Indiánské zkazky a písně, 1925 (kniha)

O knize

Anglický originál knihy Indiánské zkazky a písně, 1925 vyšel poprvé roku 1900 pod názvem Indian story and song, from North America. Šlo o unikátní knihu – de facto předchůdce dnešních multimediálních publikací, protože autorka Alice C. Fletcher doplnila své vyprávění o vzniku indiánských písní také jejich notovým zápisem, upraveným pro piano, takže si zdatnější pianista mohl jejich melodii přehrát. V reálu se tím ovšem ani náhodou nedalo přiblížit dojmu z originálu. Většina američanů, zvyklá na evropské pojetí hudby by ji jen stěží dokázala transponovat zapsanou melodii do ječivého indiánského zpěvu.

Většinu písní přepsal do not John Comfort Fillmore. Podle pianisty Arthura Farwella, kterým se knihou nechal inspirovat, usiloval Fillmore o maximální věrnost zápisu. Je ale otázkou na základě čeho to usoudil, protože ten, kdo pro tuto knihu noty ryl při tom nadělal chyby. Alice C. Fletcherová sama, nejspíš nerozuměla notám natolik, aby je byla schopna od pohledu odhalit a John Comfort Fillmore který kdysi ty notové zápisy pro ni udělal, již byl po smrti. Tyto chyby umožnilo odhalit teprve zřístupnění její starší knihy … kde jsou i některé zde použité písně.

Další zdroje

• O Alici C. Fletcher (angl.) – https://transcription.si.edu/articles/alice-cunningham-fletcher-and-francis-la-flesche-transcription-center
• Stránka o kmeni Omaha (angl.) – http://omahatribe.unl.edu/etexts/oma.0001/
• Nejstarší notace indiánských písní (angl.) – https://www.flutopedia.com/ethrec_nat.htm
• Archív knihovny amerického kongresu, kde jsou dostupné digitalizované nahrávky indiánských písní z let 1895 a 1897, které pořídila Alice C. Fletcher s Francisem La Flesche, převedené z originálních voskových válečků – https://www.loc.gov/collections/omaha-indian-music/?sp=1

Seton a indiánské písně

Díky Setonovi, který tyhle písně integroval do pravidel své „hry na indiány” zpívají „Modlitbu kmene Omaha” členové LLM při ukončení sněmu dodnes. Seton použil – se svolením Alice C. Fletcher, i jiné písně z této knihy. A poslal ji také Miloši Seifertovi - Woowotannovi, aby ji mohl přeložit do češtiny. Svolení k tomu dala jeho prostřednictvím sama Alice C. Fletcher.

Knihovna Walden

Zaneprázdněný Seifert, který se chtěl věnovat především překladům woodcrafterské literatury, předal knihu Nekovaříkovi, se kterým měl dohodu. Seifert od Setona zjistil kdo spravuje jeho autorská práva, a Bohumil Z. Nekovařík – který měl zájem tyhle knihy vydávat – je měl zaplatit. Knihy měl vydávat Nekovařík, pod hlavičkou Knihovna Walden a Seifert mu dal na oplátku volnou ruku ohledně překladů všech knih, co se bezprostředně netýkaly woodcraftu.

Jenže chamtivý Bohumil Z. Nekovařík autorská práva nikdy nezaplatil a ještě vodil Miloše Seiferta - Woowotannu za nos. A v okamžiku, kdy už bylo jasné, že se to provalí, vrhnul na trh ty největší „špeky”:

• Zvířata hrdinové, 1925
• Ptačí příběhy, 1925
• Wahb, 1925
• Rolf Zálesák, 1925
• Dva divoši 1925, 1925
• Arktickou prérií, 1925
• U pravěkých ohňů, 1925
• Indiánské skazky a písně, 1925

Množství „jeho” překladů z let 1923–1926 svědčí o tom, že chtěl Bohumil Z. Nekovařík co nejrychleji vrhnout na trh co nejvíc lukrativních titulů a prásknout do bot. Kolísavá úroveň překladu ukazuje na to, že překlady za něj nejspíš dělali za pár korun studenti. Ostatně, je to vidět i zde – že překladatel neměl nejmenší tušení o původu knihy, takže vycházel z toho A. C. Fletcher není žena, ale muž!

Nebýt Seifertovy složité životní situace, nejspíš by to skončilo soudem, protože ho Nekovařík připravil o nemalý zisk, ze kterého chtěl Seifert dotovat rodící se woodcrafterské hnutí. Zabránilo tomu jen to, že roku 1927 Bohumil Z. Nekovařík „prodal” překlady knihovny Walden nakladatelství J. Otto, a zmizel z Prahy. To se ovšem týkalo jen autorských práv Setona. Práva na tuto knihu zaplacena nebyla, proto ani nemohlo dojít k její reedici.

Nekovaříkův překlad

Nekovaříkovo české vydání je jiné, než originál. Svévolně přehodil pořadí kapitol, přičemž jednu píseň zcela vypustil a doplnil knihu ilustracemi – ty udělal kreslíř s pseudonymem „Frank”, o jehož identitě se však Bohumil Z. Nekovařík nikde nezmínil.

---

INDIÁNSKÉ ZKAZKY A PÍSNĚ

Wigwam v noci

INDIÁNSKÉ ZKAZKY A PÍSNĚ

NAPSAL A HARMONISOVAL Dr. A. C. FLETCHER

PŘELOŽIL BOHUMIL Z. NEKOVAŘÍK NÁKLADEM KNIHOVNY WALDEN PRAHA 1925

Autorisované vydání

Všecka práva vyhrazena

Na myšlenku vydati tuto vzácnou sbírku starých indiánských zkazek a písní uvedl mně velký obdivovatel indiánského života Ernest Thompson Seton svou knihou »Rolf Zálesák«, kde toto dílo v předmluvě přímo cituje.

Jsem přesvědčen, že všichni ti, kdož opouštějí ve volných chvílích města a usedaji na večer pod hvězdami u táborových ohňů, aby obdivovali Přírodu a uživali jejích největších darů, uvítají tuto originelní sbírku písní, jejichž vzácné melodie, pramenící přímo z duše rudého muže, otevrou jim nové prameny poznání, za nimž všichni jdeme a jež nás čeká na konci cesty.

B. Z. N.

Předmluva.

Na hudebním kongresu konaném v Omaze, bylo přečteno několik essayí o písních severoamerických Indiánů, k nimž, a to po prvé v historii, několik Indiánů z Omahy zazpívalo své domorodé písně před posluchačstvem složeným ponejvíce z odborných hudebníků.

Tato ojedinělá produkce, nejen že demonstrovala vědeckou cenu těchto prastarých melodií pro studium vývoje hudby, nýbrž ukázala i jejich význam pro moderního komponistu. Mínění všech přítomných pak bylo, že tento význam by se ještě zvýšil, kdyby byly známy i zkazky nebo ceremonie, z nichž jednotlivé písně vznikly, abychom tak jasně mohli porozuměti všem okolnostem inspirujícím ten který motiv. A tak, vyhovuje přání četných přítomných hudebníků, podávám zde několik písní spolu s jejich mateřskými zkazkami.

Materiál, jejž zde uvádím, objevoval se dosud, ač velmi spoře, pouze ve vědeckých pojednáních a upoutal živý zájem jak evropských tak i amerických odborníků. Nyní jej podávám v přístupnější formě, aby i širší veřejnost a zvláště naše přírodu milující mládež mohla se s porozuměním kochati těmito prastarými melodiemi, jež nás unášejí nazpět, k dobám předcházejícím, těm, kdy se kulturní hudba po prvé objevila mezi našimi dávnými předky, odhalujíce nám něco ze základů, na nichž spočívá naše hudební umění.

Mnohé zkazky a písně zde uváděné jsou po prvé uveřejněny. Všecky pak byly nasbírány přímo od indiánského lidu, v jeho domovech, kde jsem naslouchal vážnému hlasu domorodého kněze, vysvětlujícího mně prastaré ceremonie svých otců. Zkazky jsou přesným překladem, postrádajícím jen trochu grotesknosti a obsahové síly původního textu; avšak melodie jsou přesně tytéž, jak je zpívají Indiáni.

Tato sbírka odhaluje pouze zlomek z nepřebraného bohatství hudebního a dramatického materiálu, jejž lze dodnes nalézti v pověstech, legendách a folkloru domorodců Severní Ameriky.

Nemluvě o vědecké ceně této sbírky, její hudba chová v sobě i mocné kouzlo spontannosti, jež jistě potěší všecky, kdož se chtějí přiblížiti přírodě a rádi dají výrazu svým vzruchům jiným způsobem, než jak nás tomu naučila suchá moderní škola. Tyto písně jsou jako divoké květy, nepodlehnuvší »zkrašlující« ruce zahradníka.

A. C. Fletcher.

Píseň zkoušené lásky.

Jednou z nemnohých rozkoší táborového života je možnost volného přístupu do stanu. Není tam prahů ani schodišť, chodeb ani předsíní, ani otvírání těžkých veřejí, rozhrneme prostě chlopeň a náš svět je v mžiku široký jako sám obzor a vysoký jak obloha. I když chlopně stanu jsou pevně staženy, není příroda zcela vyloučena z táborového života. Často jsem ležel, zíraje otvorem ve Špici stanu na hvězdy, jak pomalu plují oblohou a naslouchal jsem volání ptáků táhnoucích z jara na sever. A sledoval jsem zrození mnohých dnů, od prvního záchvěvu ranních červánků až k plnému rozvinutí nádherných barev, závanu ranního větérku, šelestu listoví a zpěvu probouzejících se ptáků.

Jednoho rána jsem vstal z přikrývek a vyšel ven pod širou klenbu oblohy, zatím co kolem v šerých stanech lidé ještě spali. Kráčel jsem roklí, jíž spěchal potůček vyvěrající z pramene. Usednuv pod svěží křoví, pozoroval jsem blednoucí hvězdy a tenké proužky kouře, vystupujícího ze stanů, jenž prozrazoval, že matky kmene již vstaly, aby rozdmychaly doutnající dřeva v plameny a naložily na ně čerstvé dříví.

Když jsem tak seděl, přemítaje o přemnohých věcech, zaslechl jsem na protější stráni šelest. Pak nastalo ticho, porušené v zápětí pohybem v opačném směru, zatím co se stráně zazněl jasný zpěv mladého muže…

Za okamžik se u pramene objevily dvě ženy, v nichž jsem poznal tetu s netí, jedna již starší žena, druhá mladá a velmi hezká; avšak pěvce nebylo stále viděti. Melodie písně byla lehká a svěží jako zpěv ptáků a letního větříku šelestícího v listoví. Slova: »Vidím je přicházeti!« měla dvojí význam. Dívka, na níž čekal, skutečně přicházela, avšak ke zpívajícímu rovněž přicházela rozkoš rostoucí lásky a hojné naděje.

Ženy naplnily své nádoby. Starší si písně vůbec nepovšimla, obrátivši se ihned k domovu. Oči dívky plaše bloudily po protější stráni, když se pomalu blížila k prameni a nabírala křišťálové vody. Teď, když teta odcházela, píseň zmlkla; pak následoval šelest křoví, když milenec, seběhnuv se stráně, přeskočil potok a stanul vedle děvčete. Vyměnili si několik spěšných slov, teta zavolala, dlouze se rozloučili a opět jsem osaměl. Potok bublal dále, avšak ničeho neříkal, ptáci si hleděli svého a sluneční paprsky si hrály na lesklém listoví. Malé dobrodružství, davší mně nahlédnouti do vnitřního života dvou duší, skončilo, nezanechavši po sobě žádných vnějších stop; a přece — jak mnoho se stalo!

Na stezce se ozvaly odměřené kročeje a roklí prošla stará žena shrbených ramen. Když se naklonila nad pramenem a nabírala vodu, zaslechl jsem mladíkův zpěv v dáli, jak si notoval svoji píseň, vraceje se k domovu.

Stařena ji zaslechla rovněž. Vzpřímila se, a zadívavši se upřeně směrem odkud zpěv zazníval, pomalu zavrtěla hlavou, zdvihla vědro vody a odcházela, zmizevši za chvíli v ranním šeru.

Vstal jsem a následoval zpěváka, snaže se zapomenouti varovného stařenina zavrtění hlavou.

Zkazka a píseň o nesmrtelném hlasu.

Vznik družiny Ma-wa-da-ni.

Před dávnými a dávnými časy velká četa válečníků pod velením náčelníka, proslulého po všech bojovných kmenech svou statečností, vydala se do nepřátelského území oplývajícího zvěří, aby jej vyplenila, nebo dokonce zahnala jeho obyvatele. Tato četa byla mnoho dní na cestě, podnikla mnoho únavných pochodů, hledajíc nepřítele, prohledala široko daleko celou zemi, posílajíc zvědy na všecky strany, neboť náčelník se rozhodl nevrátiti se do osady bez válečných trofejí.

Jednoho dne přišli k velikému háji, jímž protékal jasný potok. Náčelník rozkázal rozbíti zde stany, aby si jeho malá armáda trochu odpočinula a spravila rozedrané mokasiny a oděv. Kolem byly rozestaveny hlídky před možným překvapením. Lovci, vyslaní za zvěří, vrátili se s hojnou kořistí.

Nadešla noc. Měsíc nesvítil; byla úplná tma, ač hvězdy jasně zářily. Táborový oheň plápolal na světlině a muži, jejichž úkolem bylo stáhnouti a připraviti zvěřinu, pohybovali se kolem ohně, zatím co ostatní seděli a spravovali si mokasiny, naslouchajíce vyprávění válečných zkazek, o zázračných uniknutí z nebezpečí a podivných dobrodružstvích.

Když byla večeře hotova, maso bylo navršenona čerstvě posečenou trávu rozestřenou po zemi. A nedaleko byly nádoby s kvasem, dřevěné talíře a kostěné vidličky. Náčelník byl vyzván, aby vykonal obvyklé posvátné obřady před jídlem. A všichni válečníci se shromáždili u ohně, toužíce dychtivě po jídle. Na znamení náčelníka každý muž sklonil hlavu a nastalo ticho. Ani vánek se ve vzduchu nepohnul. Občas bylo slyšeti vzdálené zavytí šedého vlka, nebo výkřik stepního ptáka vyplašeného z hnízda kojotem. Kromě zvuků a praskání ohně panovalo vůkol naprosté ticho. Válečníci vyslali své tiché prosby k Wa-kondovi, síle pronikající všemi věcmi. Náčelník pozdvihl hlavu, načež s hromady masa vzal jeden kus a pozdvihl jej k obloze jako oběť oné tajemné mocnosti, když ticho i obřad byly náhle přerušeny hlasem propuknuvším v píseň, kterou ozvěna vrchů a údolí mnohokráte opakovala.

Každý válečník se bezděky chopil luku. Náčelník, ustavičně bdělý, zašeptal ostře: »Oheň, oheň!« V okamžiku čilé ruce zarývaly hořící polena do země. Náčelník rozdílel spěšně rozkazy; a válečníci s tlukoucím srdcem jali se obkličovati místo, odkud podivné zvuky vycházely. Hlas zpíval dále. Kruh se súžoval, až se před postupujícími válečníky zarýsoval matně strom. Teď záhadný zpěvák nemohl nikam uniknouti, ale přes to zpíval dále. Nyní bylo již strom jasně viděti. Píseň skončila a její ozvěna zmírala kdesi v dáli. Muži postupovali dále ke stromu, luky majíce napjaty a šípy na tětivě. Avšak uprostřed kruhu nebylo viděti nikoho, jenž by se snažil uniknouti obklíčení; avšak hle! U paty stromu ležely rozházeny vybělené kosti a šklebící se lebka člověka. Smrt si vyžádala tělo tohoto válečníka, vrátivši je zpátky prachu, avšak neumlčela hlasu muže, jenž za života často čelil smrti.

Náčelník, rozhlédnuv se po svých lidech, pozdvihl svého hlasu a pravil: »Toto byl muž, jenž zemřel jako válečník. V jeho hlase zněla radost!«

Muži, kteří zažili toto podivné dobrodružství, spojili se později vespolek, aby lépe sloužili svému lidu, aby byli mladým mužům příkladem šlechetnosti v době míru a vytrvalé odvahy na válečném poli.

Zkazka a píseň, dochované nám po všechna ta století jako inspirace zakladatelů družiny M-wa-da-ni, jsou zosobněním pravdy uctívané všemi lidmi — že totiž smrt nemůže umlčeti hlasu toho, jenž čelí nebezpečí s pevnou odvahou, obětuje život na obranu těch, kdož závisejí na jeho statečnosti. Takový muž snad padne v pusté divočině a jeho kosti, nikým neuctívány a nepohřbeny, leží, až je věky vybělí; avšak jeho hlas bude stále zníti v pustině, až jeho poselství odvahy a radosti nalezne ohlasu v živoucích srdcích.

Zkazka a píseň o He-dhu-ška..

Byl teplý zářijový den; odpočíval jsem v hamace zavěšené na stromě nedaleko stanu mého indiánského hostitele. Večeřeli jsme spolu u táborového ohně. Matka pilně odklízela nádobí, muži odešli obstarati koně, děti usnuly, i ležel jsem, pozoruje temné stíny táhnoucí se z východu a pomalu sledující jasnou stezku zapadajícího slunce, přemýšleje o indiánských představách noci stále pronásledující v patách den a snažící se nabýti nad ním vrchu. Z mých myšlenek mne vyrušila indiánská matka, řkouc: »Je chladno!«, neboť oheň uhasl a kolem nás se prostíralo modré večerní šero.

Poklekla vedle táborového ohně, rozdmychala jej v plameny, přihodila čerstvé dříví, jež zapraskalo a vyslalo k nebesům déšť jasných jisker a za chvíli jasné žluté plameny ozářily část země pod větvemi, na nichž visela moje hamaka.

Plápolající oheň přivábil z vůkolního šera jednu temnou postavu za druhou a kolem hořících polen muži počínali rozprostírati lehké přikrývky, na něž uléhali. Přicházely i ženy, jedna po druhé, usedaly kolem ohně, přidávajíce své zvonivé hlasy ke všeobecnému šumu hlasů rozprávějících o denních příhodách. Byla to klidná, malebná scéna, na níž jsem shlížel dolů; i vracel jsem se v myšlenkách k výjevu z předešlého dne, kdy jsem byl přítomen shromáždění He-dhu-ška, družiny válečníků. Schůzka se konala ve velkém stanu; a jelikož byla teplá noc, spodek stanu byl shrnut, aby mohl dovnitř váti osvěžující větřík. To umožnilo zástupu stojícímu venku přihlížeti prazvláštnímu obřadu a dramatickému tanci. Napravo od stanového vchodu, seděl ve dvou soustředěných kruzích kolem bubnu sbor mužů a žen oděných v nejkrásnější kroje. Každý člen válečného družstva, zahalen ve svůj plášť, vstoupil odměřeným krokem do stanu a usedl ke stěně. Ceremonie započala sborovým zpěvem náboženské písně, při němž pálili šeříkovou větévku, jíž měla býti pomalována náčelníkova tvář. A jak mně paměť přinášela nazpět všecky obrazy malebného výjevu — oheň planoucí uprostřed širokého kruhu zahalených válečníků, slavnostní vzezření vůdce očekávajícího spálení šeříkové větévky a jeho podivné vzezření, když si jí namaloval tvář — uvažoval jsem, jaký je asi význam toho všeho. Ve své nejistotě jsem oslovil z hamaky jednoho se starých mužů sedících u ohně:

»Starče, chtěl bych, abys mně vyložil význam toho, co jsem včera viděl v družině He-dhu-ška. Pověz mi, proč si náčelník maluje černě tvář?« Můj přítel byl již zvyklý na moje otázky a oči všech byly k němu obráceny, když mně odpovídal:

»Vůdce si klade černý oblak na tvář, protože Hrom nosí rovněž černou tvář, když se blíží k člověku. Píseň při tom zpívaná praví, že náčelník se připravuje a netrpělivě očekává rozkazů blížícího se boha války…«

A tak zde podávám píseň, jež provázela přípravy k uvítání hromovládného boha. Hudba této písně vyjadřuje chvění listoví, let ptáků, rozruch vší přírody před blížící se bouří, znázorňujíc pohnutí srdce muže, když povstává k boji proti nepřátelům svého lidu.

Ke konci písně a obřadu spojeném s černěním náčelníkovy tváře spatřil jsem, jak náčelník se chápe dýmky náležející družině, nacpává ji a s nábožnou úctou pozdvihuje k nebesům.

»Když náčelníkova tvář je načerněna,« pokračoval stařec, »nabízí dýmku Wa-kon-dovi (bohu). Slova zpívané písně pak znamenají: Wa-kon-do, nabízíme ti tuto dýmku (symbol naší jednoty). Přijmi ji (spolu s ní i nás). Všichni členové musí se zúčastniti zpěvu oné písně a kouřit z dýmky.« Prayer of Warriors (audio)

»Družina He-dhu-ška je velmi stará, pokračoval můj přítel. »Říká se, že existovala již tenkráte, když Indiáni Omaha a Ponka byli jediným kmenem. Jedna píseň spojená s tancem musí býti zpívána při každém shromáždění.Má udržovati památku na bitvu, jež se strhla, když jsme se stěhovali na západ a kde by porážka byla znamenala zánik nás všech a tedy i celého našeho kmene. Povím ti o tom:

Jednoho rána kmen, jehož území napadli Ponkové, podnikl neočekávaný útok na tábor nájezdců. Zprvu se zdálo, že se Ponkům zle povede v rukou útočících, kteří byli rozhodnuti zničiti nájezdce; avšak po zoufalém boji podařilo se obráncům zatlačiti nepřítele od vesnice a zahnati jej na zmatený útěk. Obě strany utrpěly veliké ztráty. Půda byla pokryta mrtvolami a tráva byla porosena krví padlých válečníků; avšak vítězství bylo naše a vybojovali jsme si právo loviti v onom území.

Při vypuknutí nepřátelství vyšel ze dveří jednoho stanu pomalu stařec shrbený věkem. Vítr si pohrával s jeho dlouhými vlasy, když tam stál opřen o hůl, zastiňuje si rukou tvář a dívaje se směrem, odkud bylo slyšeti ryk boje. Když spatřil válečníka utíkajícího do boje a vyrážejícího skřek zvířete (jež bylo v jeho totemu) stařec za ním volal:

»Buď zase jednou tím udatným válečníkem, jakým jsi až dosud byl! Vyrážej svůj tajemný skřek, ať se nepřítel zachvěje strachem!«

Šel-li kolem mladík, zpívaje svou píseň smrti, stařec se tázal: »Kdo je tento mladý muž? Zdá se statečným.« Když mu řekli, čí to byl syn, stařec volal: »Ho-o! Máš statečného ducha svého otce! Buď jako on — neodvracej tváře od nepřítele!«

»Po celý den stál stařec před svým stanem, jako by byl kořeny zapustil. Jak hodiny míjely, křik bojujících slábl, až konečně ustal docela. Avšak letitý muž se nehýbal od svého stanu, stoje stále na stráži… Nížeji a nížeji klesalo slunce k západnímu obzoru, a starostlivé tváře všech obyvatelů zbylých v osadě byly obráceny ve směru, odkud posledně zazněl bojovný ryk. Náhle jedna žena zvolala:

»Tamhle přicházejí!«

»Při těchto slovech stařec se naklonil vpřed, napínaje oči, aby viděl postavy bojovníků scházející po vzdáleném návrší. Válečníci přicházeli v jedné řadě za sebou, předcházejíce se navzájem, podle toho, jakého vyznamenání si který získal v boji. Z osady vyběhl hlasatel, aby je uvítal a zvěděl jejich zprávy. Zastaviv se s nimi, obrátil se a kráčel v čele vracejicích se mužů, vykřikuje jména těch, kdož padli v boji. Kdykoli zaznělo jméno, ozval se nářek ženy nebo matky padlého, takže celá vesnice, když se k ní vítězní bojovníci přiblížili, zněla nářkem a kvílením. Uprostřed všeho toho vzruchu stařec zůstal bez pohnutí, nedávaje najevo nejmenšího pohnutí,když nářek vzrůstal, nepohnuv se ani tehdy, když vyvolávali jména jeho dvou synů. Když válečníci vešli do osady, hlasatel vyvolával jména těch, kdož se vyznamenali v tomto pamětihodném boji. Udatní bojovníci pomalu předstupovali před svého vůdce, jenž každému pochvalně pokynul, když jej pozdravili, kladouce mu k nohám válečné trofeje.

Mezi starými bojovníky přicházel mladý válečník, jenž ve svém prvním boji vyrval svému protivníku kyj z ruky a zabil jej jeho vlastní zbraní. Tento kyj položil před starého náčelníka, líče mu své udatenství. Náčelník, pozdvihnuv podávanou zbraň, zvolal s dramatickým smíchem: »Ha, ha, ha! Takhle jste se měli vypořádat s naším nepřítelem, aby se nás naučil bát. Moje výzvy k mladým mužům nebyly vysílány k hluchým uším. Oni, kdož chtěli zničiti náš lid, leží mrtvi na zemi. Kamkoli se jejich stíny obrátí, i tam se vás budou báti. Nepřítel mne chtěl rozplakat, ale já se směji.« A stařec tančil ke svému vítěznému smíchu nad vítězstvím toho dne dobytým:

Píseň smíchu.

Píseň smíchu (audio) To byl tedy význam jednotvárné písně, jež provázela úvodní tanec družiny He-dhu-ška. při němž tančící, s ohnutým tělem a krátkými rytmickými kroky tančili podle dramatického smíchu písně — té písně, jež se mně předešlého večera zdála tak bezvýznamnou.

»Každá píseň Družiny má svojí historii, vyprávějíc o slavném činu některého z jejích členů,« řekl jiný stařec, ležící u ohně. »Povím ti jednu, kterou znali naši pra-pradědové,« a zdvihnuv se na lokti, začal:

Zkazka a píseň o Iš-i-buz-zhi.

»Kdysi žila stará dvojice Indiánů Omaha, jež měla pouze jediné děcko, syna, jménem Iš-i-buz-zhi. Od svého narození byl to zvláštní chlapec. Nehrál si jako ostatní děti; a když vyrostl, stranil se ostatních hochů, nechtěje si s nimi hrát ani vycházet na lov. Byl mlčelivý a nesdílný ke každému vyjma matku, a její přítelkyně. S nimi rád však hovořil a choval se docela přirozeně. Takový podivný hoch nemohl ujíti výsměchu. Lidé o něm mluvili, že »nemá rozum« a zdálo se, že nebude míti jiných přátel než své rodiče a několik žen, jež byly přítelkyněmi jeho matky.

»Za dlouhých zimních večerů, když staří muži přicházeli do otcova wigwamu a hovořili o dávno zašlých časech a vyprávěli si zkazky o starých recích, tu tento tichý, zdánlivě tupý hoch je poslouchal a pamatoval si každé slovo. Všiml si, že staří stateční mužové byli vždycky ozbrojeni jen kyjem. Přemýšlel o tom a rozhodl se, že si podobnou zbraň pořídí. A tak si vyřezal čtverhranný kyj, tajně se s ním cvičil, ustavičně jej nose s sebou. Smáli se mu proto, že se drží kyje a neučí se stříleti lukem; avšak držel se své zbraně a po několika letech nikdo nevěděl, že krahulík k němu ve vidění hovořil a on že se zmocnil jeho dvou posvátných per. »Jednoho dne, když Iš-i-buz-zhi vyrostl v dospělého muže, slyšel, jak několik válečníků rozpráví o plánech, jak by se vypravili proti nepříteli kmene. I rozhodl se jíti s nimi. Neříkal však ničeho, pozoruje muže z povzdálečí. Té noci se odkradl a sledoval stezku válečníků. Z rána jeden ze služebníků válečné výpravy jej spatřil a oznámil to náčelníku, jenž rozkázal, aby ho k němu dovedli. Když muži spatřili, že to je Iš-i-buz-zhi, dělali si z něho šprýmy, dotazujíce se jej, proč za nimi přišel, on, jenž stál pouze o společnost starých žen; avšak náčelník pokáral válečníky, přijal mladíka vlídně a vida, že není dostatečně opatřen oděvem, vybídl ostatní, aby mu nějaký přenechali ze svých zásob. Uposlechli a současně proň zrobili luk z jasanového dřeva a dali mu několik šípů.

»Po několikadenní cestě válečná výprava se přiblížila nepříteli. Zvěd vypátral jeho tábor a oznamoval, že spatřil jednoho z mužů. Válečníci se ihned připravili k boji, namalovavše se válečnými barvami a zbavivše se zbytečných šatů, svěřili je Iš-i-buz-zhiovi, aby je hlídal. Avšak mladý muž měl svůj plán, i předstoupil před náčelníka žádaje ho, aby mu dovolil jít se podívat na nepřítele. Náčelník svolil, připomenuv mu, aby nepřítele zbytečně nevaroval a Iš-i-buz-zhi se vydal na cestu. »Spatřiv nepřítele, odhodil luk a ozbrojiv se jen kyjem, vyrazil neočekávaně na prvního muže, napadl ho a zabil. A když válečná výprava došla na místo, spatřila s úžasem, co byl vykonal — jedinou ranou zabil náčelníka nepřátel a rozehnal jeho válečníky.

Když se výprava Omahů vrátila do osady, hlasatel podle obyčeje oznamoval statečný skutek Iš-i-buz-zhiho. Jeho stará matka, sedíc před stanem, uslyšela jeho slova i zavolala na svého muže:

»Co to slyším? Vyjdi ven a podívej se, co to volá.«

»To se jen tak vysmívají našemu chlapci,« řekl stařec s bolestí v hlasu.

Hlasatel zavolal opět a stařec vstal a vyšel ze stanu. A tu zvěděl, že jeho syn sám jednou rukou porazil nepřítele. A Iš-i-buz-zhi se znovu a znovu účastnil válečných výprav a vždycky prvý udeřil na nepřítele a rozehnal ho svým kyjem.

»Mnoho zkazek se o něm vypráví. Neboť měl rád žert a často byl velmi roztržit. Vypráví se, že jeho žena uměla velmi pěkně vyšívat a krášlila mokasiny jemnými ostny ježury; i mrzelo ji, když si je navlékal a vycházel v nich do ranní rosy na lov. A tak jej kárala za jeho roztržitost.

»Když je tráva mokrá,« řekla mu, »nos mokasiny za pasem.« Uposlechl ji; avšak zapomněl si je navléci, když tráva vyschla a přišel domů z rozedřenýma, bolavýma nohama s mokasiny stále za pasem.

»Avšak tyto jeho zvláštnosti nebudily již smích, jako když Is-i-buz-zhi byl chlapcem, neboť jako muž, jsa šlechetný a statečný, byl všemi milován. Děcko, jež se kochalo zkazkami o starých recích, dovedlo v mužném věku následovati jejich statečných skutků. A tak kdykoli nebezpečí přikvapilo na kmen, jeho lidé se k němu utíkali o pomoc; a nikdy jich věru nezklamal.«

Píseň, kterou zde uvádím, je jednou takovou žádostí jeho lidu o pomoc. Nastal poplach a lid volal na Iš-i-buz-zhiho sedícího ve svém stanu: »Nepřítel přichází a volá tě, Ó Iš-i-buz-zhi.« Píseň o Iš-i-buz-zhi (audio)

O náčelníku a jeho písni.

Po mnohých letech válčení kmen Omahů uzavřel se Siouxy mír. Jednoho jasného podzimního dne byl učiněn návrh, aby na důkaz přátelských citů četa Omahů navštívila kmen Siouxů. A tak muži i ženy připravovali všecko na dalekou cestu.

Stanové kůže a táborové potřeby byly připevněny k tyčím, jež koně vlekli po zemi, koním byly naloženy na hřbety pestře malované vaky obsahující sváteční šaty válečníků a dary pro Siouxy. A brzy se po rozlehlé prérii vinul pestrý průvod jezdců a pěších. Mladí muži sedící na svých bujných ořích se projížděli šílenou rychlostí, závodíce spolu navzájem, aby na sebe upoutali pozornost dívek, jež je směly sledovati pouze očima, tak přísně byly střeženy staršími ženami. Staří muži kráčeli pěšky, hovoříce vespolek a táhnouce za sebou travou své hole, občas jimi usekávajíce hlavy divokých květů nebo spleť křovin. Hoši plnili ovzduší svým zvonivým smíchem, sklouzajíce co chvíli s koníků a vystřelujíce do vzduchu své malé šípy po domnělém nepříteli. Byl to obraz plný bezstarostné radosti a šťastného pohybu pod čistou oblohou.

Když se přiblížili k siouxské osadě, zastavili se u proudící bystřiny, aby se sebe smyli prach, navlékli si svůj nejlepší oděv a čerstvěsi namalovali tváře a vlasy. Širá prérie byla jejich oblékárnou a oči přátel zrcadlem. Mladí muži se vzájemně malovali a dívky si stydlavě navlékaly své nejkrásnější šaty. Každý měl na pilno, od nejstarších až po děcka, jež matky pochytaly a myly a malovaly u bystřiny. Konečně přeměna z obyčejných, šedých barev každodenního života v pestré barvy významného dne byla dokonána. Pak teprve vyslali posly s malými svazky tabáku přivázanými k rybímu měchýři (místo dnešních navštívenek), aby oznámili příchod blížícího se průvodu.

Náhle kdosi namítl: »Což jest-li Siouxové neuvěří, že přicházíme v míru, zajmou naše posly a udeří na nás, až se přiblížíme se ženami a dětmi?«

Na takovéto přijetí dříve nepomyslili; i ztichli všichni, zastavivše se ve chmurném přemítání. Konečně náčelník vstal a pravil: »Uzavřeli jsme. mír a přišli jsme v důvěře a proto půjdeme dále, a nechť Wa-kon-da rozhodne náš osud.«

I začal zvláštní píseň a vykročil vpřed; muži a ženy, jdouce za ním, připojili se k jeho zpěvu a zpívali až došli k osadě Siouxů.

Ve slovech této písně náčelník představuje přicházející Omahy, pravě: »Blížíme se. Přicházíme k vám. Hleďte, mladí muži, válečníci Siouxů! Zde jsme. Wa-kon-da sám rozhoduje o osudu mužů.«

Návštěvníci se setkali s vlídným přijetím a roztržka mezi oběma kmeny byla na dlouhý čas zahojena.

Kmenová píseň Omahů.

Podle názoru Omahů, dítě, dokud je nemluvnětem, nemá vyhraněné existence jako jedinec a člen kmene, jsouc jen majetkem svých rodičů. Když již dovede samo choditi, tedy asi ve třech letech, vstupuje do kmenového svazku za jistých náboženských obřadů: avšak jeho odpovědnost a individuelní život nezačne, dokud se nestane »bílým« jak Indiáni říkají. Tento výraz naráží na východ slunce, na přechod noci v den a vyjadřuje přechod dítěte ze stavu, kdy ničeho jasně nechápalo, do období, kdy se jasně dovede pamatovati na všecky své minulé skutky. Toto zdánlivé osvojení si schopnosti upamatovávati se na minulé činy ukazuje, že nadešel čas. kdy mladík muže projíti tajemnými obřady zvanými non-zhin-zhon, jimiž se uvádí do přímého styku s nadpřirozenými mocnostmi.

Mladík z kmene Omaha, připravuje se k tomuto obřadu, byl učen kmenové modlitbě. Musil ji zpívati po čtyři dny a noci, bdě na nějakém odlehlém místě. Když tam odcházel, rodiče mu kladli na hlavu hlínu; a aby se učil sebeovládání, vkládali mu do ruky luk a šípy s příkazem, že jich nesmí po dobu dlouhého postu použíti, byť by pokušení bylo sebe větší. Vybízeli ho, aby zpívaje plakal, a utíral si slzy dlaněmi, pak zdvihl vlhké dlaně k nebesům a kladl je na zemi. S těmito pokynyhoch odcházel, aby podstoupil zkoušku své vytrvalosti. Když konečně upadl do spánku či transu a dostavila se vidina ptáka, zvířete nebo oblaku, jenž přinášel nějakou melodii, tu tato melodie stala se prostředníkem mezi mužem a tajemnou silou, představovanou jeho viděním, a dodávala mu síly a pomoci v hodině nejtěžšího utrpení.

Takovým způsobem povstaly všecky tajemné písně — písně zpívané při sbírání léčivých rostlin a léčení nemocných; při kladení pastí a loveckých výpravách; když někdo chtěl nahlédnouti do budoucnosti nebo hledal nadpřirozenou pomoc, nebo chtěl uniknouti nebezpečí.

Kmenová modlitba se nazývala u Omahů Wa-kon-da gi-ko. Wa-kon-da je síla, jež může tvořit; gi-kon značí povznésti se z vědomé nedostačitelnosti, nebo touhu po něčem, co může člověku přinésti štěstí či zdar. Slova modlitby, Wa-kon-da dhe-dhu wah-pa-dhin a ton-he, znamenají doslova: Wa-kon-da zde stojí mně ku pomoci a já jsem jeho.

Tato modlitba je velmi stará. Její melodie zněla pralesem této země dávno před tím, než naše rasa vstoupila na její břehy, vyjadřujíc volání všech lidských srdcí.

Zkazka a píseň o ptačím hnízdě.

Roztroušeny ve vznosných rituelních a náboženských obřadech kmene Pawnee, nalézají se malá podobenství, v nichž nějaký přírodní výjev nebo událost slouží za poučení, jež má vésti člověka v jeho denním životě. Zde uvádím jeden příklad:

Taková píseň má úmyslně málo slov, aby tím lépe vynikl její citový smysl a aby kněz ji mohl přednášeti jako část svého posvátného obřadu. Avšak postačí upoutati pozornost přemýšlivého; a ten, kdož chtěl poznati učení posvátné písně, musil nejdříve podstoupiti určité zasvěcovací obřady, načež teprve mu kněz vyložil její plný význam.

»Kdysi toulal se prérií muž, jehož mysl byla přístupna učení bohů. Když tak kráčel, oči upíraje na zemi, spatřil ptačí hnízdo ukryté v trávě, i zarazil své kroky právě včas, že na něj nešlápl. Zastavil se, zahleděl se na hnízdečko tak obratně ukryté a všiml si, že chovalo šest vajec, z nichž vycházely tenké pištivé hlásky. Když je tak pozoroval, jedno se pohnulo; a za chvíli pronikl tenkou skořápkou zobáček, pronikavě piště. Ihned mu odpověděly hlasy rodičů, i rozhlédl se po nich, kde by byli. Nebyli daleko, shánějíce kolem potravu= PÍSEŇ O PTAČÍM HNÍZDĚ = Pawnee.

Ho-o... Ha-re ha-re re ha-re Ha-re ha-re e ha-re Re wha-ka ha-re re ha-re, wha-ka ha-re re ha- re Re wha-ka ha-re re ha-re.švitoříce si navzájem a volajíce na ptáče narozené právě v hnízdě.

Tento rozkošný výjev dotkl se mocně srdce a duše muže, když tam tak stál pod jasnou oblohou, dívaje se vzhůru po starých ptácích a shlížeje dolů na bezmocné mládě v hnízdečku u jeho nohou. A pozoruje ho, myslel na své lidi, kteří tak často nedbali potřeb svých dětí. Po mnoha dnech zatoužil spatřiti opět hnízdo. A tak se odebral na místo, kde je byl nalezl; bylo tam nepoškozeno, jako když je byl opustil. Avšak nastala v něm přece změna. Teď bylo plné ptáčků, již rozpínali křidélka, balancujíce na malých nožkách a připravujíce se k letu, zatím co rodiče poletovali kolem, vybízejíce je, aby se vznesli.

»Ah!« řekl muž, »kdyby moji lidé učili se od ptáků a jako oni pečovali o svá mláďata a jejich budoucnost, byly by naše domovy plny a šťastny a náš kmen silný a úspěšný.«

Když se tento muž stal knězem, vyprávěl zkazku o ptačím hnízdě a složil o tom píseň; a tak přešla až na nás od časů našich otců.«

Zkazka a píseň o Zon-zi-mon-de.

Písně vítězné, z nichž tuto jednu uvádím, byly zpívány lidem při rytmickém pohybu nohou na oslavu vracejících se vítězných válečníků. Tato ceremonie pro svou nezbytnou součást, totiž skalp, byla nazvána bělochy »skalpovým tancem«, ač Indiáni ji nikdy tak nenazvali.

Nápadná protiva mezi náladou této zkazky, učící úctě a lásce ke starším, a ceremonií samou, jak na ni nazíráme, je překvapující. Avšak s Indiány se to má stejně jako s námi: ukrutnosti války a jemnější city se často prolínají, při čemž tyto trvají, povznášejíce ideovou úroveň lidu, zatím co ony zacházejí, když přešla bojovná horečka. Ze všech těch nesčetných indiánských písní, s nimiž jsem se seznámil, ani jediná nezvěčňuje nějaké krutosti.

Před dávnými lety setkali se Omahové se Siouxy na lovu buvolů; jako obyčejně rozpoutala se bitva, neboť jeden kmen snažil se vypuditi druhého z území bohatého zvěří. Ač Siouxové převyšovali počtem hlav Omahy, tito zůstali vítězi.

Jeden stařec z kmene Omahů, jsa zvědav, jak někteří mladí válečníci si povedou ve svém prvém boji, spěchal na místo srážky. Náhodou právě padl jeden siouxský válečník proklát šípem, a když Omahové spěchali k němu,aby získali válečných poct, spatřili starce jak spěchá na bojiště, opíraje se o svůj luk jako o hůl. Jeden z mladých válečníků zavolal na své soudruhy: »Zadržte! Tamo přichází Zon-zi-mon-de, dopřejme mu pocty.«

A mladíci z úcty ke starému válečníkovi ustoupili stranou, zatím co stařec, sotva popadaje dechu, spěchal k padlému nepříteli. Zastavil se a děkoval mladíkům, že mu dovolili, aby ještě na pokraji hrobu získal jednu další válečnou poctu.

Slova písně z toho vzniklé jsou zvoláním mladého válečníka: »Zon-zi-mon-de přichází! Ustupte stranou. On přichází.«

Milostná píseň kmene Omahů.

Slova mnohých milostných písní vztahují se k úsvitu, denní to době, kdy je obyčejně zpívají; avšak, netýkají se jen skutečného úsvitu. Představují rovněž úsvit lásky v srdci zpívajícího. Indián stojí tak blízko přírodě, že vidí obrážeti se v ní své vlastní city.

Zde překládám volně jednu milostnou píseň indiánskou, zpívanou podle melodie, jíž jsem se naučil nedávno za svého pobytu mezi Indiány kmene Omaha.

PÍSEŇ LÁSKY.
 
Jitřenka se ztrácí,
slyšíš větry dout,
tiše sosny šumí,
tiše plyne proud.

Zvedni oči, milá,
vzhůru ke stráni,
noc a temno zmizí,
hvězd i zmírání,
Zvední oči, milá,
slyš mé volání,

Ze stanu jsem vyšel
Tebe hledat jen,
jako vzchází po tmách
řece, stromu den.
 
Zvední oči, lásko,
vzhůru ke stráni,
hle, již ráno září
nebes po báni;
zvední oči, lásko,
slyš mé volání.

Údolí je smutné,
ač již květen jest,
přijď a buď mou lunou,
dnem já chci Ti kvést.

Zvední oči, milá,
viz mne na pláni,
teď již slunce svítí,
stín pryč uhání,
zvední oči, milá,
slyš mé volání.

PÍSEŇ LÁSKY

Omaha. Ji-třenka se ztrá-cí, sly-šíš vě-try dout větry dout, větry dout. Ti-še sos-ny šu-mí, ti-še ply-ne proud, ti-še ply-ne proud ti-še ply-ne proud. Zdví-hni o-či,PÍSEŇ LÁSKY mi-lá vzhů-ru ke strá-ni.., noc a tem-no zmi-zi, hvězd i zmí-rá-ní, hvězd i zmí-rá-ní, hvězd i zmí-rá-ní Zvedni o-či, mi-lá, slyš mé vo-lá-ní

Zkazka a píseň o střízlíkovi.

Tato malá parabola se vyskytuje v rituálu náboženských obřadů kmene Pawnee. Tato píseň nemá slov, skládá se jen z indiánského jména střízlíka, jehož hlásky mají pouze napodobovati zpěv ptáka, ač lze v celé písni sledovati měnění a opakování hudebních motivů, pohyb ušlechtilých myšlenek, jak je vidíme ve zkazce, jež se připíná k této písni.

»Jeden kněz si vyšel na úsvitě. Obloha byla úplně jasná. Ranní větérek, jenž se probudil s prvními paprsky slunce, pohrával si trávou a květy. Ptáci všech druhů a barev se vzájemně vítali písněmi, opěvujíce krásné jitro. Kněz se zastavil, naslouchaje. Náhle uslyšel pronikavý, trilkující ptačí zpěv, jenž přehlušoval ostatní ptáky. Zamířil k místu odkud píseň vycházela, aby se podíval, jaký je to pták, jenž dovedl zpívati hlasitěji než všichni jeho druzi. Když přišel blíže, uzřel malinkého hnědého ptáčka s otevřeným zobáčkem, jemuž se pírka na hrdélku ježila jak nadšeně zpíval. Byl to střízlík, nejmenší ze všech ptáčat, jenž — jak se zdálo — měl největší radost z vycházejícího slunce.

Kněz, pozoruje ho, pomyslil si: »Zde je poučení pro můj lid. Každý může býti šťasten, i ten nejnepatrnější může míti svoji píseň díků.«PÍSEŇ O STŘÍZLÍKOVI Pawnee. Plyně a lehce Ke-chi ra-ku-wa-ku whe ke re re we chi, Ke-chi ra-ku-wa-ku whe ke re re we chi, Ke-chi ra-ku-wa-ku whe ke re re we chi,PÍSEŇ O STŘÍZLÍKOVÍ Ke-chi ra-ku-wa-ku whe ke re. re we chi, Ke-chi ra-ku-wa-ku whe ke re re we chi, Ke-chi ra-ku-wa-ku whe ke re re we. chi. A tak složil zkazku o střízlíkovi a udělal k ní nápěv. A nám se dochovala od oněch časů tak dávných, že nikdo se na ně nedovede upamatovati.

Pohřební píseň Omahů.

Kmen Omahů měl jen jedinou pohřební píseň a tu zpíval pouze na počest těch mužů a žen, kteří si získali úctu všeho lidu.

Obraz, jenž se diváku rozvíjel při zpěvu této písně, byl v nápadné protivě k rázu melodie. Její měkké tóniny vyjadřují dokonalé štěstí. Řekl bych skoro, že se ani nedotýkají země, skotačíce ve výšinách, kde se ptáci proletují ve slunci. A jestliže na modré obloze se nalézají nějaké mraky, jsou jemné a prchavé, nevrhajíce nejmenšího stínu. A přece muži, kteří zpívali tuto píseň, stáli seřazení před stanem, v němž leželo tělo mrtvého, připravené k pohřbení. Protahovali si vrbový proutek protknutým svalem levé paže a jejich krev kapala na zelené listí a odtud k zemi.

Význam tohoto zvláštního divadla a jeho hudebního doprovodu, tak nápadně protikladného, jest hledati ve víře indiánského lidu. Bylo to drama, dotýkající se dvou světů.

Prolévání krve mělo vyjadřovati, jak těžká ztráta postihla kmen. Tento akt, viditelný pro truchlící, byl výrazem soustrasti; avšak hudba měla moc dolétnouti do neviditelného světa, a tak píseň byla určena duchu zemřelého, jenž sice nemohl viděti truchlících zpěváků, ale mohl je slyšeti, jak mu zpívají, aby jejPÍSEŇ K DUCHU Omaha. Jemně a něžně Lehké fukání na vrbové proutky, avšak bez bubínku E a dha ah E he a ha ah, he ah E dha ah he a ha ah E dha ah E ah E ah ha e ha o E dhaPÍSEŇ K DUCHU he he dhoe ha o o E dha ha he a ha ah E dha ah e ah E ah ha e ha o E dha he dho.potěšili, když odcházel, přinucen smrtí opustiti všecky, kdož mu byli drazí.

Tuto píseň zpívali vždycky sborem. Rytmus si udávali, tlukouce společně na dva vrbové proutky.

K této písni není slov, pouze hlásek. A těmi lze velmi výstižně vyjádřiti vzdechy a pohnuti.

Zkazka a píseň o matčině slibu.

Byl teplý den časného jara na horní Missouri, kdy radost z probouzejícího se života rozpaluje krev a podněcuje fantasii. Hnědý obrys holých stromů rušily již malé lístečky, tetelící se v jasné záři sluneční. Květiny počínaly vykukovati ze svěže zeleného koberce pučící trávy, přilétli ptáci a ticho zimních měsíců pominulo. Byl to jeden z těch dnů, kdy se člověk raduje ze života ve volné přírodě, kdy jej napadají šťastné myšlenky a naděje. Obloha mezi bělostnými oblaky byla tak modrá, že člověka ani nenapadlo, že by mohly věštiti bouři. Indiánské stany, roztroušené po břehu bystřiny, tyčily se mezi stromy jako ztepilé bílé květy. Ženy a děti štěbetaly, volajíce na sebe navzájem. Muži přecházeli, zaujati přípravami na blížící se léto. Mladí muži a dívky myslili na sebe, neboť bylo slýchati jitřní písně milenců, a záblesky jejich zrcátek prozrazovaly temnookým děvčatům, jdoucím zrána pro vodu, jejich úkryty.

Nedbaje času, toulal jsem se úzkým údolím, pozoruje mizící rysy primitivního života před sebou. A náhle jsem si uvědomil, že sluneční jas ztemněl. Ukázala se zvláštní šeď, rychle temnící a obklopující záhy celý obzor. Náhle se přes kopce přehnal vítr, ptáci počali zděšeně poletovati a ozvalo se zahřmění. Všecko hledalo přístřeší; a já, obrátiv se spěšně v naději, že dostihnu nejbližší stan, spatřil jsem, jak z wigwamu vychází žena a dere se proti větru do vrchu, po němž, sklánějíc trávu a ohýbajíc hlavy květů, hnala se již bouře. Žena, jako by nevěděla ničeho o bouři, šla stále vpřed, chatrný oděv kolem ní poletoval a vlasy postříkané stříbrem vlály divoce do větru. Pohled na ni byl tak zvláštní, že jsem se bezděky zastavil, pozoruje ji, jak spěchá do vrchu proti zuřícímu vichru. Blesky kolem ní šlehaly a hrom burácel v okolních caňonech, když dospěla na vrchol kopce. Tam se zastavila, temná silhoueta na pozadí ženoucích se mraků, ruce spínajíc k obloze a hlavu majíc vrženu nazpět. A mezi burácením bouře zaslechl jsem její hlas, zpívající divokou píseň, píseň, jež měla donésti poselství bouři, v níž byli přítomní její bohové. Mnoho let uběhlo ode dne, kdy jsem byl svědkem tohoto výjevu a seznámil se s příběhem ženiny písně. Nyní již odpočívá pod zemí, a doufejme, že její životní žal se změnil ve věčnou radost.

Na počátku minulého století jedna dakotská žena se postila a modlila a v jejím vidění přišel k ní Hrom. I přislíbila tomuto bohu své prvorozené děcko. Když se stala matkou, zapomněla ve své radosti, že život jejího děcka jí nenáleží; a vzpomněla si na neblahý slib až jednoho jarního dne, když se přihnaly mraky a ozvalo se burácení hromu — vyzývající všecky lidi, kteří něco přislíbili tomuto bohu, aby mu přinesli oběti podle svého slibu. A tu si teprve vzpomněla, co byla přislíbila; avšak srdce jí bránilo položiti nemluvně, usmívající se jí v náručí, na vrchol kopce, zakrytý mračny. Přitiskla děcko k prsům a pozorovala mlčky, jak bůh bouře se žene kolem.

Příštího jara, když se snesla první bouře, nezapomněla na svůj slib, avšak nemohla se odhodlati, aby jej splnila.

Uběhl další rok a opět se ozval hrom. Vzavši klopýtající děcko za ruku, matka s ním vylezla na vrchol kopce, kde je položila na zem a prchla. Avšak hoch se vzpamatoval a běžel za ní a jeho poděšený křik zarazil její kroky. Chytil ji za šaty a pevně se jich držel; a ač hrom velel, nemohla jej uposlechnouti. Učinila svůj slib dříve, než poznala sílu mateřské lásky.

Vzavši děcko do náručí, ukryla se s nim před rozkaceným bohem. Bouře se přehnala a matka s děckem se vrátila do stanu; avšak od té doby se jí zmocnil strach, i hlídala svého syna očima, v nichž láska bojovala se strachem. —

Jednoho dne, když si maličký hrál u bublajícího potoka, směje se a bezstarostně si zpívaje, přihnaly se nenadále mraky, kmitající se blesky a burácející hrom zahnaly zvířataPÍSEŇ O MATČINĚ SLIBU Dakota. S citem, vážně a plyně E dho he! Gi-un, gi-un a-gi-ba ha-don-be Co-dha, gi-don-be .. a-me, ha-don-be a-me, Wa-gi-un gi a-me dho he dho-e. Wa-gi-unPÍSEŇ O MATČINĚ SLIBU gi-un a-gi-ba ha-don-be Co-dha gi-don-be.. ha-we ha-don-be a-me. Wa-gi-un gi a-me dho he.... dho.i ptáky do úkrytů a matku vyhnaly ven, aby hledala své děcko. Zaslechla pronikavý hlas chlapce, přehlušující ryk bouře. Když přišla k potoku, oslepil ji náhlý blesk. Na okamžik byla omráčena; avšak vzpamatovavši se, spěchala dále, aby ustrnula nad výjevem, jenž se jí naskýtal. Její hoch ležel na zemi mrtev. Bůh hromu si přišel pro svoji oběť.

Více dítek již neměla, aby ulehčily zármutek opuštěné ženy; a tak každého jara, když zaburácel první hrom a nad krajem se přehnala bouře, postižená žena lezla na vysoký kopec, a tam stojíc sama, obrácena tváří k černým mrakům, zpívala svou píseň žalu a zoufalství.

Slovy této písně oslovuje boha; avšak melodie a její křepký rytmus prozrazují matčiny vzpomínky na dobu, kdy konejšívala své děcko.

Zde uvádím volný překlad indiánských slov:

E dho he!
Hle! Na svých mohutných křídlech sem letí,
bohové mocní opět sem jdou,
letíce nad zemí,
křičíce na mne, služku svou.
 
Wa-gi-un! Vy mocní, na křídlech letící,
pohleďte na mne, služku svou,
jež na slib svůj myslí,
když se vracíte znovu a znovu, Ó Wa-gi-un!

Volání lásky.

Domorodý flažolet ukázal se býti věrným přítelem mnohého mladíka, jemuž příroda nedala schopnosti vyjádřiti zpěvem svou lásku k vyvolené dívce. Jeho dutými tóny překonal zpěvné ptáky, když rozezvučel vrchy svým voláním lásky a rozradostnil srdce dívky, jež slyšíc jeho znamení, očekávala jej u pramene.

Pro tento malý nástroj bylo složeno mnoho hezkých písniček, jež přes všecky své melodické nedostatky, podmíněné nedokonalou skladbou, nepostrádají krásy.

VOLÁNÍ LÁSKY Omaha. Pro flažolet

Píseň ke hře ze severozápadního pobřeží.

Je dobře známo, že vážné city otců slouží často dětem za hračku. A tak se stalo, že v příležitostných hrách máme zbytky starých náboženských obyčejů. A protože podle víry Indiánů píseň byla prostředníkem, jehož pomocí se člověk dorozumíval s tajemnými mocnostmi, shledáváme, že všecky indiánské příležitostné hry jsou provázeny nějakou melodií.

Jednoho podzimního večera jsem kráčel po pobřeží Tichého oceánu. Zapadající měsíc zaléval vody svým stříbrným svitem a hořel na pokraji hustého pralesa, tvořícího pozadí indiánské vesnice. Z jednoho čtvercového srubu vycházel zpěv, a když jsem přišel blíže, svit rudého ohniště prorážel štěrbinami v hrubě tesaných dveřích.

Vstoupiv, shledal jsem, že byl právě rozdělán velký oheň uprostřed světnice. Čtyři rodiny, z nichž každá obývala jeden kout společného domu, nechaly vyhořeti svá zvláštní ohniště a odsunuly stranou svůj skromný majetek, aby dopřály místa scházejícím se návštěvníkům.

Zůstal jsem státi ve dveřích, pozoruje pestrý obraz: ženy a děti v pozadí; starci ve skupinách, hovoříce o svém mládí, a řada zpěváků, opatřených kusem dřeva, jímž bušili do země místo bubnu. Mladí lidé, kteří měli předváděti hru, stáli proti sobě ve dvou řadách; a ostatní stáli kolem, pozorujíce své přátele a dychtíce, aby hra již počala.

Když bylo všecko připraveno, vůdce jedné strany pozdvihl na okamžik v ruce malou kost, načež ji tajně počal přesunovati s jedné ruky do druhé, pohybuje pěstmi podle rytmu zpívané písně, při čemž protivná strana bystře pozorovala, aby, až bude dáno znamení, mohla určiti, v které ruce kost posléze uvízla.

Byly uzavírány těžké sázky, a všecko nasvědčovalo tomu, že dlouho do noci bude následovati jedna píseň za druhou.

Píseň, již tuto uvádím, bývá zpívána při takové příležitostné hře:

PÍSEŇ KE HŘE Vancouverův ostrov VýrazněPÍSEŇ KE HŘE

Zkazka a píseň o záletném Indiánu.

V minulém století žil muž, jenž ve svých mladých letech byl nenapravitelným záletníkem. Zahrál si nešetrně s plány mnohého mladého muže, oloupiv ho o lásku milenčinu, aby vzápětí oklamané děvče opustil. Jeho chování vzbudilo hněv a žárlivost obou pohlaví, avšak zdál se opomíjeti opovržení, jímž ho ostatní stihali, jako nedbal slibů, učiněných svým obětem. Celá osada bzučela klepy o jeho milostných dobrodružstvích a každý se divil, jakým způsobem se mu podařilo uniknouti zaslouženému potrestání.

Podle obyčeje jeho lidu složili o něm píseň, jež přetrvala jeho pochybná vítězství.

Je však velmi těžko vyjádřiti naším jazykem sarkastický humor originálu. Slova této písně líčí onoho mladého muže, jak sedí na kopci nedaleko osady, kde žil a dobyl tolika vítězství. Teplý letní vítr donáší k němu šum hlasů jeho sousedů, pomlouvajících jeho zálety. »Avšak proč mne pomlouvají?« říká nenapravitelný mladík, protahuje se pohodlně na slunci. »Bohové mne přece stvořili takovým, jakým jsem. Pomlouvejte tedy je, chcete-li!« A spokojeně si oddychl »Hi!«PÍSEŇ O ZÁLETNÉM INDIÁNU Omaha. Švižně Ta won gdhon dhe-nun-ye de... Un-dhon- ge-a dhon-ke dhe... wa-kon-da he-gi-mon-te in-dhin-ga-ye ga-ma hi-a me.. Hi!

Starcova milostná píseň.

Na počátku minulého století žil v Omaze Indián, štíhlý, hezký muž, nadaný pěkným hlasem a dobrou pamětí, jejž velmi obdivovali mužové i ženy kmene. Ač byl ke každému velmi přívětivý, přece byl k lidem nesdílný; a nikdo neznal jeho životního cíle ani jeho myšlenek, Byl úspěšným mužem. Jeho stan byl dobře vším opatřen, neboť jeho lovecká pověst se vyrovnala pověsti znamenitého válečníka.

Léta míjela; v jeho černém vlasu počaly sem a tam prokmitati stříbrné nitky, vrásky na jeho hezké tváři se prohlubovaly a zdálo se, že svými myšlenkami dlí čím dále tím více v minulosti. Jednoho dne jej slyšeli, jak zpívá milostnou píseň vlastní skladby a lidé se počali dohadovati, co by asi tato píseň znamenala. Jeho jednání neosvětlovalo této záhady. Zůstal týmž dobrým manželem a otcem, týmž pilným živitelem rodiny a netoužil po společnosti jiných mužů. Ale přes to každého jitra odcházel na skálu, tyčící se nedaleko jeho stanu; a zatím co jitřenka tkvěla jako zářící drahokam nad východem, zpíval píseň s tímto nápěvem:

»S úsvitem tě vyhledám!«

Mladí muži se naučili této melodii a zpívali ji, když se ucházeli o děvčata; a stařec se usmíval, poslouchaje je. »Ano, docela správně,« říkal, »je to milostná píseň.« 

Starý muž s milostnou písní dosáhl velmi vysokého stáří, až mohl pouze za nejteplejších jiter pomalu vylézti na vrchol skály, a osaměv s větry a ptáky, vítal nový den svou písní, jež prozrazovala zároveň jeho tajemství — tajemství lásky, klenoucí se jako zářící duha nad celým jeho životem. Konečně nadešel čas, kdy jeho hlas nebyl více slýchán.

Něžný spád této písně, prodchnutý lidskou nadějí a lidským cítěním, trvá dosud, a do- dnes budí ohlasy, jež zaznívají přes přehrady času a rasových rozdílů.

STARCOVA MILOSTNÁ PÍSEŇ Omaha. Plyně a s citem Ha he ha ha he ha he ha we dhe ha dha e ha dhoe, Um-ba e-don ha-i-don, hu-wi-ne ha, ho e ho wa dho he dhe, ISTARCOVA MILOSTNÁ PÍSEŇ ha, ha he ho, ho he ho, he ha we dhe dhoe. Un-ba i-don. Ha-i-don, hu-wi ne ha, ho e ho ne dho he.

Zkazka o písni We-ton.

Mnohé indiánské kmeny věřily, že je možno, aby jeden člověk ovlivňoval druhého silou své vůle. Tato víra dala vznik zvláštním obyčejům a druhu písní zvaných u Omahů »We-ton«, jež byly skládány a zpívány za tím účelem, aby přinesly štěstí a úspěch vzdáleným válečníkům.

Dokud nebyla napadena osada, ženy se činně války neúčastnily. Když se muži vydali na dlouhou výpravu za nepřítelem, ženy zůstaly doma, hledíce si domácích povinností. Avšak svými myšlenkami dlely u vzdálených mužů a synů; a pod vlivem víry v sílu vůle shromažďovaly se na doslech u stanu náčelníka válečné výpravy a zpívaly píseň We-ton, jež měla přinésti sílu vzdáleným válečníkům a pomoci jim vyhráti bitvu.

Slova těchto písní neprozrazují účelu, k němuž byly zpívány, neboť jednou ze zvláštností Indiánových jest, že se nikdy nešíří o věcech, které jsou mu úplně samozřejmy. Shromáždění žen před náčelníkovým stanem, společné zpívání písně, nezpívané jinak než za tímto účelem, činily jakákoli vysvětlující slova zbytečnými. Jasným úkolem této písně bylo, aby dolétla ke vzdáleným mužům, kteří daleko od domova snášeli trampoty a hleděli smrti v tvář. Na ně zpívající upjali své myšlenky, posílajíce jim posilu silou své vůle. Slova se vždycky dotýkala nesnází, jimž válečník musil čelit, slibujíce mu úspěch a vítězství. Nebyla adresována žádnému viditelnému posluchačstvu.

Píseň We-ton, již zde uvádím, složila jistá dakotská žena.

Před mnoha lety vydala se na nebezpečnou výpravu velká četa válečníků, aby dobyla na- zpět kořisti, odvlečené loupeživým nepřítelem. Byla malá naděje, že se zase zdrávi navrátí a ve všech stanech panovalo napětí. Jednoho večera, když nad rozlehlou prérií vyšel měsíc, kulatý a jasný, ke stanu náčelníka výpravy, na němž závisela všecka odpovědnost, bral se dlouhý průvod žen.

Stan se temně rýsoval na večerní obloze, prozrazuje tíseň panující uvnitř tím, že obyvatelé nechali oheň zcela uhasnouti. Před vchodem do stanu ženy se zastavily a tichou nocí nesla se jejich píseň, prodchnutá společnou vůlí, aby se nepřítomní muži vítězně navrátili.

»Všechny kmeny o vás uslyší« zpívaly. »Napněte své síly. A šťastně se vrátíte.« 

Z tichého stanu vyšla žena náčelníkova, nesouc v náručí dary za projevenou sympatii a potěchu.PÍSEŇ WE-TON Dakota. S citem E ya-a he! ah he dhe he dhe ah he dhe he dhe e-ya he! ah ye dha he he ah he dha he dhoe,PÍSEŇ WE-TON ou-ki-a-ma dhi nun-un-ta-ye wa- skon-e-gun. ya ohe E ya he! ah he dho he he ah he dhe he dho. A vskutku, jak ženy zpívaly »A šťastně se navrátíte« muži se brzy vrátili s vítězstvím, proživše mnohá strádání, mnohokráte uniknuvše jen o vlas smrti, avšak vrátili se do jednoho.

Milostná píseň kmene Pawne.

Tato milostná píseň kmene Pawnee nemá slov. Pouze hudba zde vyjadřuje neodbytné volání milence na dívku, aby s ním uprchla. Zaznívá v ní nesmírnost prérie, útěk do bez- pečí a chrabrá odvaha, jež získala milenci dívku před jinými nápadníky,

Válečníkova zkazka a píseň.

Písně Mo-ka-thi zpívají válečníci, když opouštějí vesnici, jdouce do bitvy. Všecky vzaly původ z nějaké osobní příhody a zkazka i píseň jsou dochovány příštím pokolením pečlivě a přesně.

Válečná četa kmene Ponka kdysi tábořila blízko nepřítele. Byly rozestaveny obvyklé hlídky s přísným rozkazem, aby bděly, by tábor nebyl objeven a napaden. Mezi muži určenými té noci za hlídku byl i mladý muž, toužící dobýti si ve svém kmeni význačného postavení. Musil si však svoji slávu teprve vydobýti a tak neopomenul jediné příležitosti, aby se mohl nějak vyznamenati.

Měsíc nesvítil a pouze nejbystřejší oko dovedlo rozeznati vzdálenější předměty. Panovalo hluboké ticho, jež rušeno bylo jen občasným zavytím vlka, řezavým zvukem cvrčka, nebo šuměním větru.

Mladý muž, stoje na stráži, pozoroval bedlivě krajinu napravo i nalevo, pátraje v temnotě po nějakém pohybujícím se předmětu, ale nikde se nic nehýbalo, zatím co nad hlavou mu táhly tiše pluky hvězd a noc pomalu míjela.

V nevelké vzdálenosti od hlídajícího byla skupina stromů. Na ni upíral vytrvale zraky, jen občas obzíraje ostatní obzor. Když po druhé se zahleděl ke skupině stromů, spatřil tam stín, jehož byl dříve neviděl. Pohyboval se; nečekaje, až uvidí více, utíkal tiše jako šíp, aby vzbudil vůdce a oznámil mu, že spatřil nepřítele, jenž se krade ke spícím válečníkům.

Vůdce, starý, zkušený muž, neodpověděl, ale rychle a tiše vstal, a vzav do ruky luk, pobídl hlídku, aby jej vedla na podezřelé místo.

Rychlými, tichými kroky dospěli na místo, kde mladý muž stál, když spatřil pohybující se stín. Náčelník se pozorně díval naznačeným směrem, přiložil ucho k zemi a naslouchal pak vstal a opět se díval.

Lehký pruh světla na východě věštil blížící se den, když náčelník kráčel obezřele ke skupině stromů, následován mladým válečníkem, jehož srdce bušilo velkou nadějí, že konečně nadešel čas, kdy bude moci ukázati svoji udatnost a získati válečných poct. Nad zemí se snášelo šedavé šero, když dospěli na podezřelé místo. Mladý muž hledal mezi kmeny stromů skrytého nepřítele, avšak náčelník se zastavil a oslovil mladíka: »Zde jsi tedy spatřil nepřítele?«  »Ano.«  »Podívej se na zem a pověz mi, co vidíš.«MIKA-THI VÁLEČNÍKOVA PÍSEŇ Ponka. Smutně. Nadšeně a lehce Hi a ha ha ha a he a- we dho he.. e hu he a he dhe ya a cho. e dho he.. e hu e a -he ya a ha e dho he.. he.. dho-e. Nu-don hon-ga ni-a-shi-ga bi-e he mia ka non-zhi-a he.... e Mi-ka-thi-a- ma ha dhea a-me dho he..... e Hon- ga dhe-te non zhin-ge dho he... e. Překvapen těmito slovy, ale přece poslušen, obrátil své pátravé zraky od stromů k trávě a spatřil stopy jakéhosi zvířete. Zatím se úplně rozednilo. Teď promluvil náčelník: »Když jsem obcházel tábor, spatřil jsem zde vlka, a když jsi mne šel budit, právě jsem se ukládal ke spánku. Vstal jsem a šel jsem s tebou, abych se přesvědčil, že jsme oba spatřili jedno ai totéž. Válečník se musí učit rozeznávat zvíře od člověka i v nočním šeru.« 

Mladík vyslechl mlčky kárná slova. Konečně řekl: »Válečník se musí mnohému učiti a je dobře, když uče se, nepůsobí nesnáze svým druhům.«< A stoje vedle náčelníka, počal při ranních červáncích zpívati píseň, vyjadřující jeho pocity za nočního dobrodružství.

Tuto zkazku a píseň vyprávěl a zpíval i jiným, aby byla varovným hlasem mladým, dychtivým válečníkům a chránila je před podobnými nehodami, jaká se byla jemu přihodila.

Ačkoliv tento mladý muž se později vyznamenal svou moudrostí a odvahou, zkazka a píseň z jeho mladosti přežila památku jeho ostatních slavných činů.

Slova této písně vyjadřují náladu celého dobrodružství: »Nejednal jsem správně, burcuje náčelníka. Byl to jen vlk, jejž jsem viděl se hýbat.« Křepký spád písně dýše netrpělivou ctižádostí mladíka. Jeho spěch a naléhání vyznívají ze způsobu, jak oslovuje náčelníka »Nu-don hon-ga«. Tato píseň je dodnes velmi oblíbena mezi několika indiánskými kmeny.

Píseň drozda.

Tuto jarní písničku jsem slyšel zpívati dívku z kmene Tigua v Novém Mexiku. Vypráví zkazku suchého kraje, kde se zrodila:

Déšť, lidé, déšť!
Déšť všude kolem nás.
Za chvíli začne se lít,
a léto bude krásné na pohled,
drozd tak říkal.

PÍSEŇ DROZDA Tigua. Hla-chi. dai nin hla chi. dai nin, i-beh ma kun whi niweh, da win gu ba hin ah. Ah hlun hla hlue i hi. ei-ah whi no ei-ah whi no i-ah ei-ah hi-ah hin ni ni ah. Tur wey u tur p'hoa whe na he de a na lhen h'li he pun hi ni ni ah Li u yu sa na a a.. a ya he wa a hi ni ni a hi ni ni a ni a a ha i hi

Píseň k duchovému tanci.

V životě Indiánů je málo pathetičtějších pohledů, než jaký skýtá indiánský duchový tanec — pathetický sám o sobě, nemluvě o šerém pozadí děsu, pociťovaném mnohými z členů naší rasy, kteří naprosto neporozuměli jeho významu. Celý obřad je jen výkřikem k neviditelnému světu, aby se přiblížil a potěšil ony, kdož v zemi svých otců byli napadeni podivnými, nepochopitelnými poměry.

Obsah duchového tance je zbytkem několika prastarých náboženských ceremonií, shrnutých v jedinou, s příměskem idejí, vypůjčených od bělošské rasy.

V hypnotickém vidění, jež následuje po monotonním tanci, »navštívenému« Indiánovi se zjeví jeho kraj v době, kdy byl nedotčen bílým mužem; neporušenou prérií protékají řeky; není tam železnic ani pšeničných polí, jen nekonečné lány prérijní trávy; zmizelá stáda buvolů se vracejí na svá pastviště; jeleni a antilopy, vlci a medvědi toulají se opět ve svém domově; a orli shlížejí dolů na indiánské osady, kde opět lze spatřiti tváře přátel, vrátivších se z říše duchů. Takovéto obrazy se vracejí Indiánovi, jemuž se stýská po starém domově, jenž je bezzemkem ve vlastní zemi, jehož sluch plní cizí zvuky, jehož stará čilost je ta tam a ruce nedovedou konati nové práce.

Duchový tanec je výkřikem bohy opuštěného lidu, zavrženého týmiž bohy, v něž kdysi věřil — lidu zmateného změtí nových stezek, po nichž se teď musí bráti, nepochopen a nechápaje rasy, s níž musí žíti. Při této krátké ceremonii duchového tance Indiáni se snaží zavříti oči před nevítanou skutečností a žíti na chvíli v utěšené představě nenávratné minulosti.

Tuto píseň mám od tanečníka duchového tance, náčelníka kmene Arapaho. Než mně ji zazpíval, vysvětlil mně celý obřad, jeho mírumilovný ráz, jenž nechce nic jiného, než dáti výrazu touze po životě, jenž se již nikdy ne- navrátí. Stoje před grafofonem, přednesl vážnou modlitbu, načež se svými druhy zazpíval podivnou píseň. Prostý pathos slov nelze naší řečí reprodukovati. Tají v sobě jiný význam, než jaký má doslovný smysl, podobný volání dítěte.

Otče, smiluj se nade mnou!
Pláču touhou po tobě,
a není zde ničeho,
co by mne potěšilo.

Hudba má lkavý spád, jenž odporuje všem hudebním pravidlům, jakoby se vznášela mezi dvěma světy.PÍSEŇ K DUCHOVÉMU TANCI Arapaho. Slavnostně a plyněPÍSEŇ K DUCHOVÉMU TANCI= POSVÁTNÉ PÍSNĚ MÍRU. = Když bledé tváře po prvé navštívily Indiány v údolí řeky Mississippi, nalezli mezi nimi obřad společný většině kmenů, a všimli si, že kdykoli se při něm objevily jisté posvátné předměty, vždycky s nimi Indiáni jednali s dokonalou úctou.

Tyto posvátné předměty byly dvě hůlky, provrtané na způsob troubelů, jedna pomalovaná modře a představující oblohu, druhá zeleně, představující zemi; a k těmto pestře pomalovaným hůlkám bylo přivázáno peří zvláštních ptáků a orlí brka. Byly symbolem nebe a země a tajemné síly pronikající vší přírodu. Před nimi byli Indiáni poučováni, že se mají starati o své děti, mysleti na budoucí blaho lidu, odkládati vlastní žaly, potlačovati hněv a válečné choutky a býti všichni jako bratři a žíti spolu v míru. Tyto dva předměty rozličné kmeny rozličně nazývaly. Naši první cestovatelé je nazvali »kalumety« či dýmkami míru, ač to dýmky nebyly, neboť neměly rozšířených hlaviček a nedalo se z nich kouřit.

Marquet děkoval jen přítomnosti těchto dvou předmětů ve svém křehkém kanoi, že mohl v míru projeti po řece Mississippi. Píše, že »kalumet« je nejtajemnější věcí na světě. Ani žezla našich králů nejsou tak respektována... neboť s takovým kalumetem člověk se může pustit mezi nepřátele a v nejprudším boji odkládají před touto posvátnou dýmkou své zbraně.

Obřad kalumetu má tudíž pro nás historický zájem, nemluvě ani o tom, že osvětluje náboženské víry a sociální názory Indiánů. Vyložiti symbolism, učení a úkony, jež činí komplex tohoto ritu, vyžadovalo by objemného svazku; postačí však, když se zde seznámíme s několika jeho krásnými, šlechetnými myšlenkami jakož i se dvěma z četných písní.

Chceme-li řádně porozuměti významu těchto písní, jest třeba věděti, že k výkonu těchto obřadů bylo třeba dvou skupin lidí; jedněch, kdož přinášeli kalumet, a druhých, kdož jej přijímali. Protože bylo přísným požadavkem, aby mezi členy obou skupin nebylo pokrevních svazků, náležely vždycky dvěma rozličným kmenům nebo dvěma rodinám kmene, mezi nimiž nebylo nejmenšího příbuzenství. Skupina přinášející kalumet zvala se »otcem«, kdežto oni, kdož jej přijímali, jmenovali se »dětmi«. Tyto názvy poukazují ke svazku, jenž měl býti prostřednictvím tohoto obřadu mezi oběma nespřízněnými stranami uzavřen. Tento svazek byl pak považován za čestnější a pevnější než přirozená pouta mezi otcem a synem.

Obřad se obyčejně konal v okrouhlé stavbě zvané »zemitým srubem«. K takové příležitosti se scházelo mnoho mužů, žen a dětí; a třpytivé ozdoby, malebné skupiny a šťastné, usměvavé tváře mladých i starých plnily obraz barvami a živostí. Mnohokráte jsem byl přítomen tomuto obřadu a účastnil se jeho krásných chorálů řízených vůdci obou skupin, již mávali kalumety v rytmu písně, rozsévajíce nad hlavami lidu požehnání míru.

Chorál, jejž zde uvádím, byl zpíván vzápětí poté, když kalumety byly vyňaty ze svých skrýší pohyby, naznačujícími rozmachy orla vylétajícího z hnízda. Ti, kdož kalumety nesli, postavili se s nimi před lidem sedícím na zemi kolem stěn chaty a pomalými, rytmickými kroky se pohybovali v kruhu, mávajíce kalumety nad hlavami shromážděného množství. Když kalumety šly pomalu z ruky do ruky, lid začal zpívati chorál, až na konec velká chata se rozezvučela velebnými tóny. Plameny šlehající z ohně zaníceného uprostřed místnosti osvětlovaly tváře sta mužů a žen, zatím co poletující péra kalumetů vrhala perutím podobné stíny na lesknoucí se strop, zdajíce se uskutečňovat symbolickou přítomnost ohromného orla, jenž kroužil nad lidem, nesa mu požehnání lidí dobré vůle.

Kdysi ke konci písně jeden starý Indián se ke mně obrátil a řekl: »Kalumety jsou od Boha.< Slova tohoto chorálu opěvují požehnaný mír daný v pradávných dobách »otcům« a teď přinesený symbolickými kalumety »dětem«.

Z věků dávných
na silných perutích
od velikého Wa-kon-dy
k nám dobrá vůle přilétla
a mír všem, již s vámi zůstanou,

Když nositelé kalumetu, či »otcové« přenesli slavnostně kalumety čtyřikrát kolem chaty, zpívajíce při tom a rozhazujíce požehnání míru a přátelství na hlavy »dětí«, zastavili se, došedše k posvátnému místu v pozadí chaty, obrácení tváří k východu. Zde byla půda zvlášť připravena a pokryta koží divoké kočky, aby přijala kalumety. Nad touto koží, mající symbolický význam, nositelé mávali kalumety, napodobujíce pohyby orla, jenž se snáší níž a níž, znovu vylétaje a krouže, až konečně lehce se snese na hnízdo.

Píseň, kterou zde uvádím, doprovází pohyby kalumetu, když se takto pomalu snáší k zemi. Slova naznačují hledání »otců« >dětí«, aby jim přinesli mír, jako orel krouží vůkol a vrací se do svého hnízda.

Vysoko nad zemí krouží,
krouží pod jasnou oblohou,
nad temným pralesem letí,
zíraje do stínů,
hledaje daleko široko děcko své,
aby mu dopřál míru.

CHORÁL

Omaha. Zbožně Bubínek Dha ke-de hia u-dha ho-dha.. .. ke-de ho-dha dha ke-de ha dhe he hia.. dha ke-de hia ... dha ke-de ha dhe he.DAR MÍRU Otoe. S citem. Lehce a plyně Tremolo bubínku Zhin-gadha-we dho dho we he ho-i ne Zhin-ga dha-we dho dhowe.. he ho-i-ne Zhin-ga dha we dho dho we ha je dha we.

Konejšení děcka.

Následující tři písně mají společný motiv, jsouce částí ceremonielu; avšak motiv ten je v každé písni rozličně zpracován, aby vyhovoval rázu ceremonie. Jsou ukázkou bezděčného umění, jež je zajímavé jako kus hudební archeologie. Jestliže u kmene Pawnee při obřadu kalumetu se rozplakalo děcko a nebylo k utišení, rodičové se směli utéci ke kalumetu o pomoc.

Vějířovitý přívěšek jednoho z těchto kalumetů tvořila péra zlatého orla. Pták při tomto obřadu byl zván Kawas a byl symbolem pokojné, zachovávající síly, dárce a udržovatele života, otce všech věcí. Rodičové se utíkali o pomoc ke knězi, jenž nesl tento kalumet. Kněz, přijav prosbu rodičů, se svými pomocníky vstal, a stanuvše u »svatého místa< — posvátné prostory, kde při obřadu kalumety ležely — zpívali tuto píseň, předávajíce tak Kawasovi žádost rodičů.

Slova mají ráz modlitby, hudba spád tance.

Kawasi, děcko pláče!
Naříká, vzlyká a pláče,
ach běda! Vzlyká a pláče,
Kawasi, děcko pláče!

KAWASI, DĚCKO PLÁČE

Patvnee. Švižně Ho o Ka-was ta wha-kara-tsa we Ka- was ta.. wha-kara-tsa .. we Ah he-wi! wha-ka ra-tsa we, Ka- .. was ta.. wha-ka-ra tsa .. we. Pak kněz a jeho pomocníci se chopili kalumetů a blížili se rytmickými kroky pomalu k plačícímu dítěti, zpívajíce při tom a mávajíce posvátnými symboly podle rytmu písně. Její význam mně vyložili takto: »Hah-ars« znamená sílu, jež oživuje všecky věci, všecka zvířata, všecky lidi, nebe i země. Je zastupována kalumety a je silou, jež přichází, aby ukonejšila děcko.

V hudbě lze slyšeti příchod Hah-arse, jeho drobné i dlouhé kroky.

Tvůj otec přichází,
a teď je blízko tebe;
neplač: neboť mocný
tvůj otec přichází.

Přistoupivše k dítěti, mávali nad ním kalumetem opatřeným péry zlatého orla, zatím co v pozadí mávali druhým kalumetem, aby odehnali škodlivé vlivy, zpívajíce tuto píseň. A děcko prý, slyšíc ji, vždycky zdvihlo očka a přestalo plakati.

Jemný, skoro hravý rytmus oplétá hluboce náboženské city vyjadřované slovy, jako děcko ovíjí ručky kolem šíje milované matky.

Zdvihni očka svá, bůh se k tobě blíží,
nese ti radost, od bolestí útěchu,
Daleko od tebe bolest zahání
veliký Ti-ra-wa.
 
Ach, pohleď! Jistě víš, že přichází,
a chce, bys očka pozdvihlo,
radostně, šťastně se usmálo,
Ti-ra-wa, děcko, oblohy pán!

TVŮJ OTEC PŘICHÁZÍ

Pawnee. Lehce avšak výrazně Ho . Hah-ars si-rah ti we-ra, Hah-ars si-ra ti we-ra... Re-ko ji! He ti we-ra, Hah-ars si-ra ti we-ra.USMĚJ SE! Pamwnee. Švížně a lehce Ho.. Ha! Is-te wa-ta si wi-ta ha, ...Ha! Is-te wa-ta si.. wi-ta ..ha.. Hah-ars .. hi .. re wa- ha-ki, Ha! Is-te wa-ta si .. wi-ta ha.

Hudba v životě Indiánů.

Hudba obklopovala individuelní a společenský život Indiánů jako ovzduší nezbytné k dýchání. Nebylo jediné důležitější osobní příhody, aby při ní nehrála nějakou roli, jediného náboženského úkonu, kde by nebyla základním výrazem náboženského cítění. Písně kmene jdou ruku v ruce se životem jeho lidu.

Toto všeobecné používání hudby vyplývalo z víry, že ona prostředkuje spojení mezi člověkem a neviditelnem. Neviditelný hlas může doletěti k neviditelné moci, jež proniká všecku přírodu, oduševňujíc všecky přírodní formy. A protože životní úspěch závisel na pomoci této tajemné sily, Indián při každém vzývání, při každém podniku a při každém obřadu se obracel písní k této síle o pomoc.

Když se muž vydal na lov, aby opatřil pro svou rodinu potravu a oděv, zpíval určité písně, aby si zajistil pomoc neviditelné síly při lovu. A podobně, když čelil nebezpečí a smrti, zpíval, aby mu byla dána síla čeliti neohroženě svému osudu. Při sbírání léčivých rostlin a přikládání jich, píseň přinášela potřebný úspěch. Když sázel, zpíval, aby sémě rostlo a přinášelo plody. Při svých hrách a radostech, když se ženil i když truchlil, písně zvyšovaly jeho radost a přinášely mu útěchu ve strádání. A tak Indián zpíval při každé příležitosti od kolébky až ke hrobu. Bylo by mylno se domnívati, že písně kolovaly mezi všemi Indiány a bylo lze je sbírati podle libosti mezi rozličnými kmeny. Každá píseň měla svého původního majitele. Náležela buď určité společnosti, náboženské sektě, kmenu nebo politické straně, určitému ritu nebo ceremonii, nebo i jednotlivci.

Náboženské písně znali pouze kněží; a protože hudba tvořila prostředníka mezi člověkem a neviditelnými mocnostmi, jež ovládly jeho život, byla velmi důležita naprostá přesnost reprodukce, nebo jinak by cesta mezi člověkem a bohem nebyla přímá a prosba by nebyla vyslyšena.

V každém kmeni byly zvláštní společnosti s omezeným počtem členů, určitými zasvěcovacími obřady a přísnými povinnostmi. Každá taková společnost měla svoji zvláštní píseň; ze členů této společnosti byli voleni muži nadaní dobrým hlasem a pamětí, aby řídili zpěv a zachovávali přesně zkazky a písně své společnosti, jež zároveň často uchovávala kus kmenové historie. Na každého člena, jenž by byl zpíval falešně, byly uvaleny pokuty, nemluvě ani o tom, že zpěváka, jenž podal nesprávně nějakou píseň, stihl hrozný posměch. Právo zpívati píseň, náležející nějakému jednotlivci, bylo možno si koupiti, a prodávající musil naučiti kupce prodávané písni.

Tyto víry a obyčeje Indiánů umožnily, že jejich písně přecházely takřka beze změnys generace na generaci. V posledních dvaceti letech věnovaných studiu indiánských písní často jsem byl svědkem podivných a velmi zajímavých dokladů o přesnosti, s jakou byly písně uchovávány.

Indiáni vždycky zpívali ve sboru; a protože přirozený soprán, alt, tenor a bas se pohybovaly v oktávách, rozličná jakost hlasů a tonů jednotlivých ohlasů vyvolávaly alikvotní tóny, působící velmi harmonickým dojmem. Naslouchaje často při obřadech sborovému zpěvu dvou nebo tří set hlasů, stěží jsem si dovedl jasně uvědomit, že všichni zpívají unisono.

Bedlivým a vytrvalým pozorováním se poznalo, že Indián zpívaje, nechce předváděti posluchačstvu nějaký hudební přednes. Prostě mu vylévá své city bez ohledu na umělecký efekt. Jemu je hudba naprosto subjektivní: je prostředkem spojujícím jej s předmětem jeho tužeb.

Jisté zvláštnosti indiánského způsobu přednesu působí těžkosti některým našim hudebníkům, takže nedovedou indiánským písním s porozuměním naslouchati a přesně je reprodukovati.

Žádná z indiánských písní nemá jednotného klíče, neboť Indiáni nemají žádné mechanické pomůcky, aby určili základní zvuk a podle něho cvičili svůj sluch. To však nemá vlivu na písně, neboť ať je počáteční tón jakýkoli, intervaly udržují vzájemný poměr, takže melodie sama netrpí nikterak změnou výšky tónu.

Toto ustavičné přecházení hlasu s jednoho tónu na druhý vyvolává v nás dojem nesprávného zpěvu. A dále zvyk zpívati pod širým nebem, s doprovodem bubnu, za hluku panujícím v táboře a v hučícím větru, čímž se napíná hlas a ztrácí svoji lahodnou modulaci, ztěžuje ještě více možnost porozuměti správně hudbě, obalené v druhotných zvucích, zvláště když k této nesnázi přistupuje ještě zvyk tremola, čímž vzniká v rytmu písně nový, rušivý rytmus.

Indiánův zpěv dále značně ovládají rozličné jeho nálady a vzruchy. To je zvlášť patrno při solovém zpěvu, jako jsou milostné písně, kde zpěvák docela bezděčně přeskakuje ze správné tóniny o čtvrt až celý tón. Ale naopak zase, důraz, položený na zpívaná slova, zostřuje tón. Jestliže však napodobíme tyto jeho zpěvní zvláštnosti, Indián je ihned postřehne, prohlašuje je za chybné, čímž prozrazuje svoji vlastní nepřesnost a neumělost.

Nesnáze, s nimiž nasloucháme indiánskému zpěvu, jsou tytéž, jaké má on s našimi hudebními nástroji. On totiž věnuje všecku svoji pozornost mechanické stránce naší hudby. Slyší jen údery kladívka uvnitř piana, bzukot rozechvěných strun a prudké, nesouvislé tóniny. Dokud se nenaučí nevšímati si těchto hlučících zvuků, nedovede rozeznati nejobyčejnějšího tónu. A i tehdy, když mu zahrajeme jeho písně nejprostším způsobem, neuspokojí ho. Jeho ucho totiž postrádá toho, co slyšelo ve sborovém zpěvu jeho lidu, a co činí jeho melodii, jak on říká »přirozenou«. K tomu přistupuje naprostá změť rytmů, které se zpívají jeden do druhého; zvláštní modulace melodií; záliba ve sborech zpívají- cích závěr docela krátkých písní a používání jistých harmonických relací, jež nám připadají tak podivnými u moderní romantické školy.

Ježto tyto melodie jsou spontánním výrazem lidu postrádajícího jakékoli hudební theorie či dokonce notového písma, osvětlují strukturu, vývoj a volnost přirozeného výrazu v hudbě.

Poměr zkazky a písně.

Počátek naší hudby a básnictví se ztrácí v temné minulosti; avšak, protože pochody psychických procesů jsou naprosto universální, jest docela možno, že porozumíme vlivům, které pracovaly na vývoji těchto uměn, studiem domorodé americké zkazky a písně, zrozené z rasy, jež se nalézá ve stavu vývoje předcházejícím tomu, v němž kvetla naše nejstarší literatura a hudba.

Minulá generace počala mezi několika indiánskými kmeny prováděti synthetická studia obřadů, ceremonií a obyčejů, zkoumati ideály, víry a skutečné úspěchy rudého muže. Tato činnost počíná již nésti ovoce. Učenci počínají chápati, že prapůvodní poměry na této pevnině vrhají světlo na pomalý vývoj lidské společnosti a jejích zřízení; a zdá se, že není příliš vzdálena doba, kdy badatelé lidské kultury budou se sem obraceti pro poznatky potřebné k pochopení a řádnému vysvětlení rozličných fásí vývoje umění — umění formy, barvy a melodie — neboť, jak bylo správně řečeno, Amerika je »fosilním ložiskem«, kde jsou zachována vývojová stadia nezaznamenaná psanou historií.

V indiánské zkazce a písni přicházíme do doby, kdy zkazka není ještě zcela odlišena od písně a píseň od zkazky. Pozorujeme, že píseň přiléhá ke zkazce jako část její podstaty a zkazka sama není dokonale přednesena, ne- má-li spádu písně. A přece i u nejprimitivnějších případů lze rozeznati jistou demarkační čáru; a kde se tato čára prohloubila a začalo již rozlišování, tu můžeme sledovati tvůrčí vliv zkazky na píseň a písně na zkazku a můžeme pozorovati to, co se zdá býti počátkem hudební a básnické tvorby.

Krátkost indiánských písní jistě upoutá ihned naši pozornost. Počínají bez jakéhokoli úvodu, skoro až náhle, vybuchujíce na nás, jakoby byly nějakou hrází nadrženy. Tato zvláštnost vzniká z poměru písně ke zkazce. Zkazka je vždycky založena na nějaké dramatické okolnosti, v níž vzruch v určitém bodě cítí nutnost nalézti způsob výrazu, stojícího mimo hranice pouhých slov; a výsledkem toho je píseň. Touto dramatickou okolností může býti nebezpečí, které nás potkalo nebo které bylo odvráceno, rekovný čin nebo překonaná nesnáz, náboženský úkon nebo žhavá touha po nadpřirozené pomoci. Jako příklad toho nám poslouží kmenová modlitba Omahů, kde volání k Wa-kon-dovi je vrcholným výrazem mladíkovy touhy v jeho těžkém bdění a postu. Jeho dlouhá příprava k tomuto obřadu, opuštěnost místa, kde tráví svůj půst, tělesné i duševní strádání, kdy sám musí čeliti všem přirozeným i nadpřirozeným vlivům — to všecko tvoří látku ke zkazce a Indiánovi vhodný rámec pro složení písně.

Motiv písně a její výrazný rytmus určuje vzruch vzbuzený dramatickou okolností. Nejprostším výrazem tohoto určujícího vzruchu v písni je rytmus pracující s jediným tónem. Takovéto písně nejsou náhodným zvoláním, nýbrž mají přesný význam pro ty, kdož je zpívají a kdož jim naslouchají, jako v této rituelní písni kmene Navaho.

Z tohoto nanejvýš prostého výrazu lze v těchto indiánských písních stopovati vývoj hudebního motivu od dvou prostých tónů až k doplnění celé oktávy.

Vývoj pak toho, co známe jako hudební formu, jest rovněž podmíněn vlivem zkazky na píseň. Pozorovali jsme již, jak určující vzruch dal vznik význačnému rytmu a určil pořad vzájemně spřízněných tónů, a tak vytvořil motiv či osnovu. Avšak ani rytmus, ani prostý motiv nemohou vyjádřiti spád dramatické zkazky a proto nalézáme ji vyjádřenu opakováním, úpravou a variací motivu,MODLITBA ZA DÉŠŤ Mexico. Tarahumare. PÍSEŇ Britská Kolumbie. Kwakiutl vzrůstem slovného doprovodu, tvorbou vět a skupením vět v periody — tedy jakési naznačení formy, na níž je vybudována naše kulturní hudba. Avšak kulturní hudba ukazuje intelektuální ovládání vznětů, schopnost hudebního myšlení, zvětšování a zdokonalování hudební formy — formy, kterou přes to přese všecko nalézáme více méně jasně naznačenu v písních nevzdělaného rudého muže. Rozdíl mezi těmito spontánními indiánskými melodiemi a skladbami moderních mistrů není stejného druhu, ale stejného stupně.

Protože tyto písně vyšly od rasy prakticky neznalé hudebních nástrojů — neboť bubnu a klepání používali pouze k akcentování rytmu — jsou představitelem doby, kdy lidský hlas byl jediným prostředkem hudebního výrazu —— období, jež předcházelo o nezměrný čas vynalezení hudebních nástrojů. Dokazují tudíž, že hudební forma se nevyvíjela, jak se někdy tvrdí, pomocí hudebních nástrojů, nýbrž že vznikla z duševní nezbytnosti podobné té, jež vytvořila řeč.

Vliv písně na zkazku se jeví v pokusu převáděti prosu v básnickou formu.

Mnohé indiánské písně nemají vůbec žádných slov, užívajíce pouze samohlásek, aby hlas lépe plynul. Třídíce tyto písně beze slov, poznáváme, že ony, jež vyjadřují jemné vzněty, mají plynné, lehké samohlásky, avšak kde píseň ovládají bojovné city, hlásky jsou prudké, výbojné. V tomto rozděleném používání hlásek přicházíme na úkaz, jenž zdá se býti nejprimitivnějším, dosud objeveným pokusem dáti slovní formou intelektuální ráz vzruchu vyjádřenému rytmem a melodií.

V písních, kde bylo užito slov, nalézáme rovněž hlásky jsoucí v souzvuku s duchem písně, jichž bylo užito k tomu, aby zvyšovaly dojem hudební věty. Tyto hlásky jsou buď připojovány ke slovům nebo jinak vkládány mezi slabiky, aby jim dodaly délky nebo eufonie. Pozorujeme rovněž touhu po rýmování, ježto hlásky podobně znějící se často vyskytují na konci každé hudební věty.

Musil bych se pouštěti do podrobností, kdybych chtěl se zmiňovati o rozličných prostředcích, patrných v těchto prastarých písních, jimiž se Indiáni pokoušeli dosíci eufonie a správné míry. Také nelze snadno ukázati, jak slova rozličných nářečí byla ohýbána různými výpustkami, nebo protahováním slabik, aby utvořila hudební větu. Mnohé okolnosti ukazují k tomu, že ucho, navyklé rozkoši rytmického spádu písně, počalo žádati podobného metrického spádu slov při vyjádření básnické myšlenky obsažené v dramatické zkazce, jež dala vznik hudbě.

Básnické umění nalézáme zde v kolébce, a skýtá méně známek budoucího vývoje než hudba, jež dosáhla již obrysů formy, která pak vykrystalisovala v hudební umění. Přes topřese všecko shledáváme, že slova byla volena pro svou popisnou schopnost a že jim byl dán rytmus, aby přiléhala k melodii. Jako nalévající se pupence na holé snítce jsou slibem letního bohatství, tak i tyto krátké slabiky a rytmické pokusy jsou předzvěstí příchodu velkých básníků.

OBSAH:
Úvodem	5
Předmluva	7
Píseň zkoušené lásky	9
Zkazka a píseň o nesmrtelném hlasu	14
Zkazka a píseň o He-dhu-ška	19
Píseň smíchu	26
Zkazka a píseň o Iš-i-buz-zhi	28
O náčelníku a jeho písni	34
Kmenová píseň Omahů	39
Zkazka a píseň o ptačím hnízdě	42
Zkazka a píseň o Zon-zi-mon-de	45
Milostná píseň kmene Omahů	49
Zkazka a píseň o střízlíkovi	53
Pohřební píseň Omahů	57
Zkazka a píseň o matčině slibu	61
Volání lásky	67
Píseň ke hře ze severozápadního pobřeží	68
Zkazka a píseň o záletném Indiánu	72
Starcova milostná píseň	74
Zkazka o písni We-ton	78
Milostná píseň kmene Pawne	83
Válečníkova zkazka a píseň	84
Píseň drozda	90
Píseň k duchovému tanci	92
Posvátné písně míru	96
Konejšení děcka	102
Hudba v životě Indiánů	107
Poměr zkazky a písně	112

Poznámky

k textům indiánských písní:

Všecka slova se čtou tak, jak jsou psána.

Výjimku činí:

dh se čte jako tvrdé hrdelní d.

sh jako š.

ch jako č.

Pozn. překl.

ILUSTROVAL FRANK

KNIHOVNA WALDEN

vytkla si záslužný cíl seznámiti české čtenáře s dílem slavného amerického spisovatele Ernest Thompson Setona v původním vydání, t. j. se všemi autorovými ilustracemi, které dodávají jeho dílu zvláštního kouzla a svěžesti, nemluvě o vysoké, vzdělávací ceně.

Dosud vyšlo:

Sv. 1. Ernest Thom, Seton: »Děti divočiny«, II. vydání. Cena 20 Kč.

Sv. 2. Ernest Thom. Seton: »O veveřici«, II. vydání. Cena 12 Kč.

Sv. 3. Ernest Thom. Seton: »Domino«, Románek stříbrné lišky. Cena 12 Kč.

Sv. 4. Ernest Ehom. Seton: »Úsvit na Cedrové Hoře«, Román. Cena 24 Kč.

Sv. 5. Ernest Thom. Seton: »Monarcha«, Románek šedého medvěda, Cena 12 Kč.

Sv. 6. H. D. Thoreau: »Walden, či Život v lesích«, Cena 23 Kč.

Sv. 7. Ernest Thompson Seton: »Děti divočiny doma«, Cena 20 Kč.

Sv. 8. Ernest Thom. Seton: »Arktickou prérii«, Cestopis. Cena 23 Kč.

Sv. 9. Ernest Thompson Seton: »Rolf zálesák«, Román. Cena 25 Kč.

Sv. 10. »Za Sandhillským jelenem«, Cena 8 Kč.

Sv, 11. H. M. Burr: »U pravěkých ohňů«, Cena 20. Kč.

Sv. 12. E. T. Seton: »Wahb«, Příhody grizzlyho. Cena 10 Kč.

A. C. Fletcher: »Indiánské zkazky a písně«. Cena 12 Kč.

Na všecky svazky vyšly krásné desky v původ. anglickém plátně, s. orig. kresbou autorovou. Cena 8 Kč. Vázané svazky o 13 Kč více.

Vydavatelství KNIHOVNY WALDEN (vydavatel B. Z. Nekovařík), PRAHA I., čp. 310.

KNIHOVNA WALDEN za velmi krátkou dobu získala si plné přízně české veřejnosti. Kromě díla slavného Ernest Thompson Setona, vydává občas knihy duchem blízké Setonově tvorbě. Jednou z nich, doporučenou samým Setonem v knize »Rolf Zálesák«, je

Dr. A. C. FLETCHERA:

INDIÁNSKÉ ZKAZKY A PÍSNĚ jedinečná sbírka původních indiánských zkazek a melodií, doplněná krásnými ilustracemi z otčiny Indiánů. Touto knížkou budou jistě potěšení. všichni ti, kdož nazírají na život a přírodu v duchu Setonově, a zařadí ji do své knihovny jako ojedinělou bibliofilii.

Vydala KNIHOVNA WALDEN (vydavatel B. Z. Nekovařík), PRAHA I.. čp. 310.

---