v jiných tělech sdílejí tyto pocity s vámi.

Tyto nervy vám sdělují světlo a stín, tvar a barvu, hořké a slané chuti, příjemné vůně a vtíravé zápachy.

Schránka vašeho Já jest vyzbrojena svaly, jimiž můžete docíliti pohybu složitějšího a úchvatnějšího než byste docílili automobilem za 20.000 dolarů.

Tato schránka je vaší obranou a vaším prostředkem vyjadřovacím. Kolik je v ní života? Jak dokonale pracuje?

Abych si opatřil odpověď na tuto otázku, obrátil jsem se na nejživějšího muže, jakého znám. Žil mnoho venku. zná ptáky, ssavce amohl by říci jako František z Assisi: »Naším bratrem slunce a našimi sestrami větrové a lesy.« 

Je to Ernest Thompson Seton.

Napsal již hodně knih o životě venku, z nichž jmenuji »Divoká zvířata, která jsem poznal« a »Divoká zvířata ve svých domovech«.

Byl to Seton, který vnukl skautské hnutí Baden-Powellovi a do nedávna byl v jeho čele v Americe. V poslední době jest náčelníkem »Zálesácké Ligy«, která probudila v srdcích tisíců hochů a děvčat lásku pro život v přírodě.

Je tvrdý jako dlaň rolníkova, zkušený jako kanadský traper, znalý lesů jako Indián.

Náčelník »Černý Vlk« - jak jej hoši a dívky »Zálesácké Ligy« jmenují - žije v domě, který stojí uprostřed novoanglických lesů na břehu jezírka. Dříví na stavbu bylo poraženo na místě. Velká obytná síň má dva veliké krby. A před jedním z těchto krbů jsme sedávali a dohovořili se o některých zkouškách. Pokuste se o zkoušky zde uvedené a budete pak moci zodpověděti tyto otázky:

1. Vidíš jako jestřáb?

2. Slyšíš jako sova?

3. Cítíš jako slepec?

4. Jsi mrštný a obratný jako kočka?

5. Čicháš jako pes?

6. Máš chuť jako francouzský kuchař?

Abyste zkoušky tyto mohli provésti, všimněte si těchto pravidel:

Předně: Používáme pouze obyčejných věcí, které jsou v každé rodině po ruce.

Za druhé: Žádná zkouška není nebezpečná nebo snad zdraví ohrožující.

Za třetí: Každá zkouška je tak prostá, že se jí mohou podrobiti chlapci i děvčata, a tolik zábavná, že i starší může zajímati.

Zrak.

1. Dalekozrakost. a) Podrž stránku této knížky a přesvědč se, z jak velké dálky dovedeš čísti. Když ze vzdálenosti 60 palců (1 palec - 2.54 cm, tedy ze vzdálenosti 150 cm) měřené od oka ke knize, pak jest číslo tvého oka 60, což jest pozoruhodně dobrý zrak. jen málokdo má číslo 70 (70 palců = 178 cm).

b) Jdi v noci ven a najdi skupinu hvězd zvanou Plejady čili Kuřátka. Tolik máš býti obeznámen s oblohou, abys je nalezl. Dívej se, kolik jich spočteš. Vidíš-li pouze kupu hvězdnou, jest tvoje číslo 0, vidíš-li 4 malinké body v této kupě, jest tvé číslo 8, vidíš-li jich 6, jest tvé číslo 12, a sotva kdo se může vykázati větším číslem.

c) Vezmi si dva patnácticentimetrové čtverce bílého papíru nebo dřeva. Na každý z nich nakresli v hrubých obrysech králíka, oba však úplně stejně. Udělej 12 černých koleček průměru 1 cm. Polož 6 těchto černých koleček libovolně na jednoho králíka. Nyní vezmi druhý čtverec a přibližuj se ze vzdálenosti 30 m k prvému, až uvidíš kolečka na něm tak, abys mohl přesně na táž místa položiti kolečka na králíku, jejž držíš v ruce.

Vidíš-li ze vzdálenosti 22 m, můžeš si poznamenati 14 bodů. Méně než 18 m se vůbec nepočítá.

Nyní sečti: 60 + 12 + 14 = 86, tvoje číslo dalekozrakosti.

2. Bystrozrakost. Vezmi dvě prkénka nebo lepenku podoby čtverce 30 cm širokého a dlouhého, rozděl jej na 25 čtverečků černými čarami (takže na každé straně je po 5 čtverečkách). Vezmi 10 ořechů a 10 oblázků, nebo 10 mincí a 10 fazolí, nebo jakékoli dvě věci různící se tvarem i velikostí.

Kdo je zkoušen, nechť se obrátí zády, zatím co některý z hochů umístí 5 ořechů a 5 oblázků na jedno z prkének, dle své libosti, po jednom do jednoho čtverečku. Zkoušený má dovoleno 5 vteřin (dle hodinek) se dívati na čtverec; pak jej přikrej.

Z paměti hráč musí umístiti druhých 5 oříšků a 5 oblázků na druhý čtverec, přesně tak rozestavených. Počítá se jedna za každý správně umístěný předmět. Je-li oříšek nebo oblázek právě na čáře, nepočítá se; ale je-li z větší části ve čtverečku, počítá se, že je ve čtverečku.

Tak učiň čtyřikrát. Pak celkový výsledek znásob pěti. To dává tvé číslo bystrozrakosti.

Sluch.

Sova nalezne po sluchu ve tmě svou kořist. Její sluch jest podivuhodný. Zkus, zda i tvůj sluch jest dobrý.

1. Zkouška s hodinkami. Takto poznáš, máš-li dobré uši. Předně, musíš si dát za-vázat oči v nějakém tichém místě v bytě. Někdo nechť drží hodinky poblíž tvé hlavy. Slyšíš-li je do vzdálenosti 1 m (= 40 palců) a dokážeš-li to několika pokusy, je tvé číslo pro sluch 40, což je velmi vysoké číslo. Když slyšíš na ½ m (= 20 palců) je pozoruhodné. Všechna čísla nad 50 znamenají, že slyšíš jako sova.

2. Zkouška s padajícím špendlíkem. Někdy je těžko provésti zkoušku s hodinkami. Pak možno učiniti zkoušku se špendlíkem asi 2½ cm dlouhým s malou hlavičkou. Polož špendlík na malý kousek dřeva asi 1 cm tlustý. Polož toto dřevo na hladkou, Ieštěnou desku stolu z tvrdého dřeva, ne tlustší než 2½ cm, pod kterou je volný prostor. Dřívko musí ležeti mimo kraj stolu uvnitř desky, aby pod ním nebyl rám nebo nohy. Po upozornění »hotovo« nechť někdo ťukne do dřívka, takže špendlík spadne s něho na vrch stolu (s výše 1 cm). Slyšíš-li pád špendlíku ze vzdálenosti 10 m v úplně tiché světnici, jest tvůj sluch normální, a tvoje číslo pro sluch jest 35 (10 m = 35 stop). Když slyšíš teprve z dálky 7 m, jest tvé číslo pro sluch 20 (7 m = 20 stop), což je nízké číslo. Slyšíš-li ze vzdálenosti 20 m, jest tvé číslo 70, což je pozoruhodné.

Můžeš použítíi buď hodinkové nebo špendlíkové zkoušky. Užiješ-li obojího, sečti výsledky a děl 2, abys dostal číslo svého sluchu.

Hmat.

Máš moudré prsty jako slepec?

1. Dej 10 niklových mincí, 10 měděných a10 stříbrných do klobouku, pak se zavázanýma očima rozděl je na tři hromádky, stejný druh k sobě, nejdéle ve dvou minutách. Zabéře-li ti to plné dvě minuty (120 vteřin), jsi pomalý a tvoje číslo hmatové je 0. Učiníš-li uvedený úkol za 1 minutu a 20 vteřin, tvé číslo jest čtyřicet. Jedno číslo se čítá za každou vteřinu scházející do dvou minut. Odpočítati však nutno 3 čísla za každou špatně umístěnou minci, takže 3 špatně umístěné mince sníží tvoje číslo 40 na 31. V East Side v New Yorku byli někteří malí hoši, kteří tento úkol provedli bez chyby za 50 vteřin, takže jejich hmatové číslo pro mince bylo 70. To jest: 120 vteřin bez 50 vteřin rovná se 70ti. To je rekord až doposud docílený;

2. Nyní vezmi misku obilí nebo fazolí. Pak se zavázanýma očima a používaje pouze jedné ruky, pokládej zrnka nebo fazole po třech vždy na zvláštní hromádku. Dělej to asi 2 minuty. Pak přestaň a spočítej všechny hromádky. Je-li 60 hromádek po 3 zrnkách v každé, je 60 číslo pro tvůj hmat podle obilných zrnek.

3. Poslední úkol jest: Dovedeš si zašněrovat boty po tmě? nebo se zavázanýma očima, zakončiv dvojitým pěkným uzlem?

Zařiď si, aby obě tvoje boty měly dohromady 20 dírek neb háčků k zašněrování. Měj tkaničky přiměřeně dlouhé - protože příliš dlouhé prodlužují úkon. Jeden bod za každou dírku neb háček, t. j. 20 bodů si napočítej, když zašněruješ boty ve dvou minutách. V každém případě však přestaň v šněrovăní, když 2 minuty uplynuly, pak si odpočti 2 body za každou špatně zašněrova-nou dírku nebo háček nebo nezašněrovanou. Takto: Dejme tomu, že jsi 4 špatně šněroval, odečti 4krát 2 od 20ti, a tvoje číslo pro šněrování při zavázaných očích je 12. Když špatné číslo tvoje bylo 10 nebo více, tvoje číslo pro šněrování je 0.

Dejme tomu, že jsi při těchto třech úkolech týkajících se mincí, zrnek a šněrování, docílil čísel 40, 30 a 14. Sečti tato čísla dohromady a obdržíš hmatové číslo 84.

Rychlost.

Polož do řady 12 bramborů (nebo jiných kulatých věcí) jeden od druhého přesně 1.80 m (= 6 stop) daleko a poslední 3.6 m (= 12 stop) daleko od krabice s dírou tak velkou, aby jí brambor prošel. Nyní na povel »jdi« utíkej, vezmi první brambor, vlož jej dírou do krabice. Pak vezmi druhý a učiň totéž a tak dále, až do posledního bramboru, každý ovšem donesa zvláště. Za minutu se zastav. Nyní znásob číslo bramborů, vložených do krabice, deseti a máš číslo rychlosti. Máš-li jich 8 v krabici, čítáš 80 bodů. Jsi rychlý jako kočka. Málo hochů docílí vyššího čísla. Nikdo až dosud nedocílil 100 bodů.

2. Rychlost odhadu dle zraku. Vezmi dva obyčejné hřebíky, nebo jiné tenké kousky kovu a polož je na stůl nebo na prkno od sebe na vzdálenost 1 m, jak nejpřesněji dovedeš odhadnout. Pak pravítkem nebo metrem jakýmkoliv změř tuto vzdálenost. Za správný od-had čítej 20 bodů, a odečti jeden bod za každý 1 cm, který přesahuje metr nebo se nedostává do metru. Nepočítej díly cm, řiď se dle nejbližších centimetrových čárek na pravítku. Učiň to 5krát, sečti výsledky a dostaneš číslo, jak odhaduješ délku, Máš-li takto při prvním odhadu 102 cm, je to o 2 více. 20 bez 2 dá 18 bodů. Je-li tvůj další odhad 96 cm, jest to o 4 cm méně 20 bez 4 dá 16 bodů. Tvůj další odhad dá 12 bodů, další 17 a poslední 19. Součet jest l8 a 16 a 17 a l2 a 19, čili tvé číslo jak odhaduješ délku jest 82.

3. Míření neb cvik rukou. Vezmi 25 bramborů prostřední velikosti a postav tašku nebo kbelík, jehož otvor je okrouhlý a přesně měří v průměru 30 cm (1 stopu). Udělej ve vzdálenosti 3 m (10 stop) od kbeliku čáru. Postav se na ni a házej brambory jeden po druhém do kbelíku. Brambory, které padnou dovnitř, odrazem však zase vyletí, se počítají, jakoby tam zůstaly. Učiň to 4krát a sečti všechna 4 čísla, kolik jich bylo vhozeno dovnitř. Dostaneš číslo míření - neb číslo cviku rukou. Na příklad: Dejme tomu, že ve 4 případech vhodíš 10 bramborů po prvé, 15 po druhé, 20 po třetí a 19 po čtvrté. Sečti výsledky a tvoje číslo pro cvik rukou neboli číslo pro míření je 64.

Čich.

Polož na čistý stůl 20 různých předmětů: cukr, čaj, kávu, mýdlo, chléb, mouku, syrub, máslo, sůl, mléko, ořechy, trávu, list břečťanu,písek, kůru jabloňového stromu, jablko, botu, klobouk, kafr, tabák. Je to 20 známých předmětů. Dej trošku od každého na 20 talířků. Nech si zavázati oči a pak ze vzdálenosti svého nosu 5 cm od každého předmětu hleď jej rozeznati čichem. Čítej 20 za rozeznání všech věcí, a odečti vždy jeden bod za nepoznaný předmět.

Chuť.

Rozsekej nějaké tuhé věci k jídlu tak jemně, aby podle vzezření nemohl nikdo poznati, co to bylo. Pak nechť dle chuti to rozeznáš. Co se tekutin týče, ochutnávej je na čisté kávové lžičce.

Dovedeš říci, jaké ořechy ochutnáváš? Mandle, lískové oříky, vlašské ořechy, brazilské oříšky?

Ovoce zkus následující: jablko, hrušku, švestku, hrozen vína, vodní meloun a meruňku.

Tato masa: vepřové, šunku, slaninu, hovězí, skopové a kuře.

Tyto oleje: máslo (nesolené. a rozpuštěné), olivový olej, margarín, sádlo, bavlněný olej.

Zaznamenej 100 za úplný zdar při ochutnávání a odečti vždy percentuelně chyby dle počtu ochutnávaných předmětů.

Nyní sečti všechna ona vysoká čísla, jichž jsi docílil.

Dalekozrakost 86,

Bystrozrakost 50,

Sluch 50,

Hmat 84,

Rychlost 80,

Rychlost odhadu 82,

Míření 64,

Čich 20,

Chuť 100.

A tvoje »číslo životnosti« jest 616.

Ale jen málokteří dosáhnou tak vysokého čísla. Dosáhneš-li ho, jsi skutečně pln života: vidíš jako jestřáb, slyšíš jako sova, máš hmat jako slepec, jsi obratný jako kočka, máš čich jako pes a chuť jako Francouz. Můžeš také mířiti správně, odhadovati na první pohled a rozpoznati velikost.

Kromě těchto jest ještě mnoho zkoušek, jimiž můžeš doplniti svůj pokus. Abys vyzkoušel svou pružnost, stůj zpříma, ohni se a dotkni dlaněmi země, aniž bys se prohnul v kolenech.

Chcete-li zkoušeti svou sílu nervů, vezměte dva z vás každý jeden stolní nůž a posaďte se naproti sobě u stolu. Zdvihněte nože a přibližujte přes stůl nože špičkou k sobě až na 1 cm. Při tom pozorujte, čí nůž se více chvěje.

Ke zkoušce svalové pohotovosti - tři jednou rukou kruhovitým pohybem svůj žaludek a současně se klepej druhou rukou na temeni hlavy.

Máš živé prsty u nohou? Zkus tento úkol zdvihni peníz se země svými prsty u nohy a poškrab se jím na nose. Nemožné? Nikoli pro každého!

Hoši žijící v přírodě, na okraji civilisace, musí býti hodně životnými. Mají co dělat s divokýmživotem, se zvířaty. A ovládnouti zvířata - k tomu je potřebí lepšího zvířete, více inteligence. Některé jejich úkoly jsou skoro drsné, ale jsou zajímavé.

Na příklad: Abys dokázal, že jsi dobrým jezdcem na koni, polož na sedlo koňské větší peníz a hleď, aby po prudké jízdě jednomílové tam ještě byl.

Zvedni a dej si na ramena pytel zrní, vážící tolik, co ty vážíš, abys věděl, co uneseš.

Ke zkoušce zavalitosti a přímosti těla dej větší peníz (stříbrnou korunu) mezi nohy a hleď, aby co možná pomalu padal dolů, snaže se jej v každém místě co možná dlouho svaly podržet.

Tělesná síla nenese ssebou nutně hrubost, protože vychovatelé vědí, že nejlepší myšlenky vznikají ve zdatném těle.

Zde na příklad jsou některé věci, které Seton a jeho Zálesáctví učí hochy a dívky.

Když jste byli dětmi, nebylo by vás rozechvělo míti příležitost naučiti se podobné věci?

Jak čísti znamení.

Jak rozdělati oheň třením dřev.

Jak vystavěti tábor.

Jak poznati jedlé a jedovaté rostliny.

Jak předpovídati počasí.

Jak nalézti cestu, zabloudíme-li v lesích.

Jak použítí hodinek za kompas.

Jak vystaviti postel z větví.

Jak udělati luk, šíp, provaz, knoflík, budku pro ptáky.

Jak poznati květiny, ovoce, lesní stromy, hvězdy a nejedovaté i jedovaté hady.

Jak vázati různé druhy uzlů.

Seton napsal velkou a cennou knihu »The Woodcraft Manual«, jejíž důležitost je těžko přeháněti, aby vedla mládež v Americe, by se z nich stali silnější muži a čistší ženy a tím lepší občané.

Zálesácká liga Ameriky.

CIT A ZÁLESÁCTVÍ

Není tomu dávno, co jistá osoba mluvila s nadšením o příteli, pravíc o něm, že je to dobrý člověk. A když chválila dobrotu druhého, ta, s níž rozprávěla, patrně cítíc, že ztrácí kontrolu svého nadšení, přerušila ji otázkou: »Ano, ale čím je dobrý?« 

Mezi básnickými črtami, jež byly nalezeny po smrti Sidney Laniera, byla jedna, jež líčila asi tento obraz: Jevištěm jest cirkus. Kruh jest obklopen velkým zástupem. Do kruhu byl přiveden mladík na koni, na němž jezdí s obdivuhodnou obratností. Obecenstvo jest nadšeno a tleská. Mladík provádí ještě těžší výkony a dav odpovídá jeho umění Pak jest přiveden do kruhu jiný oř, docela jiné velikosti, i postavy i chůze. Jest tak nepodoben prvému koni, jak jen dva koně nepodobni býti mohou. Mladíku jest nyní jeti na obou koních současně. To jest pravé umění. Jméno jednoho jest »ideál«, a jméno druhého »praktičnost«. Nikdo nemůže opravdu dosáhnouti úspěchu, nedovede-li jezditi na obou koních.

Všichni jsme si vědomi, jak je to těžké, a uznáváme nutnost spojiti obě tyto vlastnosti. Pokud se týká myšlenky Zálesácké Ligy, nesnáz a nebezpečí je v tom, že se odvolává na imaginaci, nezaručujíc výsledek.

V Zálesáctví mnoho nám dává sněmovní kruhsvým povzbuzováním představivosti. Nemůže býti pochyb, že sněm dobře vedený, se svou důstojností, ohněm vzbuzeným třením, totemy a vší rázovitostí Zálesáctví bude působiti na mládež hlubokým dojmem. Viděli jsme přísné New Yorkské právníky, jak na ně působila atmosféra pěkně vedeného Zálesáckého Sněmu uprostřed lesa.

Ale - kdyby nebylo toho ale! - jaký má význam všechna ta malebnost a všechny ty city, nedávají-li nějaké výhody pro praktický život? Jest to jedna stránka hráti svou úlohu podivuhodně dobře. Druhá jest, pochopiti ducha Lesa a uvésti jej v službu dennímu životu v městě, neboť na štěstí či neštěstí, většina z nás v něm žije.

Na příklad v životě Indianů a jiných primitivních národů nacházíme mnoho cenného. Ale při tom všem bychom nechtěli se vrátiti zpět k jejich způsobu života a myšlení. Nemyslíme na to, abychom je napodobovali, avšak chtěli bychom vnésti prostého jejich ducha do složitého a často povrchního života našeho.

V programu Zálesácké Ligy jsme se pokusili zachytiti trochu tohoto svérázu, použítí některých jejich způsobů k povzbuzení imaginace, k probuzení nových zájmů v prostých všedních věcech. Tyto zájmy se odrážejí v životě a výsledkem bude bytost opravdu myslící.

V Zálesáckém kmeni skutečnou zkouškou, zda vůdce jezdí po obou koních, jest práce členů pro výkony a odbory. Jiná zkouška Zálesákovy jezdecké schopnosti jest, jaký vliv má Zálesáctví napoměry domácí, školu nebo poměry v úřadě, v obci a ve světě. Jestliže členové kmene se stávají soběstačnějšími, myslivějšími, obětavějšími, vědomějšími duchovních věcí, pak jest to znamením, že Vůdce skutečně jezdí na obou koních.

Zálesáctví není sentimentální a romantická věc. Ono převádí romantiku a ideály do koloběhu všedního života.

Ernest Thompson Seton.

STOUPÁNÍ NA HORU

Daleko v našem jihozápadním kraji jest indiánská vesnice a vysoko z pouště za ní ční velká hora. Bylo považováno za velký skutek slézti horu, takže všichni hoši ve vesnici byli žádostivi tak učiniti. Jednoho dne náčelník řekl: »Nuže, hoši, můžete všichni jíti dnes se pokusiti slézti horu. Vyjděte ihned po snídaní a jděte každý tak daleko, jak budete moci. Pak, až budete unaveni, vraťte se, ale každý mi přineste větvičku z místa, odkud se vrátíte.« 

Odešli, plni naděje, každý se domnívaje, že jistě dojde vrcholu.

Ale brzy tlustý, zavalitý hoch pomalu se vracel a v ruce nesl náčelníkovi větvičku kaktusu.

Náčelník se usmál a řekl: »Chlapče, ty jsi se nedostal ani k úpatí hory; přešel jsi jenom poušť.«

Později druhý hoch se vrátil. Nesl větvičku šalvějového keře.

»Ano,« řekl náčelník, »došel jsi k úpatí hory, ale nelezl jsi nahoru.«

Následující měl větvičku osyky.

»Dobrá,« řekl náčelník, »ty jsi vystoupil až k pramenům.«

Jiný přišel později a přinesl hlohové tmy. Náčelník se usmál, když to viděl, a řekl: »Ty jsi lezl," byl jsi až na prvé příkré skále..«

Později odpoledne jeden přišel s cédrovou větévkou a starý muž řekl: »Výborně! Byl jsi v půli cesty.«

Za hodinu potom přišel jiný s větvičkou smrkovou. jemu pověděl náčelník: »Dobře; dostal jsi se k třetímu pásmu, slezl jsi tři čtvrtiny svahu.«

Slunce bylo nízko, když se poslední vrátil. Byl to krásně urostlý, nádherný hoch ušlechtilé povahy. Jeho ruce byly prázdny, když se blížil k náčelníkovi, avšak jeho tváře byly rozjařeny a řekl: »Otče, nebylo stromů tam, kam jsem došel - neviděl jsem větviček, ale viděl jsem Ozářené Moře.« 

Nyní tvář starého muže se rozjasnila také a zvolal hlasitě a se zápalem: »Poznal jsem to! Když jsem se ti podíval do tváře, poznal jsem to. Ty jsi byl na vrcholu. Nepotřebuješ žádných větviček na důkaz toho. Jest to psáno ve tvých očích a zvoní to v tvém hlasu. Hochu, pocítil jsi povznesení, viděl jsi slávu hory.« 

Ó, vy Zálesáci, mějte toto na mysli, že - odznaky, jež udělujeme za dosažení výkonů a odborů, nejsou »ceny« - jsou to pouze důkazy toho, co jste vykonali, jací jste byli. Jsou to pouze větvičky sesbírané na cestě, abyste věděli, jak daleko jste se dostali lezením nahoru.

Ernest Thompson Seton.

---