Indián: Vypravování u táborových ohňů, 1923 (kniha)

Z thewoodcraft.org
Verze z 30. 5. 2021, 13:17, kterou vytvořil Keny (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

3)

INDIÁN

 4)

Slavný náčelník Siouxů Medvěd-Dutý Roh Slavný náčelník Siouxů Medvěd-Dutý Roh

5)

INDIÁN

Rysy Indiánova charakteru

E. Th. Setona

vypravování u táborového ohně

Přeložil a upravil

Miloš Seifert

S mnoha vybrazeními

Praha 1923

B. Kočí

6)

Tiskem

Středočeské knihtiskárny akc. spol.

v Praze II., Karlovo nám. 15

7)== ÚVODEM ==

 8)9)

Indián.

„Vždyť i té srny je člověku líto, kdy vyštvána z rodných svých lesů pádí přes luka, pole a za ní jen hlahol a honec jí stále v patách, až na smrt znavena, zraněna klesá a zmírá. A vždyť v tom rudém člověku bije také lidské srdce a má touhy, snahy jako my, cítí bol i radost jako my a miluje ty své širé nespoutané kraje více než my své a přece musí zhynout, poněvadž my máme více civilisace a lepší zbraň, zhynout, co psanec na půdě, jež náležela mu od věkův…“

Tak bolestně psal J. V. Sládek do svých „Amerických obrázků“.

Je tomu již drahně let a názor na Indiána se nezměnil. Ještě dnes se tisknou „indiánky“, kterými toto nešťastné plémě má. býti vylíčeno jako nebezpeční divochové, roty zběsilých skalpovačů, dobrodruhů, schopných jen prolévati krev. A přece vzpomínka na Indiány, pouhé vyslovení jejich jména, mělo by nás obklopit nimbem posvátné úcty, neboť žádné plémě na světě tolik netrpělo, nikdo na světě nepil kalich hořkosti až do poslední kapky tak, jako Indiáni. Měla by tu býti pieta a pokorné vyznání viny, kdykoliv to jméno Indián přejde přes rty naše, neboť bílé plémě je vyhubilo a to jsme my! Nejen Američani, Anglosasové, Španělové a všichni krutí a bezohlední dobyvatelé Západu, ale i my jsme vinni. Civilisovaná Evropa se klidně dívala na staleté vraždění a masakrování nevinných lidí, i žen a dětí — a mlčela. Američani promluvili, když Němci nedávno svými vojáky z Evropy málem by byli udělali poušť. Proč nepromluvili Evropani tenkrát, když v poušť obraceli Američané divočiny Západu, daleké10)prerie a husté pralesy, bílí lidé, dobrodruzi, zločinci a lakotní dychtivci peněz, vraždíce napořád? A není to snad historie dávno odbytá, jejíž krev už oschla, neboť ještě na př. r. 1870 plukovník Baker nařídil ono hrozné vyvraždění kmene Černá Noha (Black-foot), když před svítáním na postelích podřezali vojáci Spojených států ženy a děti, zatím co mužové byli mimo domov, na lovu bisonů. (Schulze „My life as an Indian“.) A takových dokladů z předešlého století bychom mohli uvésti více.

Tak smutný osud rudého plemene je výčitkou i nám.

Jak napravíme vinu?

Zůstane-li nám, kteříž chceme býti lidskými a jemnými tvory opravdové civilisace, posvátným vše, co upomíná Indiána v době jeho svobody a krásného života. Nedopustíme-li, aby se hanobilo jméno těch, kteří tolik trpěli, historkami, jež vlastně jsou projevem nízkosti jejich pisatele. Budeme-li bojovati proti předsudkům, jimiž slovo „Indián“ stalo se skoro přezdívkou.

Není to jen u nás, je to ve vlasti Indiánů také. Když Ernest Thompson Seton, slavný přírodopisec a cestovatel mezi Indiány v Kanadě, založil hnutí, jež dnes tolik se rozšířilo mezi mládeží na světě pode jménem skauti a nazval je „Indiány lesní moudrosti“, také se mu v Americe smáli a říkali, že tím věc velmi poškodil. Ale Seton nedbal výsměchu. Napsal knihu — základy woodcraftu — a řekl v ní: „Své myšlence hnutí pro život v přírodě musel jsem dáti vzor. Hledal jsem člověka tělesně krásného, čistého a mysli čistotné, velkomyslného, hrdinského, se smyslem pro krásu, znalce lesa a jeho vědy, člověka, kterého každý zná. Rád bych byl vzal někoho z našeho11)národa, ale nenašel jsem nikoho. Jsou to jen stíny. Byla však jedna bytost, jež se zdála odpovídati těmto požadavkům: byl to ideální Indián Fenimora Coopera a Longfellowa.“ A napsal pak, čerpaje z historie Indiánů za posledních sto let, nádhernou obranu tohoto plemene, nazvav je Sparťany Západu. Lidé se mýlí, celý svět se mýlí. Zde byli nejkrásnější typy lidské! Jaký je to klam, že to byli Řekové! Heleni se svými otroky nebyli žádnou ideální společností! A kultura jejich velmi záhy se zvrhla, než aby mohla vésti lidstvo. Styk s přírodou nebyl tak prostý, aby zachoval plémě mravně přísné. Ale Indián? Věřil ve Velkého Ducha, Všemocného, byl opravdu zbožný celým svým životem, bohové nebyli mu jen básnickou metaforou. Věřil v nesmrtelnost duše a že příští člověka je určeno dnešním jeho životem — tedy buddhistická karma! Tělo uctíval jako svatý chrám svého ducha a oduševňoval je svou vůlí, posty, odvážnými činy — nejkrásnější kallokagathie. Nikdo u Indiánů nekradl, nikdo nebyl žebrákem — poněvadž nebylo soukromého majetku. Přisvojení půdy zváno bylo počátkem všech zločinů — nejčistší komunismus, jaký kdy byl na světě uplatněn! Lež byla mu nejhnusnějším a nejzkázonosnějším hříchem — charakter jeho obdivovali i nepřátelé, kteří lstí dobývali nad ním vítězství. Miloval krásu, zdobil se rád, ale dovedl být prostým a nehrál si nikdy na pána. Byl mírumilovný, laskavý a pohostinský, ale nebál se vykonat skutek s nasazením života. Nebál se smrti. A tak píše Seton: „Měl ve své víře celé Desatero, kromě prvého a třetího zákona. Neznal neděle. Jeho náboženství bylo vyšší než u starých Řeků, před nimiž se učený svět sklání, ne nepodobno víře křesťanů12)a trochu vyšší než víra Huxleye a jiných moderních škol materialistických.“

Ale Seton přišel k tomu závěru vážným historickým a folkloristickým studiem, při čemž řídil se zásadou:

„Budeme-li chtíti nestranně si udělati úsudek o filosofii a náboženství některého národa nebo plemene, zajisté si vybereme nejlepší typy jeho, nikoli tuláky, vyvrhele a zrůdy. I my si myslíme, že naše plémě představuje Emerson, Tolstoj, Lincoln, Spencer, Peabody, Whitman a ne nějací zločinci, které hledáme u Indiánů.

U všech národů za všech časů byli lidé, kteří svému lidu byli hanbou a ostudou; tak jako mezi námi jsou darebáci, povaleči, opilci a zločinci. Ale vlastní národ se jich zříkal a odstraňoval je.

Musíme Indiána a jeho život posuzovati dle příkladů jejich nejlepších typů: Hiawathy, Wabashi I., Tshut-che-nau, Ma-to-to-py, Tekumseha, Kanakuka, náčelníka Josefa, Tupého Nože, Washakie a mnoha těch, kteří svůj lid milovali a nebyli nijak zasaženi naukami bělochů.“[1]

A těmito světlými představiteli jejich plemene vyvrací Seton všechny pomluvy, jimiž Indiánovo jméno bylo tak potřísněno. Dokazuje, že vina byla vždy na běloších, ti že byli mnohem horší. Dokud Indiána ne. pokazili běloši, žil daleko lépe než my.

A neváhá Seton, aby Indiána uvedl za příklad své úchvatné výchovy hochů a podle něho zařídil celý její systém, neboť byl opravdu v tolika věcech učitelem všemu lidstvu.

My u nás slýcháme často názor: Indián je praobyvatel Ameriky, tudíž Seton pro něj tolik horuje, u nás to nemá významu.13) Chtěl bych touto knížkou působiti na cit v našem národě, aby svědomí se v nás hnulo a v Indiánovi abychom viděli bratra utlačeného a nespravedlivě vyhubeného. Abychom si též uvědomili, že to nebyl národ, nýbrž celé plémě, a historie jeho že dotýká se celého lidstva. A těm, kteří usilují o ozdravění hnutí junáckého u nás, doporučují vedle toho ještě trochu přemýšlet o tom, co pro lesní moudrost, t.j. znalost lesa, jeho zákonů a života v něm, znamená Indián. Že žádný národ nás nemůže pro primitivní život — tedy pro naše tábory v lese — lépe poučiti než indiánský národ. Neboť: žádný primitivní člověk nedosáhl na světě ještě tak krásného souladu tělesných i duševních sil a schopností, tolika zručností a vědomostí jako Indián. A kdežto naši praobyvatelé, staří Slovani, zanechali nám tak poskrovnu památek po sobě, u indiánů ještě nedávno jsme mohli studovati jejich život v přírodě a je také do detailu zaznamenán, poněvadž mnoho bělochů žilo mezi nimi. Takže nikde nemůžeme načerpat tolik návodu a poučení. Světlo to nepřinesl Indián jen Americe, nýbrž celému lidstvu. Jestliže jsme povinni míti s ním soucit a převzít bolest jeho utrpení na sebe, jsme povinni také nedati zahynouti tomu, co zůstalo po něm jako posvátné dědictví, jako duševní poklad, jejž nám přenechal.

Pro boj proti předsudkům tedy, jimiž zastírána je pravda, vydáváme tuto knížku. Seton sebral ukázky mythů a legend Indiánů i historické dokumenty jejich vyvraždění — a učinil je předmětem vypravování u táborových ohňů. A také tak je zde podáváme. Nejde o nějakou práci úplnou a soustavnou. O mythech Indiánů psal u nás důkladněji J. V. Sládek („Americké obrázky“), o životě Indiánově máme14)už přeloženou nádhernou knížku siouxského Indiána Ohieysy-Eastmanna: „Indián v mládí“, a pohádky i báje Indiánů podávají „Večery ve wigvamu“ od téhož autora, nedávno u nás vydané. Kromě toho nemožno si představiti českého přítele Indiánů a přírody, jenž by neznal „Hiawathu“ v krásném překladu Sládkově. Snad i najdeme roztroušené poznámky o Indiánech ve vědeckých spisech, zejména v cestopisech Vrázových a Fričových. Avšak nemáme v naší literatuře dosud knížky, která by tak typicky Indiána odhalovala v jeho myšlenkách a. citech, a zároveň předvedla tolik dokladů historických, které přímo rvou srdce. Vedle toho ušlechtilý cíl, který sleduje Seton uveřejněním těchto dokumentů o charakteru Indiánově, a jejž tak krásně vyslovuje svým závěrem, mluví sám za přeložení těchto vypravování u táborových ohňů.

Miloš Seifert.

15)

POVÍDKY A LEGENDY ZE ŽIVOTA INDIÁNŮ

 16) Wakan17)

JAK ČLOVĚK NALEZL VELKÉHO DUCHA.

(Z knihy „U ohně“ od H. M. Burra.)

Za starých časů, když lesy pokrývaly veškeru zemi kromě pouští a hladin vodstva a člověk živil se ovocem a plodinami, které nalezl, a divokou zvěří, kterou mohl zastřeliti nebo polapiti, když se odíval kůží a žil v jeskyních, bylo málo času na přemýšlení. Ale jak člověku přibývalo moci a chytrosti a naučil se společně žít, měl více času na uvažování.

Člověk se naučil mnoha věcem. Poznal, že po studeném počasí následovalo teplé, léto po zimě; a že slunce vstávalo ráno a usínalo večer. Viděl, že Velká Voda jest laskavá, dokud slunce svítí, ale když slunce skryje svou tvář a vítr na ni duje, zčerná hněvem a potápí jeho čluny. Seznal, že vzájemným křesáním pazourků nebo třením suchých tyčí dřevěných lze zapáliti suchý mech a že plameny, které vrací léto doprostřed zimy a. den doprostřed noci, jsou hladovy a musejí býti nasyceny, a když prchnou, že sežehnou lesy a jen voda že je může zastaviti.

Tyto a mnohé jiné věci lidé poznali, ale nikdy nevěděli, proč to všechno bylo a jak to všechno přišlo. Lidé se začali diviti a to byl počátek cesty, která vedla k Velkému Duchu.

V dobách, kdy člověk se začal obdivovati, narodil se chlapec, jehož jméno bylo Wo[2]. Matka jeho milovala ho, ale když jí spočíval v náručí, divila, se: „Tělo jeho je z mého těla, ale odkud přišel jeho život — duch, jenž je podobný mému a přece není takový?“18)A otec jeho, vida údiv v očích matky, řekl: „Odkud přišel?“ A nikdy nebyl s to, aby odpověděl; i nazvali ho Wo, aby si připomněli, že nevědí, odkud přišel.

Když Wo vyrostl, byl silnější a rychlejších nohou než kdokoli v kmeni. Stal se slavným lovcem. Znal zvyky všech divokých zvířat a dovedl čísti znamení povětrnosti. Když zestárl, stal se náčelníkem a všichni mu naslouchali, když mluvil u táborového ohně, ale Wo uspokojen nebyl. Jeho jméno bylo otázka a otázky honily se mu myslí.

Odkud přišel? Kam se ubírá? Proč slunce vychází a zapadá? Proč život rozpukává listy a květy, když přichází jaro? Proč dítě vyroste v muže a zestárne a zemře?

Tajemství rostlo před ním, jak uvažoval. Ráno stával na vrcholku hory a rozpínaje ruce, volal: „Odkud?“ V noci volal na měsíc: „Kam?“ Naslouchal šustění větru ve stromech a zpěvu potůčku a snažil se naučiti jejich mluvě. Díval se upřeně do očí malých dětí a snažil se vyčísti tajemství života. Poslouchal u mlčelivých rtů mrtvého, čekaje, zda mu neřekne, kam odešel, Odcházel mezi své druhy tichý a zamlklý, rozhlížeje se stále po neviditelném a nastavuje sluch nevyslovenému. Seděl jednou tak dlouho mlčky ve sněmovním kruhu, až starší se ho otázali. Na dotaz jejich odpověděl, jakoby se probudil ze sna:

„Otcové vaši od počátku stopovali zvěř v lese. Nikdo není tak chytrý jako liška, ale člověk dovede jíti po její stopě do jejího doupěte. Ačkoliv jsme slabší než velký medvěd a zubr, svou moudrostí je přemůžeme. Jelen má rychlejší nohy než my, ale překonáme jej svou silou. Nedovedeme lítati19)jako pták, ale na vlásek jej chytíme. Přišli jsme na mnoho chytrých vynálezů, jimiž zvířata, stromy, vítr, voda a oheň stávají se našimi sluhy.

Potom z nás vyjdou domýšlivá slova: „Jak velcí a moudří jsme! Není nikoho nám rovného ve vzduchu, v lese, ani ve vodě!“ Ale slova ta jsou falešná. Naše chlouba je jako chlouba křepelky, jež zpívá na kládě v lese a při tom liščí tlapy má nad sebou. Naše zření jest jako zření krtka, hrabajícího pod zemí. Naše vědomosti jsou jako rosná kapka na trávě. Naše nevědomost jest jako velká voda, kterou žádné oko nezměří.

Náš život jest jako pták přilétající ze tmy, třepetající se kolem krbu v chýši a pak opět odlétající do tmy. Nikdy nemůže nám říci, odkud přichází a kam jde. Ptal jsem se moudrých lidí, a nedovedou odpověděti; naslouchal jsem hlasu stromů a větru a vody, ale nerozumím jejich mluvě; ptal jsem se slunce a měsíce a hvězd, ale ony mlčí.

Ale dnes v tichu, dříve než tma ustoupila světlu, zdálo se mi, že slyším slabý hlásek uvnitř svých prsou, jenž mi praví: „Wo, tazateli, vyskoč jako jelen ze svého doupěte a spěchej sám na horu slunce. Tam nalezneš, co hledáš.“

Půjdu, ale klesnu-li cestou, jděte někdo jiný mou stopou. Dostane-li se mi odpovědi, vrátím se.“

Na nikoho nečekaje, opustil Wo sněm kmene svého a odešel svou cestou k hoře slunce. Po šest dní šel neproniknutelnými lesy, ve dne maje vůdcem slunce, v noci hvězdy. Sedmého dne přišel k velké hoře — hoře slunce, na jejímž vrcholku podle podání kmene slunce každou noc odpočívalo. Po celý den stoupal vzhůru, říkaje si: „Dnes v noci budu20)spáti v chýši slunce a poví mi, odkud jsem přišel a kam jdu.“

Ale jak stoupal, slunce zdálo se vystupovati výše a výše. Když se blížil vrcholu, studený mrak jako noční pták lehl na horu. Promrzlý a zemdlelý hladem a únavou, namáhal se Wo dále. Právě při východu slunce dosáhl vrcholu hory, ale nebyla, to hora slunce, neboť mnoho dní cesty na západ zapadalo slunce do Velké Vody.

Hořký výkřik vyklouzl Wo-mu se rtů. Dlouhá jeho cesta byla zbytečná. Nebylo odpovědi na jeho otázky. Slunce putovalo dále a rychleji, než se lidem zdálo, a lesů, pustoty a vody nebylo konec. Přemožen zklamáním a slabostí, padl na mechový koberec zády k slunci a neznámému.

A Wo spal, ačkoliv to nebyl spánek, jaký dosud znal, a jak spal, snil. Byl sám na hoře, čekaje na odpověď. Mrak zakryl horu, avšak vše bylo zticha. Mocný vítr protrhl mrak a skučeje hnal se roklinami, avšak ve větru nebylo žádného hlasu. Hrom burácel, blesky bily, ale ten, jehož hledal Wo, nebyl tu.

V rachotu, jenž následoval za bouří, slyšel Wo tichý a klidný hlas, ale všechny zvuky země a nebe zdály se v něm mísiti — zpěv ptáků, šumění stromů a bublání potůčku: „Wo, Já jsem, jejž hledáš. Jsem Velký Duch. Jsem Otec Všeho. Už od té chvíle, co jsem stvořil člověka z prachu země a učinil ho tak dítětem země a bratrem všech živých bytostí a vdechl do jeho nozder dech života, učiniv ho tak synem svým, čekal jsem, až někdo mne bude hledati, jenž by mne mohl nalézti. V pravý čas jsi přišel, Wo, tazateli, k Odvětiteli.

Tvé tělo jest ze země a do země se vrátí; duch Tvůj jest můj; jest dán tobě na určitou dobu, abys21)jednal podle své vůle; pak se vrátí ke mně lepší neb horší tvým přičiněním. Nalezl jsi mne, poněvadž srdce tvé jest čisté a tvé hledání mne neúnavné. Ode dneška budu mluviti k tobě a těm, kteří přijdou po tobě, hledajíce mne tisíci různými hlasy a v tisíci různých podobách. Budu mluviti hlasem lesa a potoků a toho, co miluješ. Zjevím se ti v slunci ve dne a ve hvězdách v noci. Až tvůj a můj lid bude v tísni a bude si přáti znáti vůli Velkého Ducha, pak duch můj oplodní ducha tvého a slova, jež promluvíš, budou mými slovy.“

A Wo se probudil, dívaje se na východ a vycházející slunce. Tělo jeho bylo zahřáto jeho paprsky. Velká blaženost naplnila jeho duši. Hledal a nalezl a modlitba mu vytryskla z duše jako píseň ptáčku:

„Ó Velký Duchu, otče mého ducha, slunce jest Tvým poslem a Ty jsi jasnější než slunce. Zažeň temnotu přede mnou. Buď světlem ducha mého!“

Když Wo sešel s hory a ubíral se domů k svému lidu, tvář jeho zářila a jas ten zdálo se, že ho neopouští, takže lidé ho nazvali Zářící Tváří.

Když Wo se vrátil k svému kmeni, všichni, kdož zřeli jeho tvář, poznali, že nalezl odpověď a shromáždili se znovu kolem táborového ohně, aby jej vyslechli. Když Wo povstal, vzpomněl si, že Velký Duch mu neuložil žádného poselství a zůstal chvíli němý. Když se díval do zvědavých tváří, plných touhy a otázek, duch jeho probudil se v něm a mluvil:

„Šel jsem, hledal jsem, nalezl Velkého Ducha, jenž sídlí v zemi jako duchové vaši dlí ve vašich tělech. Z něho duch vychází. Jsme jeho dětmi, Stará se o nás více než matka o dítě u prsu nebo otec o syna, jenž je jeho pýchou. Láska jeho jest jako vzduch, jejž dýcháme; jest kolem nás; jest v nás.22) Slunce jest předtuchou jeho jasu, obloha jeho velkosti a matčina láska a otcova láska a láska muže a ženy předtuchou jeho lásky. Jsme pouhými dětmi; nemůžeme vstoupiti do sněmovního kruhu Velkého Náčelníka, dokud jsme neprodělali zkoušku, ale to jest jeho vůle, abychom se navzájem milovali, jako on miluje nás; abychom zakopali navždy válečnou sekeru nenávisti; aby žádný člověk si nepřivlastnil, co není jeho, a silný pomáhal slabému.“

Náčelníci neporozuměli úplně slovům Wo-ovým, ale vzali tomahavky a zakopali je u ohně, řkouce: „Pochováváme nenávist mezi člověkem a jeho bratrem“. A vzali žalud a zasadili jej do země, řkouce: „Zaséváme lásku silného k slabému.“ A stalo se zvykem kmene toho, že velký sněm na jaře pohřbíval sekeru a sázel žalud.

Každé ráno kmen se shromažďoval, aby pozdravil vycházející slunce, a s pravou rukou zdviženou a levou na svém srdci, se modlili: „Velký Duchu, slyš nás; veď nás každý den; nechť vůle Tvá je naší vůlí, cesty naše Tvými cestami.“

A kmen sílil a moudřel více než který jiný kmen lidí. 23)

INDIÁNSKÉ DĚTI V LESE.

(Dle F. W. Calkinse.)

Dva malí Siouxové, hoch a děvče, Etapa a Zintkala, byli ukradení u svého lidu a odneseni do země Ojiboaů. Uprchli a ačkoli jedenáct a dvanáct let staří, putovali sami v lesích celé měsíce a náhodou přišli na své krajany na preriích.

Na jedné ze svých krátkých obhlídek hoch přišel k úctyhodnému, šedému balvanu, jenž byl tak vysoký jako stromy kolem něj a mnoho kroků měřil v objemu dole u země. Kromě míst, kde los ji spásl, byla tato věžovitá skála porostlá hustě lišejníky, které jí dodávaly šedivého vzhledu velkého stáří.

Etapa stál po několik minut, oči maje upřeny vzhůru, s úctou k tomuto starému a věčně trvajícímu, jenž nezná času, počasí, žádné změny. Pak šel hoch tiše zpět k Zintkale. „Pojď“ řekl, „nalezl jsem Dědečka Inyana — Velmi Starého. Uděláme oheň a pomodlíme se.“

Tak šli spolu tiše mezi pískovými kopci, až se setkali s Dědečkem Inyanem. Zatím co Etapa připravoval svůj ohníček, Zintkala stála — jako malá zbožňovatelka před oltářem — dívajíc se odevzdaně na Nepomíjejícího, ohromného strážce a vůdce, tak tajemně postaveného mezi stromy.

„To jest „taku-wakau“ (něco obdivuhodného), řekla. A zatím co Etapa obětoval kouř skále, obloze a stromům, modlila se takto:

„Shlédni na nás, malé, ó Dědečku Inyane. Jsi dozajista velmi starý a moudrý, proto Ty, Dědečku Inyane, a vy stromy, pomozte nám, abychom mohli nalézti svou cestu domů.“24) Oheň jest posvěcen Inyanovi; proto pod ochranou velké skály udržovali plápol jeho až dlouho do noci. Pak si řekli jeden druhému: „Uděláme si slavnost a zatančíme Dědečkovi Inyanovi, a jistě nám pomůže.“

Po té u světla ohně, který si rozdělali, zatančili posvátný tanec Dědečkovi Inyanovi a jeho strážcům smrkům. Na malém paloučku, dívajíce se na široké plece skály, přes něž visely tmavé stále zelené třásně, tančily tyto malé hnědé dítky.

Děvče v úzkém vymalovaném šatě, se zrakem u vytržení a vážnou tváří, provedlo svou úlohu rhytmickými, jemnými pohyby, tančíc s prsty dovnitř obrácenými.

Hoch s nemenší ušlechtilostí, neméně zbožnou tváří, poskakoval zlehka s nohy na nohu, hlasitě vyrážeje úryvky svých modliteb.

Kdyby skála a stromy, které skýtaly úkryt malému kruhu světla a hnědým vznášejícím se bytostem, byly měly uši, srdce a moc, kterou jim přisuzovali, byly by musely pohnouti i svými kořeny, aby odpověděly na volání o smilování, jež vysílali k nim tito ztracení a nábožní sirotci.

Když tančili, až byli zemdleni, lehli si, zabalivše se těsně do svých prostěradel, na písek, a s obnovenou důvěrou v budoucnost, usnuli. 25)

PRVNÍ KROK.

(Z knihy „U ohně“ od H. M. Burra.)

Léta ubíhala a Om a Sut dospěli skoro v muže. Honili drobnou zvěř, tu a tam zastřelili jelena, svými šípy nebo jej zahnali do jámy. Ale teď toužili po velké zvěři. Chtěli seděti s muži u táborového ohně, chtěli, aby ženy a zvláště děvčata jejich věku s nimi jednaly jako s dospělými. A to právě byl jediný způsob, jak dokázati k uspokojení všech, že jsou již muži, to jest dokázati, že jsou lovci dosti silnými a chytrými, aby zvítězili svým důmyslem a zbraněmi nad silou a zuřivostí medvěda a divokého býka.

Mnoho dní ztrávili v lesích spolu, spřádajíce plány a připravujíce se. Opatřili se luky co nejsilnějšími a šípy co nejostřejšími, noži s pilovitými zuby, kopími a kamennými sekerami. Celé hodiny stříleli do terče, střídajíce se a posuzujíce se navzájem ve svých výkonech. Mnohdy je potkali muži a dobírali si je. Ale i ženy a děvčata smály se hochům a dělaly, jakoby byly velmi postrašeny úmyslem dvou holobrádků, sami jíti lovit do lesů. To hochy tím více podnítilo a tím více na svém úmyslu trvali.

V jednom údolí, dosti vzdáleném, bylo stádo divokých bisonů, nejobávanějších ze všech divokých zvířat. Medvěd jest zlý jen, když je hladový nebo raněný. Levharti zřídka kdy útočí na člověka ve dne a v otevřeném prostoru. I vlci neradi se utkají s člověkem, leda že se mohou vrhnouti na něj, když je v nevýhodě. Ale býci bisoni zdají se míti ve svých prsou všechnu zuřivost divokých tvorů divočiny. Ničeho se nebojí. Silná jejich kůže a mohutné svaly chrání útroby jejich před šípy a kopími lidí. Útočí,26)jakmile spatří, a nevyslídí-li smělé jejich zraky nepřítele, učiní tak citlivé jejich chřípí. Jediná možnost uniknouti jim, jest vylézti na nejbližší strom, ale často zběsilý býk si lehne a čeká u paty stromu, dokud člověk nespadne dolů zimou nebo vysílením. Mnoho lidí bylo již zabito. I nejsmělejší a nejodvážnější zřídka se odvážili do tohoto bisoního údolí. Hoši byli varováni před ním jako před jistou smrtí.

Z toho důvodu mělo to zvláštní půvab pro Oma a Suta. Mluvili a snili o tom. Vystoupili na kopec, odkud se mohli podívati do údolí dolů. Nikdy nezapomněli na chvíli, kdy prvně uviděli stádo z dálky, na vnější straně pasoucí se býky, na vnitřní straně krávy a telata. Najednou některý mladý býk se příliš osmělil a vzbudil hněv některého z králů stáda a povstal hrozný boj. Když prach skryl zápasníky zraku hochů, mohli slyšeti hrozné bučení.

Čím dále, tím větší byla přitažlivost údolí pro chlapce. Odvážili se blíže a blíže. Lehli si na stráň, odkud mohli přehlédnouti údolí a povídali si nadšeně, jak by zabili býka a donesli jej do svých domovů, a představovali si, jak muži a hoši, kteří byli poděšeni, by žárlili a jak dívky by se na ně dívaly s úctou.

Ale jednoho dne odvážili se příliš blízko a zabloudivší jeden býk spatřil chlapce a hnal na ně ihned útokem. Oba hoši vylezli na strom se svižností, jež svědčila o jejich vychování, a zůstali tu hodinu za hodinou, zatím co býk je hlídal krvavýma očima. Na chvilku odcházel, aby se napásl, ale při nejmenším pohnutí vyřítil se zpět ke stromu, kde hoši seděli na větvi. Když se blížil večer, začínalo chlapcům být zima a pociťovali větší a větší hlad.27)Vzpomněli si na lidi, kteří odešli do údolí bisonů a nikdy se nevrátili, a přáli si, kdyby byli doma, třebas by se jim dívky smály a museli seděti za muži při ohni.

Konečně utekli, ale zvláštním štěstím, nikoli nějakou vlastní obratností. Velký medvěd vyšel z lesa, rozhlížeje se po něčem, čím by naplnil prázdný svůj žaludek. Jelen, který šel píti, mu utekl. Byl už znechucen kořínků a mravenčích hnízd. Chtělo se mu masa — dobrého červeného masa a hodně. Když spatřil býka, váhal okamžik, neboť takových velkých tvorů si obyčejně nevšímal; zápas s ním byl věcí nejistou a i kdyby zabil býka, mohlo se státi, že by byl zabit také. Ale medvěd byl opravdu veliký a býk ne tak starý i byl na rozpacích a váhal příliš dlouho. Býk ho ucítil a ihned se naň vrhl. Medvěd se postavil na své zadní nohy. Jak býk se přihnal, Huňáč mu dal ránu velkou svou tlapou, jež by byla zlomila vaz každému jinému zvířeti, a zaťal své ostré tesáky do jeho ramene. Ale ostré rohy býkovy zavrtaly se do prsou medvědových a srazily ho zpět k zemi. Hlouběji a hlouběji vnikaly ukrutné rohy, zatím co medvědí drápy drásaly velké pruhy na bocích býkových. Byla to hrozná podívaná, avšak hoši byli příliš blízko, než aby se mohli z ní těšiti. Rychle jako bleskem sklouzli dolů a hnali se po útesech skalních nad sebou jako opice. Na vrcholku se28)zastavili, nabírajíce dechu a dívali se dolů do údolí. Vzduch byl naplněn hrozným řvaním a bučením. V mlhavém světle mohli viděti velkou černou hmotu valící se pod nimi. Teď si mysleli, že zvítězil medvěd, za chvíli zase býk.

Pomalu tma padala na krajinu a nic nebylo vidět, zvuky slábly a konečně bylo vše zticha. Hoši se neodvážili pustiti se lesy po tmě i našli si kupu listí a lehli si, kde byli. A tu noc mnoho nespali. Levhartův řev je probudil při prvém zdřímnutí, vytí vlků je zbouřilo z posledního; a když velká sova své strašlivé houkání odbývala přímo nad jejich hlavou, vzdali se spánku vůbec.

Praskot větviček jim prozradil, že jsou pronásledováni nějakým nočním lovcem. Ve tmě a bez zbraní — neboť všecko zahodili kromě svých nožů — byli vydáni na milost každému divokému zvířeti, jež by objevilo jejich úkryt. Om si pak vzpomněl na oheň, jenž zachránil mu život, když byl dítětem, oheň, k němuž se přiblížiti žádné zvíře nemělo smělost. Kéž by mohl rozdělat oheň! Mech, na němž leželi, byl suchý. Kus pazourku, jenž nebyl otesán, byl v jeho kožené brašničce a pazourkový nůž měl za pasem. Viděl svého otce vyvolati Rudého Ducha z mechu křesáním pazourků o sebe. Jednou nebo dvakráte se mu to podařilo, ale nebylo to snadné. Nezbývalo nic, než pokusiti se. Třesoucíma se rukama nahrábl nejsušší mech do malé kupky a několik suchých větviček položil na ni. Sut na kolenou kleče, byl připraven, aby nejmenší jiskérku rozdmychal v oheň. Om si vzal do levé ruky střepinu pazourku a přejel rychle svým nožem. Slabá jiskra ulétla, ale nezapálila mech. Opět a opět se pokoušel,29)ale nadarmo. Zatím měkké, ale hrozně těžké kročeje se blížily více a více. Teď nebo nikdy. V zoufalství dal takový úder, že nůž se mu rozštípl a krev vytryskla z ruky, jež uhodila. Neviděl nic, ale Sut náhle se sklonil a jemně zafoukl, a po té silněji. Slabý zážeh se objevil, chomáč kouře a na to červený plamen. Om klesl, notně vyčerpán, nemluvě, bezmocný; ale Sut zručně sytil rostoucí plameny, až vyšlehly vysoko a lovec ve tmě odskákal velkými skoky do hlubokých lesů.

Celou noc hoši seděli u ohně, hladovíce a znavení, avšak šťastní a v bezpečí. Ráno se podívali dolů na volný palouk, kde včera bylo hrozné jeviště onoho boje; a tam, ještě do sebe zaklesnuti rohy, drápy a čelistí, leželi medvěd i býk, oba mrtvi a oba vítězi. Liška vyběhla z křoví a chlemtala z kaluže krve, v níž leželi; hejno červenookých krahujců se vznášelo vysoko ve vzduchu a konečně se sneslo na suchý strom vedle.

Chlapci se dívali se smíšenými pocity úcty i radosti na těla svých dravých nepřátel ze včerejška, když skvělá myšlenka napadla Suta. „Ome! Rohy a drápy! Vezmeme je do tábora a kdo se nám pak bude moci vysmívati!“ Jak rychle myšleno, tak vykonáno. Sešinuli se po skále dolů, zapomenuvše na všechno, kromě žádosti svých trofejí. Dole na úpatí skály nalezli své zbraně, jak je odhodili. Liška odběhla, krahujci zakřikli a odlétli na trochu vzdálenější strom, zatím co hoši svým hrubým nožem a kusem kamene vysekali jeden z tesáků medvědích a rohy bůvolí. Pak vylezli opět na skálu a za tepla pustili se domů.

Když se blížili řece, u které bydlili, Sut přidával do kroku, Om však šel pomaleji a pomaleji. „Rychle,30)ty hlemýždi,“ řekl Sut, „ženy a děvčata budou mlíti zrní a připravovati jídlo pro muže a uvidí podle toho, že nejsme chlapci, aby se nám vysmívaly.“. „Ale“ pravil Om, „my jsme je nezabili; utekli jsme.“ „Oh, nepotřebujeme to všechno říkat,“ řekl Sut, „jen pospěš, pospěš!“ Ale Omovi se nechtělo. Šel pomaleji a pomaleji a konečně usedl, aby o tom přemýšlel. Pokušení bylo silné. Snad stačilo by jen pomlčeti o všem a bylo by krásné, kdyby se s nimi jednalo jako s velkými lovci. Ale horší bylo, že hluboko ve svých srdcích věděli, že toho nedokázali.

Pak napadla Oma myšlenka, jež učinila konec jeho pochybám. Kdyby Odin nebyl poslal medvěda, aby zápasil s býkem, a nebyl poslal Rudého na modlitbu pazourků, aby zahnal levharta, nebyli by zde mohli se chystati vypravovati. Pak si vzpomněl, že jeho otec říkával, že Veliký miluje pravdu, tak jako člověk miluje světlo. Obrátil se k Sutovi, vší své nerozhodnosti prost. „Povíme pravdu! Nezasloužili bychom si práva mužnosti, kdybychom lhali.“ Sut chvíli bručel, ale ustoupil jako vždycky silné vůli Omově.

Když hoši přišli k břehu řeky, bylo velké pozdvižení a všichni jim šli naproti, neboť osadníci byli plni úzkosti z dlouhé jejich nepřítomnosti. A hoši byli potěšeni, že se jim nikdo nesměje, ani děvčata. Když se najedli, vyprávěli o svých dobrodružstvích na zvědavé otázky svých přátel. Rohy bisona a drápy medvěda podávali si jeden druhému a staří muži říkali, jak veliký byl asi medvěd, když má tak obrovské drápy. Potom vypravovali o medvědech, jaké kdy viděli a s nimiž svedli boje v lesích, až Om a Sut docela byli zapomenuti, Ale Om byl rozradostněn,31)když si všiml, jak otec jeho se na něho díval s uspokojením ve svých očích a když slyšel, že povídá Omě: „Náš syn bude velkým lovcem; hlava jeho vládne nad ním a nad to jest milován Velikým.“ A Om byl rád.

Nějakou dobu se hoši těšili ze svého dobrodružství a vyhýbali se údolí bisonů. Ale rohy a velký dráp byly jim připomínkou a všechny jejich lovecké vycházky zdály se vésti do nebezpečného toho údolí. Oma, matka, se namáhala, aby jí Om slíbil, že již tam nepůjde, ale Ang, otec, řekl: „Nežádej na něm slibů. Musí prokázati svou mužnost jako my všichni jsme ji prokázali a Velký jej miluje.“

Konečně Om řekl Sutovi: „Nemůžeme uniknouti volání Údolí Smrti. Něco mi napovídá, že buď tam složíme své kosti nebo získáme svého práva mužství. Přemýšlel jsem o tom a zdá se mi, že jeden z důvodů, proč tolik lidí pozbylo tam svých životů, byl, že nepoužili svých mozků a nepracovali společně. Proč bychom neměli býti prvními? Má myšlénka jest tato: Půjde nás deset chlapců stejného věku a vezmeme s sebou jen ty, kteří pod posvátným dubem slíbí, že budou lovit společně a ne každý sám. Potom si zvolíme jednoho, jenž bude ostatním tím, čím hlava jest rukoum a nohoum. Všichni ho budou poslouchati. Až se naučíme společně pracovati, půjdeme tam, kde rokle nad údolím bisonů se stýkají a nakupíme hromadu balvanů, tam, kde postrčením se sřítí dolů. Pak si dáme pozor a až vítr bude váti údolím vzhůru a stádo bude pod roklemi tam, kde jsou příliš příkré pro výstup, kde se stýkají jako dva spojující se proudy, budeme se modliti k Duchu Ohně a vezmeme hořící větve z ohně a zapálíme vysokou suchou trávu32)u vchodu do údolí. Šest s jedné strany a šest s druhé a musíme vyhnati zvířata. Bisoni budou páditi z údolí dále a dále vzhůru do úzké jeho části a až budou pohromadě jako ryby v síti, svrhneme dolů velké kameny a vystřelíme své šípy a bude dosti jídla pro všecky lidi severních krajů a každé obydlí bude míti svou kůži bisonní na svém prahu.“

Tak sebrali Om a Sut hochy dohromady s velkou tajností a každý složil přísahu věrnosti pod posvátným dubem. A Sut byl zvolen náčelníkem, poněvadž nejlépe dovedl mluvit. Om dovedl dělat návrhy a provést je. V práci Sut více mluvil, ale stále se ohlížel na Oma a dělal, co Om potřeboval, a když došlo na vykonání věci, Om byl vůdcem.

Po týdny tato družina číhala u údolí, často majíc na mále, když se odvážili příliš blízko. Zdálo se, jakoby vítr nikdy nevál správným směrem, když stádo bylo na úzkém konci své dráhy. Ale odklad působil dobře. Hoši k sobě přilnuli a poslouchali rozkazů svých vůdců. Jeden hoch by byl málem přišel o život z neposlušnosti, ale bylo mu to dobrým ponaučením, a pak družina se držela pohromadě, jak dosud nikdy mezi lidmi.

Posléze přišel den, kdy hlídka oznamovala, že stádo vystoupilo do úzkého konce údolí a že vítr vane dovnitř. Nic se neujednávalo, ale všichni byli srozuměni, že Om jest tento den vůdcem. Poslal Suta a pět jiných chlapců na jih, sám s ostatními pěti odcházeje na sever. Každá skupina si měla rozdělati oheň tak, aby kouř nevál do údolí a suché klacky na pochodně byly připraveny. V poledne, když kopí zaražené do země nevrhalo stínu, vystřelil Om šipku vysoko do vzduchu. Každý hoch se uchopil pochodně33)z ohně a pádil vchodem do údolí, zapaluje při tom suchou trávu.

Byl to divý hon. Nikdy chlapci neběželi jako tento den. V pozdějších letech vyprávěli o tom svým dětem a vnukům a každým vypravováním ještě přidávali rychlosti svého kroku. — V kratší době, než třeba k vypovězení, hoši založili síť ohňů a vítr ji rozšířil.

Když hoši doběhli zase na skály, poděšené stádo už se tísnilo do úzkého konce klínovitého údolí, vzhůru prchajíc před pronásledující je ohnivou stěnou. Pak chlapci svrhli velké balvany dolů na hemžící se dav pod sebou, vystřelujíce své šípy, dokud nevyčerpali zásobu. Pomatení bisoni šlapali po sobě a probodávali se, až sotva polovička stáda unikla živá. Mladí lovci, vysílení, ale vítězi, tančili nahoře, naplňujíce vzduch divým ječením.

Další věcí bylo poslati zprávu domů. Tři hoši byli ponecháni na stráži, a ostatní utíkali jako o závod, aby donesli novinu o hodech, které čekají všechny, kdož budou chtíti přijíti.

Před večerem všichni muži, ženy a děti ze vzdálenosti do dvaceti mil byli na místě. Stará nedorozumění a staré spory byly zapomenuty, aspoň pro tu chvíli. Velký oheň byl rozdělán a muži stáhli kůži s mrtvých bisonů a ženy je sbalily, aby je odnesly, by mohly býti vydělány tříslem. Jeden z největších býků byl odtažen k ohni a celý upečen. Dlouho do noci pracovali a hodovali. Konečně, když si lehli k ohni, vysíleni, ale uspokojeni, promluvil Ang:

„Viděl jsem přicházeti Ducha Zimy i odcházeti mnohokráte, ale nikdy jsem neviděl tolik lidí pohromadě jako nyní. Lidé nebyli jako vlci, kteří loví ve34)smečkách, nebo jako bisoni, kteří se pasou v stádech, nebo jako husy a kachny, které přilétají a odlétají v hejnech. Každý muž se svou ženou žil pro sebe jako medvěd nebo lev. Mezi námi byla bázeň a nenávist, poněvadž každý se obával, že druhý pokazí mu lov nebo vyloupí jeho pasti. A žili jsme daleko od sebe. Dnes sedíme kolem jednoho ohně jako někteří z nás seděli kdysi při hodech Velikého. Když se dívám do ohně, do sídla Rudého, vidím, že kdykoliv lidé přicházejí loviti, hodovati společně a není nenávisti v jejich srdcích, jest to slavnost Odinova. Častokráte jsem vám dříve říkal o vůli Toho, jehož hlasem mluvím, když dívám se do jazyků plamene. Jest to jeho vůlí, aby se lidé naučili žíti spolu. Tito hoši slyšeli šepot ve svém srdci, který my neslyšíme. Zabili více bisonů od východu slunce dnes ráno, než my za celý svůj život a otcové naši před námi. Nedospěli ještě v plnou sílu; nenaučili se stříleti tak daleko nebo tak zpříma jako my, ale společně vykonali, co žádný z nás by nebyl vykonal.“

Ang vytrhl trs dlouhé trávy vedle sebe a vzal jedinou z ní. Drže ji, že všichni ji mohli viděti, přetrhl ji jako pavučinné vlákno; pak vzal dvě a přetrhl je; po té více a více, až držel v pěsti svazek trávy, který nejsilnější muž nemohl přetrhnouti. Podával jej do kruhu a všichni se marně namáhali. Ang jej vzal a držel vysoko nad hlavou, kde všichni mohli viděti, ženy i děti, jakož i muži. „Pouhé stéblo, jež dítě může přelomiti, jest jeden člověk; tento svazek stočené trávy jsou lidé sjednocení.“

Jásot souhlasu vybuchl ve shromáždění: „Jest to vůle Velkého Ducha“. Po té Wang, jenž mlčky seděl na svém místě, vyskočil na nohy: „Jsme-li jako35)vlci a honíme společně, musíme se od nich učiti. Každá smečka má svou hlavu, které ostatní poslouchají. Když husy letí na jih, jeden velký pták, jenž jest nejmoudřejší, vede vždy hejno. Učme se od zvířat a ptáků. Kdo bude naším náčelníkem?“

Dívali se na Anga a jeden řekl: „Nechť Ang jest naším náčelníkem.“ Ale Ang potřásl hlavou: „Říkal jsem Vám po mnoho let, jaká je vůle Odinova. Budu tak činiti dále, když ji vidím v ohni nebo slyším v šepotu srdce, ale oči mé nevidí, jak viděly, nohy mé nejsou již rychlé k lovu a ruce mé tak silné, aby zápasily. Hlavou vlčí smečky jest nejsilnější a nejchytřejší, nikoli nejstarší. Hlas v mém nitru mi šeptá, že není teď okamžik k volbě náčelníka. Musí nejprve míti zásluhy.“

Lidé se podívali jeden na druhého a uznali, že slova Angova jsou moudrá. Nebylo jednoho, za kterým by šli všichni bez otázky. Čas volby dosud nepřišel. Přišel, když — ale to je látka pro jiné vypravování.

Pak Om a Sut a chlapci, kteří s nimi šli, byli uvedení do kruhu mužů a vypravovali, jak chytili bisony. Sut povídal a oči jeho zářily jako hvězdy a hlas jeho bublal jako potůček. Když mluvil, Wang kroutil hlavou co chvíli, jakoby říkal: „Vizte! Jaký otec, takový syn!“ Dívky naslouchaly zvědavě Sutovi, ale jedna ze starších se dívala na Oma, jenž seděl trochu vzadu, kde světlo tak nesvítilo mu do tváře.

Od té doby lidé počali podnikati různé věci společně, což nikdy dříve nečinili. Honili společně a rybařili společně. Skupiny příbuzných a spřátelených rodin žily blízko sebe, jako Ang a Wang kdysi. A měli36)více jídla a více oděvu. Méně jich zahynulo za lovu nebezpečné zvěře. Ženy a děti byly bezpečnější ve vesničkách, než dříve v jeskyních a chýších. A Oma a Suta vzpomínali v sagách kmene jako těch, kdo lidstvo naučili žíti společně. 37)

POVÍDKA O DĚVČETI OBILNÉ SNĚTI.

V jedné z vesnic kmene Hopi žil krásný jinoch jménem Duhové Mládí. Každý den, než slunce vzešlo, cvičil se v běhu a obětoval Slunci a jiným bohům, aby se stal silným a svižným. Během dne a v noci zůstával doma.

Jednoho dne oznámil, že se ožení s děvčetem, jež umele mouku tak jemně, že se přilepí na velkou lasturu, jež visela na stěně jeho příbytku. Na to všechna děvčata začala tříti a mleti mouku co nejjemnější. Neboť všechny dívky toužily vzíti si tohoto krásného jinocha. Jedna za druhou vešla do domu Duhového Mládí a mrštila svou moukou proti lastuře. Ale rozsypala se pokaždé na podlahu a děvčata, jedna za druhou musila odejíti domů zahanbena.

Ve vesnici pak žila dívka, zvaná Obilná Sněť a byla tmavé pleti a ošklivá. Bratři její ji škádlili, proč že se nevdá za Duhové Mládí a ona řekla, že se o to pokusí. Ale oni se smáli a řekli, že Duhové Mládí by nezachoval svůj slib.

Když Obilná Sněť měla svou mouku připravenu, dala ji do košíčku a nesla do domu jinochova. Oslovil ji laskavě a žádal, aby vstoupila dovnitř a posadila se.

Pak řekl: „Co si přeješ?“

„Přišla jsem pro tebe,“ odpověděla.

„Dobrá,“ řekl Duhové Mládí. Vzal hrst její mouky a mrštil jí proti široké lastuře a — přilepila se.

„Dobře,“ řekl. „Máš mé slovo. Slíbil jsem, že se ožením s děvčetem, jejíž mouka. se přilepí na mou lasturu. Tvoje mouka se přilepila. Proto půjdu s tebou.“38) Tak se oba vypravili do domu Obilné Sněti. Neboť když muž kmene Hopi si vezme ženu, žije s její rodinou.

Bratři a matka Obilné Sněti byli překvapeni, že krásný mladík se oženil s tak ošklivým děvčetem, ale byli rádi, že ho mohou uvítat ve své rodině. Když přišel čas večeře, Obilná Sněť vešla do druhé síně. Najednou přišla odtud krásná žena a posadila, se s ostatními k jídlu. Duhové Mládí se divil, proč jeho žena není s nimi, ale neotázal se.

Když přišel čas spaní, jeho švakr mu vysvětlil, že krásná tato žena byla jeho nevěstou, děvčetem Obilná Sněť. Její tmavá kůže barvy sněti byla pouze maskou, avšak v noci ji odložila a ukázala se, jakou v pravdě byla, pouze své rodině. Neboť ve skutečnosti nebyla obyčejnou osobou, ale bohyní!

Nyní děvčata, jež si přála provdati se za Duhové Mládí, byla rozhněvána a žárliva, a dělala si žerty z mladíka a ošklivé nevěsty. Ale on se o to nestaral, věděl, že žena jeho byla ve skutečnosti krásnější než kterákoli z nich.

Po několika letech Obilná Sněť řekla, že poněvadž je bohyní, není jí možno déle žíti mezi smrtelníky. Proto s celou svou rodinou jednoho dne propadla se do země. A na místě, kde odešla do země, Indiáni Hopi dnes se modlí k děvčeti Obilná Sněť jako k bohyni, prosíce, aby jim poslala dobré zrno. 39)

SEDM LABUTÍ.

(Z knihy „Legendy z Vancouveru“ od Pauline Johnsonové.)

„Znali jste někdy matku, která by nemilovala své zmrzačelé děcko více než ostatní své děti?“ tázala se stará žena, zdvihnuvši zraky od svého pletení košíčků a svoje vrásčité ruce nechávajíc klesnout do klína.

„Člověk má vždy lásku pro slabé“ doložila jsem já. „Obdivujeme silné, jsme hrdi na statečné a čilé, tleskáme chytrým, ale milujeme slabé“

„Jest tomu vždy tak“ přitakala. „Vždycky tak, když ten, jenž miluje, jest matka-žena, a když slabým jest děcko.“ Když stará žena. mluvila, dívala se přes kaňon; oči její byly opravdu snivé, a věděla jsem, že myšlenky její zalétaly svým blouděním bez stezky zpět do starých let a dávné historie jejího kmene.

Stulila jsem se vedle ní, sedící na skalní plošině a chvíli mlčky zírající do zběsilého víru řeky Capilano, jež nikdy neusíná, jak se vine hrdlem kaňonu sto metrů pod námi.

Rej melodií vznášel se z myriad jejích vodopádů, nesčetných jejích proudů a — melodií měkkých a svižných jako hvizdot červenky a zpěv její zesilovala vůně vlhkých mechů a týčících se do výše borovic a cedrů, které ohraničují toto nejkrásnější místečko v Britské Kolumbii.

„Zde není mnoho zpěvavých ptáčků,“ poznamenala jsem, „často si myslím, že Příroda tak bohatě obdařila tuto okouzlující krajinu, že ponechala ptáčky některým méně krásným krajům. Zde nám40)zpívají lesy a řeky. Hlasy jejich jsou jako nebeský orchestr, jako hra neviditelných rukou na tisíce strun. Větry, borovice, šepotající řeky jsou jako Chopinovo preludium vzlykající z útrob houslí.“

Žena se na mne podívala toužebně a já jsem se zarazila — sdělovala jsme své myšlenky, nevzpomenouc na prostou neučenou mysl. Usmála jsem se.

„Vy jste nerozuměla, o čem jsem povídala, stařenko, že ne?“ ptala jsem se.

„Rozuměla něco“ odpověděla v přirozeném nářečí, jímž zřejmě ráda mluvila.

„Chtěla jsem říci, že zde nemůžeme očekávati, že bude všechno,“ vysvětlovala jsem. „Méně krásným krajům východně od Skalných Hor museli býti dány věci, jež nám byly odepřeny. Máme tolik krásy, že příroda uvedla trochu v rovnováhu věci, davši Východu jeho zpěvné ptáčky.“

„Ano,“ dosvědčovala; „ale máme mnoho jiných ptáků. Sagalie Tyee (Bůh) nám dal ptáky zde pro potravu, ne pro zpěv. Větry zpívají, nemohou však nasytit národa Indiánského. Vody se smějí, ale nemohou nás zachrániti před zahynutím hladem svými krásnými hlasy. I dal nám Sagalie Tyee ryby a ptáky za potravu — mnoho šedých hus, rudých bažantů, divokých kachen, hvízdajících labutí —“

„O, stařenko,“ přerušila jsem ji, „včera jsem viděla hejno nádherných bílých labutí letěti přímo přes město — sedm jich bylo. Měly zamířeno k jihovýchodu.“

Obrátila se náhle a podívala se na mne na půl zvědavým, na půl zaníceným výrazem, jenž vyjasnil vrásčitou její starou tvář.

„Viděla jste sedm labutí?“ tázala se se živým zájmem.41)

„Ano,“ ujišťovala jsem ji. „Sedm nádherných, bílých labutí. Nikdy jsem neviděla nic tak něžného. Pluly mi nad hlavou jako půvabné čluny s bílými plachtami, brázdící modré moře — daleké bezvodé moře oblohy.“

„Opravdu dobré znamení,“ řekla zaníceně. „Štěstí pro vás — jistě jste jich napočetla sedm?“

„Ano,“ potvrdila jsem. Pak jsem jí povídala, jak jsem náhodou byla přede dveřmi svého „wigwamu“, když jsem zaslechla jemný hvizdot, přicházející s oblohy a vzhlédnuvši vzhůru viděla jsem je — sedm běloperných krásek plujících jižně do zemí slunce a tepla. Mohla jsem je kresliti, když se brouzdaly v zimě v daleké jižní laguně, kde trávily líné tropické týdny čekáním na volání Severu, jež přichází v prvých dnech dubna — sladké, veselé volání Severu, jež znamená čas svatební — to jest dny hnízdění podél útesů a skal chladnějších krajin, a dlouhé, radostné léto v dalekých končinách vysokého pobřeží Tichého Okeánu.

Mnohokráte jsem je sledovala; něžné, bílé jejich krky byly nataženy toutéž smělou touhou, dosáhnouti jižního slunce, jako ušlechtilý kůň na odiv staví dokonalost svého plemene. Jejich třpytící se perutě jako hedvábné plachty napínaly se jarním větrem a ač vysoký byl jejich let, mohla jsem zahlédnouti zákmit oranžového pletiva nohou, jež za sebou vlekly. Jejich lhostejnost k městu pod nimi, jejich přímý a přece svobodný směr, jejich neposkvrněná bělost vzbuzovaly zdání něčeho tak dokonalého, že lidské ruce by to zneuctily. Dále a dále pluly, slaběji a slaběji zaléhal zpět jejich jasný hvizdot, až byly už jen skvrnkou na modré obloze; jako ozvěna42)šepotu hlasy jejich ještě vlnily se za nimi, pak perlově šedý pruh mraku je zahalil — zmizely.

Stařenka naslouchala pozorně. „Velmi dobré znamení,“ opakovala, když jsem ukončila svoje vypravování.

„Proč?“ tázala jsem se.

„Jak bledé tváře jmenují toho, jenž vás miluje?“ otázala se. Pak odpovídajíc na svou vlastní otázku: „Milenec — že ano? Ano? Nuže, znamení to jest, že váš milenec jest vám opravdu věrný. Nemá dvou tváří, jedné pro vás, druhé, když jest mimo vás. Jest věrný.“

Skepticky jsem se usmála. „Milenec nikdy není věrný ženě, ale milenka vždycky“ poznamenala jsem s cynismem, jejž jsem si odnesla z pozorování i trochu ze zkušenosti.

„Znáte velký svět příliš dobře, než abyste byla šťastna,“ podotkla.

„Och, jsem nejšťastnější žena na světě“ zvolala jsem, abych její mínění vyvrátila. Pak, tišeji: „a byla bych ještě šťastnější, je-li pravda to, co říkáte o sedmi labutích.“

„Jest to pravda,“ odpověděla přízvukem potvrzujícím. „Jest to zvláštní, že jste viděla a mluvíte o sedmi labutích, právě když hodinu před tím jsem mluvila s vámi o dítěti mrzáčkovi a jak matky je milují, pečují o ně, chrání je. Vidíte, tillicum (přítelkyně), to jest historie, které my říkáme sguamish — jak vy tomu říkáte? Legenda? Ano, legenda o mrzáčkovi dítěti a hejnu sedmi labutí.“

Přisedla jsem blíže k ní. Vypravovala mně pak podivnou povídku, zatím co Capilano bez oddechu šuměla a zpívala, smála se a dmula, jásala a vzlykala svou hudbu daleko, daleko pod námi.43)

„Malé dítko narodilo se mrzáčkem. Nebylo ošklivé, ani zkřivené, jen jedna noha byla slabá a kulhavá a nervově chorá a když se učilo choditi, nohu tuto vleklo trochu za sebou. Ale, och. láska její matky, která bděla nad ní, laskala se s ní. živila ji, chránila ji, byla všemohoucí láskou matky k slabému dítěti a dítko vyrostlo do dívčích let, pak v ženství, ověnčeno touto zázračnou zdobou lásky, jako křehoučký, přítulný mech věnčí úpatí stromu.

Matka její ji nazvala „Kah-lo-ka“ (přízvuk na „lo“), což u Chinooků znamená „Labuť“, neboť dívka byla velmi krásná. Její tvář byla jako květ, její tělo útlé a něžné, jenom noha, kterou vlekla za sebou, byla mezi ní a dokonalostí mladého ženství. Ale duše její byla ještě krásnější než její tvář. Byla laskavá, veselá, ráda se smála. Nikdy neřekla trpkého slova, nikdy se neušklíbla. Srdce její bylo lehké, ruce obratné, hlas milý. Její prsty byly zručné, takže pletla košíčky a rohože, její oči smělé a bystré ve výběru barev per, vláken a koží pro domácí práce a ozdoby, a milovala malé děti jako matka její kdysi.

A mnohý hoch by ji byl žádal za ženu — mnohý mladý rybář, bojovník, zálesák, ale srdce její nikoho nemilovalo, až přišel mladý lovec ze Severu a řekl: „Budu silným pro nás oba, budu rychlých nohou pro oba, mé šípy jsou dobré a nikdy se neminou cíle, mé lože je vycpáno měkkými, teplými kožešinami, tvoje křehká nožka odpočine si na nich a tvé srdce odpočine na mém srdci — půjdeš se mnou?“

Stín přešel její tvář, když se podívala na svou chorou nohu. „Ale nebudu moci nikdy ti běžeti naproti, až se budeš vraceti z lesa se zvěří na ramenou nebo bobrem v rukou,“ litovala. „Krok můj jest pomalý a zdrželivý, není svižný jako u jiných děvčat44)mého kmene. Nikdy nebudu moci tančiti před tebou hodinu za hodinou za zpěvu starých a obdivu mladých. Musím seděti se starými ženami — sama se starými a ošklivými — sama!“

„Ty nikdy nesestárneš, nikdy nebudeš ošklivá,“ ujišťoval ji. „Tvář a duše tvá jsou krásné. Ony i se smějícím se tvým srdcem vždycky budou mladé. Matka tvá tě nazvala Kah-lo-ka, Labutí, a jsi jí skutečně — a budeš jí vždycky pro mne. Pojď, pojď se mnou — půjdeš z matčiny lásky — do mé lásky?“

A jako by udělala každá žena, šla s ním a chýše otce jejího neznala jí již.

Ale matka její denně přicházela se na ni podívat, potěšit se štěstím mladé ženy — štěstím, pro něž zapomněla na svou chromou nohu, jež její vždy milou tvář učinilo ještě krásnější a říkala své malé snoubence Be-bé, Be-bé, jako by byla stále ještě křehoučkým jejím děvčátkem. Tak to bývá s matkami a jejich dětmi-mrzáčky.

Léta přešla a Kah-lo-ka přinesla svému lovci-manželi šest krásných dítek, ale žádné z nich nemělo chromé nohy, ale také ne milé tváře smích milující matky. Ještě nezestárla a nevypadala jako jiné ženy, třebas byly ještě mladé, její tvář byla jako květ, když seděla mezi starými a ošklivými o velkých slavnostech, když dívky a jinoši tančili a zpívali a zase tančili. Jak často toužila po tom, aby se k nim mohla připojiti, to nevěděl nikdo, neboť ani nejmenší stín nezakalil jí oči, ani bolest nevstoupila v její vždy mladé srdce, dokud nepřišla sestřenice jejího manžela, dívka silná, pružná, štíhlá jako lovec sám, jež tančila jako sluneční paprsky na modrých vodách Tichého Okeánu.45)

Hodinu za hodinou tančila jeho sestřenice bez únavy a po všechen ten čas dívala se na ni, pozorovala její pružnost, jako když větve Douglasovy jedle bičuje vichr, pozorovala svižnou její mohu, lehké kroky, slavnostní sílu. A když přestala, Kah-lo-čin manžel a mladí chlapci a bojovníci ji obklopili, donesše dary náramků z lastur a krásně k ní hovoříce.

A Kah-lo-ka se podívala na svou ubohou, chromou nohu — a smích umřel jí v očích. V chýši se svými šesti malými dětmi čekala na něho mnoho dní, mnoho týdnů, ale lovec-manžel ji opustil pro tu, jež neměla chromé nohy a nemusela seděti mezi starými a ošklivými.

Tak čekala Kah-lo-ka a čekala, dlouhá, dlouhá léta, a, přátelé z jejího mládí zestárli a svrásčily jim tváře, lidé z jejího kmene věkem ochabli a zeslábli, ale tvář ženy s chromou nohou zůstala tak krásná, jako když byla mladá, tak bez vrásky jako tehdy, když prvně se setkala s mladým lovcem a zamilovala si jej, toho, jenž životu jejímu odešel před mnoha desítkami měsíců.

A daleko, ve vzdálené své chýši lovec-manžel zestárl a zeslábl na těle i na mysli; jeho střela už nebyla jistá, jeho oko nebylo již smělé a po boku jeho žila sestřenice jeho, jež byla kdysi tak lehkých nohou, tak veselá v tanci, tak silná a ztepilá a čilá, ale léta tížila její kdysi svižné nohy, dala stáří jejím tvářím, srazila její ramena, ochablost dala jejím svalům, kloubům, rukám. Stará a vrásčitá choulila se ve své pokrývce, neboť krev její plynula pomalu, mládí její odešlo — netančila již.

A jednoho dne se vrátil, aby se podíval na tu, kterou opustil, aby slyšel její smích a viděl, že pravá46)láska ženy zachová ji mladou a na vždy kvetoucí. S výkřikem sklonil se před ní, a ačkoliv byl starý a slabý a ošklivý, ačkoliv byl falešný a provinil se na ní a zapomněl na ni — jako každá žena rozepiala náruč jemu vstříc, neboť nebyl otcem jejích dětí?

Ale Sagalie Tyee (Všemohoucí) promluvil s nebes a Jeho slovo jest zákonem všem lidem, všem plemenům. „Nebude již tvojí, Lovče!“ promluvil hlas. „Byl jsi nevěrný. Ona byla věrna. Nevěrnost se nemůže snoubit s věrností, faleš nemůže se snoubit s upřímností. Já, Sagalie Tyee, vládce nebes a země a moří, vezmu ji a její děti tam, kde její mládí a krása a smích navždy bude vyčítat tvému nezdárnému srdci. Nikdy nezestárnou a nestanou se ošklivými, a ona se svou chromou nohou stane se nejkrásnější a nejněžnější bytostí. jakou jsem kdy stvořil. Dívej se na jitřní oblohu. Ó Lovče dvojí tváře, dvojího srdce, a při prvém úsvitu vycházejícího slunce uvidíš sedm dokonalostí. Krásu, Něhu, Smích, Mládí, Věrnost, Lásku a Pravdu — sedm slavných milostí, které jsi zradil, zavrhl!“

Ráno starý lovec vyhledal chýši Kah-lo-činu. Byla prázdná, ale proti zlatu vycházejícího slunce zvedla se družina sedmi labutí jako úběl bílých. Vznášely se chvíli nad ním, pak rozlétly se na jih. V zoufalství své samoty díval se na milostný jejích let; naslouchal v zoufalé bolesti svého srdce jasnému, divokému, písklavému smíchu, jenž se táhl za nimi jako zvuky vzdálené flétny; jeho zestárlé zraky se dívaly a dívaly na těchto sedm krásných ptáků, kteří pluli na svých křídlech jako hedvábné plachty a jejichž nohy brázdily oranžovou čáru na modré jitřní obloze. Sklonil pak svou hlavu — poněvadž věděl,47)že tato krásná noha, kterou vlekli za sebou, byla chromá noha Kah-lo-čina — oslavená.“

„Plují vždycky v hejnech po sedmi?“ tázala jsem se.

„Ne vždycky, ale často,“ odpověděla. „Když napočtete sedm bílých, buďte jista, že je to Kah-lo-ka a její děti; proto jsem vám řekla, že to znamená pro vás štěstí a věrného milence. Jest to jen stará indiánská povídka, ale mnoho znamená.“

„Mám za to, stařenko, že to znamená, že rovný rovného si hledá?“ otázala jsem se napolo. „Že pravda poutá pravdu. Že věrnost poutá věrnost — není tomu tak?“

„Ano, neřekl Sagalie Tyee, že pravda se nemůže snoubit s nepravdou?“ řekla zbožně. 48)

HISTORIE TVRDÉHO SRDCE.

Bouře, jaké nebylo pamětníka, přepadla indiánskou. vesnici. Jedna dívka dorůstající v ženství, zbavena byla celé rodiny, Všichni byli mrtvi, kromě ní. Ve vesnici neměla, příbuzných, zůstala sama ve světě. Dobří přátelé pochovali mrtvé a velmi mnozí žádali dívku, aby šla a žila s nimi, ale ona odepřela všem. „Musíš jíti a žíti s někým“ řekl náčelník. „Je neslýcháno, aby mladá dívka žila samotna. Nemůžeš žíti samotna! Jak pak by sis opatřovala živobytí? A pomysli, co lidé by tomu řekli, kdybys tak učinila, měla bys hnedle špatné jméno.“

„Mluví-li lidé špatně o mně, nemohu za to,“ řekla dívka. „Však časem vezmou špatná svá slova. zpět. Rozhodla jsem se tak učiniti a najdu již cestu, jak se uchráním hladu.“

Tak žilo děvče samotno v chaloupce, kterou rodiče vystavěli, bez družky, vyjma své psy. Ženy z tábora často ji navštívily a donesly jí maso a jinou potravu, ale žádný muž, ani mladý ani starý, nikdy nepřišel a nesedl k jejímu krbu.

Jeden nebo dva to zkusili, ale jen jednou, poněvadž jim prostě vysvětlila, že si nepřeje společnosti muže. Tak jinoši pokukovali po ní zdaleka, a prosili bohy, aby obměkčili její srdce. Byla svižnou dívčicí, uměla krušně a neúnavně pracovat; není divu, že muži cítili k ní lásku, a není divu, že ji nazývali „Tvrdé Srdce“.

Jeden mladý muž, Velký Los, syn velkého náčelníka, miloval osamělou dívku tolik, že byl skoro zmámen bolem a touhou po ní. Nikdy s ní nemluvil, věda, že odpověď byla by taková, jaké se dostalo49)všem ostatním. Ale nemohl si pomoci a chodil vždy tamtudy, kde jej mohla viděti. Když pracovala na svém malém lánku bobů a obilí, sedl si na pokraj řeky nedaleko. Šla-li do lesa na dříví, ubíral se týmž směrem, často ji potkal, stopuje ji, ale vždy šla kolem něho s očima sklopenýma, jakoby ho nechtěla viděti. Často, v noci, když celý tábor skoro již spal, Velký Los vykradl se z chýše otcovy, uchopil měchýř na vodu a nabíral znova a znova vodu u řeky, aby zalil všechny záhony zahrady Tvrdého Srdce. S nasazením vlastního života šel sám do rovin, kde Siouxové se vždy proháněli a lovili. Ráno, když Tvrdé Srdce se vzbudila a vyšla, nalezla u vchodu visící kus masa a kůži z bůvola nebo nějaké červené zvěře. Lidé si o tom vypravovali, divíce se, kdo to udělal. Věděla-li to dívka, nedala to na sobě znáti, vždy přejdouc kolem mladého muže, jakoby nevěděla, že taková bytost je na zemi. Několik podlých a zlých lidí zlomyslně namítlo, že neznámý ochránce je asi dobře placen za své úsluhy. Ale každý je vždy odmítl, poněvadž dívka měla mnoho přátel, kteří věřili, že je dobrá.

V třetím roce osamělého dívčina života svářili se spolu Mandanové a Arickariové, a nastal zmatek, poněvadž obě strany si navzájem kradly koně a zabíjely a skalpovali každého, koho našly lovícího anebo putujícího v kraji mimo záštitu vesnic. Bylo to pro dobré lidi velmi smutné. Oba kmeny byly dlouho přáteli. Mandanští muži oženili se s arickarijskými ženami a mnozí arickarijští muži měli mandanské ženy. Bylo strašné viděti skalp snad příbuzného přinesený do tábora. Ale co mohly ženy dělati? Neměly hlasu na radě, a vždycky se bály říci, co si myslily. Ale ne tak Tvrdé Srdce. Každý den obcházela50)kolem tábora, hlasitě mluvíc, takže lidé musili ji slyšeti, spílala jim a jejich slabosti; zdůrazňovala pravdu, že zabíjejíce se navzájem oba kmeny zeslábnou, takže budou neschopny vzdorovati svému společnému nepříteli Siouxům. Ano, Tvrdé Srdce šla přímo k náčelníku a vyplísnila jej a on musil se mlčky odvrátiti, poněvadž se nemohl hádati se ženou, ani nemohl ji přinutiti, by zavřela ústa; řídila vlastní jeho osobu.

Jedné noci velkému množství Arickariů poštěstilo se, že probořili vesnickou hradbu a prodravše se dovnitř, odváděli koně. Kdosi to ale postřehl a způsobil poplach a veliký boj se rozvinul, za něhož Mandanové zahnali nepřítele na planinu a dolů do lesa. Někteří muži na obou stranách byli zabiti; ve vesnici byl smutek i radost zároveň.

Arickariové se uchýlili do své vsi. K večeru šla Tvrdé Srdce dolů do lesa pro palivo a v hustém vrboví nalezla nepřítele, mladíka, těžce raněného. Šíp pronikl jeho slabinou a ztráta krve byla veliká. Byl tak sláb, že sotva mohl mluviti nebo hnouti sebou. Tvrdé Srdce zapíchala větvičky vrbové do země kolem něho, aby jej chránila. „Neboj se!“ řekla mu, „přinesu ti pokrm i nápoj.“

Spěchala zpět do své chaty a vzala něco hotového jídla a v měchýři vodu, vstrčila pod plášť a vrátila se k raněnému. Pil hodně i trochu pojedl. Tvrdé Srdce umyla a obvázala ránu. Potom jej zase opustila, řkouc mu, aby klidně ležel, že v noci se vrátí a donese jej do svého domova, kde se bude oň starati, dokud mu nebude dobře. Ve své chatě upravila proň místo, zakryvši jednu z postelí velikou kravskou kůží, také částečně zakryla díru pro kouř51)a zavěšila kůži nad vchodem, takže vnitřek měl jen málo světla. Ženy, které ji občas navštěvovaly, nikdy by ji nepodezřívaly, že někdo byl skrýván a zvláště ne nepřítel v chýši, kam tři léta žádný muž nesměl vkročiti.

Byla velmi tmavá noc. Dole v lese nebylo vůbec viděti. Tvrdé Srdce musila roztahovati ruce jak běžela, aby nenarazila na stromy, ale znala tak dobře ona místa, takže se nebála, že nenajde houštinu a toho, komu přicházela ku pomoci, „Vstaň,“ řekla tichým hlasem, „vstaň a pojď za mnou.“

Mladík zkoušel vstáti, ale přepadl zpět těžce na zem. „Nemohu vstáti,“ řekl, „mé nohy nemají síly.“

Tu Tvrdé Srdce vzkřikla: „Nemůžeš choditi! Na to jsem ovšem nevzpomněla, že nemůžeš choditi. Ale co budu dělati? Co budu dělati?“

„Dovolíš, abych ti ho nesl,“ řekl někdo stojící zrovna za ní, „donesu jej, kam, mne povedeš.“

Tvrdé Srdce se obrátila s výkřikem překvapení. Neviděla tváře mluvčího v tom temnu, jenom neurčité jeho obrysy, ale znala ten hlas. Nebyla překvapena. „Zvedni ho tedy,“ řekla, „a pojď za mnou.“

Sama zvedla raněného a položila ho nově příchozímu na záda a pak vedla jej cestou ven z lesa přes pahorek, pak ohradou, kde uvolnila kůly na jednom místě — a do své chýše. Nikdo nebyl vzhůru, a nebyli poznáni.

Uvnitř hořel oheň, ale nebylo třeba světla, aby dívka věděla, kdo jí pomohl, Byl to Velký Los.

„Tu jej položíme,“ řekla odhrnujíc kůži před ložem, které připravila, a položila nemocného muže na ně. Pak Velký Los se zastavil, dívaje se na dívku,52)ale ta zůstala mlčenliva a nechtěla se naň podívati. „Půjdu nyní“ řekl, „ale každé noci přinesu jídlo tobě i tvému milenci.“ Ještě dívka nepromluvila a již vyšel. Ale jakmile odešel, Tvrdé Srdce si sedla a štkala. Nemocný muž se vzchopil poněkud a ptal se: „Co je ti? Proč naříkáš?“

„Neslyšel jsi?“ odvětila. „Řekl, že jsi mým milencem.“

„Znám tě,“ řekl muž. „Říkají ti Tvrdé Srdce, alo lhou. Máš srdce; přál bych si, aby bilo pro mne.“

„Ne!“ vzkřikla dívka. „Ať již toho vícekráte neřekneš! Budu se o tebe starati, krmiti tě. Jako tvá matka chci se chovati k tobě.“

Pak, když přišla noc, Tvrdé Srdce vycházela často na cestu, zůstávajíc tu déle a déle a pokaždé se vracejíc jen, aby dala nemocnému vody a trochu potravy. Posléze, když tak seděla venku v temnotě, Velký Los přišel a naleznuv příhodné místo, zavěsil kus masa nad dosah psů. „Vejdi“ řekla mu, „vejdi a promluv s raněným.“

Po té Velký Los seděl s Arickariem každou noc chvíli a hovořili o věcech, které zajímají muže. Když byl v chatě, Tvrdé Srdce nikdy nepromluvila, leda že řekla: „Jezte“ když postavila jídlo před ně. Den po dni raněný sílil. Jedné noci, když Velký Los odešel, řekl: „Jsem schopen odejíti, zítra v noci navrátím se domů. Rád bych jen věděl, proč jsi se starala o mne, proč jsi mne zachránila před smrtí?“

„Poslouchej tedy,“ řekla dívka, „bylo to proto, že válka je zlo, proto, že jsem tě litovala. Mnohé ženy zde a ještě více ve vaší vsi naříkaly, že ztratily v půtce ty, které milovaly. Z nich jediná já jsem promluvila, prosíc náčelníky, aby spolu sjednali mír.53)Všechny ostatní ženy se radovaly z mých slov, ale byly zastrašeny a neosmělily se mluviti za sebe. Já mluvila a nebála jsem je, ježto nikdo nemohl mne zakřiknouti. Pomohla jsem tobě, nyní pomoz ty mně, pomoz ženám, pomoz nám všem. Až se dostaneš domů, řekni, čeho se ti tu dostalo a mluv vytrvale pro mír.“

„To udělám,“ řekl jí Arickariec, „Až poznají vše, cos učinila pro mne, náčelníci budou poslouchat. Jsem si jist, že rádi nechají této války.“

Noc potom, když Velký Los vstoupil do chýše, nalezl muže sedícího. Po jeho boku ležely jeho zbraně a malý pytlík s potravinami. „Čekal jsem na tebe,“ řekl. „Nyní jest mi dobře a rád bych odešel domů dnes v noci. Provedeš mne ohradou? Promluví-li někdo, můžeš jim odpověděti a nebudou podezřívati, že nepřítel prošel.“

„Půjdu s tebou, to se rozumí“ řekl mu Velký Los. Na to vstal, přehodil svůj luk a toulec, vak s potravou a zvedl svůj štít. Tvrdé Srdce seděla klidně naproti posteli, dívajíc se přímo do ohně. Velký Los se k ní obrátil: „A ty?“, ptal se. „Jsi také připravena?“

Neodpověděla, ale přikryla si tvář svým šatem.

„Jdu sám,“ řekl Arickariec. „Vyjděme.“

Vyšli, šli vesnicí, ohradou a napříč k lesu, kde se zastavili.

„Šel jsi dost daleko, řekl Arickariec. „Půjdu dále sám odtud. Byl jsi dobrým ke mně. Nezapomenu toho. Až přijdu domů, budu se přimlouvati za mír obou kmenů. Doufám, že se ještě shledáme v přátelství.“

„Počkej,“ řekl Velký Los, když muž chtěl jíti, „musím se tě ještě něco zeptati: Proč jsi nevzal Tvrdé Srdce s sebou?“54)

„Byl bych ji vzal, kdyby byla chtěla,“ odpověděl, „ale ona není pro mne. Říkám ti to upřímně. Byla mi matkou, nic více, nic méně. A ty,“ pokračoval, „žádal-lis ji kdy, aby byla tvojí ženou? Nikoli? Tedy jdi nyní, právě nyní a učiň tak.“

„Bylo by to marno,“ řekl Velký Los smutně. „Mnozí ji žádali a odvrátila se vždy od nich.“

„Viděl jsem mnoho, když jsem ležel nemocen v její chatě,“ pokračoval Arickariec. „Viděl jsem, jak se dívala na tebe, když jsi seděl mluvě se mnou a její oči byly tenkrát tak krásné. A viděl jsem, jak byla neklidna a chodila ven a dovnitř, ven a dovnitř, když jsi nešel dlouho. Když to žena dělá, znamená to, že tě miluje. Jdi a požádej ji.“

Rozešli se; Velký Los se vrátil do vsi. „Nemůže být,“ myslel, „aby tento mladík měl pravdu. Nikoli, to nemůže být.“ Což nebyl jí tak blízko celé zimy a léta a nikdy se naň nepodívala a neusmála! Přemýšleje takto, šel dál a dál, až shledal, že je před vchodem do jejího obydlí. Uvnitř slyšel někoho naříkati. Nemohl nabýti jistoty, kdo to je, hlas byl příliš temný. Nehlučně a opatrně vstoupil a odhrnul kůži na dveřích. Tvrdé Srdce seděla tam, kde jí naposled viděl, před uhasínajícím ohněm, plášť majíc přes hlavu a naříkala. Přikradl se od dveří a sedl si vedle ní, skoro těsně, ale neodvážil se jí dotknouti. „Tvrdé Srdce,“ řekl, „Velké Srdce, nenaříkej.“

Ale ona jen prudčeji naříkala, když slyšela jeho slova a on byl zmaten, nevěda, co má dělat. Po chvilce se přiblížil a otočil rámě kolem jejího; nezdráhala se, i strhl jí plášť s tváře. „Řekni mi,“ řekl, „proč naříkáš?“

„Poněvadž jsem tak samotna.“55)

„Ah! Ty jej tedy miluješ. Snad není tak pozdě, mohl bych ho dohoniti. Mám jíti a zavolati jej zpět k tobě?“

„Koho tím myslíš“ zvolala Tvrdé Srdce, upřeně se naň dívajíc. „O kom mluvíš?“

„O tom, jenž právě odešel, o Arickariovi,“ odpověděl Velký Los. Ale nyní se přitiskl blíže a jeho rameno bylo těsně kol jejího a ona se opřela oň.

„Bylo kdy takového slepce?“ řekla. „Ano, dám ti poznati své srdce; nebudu se styděti ani báti to říci, Naříkala jsem, poněvadž jsem si myslela, že se nevrátíš. Všechna ta léta a zimy jsem čekala, doufajíc, že budeš mne milovati a tys nepromluvil.“

„Jak jsem mohl?“ tázal se. „Nikdy ses na mne nepodívala; nedala jsi nic na sobě znáti.“

„Bylo na tobě, bys promluvil“ řekla. „Dosud jsi tak neučinil.“

„Nyní tak učiním. Vzala by sis mne za muže?“ Položila svá rámě kol jeho krku a políbila jej a to bylo dostatečnou odpovědí.

Ráno, jako činí všichni ženatí muži, Velký Los vyšel a stál ve dveřích chaty, která byla nyní jeho a jásavě zval k slavnosti svého otce a přátele. Všichni vešli a byli potěšeni, že dostal takovou dobrou ženu. Někteří, jak je zvykem, tropili si žerty z novomanželů, až si mladá žena pokryla tvář svým šatem. Ale byla tak šťastná, že ihned jej odhodila a smála se s ostatními.

V několika dnech přišla družina Arickariů — a raněný mladík byl jeden z nich — žádající mír. Byla pak vypravována ona událost, jak Tvrdé Srdce56)vzala k sobě nepřítele a zachránila mu život a když to ženy slyšely, modlily se k bohům, aby byli dobří k ní a dali jí a jejímu muži dlouhý život. Mír mezi oběma kmeny byl pak vyhlášen a bylo mnoho radosti. 57)

VELCÍ NÁČELNÍCI

 58)59)

CO UČILA OVDOVĚLÁ MATKA SVÉHO SYNA NÁČELNÍKA SAMOTÁŘE SKUR-AR-ALE-SHARA.

Až budeš mužem, pamatuj, že povinnost dělá člověka.

AŽ půjdeš do boje, nevracej se z polovice cesty, ale jdi tak daleko, jak jsi chtěl dojíti; pak se vrať.

Kdybych byla živa, až se staneš mužem, chtěla bych, abys byl velkým mužem. Musel bys mysliti na těžké doby, které jsme prodělali.

Měj soustrast s lidmi ubohými, poněvadž my jsme byli ubozí a lidé měli s námi soustrast.

Kdybych byla živa, až budeš mužem, a půjdeš do boje, nenaříkala bych, kdybych slyšela, že jsi padl v boji. To dělá muže, bojovat a být udatným.

Miluj svého přítele a nikdy jej neopouštěj. Kdybys jej viděl obklopeného nepřátely, neutíkej, jdi k němu, a nemůžeš-li ho zachrániti, dej se zabít i s ním a svoje kosti slož vedle jeho kostí. 60)

VINNEMUCCA, NÁČELNÍK PIUTŮ OKOLO R. 1800.

Winnemucea byl jeden z nejslavnějších starých náčelníků, kteří vynikali čestností, dobrotou a laskavostí a byl sám vznešeným příkladem svého vlastního učení.

Winnemucca nepřestával kázati svému lidu:

„Milovati mír a stále usilovati o to, aby byl udržen; vždycky býti laskavým jeden k druhému, vždycky říkati pravdu a nikdy si nepřisvojovati, co patří druhému; jednati se starými lidmi s něžností a ohledy; starati se a pomáhati těm, kteří pomoci potřebují; v rodině být pln lásky a projevovati pravou úctu k ženám, zvláště matkám.“ Ilustrační obrázek61)

UČENÍ WABASHI I.

Dokud jest člověk silný, není tučný. Tučný být jest dobré pro dobytče, ale u člověka jest to nemoc a přichází jen ze špatného života.

Nikdo nebude jísti třikrát denně, chce-li si zachovati tělo silné a mysl jasnou.

Koupej se každý den ve studené vodě a jeden den ze sedmi vstup do parní lázně.

Chceš-li očistit své srdce a viděti pak jasněji cestu Velkého Ducha, nepřijímej žádné potravy po dva dny neb více dní, podle toho, jak jsi silný. Neboť tak tvůj duch stane se pánem tvého těla a tělo se očistí.

Nedotkni se jedovaté ohnivé vody, která z moudrých lidí dělá blázny. Aniž se dotkni potravy nebo ochutnej nápoje, jenž ubírá tělu nebo duchu jeho síly.

Dej si pozor na jazyk ve svém mládí a až budeš stár, budeš míti zralé myšlenky, jež mohou posloužiti Tvým krajanům.

Chval Boha, když vstáváš, když se koupeš, když jíš, když potkáš přítele a za všech příležitostí. A když se ti zdá, že není příčiny, zač děkovati, je chyba v tobě samotném.

Dokonalý junák (minisino) jest za všech okolností čistý, ušlechtilý a pánem sebe sama.

Moudrý člověk neurazí svou mysl chvilkovou rozkoší těla.

Který člověk se oddá pohlavní choutce, přechovává v sobě jedovatého hada, jehož uštknutí má v zápětí hnilobu a jistou smrt.62)

Modlíš-li se, postíš a děláš pevné úmysly, naučíš se vládnouti svým vlastním duchem a tak nabýváš síly nad těmi, kteří jsou kolem tebe.

Až přijde Tvůj čas, abys zemřel, zazpívej svou píseň smrti a zemři rád, nikoli jako bílí muži, jejichž srdce jsou stále naplněna strachem před smrtí, takže když přijde jejich čas, pláčí a naříkají a modlí se o ještě malinkou chviličku, aby mohli žíti svůj život znova jiným způsobem.63)

TSCHUT-CHE-NAU, NÁČELNÍK KANSASŮ KOLEM R. 1800.

Na nejnižší úrovní snad mezi velkými indiánskými učiteli byl Tschut-che-nau, náčelník Kansaských Indiánů. R. 1800 byl velmi starým mužem, takže jeho doba spadá pravděpodobně mezi léta 1780 a 1800.

Tento Hammurabi[3] svého lidu měl k mladým Indiánům výklady jako část jejich výcviku — a J. B. Hunter, bílý hoch, jenž byl přijat do kmene a seděl u nohou starého muže, zapamatoval si tyto zásady:

Až se staneš mužem, buď udatný a chytrý a braň svá loviště proti všem nástrahám.

Nikdy nedovol, aby tvé ženy nebo děti trpěly nedostatkem.

Chraň ženy a cizince před urážkou.

Nikdy nezraď svého přítele.

Urážku si nedej líbit.

Pomsti se na svých nepřátelích.

Nepij jedovaté vodky bílých lidí; tu poslal Zlý Duch, aby zahubil Indiány. Neboj se smrti, jen zbabělec se bojí zemříti.

Poslouchej a uctívej staré lidi, zvláště své rodiče.

Boj se a usmiřuj Zlého Ducha, aby ti nepůsobil škody.

Miluj a zbožňuj Velkého Ducha, jenž nás všecky stvořil, jenž nám opatřuje loviště a nás udržuje na živu.64)65)

KANAKUK, PROROK KICKAPOO-Ů.

„Otče“ prosil presidenta Monroea, „Velký Duch má celý svět ve svých rukou. Modlím se k němu, abychom nebyli vypuzeni ze svých zemí… Měj s námi smilování a nech nás, kde jsme.“

Taková byla žádost Kanakuka, proroka míru a vůdce r. 1819, když Kickapoo-ům bylo nařízeno opustiti úrodné obilné země svých otců v Illinois a odstěhovati se do drsných hor na Missouri mezi své úhlavní nepřátele Osaže.

Výsledek této žádosti byl týž, jako žádosti, kterou Nábot poslal k Achabovi,[4] když tento „správce“ Božího lidu dychtil po dědictví Nábotově.

A čím obviňovali Kanakuka nebo jeho lid?

Jejich nároky na tuto zemi byly nepochybné. Byli nebezpeční jako sousedé? Jistě ne, Nic tomu nenasvědčovalo. Nauka Kanakukova, kterou učil svůj lid, byla docela souběžná s Desatero přikázáním, leda že byly připojeny věty o neodpírání násilí a o abstinenci pití, karbanu a koňských dostihů.

Catlin, jenž navštívil Proroka v novém jeho domově r. 1831 a mylně měl za to, že Kikapuové měli toto učení z Bible a od křesťanských misionářů, praví:

Byl jsem přímo překvapen vznešeným úsilím tohoto bojovníka pouhých trosek otráveného plemene,66)tak horečně pracujícího k záchraně zbytků jeho od smrtelné záhuby, kterou do něho zanesli osvícení křesťani. Jak dalece úsilí tohoto horlivého muže mělo úspěchy v pokřesťanštění, nemohu říci, ale jest skoro jisto, že toto příkladné a stálé úsilí úplně odstranilo zvyk píti whisky v kmeni jeho, což samo jest dílo velmi chvályhodné, a první nevyhnutelný krok k dalšímu zdokonalení. Byl jsem několikrát mezi těmito lidmi a byl jsem nesmírně potěšen i překvapen, když jsem byl svědkem jejich střídmosti a mírumilovného chování, takže nespatřil jsem jediného příkladu obžerství aniž viděl nebo slyšel, že by se používalo lihových nápojů, co jsem byl mezi nimi.

R. 1885 místní indiánský zpravodaj, Patrick, psal neobyčejně nadšeně o ožití staré víry jejich:

„Tito Indiáni jsou cudní, čistotní a podnikaví, a byli by znamenitým ziskem pro prerijní pluk, kdyby neholdolovali tak vášnivě náboženskému tanci, jenž před několika lety se ujal mezi severními Indiány. Tento tanec byl uveden do prerijního pluku asi před dvěma lety Absentee Pottowatomy a Wannebagesy, a rozšířil se mezi kmeny. Zdají se přijímati náboženské úkony jako prostředek výrazu své víry v spravedlnost a díků Velkému Duchu a své oddanosti jemu, a jsou tak vážní ve svém přesvědčení, že jim skytne věčnou blaženost, že se mi jevilo špatnou politikou zasahovati do toho nějakým způsobem leda poraditi jim, aby tančili pokud možno nejméně a rozmluvili to ve svém hovoru osobám, které provádějí náboženské úkony, Není to zlo, jemuž by se nemohli vyhnouti, poněvadž za jejich učení opilství a karban bylo omezeno na 75 procent, a odchýlení se od ctnosti na straně jejich členů jest odsuzováno velmi přísně. Ježto mnohé poučky zjeveného náboženství67)jsou zahrnuty v jejich naukách, nemám to za zpozdilost od Indiánů, že dosud nepřijali víru některého křesťanského náboženství, a jsem přesvědčen, že nejhorším zjevem u nich jest ztráta času kterou zaviní provádění náboženských obřadů a fanatický sklon myšlenky obtížené stálým hloubáním o tom předmětu.

68)

WOVOKA, PROROK TANCE DUCHU.

V každém kmeni a ve všech dobách byli lidé, kteří přivodili hanbu svému lidu. Byly celé kmeny, které zapoměly na vysoké ideály svého plemene. Čas od času povstali mezi nimi velcí proroci, aby vyburcovali tyto odpadlíky a zase je přivedli k víře otců. Poslední z nich byl Wovoka, Piut — Mystický Snílek. Okolo roku 1887 začal kázat svou nauku o příští Messiáše a učil Indiány, že jej musí uctívati tancem duchů. Tato jsou vlastní jeho slova, jak odůvodňoval svou nauku:

Když Slunce zemřelo, vstoupil jsem na Nebesa a viděl Boha a všechny lidi, kteří před dávnými časy již zemřeli. Bůh mě říkal, abych se vrátil a řekl svému lidu, že musí býti dobrý a milovati druhého a nebojovati, ani nekrásti, ani nelhati. Dal mi tento tanec pro můj lid.

Na Pine Ridge v Jižní Dakotě v zimě 1890 Siouxové se učili tomuto tanci se zpěvy a své křesťanství podobné víře. To znamenalo konec války. Válka byla jejich tradicionelně nejvznešenějším výkonem. Ale nyní na naléhání nového proroka se shodli odřeknouti se jí navždy; a chystali se přijati nové náboženství lásky.

Indiánský zpravodaj, jako většina jich, byl nevědomec a naprosto neschopný pro svůj úkol. Řekl, že to je nějaký nový válečný tanec. Bylo posláno pro vojsko a Indiáni shromážděni na místě zvaném Wounded Knee (Raněné koleno) blíže Pine Ridge (Smrkový hřeben), 29. prosinc 1890. Podrobili se a69)odevzdali pušky. Pak rozčilen osobními urážkami, když chtěli na něm více zbraní, mladík jeden, Indián, jenž ještě měl pušku, střelil na vojáky. Není zjištěno, že by byl někoho zasáhl, ale odpovědí byla salva, která zabila polovinu mužstva. O minutu později baterie čtyř Hotchkissových strojních pušek byla obrácena na bezbranný dav skutečných vězňů; 120 mužů a 250 bezbranných žen a dětí bylo masakrováno za čirého dne, skoseno a zanecháno na místě, kdežto bílí vojáci pronásledovali zbytky a mrzáky, aby je ubili do smrti v horách.

Skoro všichni mrtví bojovníci byli nalezeni ležící blízko místa, kde „boj“ začal, kolem týpí Velké Nohy, ale těla žen a dětí byla roztroušena na dvě míle od místa srážky, což dokazovalo, že byli zabiti, snažíce se uprchnouti.

Ježto muži byli pohromadě a zvlášť od žen a dětí, nikdo nemohl tvrditi, že se to stalo náhodou.

Ženy, které utíkaly se svými dětmi, byly zabíjeny současně, prostřeleny, a ženy těhotné dětmi byly také zabity, Všichni se rozprchli do tří směrů, a když většina jich byla zabita, bylo rozkřiknuto, že ti, kteří nejsou zabiti nebo raněni, budou zachráněni. Malí chlapci, kteří nebyli raněni, vyšli ze svých úkrytů a jakmile byli spatřeni, několik vojáků je obklopilo a probodalo.

Vrahům nedostalo se žádného potrestání. Když stráže cara Mikuláše zastřelily několik tuctů sedláků, kteří protivíce se rozkazu, táhli na palác, celá Amerika trnula hrůzou a opovržením, ale nic se neřeklo tomuto nekonečně hanebnějšímu masakru u Wounded-Knee.

Tak jako jest Bůh na nebesích, s tímto činem se ještě jednou setkáme a každá kapka spravedlivé krve,70)prolité tento den a tisíc jiných dnů podobné hrůzy, bude se na nás hrozně mstíti a zlomí nás.

Jako Kain se plazil po zemi, když zabil Abela; jako krev spravedlivého Nábota volala ze země a přivedla zkázu domu a království a plemeni Achabově; tak stojí americký národ před hroznou výčitkou, nepřekonatelnou, za kterou bude muset zaplatiti nejvyšší cenu.

Tak jako tato země byla odňata podvodem a přivlastněna ukrutností a vraždami, upletli jsme si pro sebe věnec hněvu. Zajisté poslední kapka padá na nás. Co způsobil Peršan bohatému a shnilému Babylonu, co Gót bohatému a krvavému Římu, jiné plémě jistě způsobí nám.

Jestliže někdy Žlutý muž, jenž se rozmnožil a nabývá vědomí, povstane ve své skryté síle, ve svých probuzených milionech, znásilňuje, vraždě, pále, ovládaje svou mocí, budeme moci jen skloniti své hlavy a říci: „Toto jest nástroj Boží pomsty. Způsobili jsme si to sami. Všecko to jsme dělali Indiánům. Osud Babylona a krvavého Říma jest naším osudem. Napsali jsme si svůj vlastní ortel jako oni.“

71)

TECUMSEH.

Ze všech osobností ve světle dějin Indiánů, osobnost Tecumseha čili Tecumtha, „Skákajícího Pardala“, válečného náčelníka kmene Shawnee-ů, stojí snad nejvýše a nejkrásněji jako osobnost ideálního, vznešeného Rudocha.

Otec jeho byl náčelníkem kmene. Tecumseh se narodil r. 1768 v Piqua Indian Village, blízko Springfieldu. Ohio. Ze všech Indiánů Shawnee-ové byli nejenergičtější a nejrozvážnější ve svém odporu proti nátlaku bílých mužů. Ale proud vpádu byl na ně příliš silný. Starý náčelník padl, bojuje za domovinu a lid v Point Pleasant r. 1774. Nejstarší jeho syn šel v jeho šlépějích a druhého potkala smrt v beznadějném boji s Wajny r. 1794, takže mladý Tecumseh zůstal válečným náčelníkem kmene. Stal se hnedle národním hrdinou. Obětoval celý svůj život a všecku svou sílu, aby vysvobodil svůj lid od vetřelců a proto se rozhodl, že musí především uskutečniti národní federaci Rudochů. Příliš často byl kmen rozeštván proti kmeni k radosti bílého muže. Jedině v jednotě viděl Tecumseh cestu spásy a proto zahájil svůj plán mezi kmeny údolí Mississippi.

Nebylo v tom nejmenšího ducha pomsty: na to byl příliš vznešený. Nenáviděl bílé jako hubitele svého plemene, ale zajatci a bezbranní věděli dobře, že se mohou spolehnouti na jeho čest a lidskost a byli bezpečni v jeho ochraně. Když byl ještě chlapcem — jeho vojenský postup začal dětstvím — byl svědkem upálení zajatce a toto divadlo bylo tak odporné jeho citu, že vážnou a výmluvnou řečí přiměl onu družinu, že navždy se vzdala takového trestu. V pozdějších letech jména jeho používali bezmocné ženy a děti72)jako záruky ochrany i mezi nepřátelskými Indiány. Byl velitelské postavy, skoro šest stop vysoký a pevné stavby tělesné, důstojného chování a pronikavého zraku, před jehož zábleskem i anglický generál se zachvěl. Měl ohnivou výmluvnost Clayovu a bystrou logiku Websterovu. Zdrželivý způsobem života, milosrdný myšlenkou i činem, byl udatný jako lev, ale lidský a velkomyslný — slovem pravý americký rytíř, který život věnoval svému lidu.

Po čtyři roky od r. 1807 až do r. 1811 chodil od kmene ke kmeni zdůrazňuje všemožnými skvělými silami potřebu okamžitého a jednotného odporu.

Ale všecky dobře myšlené plány Tecumsehovy byly rozbity předčasnou bitvou u Tippecanoe, 7. listopadu 1811. V této jeho bratr, Prorok, byl poražen a každý úmysl indiánské federace na ten čas zmařen.

Válka 1812 poskytla Tecumsehovi štěstí bojovati proti nenáviděným Američanům. Jako jenerál anglický vyhrál mnoho bitev pro své spojence, ale byl zabit, když vedl své bojovníky do Maraviantownu blíže Chathamu, Ontario, 5. října 1813. Osobní jeho zdatnost, jeho státnický bystrozrak, jeho vznešená výmluvnost a ušlechtilá povaha zajistily mu místo mezi nejznamenitějšími vlastenci a mučedníky.

Kdyby velký Hiawatha se znovuzrodil, musel by přijíti jako takový Tecumseh. Jako Hiawatha obětoval celý svůj život službě svého lidu nejvýš hrdinskými činy. Jako Hiawatha připravoval národní federaci všech Rudochů, která by zamezila válku mezi nimi a stala se pevnou frontou proti cizím vetřelcům. Udatný jako Pontiac, moudrý jako Metakomet, vznešený jako Powhatan, laskavý a ušlechtilý jako mladý Winona, byl prozíravějším státníkem, než kdo před ním, a hlavně byl prvým vůdčím Indiánem, jenž73)chtěl učiniti konec zvyku, pro který nejčastěji bývají haněni, mučení zajatců. Jeho lid byl vždy laskavý k zajatcům; jeho velká duše učinila ho laskavým ke všemu světu. Bojoval bitvy svého národa až do konce a když poznal, že není vážného úmyslu u Angličanů, odložil svůj anglický stejnokroj, vyzbrojil se úborem válečného náčelníka indiánského pro poslední scénu, dal s bohem svým lidem a odešel, jako král Saul na osudné bojiště hory Gilboa, aby bojoval a bojující zemřel.

A hvězda jeho plemene zašla.

Ať ho měříme jakýmkoli měřítkem, ať soudíme dle kterýchkoli činů, můžeme si udělati jen jediný úsudek: Byl velkým mužem, Indiánem beze lsti, znamenitým bojovníkem a státníkem, milovaným a uctívaným každým, kdo ho znal. Cizinci byl zván Rudým šlechticem, svými lidmi, kteří znali jeho život, pravým Synem Božím.

74)

NÁČELNÍK JOSEF HINMATON KMENE SAHAPTINŮ ČILI NEZ PERCÉS.

„Kmeny Nez Percés (= Provrtané Nosy) a Flatheads (== Ploché Hlavy) byli přátelští ve svých jednáních a čestní do nejvyšší svědomitosti ve svém styku s bílým mužem… Jmenovati tento lid náboženským by dávalo jen slabou představu o hlubokém stupni uctivosti a zbožnosti, která proniká, celý jejich život. Jejich čestnost jest neposkvrněna; a jejich čistota smyslu a zachovávání obřadu svého náboženství jest ojedinělá a pozoruhodná. Jsou opravdu spíše národem svatých než hordou divochů.“

Tak píše se o nich ve zprávě kapitána Bonnevillea po návštěvě r. 1894.

Bylo to prvně úředně zaznamenáno ve zprávě indiánského zpravodaje pro r. 1843, kde jsou popsáni jako „ušlechtilí, přičinliví, cituplní“ a v dobré shodě s bílými, takže „ačkoliv jsou udatní jako Caesar“, nemají bílí čeho se obávati z jejich rukou.

Kolem polovice minulého století jejich náčelníkem byl Hinmaton-Kalatkit (Burácející Hrom), známý lépe pod jménem Náčelník Josef.

Byl skvělým příkladem nejlepšího typu Rudochů, nádherné tělesné stavbu, lpějící na starém způsobu života, milovaný svým lidem a obávaný nepřáteli.

R. 1877, když vytrpěli nesčetná bezpráví a očividná násilí od bílých, vypukl mezi nimi a bílými spor a jeden Indián byl zabit.

Náčelník Josef nabádal své lidi k zdrženlivosti a volal po spravedlnosti. Odpovědí na to pluk bílých vojáků vtrhl do Indiánských reservací, rozplašil jejich75)dobytek a zabil Indiána, jenž hlídal. Tak vypukla válka. Prvé tři boje byly porážkou bílých, ale hned bylo vypraveno mnoho čet nových. Josef měl pouze sto bojovníků a tři sta padesáí bezbranných žen a dětí. Jenerál Howard byl za ním, jenerál Miles před ním, plukovník Sturges a kmen Vran po jeho bocích. Musel ustoupiti a učinil tak na tisíc mil. „Ústup hodný přirovnání s historií desetitisíc.“

Po čtyřech měsících hladem hynoucí tlupa jeho bojovníků zničena na polovic, podrobila se jenerálu Milesovi s podmínkou, že bude poslána zpět do Idaho z jara.

Bylo slíbeno Josefovi, že ho vezmou do Tongue River a tam že bude v zajetí do jara, pak že se bude moci vrátiti do Idaho. Jenerál Sheridan, neznaje slibu učiněného na bojišti, vyzývavě poslal na zprávu o obtížích, jak tam dostati z Fort Buford zásoby, nepřátele do Leavenworthu…

Sedm let minulo a slib nebyl vyplněn a zatím tlupa nemocí a smrtí v Indiánském Teritoriu se zmenšila ze 450 na 280.

Toto pádné svědectví o vysokém charakteru Josefově a jeho lidu a spravedlivosti jejich požadavků pochází od zpravodaje indiánských záležitostí:

Putoval jsem s ním v Kansas a v Indiánském Teritoriu skoro týden a shledal jsem, že je jedním z nejušlechtilejších a nejlepších Indiánů, s jakým jsem se kdy setkal. Jest bystrý a inteligentní a úzkostlivý o blaho svého lidu… Nez Percés stojí mnohem výše než Osasové a Pawnee-ové v Indiánském Teritoriu; jsou i vyspělejší než Poncaové a měli bychom se postarati o to, usaditi je, kde by mohli zdárně žíti.

Musíme míti na paměti, že Josef nikdy neuzavřel smlouvy se Spojenými Státy, a že nikdy neodevzdal76)vládě pozemky, na které si dělá právo v Idahu… Měl jsem příležitost v poslední své výroční zprávě říci, že „Josef a jeho muži se ukázali udatnými a obratnými bojovníky, kteří, s jedinou výjimkou, zachovávali pravidla civilisovaného válečnictví a nehanobili svých mrtvých nepřátel.“ Tito Indiáni byli utiskováni bílými osadníky na půdě, kterou měli za svou vlastní a když tento útisk byl nesnesitelný, byli nucení na uhájení vlastní cti chopiti se zbraní.

V celé naší smutné historii o Indiánech nic nevyrovná se pathetické výmluvnosti řeči náčelníka kmene Nez Percé, když se podrobovali:

„Jsem unaven z boje. Naši náčelníci jsou zabiti. Zrcadlo jest mrtev. Túhulhulsot jest mrtev. Staří lidé všichni jsou mrtvi. Mladí teď říkají „ano“ nebo „ne“. Ten, jenž vedl mladé, jest mrtev. Jest zima a nemáme pokrývek. Malé děti se třesou zimou. Moji lidé někteří uprchli do hor a nemají pokrývek ani potravy. Nikdo neví, kde jsou — snad zemřeli zmrznuvše. Musím míti čas, abych se podíval po svých dětech a poznal, kolik jich mohu najíti. Možná, že je najdu mezi mrtvými. Slyšte mne, moji náčelníci: Jsem unaven. Srdce mé jest nemocno a smutno. Od chvíle, kde slunce teď stojí, nebudu už bojovati.“

77)

BÍLÉ LÝTKO, NÁČELNÍK KMENE ČERNÝCH NOH.

(Zemřel ve Washingtonu 29. ledna 1903.)

Po šedesát let, jako chlapec, jinoch a hrdý bojovník, potuloval se prerií, volný jako jiní divocí tvorové, kteří probíhali po ní, a šťastný svou svobodou.

Byl teprve malým hochem, když bílý muž prvně vkročil do území toho, za obchodem, ale byl dosti stár, aby mohl býti přítomen a těšil se dost velké vážnosti v kmeni, aby podepsal smlouvu guvernéra Stevense s prerijními lidmi r. 1855, připojuje svou značku jako otec — na tento papír. Tehdy příchod bílého muže pro něho a pro jeho lid málo znamenal. Zařídil jim trh jejich šatů a kožešin, za něž dostávali výměnou pušky a náboje, což je učinilo více než jindy hroznějšími jejich nepřátelům. Celá široká prerie dosud byla jejich, aby na ní lovili a tábořili. Jejich obydlí byla rozestavena podél řek od Jelení Řeky na sever až k Losí Řece na jihu a jejich výpravy sahaly až k území Mexikánů.

Více než před dvaceti lety událo se největší neštěstí, jež kdy kmen stihlo. Bisoni zmizeli a nikdy se nevrátili. Od té doby byli odvislí na potravě, kterou jim dodával bílý muž a aby obdrželi tuto potravu, museli zůstati na jednom místě, býti uvězněni na tento malý koutek země, své reservace.

Dávno před tím stal se náčelníkem kmene — otcem svého lidu. Vždycky blaho jejich kladl před své vlastní, myslel především na ně a na sebe naposled. Neboť to bylo povinností náčelníkovou, starati se o78)blaho svého lidu; pečovati o vdovy a sirotky; smiřovati ty, kteří se nesrovnávají; celé své srdce a celou svou mysl věnovati práci, jak pomoci lidu, aby byl šťasten. A poněvadž tolik to záviselo na jeho příkladu a jeho návodu, musel býti mužem. jenž jest udatný v boji, velkomyslný v jednání, svobodomyslný povahou, rozvážný a dobrého úsudku. Takoví lidé se svému dílu odevzdávají se srdcem a duší, a usilují o blaho těch, které mají na starosti, s vážností a oddaností, jíž snad není rovno u žádných jiných vládců lidstva.

A tato oddanost svým druhům nebyla bez vlivu na toho člověka samotného; po čase duch dobré vůle, který jej oživoval, začal zářiti z jeho tváře, takže posléze, jak zestárl, takový náčelník dostal výraz blahovůle a laskavosti, jaký někdy vidíme na tváři starých služebníků Božích, jejichž život byl dlouhou láskyplnou obětí sebe Tvůrci a svým krajanům. A byla-li tvář blahovolná a laskavá, neméně sladký a vznešený byl duch, jenž sídlil v tomto muži. Prostý, čestný, velkomyslný, něžný a přece zároveň při příležitosti veselý a žertovný. Takoví lidé u těch, kdo je jednou viděli, vzbudili všeobecnou úctu a obdiv. Nepodobali se konvenčnímu názoru o Indiánech ničím než barvou své kůže. Byli opravdovými přáteli, roztomilými společníky, moudrými rádci — lidmi, jejichž chování k svým krajanům bychom mohli napodobiti velmi prospěšně. Obyčejně Indiánům nepřisuzujeme ducha altruismu, avšak u těchto náčelníků starých časů se s ním shledáváme.

Takovým náčelníkem byl Bílé Lýtko, dlouholetý náčelník Černých Noh. Svým časem byl slavným bojovníkem a v bitvě, která se strhla r. 1867, když velký79)náčelník Mnoho Koňů byl zabit, Bílé Lýtko s jinými dvěma. vtrhl do obrovského davu nepřátel — Vran a Velkých Břich — kteří chtěli zabíti Vlčí Lýtko, tehdy už starce, a rozprášivše je jako kouř větrem, vyndali starce z mučidla a přinesli ho zdravého domů. Nedlouho po tom vzdal se válečného způsobu života navždy a od té doby se věnoval práci pro dobro svého lidu cestou míru. Žádná obět nebyla dosti velká pro něho, pomyslel-li, že tím může být pomoženo jeho kmeni, avšak byl tvrdý, neústupný, urážky ani vyhrůžky jím neotřásly — i když hrozilo vojsko a věznice. Když byl jist, že je v právu, nikdo jím nepohnul. Avšak, podány-li byly důvody, jež změnily jeho úsudek, nikdo nebyl ochotnější přiznati omyl.

Ačkoli skoro osmdesát let stár, náčelník nebyl shrben tíhou let, aniž byly jeho přirozené síly skleslé. Ještě byl vzpřímený a kráčel s pružností a křepkostí vzácnou v jeho letech. Nicméně cítil, že sil mu ubylo a často se vyhýbal rozhodnutí důležitých otázek z důvodu, že je starý a že není již dobré mysli.

Sotva dva týdny před svou smrtí stál před Nejvyšším Úřadem ve Washingtonu a nejvyšší úředník potřásl mu rukou a mluvil k němu a ostatním přítomným jeho lidem. Několik dní později, právě když se chystali opustiti Washington a odejíti do svého vzdáleného domova v preriích, starý náčelník nachladl, dostal zánět plic a právě o půlnoci 29. ledna klidně zemřel.

Byl mužem velkým šířkou svého úsudku a pohotovostí, s jakou poznal změny, kterým teď on i jeho lid musí hleděti vstříc a přizpůsobil se těmto změnám; avšak největším byl ve své oddanosti kmeni a způsobem, jak obětoval sebe jejich blahu. Lovec80)bisonů, bojovník, moudrý vládce a diplomat; kromě toho učitel, vychovatel, vykladatel a povzbuzovatel nových cest, byl povždy otcem svého lidu. Jako po mnoho let mu věrně sloužil, tak nyní na konci svého dlouhého vůdcování dal svůj život v úspěšném úsilí zachrániti je před velkou pohromou.

81)

Z POSLEDNÍCH STRÁNEK HISTORIE INDIÁNOVY

 82) Ilustrační obrázek83)

ZÁHUBA NANNI-CHADDU.

(27. prosince 1872.)
(Ze zprávy kapitána J. G. Bourkeho v jeho knize „On the Border with Crook“ 1892.)

Z téhož starého důvodu, jako vždycky před tím, Apačové arizonští bojovali s bělochy, avšak úspěšně.

Vláda posléze poslala proti nim čerstvé oddíly pod velením generála George Crooka, o kterém se vyslovil generál W. T. Sherman, že to byl největší válečník s Indiány a nejlepší jich správce, jakého kdy Spojené státy měly. Ale více než to, byl to muž uctívaný, obdivovaný a milovaný každým, kdo ho znal — přítel, nepřítel. Každý věděl, že rozhodnutí se přiblížilo, když Crook převzal velení.

V historiích toho druhu jako je tato, shledáváme, že velký generál se trápil dvěma vzájemně si odporujícími myšlenkami — předně: „moje povinnost vojáka vlasti“, a za druhé: „tito Indiáni jsou v právu“. Vlastními svými slovy řekl, že „Indián zachovává úctu k jeho právům jen potud, pokud cítí teror jeho pušky.“

S příznačnou chladnokrevností, energií a vytrvalostí začal tažení, když přišla zima, zatím co jeho předchůdci se uchýlili do pohodlných přístřeší.

Představiti si, že hory byly plny Apačů, kteří se spouštěli dolů v neočekávaných chvílích, šíříce oheň, krveprolití a hroznou zkázu — byla jedna věc a celkem jednoduchá, ale vyhledati je a zahnati bylo něco docela jiného.

Bílí vojáci pod Crookem byli by bývali úplně bezmocni, třeba jich byl mnohem větší počet, třeba měli nádhernou výzbroj, hojnost potravy a střeliva,84)nebýti té skutečnosti, že Apačové sami byli rozštěpeni a že bílí vojáci měli s sebou velkou družinu rudých odrodilců, kteří prováděli skauting, stopování a nesnadnější práci sledovámí a vyhledání nepřítele, jakož i ochránění bílých jejich spojenců před překvapením.

Pozdě v prosinci major Brown se třemi pluky z Pátého Jízdectva, asi čtyřiceti apačskými skauty, a kromě toho se stem lidí národu Pima poď jejich náčelníkem Esguinosguizuem čili Boconem, vyrazili proti kmeni náčelníka Chuntze, kmeni, jenž terorisoval ony osadníky, kteří se usídlili v domovině Apačů, údolí řek Gila a Salt River. Vedl je Nantahey, odrodilý Apač tohoto území, jenž vyrazil v plné výzbroji a rozhodl se zabíti nebo chytiti každého Apače, s nímž se potká.

Vedeni těmito renegáty, vojáci zticha vylezli hrozným kaňonem konečně na místo, odkud se dobře vidělo do velké mělké jeskyně. přirozené rozsedliny, v níž byla skryta dosti velká družina Apačských Indiánů, mužů, žen i dětí, sotva čtyřicet metrů daleko a docela netušících, že nepřítel jest tak blízko.

Muži zpívali a tančili náboženský obřad; ženy připravovaly oběd. Bílí vojáci měli dosti času, aby se rozestavili a každý si vybral svou oběť.

Kdyby Apačové nebyli bývali zaujati svým vlastním zpěvem, jistě by byli slyšeli tichý šepot: „Hotovo! Miř! Pal!“, ale bylo by bývalo příliš pozdě; smrt byla rozhodnuta a hodina jejich přišla.

Hrozný rachot, který odrážel se od vrchu k vrchu, od skály ke skále, byl hromadný výstřel Rosseho a jeho druhů, kteří poslali šest duší k poslední jejich správě a rozezvučeli umíráček ubohé družině.85)

Prvním postřehem Brownovým bylo, že viděl, že indiánský úkryt v jeskyni jest nepřístupen útoku, i nařídil svým tlumočníkům, aby všem sdělil požadavek bezpodmínečného podrobení. Jedinou odpovědí byl výkřik nenávisti a pohrdání, hrozeb, čeho jest nám očekávati, spílání odsouzení, že nikdo z nás neuzří světla druhého dne.

Byla to přestávka několikaminutová; každá strana měřila vlastní svou sílu a sílu svého protivníka. Bylo zřejmo, že každý pokus sestoupiti pomocí žebříků, by byl měl za následek ztrátu poloviny našich lidí; velká skalní stěna před jeskyní nebyla ani o píď méně než tři metry vysoká na svém nejnižším místě a hladká jako dlaň ruky; bylo by bývalo šílenstvím chtíti ji slézti, poněvadž ve chvíli, kdy útočníci by byli se dostali nahoru, kopí uvězněných by je byla svrhla opět dolů smrtelně zraněné. Tři nebo čtyři z našich hlídek byly umístěny na vyhlídnutých místech, aby dávaly pozor, kde by se objevili Apačové, kteří by se odvážili ven; stalo se tak v naději, že každý pokus takového šílenství by poskytl příležitost ostrostřelcům, aby ukázali své umění. Z hlavního tělesa polovička byla v reservě padesát metrů za čárou útočnou — možno-li ji tak zváti, kdyžtě celý podnik byl útokem — s karabinami nabitými a s hrstí patron na čistých skalách před sebou, každý muž na pozoru, aby zabránil uniknutí jediného bojovníka, kdyby některý byl tak šťastný a proplazil se nebo prodral první linií. Muži první linie měli rozkazy střeliti tak rychle, jak si koho vezmou na mušku, a zatím mířiti proti stěně propasti s nadějí, že koule se svezou dolů mezi Apačské muže, kteří se seskupili přímo za skalní stěnou.86)

Tento plán působil znamenitě a pokud jsme mohli souditi, naše rány padaly mezi Apače a tolik je podráždily, že už nehledali přístřeší, ale směle se dívali vstříc našemu ohni a vraceli jej energicky, při čemž zbraně mužům naplňovaly znova ženy, které sdílely jejich nebezpečí. Kvílení ženy indiánské a slabý výkřik děcka byly důkazem, že poslové smrti nevyhledávali jen muže. Brown nařídil, abychom zastavili střelbu a naposled vyzval Apače, aby se podrobili, nebo nechali odejíti svým ženám a dětem bez úhony. Se své strany Apačové přestali také se všemi projevy nepřátelství a některým z nás Američanů se zdálo, že musejí se odhodlati k ústupu a promlouvali jsme o té věci mezi sebou. Naši indiánští vůdci a tlumočníci vykřikli: „Pozor! Začínají Zpěv Smrti; vyrazí k útoku!“ Byl to vzrušující zpěv,[5] jejž těžko jest popsati, na půl kvílení, na půl odsouzení — bědování zoufalých a divý křik pomsty. Pak se střídalo naříkání a hádání se žen se šoupáním nohou a zase temné vytí divokých buldogů, čímž se projevovali muži v jeskyni, odráželo se od chladných, bezcitných stěn skal.

„Podívejte se! Tu přicházejí!“ Přes okraj, vedeni pudem, pohybujíce se jakoby byli všichni částí jednoho těla, vyskočilo a pádilo dvacet bojovníků — všech nádherných chlapíků; každý nesl na zádech toulec naplněný dlouhými, červenými šípy svého kmene; každý měl v rukou luk a ručnici, ručnici nabitou. Polovička jich zůstala státi na okraji, neboť87)tu měli možnost, za malými skalkami před sebou dívati se na naše lidi — a pokusili se udělati demonstraci, aby upoutali naši pozornost, kdežto ostatní se náhle spustili dolů, kolem našeho pravého boku a zamířili ven skalami, které tak znamenitě mohly chrániti jejich ústup. Jejich úmysly byly však uhodnuty a útěk jejich zaražen; naši lidé se vrhli k útoku jako zuřivci, každý jakoby usiloval o to, aby nepřítele vehnal do jeho těsného obydlí. Šest nebo sedm těchto bojovníků bylo zabito na místě sotva dvacet pět stop do čtverce a ostatní byli zatlačeni zpět do své rokle, více méně raněni.

Jeden z útočivších Indiánů vida, že je pozornost tolik obrácena na pravý náš bok, sklouzl dolů s okraje skály, nepozorován dostal se k místu mezi oběma našimi liniemi, vyskočil na velký balvan a tam začal svůj válečný pokřik, aby dodával odvahy těm, kteří ještě byli vzadu. Myslím, že si nevšiml druhé

88)naší linie a že si myslil, když je jednou za našimi zády, schován v uzlu skal, může nás zaměstnati, dobíraje si nás, jak se mu zlíbí. Jeho zpěv nebyl nepřátelský, byl to současně jeho zpěv slávy i smrti. Prorazil naší linii ohně, aby šel vstříc krutší ještě smrti. Dvacet karabin se lesklo v slunci právě líbajícím skalní útesy; čtyřicet očí dívalo se směrem hlavní. Apač se díval do očí svých nepřátel a v nejedněch viděl jemný pokyn přání zdaru; pokusil se něco říci; co to bylo, nikdy jsme nedovedli říci.

„No! No! Soldadoes“, v lámané španělštině, bylo jediné, co mohl ze sebe vyraziti, než ohlušující salva vysvobodila další duši z pozemského zajetí a krvácející tělo srazila k zemi, rozplácnuté jako mokrý mokasin. Byl opravdu krásný bojovník; štíhlý, úměrný, pěkných svalů a smělé, mužné tváře. „Zastřelen, mrtev,“ byl úsudek všech, kteří umlkli, dívajíce se naň, avšak to vyjadřovalo jen na půl stav věci. Nikdy jsem neviděl člověka tak rozstříleného na kusy jako byl tento; každá koule zdála se zasáhnouti a neméně než osm nebo deset jich zasadilo rány smrtelné.

Divoši v jeskyni, ač jim smrt zírala z tváří, nezdáli se ztráceti odvahy — nebo máme říci zoufalství? Opět začali zpívat své písně a zpívali řízně a směle, až Brown rozkázal, že bitva či obléhání musí býti ukončeno. Naše obě linie se nyní srazily v jednu a každému důstojníku a muži bylo řečeno, aby si připravil balík patron; pak, tak rychle jak mohla karabina být nacpána, mělo být vystřeleno do otvoru jámy, v naději, že způsobena bude největší spousta žhavými kulemi a pak že bude útočeno u vstupu na pravý náš bok, na zádi terasy, jež sloužila za východiště nepřátelům, když dělali svůj útok.89)

Bylo to věru jako zabíjení divokých zvířat v kleci; Apačové se odhodlali zemříti, nepřijde-li jim pomoc od některé jiné „rancherie“, která mohla býti na blízku.

Burns a někteří jiní vylezli na hřeben a nahýbali se, aby viděli, co to je za hrozný křik. Viděli střelbu, jdouce kolem a podle kouře mohli usouditi, že Apačové byli usazeni těsně u skalního okraje, aby se vyhnuli co možno výstřelům, které se sypaly se stropu jejich skalního hnízda.

Burnsovi to netrvalo ani pět vteřin, aby rozhodl, co se má dělat; dva ze svých mužů opásal šlemi jejich kamarádů a uložil jim, vykloniti se nad propastí, přičemž šlí bylo užito, aby je udržely; tito muži měli stříleti svými revolvery na nepřítele dolů a asi jedním vypálením ran vykonali dílo velmi účinné, leč irská krev byla silnější než jejich rozum a ve svém vzrušení začali házeti své revolvery na nepřítele. Tento způsob munice byl ovšem velmi drahý, avšak vnukl nový způsob zničení nepřítele. Brown nařídil svým lidem, aby navalili několik velkých balvanů, které byly nahoře na skále, a sházeli je dolů na nic netušícího nepřítele. Vřava byla děsná, zkáza srdcervoucí. Naše výstřely stále ještě byly vysílány do vnitřka jeskyně a ke stropu, a Apačové zdáli se býti přesvědčeni, že jedinou jejich spásou jest přikrčiti se k velké hromadě kamení v předu; avšak i o tento nejistý úkryt byli nyní oloupeni; vzduch byl naplněn odrážejícími se, padajícími úlomky kamení, rozrážejícími se na tisíce kusů, s jinými tisíci za nimi, tříštícími se pádem s výše několika set stop. Žádný lidský hlas nebylo slyšet v takovém víru rozkacenosti; množství prachu bylo tak husté, že žádné oko jím nemohlo proniknouti,90)ale s levé strany za námi zdálo se, že můžeme rozeznati ještě několik osob, střežících tento kraj nepřátelské linie — starý kouzelník, jenž ve slavném úboru své hodnosti, s péry na hlavě, vyzdobené košili na zádech a všemi posvátnými znaky, známými jen jeho lidu, pohrdaje smrtí, držel se na svém místě, stříleje chladnokrevně na všecko, co hnulo se na naší straně, co mohl spatřiti, pušku si dávaje nabíjeti a podávati svými pomocníky — ženami nebo hochy — bylo nemožno říci kým. neboť jen paže mohly býti postřehnuty v tom vzduchu. Major Brown dal znamení Burnsovi, aby zastavil házení balvanů dolů a současně bylo nařízeno našim mužům zastaviti palbu a připraviti se k útoku; zápal Apačů pohasl a jejich zpěv vzpoury umlkl. V rozkazu byl pocit, jako bychom se měli vřítiti vraty hřbitova a najíti tam příšerné divadlo. Ale také se mohlo při tom státi, že Apačové se ukryli do některých nejvnitřnějších roklí jeskyně, nám neznámých, a připravili se k útoku na ty, kdo by se odvážili překročiti val jejího prahu.

Právě v poledne jsme vykročili, kaprál Hanton z pluku 9. Pátého Jízdectva byl prvý člověk, jenž vystoupil na okraj. Doufám, že čtenáři moji budou uspokojení nejstřízlivějším vylíčením hrozného pohledu, jenž zaujal náš zrak. Byli tu muži a ženy mrtví nebo svíjející se v agonii smrti, s několika dětmi, zabitými našimi žhavými koulemi nebo bouří skal a kamení, jež dopadalo shora. Kdežto jedna, část komandovaných zabývala se vytažením těl z hromady kamení, druzí stáli na stráži s nabitými revolvery a karabinami, připraveni prohnati koulí mozek prvého raněného divocha, jenž by se pokusil zabíti jediného z našich lidí. Ale tato opatrnost byla úplně zbytečná. Všichni bojovníci byli mrtví nebo umírající.91)

Třicet pět, vzpomínám-li dobře, bylo jich ještě živých, ale v tom čísle byli zahrnuti všichni, kdož ještě dýchali; mmozí již umírali a skoro polovina zemřelo, než jsme opustili toto příšerné místo. Nikdo z bojovníků nebyl při vědomí, kromě jednoho starého muže, jenž tiše očekával poslední předvolání; dostal pět neb šest ran a byl zcela mrtev, když jsme vyskočili na prah jeskyně. Byli jsme všichni dojati, vidouce starého kouzelníka, jenž tak hrdě stál na nejkrajnějším levém křídle linie Apačů; našli jsme jeho ještě teplé tělo rozdrcené, takže se nepodobalo člověku, pod obrovskou massou kamení, která na jeden ráz zhasla světlo života také v ženě a chlapci, kteří zůstali po jeho boku. —

Sedmdesát šest těchto lidí bylo zabito. Osmmáct žen a šest dětí bylo odvedeno do vězení. Tak byla shlazena se světa řada hrdinů, jejichž vítězní nepřátelé připustili, že oběti jejich byly v právu.

92)

CHEYENNŮ POSLEDNÍ BOJ ČILI KONEC TLUPY TUPÉHO NOŽE.

(Podle Bronsonových „Vzpomínek hraničárových“.)

Po bojích Custerových[6] americká armáda s úspěchem zajímala Indiány, kteří nemohli nebo nechtěli uniknouti do Kanady, jediné spravedlivé země, jež byla blízko, a mezi těmito byli též Cheyennové Tupého Nože. Poddali se na slib, že s nimi bude slušně jednáno.

Ale jakmile byli v moci americké vlády (president R. B. Hayes), museli odtáhnouti šest set mil na jih do indiánského teritoria, kde byli zatlačeni v kraj tak nezdravý, že bylo zřejmě otázkou tří neb čtyř let, že všichni zemrou. Také trpěli hladem, poněvadž slibované dodávky nebyly dodávány. Skoro polovička onemocněla zimnicí a malarií, poněvadž léky jim byly odepřeny. Dvě stě pětatřicet bojovníků zmenšilo se na šedesátdevět. Vyhubení kmene bylo spečetěno. Prosili o pomoc; žádali jen, aby mohli jíti domů do své vlasti, ale jako obyčejně, nikdo si nevšímal jejich úpěnlivých proseb.

Nemohli žíti, kde byli. Americká vláda vždy nejraději je zabíjela, i rozhodli se, že bude nejlépe zemříti doma — voliti raději náhodu kulky než jistotu zimnice.

Dvacátého září 1878 Tupý Nůž, jejich hlavní náčelník, shromáždil tedy své koně, složil tábor, spálil poslední mosty a s bojovníky, ženami a dětmi, vyrazil domů, na vzdor vojákům zvrhlé vlády.93)

Za svítání byl objeven jeho odchod, čety byly svolány, telegrafní dráty zaměstnány, a pak začal hon a pronásledování, jehož historie uvede v úžas svět hrdinností prchajících a zarazí lidstvo ďábelskou surovostí amerických vojevůdců.

Dva tisíce vojáků bylo posláno proti této hrstce šedesátidevíti bojovníků, nemocných a sesláblých hladem a zatížených dvěma sty padesáti více méně nemocných žen a dětí.

Nevěřím, že by jediný americký voják se nebyl styděl za svou úlohu. Ale neměl práva vlastního úsudku. Byl pod rozkazem dohoniti a schytati nebo zabíti tuto tlupu hladovících Indiánů, jejichž hrozný zločin byl v tom, že milovali svou domovinu.

Máme kusé zprávy o tomto vášnivém boji. V noci i ve dne bojovníci jeli a bojovali. Některý den urazili sedmdesát mil a když jejich koně vysílením klesli, uloupili v okresích nové. Proti nim byli čtyři řady vojáků, zásobovaných železnicemi a zaopatřovaných státní pokladnou, a přec tato hladovící tlupa hrdinů je porazila ve dvou nebo třech řádných bitvách každý týden; porazila je, když si byli skoro rovni; vymkla si jim, když byli příliš silni, oklamala je, ač se vždycky starala o své ženy a rodiny, zanechané vzadu; a posléze, čtvrtého října, velký válečník vedl svůj lid přes Jižní Plošinu a do útočiště na Výšinách Niobrarských.

Tato bezvodá písková poušť popřála jim trochu oddechu od vojska, ale žádné vyhlídky na odpočinek nebo potraviny k jídlu. Musili ku předu, udržujíce se masem koní obětovaných podle potřeby.

Čerstvé řady vojsk byly postaveny v kraji severně od Výšin a osmého října vyzvědači armády podávali zprávu o stopách Indiánů u Teplé Řeky.94)

Třináctého října několik bojovníků vyloupilo skladiště a odvedlo stádo koní z místa míli vzdáleného od Fort Robinsonu. To jim dalo nové zásoby, ale nepřátelům také stopu a tři jízdecké čety byly najednou vyslány, aby obklíčily Havraní Hnízdo, tábor Cheyennů. Ale Indiáni se nedali překvapiti, druhý den ráno vysvítalo pouze, že klidně přešli všechny řady a byli nyní na cestě do Kanady.

Později se shledalo, že to byla větší část tlupy, ale byla pod Malým Vlkem a ne Tupým Nožem. Ten je bezpečně vyvedl všechny bez ztráty jediného muže daleko na sever, kde nalezl zbytky kmene.

Ten pochod není překonán v letopisech válek. Byl vykonán na dálku více než jednoho tisíce mil za méně než padesát dní sborem obtíženým ženami a dětmi, každý krok pronásledován četami armády Spoj. Států, jež mohla býti soustředěna proti nim; pochod, jenž se rozpadal a mizel jako písek přes pět velikých vojenských hradeb, položených mu přes cestu; první přes Kansas-skou Pacifickou Dráhu, za velení generála Popea; druhou podél Spojené Pacifické Dráhy v Nebrasce, za velení generála Crooka; třetí podél Niobrary, vedenou generálem Bradleyem; čtvrtou, Medvědí Hnízdo (Sedmý pluk jízdní), nataženou na východ od Černých Hor; pátou podél Yellowstonu za velení generála Gibbona. — — —

Ale Tupý Nůž a jeho družina, sestávající z těch, kdo byli slabší k cestování — asi sto padesát — byli ještě na Výšinách Niobrarských. Poslal naléhavou prosbu Červenému Mraku Siouxů o pomoc, ale smutná odpověď zněla, že jest beznadějno odporovati presidentově vůli. Deset dní později vojsko obklíčilo Cheyenny.95)

V cárech, skoro bez náboje, vyhladovělý a vysílený, se sotva jediným koněm, jenž by se mohl dáti do klusu, již neschopen ani bojovati ani utéci, trpě zimou a odstrašen odmítnutím Červeného Mraku, aby jej přijal a dal mu přístřeší, znamenitý slavný válečný náčelník i se svými lidmi byl nucen skloniti se před nevyhnutelností a před podmanitelem.

Později ten den Johnsonovi podařilo se obklíčiti poslední rozptýlenou družinu a odvedl ji na sever k Bílé Řece se svými vězni, sto čtyřicet devět Cheyennův a sto třicet jeden zajatých koňův.

Večer dvacátého čtvrtého tábořil Johnson u farmy Ludvíka Jenkse na Chadron Creeku, nedaleko nynějšího města Chadron, Neb.

Těžká sněhová bouře spustila se brzo odpoledne a na noc byla tak drsná a Indiáni tak sesláblí svým tábořením, že Johnson se cítil bezpečným a nechal jim volnost, aby si nalezli lepší úkryt v křoví podél hlubokého údolí Chadron Creeku.

Této mírnosti hnedle litoval.

Tupý Nůž a jeho tlupa se dva dny živili volně ze zásob jízdectva a nabyli tak dalece tělesné síly a odvahy, že když přišlo ráno dvacátého pátého, stráže byly pozdraveny slabým výstřelem z ručnicových jam v křoví vykopaných Tupým Nožem ve zmrzlé půdě během noci!

A zde v těchto jamách nezkrotitelný Tupý Nůž bojoval neohroženě ještě dva dny — bojoval a držel čety v obraně, až plukovník Chase přivezl strojní pušku od Fort Robinson a bombardoval je, až se mu konečně podrobili!

Tak skončila první episoda. znamenitého boje Tupého Nože za svobodu a vlast a přec, kdyby byl měl potravu, náboje a koně, byla naděje sto ku jedné, že96)byl jeho hrdinný cíl vykonán, a celá družina, jež opustila Reno, vyjímaje ty, kteří byli zabiti cestou, byla by unikla v bezpečí do svobody divočin Severozápadního Teritoria.

Když si den odpočinul, dal se Johnson pochodem do Fort Robinsonu a došel večer v těžké sněhové bouři; Cheyennové byli uvězněni v jednom z baráků a jejich ubohá výzbroj tam naházena s nimi, aniž se dál někdo ptal po jejich zbraních nebo nábojích. Později se shledalo, že tuto noc Indiáni tiše odtrhli část podlahy baráků a skryli své zbraně a náboje pod ni, takže když byla vykonána dva dny později nejdůkladnější prohlídka majetku a osob, seznáno, že jsou naprosto bez zbraní jakéhokoliv druhu.

Tupý Nůž a jeho lid byli zavřeni do dlouhého baráku na nejjižnějším cípu promenádní čtvrti (ve Fort Robinson). Žádné dvéře nebyly zamčeny nebo okna zandána. Malá stráž hlídala barákové vězení ve dne v noci.

Zatím Indiánská kancelář a armáda si lámala hlavu, jak zatočiti s těmito nenapravitelnými lidmi.

V prosinci byl konán velký sněm v barákovém vězení. Náčelníci Siouxů, Červený Mrak, Americký Kůň, Červený Pes a Žádné Maso překročili svou omezenou volnost a zúčastnili se. Vládu představovali kapitán, Wessels a Vroom a jejich podřízeni. Cheyennové byli shromáždění v uzavřeném kruhu, důstojníci a náčelníci návštěvníci v jejich středu, jinoši za nimi a dále vzadu ještě ženy a děti.

Černý Mrak byl hlavním Siouxským mluvčím. Řekl celkem toto:97)

„Naše srdce starají se o vás.

Mnoho naší vlastní krve jest mezi vašimi mrtvými. To rozhněvalo naše srdce.

Ale co můžeme dělati? Veliký Otec jest všemocný. Jeho lid plní celou zemi. Musíme dělati, co říká. Prosili jsme ho, aby vám dovolil, byste přišli žíti mezi námi. Myslím, že snad vás nechá přijíti. Co máme, o to se s vámi rozdělíme. Ale, pamatujte, co žádá, abyste činili.

Nemůžeme vám pomoci. Sněhy leží mocné na horách. Naše koně jsou slabé. Zvěře je poskrovnu. Nemůžete odporovati, my také ne. Poslechněte tedy svých starých přátel a vykonejte bez nářku, co Velký Otec vám říká.“

Starý válečný náčelník Cheyennů, Tupý Nůž, pak pokročil pomalu do středu kruhu, tvrdá, suchá postava.

Zpříma, přes svých šedesát zlých let, s tváří klassického římského profilu, s klidným pronikavým pohledem a vznešeným, rozkazujícím chováním velkého vůdce lidí, stál Tupý Nůž ve svých obnošených mokasinech a roztrhaném, nitkami prosvítajícím plášti, pravé zosobnění velikosti srdce a duše, jež nemůže býti pokořena chudobou a porážkou.

Nikdy, když jezdil v čele mnoha set svých divokých válečníků, oděn v purpur svého plemene — s nohavicemi ze zlatožluté jelenice, těžce perlami vykládanými, s pláštěm z modré látky, s válečnou čelenkou z orlích per, jichž řada sestupovala do zadu až k zemi, s náhrdelníkem z medvědích drápů, kořistí mnohého smrtelného boje — nikdy ve svém životě Tupý Nůž nevypadal více vojevůdcem, než zde ve svém zajetí a cárech.98)

Nejdříve oslovil Slouxy:

„Víme, že jste našimi přáteli, jejichž slovům můžeme věřiti. Děkujeme vám, že vyzýváte nás, abychom sdíleli s vámi vaši zemi. Doufáme, že Velký Otec nás nechá přijíti k vám. Vše, co žádáme, jest, abychom mohli žíti a to žíti v míru. Nevyhledávám válek s nikým. Jsem starý muž, bojovné mé dny jsou ty tam. Pokořili jsme se vůli Velikého Otce a šli daleko na jih, kam řekl, abychom šli. Tam shledali jsme, že Cheyenn nemůže žíti. Nemoci přišly na nás, jež přinesly smrt do každé chýše. Pak byly smluvní sliby porušeny a naše dávky zkráceny. Kdo nesešel nemocí, byl zničen hladem. Zůstati tam, znamenalo, že všichni bychom byli zemřeli. Mysleli jsme, že je lépe zemříti v boji za dobytí starých našich domovů, než zahynouti nemocemi. I dali jsme se na pochod. Ostatek znáte.“

Pak obrátiv se ke kapitánu Wesselsovi a jeho důstojníkům:

„Řekněte Velkému Otci, že Tupý Nůž a jeho lid žádají pouze, aby mohli své dny dožíti zde na severu, kde se zrodili. Řekněte mu, že nevyhledáváme válek. Nemůžeme žíti na jihu; tam není zvěře. Zde, když naše dávky budou malé, můžeme loviti. Řekněte mu, nechá-li nás zde bydleti, že lid Tupého Nože nikomu neublíží. Řekněte mu, pokusí-li se poslati nás nazpět, že se podřezáme navzájem svými vlastními noži. Domluvil jsem.“

Kapitán Wessels odpověděl krátce — ujištěním, že slova Tupého Nože dojdou Velkého Otce.

Cheyennové seděli zticha na sněmu, všichni kromě jednoho, ubohého mladého hocha jménem Bůvolí Hrb, syna starého Tupého Nože. S tenkým pruhem staré plachtoviny, jež mu sloužila za jediný šat, těsně99)otočený kol jeho štíhlé postavy, s bronzovou tváří rozpálenou pocity křivdy, hněvu a nenávisti, Bůvolí Hrb přecházel od jednoho konce barákové síně ke druhému, vrhaje hrdý pohled na bílé muže, pravé vtělení divoké zloby. Od počátku až do konce sněmování každým okamžikem čekal jsem, že uvidím jej skočiti na některého člena súčastněných a roztrhati jej jeho rukama.

Ovšem sněm nic nepořídil. Válečný a Vnitřní Úřad se shodly, že by bylo neopatrno, dovoliti těmto nepoddajným lidem vmísiti se mezi vždycky neklidné řady Siouxů. Proto bylo rozhodnuto hnáti je zpět jižně do Fort Reno, odkud přišli.

Leden začal velmi drsným počasím. Šest nebo sedm palců sněhu krylo zemi. Rtuť denně klesala hluboko pod nulu. I čety v místní posádce v Canby trpěly všelijak zimou — některým umrzly nohy a ruce. To bylo nanejvýš nemožné počasí pro pochody.

Nicméně 5. ledna kapitán Wessels přijal rozkazy od Válečného Úřadu, aby ihned vypravil tlupu Tupého Nože, jak nejrychleji a nejtišeji možno, a pod vedením vlastní stráže dal se na pochod do Fort Reno, šest set mil odtud na jih! To bylo rozhodnutí Indiánské kanceláře a Válečné Sekretářství bylo žádáno, aby rozhodnutí to ihned vyžadovalo. Odtud rozkaz, jenž došel kapitána Wesselse.

Kapitán Wessels poslal stráž do baráku a dal přivésti Tupého Nože, Starého Havrana a Divokého Kance k sobě do hlavní úřadovny. Po příchodu Indiánů konal se sněm. Kapitán Wessels jim radil, aby dle rozkazu Úřadu vrátili se do Indiánského Territoria.

Tupý Nůž vstal, aby odpověděl. Celá jeho postava třásla se pomstou; jeho bronzové tváře vyrazily hlubokou100)červení; oheň potlačených vášní šlehal jeho očima, až se jiskřily divokostí rozzuřeného byka stavícího se k obraně. Nicméně, mluvil pomalu a skoro tiše. Neměl mnoho co říci. Vůbec nevyhrožoval a nedělal posuňků.

Řekl, že vyslechl, co Velký Otec nařídil. Bylo nejdražším přáním jeho a jeho lidu dělati to, co si přál Velký Otec, poněvadž vědí, že jsou bezmocní v jeho rukou. Ale nyní Velký Otec jim říká, aby dělali, co nemohou udělati — vydati se na pochod do Indiánského Territoria za takového počasí. Většina jistě by zahynula na cestě a ti, kteří by došli do reservací, by se stali brzo obětmi horečky, jež vždycky přivedla smrt do všech jejich chýší. jestliže tedy Velký Otec si přeje, aby zemřeli — nuže dobrá, jenom že oni chtějí zemříti tam, kde teď jsou a třeba vlastníma rukama. Nevrátí se na jih a neopustí svá baráková vězení.

Kapitán Wessels věděl, že nářek Tupého Nože byl dobře odůvodněný. Avšak vázán přísnými pravidly služby, neměl naprosto žádneho názoru o ničem. Proto se obrátil přímo k tlumočníkovi, aby Tupému Noži vysvětlil, že rozkazy poroučejí a musí býti poslouchány a aby jej ujistil, že jízdní průvod učiní vše, co bude v jejich moci, aby ochránil Indiány od všech drsnosti cesty, pokud nebudou nevyhnutelny.

Tupý Nůž ovšem zůstal pevný a jeho druzi, když byli vyzváni, zabručeli pouze krátký souhlas s míněním Tupého Nože.

„Tedy tlumočníku,“ řekl Wessels, „řekni jim, že potrava a topivo jim bude úplně zastaveno, dokud se neusnesou v tichu opustiti svůj barák, odhodláni vydati se na jih, jak nařízeno.“101)

Tři náčelníci tiše vyslechli tuto větu a odešli pak bez otálení zpět do svého vězení v baráku řadou vojáků.

Nehledě k jeho nelidskosti, byl Wesselsův rozkaz špatnou politikou. Hlad dohání nejtupěji k násilí. Pak na doplněnou bídného stavu Indiánů, byli všichni skoro nazí. Žádné šaty jim nebyly přiděleny od jejich zajetí, a byli oděni pouze cáry přikrývek a kusy stanového plátna. Dodávky oděvů byly poslány na Indiánskou kancelář, avšak nikdo nic nedostal.

Tak polonahý, bez potravy a ohně, hladověl tento ubohý lid a třásl se zimou pět dní a nocí, ale bez jediné myšlenky podrobení se!

Kapitán Wessels poslal tlumočníka, aby navrhl, že děti budou poslány pryč a nasyceny, ale oni odepřeli, řekli, že raději zemrou pohromadě, Pět dní a nocí barák ozýval se řevem, hroznými Zpěvy Smrti. Bylo jasno, že se odhodlali zemříti. Seslábli úplně, poněvadž krutá zima a hlad je trýznila, úplně, jen ne na duchu.

Ráno. devátého ledna, pátý den jejich nuceného postu, kapitán Wessels opět sezval Tupého Nože, Starého Havrana a Divokého Kance na radu.

Jenom poslední dva přišli.

Tušíce násilí, Indiáni nedopustili, aby starý jejich náčelník opustil barák.

Když byli otázáni, zda se podrobí, Divoký Kanec odpověděl, že raději zemrou.

Oba náčelníky pak bylo rozkázáno chytiti a dáti do želez. V zápasu Divoký Kanec vážně poranil prostého vojáka Fergusona z čety A a zařval válečným křikem, aby svolal svůj lid.

Ihned vypukl v indiánských barácích hlasitý nářek.102)

Uvědomili si, že konec je blízký.

Válečné zpěvy bojovníku hřměly mocně nad pronikavými zpěvy žen o smrti.

Okna a dveře byly těsně zabarikádovány.

Podlaha baráků byla vytržena a jámy s puškami pod ní vyhrabány.

Z kamen a podlahy vylámány vhodné kusy, aby sloužily za válečné kyje.

Dvacet starých pušek a pistolí, jež byly kradmo dopraveny do baráků zavěšeny na těle žen pod jejich pokrývkami, když byli chyceni, byly nyní vyzvednuty z jejich skrýší a nabity.

Očekávali v témž okamžiku útok, ale nepřišel.

A celý den posádka byla držena ve zbrani, připravena, že Indiáni vyjdou.

Posléze přišla noc a přes hroznou výstrahu dne nebyla učiněna žádná opatření. Stráž o počtu jen sedmnácti byla ve zbrani a z nich pouze několik bylo rozestaveno kolem tohoto baráku, naplněného zoufalými divochy.

Nicméně kapitán Wessels byl si tak jist zoufalým výpadem tuto noc, že plukovník Baxter a několik jiných důstojníků úplně oblečených a vyzbrojených sedělo ve svých odděleních, čekajíce na poplach.

Čepobití zaznělo v devět hodin, v barácích bylo ihned zhasnuto a vojáci odešli na odpočinek.

Jenom několik světel hořelo v důstojnickém oddělení ve skladišti.

Noc byla tichá a strašlivě studená, země přikrytá sněhem.

Přiblížila se desátá a právě když od stráže ke stráži se ohlašovalo, že „vše jest v pořádku“, střelil jeden mladík oknem a zabil jednu stráž, vyskočil oknem a sebral její pušku a pas a skočil zpět do baráku.103)Pak dva nebo tři hoši vyběhli západními dveřmi, kdež tiše zabili kaprála Pulwera a prostého vojáka Holtze, oba z čety A a prostého vojáka Tommeny z čety E.

Dveřmi a okny nyní vyřítila se z baráku horda zoufalých zajatců, běsnících pro bezpráví a zdivočelých hladem. Nicméně jednali dle methody a poslušně a s hrdinností hodnou nejušlechtilejších lidí kteréhokoliv plemene.

Mladíci ozbrojeni puškami byli první venku z baráku. Tito utvořili linii před baráky a zahájili palbu na strážní dům a vojáky, kteří se sbírali v proudech ze sousedních budov. Tak drželi posádku v šachu, dokud ženy, děti, starci a nemocní utíkali.

Ač docela překvapeni, vojáci přece vykonali strašně účinné dílo. Kapitán Wessels je měl hned venku a nemálo jich se pustilo do boje a pronásledování, oblečeno jenom spodním prádlem, bez klobouku a bez bot.

Uprchlíci se dali k pile na Bílé Řece, jenom několik set metrů vzdálené oď baráků, překročili Bílou Řeku a stanuli jihozápadně od mé farmy, kde patrně doufali, že vsednou na celé moje stádo koní, poněvadž ssebou nesli všechny své uzdy, sedla a postroje až sem. Zde, beznadějně stísněni vojskem, neboť zadní jejich stráže se utkávaly s předními křídly pronásledovatelů, zahodili Indiáni své koňské postroje, obrátili se a přešli Bílou Řeku a zamířili do vysokého, rokelnatého předělu mezi Vojenskou Říčkou a Bílou Řekou.

Věděli, že jejich jediné štěstí bude, dojdou-li rychle hor nepřístupných jízdě.

Žádná historie nevykazuje více činů hrdinné, marné naděje než tento výstup Cheyennů.104)

Kdyby byli mladí šli sami, byli by jistě mnozí unikli, ale rozhodli se zemříti společně a chrániti svých žen a dětí do posledka.

A tak více než polovina jejich bojovníků padlo v prvé půl míli jejich zápasu za úprku. A když tito bojovníci padli, chopili se jejich zbraní ženy a chlapci, kteří s nimi zacházeli, jak dovedli!

V temnu noci nemohli vojáci rozeznati ženu od muže. Plukovník Cummings padl do jámy u pily skoro na hlavu dvou Indiánů. Ti se do něho pustili noži, ale podařilo se mu oba zabíti pistolí — jenom že shledal, že obě byly ženy!

Zápas byl často tváří v tvář a mnozí mrtví byli prachem spáleni. Na dlouhou vzdálenost byla cesta hustě poseta těly. Jeden praporčík a několik mužů pronásledovali dva osamělé uprchlíky, o kterých bylo dokázáno, že to byl muž a žena. Náhle se oba utíkající obrátili a učinili útok na své pronásledovatele, muž ozbrojen pistolí a žena kusem ze železných kamen! Byli zastřeleni.

Tento boj v běhu rozšířil se asi na míli cesty, až vojsko, mnozí z nich zle namrzlí, pospíchalo zpět do kasáren, aby se jak potřeba obléklo a vsedlo na koně.

(E. J. Bronson, jenž toto vypravuje, byl tuto noc ve své farmě pět minut odtud, ale hluk střelby v deset hodin ho přiměl vsednouti na koně a spěchati k Fortu se svým přítelem.)

Nyní, blížíce se úzkému pruhu lesa, jenž vroubil řeku, mohli jsme viděti před sebou širokou, tmavou čáru, jež rozdělovala sníh: byla to stopa pronásledovaných a pronásledovatelů — čára boje. Když jsme k ní přišli, zastavili jsme.

Tam u našich nohou, černí, nehybní a hrozní v měsíčním světle leželi mrtví a ranění, tak hustě105)dlouhou cestou, že bylo možno skočiti od jednoho těla k druhému; tam leželi chmurní a ztrnulí, vojáci a Indiáni, tito vychrtlí a hubení jako vlci po vyhladovění, úctyhodní svými ranami; bolestno bylo na ně pohleděti v jejich ranách, hrozně žalující to byl obrázek, tito rozedraní, jen na polo oblečení nazí v této hořké noci.

Hodlali jsme přejeti tyto stopy, když v jednom padlém mladíku jsem poznal Bůvolí Hrb, syna Tupého Nože. Ležel na zádech, paže maje roztaženy a tvář odvrácenu. V pravé ruce držel malý nůž, nůž, jenž léta a léta byv používán, z řeznického nože účelných rozměrů byl opotřebován tak, že čepel nebyla více než čtvrtinu palce široká u krčku, takže nůž klesl k domácímu používání ženami na šídlo, když šily mokasiny, a přece to byl jediný nástroj, jímž se mohl honositi tento znamenitý bojovník ve svém boji za svobodu.

Jak jsem seděl na svém koni, dívaje se dolů na Bůvolí Hrb, maje za to, že je mrtev, vynořil se mi v mysli obrázek sněmu, za něhož pobíhal od jednoho konce baráku ke druhému, hoře hněvem a nenávistí, jež znova a znova vybuchovala, — když náhle vstal do sedací polohy a mířil hrdým rozmachem na mou nohu svým nožem. Instinktivně, jak vstal, pobídl jsem koně, že ustoupil mimo jeho dosah, a vytrhl jsem svou pistol, ale než jsem ji mohl použíti, padl zpět a zůstal tiše ležeti — mrtev.

Tak zemřel Bůvolí Hrb, zdatný bojovník, jenž se mohl míti za šťastného, že prodělal mučednickou historii svého srdnatého starého otce.106)

Ihned, když zaslechl výstřel, vyslal Vroom z tábora Canby dvě čety různými směry přes údolí, aby zarazil útěk na východ a pospíchal do Robinsona samotného v čele třetí čety.

Jsa stále na koni, byl Vroom prvý, který mohl přepadnouti Cheyenny, jejichž znalost zeměpisu této krajiny ukázala se býti obdivuhodnou. Vybrali si, — aby mohli uniknouti — příkrý svah dvě míle na západ, jehož vrchol byl od místa, kde naň vystoupili, na šest mil jezdci úplně nepřístupný.

Skoro denně po měsíce jsem jezdil podle tohoto srázu a byl bych přísahal, že žádná horská koza by nikdy nevystoupila na jeho temeno; ale v jednom úhlu útesu — docela skrytém — byl svah, přístupný pěšinou člověku, a tento svah Indiáni znali a vyhledali. Právě pod něj zahnal Vroom zadní stráž a krátká, zoufalá potyčka byla bojována. Indiáni úspěšně drželi vojsko v šachu tak dlouho, až všichni, kromě těch, kteří zahynuli v ohni Vroomovy palby, byli schopni dosíci vrcholu.

Zde na tomto svahu, bojujíc v předních řadách zadní stráže, byla zabita „princezna“, nejmladší dcera Tupého Nože.

Poněvadž další pronásledování, dokud nebylo denní světlo, bylo nemožno, vojsko odebralo se zpět do kasáren.

Za dne naplnila se nemocnice raněnými Indiány a třicet znetvořených mrtvých — mužů, žen a dětí — leželo v řadě podle cesty blíže pily a byli tam. pak pohřbeni ve společně jámě.

Desátého za svítání přivedl kapitán Wessels čtyři jízdecké čety a po mnoha hodinách stopování shledal, že Indiáni šli deset mil po hřbetě vysokého předělu mezi Bílou Řekou a Vojenskou Říčkou, putujíce107)přímo na západ a pak sestoupili do úzkého údolí Vojenské Říčky, podle níž vedla stopa, již bylo možno snadno sledovati sněhem jako vytisknutou.

Podle této stopy vedl kapitán Vroom vojsko, sám jsa v čele své čety. Za ním jel plukovník Jiří A. Godd, tehdy mladík nedávno ve službách Západu, později slavný jízdní kapitán armády. Hned za Goddem jel jsem já.

Před vojem na sto metrů napřed jel Ženské Šaty, vyzvědač Siouxský.

Po sedmnáct mil od stanoviště stopa ukazovala, že uprchlíci se nezastavili. Podivuhodný pochod hrstky mužů, žen a dětí, z nichž mnozí byli zraněni a všichni na polovic nazí a vyhladovělí, pět dní, v noci, v níž tolik zkusili!

Nyní se stopa točila kolem úpatí vysokého, příkrého vrchu, jehož hřeben byl pokryt poraženými kmeny, tak příkrého, že řady vojáků byly přesunuty v jednoduchý řetěz, aby jej přešly. Odtud bylo možno viděti stopu, jak se vine sněhem přes jiný vrch, půl míle vzhůru.

Taková skrývačka byla nejméně očekávána. Ale Indiáni, když přešli hřeben druhého vrchu, udělali dlouhou zatáčku na sever, došli k poraženým kmenům na prvém vrchu a tu se zabarikádovali.

Tak se stalo, že ve chvíli, kdy přední Vroomovi vojáci přišli přímo k jejich zákopům, Cheyennové zahájili palbu na krátký dostřel, vyprázdnili dvě nebo tři sedla a přirozeně dosti řádně polekali vedoucí četu, zahnavše ji do křoví vpředu a vzadu vrchu, poněvadž nebylo místa, kde státi a bojovati.

108)

Nic nezbylo, než utéci do křoví a byl to namáhavý útěk. neboť každý měl na sobě bůvolí kůži a musel se prodrati sněhem, až padl bez dechu k odpočinku za výhodnými, ale nespolehlivými křovisky.

Zatím další vojáci dostihli kmenů, seskočili s koně, zaujali místa za stromy a spustili do Indiánů tak těžkou palbu, že Bodd mohl projeti a uniknouti mezi kmeny bez pohromy.

Indiánský úkryt na vršku byl náhle obklíčen a celý den držen v zničující palbě, ježto jejich postavení nebylo vhodno pro útok.

Poněvadž vojáci nepřinesli ssebou žádných zásob, dal kapitán Wessells, když nadešla noc, zříditi pro oklamání kolem indiánského ležení ohně a dal rozkaz k zpátečnímu pochodu do kasáren.

Řeklo se mi, že plukovník Baxter se usadil s četou deseti mužů na hřebenu svahu, míli na východ od farmy Mrtvého Muže.

Zaměřiv k rozsedlině svahu, tři nebo čtyři sta stop vysokého, týčícího se v údolí dobrou míli od mého hospodářství, viděl jsem čety spěchající do kasáren pro posílení, i plížil jsem se dále k svahu a mohl jsem najednou pozorovati řadu jezdců s koně seskočivších a řadících se podle hřebenu horského.

Jak jsem přijel k úpatí svahu, začala. shora. bouřlivá palba.

Ujížděje na svém koni tak daleko do hor, jak jejich rozsedlinový ráz dovoloval, začal jsem pak pěšky slézati hřeben, ale shledav, že je na tomto místě nepřístupný, obešel jsem svah na východ, abych našel vhodnější místo vzestupu, když náhle byl jsem zaražen,109)slyše hrozné svištění kulí z pušek přímo nad svou hlavou z bojujících řad na hřebenu — zaražen opravdu, poněvadž jsem měl za to, že Indiáni jsou na hřebenu svahu dále na jih.

Skočiv za strom a dívaje se dolů, viděl jsem jemné obláčky kouře, stoupajícího z malé mýtiny, sto yardů pode mnou a u zvedajícího se kouře schouleného Indiána.

Boj a smrt tohoto bojovníka byl důkazem skvělého ducha, který ovládal tlupu od počátku tábora v San Remo.

Uprostřed odpoledne, sleduje stopu na jih od kasáren, objevil plukovník Baxter tento táborový oheň a docela přirozeně usuzuje, že nikdo jiný než smělá tlupa Indiánů by se neodvážil rozdělati oheň tak blízko posádky, poslal ihned posla k posádce, aby oznámil svůj objev.

Pak rozkázal svému oddílu slézti s koní a blížiti se táborovému ohni v útočném sestavení, až bylo jasno, že oheň je opuštěn. Stopa jediného Indiána vedla do mýtiny a otisky ve sněhu ukazovaly, že seděl podle všeho celé hodiny vedle ohně. Ale dále žádná stopa tohoto přechodního držitele mýtiny nemohla býti nalezena, žádná stopa, jež by ukazovala cestu odchodu. V jednom směru podle ostrého hřbetu, vedoucího na „Sviňský hřbet“, byl sníh svát, půda odkryta a toto místo zdálo se býti přirozenou čarou jeho útěku před Baxterovou četou.

Všichni měli za to, že bude třeba důkladně prohlédnouti okolí ohně, i nechal plukovník Baxter kaprála Everetta a jednoho muže u ohně a vskočiv opět na koně, vedl řady svých mužů vzhůru po svahu s nadějí, že přijdou na stopu Cheyennů, kde tito opět vkročili do sněhu.110)

Baxter jel asi deset minut, když byl zaražen dvěma výstřely z pušek za zády, z blízkosti ohně! Ohlédnuv se, uzřel dva muže, ležící na sněhu. Později seznal, že Everett a jeho druh, když se šli ohřáti a přiblížili se na třicet yardů od ohně na ploché mýtině, o které by byli přísahali všichni, že ji prohlédli, najednou objevili Indiána, jenž ležel na kraji a zabalen v starou, špinavou látku, měl docela barvu šedé hlíny, jež zajisté ho skryla při prvé prohlídce. V okamžiku, kdy Indián si byl jist, že je prozrazen, odhodil svou pokrývku a vystřelil dvakráte karabinou, střeliv kaprála Everetta do žaludku a zabiv jej skoro okamžitě a vážně zraniv jeho druha.

Tak poučen, že lidskost tu není na místě a že musí býti sveden boj na smrt i všimnuv si, že „papa“ Lawson se blíží od pevnosti v čele svých lidí, Baxter postavil svoje lidi nahoru podle hřebene, odkud mohli lépe ovládati postavení Cheyennů, a zahájil do nich ostrou palbu — a právě v té chvíli jsem přišel. Přímo po té, co jsem spatřil Indiána, „papa“ Lawson stáhl své mužstvo na úpatí vrchu, dal odvésti koně a kázal vytrhnouti nahoru pěšky — vrhaje jich takto šedesát na jednoho.

Starý Cheyenne udržoval svoji rychlou palbu tak dlouho, pokud mohl. Najednou však viděl jsem jej vystřeliti karabinou třikrát levou rukou, kdežto pravá ruka visela bezvládně podle těla.

Náhle viděl jsem jej klesnouti na půdu mýtiny, bezmocně jako prázdný pytel.

Když jsme přišli k němu, usoudili jsme, že rána, jež jej zabila, prošla temenem jeho hlavy, kdežto dříve byl již čtyřikráte zasažen — jednou do pravého ramene, jednou do levé tváře, jednou na pravé straně a čtvrtá kulka úplně roztříštila jeho pravou pěst.111)

Zdálo se, že podnikl zoufalý pokus, zmocniti se mých koní, které obyčejně jsem posílal nejbližším kaňonem k západu, poněvadž nesl ještě lasso a uzdu; ale jeho nechráněná potrava tak děsně zmrzla přes noc, že byl úplně neschopen dále cestovati a uvědomiv si, že je úplně bez pomoci, v zoufalství rozdělal oheň, aby se mu dostalo mizerného pohodlí aspoň pro těch pár minut nebo hodin, jež mu zbyly!

Podivná událost pak následovala.

S Lawsonovým mužstvem přišla polní nemocnice, do níž uloženo tělo Everettovo a raněného jeho druha, kdežto tělo mrtvého Cheyenna bylo hozeno do kufru v zádi vozu. Po příchodu do posádkových kasáren plukovník Baxter objevil, že tělo Indiánovo se ztratilo z kufru na krátké čtvrtmílové jízdě do Robinsonu, a poslal zpět šikovatele s pomocným sborem, aby je nalezli. Ale nejdůkladnější hledání podle stopy nemělo výsledku, nenašli nejmenší známky o těle, a co se s ním stalo toho dne, zůstává tajemstvím.

V noci, desátého, dvaapadesát Indiánů bylo pochytáno, přibližně polovička z nich více méně raněných, a třicetsedm bylo zjištěno, že bylo zabito, takže celkem šedesát jich nebylo zjištěno.

Teprve jedenáctého ráno nalezl oddíl kapitána Wesselse uprchlíky, kteří dosud jsouce bez potravy, v sedmý den svého postu nebyli již schopni dále jíti a zaujali pevnou posici ve vysokém lese u Vojenské Říčky na úpatí vrchu, na němž se usadili den před tím, lépe chráněni nyní před ostrým větrem.

Opět byla na denním pořádku střelba na daleký dostřel, poněvadž útok byl by zbytečnou smělostí.

Za ten den Indiáni docílili toho úspěchu, že zabili koně na holé straně vrchu, tři nebo čtyři sta yardů od svého stanoviště. Jezdec stěží vyvázl životem.112)

Místo, kde kůň padl, bylo tak otevřené, že zdechlinu nechali, kde padla. Když kapitán Wessels dal večer rozkaz zpátečního pochodu do kasáren, zdechlina poskytla první potravu těmto ubožákům po sedmi dnech!

Že jejich srdce bylo silné jako dříve a že jedinou jejich potřebou byla fysická síla, ukázaly nejbližší dny.

Dvanáctého leželi, jedli a odpočívali, a když třináctého Wesselsovo vojsko se vrátilo, aby útočilo, Indiáni byli nalezeni šest mil dále na západ, dobře zabarikádováni na hřebenech Kloboukové Řeky, a náhodou zase se srazily hlídky, při čemž dva vojáci byli raněni.

Ten den byla uvedena v činnost dvanáctiliberka, napoleonská puška, a čtyřicet salv granátů bylo hozeno do indiánských posic, aniž je rozptýlilo.

Tentýž den kapitán Wessels a plukovník Crawford a Hardie vylezli k zákopům s tlumočníkem a zvali Cheyenny, aby přivedli své ženy a děti, slibujíce jim ochrany a přístřeší. Laciná krádež! byla jediná odpověď.

Uváživ, že Indiáni nyní dospěli do dobytčího kraje, kde by mohli zabíjeti kořist a sami se vydržovati, kapitán Wessels dal dopraviti povozy, plachty a zásoby, aby mohl obklíčiti indiánské posice v noci, a kdyby se posunuli dále, tábořiti na jejich stopě.

Ještě tu noc byli obklíčeni, ale za svítání čtrnáctého plukovník Crawford objevil, že zarputilý nepřítel opět se prodral řídkými liniemi a zaměřil jihozápadně podle vysokých svahů, jež lemují jižní cíp zátočiny Kloboukové Řeky.

Šest dní převládala na obou stranách stejná taktika; Indiáni byli denně pronásledováni potyčkami za113)útěku, nebo přinucení k pevnému úkrytu, prakticky nedopouštějícímu přímého útoku, ze kterého, obklíčeni, proklouznouti mohli jen jako pravé stíny v noci — a ovšem více nebo méně bylo jich. zabito v těchto denních zápasech.

Dvacátého byli vojáci kapitána Wesselse rozmnoženi plukovníkem Doddem a velkou tlupou Siouxských skautů.

V pátek, dvacáteho prvého (v lednu 1879) viděl jsem konec.

Na špici hřebenu Kloboukové Řeky, blízko pramenů Vojenské Čepcové Řeky, čtyřicetčtyři míle na jihozápad od Fort Robinsonu, leželi Cheyennové v posledních svých zápasech, zemdlení putováním a bojem, nemajíce troška střeliva, jež by jim bylo zbylo.

Byli na mýtině asi padesát stop dlouhé, dvanáct stop široké a pět stop hluboké, na konci hřebenu horského.

Zákopy byly založeny pod nimi na svahu, aby zabráněno bylo útěku v tom směru a kapitán Wessels postoupil na mýtinu se svými muži, sestavenými v otevřenou rozptýlenou řadu.

Na výzvu tlumočníka k obleženým bylo odpověděno několika výstřely z mýtiny.

Scházejíce se na mýtinu při tomto útoku, vojáci najednou postoupili v tak sevřeném tělese, že by je nic nebylo zachránilo před hrozným povražděním, kdyby nebyly bývaly zásoby Cheyennů vyčerpány.

Útočivše na konec plošiny, vyprázdnili vojáci své karabiny, skočili zpět, aby je znova nabili, a pak přišli opět, zatím co třeskot výstřelů přehlušovaly bouřlivé Zpěvy Smrti zoufalé tlupy.

Poslední tři bojovníci, kteří zůstali na živu — a Bůh ví, ti zaslouží jména bojovníků, jestli vůbec114)jaký člověk si ho zaslouží — vyskočili ze svých opevnění a ozbrojení jeden prázdnou pistolí a dva noži, zběsile útočili na vojsko!

Tři muži útočili na tři sta!

Padli rozstřílení na kusy jako lidé, kteří se dostali do křížové palby.

A tak bylo po boji.

Malá mýtina byla jatkami, když vojsko odcházelo, dvacetdva mrtví a devět živých a z živých všichni kromě dvou (žen) těžce raněni!

To bylo vše, co zůstalo ze šedesáti nespočetných po boji u Fort Robinsonu mimo pět nebo šest mužů, mezi nimi náčelníka Tupého Nože, jenž byl odříznut od hlavní tlupy v boji prvé noci a utekl k Siouxům.

A mezi Ogallala Siouxy potom žil, dokud nezemřel, Tupý Nůž, mrzutý a mlčenlivý jako sfinga nebo němý člověk; přemýšleje o křivdách na něm spáchaných; proklínaje osud, že nedopřál mu výsady zemříti bojuje s vlastním lidem; sedě sám po hodiny na hřebenu Raněného Kolena, týčícího se vedle jeho teepee a zíraje toužebně přes širé pláně Špatné Země k čisté modré čáře na severozápadním obzoru, jež značila starý jeho horský domov v Černém Lese.

115)

POSELSTVÍ INDIÁNOVO

 116) 117)

POSELSTVÍ INDIÁNOVO.

Poselství Indiána[7] pro nás jest šesteré:

1. Byl velkým prorokem života v přírodě. Byl silný, dokud žil na slunci; a když, donucen, uchýlil se do domů, byl jako Samson, jemuž ostříhali vlasy. Tělesnou dokonalostí svého těla. dokazoval pravdu svého způsobu života. Byl živým protestem. proti životu v domech. On, více než kdo jiný, nám může dnes ukázati, jak nalézti radost a uniknouti nebezpečí, životem na volném vzduchu.

2. Byl mistrem woodcraftu — lesní moudrosti, nejstarší všech věd; vědy, která více než všechny jiné, vychovává k mužství. Síla, svěžest, obratnost, odvaha, znalost lesa a jeho tvorstva, moudrost hvězd, moudrost vody, zákon rostlin, a vše to, co zdravého člověka činí způsobilým, aby mistrně ovládal široké okolí modrého vzduchu, jest částí „lesní moudrosti“. A v tom všem nad všechny lidi Indián může být našim vůdcem.

3. Učil se svaté povinnosti úcty zkrášlení a zdokonalení těla.

4. Pečoval o krásu ve všem. Učí nás, že přebývá-li duch krásy v nás, můžeme zkrášliti vše, v každém zaměstnání a každým krokem svého života. Každá zbraň, nástroj, nářadí, oděv i dům; ano každý pohyb — učil nás, jak učiniti krásným Jeho písně, povídky, tance, obřady, jeho řád dvornosti a chování byly výrazy denního jeho života, jež ukazovaly, jaké jest mysli; a v zhotovování krásných stanů, rohožek, košíčků a kanoí snadno může vésti celý svět. Tyto věci byly pouhým výrazem jeho široké víry, že Velký Duch jest ve všem, všude, vždy.118)

5. Rozřešil velký národohospodářský problém, jenž nás dnes trápí. Svým životem a zřízením kmenovým dokázal nám, že znárodnění přirozených zdrojů a národních zájmů zarazí okamžitě bídnou chudobu a nestvůrné bohatství.

6. Byl velkým světovým historickým protestem proti sobectví. Pod rozmanitými libozvučnými jmény rozhlašujeme dnes ukájení osobních žádostí za ochranu proti netečnosti. Dokázal, že není se ničeho takového obávati a že to nevyhnutelně vedlo k nepostižitelným zločinům.

To zdá se býti šestero poselství Indiánů; ale jest ještě jedna myšlenka, jež se vtírá, když čteme tyto dějiny pohrdaného kmene.

Zákon této země dává každému právo mysliti a jednati podle svého rozumu, pokud nejsou tím ohrožena práva druhého. Nikdo nemůže utiskovati svědomí druhého, leda že jest tento vojákem nebo námořníkem. Když někdo se připojí k armádě nebo k námořnictvu, musí nechat své svědomí doma. To jest zákon. Proč? Poněvadž ti, kteří zastupují místo vysoké autority, vědí velmi dobře, že kdyby voják nebo námořník, jenž jde do fronty, viděl svýma vlastníma očima spustlost a mučení, kterým vlastně válečné řemeslo doopravdy jest, tak by se zarazil hrůzou, že by couvl jako před pravým peklem Odepřel by spolupůsobiti při takových nevyslovitelných zhovadilostech a tak armáda a námořnictvo, ano celá soustava, která je za tím vším, by se zhroutila.

Nikoli, pane, disciplina musí býti udržena. Voják a námořník musí nechati své svědomí doma. a dělati,119)co se mu poroučí, potlačiti hlas, který mu napovídá, že se připojuje k zločinům Jezabelovým, Herodovým a Molochovým, a svoje lidství vleče do služby peklu.

Když generál Crook vytáhl za nejhorší zimy, aby uhonil vlastenecké Dakoťany k smrti a povraždil jejich ženy a děti, připustil, jak jsme viděli, že pouští se do krutého díla. „Ale,“ dodal, „nejkrutější věc jest jíti a bojovati proti těm, o kterých víme, že jsou v právu.“

Proč tedy šel?

Kdyby Crookovi bylo bývalo nařízeno ministerstvem války, aby přibil Spasitele na kříž, mám za to, že by to byl učinil, a plakal, poslouchaje rozkazu; nebo za rozkazů Herodových, byl by povraždil dítky Betlemské tak spěšně, jak zlomené jeho srdce by mu bylo dovolilo. Britský generál, jenž vedl své pluky proti Číně, pravděpodobně proti svému nejlepšímu přesvědčení, a tam násilím a proléváním krve založil ďábelský obchod opiem, poslouchal svou vládu, ano, a získal trochu peněz obchodníkům své vlasti, Avšak přivodil den hrozného odhalení sebe a svého národa. Když francouzská armáda rozhodla, že jest moudré obětovati nevinného Dreyfuse ve jménu vlastenectví, stavěli armádu nad spravedlnost a vlast svou nad Boha. A tak zasadili Francii ránu, z níž se — mohli bychom říci — už neuzdravila, možná, že ránu smrtelnou.

Většina lidí se shoduje s Indiánem, že odvaha jest jedna z největších ctností, ne-li největší ctností. Kolik se jich odváží žiti touto vírou? Většině lidí nějakým způsobem nadejde jednou v životě den, kdy mají rozhodnouti mezi svou povinností k vlasti a svou povinností k Bohu. Kolik se jich odváží dáti se směrem, o němž vědí, že je správný? Nepřicházejí-li doby,120)kdy oddanost velké zásadě musí překonati oddanost stanovené autoritě? Ne? Pak jak ospravedlníte rok 1776? A mučenníci, počítaje od Sokrata, vzdorného hlasatele pravdy, rovnou až k mužům našich dnů; ti všichni neměli pravdu? Všichni svého Boha stavěli nad zákony vlasti a vytrpěli krutou, potupnou smrtí.

Neučili-li nás svými životy a svou smrtí, že spravedlnost a pravda jsou nad všemi ohledy k něčí vlasti a jejím zákonům, pak Sokrates, sv. Petr, sv. Štěpán, sv. Pavel, sv. Jan, Becket, Hus, Coligny, Latimer, Ridley, Cranmer — ano, Pán sám, — všichni žili a zemřeli nadarmo.

121)

OBSAH:

Úvodem. Stránka
Indián (Miloš Seifert - Woowotanna) 7
Povídky a legendy ze života Indiánů.
Jak člověk nalezl Velkého Ducha (H. M. Burr) 15
Indiánské děti v lese (F. W. Calkins) 21
První krok (H. M. Burr) 23
Povídka o děvčeti Obilné Sněti 35
Sedm labutí (Pauline Johnson) 37
Historie Tvrdého Srdce 46
Velcí náčelníci.
Co učila ovdovělá matka svého syna Náčelníka Samotáře Skur-ai-ale-shara 57
Winnemuca, náčelník Pintů okolo r. 1800 58
Učení Wabashi I. 59
Tschut-che-nan, náčelník Kansasů kolem r. 1800. 61
Kanakuk, prorok Kickapov-ů 63
Wovoka, prorok tance duchů 66
Tecumseh 69
Náčelník Josef Hinmaton kmene Sahapiinů, čili Nez Pereés 72
Bílé Lýtko, náčelník kmene Černých Noh 75
Z posledních stránek historie Indiánovy.
Záhuba Nanmi-Chaddů 81
Cheyennů poslední boj, čili konec tlupy Tupého Nože (Edgar Beecher Bronson) 90
Poselství Indiánovo.
Poselství Indiánovo 115



  1. The Book of Woodcraft (1912), The Spartans of the West, str. 10
  2. Wo v mluvě tehdejších časů znamená „odkud“ .
  3. Hammurabi, král Babylonský, zákonodárce, (Amraphel v Gen. 14.) Pozn. př.
  4. Nábot, žid, byl ukamenován na rozkaz krále israelského Achaba, poněvadž mu odepřel prodati svou vinici. Bůh ho ale potrestal, jak prorokoval prorok Eliáš: Jehu se zmocnil trůnu. Achab byl zabit v boji a Jezabel, jeho žena, svržena s okna svého paláce. — Pozn. překladatele.
  5. Zpěv Smrti, snad ten, jenž zde byl zpíván, jest na příklad:

    „Otče, jdeme zemříti,
    nedej bázně vstoupiti do srdcí naších.
    Pro sebe se nermoutíme, ale pro ty, kteří zůstanou za námi.
    Jdeme zemříti.“

  6. Custer, George Aronstrong (1839—76), byl generálem dobrovolníků v občanské válce, bojoval několikráte proti Indiánům, ale konečně byl se svými lidmi zavražděn Dakoty.
  7. The Book of Woodcraft (1912), The Message of the Indian, str. 548–551