Vznik hnutí woodcrafterských indiánů, 1979 (sešit)

V roce 1977 konečně vyšel, pod názvem Cesta životem a přírodou, český překlad Setonovy autobiografické knihy Trail of an Artist-Naturalist z roku 1940, na kterém Miloslav Vavrda - Minehaha pracoval od konce 60. let. Překlad ale nebyl publikován celý. Kapitola o woodcrafterském hnutí (v originále 40. kapitola s názvem The Woodcraft Movement) z něj byla vypuštěna proto, aby kniha vůbec mohla v té době vyjít.

Až o dva roky později roku 1979 ji vydal samostatně pod názvem Vznik hnutí woodcrafterských indiánů 2. ZO ČSOP Taraxacum Praha zásluhou Ivana Makáska - Hiawathy, který to s překladatelem Mílou Vavrdou vyjednal na Samechově. Za další čtyři roky vyšel text v reprintu, který vydal Břetislav Škaroupka - Šrám, v rámci své samizdatové edice Šrámizdat.

Útlý sešit, doplněný o stručný přehled vývoje woodcrafterského hnutí, bohužel na dlouhá léta petrifikoval řadu omylů a Setonových mystifikací, neboť z něj nekriticky čerpali další a další autoři skautských a woodcrafterských publikací.

První komplexní pohled na vývoj woodcrafterského hnutí nabídla až Kniha o woodcraftu vydaná Biblioteczkou Walden roku 1995, ale jejich vyvrácení a objasnění umožnilo až zpřístupnění digitalizovaných dobových materiálů po roce 2010. Proto je původní text doplněn řadou odkazů a mých poznámek.

Keny

= VZNIK HNUTÍ WOODCRAFTERSKÝCH INDIÁNŮ =

MÍLA VAVRDA

PRAHA 1979

== Hnutí woodcraft ==

 

Památce Miloše Seiferta,jednoho z prvních tlumočníků Setonových myšlenek. M.V.

 

E.Th.Seton:

Ve svých čtrnácti letech roku 1874 jsem založil indiánský kmen, který se později změnil na družinu Robina Hooda s promyšleným programem činnosti v přirozeném prostředí živé přírody. Družina se po dvou letech rozpadla, myšlenka však zůstala. Rozvíjel jsem ji dál ve světle svého vlastního duševního růstu.

Naši mne vedli zvláštní školou teologie, která začala příjímáním totální zkaženosti lidské přirozenosti, definitivním hlásáním, že všechny lidské bytosti jsou předurčeny pro peklo, dokud nebudou vykoupeny nebo zachráněny nějakým zázračným způsobem. Kázali, že všechny lidské pudy jsou přímým vnuknutím ďábla.

Velmi záhy jsem se stal rebelem. Jestliže Bůh Všemohoucí dovolil ptákům stavěti si hnízda a zpíval písně ve dnech Sabbathu, nemohu rozumět, proč mám být zatracencem odsouzeným do pekla pro radosti v něm prožité a pro zaslíbení vidět a slyšet tytéž ptáky, žijící šťastným životem. Odpověď byla jednoduchá a osvěžující – protože jsem byl beznadějným zatracencem.

Kolem roku 1893, kdy jsem v Novém Mexiku značkoval dobytek, přihodila se událost, která způsobila obrat.

Kovbojové, které jsem denně potkával, byli divoká, drsná cháska. Ale myslím, že každý a všichni měli spásnou ušlechtilost – lásku a úctu k svým matkám. Když některý z nich šel někdy do kostela, jediným motivem bylo, aby mohl napsat domů: “Drahá máti, minulou neděli jsem byl v kostele a slyšel kázání, které mne pohnulo myslet hodně na vás.”

Stalo se, že přišel mezi nás cestující kazatel, schopný kdekoliv konati služby boží. Kostel, kde bychom se s ním sešli, tu nebyl, alebyla zde školní budova v Claphamu, Nízká sedátka určená pro děti byla obsazena hrubými, plně ozbrojenými kovboji, když důstojný Blank Blankham zahájil od učítelova stolu dokonale důvěrnou frází “všichni jsme se zrodili v hříchu a v hříchu naše matky počaly”. Vzápětí nato vyskočil z přední řady vysoký Texasan, puškou namířil na kazatele a křičel: “Ať je vaše duše prokleta, má matka mne tak nepočala. Má matka byla dobrým člověkem! Nepřišel jsem, abych poslouchal někoho hanobit mou matku! A teď na kolena a hned to odvoláte nebo to do vás pustím a zítra budete samá díra!”

Třesoucí se kazatel klesl na kolena a všechno odvolal.

“Nemyslil jsem to tak doslova.”

“Tak proč jste to k čertu říkal?" – Nevěděl, učili ho to tak. Pak se shromáždění rozešlo – a jediný, kdo byl zachráněn, byl kazatel.

Jedině myšlenka nezapadla. Hrubý Texasan vyslovil jen z poloviny názor většiny. Pro mne to bylo velkou pobídkou. Jaké je to náboženství, které klade na každé Bohem ustanovené lidské vzrušení nebo příbuzenství pečeť hříchu?

Mnoho jsem o tom přemýšlel. Byla spousta času, když se celý den jezdilo na hřbetě divokého bronka nebo na zadku býka.

Láska a úcta k mé matce byla největším rozporem v souvislosti a doktrinami, které i ona podporovala.

Již dlouho předtím jsem hledal a i nalezl slova posily. Naposled přišla myšlenka od Emersona: “Jsi-li z dobrého rodu, odvrhni svůj soud a svěř se nezkrotně svým pudům a nesejdeš na scestí.”

Je to jistě tak. Co jsou naše instinkty? Nahromaděná moudrost našich předků – naše nejlepší dědictví; síla, která nás z nižších řádů přebuduje v muže. Čím je náš názor? Naše soukromé mínění, více neb méně pokroucené jako v mém případě domácím prostředím a vyučováním.

Nakonec, veden zdravým rozumem a biologií a především výroky největších učitelů, začal jsem za předpokladu, že všechny děti přicházejíod Boha a jsou čisté, jak je Bůh může vytvořit. Nemáme je přetvořovat, ale spíše dbát, aby nebyly znetvořovány.

V důsledku toho začal jsem studovat a věnovat pozornost lidským pudům. To bylo dlouho předtím, než jsem se setkal s Williamem Jamesem. Ani ohromující poznání nesmí člověka zastavit v činnosti, spíše naopak. Jamesovi jsem nejprve pozorně naslouchal a pak s ním diskutoval asi o šedesáti lidských pudech. Nemusíme zde uvažovat přímo o všech šedesáti, uvedu jen tyto:

uctívání hrdinů, instinkt tlupy, touha po slávě, lovecký pud, pud jeskynního člověka, hra, strach ze tmy, pud zasvěcení atd atd.

Každý je hluboce zakořeněn v historii lidstva a je-li správně veden, představuje plno možností jako účinná síla.

S těmito základními myšlenkami jsem začal vypracovávat nové schema výchovy ve volné přírodě. Předně veden vlastními zálibami vybral jsem si za model hrdinu. Ne Robin Hooda, ne Rolla – krále moří, ne krále Artuše, ale ideálního Indiána Fenimora Coopera, dokonale ztělesněného v Tecumsehovi, velkém Schawnee – člověka fyzicky dokonalého, moudrého, laskavého, svěžího, malebného, nesobeckého, důstojného.

Pak jsem sestavil zákoník hrdinských činů. Počínal výkony fyzickými, přecházel k věcem duševním a duchovním a dosahoval vrcholu v myšlence služby svému národu.

Za každý hrdinský čin udělí se odznak a všechny Činy jsou dosažitelné podle stupnice, nikoliv soutěží. Soutěž znamená pokoření druhého. Stupnice znamená stálé zlepšování sebe sama.

Nakonec jsem přesvědčil Edwarda Boka z časopisu The Ladies’ Home Journal, že zde v těch myšlenkách o výchově je něco, co národ potřebuje. Svolal jsem členy woodcrafterských Indiánů (Woodcraft Indians) s výjimkou těch, kteří se po definitivním rozhodnutí stali skauty. Mé první veřejné oznámení organizace vyšlo v Journalu v květnu 1902. Velmi brzy se mi naskytla příležitost uvést mé schema do života.

V roce 1900 jsem byl v situaci, kdy jsem mohl uskutečnit sen svého života – sen, který je společný devíti lidem z deseti. Získal jsem peníze i příležitost koupit malou opuštěnou farmu nedaleko New York City. Byl jsem nyní absolutním vlastníkem divokého lesa s kopci, skalami a stromy, několika malými lučinami a krásným potokem, který vtékal do bažinaté tišiny. Bažinu jsem snadno přeměnil v jezírko a udělal z krásného toho místa ráj ptactva a divokého života.

Postavil jsem prostou chatu a kolem místa vytvořil neproniknutelný plot z drátěného pletiva deset stop (305 cm) vysoký, nahoře ukončený ostnatým drátem.

Zde jsem se chystal ztrávit co nejvíce času. Zde jsem se chtěl pokusit o pěstování a zachování mnoha druhů zvířat. Každý původní druh divokého života tu měl být podporován. Radoval jsem se, že se mi splnil můj sen. Byl jsem hrdý na to, že mám svůj divoký les. Myslel jsem, že jsem jeho vlastníkem.

Avšak kluci ze sousedství byli jiného názoru, Byl jsem vetřelcem, cizincem. Obehnal jsem plotem celé území, kde všichni po celé generace sbírali oříšky, kde se volně potulovali, dělali ohníčky, pásli.

Zrušil jsem všem obyvatelům výsadu chodit sem střílet, neboť tu bylo plno veverek a sluk.

Kluci mi vypověděli válku. Rozhodli se, že mne vystrnadí. A jejich způsob, jak mne odtud dostat, záležel v tom, že mi udělají horkou půdu pod nohama. Rozbili mi plot, postříleli má zvířata a malovali na vrata sprosté obrázky.

Celé léto jsem musil opravovat plot, nahrazovat zvěř a znovu obnovovat nátěr vrat. Myslel jsem, že trpělivým neodporováním určitě zvítězím. Avšak nemělo to znatelného účinku. Noční pustošení pokračovalo. Jednou, bylo to v sobotu ráno pozdě v létě, zabýval jsem se zamalováváním ohavných obrázků na svých vratech, když se přiblížila tlupa kluků. Obrátil jsem se k nim a řekl: “Nevím, hoši, kdo z vás pomaloval tato vrata a nechci to ani vědět. Avšak, víte-li to vy, žádám vás, abyste mu vyřídili, aby toho nechal, Neposlouží mu to k dobrému. Musím vrata stále znovu natírat a už toho bylo víc než dost.”

Kluci se chechtali, vtipkovali, vyzývavě pohvizdovali a pak odešli.

Druhý den ráno byla vrata, kůly a blízké stromy a skály pomalovány novými, nejotřesnějšími a neslušnými obrázky s nápisy, které se mne dotýkaly přímo osobně, z nichž však vycházelo najevo, že jsou výplodem jedné hlavy a jedné ruky. Obrázky a nápisy byly takového druhu, že noviny jako byly New York Sunday by se neodvážily je otisknout.

Tak jsem doma došel k poznání, že zásada neodpírání byla chybou. Měl jsem však ve městě řadu přátel, kteří měli také na venkově svá sídla. Jeden z nich, zkušený muž mi radil toto: “To je docela jednoduchá věc, zavřít celou bandu, zastrašit je. Váhavostí se připravíte o důkazy okolností, raději pošlete jejich vůdce do vězení.“

Tato rada mne poněkud zarazila. Odpověděl jsem: “Dát kluky do vězení? Vpálit jim znamení zločinu za klukovskou bujnost? Nadělat z kluků vězně za něco, co jsem snad v jejich věku dělal také? Ne! Neodporování a osobní domluva se neosvědčila. Pokusím se nyní o něco jiného. Začnu s trochou hypnotismu.”

Věděl jsem něco o chlapcích. Jsem vlastně sám skoro jako chlapec. Chlapec je ve svých šestnácti nebo sedmnácti jeskynním člověkem. V této době je v období kmenového života. Loyálnost k tlupě je jeho vlastním náboženstvím, daleko převyšujícím každý vztah k církvi nebo státu. Britové v Indii a Římané kdekoli pravidelně jednali s necivilisovanými poddanými kmeny jednoduše a bez námahy prostřednictvím jejich vlastních náčelníků. Tímto plánem se budu řídit. Zašel jsem proto brzy ráno po této příhodě do vesnické školy a žádal jsem učitelku, aby mi dovolila promluvit k hochům asi pět minut.

Ochotně vyhověla. Pak jsem začal: “Ať dvanáctiletí a starší chlapci všichni vstanou.“ – Vstalo jich dvanáct.

“Jsou zde dnes všichni?” ptal jsem se.

“Ne,” tři nebo čtyři chyběli.

“Dobrá, to je správné číslo. Nuže, chlapci, zvu vás, kteří stojíte a ony čtyři, co zde nejsou, abyste příští pátek po škole přišli do mé indiánské vesnice, abychom si spolu zatábořili a to od pátku po škole do pondělka před školou. Budou tam čluny, kanoe, stany, pěkná tý-pí, slamníky nacpané slámou, dostatek dřeva a jídla co hrdlo ráčí. Jedině co žádám, doneste si dvě přikrývky. Ale pamatujte, nechci, abyste měli střelné zbraně, zápalky, tabák, nebo dokonce visku.

Přijdete tedy?“

Odpovědí bylo nanejvýš výmluvné mrtvé ticho, které se kolem nás rozhostilo. Ani nejmenší náznak odpovědi, ba ani jeden účastný pohled. To byl tvrdý oříšek. Věděl jsem, že byli v mé indiánské osadě, protože to bylo zakázáno. Snad nerozuměli pozvání, opakoval jsem proto: “Upozorňuji, že nebudete nic platit. Budete mými hosty a pěkně si spolu zatáboříme.”

Stále žádná odezva, ani známka toho, že pochopili, Dvanáct hochů tvářících se všelijak tupě, mrzutě nebo nedůvěřivě. Opakoval jsem proto své pozvání. “Ptám se, chcete-li přijít ke mně na vík-end, nic vás to nebude stát.”

Stále žádná odpověd, ani pohled, jenž by byl výrazem pochopení. To mne už zarazilo. Kdyby byli řekli “ne”, nebo snad položili nějakou otázku, byl bych poznal, jaká je situace. Avšak kamenná zeď mlčení byla pro mne zklamáním. V rozpačitosti vybral jsem si štíhlého hezkého hocha se zářícíma očima, jenž stál blízko mne a oslovil jsem ho osobně: “Nechtěl by ses vypravit do lesa na výlet, výborně by ses pobavil, a kromě zábavy neměl bys nic na práci?“ Jedinou odpovědí bylo přikývnutí, Nyní jsem oslovil druhého a třetího. Pokaždé se mi dostalo jen více nebo méně opatrného přikývnutí. I spokojil jsem se, předpokládaje, že to bylo smyslem setkání. Pak se slovy “pamatujte tedy na příští pátek po škole", odešel jsem, abych zařídil potřebné přípravy.

Všechny stany, tý-pí, čluny a kanoe byly dány do nejlepšího pořádku. Byly připraveny postele se slamníky, opatřena hojnost paliva, různé nářadí ke hrám a zajištěno dostatek dobrého jidla – nejen pro dvanáct hochů, které jsem viděl, ale pro osmnáct nebo i dvacet, kteří by snad mohli přijít. Posléze jsem opatřil kuchaře na vaření a výpomoc.

Na pátek bylo vše připraveno, Ke čtvrté jsme čekali kuchař a já – ale žádný z hochů se neukázal. Patnáct, dvacet minut po čtvrté a dosud nikdo. Nyní řekl kuchař, kterému se to nezdálo: “Povídal jsem vám, že z těch kluků žádnou radost mít nebudete. Jediné dobro, které byste jim mohl prokázat by byl řemen, který by dobře přilehl na patřičné místo.” – Ó, nikoli, stál jsem na svém, to jsem viděl již mnohokrát a nikdy z toho nic nového nevzešlo.

I čekal jsem, stávaje se stále nervóznějším a neklidnějším. Když bylo na hodinách již tři čtvrtě na pět, nemohl jsem nevzpomenout na starý chůvin verš “hostinu strojil jeden pán, o hosty stál a ač je zval, zůstal nakonec sám.”

O páté se však strhl u hlavního vchodu ryk a bouře a najednou společně přicházeli všichni chlapci, ale ne dvanáct, které jsem ve škole viděl, ne osmnáct, pro které jsem se zařizoval, ale dvaačtyřicet a každý měl pod paždí dvě staré přikrývky. Myslil jsem, že se jejich příval do táborového kruhu nikdy nezastaví. Ježto to byli Jenkijští hoši, přemohli malichernou ostýchavostv pěti vteřinách a první otázkou bylo: “Smíme tu hulákat?”

“Hulákat? Ovšem, třeba si plíce vykřičte, chcete-li.” I dali se do toho. Sousedé mi pak říkali, že to bylo slyšet na dvě míle odtud a já tomu docela věřím.

Druhá otázka byla: “Můžeme se svléci?”

“Jistěže, ze všeho, co na sobě máte!”

A bylo mi velmi milé, když jsem je viděl, jak všecko shazují a skáčou do jezera, neboť tam nemohli nadělat velké škody, kdežto, kdyby se potloukali po lese, nevím, jak by to bylo dopadalo.

Bylo to jako bych si pozval nějaké divochy, ale nazí hoši nemohou zapálit les nebo nějak příliš poškodit majetek. Byla to pouze část toho, co se mělo dít. Chtěl jsem, aby se nejprve vybila jejich živočišná energie.

Když bylo šest hodin, začalo se stmívat. Chlapci byli unavení a hladoví. Táborový oheň už plápolal. Kuchař svolával divochy hlasitým: Jídlo! Jídlo!

Chlapci se dostavili do tábora jako vojáci, oblečeni a šli si pro jídlo. V řeči Písma “přišli a jedli”. Ó, jak jedli. Takovou příležitost si nesměli nechat ujít. Bylo to mnohem lepší než doma a cpali se jako dvaačtyřicet hroznýšů královských, slupnuvše za jediný ten večer všechno jídlo, které bylo připraveno až do pondělka. Na štěstí následujícího dne byla sobota a mohli jsme se znovu zásobit.

Tábor se sytil od šesti do sedmi. Poté unaveni, nasyceni a šťastni leželi kolem plápolajícího ohně připravení k nové a klidnější zábavě.

Vím něco o divoších. A chlapci byli stejní jako oni. Chcete, abych vám něco vyprávěl? – zeptal jsem se.

V odpovědi bylo více hrubosti než zdvořilosti, ale byla pochopitelněupřímná. “Však ste řek', tak začněte.“

Na toto blahosklonné povolení jsem předstoupil. Vyprávěl jsem o Indiánech, životě v prérii, stupňuje své vyprávění do stále větší napínavosti, až jsem obnovil Cooperův lesk romantiky a vznítil jej v plápol oslavení Rudocha. Mezitím jsem pozoroval své hochy. Přál jsem si, aby všichni byli podmaněni a chyceni a aby nebyli oopalí.

Asi v osm hodin přestalo hašteření a hrubé žertování větších hochů. Malí hoši seděli oči jako na stopkách. Skupina se tísnila kolem mne. Viděl jsem na očích těch, kteří mi byli blízko, napjatý zmagnetizovaný pohled, když jsem vyprávěl napínavou příhodu o vyzvědači v nepřátelském táboře a jak se svými hrdinskými činy pokryl slávou. Když jsem skončil vyprávění, mohl jsem na jejich tvářích vidět rozechvění silného zájmu. Mohl jsem je cítit v souhlase s myšlenkou obdivu a zároveň lítostí nad tím, že se ho již nedočkali.

Podle mého odhadu dostavil se pravý psychologický okamžik. Po vhodné přestávce, jež má následovat po každém vyvrcholení, řekl jsem přemítavě: “Hleďte chlapci, jak si představujete, že by mělo vypadat naše táboření. Válet se jen tak jako dosud anebo to dělat po indiánském způsobu?”

Byla ovšem jediná možná odpověď v ovzduší, které jsem promyšleně vyvolal. – “Se ví, po indiánsku, budem jako Indiáni.”

“Dobrá, i mně je to po chuti”, řekl jsem. “Nuže, pamatujte, že my tu tvoříme kmen. Vy jste bojovníci. Každý bojovník má jeden hlas. Nejprve musíme zvolit Velkého náčelníka.”

Tu ukázali první známku zdvořilosti. – “Správně, počítáme, že to budete vy,” byla rychlá odpověď, jež se beze vší pochyby zrodila z právě vzniklého pouta sympatie.

Ihned jsem však potlačil tento návrh. “Nikoli, to nedělejte”, odpověděl jsem. “Já nebudu náčelníkem, já budu Medicinmanem. Za náčelníka potřebuji některého z vás.” Nyní bylo dvaačtyřicet uchazečů o tuto funkci. Každý měl nejpřesvědčivější důvody, proč právě jeho zvolení je jedině možné. Spor vzrostl až v bouři, až jsem řekl: “Přestaňte, můžeme to snadno vyřešit jinak. Kdo z vás přemůže všechny ostatní?”

“Ó, to by nebylo spravedlivé,” dotčeně volali sborem. “Jedině Hank Martin to dokáže. Je starší, větší s silnější než kdokoli z nás.“

“Nuže, dovede-li Hank každého spořádat, je to správné. Ale třeba si někdo z vás myslí, že může napráskat Hankovi.”

“Ano, já. A právě teď”. A povstal jiný, silný hoch, zdatný výrostek, avšak jiného ražení. Zřejmě to chtěl riskovat se zřetelem na získání možné pocty.

“Velmi dobře, jsem rád, že to vím,” řekl jsem, “Teď však to zkoušet nebudeme, až někdy jindy.”

Nyní jsem vyhlásil volby. Martin získal volbu velmi snadno a jeho vůdcovství bylo nesporné.

Ó, jak mi kleslo srdce, když šlo o Hank Martina. Byl ramenatý, s hranatou čelistí, šestnáctiletý, šedých očí, silný jako mladý býk, energický, samostatný a nebojácný – byl by mne mohl porazit v prvním kole. Byl to nejhorší kluk “v okrese”. Byl všeho darebáctví schopen, jeho činy už přestávaly být klukovskými výstřelky, začínaly to být zločiny. Hank dospíval určitě pro káznici a tlupu chlapců sváděl sebou. Jeho otec choval krávy a Hankovým ranním zaměstnáním byla roznáška mléka. To mu dalo mnoho příležitostí k darebnostem, které si nedal ujít. Docela dobře jsem věděl, že Hank byl umělcem, který mi pomaloval vrata. Děsil jsem se Hanka Martina. Nicméně byl zvolen vůdcem tlupy – vládl po svém božském právu a stejně nebeském neprávu. Chtěje zůstat věren svým zásadám, snažil jsem se jej získat.

Často se stává, že hoši překypující vlastní energií a také hoši svedení se tváří jako zlí, ačkoliv tak jen zakrývají své dobréjádro a pokrytecky se přetvařují a chcete-li je ovládnout, musíte je přimět k tomu, aby odložili tuto svou masku.

Doufaje, že tomu tak může být i v tomto případě, vzal jsem Hanka stranou a řekl: "Podívej se, Hanku, kamarádi si tě zvolili za Velkého náčelníka kmene. Pamatuj, že to není jen pro dnešek a zítřek, a příští den. Náš kmen si chceme udržet po celý rok i déle, doma i venku, jako klub tak dlouho, pokud budou mít chlapci o něj zájem. Uvaž, že se máš stát vůdcem těchto malých chlapců. Doufám, že jsi příliš mužem, než abys je uvedl do nesnází.”

Odpověděl: “Ne, neudělám nic takového.”

Byla to slova a možná že nic víc. Nemohl jsem vědět. Nicméně mi dlouho potom vyprávěla jeho matka, že to pro něho něco znamenalo, Hank nebyl předtím nikdy osloven dospělými jako důležitá osoba, a to bylo pro něho novou a milou zkušeností. Ujal se svého nového úkolu a své zodpovědné postavení bral vážně jako muž.

To bylo ovšem daleko později. Měli jsme zatím napilno s naší volbou. Neobyčejně tlustý hoch upoutal nyní mou pozornost. Bylo mu jistě čtrnáct, ale vážil asi dvěstědvacet liber. Obrátil jsem se k chlapco vedle a zeptal se: “Kdo je to?” – Odpověděl: “Tom Sewit.”

Umínil jsem si: “Toto jméno i jeho zjev si zapamatuji.”

Teď jsem vyzval k jmenování druhého náčelníka. Všichni vykřikli jako jedním hlasem “Tom Sewit, Tom Sewit.”

Rozhodně jsme nepotřebovali nějakého tlustého chlapce. Potřebovali jsme siláka, i nevšímal jsem si toho, až se ozval slabý hlas vedle mne: “Tom Barney.” Tom Barney nebyl nijak zvláštní, ale byl lepší než tlustý hoch – “jako přístav v bouři.”

Řekl jsem: “Byl zde návrh na Toma Barneye. Kdo je pro Toma Barneye, ať zvedne ruku” Zvedlo se pět rukou. “A pro Toma Sewita?”

Třicetosm rukou se objevilo – hotový les. Opatrně a poněkud rozpačitě jsem přepočítával. Tu jsem si všiml, že jeden hoch zvedá obě ruce. “Tady se podvádí”, řekl jsem. “Volba je neplatná, musíme hlasovat znovu.” Pronesl jsem vřelou řeč pro Toma Barneye, uváděje všechny důvody, které jsem si mohl vymyslet pro jeho zvolení, avšak, rozumí se, nemohl jsem zahanbit soupeře, jenž tu seděl. Předložil jsem napřed svou vlastní kandidátku, abych strhl neodvislé.

“A teď” řekl jsem “hlasujte poctivě. Všichni kdo jsou pro Toma Barneye jako druhého náčelníka, ruce nahoru.“

K nému úžasu se zvedly jen dvě ruce – Barneyova a jeho bratra.

“Kdo je pro Toma Sewita?” Čtyřicet rukou se zvedlo. Nebylo nejmenší pochyby o tom. Velmi nerad jsem oznámil, že byl zvolen Sewit. “Tome Sewite, přistup blíže a slož slib úřadu druhého náčelníka.”

Tom vystoupil. K mému úžasu to nebyl vůbec tlustý hoch. Byl to omyl, do něhož jsem upadl náhodou. Sewit byl svalnatý hoch, který se mohl odvážit zápolit s Velkým náčelníkem. Bylo-li třeba a docela se hodil na to místo.

Nyní byl zvolen třetí náčelník a Rada dvanácti. Ještě byl vybrán jeden jako strážce táborového ohně – jedině on zažíhá oheň, kronikář a strážce wampumu (pokladník). Nakonec jsem se mezi nimi octl i já jako medicinman. Všichni ostatní byli prostými členy kmene.

Když byla zformována a ustavena organizace, dal jsem jí ze své autority ještě zákoník a ústavu (stanovy), kterou jsem pečlivě připravil se zkušeným právníkem. Pamatoval jsem v ní na všechny případy, které nejsou obsaženy v zemském zákoníku. Můj zákoník zakazoval vzpouru proti Radě, střelné zbraně v táboře, zakládání volných ohňů, kouření, visku, ničení zpěvného ptactva nebo veverek, porušování pravidel hry, míření zbraní na kohokoliv a prohlašoval rytířství, laskavost, odvahu a čestnost za hlavní cnosti.

A nyní jsme se shodli na tom, co mělo nabýt dalekosáhlého významu pro chlapce na venkově, pro mne a pro tisíce hochů kdekoli jinde. Naším heslem bylo “nejlepší z nejlepšího”, co měli Indiáni. Používali jsme všeho malebného, dobrého a zdravého, co bylo u Indiánů.

Hoši chtěli také nosit péra. Řekl jsem: “Zajisté že můžete, ale pamatujte na způsoby Indiánů. Dobrý starý Indián nenosil péro a nestrčil si je do vlasů, bylo-li ukradeno. Každé péro proto bude udíleno Radou jako uznání za nějaký hrdinský čin. Navrhnu vám sto činů a splnění každého z ních vás oprávní k nošení péra.”

Bylo pro mne podstatné, aby stupnice povzbuzovala veškerou mládež v národě ke stoupání, ke stále vyšším cílům nikoho předem nevylučujíc. Dávala možnost, aby v ní každý našel něco, v čem by se mohl zdokonalovat a tím vlastně byla absolutní. Pro atletiku vytvořil jsem stupnici přizpůsobenou školským pravidlům, ale udílel jsem péro všem, kdo dostoupili nejvyšší třídy. Na příklad všem, kdo ujdou čtyři míle za hodinu nebo uběhnou 100 yardů za jedenáct vteřin. Poměrně lehčí byla stupnice plování. Všichni, kdo uplavou sto yardů bez ohledu na čas, dostávají péro za plování.

Ve druhém oboru – tábornictví udílel jsem pocty všem, kdo dovedli rozdělat oheň třením dřev, dovedli změřit šířku řeky, aniž by ji překročili atd atd.

Třetím oborem bylo studium přírody a pocty byly udíleny všem, kdo dovedli správně pojmenovat dvacetpět stromů, padesát rostlin, padesát ptáků atd.

Vymyslel jsem hru zvanou “lov na daňka”, která záležela v tom, že slaměná figura zvířete byla vyhledána podle stop nebo papírků či zrn (později podle stopovacích želízek na botách) a zasažena šípy.

Hry Stíhání nepřátelského zvěda, Honba na medvěda, Lov králíka, Lov kopím na velkého medvěda, Zkouška bystrého zraku a dalekozrakosti byly připraveny tak, aby strhovaly zájem mladých lidí o pohyb. V každém ohledu přinášelo toto schema něco zdravého, neboť v něm byla malebnost, učilo chlapce starat se samy o nebe a nabízela jim určité náměty co dělat. Kromě toho nikdy neopomíjelo hlavní pohnutku mladého divocha – ctižádost. Na tu bylo stále pamatováno. Ta je prazákladem, popudem a hnací silou v převádění chlapců na nové cesty života a myšlení.

Úspěch tohoto schematu překonal všechna moje očekávání. Statut dával i takovou možnost, aby hrubí a divocí hoši mohli se postavit proti učiteli i vysmát se mínění starších, museli však odůvodnit všem spoluhráčům svůj postup ve veřejném projednávání a přijmout se všemi důsledky rozhodnutí tohoto pléna. Nemohli zlehčovat veřejně usnesené mínění svých kamarádů, ani mu vzdorovat a ochotně uznávajíce autoritu pléna, museli ukázněně přijmout udělený přiměřený tělesný trest. Neukáznění jedinci učili se tak uznávat autoritu party a nakonec i autoritu zákona vůbec.

Podle těchto směrnic jsme hráli společně své hry. A když přišlo pondělí ráno, měl jsem místo dvaačtyřiceti malých vyvrhelů, kteří mi prováděli různé rošťačiny, dvaačtyřicet spolehlivých přátel. A mám je ještě všechny kromě čtyř, kteří složili své kosti ve Francii.

Konec konců se ukázalo, že ani jeden z nich nebyl špatným chlapcem. Všichni se obrátili a jsou dnes dobrými občany. Hank Martin má velkou garáž a autodopravu. Malý dareba, který zpronevěřil vklady, je nyní pokladníkem místního sboru celonárodní organizace. Malý patolízal, který roznášel pomluvy a klepy, je dnes státním návladním města. Tlustý hoch, který nedovedl než plovat, je správcem velkého natěračského koncernu v blízkém městě. A chlapec, který kradl paštiky, je nyní předsedou obchodního výboru.

Ani jeden nesešel s cesty. Všichni se osvědčili. Co by se bylo stalo, kdybych byl použil donucovací vojenské metody místo vývojové woodcrafterské cesty?Jinými slovy, kdybych se byl řídil radou svého přítele a pohnal tyto chlapce před takový soud, který by použil nepatřičného zákona a za pouhou chlapeckou bujnost jim vtiskl pečeť zločinu, spousta jinak dobrých lidí stala by se natrvalo zločinci.

Woodcrafterští Indiáni se mohutně rozrostli. A přišlo mnoho znamenitých vychovatelů, aby shlédli tuto organizaci v praxi.

Poznámka:

Kapitola “Hnutí woodcraft” je nedílným celkem Setonovy autobiografie, která vyšla r. 1977 v češtině pod názvem “Cesta životem a přírodou” v nakladatelství Orbis. Mnozí vycítili, že kniha u nás zůstala bez logického závěru. Stalo se tak bez naší viny.

M.V.

Začátky a rozvoj amerického woodcraftu ve stručném přehledu

Původní text je pro zachování autenticity ponechán beze změn. Věnujte tedy zvýšenou pozornost poznámkám pod čarou a odkazům v textu, jejichž cílem je objasnit zavádějící a někdy i vyloženě mylná tvrzení.

Jméno Ernest Thompson Seton proniklo do všech zemí celé zeměkoule. Zní v nich jednou jako jméno velkého přírodovědce, jindy jako originálního spisovatele-objevitele nového stylu líčení života divokých zvířat, ale také jako jméno skvělého malíře a grafika. Je však ještě jedna činnost, ve které jest Seton také celosvětový a ovšem hluboce originální; je to obor výchovy mládeže. On převedl mládež i dospělé přímo do přírody a bohatým systémem činností a životem v ní vedl ji k chápání smyslu života k sebeovládání i rozvoji všech kladných sil a k odpovědnosti za každou jeho chvíli, k vědomí povinnosti ke společnosti.

R. 1960

14.8. narodil se Ernest Thompson Seton v South Shields, městečku Durhamu v Anglii blízko hranic Skotska, kde měl rod Setonů staleté kořeny.

1865

emigrovala rodina natrvalo do Ameriky-Kanady, nejprve do Lindsay, Ontario, pak, když mu bylo 10 let, do Toronta. Tam uplatňuje chlapec Ernest co nejvíc své nejhlubší a nejsilnější touhy žít bezprostředně ve volné přírodě, pozorovat ji, učit se v ní a od ní zocelovat svou povahu. Tehdy už začne tento chlapec srovnávat současný svůj život, bohatý pohybem ve volné přírodě se životem mládeže těsněné přečetnými náboženskými úkony a hluboce přemýšlí jak mládeži pomoci.

1874

vytváří v Torontu uvědoměle první chlapeckou družinu Robina Hooda ve spojitosti s Koženou punčochou. Klub netrval déle než dva roky, ale tyto dva roky plné příhod romantického mládí se zvířaty zvláště ptáky a plné štěstí z jejich uskutečňování v nejprimitivnějších poměrech, žily v Setonově paměti natrvalo. Z nich rostla v Setonovi stále silnější touha vést všechnu mládež cestou aktivity všech schopností k ušlechtile bohatému životu. Trvale zpracovává Seton tuto představu až do konkrétního tvaru a podoby pozdější woodcrafterské myšlenky.

1876

Aby se neodcizil domovu úplně a aby vyhověl otcovu přání či spíše příkazu stát se umělcem, nastoupil z vlastní iniciativy k torontskému malíři na dvouletou praxi, Byl si jist, že to bude po překonání začátků správný start k uměleckému zpodobňování přírody, k němuž se cítil dosti silen. Že to dopadlo zcela jinak, přesvědčíte se v Setonově autobiografii str. 118. Po dvou letech, kdy již nemohl nic víc získat, přihlásil se na Ontarijskou školu umění. Pod vedením skutečných odborníků dopracoval se význačného úspěchu – byla mu udělena zlatá medaile nejlepší kanadské umělecké školy. Vytvořil si tak předpoklady pro získání stipendia pro studium na Královské akademii v Londýně. Tam byl počet nových uchazečů velmi omezen. O přijetí Setonově na tento tehdy nejlepší ústav toho druhu v Anglii rozhodla zdařilá kresba Michelangelova Satyra. Seton se však hned uchází o permanentní legitimaci do Velké knihovny Britského musea. Nová překážka – nemá ještě předepsaný věk. Nevzdá se. Vypátrá si sám celou organizaci musea i všechny rozhodující osobnosti – a mladík z amerických lesů, dobude zcela mimořádného povolení přímo od prince Waleského.

1880

V četných amerických časopisech a sbornících uveřejňuje články o tom, že výchova mládeže potřebuje vážnou reformu. Woodcraft má přinést obohacení a ideální naplnění nejen mládí, ale celého lidského života, w. se musí stát školou lidství.

1881

26. října opouští Londýn na přímý příkaz své matky. Nemocen a značně vyčerpán vrací se po 16 denní plavbě do Toronta.

1882

Aby se stal na rodině hospodářsky neodvislým, odjíždí 16.března k bratru Arthurovi do Manitoby (přes Chicago do Winnipegu). Silné sněhové vánice protáhnou cestu nečekaně na 15 dní. Z Winnipegu se dostává konečně do stanice “De Vinton”, kde se nachází farma jeho bratra Arthura.

1883

podrobil se operaci kýly u dr. Gunna v Chicagu. S obnovenými silami a pln životního optimismu cestuje do Carberry (Manitoba), seznamuje se s Indiánem Chaskou, po němž pojmenovává blízké jezero Chaska (Časka). Dobu zde ztrávenou nazývá svým zlatým věkem.

1.10. účastní se s bratrem třetí rodinné výpravy za získáním půdy pro zemědělské účely.

23.11. odjíždí do New Yorku, kde nachází práci v litografickém závodě Sacket Wilhelms Betzig. Zkusí psát o svých poznatcích ze života zvířat. Má úspěch. V Canadian Journal vychází jeho studie o životě kura prériového. Nadále se mu daří upevňovat své existenční a vědecké zajištění.

V New York City přijímá velkou objednávku na 1000 kreseb zvířat pro dvanáctisvazkové dílo encyklopedického Slovníku století (The Century Dictionary).

1884

7.ledna dává se zapsat do Ligy mladých studentů-umělců ke zdokonalení v umění ilustračním a dostává se k přírodovědci a ornitologovi C. Hart Merriamovi, tajemníku amer. ornit. unie (American Ornithologist's Union).

Na jaře neodolá volání Západu – opouští litografický závod a spěchá za svými přírodními výzkumy. Svými přesnými kresbami se zařazuje mezi přední ilustrátory o životě zvířat v Americe.

25.dubna cestuje do Carberry za neznámými ptáky a objevuje misurijského skřivana.

1885

Jede opět domů k rodičům do Toronta uspořádat záznamy k vydání knihy “Ptáci Manitoby”.

17. září se ocitá opět v New Yorku, kde má příležitost seznámit se s americkými ornitology.

1886

Usilovně pracuje na dohotovení sjednaného množství kreseb pro encyklopedický Slovník století (The Century Dictionary)

23. listopadu onemocněl akutní arthritidou.

1887

Prvně se setkává s vynikajícím ornitologem dr. Mark M. Chapmanem.

Na kratší dobu se uchyluje na farmu bratra Josefa, který na pozemku zakoupeném stranou od Toronta v divočině u jezera Ontaria zakládá letovisko. Podnik však ztroskotal, ale Ernest využil možností nového prostředí pro vlastní literární a studijní činnost.

1890

bratr Josef byl nucen zrušit farmu.

11.6. odjíždí Ernest do Londýna a 23.8. na studia do Paříže. Avšak přijíždí v době školních prázdnin. I umělecká studia jsou uzavřena. Vrací se tedy opět do Londýna a pouští se do intensivní denní i noční práce na kresbách zvířat. Noční práce však oslabí a pokazí jeho zrak. Velmi tím trpí.

Po uplynutí prázdnin dostává se znovu do Paříže a okouší chuť nového prostředí. Přihlašuje se na Juliánskou akademii a pak na Faubourg St. Denis. Pustil se do velkého plátna, portrétu vlka. Obraz pojmenovaný “Spící vlk” byl přijat a vystaven na Velkém uměleckém salonu v Paříží a vzbudil velkou pozornost. Seton pak studuje malířství dále a to u francouzských mistrů Gérôma, Bouguereaua, Fremiera a Moslera. V Paříži studuje plných šest roků.

1892

pracuje v Paříži na novém námětu “Triumf vlků“, který na naléhání přátel uvádí pod názvem “Marné čekání”. Pařížský Salon tentokráte obraz zamítá.

1893

Seton dává obraz vlků dopravit na výstavu do Chicaga, kde byl pro věrné a podmanivé zobrazení příznivě přijat.

1894

nacházíme Setona opět v Paříži. Tentokráte vítá návštěvu: Miss Grace Gallatinovou a její matku.

31. srpna dokončuje náročné dílo “Uměleckou anatomii zvířat”.

1895

Zůstává nadále u námětů z vlčího života. Vlk se dostává přímo do Setonova života a stává se osobním jeho symbolem. Není proto překvapením nový obraz “Štvanice”. Smečka vlků pronásleduje ruské saně. Salon sice zamítá obraz, ale 6 předběžných studií zakupuje.

President USA Theodore Roosevelt námět uznale oceňuje: “portrét vlka je nejlepší, jaký jsem kdy viděl” a kopii obrazu zakupuje pro svou galerii,

1896

Mezi umělce amerického původu přichází v Paříži Američan Curtis jako mecenáš a zakupuje řadu prací. Pomáhá tak umělcům v jejich hmotných nesnázích. I Seton dostává vítanou částku za odprodané obrazy. Z toho může uhradit další pobyt v Paříži.

Do tvůrčího Setonova života vlivně zasahuje Grace Gallatinová. 1. června uzavírá Seton sňatek s Grace a odjíždí do New Yorku. Slaďují se společné zájmy a Grace povzbuzuje, aby Seton dal praktické životné formy svému woodcraftu.

Grace pomáhá Setonovi uveřejnit v různých časopisech první uvedení praktik woodcraftu do veřejného života.

1898

Seton se setkává a radí s Rudyardem Kiplingem (1865 – 1936) jak uskutečnit plány o woodcraftu, Kipling zrazuje Setona od napsání slovníku woodcraftu, doporučuje spíše formu povídky. Seton radu přijímá a hned ji uskutečňuje.

R.1898 vyšly první Setonovy povídky o zvířatech v amer. nakladatelství Scribner's Sons. Největšího úspěchu dosáhla kniha “Divoká zvířata, jež jsem poznal” (Wild Animals I Have Known) a stala se bestsellerem. Ve svém oboru patří dnes mezi knihy klasické.

1901

Napsal Seton pro Ladies' Home Journal článek o woodcraftu s tendencí přímo vyvolat konkrétní hnutí mládeže a organizovat zvláštní skupiny.

1902

vyšel zvlášť významný článek “Woodcrafterští Indiáni”. Chlapci se měli přiblížit Indiánům pro jejich charakterové vlastnosti. Proto pro činovníky Woodcrafterských Indiánů a jejich skupiny byla volena originální indiánská pojmenování. Ve zmíněném Ladies' Home J. roč. XIX. vycházejí v každém měsíci konkrétní výchovné pokyny pro činnost chlapců. Látka byla shrnuta do sedmi statí, které tvořily

první vydání Svitku březové kůry (The Birch Bark Roll).

V tomto roce vznikly v USA první skupiny Woodcrafterských Indiánů. První kmen Woodcrafterských Indiánů, vedený osobně E. Th. Setonem byl založen r. 1902 v Summitu – státě New Jersey.

Setonovy statě o woodcraftu pokračují a Birch Bark Roll se vydává celá a znovu. Např. dvacáté vydání Birch B.R. příručky pro chlapce a děvčata od 4 do 94 let uvádí tato vydání: 1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1914, 1915, 1916, 1917, 1918, 1919, 1920, 1921, 1922, 1923, 1924, 1925.

1903

vyšlo 1. vydání Dvou malých divochů (Two Little Savages).

1904

vyšly v Century Magazine čtyři Setonovy rozměrné básně:

Dny probuzení – jaro		Pták blesku a hromu – léto
Kouřové dny – podzim		Tanec duchů – zima

Knižně vydány nebyly.

R. 1904 byl založen kmen Modré volavky (Blue Heron Tribe) v New Yorku.

Objevili se též američtí skauti (Boy Scouts of Am.) Přesto, že se nepřidali k Woodcrafterským Indiánům, dovedli nepokrytě čerpat ze Setona. Seton se nepostavil proti nim, vida, že provádějí alespoň část woodcraftu a vedou mládež do přírody. Věřil, že časem přijmou skauti celý jeho program a upřímně pomáhal jejich rozvoji. V N. Yorku byl náčelníkem jejich organizace, přitom byl už po léta náčelníkem Woodcraft Indians. Seton při tomto dvojím náčelnictví nijak nestranil svým, rozdával bohatě mládeži na obě strany a do celého světa. Seton osobně přijel i do Anglie a proslovil řadu přednášek na školách, v kolejích a ve veřejných přednáškových síních. Ovoce to přineslo. První woodcr. kmen v Anglii vedl William Y. Knight v Eccles. Další následovaly v Hove, New Brightonu a Kent Hatch.

Myšlenka woodcraftu byla všude na postupu.

1905

Seton se snažil získat pro šíření woodcraftu v Anglii pomoc lorda Robertse, který byl velkým příznivcem anglické mládeže. Tento muž jej odkázal na náčelníka vojenské zpravodajské služby B. Powella.

1906

30.října se Seton s Baden Powellem sešel ke krátkému rozhovoru v hotelu Savoy v Londýně. Rozhovor se protáhl na několik hodin.

Baden Powell se netajil obdivem a navrhoval přepsání Setonovy knihy (Pomoc při skautování) jako příručky pro hochy. Seton Powella převědčil, že by bylo radno utvořit pro Anglii zvláštní organizaci, aby bylo dosaženo žádoucího výsledku. B. Powell souhlasil a nazval hnutí “Boy Scouts”. Volba jména stala se velkým příspěvkem k hnutí, které v brzku získalo mimořádné úspěchy.

Potom, co Seton posílá B. Powellovi šesté vydání Birch Bark Rollu, sděluje B. Powell 31.10. “Naše zásady jsou prakticky tytéž, ledaže mé nevyžadují své vlastní organizace”. To se však po dvou letech změnilo v pravý opak. B.Powell upravuje Svitek čistě pro účely své organizace. V čem tkví Powellova úprava Setonova Svitku?

Úprava, jak se Seton vyjadřuje, znamená hlavně ochuzení duchovní oblasti, čímž bylo opuštěno vlastní jádro woodcrafterské myšlenky. Zdá se, že končí slibné vyhlídky na spolupráci pro dosažení stejných cílů. Jsou tyto cíle opravdu shodné? U Setona a jeho woodcraftu je to ideál lidství, u Powella převažuje “vyšší zájem” o budoucnost impéria. Dostavuje se určité roztrpčení. Budou podobně ovlivněni i Boy Scouts v Americe?

1907

Seton podniká výpravu kanoí kanadskými řekami do arktických krajin. Vzniká kniha zážitků z cesty pod názvem “Arktickou prérií – 2000 mil za stády Karibú, popis cesty do území severně od jezera Aylmerského”. Vychází r. 1911, II.vydání r. 1917.

1908

Hnutí woodcraftu sílí, organizace se mocně rozrůstá. Baden Powell píše 24.1. “U nás pokračujeme dle mého vlastního schématu, jako

vaši woodcr. Indiáni, ježto to mnoho slibuje. Doufám, že mi dovolíte, abych se častěji zmínil o vás a vašich kmenech jako vzorech pro skauty“. (Vatra I. r. č. 2)17. Ideové rozpory v USA však trvají mezi W. Indians a amer. Boy Scouts. Ti nemají dosud vlastní ucelenou organizaci.

1910

Nastává zdánlivé sblížení W.Indians a Boy Scouts Amer.

V říjnu 1910 sešlo se v New Yorku komité vynikajících mužů, aby organizovali americké Boy Scouts. Předsedou komitétu byl ustanoven Seton, který také vypracovává první skautskou příručku. Je prohlášen prvním náčelníkem Boy Scouts of Am. Zůstává jím až do r. 1915, kdy z této funkce odchází. Jeho odstoupení neznamenalo, že by byl ztratil zájem o spolupráci. Byl uznávanou autoritou a jeho vliv působil i nadále. Tolik Julia Setonová v knize “U tisíce ohňů”.

Pravdou však je, že hlavním důvodem k rozchodu byly stále se prohlubující rozdíly ideové mezi Woodcr. Indians a amer. Boy Scouts, což potvrzuje Seton sám v předmluvě k Birch Bark Roll vyd. 1925.

1911

Setonovi byla udělena zlaté medaile amerického klubu Camp Fire Club za knihu “Historie severních zvířat Manitoby” se 68 mapami a 560 kresbami. (Stalo se 2.12.1911)

Roosevelt, Allen Chapman a Hornaday prohlásili, že toto dílo patří k nejlepším, které kdy byly napsány o životě amerických zvířat.

Téhož roku našla ohromný ohlas u mládeže celého světa další Setonova kniha Rolf zálesák, dobrodružství zálesáka Rolfa, Indiána Quonaba a psa Skúkuma (Rolf in the Woods, nákl. Doubleday, Page u. Co.)

1912

Průbojným šiřitelem myšlenek Setonova woodcraftu na anglické půdě se od prvního setkání se Setonem v roce 1912 stává John Hargrave. Nebojácně a zaníceně vykládá své kritické názory na oficiální skautské hnutí v “Knize samoty” (Lonecraft). Dá se říci, že byl

osamělý skaut (Lone Scout). Sklon k umění a malířství zdědil po svém otci. Kniha je okamžitě bojkotována pro sympatie s woodcraftem. Tím více získává na popularitě. Hargrave komentuje, že Baden Powell ztělesňující osobnost rozeného vojevůdce, vystoupil, ověnčen hrdinstvím z Mafekingu (burské války) s myšlenkou Boy Scouts a mládež anglické byla uchvácena jako ještě nikdy (Vatra I/114) Hargrave byl později sám členem Hlavního stanu a viděl dobře do nitra anglic. Hlavního stanu Boy Scouts. Prodělal první světovou válku, ze které se vrátil 1918. Pracoval v Dardanelách u zátoky Suvla ve zdravotní službě. Jeho odvaha jít proti povrchnosti a mělkosti výchovy Boy Scouts, v dalších letech jen vzrostla.

1915

Seton, aby po nastalých rozporech upevnil posici woodcraftu, mění původní název svého hnutí (W. Indians) na Woodcrafterskou Ligu Am. – The Woodcraft League of America – a koncem prosince t.r. otvírá v New Yorku kancelář Ligy jako středisko či ohnisko, které by plnilo program woodcraftu. Začal hned jednat i o právní zajištění Ligy a jejich útvarů. Tyto právní formality byly vyřízeny až koncem roku. Předcházelo tomu vyvrcholení stále se zvyšujících rozporů. Seton píše: “Protože Boy Scouts Am. mě více nepotřebovali, vzdal jsem se této skupiny, abych se cele věnoval woodcraftu.”.

1916

Právní počátek existence Ligy jako veřejné právní výchovné instituce připadá hned na počátek roku 1916. Ohlašuje se vycházení organizačního měsíčníku The Totem Board (Totemová deska). Seton pak stále prohlubuje a výchovně zkvalitňuje ideové a výchovné základy woodcraftu a přináší stále nové a nové podněty skutečné činnosti pro mládež obojího pohlaví, pro celý lidský život mužů a žen a pro lidi každého věku. Přitom vždy vyzdvihuje právě ideové momenty, které Boy Scouts pomíjeli, omezujíce se jen na určitý věk. Woodcrafterům nejde jen o to, aby něco dělali, naplňovali čas, ale aby vybírali, čím chtějí se zdokonalovat.

1917

Do Woodcraft League of America převedeny všechny kmeny, hlásící se k woodcrafterské myšlence.

1918

Když první světová válka zasáhla i Ameriku, dávají se Seton a jeho žena Grace Gallatin Thompson Setonová osobně do veřejných protiválečných služeb.

1919

O prosazení woodcraftu v Anglii prostřednictvím své pokrokové organizace Kibbo Kift Kindred všemožně usiloval John Hargrave. Bratrstvo KKK na ideových zásadách woodcraftu neslo uměleckou individualitu Hargravovu, vyvíjelo se svérázně, avšak trvale nezakotvilo.

Dalšími nadšenými přívrženci woodcraftu na anglické půdě byli Ernest Westlake a lékař Aubrey T. Westlake. Založili Order of Woodcraft Chivalry (Řád lesního rytířatva) se sídlem v Londýně. Vydávali vlastní příručky a časopis Pine Cone jako oficiální měsíčník organizace. Sekretářem byl Ernest Harrod, Woodcraft Lodge Godehill, Fordingbridge, Hante, kde se nachází též stálé tábořiště v lesnatém přírodním prostředí.

1920

V listě “The Trail” vydávaném Hl. stanem B. P. skautů byly otištěny Hargravovy kritické postřehy k výchovným otázkám angl. Boy Scouts. Oboustranně neústupná stanoviska vedla k radikálnímu postupu Hl. stanu ofic. skautského hnutí v Anglii. – vyloučení z Boy Scouts.

1921

13. ledna byl John Hargrave - Bílá Liška ze Skauts. hnutí vyloučen. Hargravova organizace tím jen početně vzrostla.

1922

Setonovo woodcrafterské hnutí v USA tak zmohutnělo, že byla vedle centrální Woodcraft League zřízena Přespolní w. rada pro pacifický jihozápad v Kalifornii “Southwestern Field Council”.

Se sídlem v Los Angeles – California zahájila činnost organizace Woodcraft Rangers.

1924

Z obdobných důvodů nebývalého rozšíření byla zřízena “Přespolní woodcrafterská rada pro severovýchod. – Northeastern Field Council”.

O zřízení “Přespolní woodcr. rady pro pobřeží Mississippi a Kanadu“ bylo uvažováno.

Odloučením od Hargrava vytvořil později Paul Leslie v Anglii lidovou organizaci Woodcraft Folk, která zvláště po druhé světová válce konala četné zájezdy za hranice Anglie.

1925

Vychází rozsáhlé dílo o lovné zvěři a jejích způsobech života. Setonovo “Magnum opus” (Game Animals and the Lives They Live). – Přísně vědecké dílo o všech zvířatech žijících v Americe severně od hranic Mexica. Dílo má 3000 stran, více než 1000 ilustrací s 50 mapami, celkem ve 4 svazcích-

Svazek I. obsahuje popisy koček, vlků a lišek

II. " " medvědů, mývalů, jezevců, lasiček

III. " " jelenů, antilop, buffalo, ovcí a pekari

IV. " " veverek, králíků, pásovců a vačic.

Je to výsledek obrovské práce dvacetišesti let. Je to asi první vážný pokus ukázat přírodní život divokých zvířat se stránky dlouhého, trpkého zápasu s člověkem.

Setonovi je za toto dílo přiřčena zlatá medaile Johna Burroughse a zlatá Elliottova medaile Národní akademie věd, což jsou nejvyšší uznání, jaké může přírodovědec v Americe dosáhnout v oboru vědecké činnosti. Dílo vzniklo ve spolupráci se Smithonským Institutem, Biologickou službou, Americkým museem a nejlepšími žijícími přírodovědci. Pro mimořádné náklady nemůže se octnout na knihkupeckém trhu mezi obvyklými edicemi.

Nákladem Doubleday, Page et Co.

1926

přiřčena Setonovi cena Stříbrného Buffala (Silver Buffalos) jako nejvyšší uznání za služby prokázané americkým skautům.

1930

Seton, známý mezi svými chlapci z Woodcraft Indians pod jménem Černý Vlk (Black Wolf), nesl tento přídomek asi od doby setkání s Indiánkou Teka-hion-wak-e z kmene Vlků, s níž jej seznámil George Reid. I v Československu bylo jméno Černý Vlk vyslovováno s úctou a láskou.

V tomto roce prodává Černý Vlk svůj majetek na americkém Východě a kupuje Cos Cob, ve státě Connecticut 1000 ha (2500 akrů) divočiny na konci Skalnatých hor u Santa Fé v Novém Mexicu. Odebírá se do nové krajiny, která byla částí staré Sebastiana de Vargas Grant.

1931

Seton, doprovázen svou druhou manželkou Julií zakládá v Santa Fé “Kolej pro výchovu vůdců”, která vešla ve známost Jako “Seton Institute”. Tam se jako instruktoři uplatnili praví Indiáni. Místo pod označením Setonova vesnice (Seton Village) znají všichni tamní obyvatelé. Seton Village se stává přitažlivým místem pro ty, kdo touží poznat woodcrafterské středisko v nové podobě.

1934

Z tohoto místa opět vycházejí povzbudivé pracovní podněty The Woodcraft League. Na této poslední baště Skalnatých hor žijí jako potomci prvních obyvatelů praví Indiáni. Je to místo, kde vane bůvolí dech, kde se valí Rio Grande jako vždy věčnými horami a královstvím sněhu k svému odpočinku v dalekém moři.

Černý Vlk zůstává věren dalekým cestám přírodou a podniká také namáhavá přednášková turné po celém kontinentě. Nezřídka zavítá i přes moře do Anglie a vzdálenějších míst Evropy jako Francie, Holandska, Německa, kde má všude řadu oddaných přátel.

R.1936

byl pro nás vpravdě památným historickým rokem, neboť Černý Vlk dal se tehdy přesvědčiti ke změně cestovního plánu pro neznámou malou zemi střední Evropy, jejímiž světovými ukazateli byla jména Hus a Komenský. Ano, nadšená mládež této země, členové Ligy čsl. woodcrafterů, čtenáři Dvou divochů a Rolfa zálesáka a dalších děl přivítala v posledním týdnu roku milého hosta a snažila se co nejvíce získat v jeho přítomnosti.

1946

Mezitím uplynulo dlouhých deset let. Skončení druhé světové války bylo pro celé lidstvo úlevou. Nám skončilo tvrdých šest let nacistické okupace.

Ale těžkou ranou pro všechny nás byla zpráva, že 23. října toho roku navždy odešel velký, nezapomenutelný Ernest Thompson Seton.== Dvě poznámky ==

Pozn. 1 K událostem r. 1915

Seton o navazování styků s Baden Powellem:

“Zdá se mi, že není všeobecně známo, že Woodcraft League se datuje již od r. 1902 a že generál Baden Powell byl v jejím Poradním sboru několik let před tím, než mne opustil a založil Boy Scouts. Vykonal nádherné dílo a já pomáhám Boy S. kde mohu.”

pozn. 2 K událostem r. 1917

Omyl, kterého se nutno vystříhati:

Uvidíte z literatury, kterou posílám, že člověk se musí vyvíjet ve čtyřech směrech – tělem, myslí, duchem, službou. Baden Powell oklestil oblast ducha a ve skutečné praxi omezil duševní činnost takřka na nulu. Zavedl též vojenské termíny, výcvik a organizaci a sám jistě nevěděl proč a sotva kdo jiný. Můj instinkt mne vždy učil vystříhati se těchto věcí a nyní vím, že instinkt můj byl správný.

Z dopisu E. Th. Setona Miloši Seifertovi Vatra I. r. č. 1 str. 2

pozn. 3

Z toho, že první články o hnutí Woodcr. Indiánů vycházely v časopisech Ladies' Home Journal, je jasně patrno, že významnou spolupracovnicí na Setonově díle byla Grace Gallatin, první Setonova manželka. O tom svědčí pamětní vydání Svitku, který vyšel její péčí

---