U hasnoucího ohníčku, 1991 (kniha)

U hasnoucího ohníčku, 1991

Kopie původního strojopisu

Výtvarný doprovod Ladislava Ruska

ŠRAMIZDAT BRNO 1991

U HASNOUCÍHO OHNÍČKU

Trochu vzpomínek a zamyšlení,

jen co by se na dlaň vešlo…

Jan Niebauer

BRNO 1991

Věnuji Tobě.

Pouze Tobě.

Wo

Éj, boly časy, boly, ale sa minuly –

a po malej chvíli minieme sa i my…

“Nechť nikdy oheň neuhasne v nás!”

Andy: Píseň ohnivce. Walden. Červenec 1922

Ani nevíš, jak jsem rád,

že Tě mám. Že jsme u hasnoucího ohníčku spolu. Potrvá to, než zanikne zář poslední jiskry. Již – již se zdá, že náš ohníček usnul, ale zavane větřík, a ohníček znovu rozkvete novými plameny.

Je za námi krásný den. Táborový den. Ostatní jsou již ve stanech – jen my bdíme a čekáme. Jsem rád, že Tě mám – že máš se mnou trpělivost. Odpusť mi, budu-li se opakovat. To je úděl stáří. Někdy si neuvědomuji, že jsem již něco řekl, nebo někde napsal. Neměj mi to za zlé. A ptej se. Třeba kriticky. Budu rád, když se budeš ptát. Již jako chlapec jsem se ptal. Proto jsem dostal v létě 1932 ve Waldenu táborové jméno Wo – podle povídky H. M. Burra, kterou jsem tam s nadšením četl u táborového ohně.

Že ohníček zvolna hasne, v tom není smutek – v tom je plnost. Sedíme u něho, docela blízko. Slyšíme zpěv nedalekého potůčku. Když jsem ve Waldenu usínal, rád jsem poslouchal, jak si Belá zpívá svou milou, stále se opakující melodii. Vzpomínám na ni. Byly to čtyři tóny. Noc má své tiché písně. To patří k jejímu tajemství.

Až ohníček uhasne, až zanikne zář poslední jiskry, než se rozloučíme, budeme se chvíli dívat na hvězdy.

A oheň v nás bude dál planout, jak to napsal junácký básník Andy. Ten oheň však nikdo nikdy neuvidí. Nikdo a nikdy.

Jsem vděčný

za kraj, v kterém jsem mohl prožívat své dětství a chlapectví. Lysolaje, Podbaba, Šárka. To bylo království nás, “kluků, křtěných Vltavou“ – jak se nám říkalo. Nádherné třešňové sady na lysolajských stráních – krásná příroda v romantické Šárce, kde moje sestřenice Máňa slyšela ještě zpívat slavíka a pravidelně vídala srnky, jak se pasou. Podbabské zdymadlo! Jako kluci jsme znali, jak musí manévrovat lodě, než se dostanou do zdymadla.

Ale Šárka, naše Šárka, jak nám ji dovedl přibližovat nás pan učitel. Do Dolní Šárky jsme chodili do školy. Věděli jsme, co se v našem údolí všecko událo před pradávnými léty! Ctirad a Šárka. A potom ten hrozný mord! Byli jsme přesvědčeni, že se to stalo někde v místě, co byla škola. Fanda a Karel tvrdili, že si to promysleli a tady že to jistě bylo. Jak to s Dívčí válkou dopadlo, to všichni víme, to je napsáno v knize, co je ve školní knihovně, ale přesně kde ukončila bojovnice Vlasta svůj mladý život, to víme my. Skalní útvar Dívčí skok to připomíná, tam skočila, aby nepadla vítězným mužům do rukou. Tam se zabila. Bylo nám jí líto.

Věděli jsme také – nejen kluci, ale i holky – že šáreckým údolím procházely nebo projížděly skupiny bojovníků, přátelských a někdy nepřátelských. Že se tam přepadalo, bojovalo, a mnohý mladý bojovník zde končil život. Nedojel na blízký Hrad, jak si přál. Při práci na polích se nacházely různé střepy starých nádob, či nástroje. Pan učitel nás vybízel, když se něco najde, abychom to odevzdali do školního kabinetu. Ale tam už toho bylo!

Před několika léty se konala ve Frankfurtu nad Mohanem velká výstava o stěhování národů. Víc než čtyřicet evropských muzeí poslalo své exponáty. I československá muzea. Najednou volá manželka: “Tatí! Podbaba!“ Byl tam krásný – zlatý – exponát z Podbaby. Dnes se ví, že v oblasti Podbaby žily dlouhou dobu v blízkém sousedství kmen slovanský a kmen germánský. Lysolaje je jméno z dávného pravěku a dosavadní pokusy o výklad jména neuspokojují. Náš pan učitel byl nadšeným milovníkem této praslovanské minulosti. Dovedl nám ji přibližovat. Jsem mu za to vděčný. Zájem mi zůstal, i když dnes na Lysolaje, Podbabu a Šárku jen z dálky vzpomínám.

Jednou se konal sokolský výlet do Neumětel. Tam byla mohylaa na ní velká kamenná deska s nápisem:

V Neumětelích se věřilo a věří,
že zde Šemík,
věrný kůň rytíře Horymíra, pochován
leží.

Na Šemíka jsem často myslel, když jsem se díval na vyšehradskou skálu, představoval jsem si, kde, v kterém místě se asi udál ten Šemíkův bájný skok. – Uplynulo mnoho let. Četl jsem velice zajímavou knihu Waltera Beckmanna: Der Nibelungen Tod in Soest – Neue Erkenntnisse zur historischen Wahrheit. ECON, Dusseldorf - Wien - New York, 1987. S překvapením jsem četl, že stará severská sága o Thidrekovi ví o Wielandově bájném koni, jehož jméno bylo Skemming nebo Schimming (Šimink), který byl rychlý “jako pták v letu, silný a krásný“ a pocházel ze stáje (z chovu) královny Brunhildy (str.175), známé ze ságy o Nibelunzích. Nejsou Wielandův Šimink a Horymírův Šemík blízcí příbuzní? Otevírá se tu poutavý námět: srovnání starogermánských a staroslovanských resp. staročeských ság. Věřím, že budou zjištěny skutečnosti, společné oběma oblastem, případně přejímané, či “putující” z jedné oblasti do druhé. Neboli: Šemík a Šimink jaké téma studia.

Ale vraťme se do “našeho” šáreckého údolí. Dávno odplynula doba starých českých či germánských válečníků, kteří tudy procházeli či projížděli. Dávno dozněl hlas jejich válečných rohů či bubnů – jejich bojovných pokřiků, či žalozpěvů nad mrtvými. A přece jsme naslouchali – kluci i holky – uslyšíme-li zvuk kopyt blížících se koní. A když jsme uslyšeli, křičeli jsme všichni, protože jsme měli radost. Bývalo to v době, kdy jsme šli ze školy. Někdy to bylo trochu dříve, a tu nás pan učitel rychle pustil domů, protože to s námi stejně nebylo k vydržení. “Pan president!!“ Pan president!!” tak jsme křičeli. Byla to doba, kdy pan president často jezdíval na koni na projížďku z Hradu přes Divokou Šárku, Horní Šárku, Dolní Šárku, Podbabu, Dejvice, a vzhůru na Hrad. Jel zvolna, rozhlížel se. Měl na hlavě ruskou čapku – furažku s československou trikolorou, prostý kabát, známý z fotografií, jezdecké kalhoty a holínky. Pár metrů za ním jel jeho komorník, pan Hůza, v černé buřince. Později jsem četl, že pro pana presidenta vybrali velice klidnou kobylku a dokonce jsem znal její jméno. Ale to už si nepamatuji. Volali jsme na pana presidenta “Dobrý den!” “Dobrý den!”a on se usmíval a odpovídal nám “Dobrý den, děti“ a dával levou ruku k furažce, jakoby salutoval. Pravou rukou držel uzdu. Někdy jsme jej vyprovázeli až k “Břetislavce”, ale dál ne. Věděli jsme, že by se to nehodilo. U podbabského viaduktu byla trafika, a v té prodávala paní Luňáčková. Byla kdysi v Kyjevě, když tam byl T.G. Masaryk a prala mu prádlo. Když pan president a pan Hůza dojeli k té trafice, zastavili se. Paní Luňáčková vyšla a chvilku si s ní pan president povídal. Jen tak. O rodině, – a co je v Podbabě nového. Někdy chodili dělníci kolem, se svými bandaskami (tehdy chodili dělníci většinou pěšky, – měl-li někdo kolo, byla to vzácnost) a také se usmívali a zdravili “Dobrý den, pane presidente“. Potom jeli, pan president a pan Hůza, dál, do Dejvic a domů, na Hrad.

Když se konalo to velké setkání pražské školní mládeže s panem presidentem (pronesl k nám tehdy dlouhou řeč s vyzváním: “sokolujte”) byli jsme rádi, že pana presidenta vidíme – ale připadal nám trochu jiný, sváteční, v bílých šatech. Tak jsme jej dosud neznali. Myslím, kdybychom jej tak potkali v šáreckém údolí, že bychom se neodvážili křičet, a zdravili bychom velice uctivě a tiše. Tak trochu jako v kostele. Tam se také nekřičí.

A u nás doma? Narodil jsem se 3. května 1918 v Lysolajích č. 66 “U Jirušků" jak se tomu domu říkalo. Byl na samém okraji obce Lysolaj – na kopečku. Domky a statek pod námi, to už byla Podbaba. Proto jsem se počítal spíše mezi podbabáky, než lysolajáky. Tatínek pracoval na dráze, nejdříve v Bubnech, potom v Bubenči, a nakonec na ředitelství drah Praha - Sever. Vzpomínán, jak často psal de noci své přednášky, protože byl župním vzdělavatelem sokolské župy Podbělohorské. A v Lysolajích založil místní organisaci Klofáčovy národně-socialistické strany, kde také přednášel. Strýc Antonín Varhulík byl náčelníkem Sokola v Podbabě a později v Dejvicích. Teta Varhulíková a moje maminka byly sestry. Tak se u nás sokolovalo. Od roku 1925 jsem chodil do Sokola v Podbabě. Naším cvičitelem byl rázný bratr Lutherer. Naposled jsem se s ním setkal – na tatínkově pohřbu. Ještě mne poznal. Objal mne a řekl “Vzpomínáš ještě, Jendo?”. Řekl jsem se slzami: “Vzpomínám”. Maminka pracovala jako děvče v kloboučnické továrně v Praze – na Smíchově a byla trvale ovlivněna tehdejším radikálně socialistickým dělnickým prostředím. A ovlivněna učitelkou Plamínkovou, kterou měla na měšťance (pozdější poslankyní).Vzpomínám-li na maminku v létech mého dětství, tak se mi vybavuje, jak stále zpívala – mohu říci, že od rána do večera. Měla velkou zásobu písní národních, ale i národně motivovaných písní školních.

Čechy krásné, Čechy mé,
duše má se touhou pne…

nebo: Písně, dcery ducha mého…

stejně jako písní s barokně náboženskou tématikou, zejména vánoční a pašijní. Vzpomínám na dlouhou píseň o tom, jak Maria a Josef hospodařili v Betlémě. Maria zjistila, že nemá už krupici a nemůže Dítěti uvařit kašičku. Josefovi se nechce dělat Marii poslíčka, ostatně, může Dítě ohlídat a Maria může jít do krámu a nakoupit si, co chce. Ale Maria se nedala. Přinutila ho, že šel.

Maminka zpívala

“Musí Josef, musí jíti, nesmí se za posla zastyděti“…

Melodii té písně znám – v duchu ji slyším. Po létech, kdy už byla maminka stará a nemocná, ptal jsem se jí “Mami, tolik jsi zpívala. Od rána do večera. Při každé práci. Kdy to vlastně přestalo?” Dlouho přemýšlela a potom řekla “Jendo, ani nevím. V životě se hodně změní.” Ano. Život šel dál a hodně se změnilo.

Ale ještě k domu č. 66. Bydleli jsme u dědečka a u babičky Jiruškových. Ale ve skutečnosti to bylo trošku jinak – babička Jirušková byla sestrou zemřelé maminky mého tatínka. Dědeček Jiruška pocházel z Častolovic a jako chlapec pracoval v zahradnictví u hraběte Kinského. Ten si chlapce všiml a poslal jej na svůj náklad do Prahy, aby vystudoval Pomologický ústav v Praze-Troji. Když se oženil, tak se dědeček Jiruška osamostatnil jako sadař. Vyrůstal jsem tedy v sadařství, kde to vonělo a kvetlo. A když bylo ovoce, mohl jsem si vzít a jíst, co jsem chtěl a kolik jsem chtěl, ale – jako Adam a Eva v ráji – něco jsem měl zakázané. Když mne dědeček viděl, jak chodím po sadě, volal na mne, abych přišel a dýchl na něho. “Jendo, dejchni na mně!” Tak jsem musel dědečkovi pěkně zblízka dýchnout do obličeje. Proč? Kdybych byl jedl broskev, poznal by to dědeček ještě hodinu po činu. Měl dvě broskvoně a plody na nich pečlivě spočítané. Když byl čas třešní, přišli česači. Byli placeni od počtu košů, pracovali rychle – ale mateční větvičky jen pršely na zem. Pamatuji, jak se dědeček opřel o zeď a plakal. “Jendo, vidíš to? Tolik matiček padá. Tolik matiček. Ti chlapi nemaj cit se stromem!!”. Ale bez česačů se neobešel. A kam by česači došli, kdyby se s tím nimrali?Dědeček když česal, větvičky téměř hladil. Na zem nepadla jediná. Jeho syn – tatínkův bratranec – byl řadu let přednostou žel. stanice v Roztokách u Prahy. Ale dědeček Jiruška za celý život nejel ve vlaku. Nedůvěřoval tomu divnému vynálezu. – Byl hluboce věřící katolík. Dodržoval předepsané posty. Vzpomínám, jak dbal, aby se mezi Velkým pátkem a Nedělí velikonoční nic nedělalo s hlínou, se zemí. Žádné kopání ani hrabání. Vysvětloval mi: “Jendo, pamatuj, že Pán Ježíš byl v zemi tři dny pochován. Proto se jí v ten čas nesmíme dotýkat”…

V roce 1930 jsme se přestěhovali do Chodova u Prahy (nad Spořilovem), kde jsme bydleli ve vlastním domku. Začal jiný čas. Lysolajské – podbabské – šárecké období se uzavřelo. Přestal jsem “sokolovat”. Dojížděl jsem do gymnasia v Praze na Letné. Nevím – ale možná tehdy přestala maminka zpívat. Možná… Nevím.

Proč Ti to vyprávím? Čím jsem starší, tím jsem za to období vděčnější. Uzavřelo se však nenávratně. O Vánocích 1930 jsem dostal od tatínka pod stromeček knihu E. Th. Setona “Z lesní říše“, která pro mne tolik znamenala. Napsal jsem panu profesoru M. Seifertovi. Přišlo pozvání. Jel jsem k němu se svým tatínkem. Stal jsem se členem kmene Bílého slunovratu, družiny Rysů. Od jara 1931 jsem měl legitimaci Ligy čsl. woodcrafterů. To všecko přišlo. Budu Ti o tom vyprávět.

Ale zavzpomínal jsem si také proto, abys porozuměl, že v mém případě byla jiná motivace, než u prof. M. Seiferta nebo E. Th. Setona. Tam – u obou – je na počátku konflikt s rodinou, s domovem, a v rozšířeném smyslu konflikt se stávající společností. Cítíš to, čteš-li “Duch lesů” nebo “Přírodou a životem k čistému lidství”. Konflikt otec – syn. Roztrhat svazky s tím, co je staré, shnilé – konečně svobodně vydechnout, rozestřít křídla… Vypořádej se s církví! (Je jasné, co se tím myslí). Kniha “Z lesní říše”, dýchá nejen hlubokou a poetickou moudrostí, ale i souladem, E.Th.Seton předpokládá spolupráci rodičů (XIV), a nad všemi totemy je nejvyšší – kříž. A pod ním znak naší republiky (str.148). Viděl jsem to chlapeckýma očima a neuvědomoval si, že to nekreslil E.Th.Seton, ale milý prof. Karel Langer. Tak mne “Z lesní říše” nejen dovedla k prof. M. Seifertovi, k E. Th. Setonovi, k Lize – ale vyjadřovalai později – kdy jsem poznal více – co jsem jako junák cítil.

Našel jsem cestu k Lesní moudrosti bez vnitřních křečí a konfliktů. Měl jsem rád maminku a tatínka a jsem jim vděčný – čím víc, s odstupem let, poznávám, jak těžký a složitý byl jejich život. Jsem vděčný za to, co jsem přijal v dětství a chlapectví. Bylo mi dobře v církvi a mám ji stále rád. Měli jsme dětsky otevřený vztah k naší republice a k panu presidentovi.

Čas přinesl nová poznání. Již jsem se nedíval očima dítěte. Jen to, co bylo uloženo hluboko v srdci, to zůstalo a zůstává.

Chci-li vyprávět

o návštěvách u pana profesora Miloše Seiferta, uvědomuji si, jak je obtížné, neopakovat se. Psal jsem o tom několikrát. Neměj mi, prosím, za zlé, budeš-li již něco znát. Děkuji Ti.

Jezdíval jsem k prof. M. Seifertovi někdy s tatínkem, někdy sám. Prof. M. Seifert žil uprostřed svých knih – jejichž počet šel do tisíců. Všude knihy, doslova. Stěny jimi obloženy, půda plná. Bezpečně věděl, kde která je. Neměl rád knihy brožované. Proto, pokud nebyly v původních vazbách, nechával si knihy vázat do přírodního nebarveného plátna. Nechával jsem si později také některé knihy vázat po jeho způsobu, který se mi líbil, zejména jednalo-li se o knihy s přírodními náměty. Pan profesor rád vyprávěl o tom, co právě koná. Ukazoval knihy, korespondenci. Tehdy se (po kolikáté již) jednalo o evropskou woodcrafterskou federaci. Měl dopisy z Británie a z Polska. Byl přesvědčen, že se to nyní podaří.

Pracoval na rozměrném díle. Překládal velkou Setonovu knihu o zvířatech na Severu a jejich životě. Kolikrát jsem listoval v obrovském originále, který měl pan profesor na stole, a obdivoval Setonovy skvělé ilustrace. Překlad vyšel 1937 v nakladatelství Máj v Praze, v pěti svazcích. Vzpomínám, kdykoli v něm listuji.

Prof. MS rád vyprávěl o Frederiku van Eedenovi, o Johnu Hargraveovi, ale i o polských Harcerech, mezi nimiž měl přátele. Věřil, že v Polsku vznikne Liga, podobná československé. I když měl své staré věrné filosofy – Emersona, Ruskina, Thoreau, Tolstoje, Carlyle, zbývalo mu vždy dost zájmu o různé nové duchovní proudy – zejména ty, které pronikaly mezi junáky. Chtěl je poznat, pochopit.

Pan profesor vstával brzo ráno – v pět; o půl šesté. V šest již býval v lese – byl nedaleko – a tam se dvě hodiny procházel. Někdy i déle. Teprve potom byla prostá snídaně. Procházek v lese využíval nejen – po způsobu H. D. Thoreau – k pozorování přírody, ale, měl-li hosta, k rozhovorům na filosofické, nebo duchovní téma. Vážil si prof. Jindřicha Uzla a doporučoval mi jeho knihu “Příroda evangeliem” jako filosofické vyjádření Lesní moudrosti. Ovšem ne v tom smyslu, že byobsahovala lesní moudrost celou, nebo že by to bylo její “úřední“ vyjádření. V pojetí prof. MS – jak si pamatuji – byla lesní moudrost – Woodcraft – všeobsáhlá, široká a hluboká jako život sám. Unikající definici, které říkáme “vyčerpávající”. Ptal jsem se tehdy na mnoho věcí. Proč nepřeložil ku příkladu Setonovu knihu The Book of Woodcraft celou, doslova? (Díval jsem se na ni s úctou – téměř jako na Bibli). Odpověděl, že z ní přeložil vše, co se pro nás hodilo. Ale že tam je mnohé jen pro Američany a něco, s čím nesouhlasí (vycpávání zvířat a ptáků). Podle jeho pojetí vedly k lesní moudrosti mnohé knihy mnoha autorů. Ku příkladu Rabindranath Tagore: “Sádhaná” (1930 J. Šnajdr, Kladno), nebo od Ch. A. Eastmana - Ohiyesy “Duše Indiánova“ (Sfinx, Vinohrady, 1923) či “Indián v mládí“ (Jan Laichter, Praha), jsou “dobré knihy lesní moudrosti”. Dobrými knihami lesní moudrosti byly i práce Johna Hargrave, které měl všechny darem od autora. Johnu Hargrave vytýkal, že nedovede přiznat, že základní myšlenku má od E. Th. Setona. Te byl vlastně také jediný rušivý tón v jejich vztahu.

Je zvláštní, jak se mi po létech vybavují některé podrobnosti. Při psaní této kapitolky najednou vidím toho velkého šedého Seifertova kocoura, který většinou spal na svém polštářku, nebo důstojně chodil pe bytě, jako by všecko věděl a všecko mu patřilo. Symbol klidu a kocouří rozšafnosti.

Pan profesor mi rád ukazoval dárky, které během let dostal od vděčných junáků. Byly to některé skvostné práce. Ku příkladu kaligraficky opsaný epos “Hiavatha”, ilustrovaný junákem, který si s tím dal tu práci. Nebo indiánské lůžko z proutků; a mnoho jiného. Prostě – nádhera. A malé muzeum junáckého umění.

Trochu jiné to bývalo, když se mnou přijel můj tatínek. To si vyprávěli a já jen poslouchal. Tatínek znal dobře Aug. Očenáška, jehož jméno uvádí prof. MS v titulu knihy “Přírodou a životem k čistému lidství”. A o výchovu se zajímal v souvislosti se Sokolem. Hovořili o politice. Tehdy byl. prof. Seifert stoupencem nezávislého poslance Modráčka.

Často přišli na téma, v kterém měli každý jiný názor. Na obranu republiky.Tatínek sí přál její dobrou vojenskou obranu – pan profesor, jako důsledný pacifista, si přál, aby republika rozpustila celou armádu a cele se spolehla na – jak to říci? – morální svědomí Evropy a světa. Pamatuji-li si dobře, uváděl jako příklad Dánsko, které tehdy nemělo vojsko. Výdaje na armádu by šly s prospěchem použít jinde. Byly to rozhovory bez konce – každý setrval na svém stanovisku. V tom, že bychom si měli přát svět bez válek a bez armád, byli oba zajedno.

Rok 1931 znamenal pro prof. M. Seiferta zlom – nové životní období – aniž to bylo – myslím – vysloveno. Závěrem roku 1930 se ukončila jeho činnost ve woodcrafterské Lize. Nyní již nebyl náčelníkem byl jím MUDr. V. Valovič – a život Ligy šel dál. 1912 – 1930. Tak lze časově vymezit Seifertovu aktivitu v junáctví, v lesní moudrosti. Snaha po evropské w. federaci a jeho podíl na ní – to bylo – zpětně viděno – jen doznívání. Ale idea mu byla vnitřně vlastní, tu neopouštěl. Jak jsem uvedl, sledoval různé duchovní proudy, literaturu. Ale byla oblast, v níž zůstával činný s elánem, který se téměř stupňoval. To byla práce pro mír – pacifistická činnost. Byl ve spojení s pacifisty holandskými, švýcarskými a mnoha jinými. Dnes se mi zdá, že jsem jej svými otázkami a svým zájmem vždy znovu přiváděl na woodcrafterské téma – ale že jeho pohled byl již upřen jinam. Nikdy nezmínil slovanství, návrat k náboženství starých Slovanů, slovanské prvky v junácké práci – ačkoliv by mi to bylo bývalo blízké. Zřejmě to překryl čas. Ještě měl zájem – 1932 – aby vedle velkého kmene Bílého slunovratu byl v Praze třeba malý kmen, hlásící se výhradně k Setonovi. Podařilo se založit ten kmen a rád byl jeho protektorem. Ostatně – jestliže viděl své poslání v pacifismu, musíme si připomenout, že učil junáky říkat: Jsem pacifista! Byl mu blízký John Hargrave tím, že sledoval, co se děje ve světě a reagoval na to, i když (pochopitelně) po svém. Hojnou korespondencí s pacifistickými přáteli ve světě se současně ubezpečoval, že není sám. Nepamatuji, že by mi zmiňoval Přemysla Pittera, i když doporučoval junákům jeho časopis “Sbratření”.

Radikální pacifismus byla idea, k níž se hlásil až do konce. Vzpomínám-li na to – přemýšlím-li o tom – vyvstává mi otázka, kterou snad někdo někdy zodpoví, bude-li mít možnost studovat v USA dopisy, které prof. M.Seifert během řady let psal E. Th. Setonovi.A Setonovy dopisy, které se zachovaly v Seifertově pozůstalosti. Víme, jakou měl E. Th. Seton radost, když se mu – Seifertovým přičiněním – “Psohlavci” přihlásili, že přijímají ideu Woodcraftu, a byli jím uznáni jako The Woodcraft League. Mnohá léta trvala korespondence mezi ETS a MS. Přišel prosinec 1936 a E. Th. Seton byl v Praze. 23.prosince se uskutečnil v úzkém kruhu důležitý rozhovor. Byly kladeny otázky a Seton odpovídal. Nebo se sám ptal a radil. A tu čteme:

Je správné šířit v Lize antimilitarismus?

Seton odpovídá:

Nikdy jsme nebyli antimilitaristé. Velká část starších woodcrafterů bojovalo ve světové válce.

Vychováváme dobrého člověka, který se rozhodne správně za všech okolností.

Děti neučíme nic vojenského, ale až dorostou, musí sloužit vlasti.

Je příkazem lidskosti bránit své milé, i sebe, proti dravé šelmě – i když tou šelmou je člověk.

Kladu si otázku: což nevěděl E. Th. Seton celou řadu let, že woodcrafterská Liga v Československu, dle Creda, formulovaného prof. M. Seifertem – a nejméně dvakrát schváleném vedením Ligy – je antimilitaristická, pacifistická? Jak byl E. Th. Seton informován? Tuto otázku považuji za velice vážnou. Prof. M. Seifert tehdy mlčel. Nebránil se. Ale, jak jsem již jinde uvedl, bránit se mohl, kdyby jen chtěl. Čtěme na str. 116 a 117, co napsal E. Th. Seton v Poselství Indiánově (Indián, B. Kočí, Praha 1923):

Zákon této země dává každému právo mysliti a jednati podle svého rozumu, pokud nejsou tím ohrožena práva druhého. Nikdo nemůže utiskovati svědomí druhého, leda že jest tento vojákem nebo námořníkem. Když se někdo připojí k armádě nebo k námořnictvu, musí nechat své svědomí doma. To jest zákon. Proč? Poněvadž ti, kteří zastupují místo vysoké autority, vědí velmi dobře, že kdyby voják nebo námořník, jenž jde do fronty, viděl svýma vlastníma očima zpustlost a mučení, kterým vlastně vojenské řemeslo doopravdy jest, tak by se zarazil hrůzou, že by couvl před takovým peklem. Odepřel by spolupůsobit při takových nevyslovitelných zhovadilostech a tak armáda a námořnictvo, ano celá soustava, která je za tím vším, by se zhroutila.

Nikoli, pane, disciplina musí být udržena. Voják a námořník musí nechat svědomí doma a dělat, co se mu poroučí, potlačiti hlas, který mu napovídá, že se připojuje k zločinům Jezabel, Ferodovým a Molochovým, a svoje lidství vleče do služby peklu.

Když generál Crook vytáhl za nejhorší zimy, aby uhonil vlastenecké Dakoťany k smrti a povraždil jejich ženy a děti, připustil, že se pouští do krutého díla. “Ale”, dodal, “nejkrutější věc jest jít a bojovat proti těm, o kterých víme, že jsou v právu”.

Proč tedy šel?

Kdyby bylo Crookovi nařízeno ministerstvem války, aby přibil Spasitele na kříž, mám za to,že by to byl učinil, a plakal, poslouchaje rozkazu. Nebo za časů Herodových byl by povraždil dítky Betlémské tak spěšně, jak zlomené jeho srdce by mu to dovolilo.

(Srovnej: The Book of Woodcraft and Indian Lore, 1922, str. 573–574, resp. i 575). Bylo to v červáncích hnutí lesní moudrosti v Československu, kdy prof. MS četl: “Odepřít spolupůsobit při takových zhovadilostech” a vyvodil z toho, že je jako pacifista a antimilitarista se Setonem na jedné linii. Rozhovor s E. Th. Setonem 23.prosince 1936 byl některými zúčastněnými vykládán jako odsouzení způsobu, jakým prof. M. Seifertnám interpretoval Setona. Že Seifert Setona falšoval.

Stále nám chybí znalost celého Setonova díla. Snad se podaří nastupující mladé nadšené generaci, vybavené jazykově, toho dosáhnout. Pak by bylo spravedlivé, aby se někdo – s porozuměním, láskou a úctou k oběma, ETS i MS, pokusil zodpovědět otázky, které tu vyvstaly. Jak jsem jinde uvedl, ETS i MS mají mnoho společného. Východiskem vnitřní krise – konflikt s rodinou, církví, společností. Rozlet – rozhled. A přece směřování do tajemné hlubiny, kam mohou jen nemnozí. Vědomí osobního poslání – snad můžeme říci s plným respektem, určitý mesianismus. Míla Vavrda mi dosvědčil, že četl v Seifertově pozůstalosti dopisy, které Seton MS psal v létech 1924-1928, plné účasti, porozumění, povzbuzování. (Vždyť ani životní cesta ETS nešla jen od vítězství k vítězství.) Je téměř nepochopitelné, že ani závan toho nebyl cítit při setkání s ETS v prosinci 1936 v Praze. Prof. MS se nedovedl hněvat. Dál pracoval, i když se těžká nemoc nemilosrdně ohlašovala, v krutých intervalech.

Jde o spravedlivé ocenění a lidské porozumění, pro E. Th. Setona i pro prof. Miloše Seiferta. To bych si přál, a za to prosím. Podobně jako s antimilitarismem je to i s další otázkou, která byla tehdy E. Th. Setonovi položena:

Někteří se posmívali Bibli.

Seton:

Nesprávně! Vždyť již prostý Indián věděl, že je třeba ctít přesvědčení druhého.

Byli mezi námi, kdo tvrdili, že církve jsou největším zlem. Že woodcrafteři musí, nebo mají z nich vystoupit.

Seton:

Ó, naprosto nesprávně! Vždyť již z čistě humánních důvodů není přípustné činit jinému potíže. Musíme být tolerantní. A je správné říci lidem, aby chodili do svého kostela.

Víme, jakým vnitřním procesem prošlo Psohlavectví, jak to v jedinečné zkratce vyjádřil prof. Václav Živec (“Brázda Prokopa Koudely“, UD ISAW, Praha 1928) na straně 5 a 6. Přišla jiná doba, než doba Preislerovských jinochů. Netušili jsme, jaký vliv měla ruská revoluce na naše dělnické vrstvy. Psohlavecká členská základna byla v Plzni a Praze. Učni. Dělníci. Levicově orientovaná inteligence – učitelé, profesoři. Zračilo se to v “Přírodou a životem k čistému lidství“. Pokus, ještě nějak spojit, co vedlo k vzniku “Dětí Živeny”, s revolučním socialismem – komunismem. Ostrá kritika církve – odmítnutí církve – boj proti církvi, – v tomto prostředí to patřilo k chlebu vezdejšímu, a mělo svou tradici. (Ovšem, co odpovídalo radikálně socialistickému prostředí v Plzni a Praze – to málo odpovídalo prostředí moravskému a slovenskému). Federace čs. skautů byla socialistická. Požadavek, aby se junák v určitém věku “vypořádal s církví” byl v tomto prostředí samozřejmý. Věděl to E. Th. Seton, který si utvářel svou představu o československé The Woodcraft League na základě Seifertových dopisů? Mohl profesor M. Seifert věřit, že je i v této důležité věci s E. Th. Setonem zajedno? Týká se to minulosti, ale je to stále zajímavé a důležité.

V “Duchu lesů” (svazek I. knihovny Federace čs. skautů v Praze, 1922) říká E. Th. Seton:

Obsahem mé prvé náboženské výchovy bylo, že vše lidské je zlé a zrozeno z ďábla. Oblíbený výklad byl: “Srdce je plno klamu o všech věcech a beznadějně svévolné” a naprostá zkaženost lidské přirozenosti byla logickým a přiznaným závěrem.

O nedělích byly tyto nauky předváděny nejúčinněji. Nedělní řád prvních let mého chlapectví, když jsme žili v Torontu, byl: vstávati jak se dalo nejpozději, někdy ve tři čtvrti na osm, čísti kapitolu z bible a nějaký žalm, pak říkati své modlitbičky, každý z nás ve své posteli, než jsme směli slézti.

Potom přišlo dlouhé modlení před snídaní, s temnými připomínkami slabosti lidské. Po snídani nastala rodinná bohoslužba. Otec čítal jednu nebo dvě kapitoly z bible a žalmů Davidových a pak všichni klečeli, když četl dlouhou modlitbu končící Otčenášem, kterým jsme se všichni připojili.

“Teď, děti, do Nedělní školy“ říkávala pak matka, a my pospíchali do Cookovy církevní misijní Nedělní školy na Alžbětině třídě. Začínala o půl desáté, byli jsme tam však vždy dříve, – matka na to dbala. Když jsme se vrátili, zahnali nás do – presbyteriánského kostela, abychom si poslechli důstojného pana Blanka, jenž ze široka vykládal o horoucích hrůzách světa, do kterého podle všeho všichni máme přijíti. Začal o jedenácté a měl skončiti o půl dvanácté, ale to se nikdy nestalo, vždy to přetáhl a už byla skoro jedna, když jsme se dostali ven. Ještě dnes jej vidím, přísného člověka osobního života bez výtky. V očích jeho byl oheň šílenství. Jeho vyznavači tomu říkali inspirace, když kázal o nesmrtelné slávě velkého Kalvína, jenž upálil Serveta na hranici a vyhnal ďábla, který zaujal místo moudrého a milostivého Stvořitele.

Když jsme se vrátili domů, dostali jsme svůj polední oběd po dlouhé modlitbě; pak matka říkávala: “Ať jsi připraven na Nedělní školu”. “Býti připraven” znamenalo naučit se haldu odstavců z toho, čemu jsme říkali “Čtveráctví Jana Kalvína” – tehdy knihy známé jako “Malý katechism”. Malý! Ten byl pěkně malý!

Ve tři hodiny jsme měli Nedělní školu ve sklepení starého kostela a tam podle předpisu hodinu, ve skutečnosti však půldruhé, byli jsme přemáháni přísným učením své doby.

V pět jsme se tak dostali domů. Otec, pospav si, šel nyní na procházku, vždy přes matčin protest. Tvrdila, dokládajíc se řadou citátů ze Starého Zákona, že jest bezbožné procházeti se v den Sabbathu. “Požehnaný jest člověk… jenž sabbath neznesvěcuje”. Otec odpovídal z Nového Zákona: “Sabbath byl udělán pro člověka a ne člověk pro sabbath” a odešel na krátkou procházku, zanechávaje matku plačící a ohražující se doma.

O šesté hodině jsme se sesedli k dlouhé modlitbě a krátké večeři, a v sedm jsme zase všichni byli u trnože důstojného pana Blanka, naslouchajíc jeho hrozným líčením naší nenapravitelné zkaženosti. To mělo trvat jen hodinu, obyčejně bylo už skoro devět, než jsme se dostali domů. Pak za chvilku matka říkávala: “Tak teď se chopte knih”. Každý z nás – bylo nás třináct dětí – měl svou vlastní bibli a zpěvník. Když pročetl asi dvanáct písní a dvacet tři žalmy, říkával otec: “Teď budeme čísti Slovo Boží – kapitolu tu a tu”. Čítával dva verše a soused jeho také dva, a tak dvakrát kolem. Poté všichni poklekli, svými (unavenými nosíky) ospalými nosíky otírali lak židlí, zatím co otec četl jinou dlouhou modlitbu a skončil Otčenášem.

Pak matka říkávala: “Teď, děti, do postele, a nezapomeňte na své modlitby”. Ano, zase nové, s jinou kapitolou z bible, než jsme se odvážili svěřiti se polštářům.

Je-li kdo nasycován nějakým názorem nebo naukou dnem i nocí, rok za rokem, rodiči neposkvrněného charakteru a opravdovosti, jest jisto, že musí být jimi nasáknut; barva trochu přece vždy chytí. A v nejednom z mých devíti bratrů se tak stalo. Já jsem nevěřil, že každá prostá přirozená věc, kterou jsme potřebovali dělati „byla špatná; neměl jsem rád den Sabbathu, jenž byl učiněn strašným (peklem) pekelným ohněm citátů a kázání. Neviděl jsem nic nesprávného v tom, když jsem se šel dívat na ptáčky a květiny o Sabbathu, o nic více než jiný den. Cítil jsem potřebu být mezi divokými věcmi lesa; měl jsem raději ptáky a květiny než kostely a katechism. Jásal jsem radostí nad novým ptáčkem, stopou medvěda mývala, nebo jiným znamením divokého života kolem nás. Toužil jsem znáti více z těchto věcí a říkalo se mi, že takové triviální věci jsou nehodny lidské bytosti s nesmrtelnou duší, která má býti spasena. Raději prý se mám držeti svých knih a obraceti své myšlenky k onomu světu. Jaký div, že, poněvadž jsem byl obyčejně zatracován, rostl ve mně stále silnější odpor?

Když konečně vnitřní vzdor se vzchopil k činu, stál jsem proti silnějším mocím než byla má vlastní a zakusil jsem zdrcující porážku.

Proto, když ve věku osmnácti let šťastně jsem mohl opustiti domov, šel jsem rád, jako někdo, kdo opouští život ve vězení, aby vkročil na volný vzduch.”

E. Th. Seton se vyrovnával s tím, co se v něm vnitřně bouřilo, ve svých knihách, zejména v “Úsvitu na Cedrové hoře”, ale i v “Rolfu” a “Dvou divoších”. Snad i jinde. (Arktickou prérií). Ironicky, kriticky, i kladně. Nezapomeňme na jeho studii: Desatero přikázání v životě zvířat! Ale to bylo již řečeno. Prof. MS byl přesvědčen, že má milovaného Setona na své straně, přeje-li si, aby se junák “vypořádal s církví”. Vzpomínám na rozhovor s bratrem Rudolfem Pachem, tajemníkem ISAWu, který zdůrazňoval, že junák má být svobodný myslitel. “Vzpomeňme na E. Th. Setona, s jakou radostí to církevní vězení opustil. Napsal o tom v Duchu lesů.“ ale vzpomínám i na prostého maďarského junáka z Bratislavy. Věřící katolík. Pracoval v zahradnictví, na knihy neměl mnoho času, ale byl dobrý táborník – praktik. Někdo mu doporučil, aby si přečetl “Přírodou a životem k čistému lidství“. Učinil tak – a odešel. “Nemohu být tam, kde se uráží moje církev“. Nevím, jak se jmenoval. Říkali jsme mu Geni. Vidím ho před sebou, opáleného, s upracovanýma rukama. Nediskutoval s nikým. V očích měl slzy. Řekl jen: “Nemohu tady být”.

Čas plyne – a překrývá. Církve – ani ty přísně protestantské – nesetrvaly u způsobů, jaké prožil E. Th. Seton jako dítě, jako chlapec. Za 120 – 130 let se mnohé změnilo v církvích, ve společnosti, v lidech. Je to pochopitelné a je to tak dobře. Neprocházel i E. Th. Seton vývojem? I prof. M. Seiťert? I Psohlavci a československá w. Liga? Neprochází vývojem i skauting? Jistě. To neznamená “zradu ideálů”. Změnila se společnost, na kterou hnutí reagovalo – a proměnou procházelo a prochází i hnutí. Potřebujeme moudrost, abychom to viděli. Směřovat za velkým cílem vyžaduje umět se loučit s dobově podmíněnými představami a způsoby. Umět odkládat šat, který dosloužil – i když jsme jej kdysi rádi nosívali. Dnes, vzpomínám-li na setkání s E. Th. Setonem a na otázky, jež mu byly kladeny, vidím v tom přání náčelníka Ligy MUDr. V. Valoviče a jeho náčelnictva, slyšet ze Setonových úst ubezpečení, že cesta, kterou nyní československá w. Liga jde, je ta správná. Že to, co “waldenská škola“ rozpoznala jako mylné, je mylné. E. Th. Seton takové ubezpečení dal.

Když jsem v létech 1931 – 1932 jezdíval z Prahy za panem profesorem Seifertem, netušil jsem, že mu zbývá deset – devět let života. V našich rozhovorech se neozvalo nic z toho, co jsem zmínil na stránkách 13 – 17. Věřím, že to byl pro něho již tehdy uzavřený okruh – uzavřené období určité aktivity, konané sice s nadšením a vzrušením, ale v situaci, v době, která odplynula. Jeho životní cesta šla dál – měl pro co pracovat a čím se těšit.

Myslím na to, co mi kdysi řekl bratr Míla Vavrda, že prof. MS přejímal – ochotně – názory svých přátel Ferdinanda Krcha a spisovatele Gammy (Gustava Jaroše) a stavěl se za ně celou osobností. Ferdinand Krch přiznal – když jsem byl u něho s bratrem Vavrdou na návštěvě – že jeho podíl na knize “Přírodou a životem” je “lví”. Snad se jednou podaří zjistit, srovnáním s časopisem “Zájmy všelidské”, který F. Krch vydával , co je v “Přírodou a životem” Krchovo a co Seifertovo. Ale literárně-tvůrčí činnost prof. MS, její zaměření, svědčí o tom, co bylo MS vlastní. Snaha po sociální spravedlnosti (Ruskin:Tomu poslednímu. Eeden: Radostný svět), studium přírody – ochrana přírody – láska k přírodě – duchovní vidění přírody. Touha po světě bez vojáků a bez válek (pacifismus) – mezinárodní kontakty, články v pacifistických časopisech holandských. Vždy nové hledání v oblasti duchovní-náboženské (Carpenter: Srovnávací náboženství. Buddhismus Rhys Davidsové). Prof. MS byl znalcem budhismu a věřím, že budoucnost přinese jeho ocenění. A výchova “k čistému lidství” – E. Th. Seton, John Hargrave – lesní moudrost – či Moudrost lesa. Popularisátor přírodních věd. Přičinil se o uvedení E. Th. Setona u nás (v souvislosti s Woodcraftem) – jeho zásluhou se Psohlavci přihlásili k Setonovi jako woodcrafterská Liga, – jeho zásluhou Psohlavci nesplynuli se Svojsíkovým svazem junáků-skautů, ale podrželi si samostatnost. A přece se tatovelká a zajímavá kapitola uzavřela někdy koncem roku 1930.

Prof. MS a woodcrafterská Liga…

“každý svojou išiel stranou“

jak jsme to zpívali v Písni “Hoj, že, Bože, jak to bolí“ ve Waldenu.

Věděli jsme o tom, co nazývám “odvrácenou stranou” Seifertovy osobnosti. Byl jiný. Nebylo to pro něho lehké – nebylo to ani pro Ligu lehké. Kdo stáli proti němu, přičiňovali se, aby byl překládán z místa na místo a podařilo se jim něco zmařit, o co usiloval. Nepochybuji, že byli přesvědčeni, že to konají v zájmu společnosti, v zájmu republiky. Významný junácký pracovník , přítel Míly Vavrdy, měl možnost prohlédnout, pročíst úřední listiny, ve spojení se Seifertovým překládáním za školy na školu. Řekl Mílovi Vavrdovi: “Všecko jsem to bedlivě pročetl. Dnes by nic z toho neobstálo.“ Míla Vavrda mu řekl: “Prosím tě, mohl bys mi to dát písemně? Pro archiv? Pro dějiny Lesní moudrosti?”. Přítel se zamyslil a řekl: “To bych se neodvážil“.

Úsudek ponechávám těm, kdo byli a jsou lépe informováni; kdo usilují o spravedlivý pohled. Bez paušálního odsuzování na straně jedné – bez idealisování na straně druhé. Úsudek. Ale soud? Konečný soud patří jedině Tomu, před nímž budeme každý stát, až jen čas dozraje.

Kdysi jsem četl moudrá slova: Padne na tebe strach. Jsi bezbranný – nemůžeš za to. Strach, to je hrozná věc. Ale jde o to, co uděláš navzdory tomu, že máš strach.

Cesta profesora Miloše Seiferta byla poznamenána tím, jaký byl. Ptáme se, co udělal, vykonal v oblasti literatury i jiných ušlechtilých zájmů, jež měl – v těžkých okolnostech – navzdory tomu, že byl jaký byl. Víme, že vykonal mnoho. Že zaslouží naši vděčnost, lidské pochopení a uznání. Bez idealisování.

Snažil jsem se to vyjádřit, vystihnout jeho lidský, duchovní profil.

Snažil jsem se o něm psát:

1951 Profesor Miloš Seifert - Woowotanna. Rukopis-strojopis

1966 Kvítek na hrob básníkovi. Jednota bratrská 1966, č.12

1979 Sušický básník Miloš Seifert, Rukopis-strojopis

1987 Odkaz prof. Miloše Seiferta. Jednota bratrská 1987, č.2

1987 Die kleine Quelle. Scouting /NSR, 1987, číslo 1

1986 MUDr. Viliam A. Valovič. str.9–28. Brno, srpen 1990

1990 Miloš Seifert - Woowotanna, zakladatel čs. woodcraftu. Bizoní vítr, č.2 – Praha 21. září 1990

Cítím, že nebylo řečeno vše. Nemám přístup k materiálům. Jsem rád, že nastupuje mladá generace.

Znal jsem zednického mistra Bezvodu z Černilova u Hradce Králové, Když někdo ukončil práci, podal mu potvrzenou pracovní knížku, stiskl mu ruku a řekl: “Děkuju za práci. Když jsem se jej na to ptal, odpověděl: “To je starý zvyk”.

Zapomenuli jsme poděkovat.

Závěr byl těžký a prof. MS jej protrpěl v osamělosti. Snad to byl spisovatel Gustav Jaroš - Gamma, kdo mu zůstal věrný, ale byl daleko. V Praze. M. Seiferta doopatrovala jeho sestra Marie, provd. Pánková. Ošetřující lékař MUDr. Holeňa napsal 1946 vzpomínku:

In memoriam M Seiferta. Nedávno zemřelého E. Th. Setona předešel jeho učedník v našem národě, Miloš Seifert, téměř o celých pět let. Byl u nás jeho stoupencem nejnadšenějším a též nejzanícenějším vyznavačem Setonovy Woodcraft – Lesní moudrosti. Zemřel 3. prosince 1941 v Bechyni u Tábora. Jeho význam v literatuře i skautingu je veliký. Chci vzpomenout na M. Seiferta pro jeho dojímavý konec. Je to vzpomínka ošetřujícího lékaře nebo spíše diváka, přihlížejícího bezmocně dlouhému, zlému umírání vzácného člověka. Déle než rok před smrtí byl u něho rozpoznán mozkový nádor, který nebylo možno operovat. S postupujícím ochrnutím těla pokračoval i rozvrat toho, čemu říkáme duše a duch. A pak – viděla Bechyně nezvyklý pohřeb cizince, jenž zemřel v jejích zdech a zůstal jí neznám a cizí.

hol

Pohřeb se konal 6. prosince odpoledne o půl čtvrté, z domu smutku v Bechyni č. 175/I.

Brzo to bude padesát let…

Rád bych mu poděkoval. Rád bych ještě jednou vešel do pokoje „plného knih, kde na stole leží veliké Setonovo dílo o zvířatech na Severu, a vedle, v rámečku, fotografie Frederika van Eedena s věnováním. Stojí před svým domem, obě ruce v kapsách krátkého kabátu. U nohou velký pes.

Rád bych řekl: Pane profesore, pojďte, uděláme velkou procházku příbramskými lesy a budeme si povídat…

Rád bych řekl: Pane profesore, děkuji Vám.

Vidíš, to bylo dlouhé vyprávění, jak jsem – někdy s tatínkem, někdy sám – jezdil z Prahy k prof. M. Seifertovi do Příbramě. Možná se ti zdá ukončení sentimentální. Ale to není sentiment. Je mi líto, že jsem nepoděkoval, dokud byl čas.

A nyní? Kdo ví? Slyší mne pan profesor – nebo neslyší?

Jak málo o tom víme –

Tiše opakuji: Pane profesore, děkuji Vám.

Dodatečně připisuji.

Přál jsem si, aby k uctění Seifertovy památky vznikl při Muzeu Šumavy v Sušici “Seifertův koutek”. Našel jsem porozumění u pracovnice muzea, paní M. Rožánkové, dokumentátorky. Poslal jsem do Muzea Šumavy postupně knihy, které jsem získal od JUDr. Čížka i jinde. Chybí málo „aby – kromě novinových článků – měli v Sušici Seifertovo literární dílo kompletní. Doufám, že někdo pomůže a doplní, co ještě chybí. To bylo v létech 1979 až 1985. Děkuji pracovníkům muzea, že mne za to odměnili členstvím v Klubu přátel muzea Šumavy. Členský průkaz č. 16 dosud mám. Je to milá památka.

“Seifertův koutek” jsem si přál i při muzeu keramiky v Bechyni. Tam jsem však mohl poslat jen méně knih – bylo velice těžké získávat takovou literaturu dvojmo. O co bylo méně knih, o to větší porozumění měla paní ředitelka Marie Pospíšilová, věrná junačka-skautka, která věřila, že prof. MS bude i v Bechyni – kde kdysi zemřel jako neznámý cizinec – znám a vážen. Po čase však musela z politických důvodů místo ředitelky opustit a tím – věřím, že dočasně – idea “Seifertova koutku” v Bechyni padla. – Vděčně vzpomínám na ochotu a pomoc paní učitelky v. v. Marty Šubrtové z Přerova, životní průvodkyně bratra Quido Friedricha, Seifertova přítele a zahraničního tajemníka Ligy. Dala mi k tomu účelu knihy z jeho pozůstalosti. V seznamech jsem je označil, aby byly k uctění jeho památky.

“Seifertovy koutky” v Sušici a Bechyni… Shledal jsem, že bylo nad mou možnost, aby bylo literární dílo MS na obou místech kompletní. V Sušici však mnoho nechybí. Aspoň tam —

Motivace?

Tu kdysi pěkně a prostě vyjádřil obětavý bratr Ladislav Matějka - Sonny z Českých Budějovic: jsme vděční za to, co nám dal MS svými knížkami.

Tak prosté to je. Trochu vděčnosti. Za knížky.

Je to potíž se stářím –

na něco si vzpomeneš, co bylo v tvé paměti dávno zasypané – třeba, co jsi prožíval jako malý klouček – a to, co bys měl rád jasně před sebou, zůstává ve tmě. Samozřejmě, že to neznáš – ale až se Ti jednou léta navrší, vzpomeň, že jsem Ti to vyprávěl.

Již při první návštěvě v Příbrami jsem dostal adresu na pražský woodcrafterský kmen Bílého Slunovratu, kde jsem se ihned přihlásil. Koncem ledna 1931 jsem se účastnil první schůzky družiny Rysů, do níž jsem byl přijat. Naším družinovým vůdcem byl bratr Karel Bukovanský. Říkali jsme mu Buk. Naším náčelníkem byl bratr Miloslav Vavrda. Říkali jsme mu Míla, Ten byl současně vůdcem družiny dětí. Do kmene patřila i družina dívek. Vlčí Máky. Tu vedla sestra Antonie Bukovanská r. Konopásková. Říkali jsme jí Tonička. Domovem kmene Bílého Slunovratu byl Skautský domov, dřevěné stavení u Štefánikova mostu. A tady je ta potíž, o které jsem Ti říkal. Jak Skautský domov vypadal – kudy se do něj chodilo – ne a ne si vzpomenout. Tolik let si přeji, aby se mi to vybavilo. Marně. Ale jak Skautský domov voněl — ano, čteš to správně; jak voněl – to dosud cítím, a vdechuji to s radostí. Voněl impregnovaným dřevem – a to bylo krásné. Podlahy vrzaly – stále jsi slyšel něčí kroky, byl tam čilý provoz – a to bylo také krásné. Bylo tam více kluboven – tolik organisací se přátelsky sneslo pod jednou velkou skautskou střechou Domova! Snad tam jsem poprvé slyšel mluvit německy – asi to byli chlapci a děvčata z Prager Neupfadfinder, nebo z židovského Techelet Lavan. Naše družina měla svou klubovnu, kde byl na zdi velký obraz rysa, na papíře namalovaný (podle Setonovy kresby na obálce knihy “Děti divočiny” (Otto, 1929). Na stěně, kterou jsi měl před sebou, když jsi vešel, byl pozdrav na uvítanou. Nad dveřmi, když jsi vycházel, bylo slovo na rozloučenou. Po stěnách řada fotografií z junáckého života. Bratr Bukovanský měl fotografický závod (“Odborný obchod pro veškerou fotografii, kino a projekci v Praze II. nám. Petra Osvoboditele, Štefánikův dům”), tak o dobré fotky nebyla nouze! Táborový oheň jsme napodobovali rozsvícenou kapesní svítilnou, pokrytou množstvím červeného papíru, který rovněž přinášel Buk ze své fotografické laboratoře. V malé knihovničce bylo množství čísel časopisu “Vatra” – ročník za Kč 3,– - ale býval neúplný. “Přírodou a životem” za Kč 6,–. Pomyslíš-li, že nedaleko Skautského domova byla prodejna junáckých – tábornických potřeb – množství věcí z I. světové války, feldflašky, ešusy, US-torny, různé bodné zbraně — o ty měli zájem trampové –, nože všeho druhu, píšťalky atd, bylo to hotové klukovské blaho. Koupil jsem si tehdy US-tornu, i s chlebníkem, a byl jsem šťastný, že na ní byla skvrna od krve. – To bylo zcela jiné prostředí, než v podbabském Sokole. Ale jeho výchova mi byla prospěšná. Byl jsem zvyklý na rozkaz, na kázeň, a to náš vůdce Buk vyžadoval. Náčelník Míla o něm často říkal s úsměvem: “Bukovanský, to je náš skaut!” a myslel tím styl, způsob, jakým nás vůdce Buk vedl, i jeho orientaci na město a na junáckou pomoc v městě. Po létech jsem se dočetl, že bratr Karel Bukovanský měl dříve vlastní junáckou organisaci “Děti ostražitosti” – asi později splynula s Psohlavci. – Hodně jsme hráli, hodně zpívali při mandolině, a hodně diskutovali. Vůdce Buk přinesl několikery noviny, přečetl nám něco a potom jsme o tom mluvili, co si kdo myslel. Učil nás, abychom uměli vyjádřit vlastní názor. Jak jsem již jinde zmínil, když zemřel vynálezce Edison, koupil K. Bukovanský množství novin, a udělal každému z nás na památku sešitek s vystřihanými články o Edisonovi, kterému jsme věnovali celý večer. Vůdce Buk opakoval “Edison – to byl junák! Pamatujte si to! To byl junák, protože pomohl a posloužil lidem“. Buk měl rád, když jsme některému námětu věnovali třeba řadu večerů. Vzpomínám na jeho výborný seriál o sexuelní výchově. To bylo asi pět večerů. Chodili jsme do přírody – Prokopské údolí, to měl vůdce Buk rád. Někdy přišel mezi nás náčelník Míla. Vyprávěl nám o mládeži v Sovětském svazu, a jednou nám promítal film, tajně ze SSSR dopravený. Mílův způsob byl jiný a vzpomínám, když bratr náčelník mezi nás přišel, že byla atmosfera jiná. Mnoho toho nenamluvil - spíše jen tiše pár slov. Měl autoritu, ale nedával ji znát. Přesto jsme ji všichni cítili.

Na družinové schůzky ve Skautském domově, nebo na výlety, jsme chodili v kroji – ve woodcrafterské haleně. Buk ji měl ozdobenu perleťovou spínkou – kotulou, s přívěskem sagamora – bojovníka, dle “Vatry” r. VII, čísla 3., jak mu to náleželo. Woodcrafterskou halenu jsem nosil tak rád, že jsem v ní chodil i do školy. Když jsem jel el. drahou ze školy domů, dělal jsem přestávku na nám. krále Petra Osvoboditele a zdržoval jsem Buka od práce, protože jsem si s ním rád povídal. Několik členů družiny Rysů bylo u něho zaměstnáno. Byli jsme dobrý kolektiv. Ale i Míla se mi věnoval – jednou jsem byl u něho, když ještě hospodařil se svou maminkou. Pamatuji, že jí řekl: “Jeník je také evangelík”. Maminka mi řekla, že má radost, protože ona je také evangelička. Ptala se mne, do kterého sboru v Praze chodím, když jsem jí řekl, že patřím do Prahy I – u Salvátora, usmívala se. Možná tam také patřila, ale neřekla to. Tichá, jemná paní. Míla byl po mamince. Ovšem, s výjimkou toho kostela.

Míla sledoval život všech členů kmene, nejen “Ligový”, ale i soukromý. Zajímal se, jak kdo studuje, nebo jaké to má v zaměstnání. Nebylo-li snad u někoho něco v souladu s junáckými zásadami, neváhal to vytknout. Ale učinil to vždy soukromě, stranou, nikdy před kmenem, či družinou. A co si ti dva při té příležitosti řekli, nebo s čím se mu kdo svěřil, to považoval za důvěrné a zůstalo to v něm jako zpovědní tajemství. Na to se mohl každý spolehnout. Míla uměl mlčet – a neslyšel jsem od něho unáhlené slovo. Vedle živelného, někdy prudkého vůdce Buka dělal náčelník Míla, – vždy stručný, korektní – dojem zdánlivě chladný. Ale to bylo opravdu jen někdy, a jen zdánlivě. Po létech jsem jej poznal ještě jiného. Když uzrál čas. Je to jako s vínem – víno také potřebuje čas, aby uzrálo a mělo tu správnou chuť. Neuspěcháš to. Podobně je to s našimi lidskými vztahy – někdy je třeba, aby uzrál čas, a potom se nám otevřou oči a vidíme někoho jinak, než jsme celá léta vídali.

Po létech – snad 1968-1969, kdy jsem připravoval vyprávění o E. Th. Setonovi, – jsem se s bratrem Mílou Vavrdou znovu “našel”. Ochotně mi pomáhal. A já mohl trochu pomoci, když psal “Kroniku hnutí Lesní moudrosti”, či překládal Setonovu “Cestu životem a přírodou“. Psali jsme si. Když jsem někdy jel do Prahy, navštívil jsem jej, a poznal prostředí, v jakém žil se svou manželkou a se synem, v domku na Spořilově. Jednou jsem mu řekl: “Mílo, hlásím se ti vděčně jako člen družiny Rysů a kmene Bílého Slunovratu. Bylo to krásné a jsem za to vděčný“. Usmál se a řekl: “To jsem rád.“ Něco podobného jsem chtěl také říci našemu “rysímu“ vůdci, bratru K. Bukovanskému. Zemřel dříve, než se mi podařilo objevit jeho adresu. Když Míla překročil osmdesátku, ohlížel se, kudy vedla jeho cesta. Napsal “Několik životopisných poznámek“ – poslal mi je v dubnu 1983 do Holešova. Tam píše:

Nejsou ničím zvlášť mimořádným. Otec byl berním úředníkem. Se svou rodinou prošel řadu služebních míst v Čechách, často na místech s národnostně smíšeným obyvatelstvem. Ať to bylo v Podkrkonoší, kde si služba zvlášť v počátcích vyžadovala denní těžké pochody bez ohledu na počasí, v létě či zimě,nebo ve vnitrozemí, jako Štoky, Německý Brod (Havlíčkův), Pacov, Bělá pod Bezdězem, Jihlava, Kolín (rodiště dědečkovo). Náš otec byl přísný a nesmlouvavý k sobě i ostatním členům rodiny a dožil se 75 let života. Náboženství se řídilo tradičními zvyklostmi. Otec jako katolík prosadil u bratří svou.

Matka byla jemná, dostalo se jí vzdělání v Němcích, ve Vratislavi a později v Drážďanech a připravovala se k svému působení jako vychovatelka. Ústav, do kterého byla přihlášena, měl vzdělanou ředitelku. Ta si mou matku velmi oblíbila a slibovala jí najít místo vychovatelky. Matka měla pevně vštípené zásady evangelické rodiny, vynikala ve škole a to rozhodlo. A, jak často bývá, povinnosti rodinné rozhodly jinak.

Já jsem se narodil 20. září 1902 ve Vilsteinu u Chebu. Základní (tehdy Obecnou školu) jsem vychodil v Táboře, Tam jsem byl přijat do gymnasia, které jsem vychodil první dvě třídy, než jsme se přestěhovali do Prahy. To už začala první světová válka a třídy se rozmnožily o polské spolužáky, jež vyhnala krizová válečná léta. Nám klukům imponovaly studentské stejnokroje, zejména označení tříd. Toto dělítko, nám cizí, po určitou dobu přetrvalo.

V Praze mne otec přihlásil do žižkovského gymnasia, vedeného vládním radou Šetelíkem, jehož syn Jaroslav byl tehdy oblíbeným krajinářem, a umělecky zobrazoval Prahu líbivými akvarely. Po kvartě jsem se ocitl již v pravém víru válečných poměrů, nedostatku a hladových bouří. Praha byla plna válečných raněných a obživu jsme sháněli, jak se dalo. Doba byla velmi neklidná, lidé velmi trpěli. Ze zahraničních zpráv jsme se dovídali, že se něco děje, že nadšení pro válku utrpělo velké trhliny. Až události vyvrcholily a dočkali jsme se 28. října 1918, kdy se každý radoval, že konečně nastává nová doba, že skončí utrpění a lidé se vrátí ke své práci. Lidé se vraceli ze světových bojišť na celém světě a mnozí prodělávali tuhé životní zkušenosti, jež zaplatili i životy. A přec nebyl zdaleka ještě konec. I mládež se podívala novým skutečnostem do tváře.

Nové skautské hnutí bylo příslibem lepších poměrů. Začalo se volněji dýchat. Ti, kteří hledali nové cesty, nemohli často při nejlepší vůli překonat hromadící se překážky. Humanismus začal opět plnit svou úlohu. A jen velkým úsilím dostala se opět k slovu příroda, se znovu obrozeným heslem “přírodou a životem k čistému lidství”. Tento praktický idealismus, který mládí propůjčil křídla, znamenal nikoli organisační, ale duchovní obrodu, která čekala na iniciativu hlavně mladých lidí.

Skauting znamenal po roku 1912 světlo svých nejlepších možností, ale ve skutečnosti to pro Evropu a celý svět byl rok 1918,kdy se zdálo, že lepší polovina lidstva chce navždy skoncovat se sobectvím, vybíjením bezbranných slabších národů. Proč neplatí zákony rovným dílem pro všechny? Myslím tím skautské zákony.

I já jsem se dostal prostřednictvím přátel k pravému poznání a ušlechtilosti přírodních zákonů pod ochranou plátěných stanů a teplem táborových ohňů pod troskami týřovského hradu na Berounce.

Od svých 20 let, kdy jsem poznal neúnavné úsilí M. Seiferta, jehož energie zdála se být nevyčerpatelnou, aby přesvědčil o síle a možnostech myšlenky Lesní moudrostí a byl přes četné životní nezdary ochoten začínat vždy znovu, jsem stál po boku až do konce jeho života, i když zůstal zde samojediný a opuštěný. Jeho štít zůstal čistý.

Vidíš, to je celý Míla. Poznáváš jej v tom, co říká, – i v tom, co neříká. Co nepíše. Marně hledáš zmínku o jeho manželce a rodině. O tom, kde pracoval. O jeho činnosti v Lesní moudrosti a pro Lesní moudrost. V sešitku “Miloš Seifert, zakladatel českého woodcraftu” (Les, Praha 1932) napsal, že prof. MS “v zájmu junáctví vykonal mnohé cesty za hranice, po Anglii, Holandsku, Německu a Polsku” – ale neuvedl, že často cestoval s ním, jako jednatel Ligy pro zahraničí. Německé poměry znal výborně – i většinu tehdejších pracovníků s mládeží, a dovedl je charakterisovat. Byl čestným členem Order of the Woodcraft Chivalry (Řád lesního rytířstva), znal Johna Hargravea a ostatní britské woodcrafterské pracovníky. Redigoval “Vatru” VI; vydal zmíněnou cennou biografii o prof. MS; roku 1971 vydal krásnou publikaci v Albatrosu “Devadesát let života Ferdinanda Krcha, zasloužilého učitele” a v roce 1977 vychází v Orbisu (Edice Cesty) jeho překlad Setonovy knihy “Cesta životem a přírodou” (Trail of an Artist-Naturalist). Kapitolu o junáctví, která v knize nesměla vyjít, vydali stateční Vavrdovi přátelé r. 1979 jako sešit – ilegálně. Napsal “Kroniku hnutí Lesní moudrosti“. Od počátku náleží do čelné skupiny hnutí – radikální socislista, spolu s Prokopem Koudelou a Toničkou Konopáskovou, později provdanou Bukovanskou. A je oblast, kde víme tak málo, ač toužíme vědět víc. Míla Vavrda byl jazykově nadaný. Vedle němčiny mluvil běžně anglicky a rusky. Ve starých ročnících Vater jsou zmínky o životě mládeže v Sovětském svazu. Míla Vavrda měl kontakt sruskými revolučními pracovníky, kteří usilovali o jiné organisování mládeže, než jaké bylo – po vzoru B.P. – oficielně zaváděno. Jak navázal tyto styky? Byl tam? Kdy? Kdo to zodpoví? V družině Rysů jsem slyšel, že Míla korespondoval s Ninou Krupskou – manželkou V. I. Lenina –, která byla činná při organisování Komsomolu, a že jí doporučoval E.Th.Setona. Po létech jsem o tom s Mílou Vavrdou mluvil. Stručně, jak bylo jeho zvykem, řekl: “To ale nesouhlasí. S Krupskou jsem si nepsal”. S kým tedy?

Stalo se, že Maxim Gorkij navštívil Prahu a někdo jej seznámil s učitelem Bakule, který se věnoval postiženým dětem a “Bakulovy zpěváčky” kde kdo znal. Gorkého velice zajímala práce českého učitele – idealisty. Po návratu napsal Bakulemu dopis. Šťastný Bakule mu odpověděl. Následoval další dopis – a další odpověď. Byla z toho krásná korespondence – kterou překládal Míla Vavrda, a dopisy Gorkého i odpovědi Bakuleho si pečlivě zapisoval. Přešla léta a blížilo se Gorkého jubileum. V čs. rozhlase působil dobrý junák Dr. Kolář, přítel Míly Vavrdy. Domluvili, že československý rozhlas přinese zprávu o této korespondenci – o uznání, s jakým Maxim Gorkij sledoval a oceňoval práci českého učitele. Tehdy platila zásada: cokoli ve vysílání se týká Sovětského svazu, musí být dříve zasláno do SSSR k schválení, než se to může vysílat. Přišla překvapující odpověď: Muzeu M. Gorkého není nic známo o této zajímavé korespondenci. Prosím, zašlete originály k posouzení. Originály? Pana učitele Bakule objevil Míla po delším pátrání v Nuslích, kde bydlel v domku u jedné babičky. Byl nemocný, ležel. Spatně slyšel. Chvíli trvalo, než pochopil, co mu Míla říká. “Dopisy Gorkého? Samozřejmě, že je mám. Všecky. Mám to ve škatuli na půdě. Jen co se uzdravím, tak tam vylezu a snesu to dolů. Určitě. Jen co se uzdravím.“ Když tam Míla podruhé šel, bylo v domečku ticho. Světnička, kde pan učitel ležel, nově vybílena. Přišel pozdě. Pan učitel Bakule zemřel – a babička domácí dala všecky jeho škatule do sběru. “Ale já ty opisy mám, a jsou přesné“, zdůraznil Míla, když mi to vyprávěl. Snad jsou dosud v jeho pozůstalosti. Stálo by za to je zachovat.

Ale to bylo později, když uzrál čas. Nyní jsem se díval na vše očima třináctiletého chlapce, který objevuje nové obzory. Družina Rysů se chystala na velký sněm kmene, 28. října v Prokopském údolí. Měli jsme svou družinovou píseň, a dosud ji dobře znám, Chceš ji slyšet?

Ryse, slunce jde výš!
Vyraž, travou se pliž,
vzhůru do krásných hor,
lovců kam spěje sbor.

Hoj, Rysové, hoj!
Teď nám dá život boj.
Kdo sílu svou zná,
ten jasnou cestu má.

A náš rysovský pokřik?

Huš, Rysové, chrrrr!
Rysové jdou řadou
Tlap- tlap- tlapity tlap-
chrrrr…

Kmen Bílého Slunovratu měl též svoji píseň, kterou jsme často zpívali:

Když den již usíná – slunéčko zhasíná
v posvátném kruhu s druhem tu druh,
duše nám spojí Veliký Duch,
vatra žhavá klid nám dává
Manitou volá na nás:

Hoj, junáctvo, spěj v nový zas boj,
duší celou směle!
Pro ideály woodcrafterské
žij svůj život cele,
nikdy neustávej.

Z temnot se rodí den jako čarovný sen,
krajinu zlatí zář červánků,
slunce posílá pozdrav po vánku,
život nový nám nastal zas,
Manitou volá na nás:
Hoj, junáctvo, spěj v nový zas boj, atd.

My děti přírody spojit chcem národy
v bratrském duchu se všemi žít,
pro lepší lidstva dny jdem se bít,
vzhůru na stráž – přišel náš čas,
Manitou volá na nás:
Hoj, junáctvo, spěj v nový zas boj, atd.

Tonička Bukovanská si dala s námi velkou práci, aby nacvičila Wolkerovu báseň “Dláždění”. Dlouho nebyla spokojena. To muselo znít!

Dláždění, kamenná organisace,
dalo se na pochod ulicí,
ohromilo střechy prapory tisíci
a ušlapanými lidskými tvářemi.

Vystěhovalo se mezi lesy a pole,
s hřiby a chrpami sedí při jednom stole,
dlaždička každá roste a roste
jako každé semeno
poctivé a prosté,
které lidmi klečícími
ze srdce bylo do země vloženo.

V městě zatím
zvony se rozzvonily, až se zvonice rozsypaly,
zvony jako ptáci z klece na nebesa odlétaly,
domy ruce zvedly, vzdaly se a spadly,
tramvaje na náměstích jak utržené máky zvadly,
kabarety se rozbrečely a kavárny shořely,
bída vstoupila na nebesa a Kč zůstaly v popeli,
nezůstal kámen na kameni,
– vše bylo opřeno o dláždění.

Jen ruce dlaždičů,
pod svou vlastní prací pochované,
zvolna se z prsti vztyčily.
Lán stotisíc rukou.
Klasy.
Obilí.

Dosud vidím Toničku, jak se snaží, abychom to uměli revolučně, někde potichu, někde ráz na ráz, rytmicky – jinde zvolna, jako plyne Smetanova Vltava. A ten závěr: Lán stotisíc rukou. Lán – to musí znít, jako když se na Hané vlní lány obilí, ale blíží se bouře. Vztyčené ruce dlaždičů jsou předzvěstí bouře. Cítíš to? To musíš vyjádřit! Ne, to není to! Znovu od slov “Jen ruce dlaždičů” znovu. Tak dlouho znovu, až to Toničce znělo. – Milovala Wolkera, a balady o nenarozeném dítěti, o očích topičových a o námořníku jsme také recitovali. “Kolektivní recitace“ se tomu říkalo. Zatím, co jsme se snažili, aby to znělo jako jedněmi ústy, byl tu “kategorický imperativ” – obvykle náš vůdce Buk –, který měl sólo:

“Antoníne, topiči elektrárenský,
do kotle přilož!”

a nebo (Balada o námořníku):

“Hola, stateční námořníci, zda mezi vámi dlí
ten, jemuž zločin jako krysa hryže svědomí?
Pro toho muže místo je v majáku hlídat pláň,
Kdo ve světě jsi život vzal, – ty život tady braň”

To byl svět Toničky. Básně – kolektivní recitace – a tanec, rytmika, balet – jako vyjádření téže ideje. Ta idea byla revoluční – v tom zůstávala věrnou soudružkou tragicky v mládí zemřelého Prokopa Koudely. Ona, a Míla, byli kdysi jeho druhy. Sovětský svaz byl pro ně zemí, “kde zítra znamená včera”. Plzeňští junáci odešli do SSSR v rámci akce INTERHELPO, budovat socialistickou šestinu světa. Tonička nás učila zpívat píseň o prameni:

Hluboko pod zemí pramen spal drahně let
divnou si písničku zpíval:
že jednou vytryskne,
zaplaví celý svět,
Huboval. Naříkal. Hrozil a spílal.

Oj, černých rukou černé lesy!
Tmí obzory se v dálce kdesi –
Za lesy
Za lesy
je slunce!

Znáš Olšanské hřbitovy? Jsou rozděleny na dvě části. V té druhé části dominuje pravoslavný chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice, který nechal kdysi postavit Dr. Karel Kramář pro ruské, ukrajinské, makedonské emigranty. Jejich hroby jsou kolem chrámu. V této části Olšanských hřbitovů jsou i hroby sovětských vojáků, a jiných zahraničních vojáků. Jdeš-li od hřbitovní brány směrem k pravoslavnému chrámu, dívej se na hroby po Tvé levé straně. Objevíš hrob rodiny Konopáskových. Tam je pohřbena Tonička, vůdkyně Vlčích máků, náčelnice dívčího kmene Dívek Táborového Ohně. Nedaleko padlých rudoarmějců. Často vzpomínám na ni, na Mílu, na Rudolfa Pacha, Josefa Fischera – i na svou sestřenici Zdeňku Varhulíkovou, nadšenou komunistku, popravenou sekerou, společně s Juliem Fučíkem, kterého jsem znal; několik málo dnů před známým velkým náletem na Drážďany. Komunismus? Ideál! Sovětský svaz – země zaslíbená. Co zbylo z těchto snů? Historie Sovětů psána krví – a dějiny naší země po Vítězném Únoru? Jsme svědky debaklu komunismu (aspoň v jeho dosud známé podobě) v evropském rozsahu. Kdykoli jsem stál u hrobu Toničky, vzpomínal jsem na ni, na Mílu, na ostatní, kteří věřili, že pramen vytryskne a zaplaví celý svět. Zemřeli se svým snem. Zemřeli dříve, než se zhroutily trapné kulisy – A přece je v tom smutek. Byl to oklamaný idealismus. Byl to podvedený idealismus.

To píši dnes. Ale vzpomínky, k nimž se vracím, jsou šedesát let staré. Voní Skautským domovem. Voní Prokopským údolím. Voní půvabem Dívčí družiny Vlčích máků ! Děvčata připravila pro každého z nás dárek – dostal jsem dřevěný nůž na otevírání dopisů, ozdobený woodcrafterskými symboly. Dosud ho mám..

Huš – Rysové – chrrrrr!
Rysové jdou řadou
tlap – tlap – tlapity tlap…
chrrrrr…

28. říjen 1931 – sněm kmene Bílého Slunovratu, na památku spojení obou Lig (Ligy lesní moudrosti a Ligy pro výchovu přírodou – Moudrost lesa). Vůdce Buk nás takto představil:

RYSOVÉ jsou jako rodní bratři – věrni sobě a woodcraftu. Jako mladé šelmy jsou stejně hraví jako učenliví. Můžeme říci, že jsou to hoši, jací mají být.

SMEČKA RYSŮ letos zvláště zesílila, a jejich stopy zůstaly všude, kam se přihnali. Jsou někdy kousavě vtipní, – ale proto mají drápy a tesáky. Jejich plovací blány dovedou důkladně rozčeřit vodu i pohladit dno a vynést nahoru oblázek. Mohutné skoky do vody za vedení létajícího Jeřába jsou známé všem mladíkům.

Jsou toulaví jako lovci a slídí důkladně po všech stržích a údolích našich tří veletoků. Do dálky jsou vytrvalí, velmi pohybliví. Jest nebezpečno postavit se do cesty, řítí-li se v řadě, vedeni Šikmým Okem vpředu. Do smrti bude na něho vzpomínat jistý bodrý muž od Všenor. – Hudba Rysů rodí se právě k luznějším tónům a ty tam jsou doby příšerných zvuků a skřípotu divokého dřeva. – Do úmoru by širokými plackami pálkovali bílá vajíčka po zelené ploše ping-pongu.

Rysové jsou staří a mladí. Z těch starých poznáte macatého Buka s bílou lysinou a těžkou tlapou, – bezzubého Jeřába, jenž prý proto je býložravý, ale zato opravdu mylně se zove samotářem. Černý, srdnatý a kučeravý Rys daleko se nyní od nás potuluje, ale duchem mezi námi žije, a jistě se jednou vrátí jeho jiskřivé oči, na které zvláště vzpomínají Adyk a Racek, když je vedl prvními stopami pod modrou oblohou.

Z nově dospělých jsou tu Adyk a Racek, kteří by si pořád ještě hráli, ale dík ranám starých Rysů jsou i pro vážnější úkoly připraveni. K nim se druží Šikmé Oko, žijící přes den v Rudé jeskyni, kde čaruje a kouzlí sta obrázků. Dohání staré v plování a je nad ostatní v drásání strun. Je dosud jediný, jehož hudba se dá dobře poslouchat. Je to muzikant smečky.

Konečně mláďata Rysů. Neposedný Benjamin, jemuž pod čumákem vyráží chloupky budoucích vousů, je veselý chlapík.Musí občas dostat ťafku, aby se vzpamatoval. Hrozí mu trest řežavého uhlíku, nepřestane-li proskakovat okénkem vlaku a podobně.

Naposledy je naše milované holátko, bez chloupků a s bílou kůžičkou – Jendíček. Je pod ochranou šesti a jednoho páru rysích tlap a běda, kdo by mu chtěl ublížit! Je sám nebojácný a hledá si hlubokou stopu. Bude starostou, až mu narostou vousy, drápy, zjiskří si oko, zbystří mozek. Má už své zásluhy: umí se přátelit s jinými mláďaty a často nám do smečky nějaké s sebou přivede. To udělal už víckráte.

Rysové jsou spořiví a pamatují na budoucnost. V zrcadle jejich budoucnosti starý Wawaguš četl:

Mnoho štěstí a veselí,
mnoho her a zábavy
zástupy mláďat
ale i
tvrdý boj o život je čeká,
zdolají jej však
s veselou myslí.

Huš – Rysové – chrrr!
Rysové jdou řadou
Tlap – tlap – tlapity tlap…
chrrrr…

Rysí mládě Jendíček – to jsem byl já. Byl to slavnostní, krásný sněm. Všichni v kroji. I náčelník Míla ve woodcrafterské haleně. Měl dlouhý projev o evropské a světové situaci. Co to znamená, žít právě v této době s ideálem modré oblohy nad všemi? Děvčata zpívala

“Ó karibů, ó karibů”

a celý kmen:

My, děti přírody, spojit chcem národy,
v bratrském duchu se všemi žít,
pro lepší lidstva dny jdem se bít,
vzhůru na stráž – přišel náš čas,
Manitou volá na nás:

Hoj, junáctvo, spěj v nový zas boj, duší celou směle!
pro ideály woodcrafterské žij svůj život cele –
nikdy neustávej!

Dávno zářily hvězdy na obloze, a ještě jsme setrvávali u hasnoucího ohně. “Vatra žhavá – klid nám dává” – jsme zpívali. A končili jsme hymnou “Psohlavců” – Zelení hájové, bývali jste vy moje, bývali jste srdce mého potěšení…

A pro mne, rysího Jendíčka, to vonělo těžkou vůní loučení…

Jsou to někdy zvláštní cesty

kterými jdeme. Teprve ve zpětném pohledu je něco jasné, co jasné nebylo. Co jsme si neuvědomovali v plnosti. – Rok 1931 byl pro mne významným rokem. Počátkem ledna první cesta k panu profesoru M. Seifertovi – koncem ledna se stávám členem pražského kmene Bílého Slunovratu, družiny Rysů. A v létě poprvé tábořím ve Waldenu, v Nízkých Tatrách. Hluboký, nezapomenutelný zážitek. Od té doby jsem jezdil do Waldenu každým rokem – 1932 – 1933 – 1934 – 1935 – 1936. V roce 1937 jsem tam byl naposled. Jen na pár dní – rozloučit se. Jaké to bylo v družině Rysů a v kmeni Bílého Slunovratu, to jsem Ti vyprávěl. Ale pan profesor M. Seifert upozorňoval vždy znovu, že to, co je v Praze, není čistý, plný woodcraft Setonův. A bylo jeho přáním, aby v Praze byla třeba malá, ale věrná skupina junáků, kteří se rozhodnou pro E. Th. Setona a budou žít plným, čistým woodcraftem. Vrátil jsem se z Waldenu nadšený. S touhou, splnit přání prof. MS a vyhledat, vytvořit skupinku věrných a “pravověrných“ woodcrafterů, kterým bude E. Th. Seton v duchovním smyslu nejvyšším náčelníkem, a prof. MS vůdcem k němu. Ovšem, bylo mi třináct – a pár měsíců k tomu. Byl jsem holátko v družině Rysů, jak to napsal náš vůdce Buk. A přece, umocněno tatranským Waldenem, touha tu byla – a nedala se uspat.

Spolu s dobrými kamarády jsme v březnu 1932 založili družinu Vycházejícího slunce. Na přání z Brna, kde již byla družina toho jména, jsme se přejmenovali na Černého medvěda. Prosil jsem vůdce Buka, aby nám “půjčil“ někoho z osvědčených Rysů, aby byl naším vůdcem – ale ten nás povzbudil: Hoši, jestliže chcete jít vlastní cestou, tak jděte, a nebojte se! Protože “jsem to začal”, tak jsem se stal vůdcem družiny. Přibylo nás. Od dubna jsme byli kmen. O náčelnictví jsme se kamarádsky dělili. Od dubna jsem byl náčelníkem – od května byl náčelníkem Vláďa Žák (Praha-Dejvice, Úřednická 398), který ochotně rozmnožoval náš kmenový časopis Totemová deska. Po prázdninách jsme nabídli náčelnictví panu prof. M. Seifertovi, který byl od počátku naším protektorem, a přijal to. Povzbuzoval nás v naší práci, v květnu nám napsal dlouhý dopis. Napsal dva články do Totemové desky. Když byl v Praze, účastnil se naší kmenové schůzky a vysvětloval nám, jaké máme poslání “i kdybyste byli jenomtři“ – protože nezáleží na počtu, ale na věrnosti E. Th. Setonovi. V listopadu 1932 zvolil kmen prof. MS čestným členem a náčelníkem jsem byl znovu já – se smutným údělem, abych 8. ledna 1933 ve 20 hod. konstatoval, že všichni z kmene vystoupili. Protože jsem nevystoupil, zůstal jeden člen kmene, který byl současně náčelníkem. Je to k pousmání, i když to k pousmání nebylo. Někdo v Praze rozeslal podle ligového adresáře všem členům cyklostylovaný oběžník Palkovského. Když jej u nás v rodinách četli – chlapci byli v Lize sotva pár měsíců – řekli si: jestli to v Lize tak vypadá, jestli náčelnictvo tvoří takoví lidé – pak tam nemáme co dělat. Nakonec – bylo to pochopitelné. Tak, chlapci Černého medvěda – jsme existovali od března 1932 do počátku ledna 1933. A přece nám o něco šlo, a snažili jsme se a dělali, co a jak jsme mohli. Prof. MS nad námi vlídně bděl — s porozuměním pro naši malost. “I kdybyste byli jenom tři"…

Výletovali jsme – do kundratického lesa. Do Prokopského údolí. Přes Radotín na Karlštejn. Do Divoké Šárky. Byli jsme v ZOO v Troji. Několikrát v Náprstkově muzeu. V průhonickém přírodním parku. Byli jsme – s nadšením – na Tyršových hrách, a účastnili se 24. dubna jarní táborové junácké besedy, na Vinohradech, ve Francouzské třídě 4. Skvělé! Chystali jsme se na konferenci Jednoty pražských kmenů, kterou připravovali Míla, Buk a Chlapec. S kmenem Bílého Slunovratu jsme měli pěkný kontakt, spolu s dvěma kamarády jsem dál chodil na schůzky ve Skautském domově a byl ve styku s Mílou i s Bukem, kteří sledovali se zájmem, jak žijeme. Inu – snažili jsme se, jak se kluci dovedou snažit. Plížili jsme se, skákali do výšky i do dálky, vrhali oštěpem a koulí, stříleli z luku. Při házení oštěpu “maďarským způsobem” (jak jsme to viděli na Tyršových hrách) se oštěp zlomil, k zármutku celého medvědího kmene. Orlích per jsme “vyrobili” 13 – a perličky 3, jak to zapsal náš kronikář. To se nám to žilo! Scházeli jsme se u Žáků. Vydali jsme 4 čísla Totemové desky a – jak kronikář tvrdí – dvě propagační brožury. Ty si nepamatuji. Sněmy jsme měli tři; v kundratickém lese, v Prokopském údolí a v Divoké Šárce.

Kmen Černého medvěda v Praze – episoda. Ostatně, bylo nás pár – spíše jen “naděje kmene“. A přece, ve zpětném pohledu, jsme měli poslání, jaké nám připomínal náš milý protektor anáčelník: hlásili jsme se cele k E. Th. Setonovi, včetně indiánského roucha, do něhož svůj woodcraft oděl. A když v časopise Slunovrat vyšel článek J. Šimsy: “O budoucnost ligy” – který měl následky jako lavina – , řekli jsme (samozřejmě, že klukovsky, jinak jsme to neuměli), že je E. Th. Seton pro nás nejvyšším náčelníkem, že si jej vážíme jako velkého umělce, a že indiánské prvky v jeho díle nás oslovují; nám něco dávají. To bylo všecko. Asi proto jsme tu měli být, pár nadšených kluků, abychom to řekli.

Pan profesor MS nám poslal do prosincového čísla Totemové desky překlad “Poselství Černého Vlka“, datované v Seton Village.

Po čtyřiceti letech moje vroucí naděje se vyplňuje. Sen mého života se uskutečnil.

Dávno, před mnoha lety, když jsem ještě známkoval dobytek u Kanadské řeky, když jsem poprvé vyslovil ideu woodcraftu, věděl jsem již, že myšlenka ta nebyla by dokonána „dokud nevsadím ji do srdcí lidí a dokud neukáži její viditelnou představu v Santa Fe, duchovním středisku Ameriky – a snad celého světa.

Bohové byli ke mně dobří. Zde jsem, silný, energický, čilý, lpící ještě na snech svého mládí a mužství. A přijímám splnění své vidiny, jež ospravedlňuje, že jsem svůj život jí věnoval – v minulosti, přítomnosti a věnuji v budoucnosti.

Zde, 5 mil od Santa Fe, koupil jsem asi 3.000 jiter nejkrásnější země na světě. Procestoval jsem mnoho mil i let, než jsem se konečně usadil na tomto místě. Ale vím, že jednám správně. Hory kolem mne, planiny u mých nohou, lesy právě za mnou, vše praví mi: toto jest to místo. Sem 1.5.1931 přesídlilo Ústředí Moudrosti lesa. Mám již asi tucet malých budov, malebných, jak tento kraj chce, připravených pro ty, kdo pochopili, co chci. Máme však již více uchazečů, než jich můžeme umístiti. Ti, kteří jsou se mnou, uznali vděk tohoto místa i jeho poslání.

Zde, v Universitě Indiánské moudrosti, uspokojení mých woodcrafterských snů, doufám ve zbývajících svých létech vychovávati vůdce pro organisaci, pro život v přírodě – učiti ty, kdo chtějí jimi býti, vyložiti světu Evangelium modré oblohy, nauku lidství, Poselství Rudého muže.

A do lednového čísla Totemové desky 1933 nám napsal prof. MS článek “Dokumenty”, který byl jeho poselstvím nám, hloučku chlapců v Praze.

DOKUMENTY. Seton psal kdysi, když byl ještě náčelníkem amerických skautů, poselství do Anglie, ve kterém si stěžuje, že skauti jsou někdy hrozně prozaičtí a přímo slepí ke krásám života. Diví se tomu, vždyť prý i v jejich anglické příručce se mluví o Indiánech a bludných rytířích! Na adresu vůdců dodává: “Nezanedbávejte romantiku skautování! Přičiňte se co nejvíce, aby chlapci milovali malebnost. Čerpejte nadšení z táborových ohňů, z písní a tanců!”

Sir Baden Powell na to poselství odpověděl v časopise pro své vůdce: “Bojím se, že naše mládež se nenadchne tou žilou básnickou, jak chce Seton, a nebude tančit ‘tanec karibú’.”

My však právě tím jsme se nadchli. Jsme šťastni, že Seton mluvil a mluví přímo k nám a že můžeme z tak čistého zdroje píti. V tom dnešním světě mamonu, politických štvanic a rozvrácených mravů zní Setonovo učení jako hlahol trub z nebes. Nám nic nezvrátí (lásku) naši lásku k světu a původnímu prostému životu. Nám nic nezakřikne radostný zápal v duši, kterým se nám otevřelo veliké poznání, že život je krásný, pokud žijeme v souladu s přírodou a rozvíjíme všechny své schopnosti, tělesné i duševní, jak přirozenost naše tomu chce. Vrátili jsme se k přírodě, abychom osvobodili tělo i duši, aby obé bylo jedno a rozpjati se mohlo svými činy k tomu nejvyššímu, k čemu nabádá život.

Stáváme se dětmi před tváří Všehomíra. A tu oko plane, vidí-li všecky ty nádherné věci kolem sebe, ruka myslí, aby účastna byla tvůrčí dílny života, celé tělo tančí v posvátném vzdávání díků, zatím co duše hloub a hloub se noří v podstatu, jež za vší tou krásou rozmanitosti se skrývá.

Woodcrafter říká světu své ano, ale jen tomu pravému, nefalšovanému. Obírá se pozemským a dnešním, ale objímá vše svou láskou a filosofií, takže není proň všednosti a marnosti. Je živ všemi instinkty své mysli, netříští se, a nerozbíjí atomickou kulturu dneška, má své království, v němž je šťasten: je romantik a nebojí se žít tu báseň, která klíčí v jeho duši. Právě tím je Setonovo učení velkým učením, že tvoří nového člověka, člověka jemného duší, člověka nejušlechtilejšího zrna.

M.S.

Totemová deska, r.11, č.1 – leden 1933.

To, co jsme my psali – co jsem tehdy psal, bylo chlapecké. Pozná se v tom styl Seifertův, Johna Hargravea a nevím, koho ještě. Usmívám se, když to čtu. Ale tehdy šlo o důležitou věc. A my, chlapci, toužili jsme stát stráž na správném místě. Rozcestí na které postavil Ligu Šimsův článek, nás nezmátlo. Byli jsme přesvědčeni, že známe správný směr. Že jdeme za správnou hvězdou. Věřili jsme, jako umí věřit chlapci, když se pro něco nadchnou.

Pane profesore, díky! Viktore, Jarko, Vládo – díky!

Vy všichni další – díky! Nebyli jsme nadarmo! Ale, prosím, jen žádný patos! To nám nesedí. To nechci. Bylo to na jaře 1933 – tehdy už bylo jisté, že se bude naše rodina stěhovat do Hradce Králové –, kdy jsem šel s Mílou Vavrdou po Praze. Směrem na Hrad a potom na Petřín. Vzpomínali jsme, jaké to bylo pěkné, když na kmenové schůzky přicházeli lidé z různých profesí, a vyprávěli nám o své práci. Častěji byl mezi námi klavírní virtuóz, byl členem kmene, kterému jsme říkali Květek. Nevím, jak se občansky jmenoval. Šetřil si ruce – stále nosil bílé rukavice. Jemný člověk. Jeho domov byl ve světě tónů. Míla mi řekl: “Jeníku, co může dát bratru Květkovi indiánství?” Odpověděl jsem: “Může studovat indiánskou hudbu“. Míla se usmál a řekl: “To může“. Šli jsme, a mlčeli. A potom jsme mluvili o něčem jiném. Bylo mi patnáct…

Pamatuješ si ještě, co jsem Ti říkal o stáří? Jak se něco dávného vybaví – a když bych si na něco chtěl vzpomenout, tak ne a ne. Jako naschvál: Třeba náš Skautský domov. Jak vypadal? To nevím. Ale něco jsem přece objevil, a sice ve "Vatře” ročník I. číslo 2, na stránce 16:

Skautský domov jest již skutečností. Z rozhodnutí min. rady odevzdána byla jedna polovice býv. domu pro zahraniční obchod Federaci Čs. Skautů a DTJ, takže i Zálesácké lize se konečně dostane pěkného útulku. Do měsíce budeme zařízeni. Neopomeňte pak nikdo z bratrů a sester, kdo přijedete do Prahy, navštívit kancelář Ústředí Zálesácké Ligy Čs. ve Skautském domově na Petrském nábřeží, Praha II.

Rozlehlá budova – přízemní –, všecko ze dřeva. Rada malých místností, které sloužily jako klubovny. K čemu to sloužilo zahraničnímu obchodu, nevím. Snad to někdo objeví. Třeba se najde i fotka. Pod střechu Skautského domova jsme se všichni vešli. Připomínalo mi to maminku, která vítá své děti.

Věříš na náhody?

Stanou se věci, že si to nemůžeš vysvětlit. Ale nejdřív Ti musím říct, že jsem měl štěstí na tatínka. Již jsem Ti o něm vyprávěl, jaký byl Sokol, a Klofáčův národní socialista. Jak se mnou jezdil do Příbramě k prof. MS a měl porozumění pro mé nadšení. Měl mne k tomu, abych se pokusil psát o woodcraftu do novin. Poslechl jsem. V Masarykově lidu mi vyšel první článek – a následovaly další. Ovšem, někdy se to nedařilo a články šly do koše. Tatínek mne povzbuzoval, jen abych to nevzdal. Věděl, že těžce nesu zánik našeho kmene. Piš! O to víc piš! Uvidíš, že se někdo najde, koho to chytne.

Po delší době mi vyšel článek. A za několik dní mi redakce předala dopis nějakého studenta, který se zajímal o woodcraft.

Sešli jsme se. Byl to Stanislav Kříž - Šíp z Dejvic, z Kamenické ulice. Rodiče měli autodopravu. Zatímco jsme se pomalu chystali na přestěhování do Hradce Králové, se Standou jsme si vyprávěli a nebralo to konce. Toho roku byl již na táboře ve Waldenu v Tatrách, kde dostal táborové jméno Šíp. Měl kamarády, studenty, angličtina jim nedělala potíže. V Praze vzniká kmen Wahpeton, který navazuje přímý styk s E. Th. Setonem a je od něho zásobován literaturou. Nepotřebuje prof. MS a jeho překlady. Neohlíží se po Psohlavcích a ideových zápasech v Lize. Je orientován přímo na Setona – a praktikuje woodcraft včetně indiánství, do něhož jej Seton – jako do roucha – oděl. V té době prosazuje v Lize náčelník MUDr. V. Valovič orientaci přímo na Setona, a uznání Setonovy duchovní autority. Když [[ETS|E. Th. Seton v prosinci 1936 přijíždí do Prahy, vítá jej v Chebu Stanislav Kříž - Šíp svou bezvadnou angličtinou. Seton jej zve, ať přijede do USA, že může pro začátek bydlet u nich. Po rodinné poradě odjíždí Šíp do USA, bydlí nějaký čas u Setonů, – a přijímá místo jako průzkumník u Standard Oil Company. Přátelům posílá pozdravy z And, kde provázen Indiány, hledá nové prameny. Dnes, pamatuji-li si dobře, žije v Kostarice, a je v písemném styku s obnovenou Ligou v Československu. – To je krátké vyprávění, viď? Ale často si to připomínám pro povzbuzení. Je čas předat štafetu. Komu? Kmen se nám rozpadl. Zbyl jsem sám. Psal jsem články do novin – něco vyšlo, něco nevyšlo. A najednou je tu student Standa, jsou tu jeho přátelé – vzniká kmen, který má, o čem se nám nesnilo. Jeho členové tu dosud jsou. Mým úkolem bylo předat štafetu. Ale že jsem ji mohl předat, to nebyla má zásluha. Věříš na náhody?

Walden – co je to?

Tak se mne před časem ptala v dopise jedna dobrá žena. Prý, když se sejde pár pamětníků, mluví o Waldenu. Co je to? Také jsi tam nebyl – budu Ti o Waldenu vyprávět. Měj trpělivost, budu-li se opakovat. A ptej se, bude-li Tě něco zajímat.

Ze byl profesor M.Seifert “zamilovaný do H. D. Thoreau”, to víme. Henry David Thoreau, americký transcendentalista, druh R. W. Emersona, patřil mezi Seifertovy myslitele, jimiž se v duchovním slova smyslu obklopoval. Ruskin, Emerson, Carlyle, Thoreau. A k tomu L. N. Tolstoj. V knize “Přírodou a životem k čistému lidství“ str. 24–30, dává H. D. Thoreaua za vzor junákům. Byl to “průkopník našeho ideálu“. Thoreau je známý knihou “Walden čili život v lesích“ – vyšla u nás poprvé 1902 v překladu Zdeňka Franty, u Jana Laichtera v Praze. Potom, 1924, v Seifertově překladu, nákladem knihovny Walden. A znovu 1949, ve Frantově překladu, u Jana Laichtera v Praze, s nádhernými “snovými” ilustracemi. Rudolf Růžička, Čechoameričan, nar. 1883 v Kouřimi, se po ilustrování “Waldenu” trvale usadil v Concordu – tak se zamiloval do krajiny, kterou kdysi procházel filosof lesů. “Walden” s Růžičkovými ilustracemi – to je skvost. Máš-li, nedávej z ruky! 1925 vydal Jan Laichter další spis H. D. Thoreau: Toulky přírodou a výhledy do společnosti, v překladu Zdeňka Franty a Čeňka Kočího.

Rok 1922. Doba Psohlavců a Horních chlapců. Prof. MS táboří s chlapci v Nízkých Tatrách, nedaleko obce Liptovský sv. Ján, pod Ďumbírem. Červenec. Přichází tam i jeho mladší přítel, prof. Karel Langer, také se svými chlapci. Shodují se v úsudku: zde je ideální místo pro táboření. Vhodná louka, dva potoky (Belá a Bystrá), u paty mohutné hory Smrekovica. Vrací se tam. Prof. MS se podaří koupit chatu-srub na kraji louky. Walden bylo jméno rybníka, u kterého si Thoreau postavil chatu. Jméno “Walden” dává nyní prof. MS srubu, který byl naším domovem. Tábořilo se “u Waldenu” nebo “ve Waldenu” – a vždy se myslelo na louku, kde byly stany, a na chatu, kde jsme měli věci, kde byla knihovnička; kde byl krb, na kterém jsme vařili a kde jsme prožívali krásné chvíle, když pršelo. Tam bylo sucho – tam nám bylo pěkně. Prof. MS nemohl – se svým druhem K. Langerem – postavit lepší pomník milovanému filosofu, než jak učinil tímto způsobem! Mezitím vznikla “Liga pro výchovu přírodou – Moudrost lesa” (náčelník M. Seifert, starosta J. Krejčík, tajemník K. Langer (a “Walden” (chata + louka) se stává místem ústředních táborů, t. j. ligových. To pokračovalo i po spojení obou Lig v říjnu 1928.

1927 a 1928 tábor Ligy pro výchovu přírodou – Moudrost lesa

1929 až 1938 tábory Ligy čsl. woodcrafterů. Od 1927 do 1938 celkem dvanáct ústředních táborů. Byly i zvláštní tábory dívčí, a zvláštní tábory učitelské.

V Hlasateli 1934 byla zpráva: “Bylo zakoupeno 500 čtver. sáhů půdy od p. Szentiványiho ze Sv. Jána. Koupě byla financována ze soukromých prostředků. Chata Walden bude od p. Seiferta zakoupena”.

V roce 1934 se tedy podařilo ústředí Ligy koupit louku, na které jsme tábořili – a odkoupit chatu Walden. Od toho roku bylo vše ligovým vlastnictvím. Ovšem, co bylo od roku 1939, to již nevím. Ale už dost historie. “Walden” byl založen nejen jako místo táboření. Také – po příkladu H. D. Thoreau – jako místo vnitřního soustředění a hledání toho, co je duchovní.

Když jsem – pražský hoch – přišel poprvé do Waldenu, v létě 1931, byl to pro mne zážitek tak hluboký, že jej nezapomenu. Ostatně: krásná příroda Nízkých Tater – a poprvé na táboře! Byli jsme tu z Čech, z Moravy, Slezska, Slovenska, a rozuměli jsme si. Stany byly různé – rakušáky s podsadou, áčka, týpí – ale týpí nebyla ještě v převaze, jako později. Snad to byli přátelé Seifert a Langer, kdo určili, jaký má být ve Waldenu totemový kůl. Osekaný smrkový kmen, zapuštěný do země – s kořeny nahoře, “k nebi”. Kořeny ovšem pěkně očištěné a trochu zkrácené. Na kmeni, na totemovém kůlu, byly vyřezány či namalovány různé woodcrafterské symboly, ale i bez nich totem ”mluvil” svými kořeny směrem k nebi. Sedátka v sněmovním kruhu byla kamenná, ozdobená. Ve středu sněmovního kruhu bylo ohniště, a od něho, malými kameny, vyznačen symbol Dvanáctinásobného zákona. Prostor uvnitř sněmovního kruhu byl tabu – do něho vkročit směl jen Ohnivec t. j. junák, kterému bylo svěřeno roznícení ohně třením dřev, a zpěv Ohnivcovy písně. Ovšem, třením dřev se rozněcoval pouze oheň sněmovní. Ne oheň besední. Nově příchozího čekala zajímavá chvíle před Táborovou radou. Musel totiž před Radou přezpívat všecky písně, které znal. A Rada rozhodla, které z nich smí v táboře zpívat a které ne. Měřítko bylo přísné. Byl starý osvědčený junák, který rád kazil morálku, a každý večer před usnutím přezpíval ve svém stanu (rakušáku s podsadou) “Aloha oe”,všecky zakázané písně, které znal. Podle zásady „můj dům, můj hrad” táborová rada nic nenamítala. Ale musel mít při tom stan zavřený – ne otevřený. Dosud jej slyším…

“Sing-Sing když ležel v tmách, a já jen dýkou mách´
kdo může říct, že viděl víc, když překročil jsem celý práh.”

nebo

“není dobrodruh jako dobrodruh, spoustu dobrodruhů
i z urozených kruhů, a rozmanitých druhů – známe.”

Vařilo se ve Waldenu a také se tam jedlo – nebo jsme seděli při jídle kolem chaty. Jeden junák měl funkcí vrchního kuchaře – a ostatní jsme se střídali ve službě v kuchyni. Byli někteří mistři ve vaření na otevřeném krbu. Vzpomínám na opáleného, statného táborníka Ľuďo Klibániho, náčelníka zvolenského kmene Ranné svitanie, který byl odborník na halušky s bryndzou a slaninou. Měl na to velké kovové síto od své babičky. Jiný uměl na krbu opéci buchty. Ovšem, to nebylo běžné.

Líbilo se mi, jak táborový den začínal – a jak končil. Povel k vstávání dával táborový bubeník (i k jiným příležitostem). Bylo nutné stan otevřít, dát schnout pokrývky, vlhké od noční tatranské rosy. Kdo chtěli, odešli na chvíli na Rysí skálu k meditaci. Rysí skála byl zajímavý skalní útvar nedaleko od nás, u cesty. Místní lid tomu říkal Kanceľ t. j. kazatelna. Hlouček se nás vždy sešel. Vzpomínám, že náčelník kmene Radosti četl z Thákúrovy knihy „Sádhaná” – někdo, dva, tři – k tomu něco řekl a potom jsme chvíli mlčeli a soustředili se na to, co bylo čteno. Jindy to byla „Gitandžali” od stejného autora. Nebo četl Ing. Felix Dvořák z knihy katolického pedagoga Gilleti „Výchova karakteru”. Účast na těchto ranních chvílích byla dobrovolná – nikdo nebyl ani náznakem nucen. Kdo chtěl meditovat sám, v tichu lesa, mohl – a nemusel to nikomu hlásit. Rozkaz – po vojenském způsobu – byl u nás neznámý. Bylo dost času, aby se každý věnoval své zálibě, chtěl-li. Vzpomínám na junáka-botanika, který všude chodil s Prombergerovým Klíčem , či na jiného, který vyřezával. Konali jsme kratší i delší vycházky z tábora. Oblíbený – a nebezpečný – byl průzkum jeskynního systému (krápníkové jeskyně) – snad tento jeskynní prostor pokračoval až k Lipt. sv. Mikuláši. Byli mezi námi osvědčení vůdci, kteří nás vodili. Ovšem byl to podnik ilegální, do jeskyň se lezlo velkou děrou a – samozřejmě – na vlastní risiko. Později byla díra uzavřena těžkou kovovou mříží. To byl konec průzkumu. – Oblíbená byla návštěva poměrně vzdálené salaše, smožností napít se žinčice sladké nebo kyselé (pozor: nikdy to nemíchat!), koupit oštiepky nebo parenice, jejichž výrobu jsme mohli sledovat ve všech fázích. To byl zajímavý svět. Byl tu bača a asi čtyři nebo pět valachů. Nepříjemní byli jejich psi. Kdo se blížil k salaši, zažil to. Psi se na něho vyřítili. Musel zůstat stát, nehýbat se a čekat. Konečně vyšel bača nebo některý valach, a psy odvolal. Potom bylo možné jít dál. Nevím, které obci salaš patřila. Jednou týdně šla po cestě kolem tábora skupina žen s ranci na zádech. Šly do salaše – nesly mužům vyprané prádlo a jídlo.

Když jsme zpívali zbojnickou:

„Obúvajce chuapci krpce – ktorí máce smelé srce…“

i s tím „choďme chuapci do salaša, baran, ouce budze naša” věděli jsme, jak salaš vypadá. – Tábor žil svým životem, ale nebyl na pustém ostrově. Byli jsme obklopeni lidmi a snažili jsme se, aby byl mezi námi pěkný vztah. Jestliže jsme procházeli dědinou, zdravili jsme kde koho. Byli jsme vždy „slušně oblečeni” (zvláště: děvčata, pozor!) abychom neprovokovali. Zdravili jsme lidi, pracující na polích „Pán Boh pomáhaj!”. Podle odpovědi jsme věděli, pracují-li tam evanjelíci nebo katolíci. Na náš pozdrav odpovídali evanjelíci „Pán Boh uslyš”, zatím co katolíci „Pán Boh daj!”.

Když přišel do tábora na pár dní osvědčený ligový pracovník a jednatel, bratr Jara Vyleta, komunista – trockista, volal na lidi na polích:

Na poli Komsomol – v továrně Komsomol!
Na poli Komsomol – v továrně Komsomol!

načež zazněla z dálky odpověď „Pán Boh uslyš!” I to se dálo…

Nedaleko Waldenu byla hájovna. Tam měli syna Poldu. Byl to ještě malý chlapec, ale již pásl stádo krav a dovedl na ně křičet jako dospělý. Práskal bičem, jako když z pušky střílí, To byla jeho specialita. Již zdaleka jsme slyšeli: blíží se Polda s kravami. Stávalo se, když jsme byli na Rysí skále a chtěli meditovat, že pod skalou byl Polda se svými kravami. Marně na něho jeden bratr volal „Poldo, nerevaj!”. Nezbývalo, než chvíli počkat, až budou krávy o něco dále. A s kravami hejno ovádů. To také patřilo k Waldenu. Jestliže jsme se opalovali, každou chvíli jsme zaplácli ováda. A krávy procházely denně naším táborem, protože byl na jejich louce, na jejich cestě. Dlouho to netrvalo, jen co zvolna prošly. Zůstává ve vzpomínce, jak jeden táborník, který se opaloval, najednou zařval, když viděl, jak má kráva v krku jeho tričko, které na trávě sušil. Vyskočil – a podařilo se mutričko krávě z krku vytáhnout, po dlouhém sem-tam. Ale jestli bylo ještě k nošení, nevím. Pověst o tom hrdinském činu však zůstala. Když krávu uviděl, visela jí od huby jen ramínka toho trička.– Nakonec se přátelsky rozešli, kráva i on. Tak to má být. Jak je to v Knize džunglí? Jsme jedné krve.

Pěkné bylo vzájemné poznávání se. Bylo tu zastoupeno několik kmenů. Každý přinášel něco svého, i když to bylo někdy nedefinovatelné.

Krásné byly večery. Když bylo pěkně, tak venku. Když pršelo, tak ve Waldenu. Vzpomínám i na tance – při mandolíně, při zpěvu. Bratr Palkovský uměl tak skvěle tančit odzemek, že si při něm proplétal valašku. Přitom jsme zpívali:

Po valašsky od země – kdo mi kozy zažene?
Ej, já bych je bol zahnal, ale som sa vlka bál!
Štyry kozy, piaty cap – kdo vyskočí, ten je chlap,
Ej, já bych bol vyskočil – ale som sa otočil!

Vrchol byl, když si Palkovský dal na ramena Mišku, malého německého chlapce z Bratislavy, a tak tancoval odzemek. Ovšem, to bylo ve Waldenu, kde byla podlaha z prken. Na trávě venku by to nešlo.

Figurální tanec byl “Éj, museu by to chuap byť, čo by chcéu nabiť, vyberaný!“, kdy se tanečník točí a znázorňuje, jak se brání proti sedmi, i proti dvaceti. Když měl v ruce valašku a dostal se do ráže, bylo to skoro nebezpečné, být blízko. “Éj, keď vás bude dvadsať, budem sa obracať medzi vámi”. Valaška pri boce, len sa tak ligoce… Požitek byl, když Dr. Valovič tančil s Editkou čardáš. To se “Walden” chvěl, jak jsme tleskali a stupňovali rytmus.

Bylo to všecko nové a uchvacující. Sympatie ke Slovensku a k Slovákům jsem také podědil po tatínkovi. Býval na Slovensku na léčení a zamiloval si je. Nyní jsem to objevoval pro sebe. Vztah k písní jsem měl od dětství. Již jsem Ti vyprávěl, jak maminka zpívala a zpívala. Ovšem, co jsem jako chlapec slyšel venku, to bylo úpadkové. V Podbabě na “Břetislavce” vyhrávali:

Za tou naší garáží Franta Anku poráží–
má takový divný chutě, že jí to až zaráží.

Nebo jinou, stejně oblíbenou:

Holka neznámá, dej mi na Drama, bych si zakouřit moh´
Až si zakouřím, tak tě položím, bych tě milovat moh´

Načež mu “holka neznámá” říká:"Heleď, koukej, podívej se jak sem tenká, dělej se mnou trochu pomalu! Nejedla jsem, nepila jsem od pondělka, nemám na to náladu!

A k tomu "holka od Odkolků", která ve dne spí a v noci vstává, potom těsto zadělává. Zadělává akorát - proto ji mám rád Nebo: Chaloupka nízká, hrom do ní tříská - Zde to bylo jiné. Národní píseň, kterou jsme v Čechách, v Praze, znali ve školní, nebo v sokolské úpravě, zněla tu v původní šíři a vzletu. Poslouchali jsme lidi - zejména děvčata, ženy - pracující na polích, či v lese. To byl zcela jiný zpěv. Tématicky, i přednesem. I zpěv v kostele- zcela jiný, než jak jsem dosud znal. Slovenští bratří a sestry to znali, rostli v tom prostředí, a ještě dovedli zpívat, jak skutečně tvořil a zpíval lid. To uchvacovalo.

Vyprávěl jsem Ti, že tehdy byla ve Waldenu tři, čtyři týpí. Postupně jich přibývalo- až nakonec tvořila týpí celý kruh. Ostatní typy stanů, aby nekazily dojem, tvořily trochu dál "táborové předměstí“. Tam byly m. j. dva stany Hlubíkovců. Sestra učitelka Zdeňka Hlubíková s manželem a švakrem. Tito tři dovedli hluboko do noci zpívat slezské písně, nám neznámé. Dosud vzpomínám na tu zvláštní jemnou, něžnou krásu. Nezvali k tomu nikoho. Zpívali "jen tak"- pro sebe. Bylo nás pár, kdo jsme seděli s nimi a poslouchali. Hvězdy nad námi. Tehdy jsem nevěděl, že sestra Hlubíková byla zasloužilou členkou Ligy, a že -za pomoci Věry Kavanové- vedla kdysi ve Waldenu dívčí tábor. Valovič, Jávor, Edita znali a zpívali písně maďarské - bratr Gustav Peša písně polské. Dvě-tři písně byly ukrajinské.Dvě- tři z Balkánu. Převažovaly písně slovenské. Vzpomínám-li na ně, a vím, kdo ty písně nejraději zpíval, a my se jen přidávali... Byl jsem v táboře nový, a měl jsem se nějakou písní "představit". Jakou? Můj dědeček si do svého sešitu v roce 1887 zapsal kramářskou píseň o kanonýru Jabůrkovi. Děj byl z bitvy 1866 u Hradce Králové /konkrétně u Chlumu/, kde došlo k strašnému masakru- v t. zv. Údolí mrtvých 30.000 padlých vojáků. Na mírném návrší bylo rakouské dělostřelectvo- dělostřelci byli Češi. Na malém prostoru, později na památku vyznačeném, zahynuli do posledního. Snad se některý z nich opravdu jmenoval Jabůrek, Pamatoval jsem si, jak to můj dědeček zapsal. Tak jsem to zazpíval

Udatný rek, kanonýr Jabůrek. Pravdivá episoda.

Tam u Králového Hradce,
lítaly tam koule prudce,
z kanonů i flintiček,
do nešťastných lidiček.

Ref.:
U kanonu stál, a pořád ládo, ládo, ládo,
u kanonu stál, a pořád ládoval.

Kmáni, šarže, oficíři,
kobyly i kanonýři
po zemí se válejí,
rány je moc pálejí.

Ref.: U kanonu stál,…

Vzdor hroznému dešti kulek.
Feuerwerker Franz Jabůrek,
s luntem u kanonu stál
a pánvičku pucoval.

Ref.: U kanonu stál,…

Vytřel ho po každé ráně,
a už zase házel na ně,
dvoucentové kuličky
– na ubohé Prajzíčky.

Ref.: U kanonu stál,…

V tom ho zahlíd Kronprinz Friedrich
„her je, den Kerl erschiess ich“
a už hází, potvůrka,
rachejtle na Jabůrka.

Ref.: U kanonu stál,…

A hned prajzští kanonýři,
na Jabůrka všichni míří
— každý ho chce trefiti,
princi se zavděčiti.

Ref.: U kanonu stál,…

Když to viděl pan jenerál,
vína připíti mu hned dal,
řka „můj milý Jabůrku,
zde máš moji čutorku.”

Ref.: U kanonu stál,…

Jabůrek nelíz' ani kapky,
řka „nedělaj si oušklepky,
ze mne, pane jenerál,
a nechaj mně střílet dál.”

Ref.: U kanonu stál,…

První kartáč, můj ty smutku,
vjel mu hubou do žaludku,
on však honem ho vyndal
a už střílel zase dál.

Ref.: U kanonu stál,…

V tom jeden prajzskej Freiwillig
šrapnelem mu hlavu ufik
– ač už na to neviděl,
přec na Prajzy dál střílel.

Ref.: U kanonu stál,…

Jabůrkova letí hlava,
zrovna kolem jenerála
a křičí: já melduju,
že salutovat nemohu!

Ref.: U kanonu stál,…

Přiletěla puma prudce,
utrhla mu obě ruce,
on rychle boty sundal
a nohama ládoval.

Ref.: U kanonu stál,…

Když však pum a kulek více,
trefilo ho do …munice.
Tu se teprv toho lek,
i s kanonem pryč utek.

A že zachránil ten kanon
do šlechtického stavu on,
povýšen za ten skutek:
Edler von die Jaburek.

Dej mu Pán Bůh věčnou slávu.
„Von” má, ale žádnou hlavu.
Nedělá si z toho nic
– bezhlavých „von” je prý víc.

Byl to úspěch – „u kanonu stál a ládo, ládo, ládo…” zpívali všichni. Ale neopakoval jsem to. Do tatranského prostředí se to nehodilo. Písně kramářské jsou zapomenuty, jako celá jejich doba. Je pravda, že česká píseň nemá patos – jako se mu brání česká povaha. Ale tragika války je zde vyjádřena s ironií, pro kramářskou píseň příznačnou. Česká píseň přišla ve Waldenu zkrátka. Mimo psohlaveckou hymnu „Zelení hájové” snad ještě „Talinský rybník”, „Co to máš, má milá”, „Mladost moje, mladost”. Česká píseň nemá strhující rytmus písní moravských a slovenských. Zbojnická tématika je jí cizí. Rodí se v prostředí vesnickém, selském. Erotický motiv je v ní stejně přítomný, jako v písních s uchvacující citovostí. Zde však vyjádřen – příznačné – vtipem, spíše ironicky. Zpěvák tím něco překrývá – vědomě, záměrně, a všichni tomu rozumí. Znáš tu báseň o Karlu IV. a Buškovi z Velhartic, jak spolu ochutnávají víno, vyzrálé kdesi u Mělníka? Zdá se trpké. Čekej však chvíli. Ochutnej znovu a znovu. Přijdeš mu na chuť. Tak je to s českou písní. Vedle písní valašských, slováckých, slovenských je to chudinka, stojící v koutku. Kdo už si ji zazpívá. Nech plynout čas. Budeš objevovat její prostou krásu. Bez žhavého rytmu. Přijdeš jí na chuť, jako Karel IV. a pan Bušek tomu vínu. Dlouho jsi to nevěděl. Trvalo to. Poznáš, že to je píseň Tvého domova. Ale nyní? Jsme ve Waldenu a je večer. Doba, kdy zpíváme. Smrekovica je temná, Bielá ladí svou ukolébavku, při které se tak pěkně usíná! „Dobrú noc, má milá, dobre spi…” Ale tu zpíváme obvykle jako poslední. Všecky tři sloky. Ľuďo zná dlouhou baladu o Jánošíkovi. Připojujeme se.

„Bou by Jánošík bojovau, keby sa bou merkovau”

pozor však nedával a špatně to dopadlo:

„Čudujú sa páni u Oravské brány,
že už vedú Jánošíka pod karabinami…”

přesto, ještě pod šibenicí ukázal, že je zbojnický kapitán:

„Štyry centy železa na svojich nohách mau
a ešte si kol šibeně, ej, zahajduchovau”

Někdy je s děvčetem trápení, i když je tatínek rychtář:

„Hoci som já rychtárova dcéra, predsa mám Cigána
za frajéra.
Cigán sa mi prevelice lúbi, bo má také pekné bielé zuby…
Cigán má mňa a já mám Cigána,
bude zo mňa Cigánova žena.”

Ale to už je tu jiná píseň, s krásnou melodií:

„Pri Kubíne na doline čierny havran vodu pije…”

a hned jiná:

„Prší dážď, prší dážď, drobná rosa padá…”

je tu však ještě jiná o dešti:

„prší, prší, len sa leje, nezatváraj, milá dvere,
milá má, duša má, nezatváraj pred náma.”

Na téma „milá” je řada písní, Vili rád zpíval smutnou

„Zamiloval som si dievča s čiernýma očima,
ale mi ju bráni celá má rodina…”

Zde se uplatní česká:

„Co to máš, má milá, co to máš za krásu,
když na tě pohledím, celý se zatřesu…
Co to máš, má milá, co to máš za oči,
když do nich pohledím, svět se mi zatočí…”

Zvláštní půvab mají zbojnické písně. Známe jich několik.

„Éj, hore háj, dolu háj, hore hájom chodník,
moj otec bol dobrý, já musím byť zbojník.
Já musím byť zbojník, bo krivda veliká!
Nepravosť u pánov, pravda u zbojníka!”

Nebo jiná:

„Na Kraľovej Holi jasná vatra svieti,
okolo tej vatry dvanásť hôrných detí.
Ej,švarná to junač – ako jeden všeci,
valaška im v pësti, karabín na pleci…”

Opasku širokú, pekných pár pištolí
– také deti rastú na Kráľovej Holi!

Ale již je tu smutná:

„Medzi horama, lipka zelená, zabili Janka, Janíčka, Janka, místo jelena”

– Ale znovu se ozve vojenský motiv:

“Pri Oravskej bráne stojá kone vrané,
vysedajú chuapci, vysedajú chuapci,
vysedajú na ne”

a tak to je – až do usnutí. Nakonec, na rozloučenou: <poem> „Dobrú noc, má milá, dobrú noc. Nech ti je sám Pán Boh na pomoc! Dobrú noc, dobre spi, nech sa ti snívajú pekné sny!”

Keď som já k mojej milej chodieval, vysoko meciačik svietieval, Svieť že mi ešte raz, veď už mi nebudeš nixdy viac! Éj si ty sokole pekný fták, pozdravuj moju milů na stokrát, Pýtaj sa, ak sa má- či ta tiež tak Iúbi, ak ju já..* Je čas jít spát. Je chladno. Dáváme si Dobrou noc i Dobrúnoc. Kdo dnes počká, až oheň dohoří? Hlásím se. Já. Já počkám- Jiné je, když je ohlášen sněm. Táborový bubeník bubnuje.Nejdří- ve se postavíme všichni každý u svého stanu, a pak zvolna jde- me k sněmovnímu kruhu. Už to je obřad. Pospíchat-to se nenáleží, Jdeme zvolna. Postavíme se každý u svého sedátka. Bratr Ohnivec vstoupí do středu.Je ticho, Roznítí oheň třením dřev. To chvíli trvá. Když oheň vzplane, Ohnivec zpívá: Táborový oheň zažíhám, by plál. Táborníci sborem odpovídají: wahů | wahů wahů aby jasné světlo ku sněmu nám dal wahů wahů wahů Jako tento oheň malá jiskra dala wahů | wahů wahů tak i v našem srdcí myšlenka se vzala wahů | wahů wahů Věřím,jak ten oheřňí vysoko zaplane wahů | wahů wahů tak i v našem srdci Žár svatý zůstane wahů wahů wahů48 Ohnivec přikládá na oheň. Táborníci-s rozpjatýma rukama-:; "nechť nikdy oheň neuhasne v nás " To je obřad zažíhání sněmovního ohně, jak vznikl v červenci 1922 zde, na tomto místě pod mohutnou Smrekovicou, péčí bratří Seiferta a Langera, a našeho junáckého básníka Andy. Čas plyne. Kdo to byl bratr Andy? putor Ohnivcovy písně? Bratr profesor Karel Langer o něm vypráví v dopise z 24.led- na 1991: Andy se jmenoval Jaroslav Bílek 2 nerodil se s největší pravděpodobností roku 1905. Usuzuji tak z toho, že matu- roval na Obchodní akademii -čtyřleté- ve stejný rok,jako já v abiturientském kursu pro učitele nároaních škol v r.1923 /dva roky po maturitě na reálce/. To už jsme spolu měli za sebou skautský tábor pod Smrekovicou v Nízkých Tatrách 1921, první woodcrafterský tábor se Seifertem v roce 1922, na němž složil onu Píseň Ohnivce+ tytéž prázdniny, hned po táboře se Seifertem,tábor YMCA pod Oravským zámkem /od r.1919 jsme byli i aktivními členy YMC: /.V roce 1923 jsme spolu podnikli třínedělní cestu Vysoké Tatry, Jasina na Podkarpatské Rusi, Čaňa - celní stanice pod Košicemi, které velel můj bratranec,Herlany, Prešov, Bardejov, Bardejovské kúpele,Zborov na Slovensku, Spišský hrad a Podhradí, Slovenský ráj, Sv.Ján. Týž rok po skončení prázdnin Andy začal hledat zaměstnání, jaké našel, už nepamatuji.V roce 1925 jsme oba narukovali na vojnu. On k letcům kdesi na Moravě, a já k Hraničářům ve Pryštátu -dnes Karviná II. Od r.1923 jsme se vídali stále méně. Mám za to, že se na vojně naučil pít, a nemý- lím-li se, v době krise byl i na čas nezaměstnaný. Ten kousek, kdy své dívce- úřednici Krajského soudu- shodil s letadla /při výkonu vojenského cvičení/ věnec květin do dvora soudní budovy, ho stál asi ztrátu vojenské hodnos- ti a možnosti létat. Závěr jeho života musel být dost rozháraný.Měl zřejmě potíže se sháněním práce, a pak- neměl rodinné zázemí.Jeho matka, pohledná žena, žila s druhem,s kterým se Andy asi nikdy nesblížil. Matka se mu věnovala sice s opravdovou láskou, co však mohl hledat v rodině,kde nakonec došlo k tomu,že ten druh jeho matku zle bil. Andy údajně zemřel,kdýž mu bylo asi 35 let. Bylo ho škoda.49 Vynikal atletickou postavou, úspěšně se uplatnil v řadě sportu,kterým vyučoval specielní sekretář Ymky, Čechoameričan, jako všichni první vedoucí Ymky. Byl šikovný manuálně, rozený vůdce chlapeckých družin, uměl dobře bavit i zabavit, a nebyl ani sobec, ani výtaha-prostě ideálně všestranný chlapec. Nemá-li mladý člověk přitažlivý domov zvláště v době,kdy přišel o zaměstnání a má jen dívku,kterou si nemůže vzít- když nemá na byt ani na rodinu, není se co divit, že neunese tíhu okolností. Nikdy jsem ho neměl důvod v čemkoli odsoudit a ani dnes bych to neučinil. Vycházeli jsme spolu lépe než vlastní bratři. Byl to pravý junák. Skoda, že už zemřel jeho věrný spolužák a tím i můj kamarád Ferdinand Sobíšek - To je svědectví přítele. Neviděl jsem fotografii Andyho. Ale představuji si ho jako junáka, táborníka, i jeko letce, který bravurně shodí s letadla kytici květů do nádvoří budovy, kde pracuje jeho dívka - „Autor Písně Ohnivcovy.Jako se ta píseň stala částí našeho woodorafterského projevu, ať je i vzpomínka na jejího, tragicky zesnulého tvůrce,mezi námi živá. Sněm má svůj pevný řád, stanovený E.Th.Setonem i naší vlastní tradicí. Patří k němu výklad Dvanáctinásobného zákona, který řekne náčelník tábora. Patří k němu závěrečná modlitba Wah- konda, při které máme ruce vztaženy, rozpřaženy,a během zpě- vu modlitby je pomalu skláníme směrem k ohni. Tak je to podle E.Th.Setona. Mne však zaujala Píseň Ohnivce a osud jejího tvůrce. Jsem rád,že jsem Ti to mohl vyprávět. Ze nám bratr profesor K.langer vykreslil tak pěkný portret Andyho, svého junáckého přítele. Walden- co je to? Už to víš? Je to opravdu zvláštní. Zpívali jsme často kánon: Walden hoří-Walden hoří ku požáru - ku požáru- hoří - hoří- zachrafujte- zachraňujte ! Pěkně to znělo,když se hlasy proplétaly. "Waldent shořel na jaře 1945,když se bojovalo ve SvAtojanské dolině.Jeden věrný junák mi přinesl ohořelou třísku, na památku. Dosud ji mám,Stará žena, poznamenaná těžkou nemocí. Co zbylo? Vzpomínky, – několik fotografií. Vždy znovu do nemocnice. Osamělost. Jeden mladý lékař se jí zvlášť věnoval. Přicházel k lůžku, mluvil s ní. Zamilovala si ho jako syna. Namalovala mu krásný diplom – udělila mu indiánské jméno. Přijal to s dojetím. Přiznal, že je v srdci stále skaut (tehdy nebyla skautská organisace dovolena) a že si toho velice váží. Dr. V. Valovič řekl: “Je náčelnice. Má právo tak učinit“. Kolik let uplynulo, když byla jako mladá žena náčelnicí dívčího kmene. Kdo ještě vzpomene? Podle Dr. Valoviče trvá něco, co bylo dávno – i když to nevidíme. Kmen? dávno se členové rozešli – zbývá jeden, dva, nebo nikdo. Ale kmen trvá jako duchovní skutečnost. Ohnutá stařenka je stále náčelnice a patří jí náčelnické právo. – Podobně bylo, či je s “Waldenem“ – sice shořel, ale dle Dr. Valoviče trvá dál jako duchovní skutečnost, jako náš duchovní domov. Po létech, sám již nemocný, datoval důležitá rozhodnutí “Ve Waldenu, dne…” Možná se usmíváš. Máš “Indiánské zkazky a písně” od Dr. A. C. Fletcherové? Najdi si tam Zkazku a píseň o nesmrtelném hlasu. Vznik družiny MA-VA-DA-NI. Až to zamrazí… “Walden“ – to je náš únikový sen, napsala kdysi Vladyka. Kde jsme tábořili, stojí dnes domky, vilky. Již nic nepřipomene táborovou louku, po které přešlo pravidelně stádo krav a malý Polda s práskajícím bičem, zatím co jsme na Rysí skále četli Sádhaná. A přece, podle Dr. Valoviče, “Walden” existuje. Nevidíš ho, ale prožíváš ho.

Zůstaňme při zemi. Byl jsem nadšený. Zde, v chatě “Walden”, na louce, kde jsme tábořili, cítil jsem: prožívám pravý, plný woodcraft – žiji ho, dýchám ho. Táborový totem s kořeny k nebi. Ranní meditace. Sněm s krásnou obřadností. Písně. Bratrství a sesterství bez ohledu na národnost. A k tomu tatranská krása, mládí – a svět kolem. Milí slovenští lidé. Pán Boh uslyš! Pán Boh daj! Přál jsem si, aby byl “Walden” v celé Lize. Ve všech kmenech. Abych jej mohl vyvolat v život v Praze či v Hradci Králové. V tom smyslu byl však “Walden” nepřenosný. Po ukončení tábora se rozejdeme. Každý svojou išiel stranou, hnaný žitia nevoľou…, jak jsme zpívali. Každý do svého civilu. Do své životní prózy. Zbudou vzpomínky – pár fotek na památku. Naděje: za rok se opět sejdeme pod Smrekovicou. A do té doby? Vidět i v šedi “civilních” dnů záblesky utajené krásy –.

Isawané měli jiný názor

než prof. MS, který v článku “Po letošním táboření na Waldenu” (Vatra VII, září 1929) napsal:

Kdyby ti hoši, co s námi kdy tábořili, byli zůstali v lese a nemuseli se vracet, jací by to byli dnes dokonalí lidé! Kdyby aspoň dva roky byli rostli tak jako první “indiánští hoši“ u Setona ve společenství stromů a za bublání potůčků, ošleháni větrem a opálení sluncem, jak pevné by to byly povahy dnes, a nikdo by jich nezvrátil v jejich přesvědčení.

Žel není tomu tak. Proto jsme se sešli letos v úzkém, intimním kroužku v táboře. V uzoučkém kroužku – a ukázalo se, že i zde mělo se vybírat a že z těch patnácti by jich maloučko zůstalo, kdo jsou hodni lesa, aby srdce své mu obětovali celé a nežili na polovic pro ty dva světy, tak protichůdné, město a les.

(str.62)

To jsou závažná slova. Chlapci mají být “hodni lesa”, mají mu – lesu – “srdce obětovati celé” a od dvouletého pobytu v lese si MS slibuje upevnění jejich povah; získání vnitřní síly, aby je nikdo nezvrátil v jejich přesvědčení. Příroda je nejen oduševněna – rozuměj, co tím myslím – ale les je prožíván jako osobnost. Dříve překládal prof. M. Seifert slovo Woodcraft lesní moudrost. Později Moudrost lesa. Cítíš rozdíl? To první znamená moudrost t. j. souhrn zkušeností, zážitků atd. získaných pobytem v lese. To druhé znamená: LES JE MOUDRÝ, má svou skrytou moudrost, tajemnou, unikající definici – může, chce-li, Ti z této své tajemné moudrosti poskytnout zrnéčko, hrstečku, chce-li. Jsi-li dost zbožný, pokorný, “obětoval-li jsi mu své celé srdce”. Dávno kritisovali socialističtí junáci toto Seifertovo zaměření – důraz na studium přírody, poznávání přírody a mystický, t. j. tajemný vztah k přírodě, který má již charakter náboženský. Ale prof. MS neuhnul a ve Vatře VII – posledním ročníku, který redigoval – to vyjádřil.

Moudrost lesa je světovým názorem. Ten, komu táboření v lese jest dobrým jen pro opalování a koupání, nebo pro sport a hry, nebo co východisko turistiky, dokonce snad co systém morálního uvolnění – nemá mezi námi co dělat. A kdyby měl někdo tisíc orlích per – čili hodně prakse a zkušenosti – woodcrafterem není, nemá-li jemného vzdělánít.j. nevyvinul-li se harmonicky po stránce rozumu i citu, nenašel-li v sobě nové náboženství, kterým žijeme. (str.63)

To jsou závažná slova – dvojnásob v době, kdy se prof. MS snažil prostřednictvím J. Šimsy, který již byl tajemníkem YMCA v Praze, aby byla Liga jako náboženské společenství přijata do svazku YMCA. Nedopadlo to – ale patří to do historie hnutí, a má to mít na paměti, kdo posuzuje prof. MS jako osobnost. ISAW vznikl v nejbližším Seifertově okolí, v nejužším jeho kruhu – založil jej věrný Seifertův junák Prokop Koudela - Jánošík (jeho otec, prof. Koudela, byl Seifertovým kolegou na gymnasiu). Isawané protestovali, a dovolávali se E. Th. Setona! V závěru “Rolfa zálesáka” říká Indián Quonab Rolfovi – Nibowakovi:

“Moje moudrost je lesní moudrost, ale lesy rychle mizejí; za několik let nebude stromů a moje moudrost bude hloupostí. Do této země přišla nová, silná věc, které říkají obchod, která pohltí všecko krásné a nakonec lidi samy. Tys dosti moudrý, Nibowaka, abys dovedl pádlovati s proudem, a zahnul jsi tak obratně, že mohutný proud tě unáší a jeho síla tě činí velkým. Ale pro mne to není; stačí mi, mám-li co jíst, mohu-li se pohodlně vyspat, a spokojím se pozorováním ranních červánků“. (str. 482–483).

Lesní moudrost patří minulosti, jako jí patří dávný svět Indiánů a bisonů. Přišel nejen obchod, ale přišel i průmysl. ISAW postavil vedle WOODCRAFT něco nového: MACHINECRAFT. To je moudrost moderního člověka, městského, dělníka-dělnice, tovární učenky nebo učně: zde být doma, zde se nejen osvědčit, ale mít svou fabriku rád – a — doslova – vidět krásu rampouchů na okapech továrních domů či pracovních hal. Samozřejmě, že to ISAW říká provokativně. Že chce zlobit a ironisovat pana profesora MS, kterého dobře zná. Ale v tom to není. Jistě je ISAW inspirován komunismem (“říkali jsme socialismus – s ohledem na úřady”) a tehdejším zaměřením mladé sovětské literatury. Ale jde o zásadní protipól – proti Moudrosti lesa Moudrost průmyslového člověka, který žije mezi stroji, vdechuje pach jejich olejů a ví: zde pracuji, zde sloužím a dosloužím, a zde chci žít nejen z donucení, ale uvědoměle. Patřím sem. Chci vidět krásu strojů – i toho rampouchu, který jsem už zmínil. Samozřejmě, že jdu do přírody, abych se tam opálil a nadýchal čerstvého vzduchu – ale vím, že patřím mezi stroje a že se ke strojům vrátím. Seifertův junák je srdcem – duší v lese. Les opouští z donucení. V lese se modlí. Isawan je doma v městě, mezi stroji, a do lesa se jde zrekreovat. Samozřejmě, že se nemodlí ani v lese, ani k lesu, ani jinde – protože je marxista a na takové buržoasní naivnosti nedá. – Jak později Míla Vavrda dosvědčil, byl Prokop Koudela několik let náčelníkem “Dětí Živěny” v Berouně a poctivě se vnitřně vyrovnával s otázkami, které se po revoluci v Rusku jen hrnuly. Je zajímavé pročítat isawanskou revui “Slunce” a věci, vydané v EDICI SLUNCE, a uvědomovat si: vyšlo to z jednoho rodného hnízda berounského, kde je zrod Dětí Živěny – Lesní moudrosti, i Isawu. Isaw později změnil jméno. Již ne Internacionální socialistická asociace woodcrafterská, ale ISAV ­– Junáci přírody a práce.

Myslím na to v souvislosti s tatranským “Waldenem”. Tábory 1931 a 1932 – to byl nejmocnější dojem. Když jsem tam dále jezdil, sice jsem se vždy těšil, ale nadšení, oslnění, už se neopakovalo. Přirozeně. Také se časem měnila táborová atmosféra – staří táborníci z časů Seifertových a Langerových už všichni nepřicházeli, ale byli tu noví. Snad jednou někdo zhodnotí těch 12 táborů u “Waldenu” 1927 – 1938. Bude to zajímavé. – Pod dojmem “Waldenu” bylo – tehdy – to, co jsem znal v Praze, šedé. Tábor na Samechově? Ve srovnání s “Waldenem” – šedý. Tehdy. Dnes vím, vidím, že mělo svou krásu to, co bylo v Praze. I to, co bylo na Samechově a jinde. Nelze Prahu přeložit do Nízkých Tater, ani Nízké Tatry do Prahy. Ale Praha i Nízké Tatry patří k sobě. Je to jako s tím krápníkem – rampouchem na okapu továrního baráku. Objevíš, že je krásný. Ale třeba Ti to potrvá.

Co stálo proti sobě, vidím, věř mi, ve zpětném pohledu v souladu. Tvoří to celek, plnost. Dnes, v době katastrofálního ohrožení přírody víme, že to je nakonec ohrožení lidstva. Seifertovo vidění bylo téměř prorocké, i když jeho rousseauovské se blížení lesu, přírodě, s náboženskou pokorou a úctou, je nám většinou již vzdálené. Isawané měli pravdu, že žijeme v industrialisované společnosti, ne jako vnitřní cizinci z donucení, ale že jsme v ní “doma”, ať komu libo či žel. Isawan neutíká z města, ze společnosti, ale chce v ní být platný, i když po svém. H. D. Thoreau se dívá z lesa na vzdálené město a vidí mnohé nedostatky jeho obyvatel. Isawan se z města dívá na vzdálený les a říká si: vypravím se tam. Je tam prima. Možná už rostou houby. Přinesu je domů. Bude smaženice. Víš, jde o to, kde jsi vnitřně doma. V lese – a díváš se (nerad) na město, nebo v městě, a díváš se (rád) na vzdálený les. Seifert – ISAW. Woodcraft – skauting. Ale, co říkáš? – musí tam být ta rozdělovací čárka? Co nás nutí, abychom ji tam psali? Pod vlivem prof. MS a jeho knihy “Přírodou a životem k čistému lidství“ jsem přečetl “Walden čili život v lesích“ několikrát. Není to snadné čtení. S kamarádem Robertem jsem společně četl “Walden” u Komáří zátoky (tak jsme tomu místu říkali) u Hradce Králové. Na jaře 1951 jsem “Walden” četl znovu. A tehdy – asi jako v Prokopu Koudelovi poznání rostlo postupně – jsem cítil: moje místo je v tom vysmívaném městě se všemi jeho nedostatky. Tam jsem doma. V práci. V rodině (to jsme již měli tři děti). V církvi. Později v Červeném kříži, kde jsem pracoval rád. Najednou se mi vybavil Setonův krásný výrok “buď rád na světě”. A porozuměl jsem jeho významu, který se mi tehdy otevřel jako čarovným proutkem. Ve světě. Na světě. A k “světu” patří město i les, bez rozdělovací čárky. Patří k němu duchovně obohacující chvíle, samota, vigilie, tatranský “Walden” či jiný tábor – stejně jako radost v práci a z práce, starosti rodinné či politické. Bezesné noci, kdy byly všecky tři děti nemocné a střídali jsme se u nich s manželkou. Snaž se, prosím Tě, aby ta rozdělovací čárka zmizela. Nemá oprávnění. Ale o to víc by měl být na konci věty vykřičník. Veliký, nápadný vykřičník. Právě proto, že to všecko patří k sobě, a když se na něco zapomene, když se něco vynechá nebo podcení, je zle. Když se budeš honit v práci, budeš utahaný starostmi – a zapomeneš, že potřebuješ chvíli ticha (říkej tomu, jak chceš: soustředění, modlitba, nebo “jen tak”), bude tíha dne těžká dvojnásobně. Potřebuješ vysadit. Tvoje manželka také. Je tu les – je tu voda – je tu modrá obloha. Jsou stále ještě místa, kde jsi sám. Kde jste sami. Je to Boží dar, že taková místa dosud jsou. Jsou dnes celé země, kde již nejsou! Dýchej z hluboka. Dýchejte z hluboka. Nenech se uhonit. Vzpomeň na Mahatmu Gandhiho, který každý den aspoň chvilku “naslouchal svému vnitřnímu hlasu”. Něco takového doporučuje i John Hargrave v Kmenové výchově. Ven – ven do přírody, jak jen můžeš. Právě proto, že víš, že se budeš vracet tam, kde je Tvoje místo. Chodíš-li do kostela, choď tam rád. Církev Ti má co dát – jen když hledáš, když se ptáš. Je to skryté, ale hledajícímu se dveře otevírají, tluče-li. Nechodíš do kostela? Pak je i před Tebou cesta – dlouhá cesta stoupání, s krásami a poznáním. E.Th. Seton kdysi dávno rozpoznal, jak je nám třeba vnitřního vyrovnání – odtud Dvanáctinásobný zákon. MUDr. Viliam Valovič to kdysi takto vyjádřil: “Pro filosofa je fundamentem woodcraftu Čtyřnásobný zákon – pro praktika je fundamentem Svitek březové kůry”. Jsi filosof? Jsi praktik? Asi trochu od obojího. Pamatuj na to základní “Buď rád na světě”. Ostatní je jen rozvedením tohoto poznání a přání.

Procházíme vývojem. Od novorozeňátka, batolátka k školačce či školákovi. Učeň – učenka, studentka – student. Již je tu láska. Jeden hledá druhého, protože teprve oba jsou to veliké JEDNO. Byla doba, kdy jsi tábořil, prožíval krásné chvíle v lesích, kdy jsi “dělal” Orlí péra a Perličky k mistrovstvím – a přijde čas, že budeš mít jiných starostí plnou hlavu, a z velkého toužení po vyrovnanosti, po souladném rozvíjení osobnosti čtyřmi základními směry, mnoho nezbude. Existenční starosti, a nevím jaké jiné ještě. Tlačí to. Děti rostou – je s nimi radost i starost. Tvoji rodiče stárnou – dovedeš je podepřít, až to budou potřebovat? Nezapomínej na to. Jdeš navštívit někoho v nemocnici, a vidíš, kolik je tam bolesti a utrpení. Být rád na světě má líc a rub – je i svět bolesti a zoufání. Díváš se na televizi – kolik je hrůz ve světě? Ptáš se: co dělají Spojené národy? Co dělá Světová rada církví? Vidím tisíce, statisíce uprchlíků z Etiopie a jižního Súdánu, odsouzených k smrti hladem a žízní. Většinou koptičtí křesťané. Kde je nějaké křesťanské světové svědomí? Vidíš, jak jsi se svým přesvědčením bezmocný, ruka se marně svírá – víš, že to nepomůže. Není mi jedno, jestli někdo někde trpí, i když je to daleko. Nejsme jedna velká lidská rodina? Vždy znovu zklamání. Vláda monopolů. Jedna tak zvaná mocnost by ráda rozhodovala o celém světě. Jakým právem? Vzpomeneš na T. G. Masaryka a jeho spisek o problému malého národa. Ale i my, junáci všichni spolu, jsme ve světě “malý národ” a musíme se s tím vyrovnávat. Kdesi, v pěkné krabici, pomalované symboly, máš uschována Orlí péra a Mistrovství. Snad i jinou poctu či uznání. Děti se ptají: Tatí, co to máš? Ukaž nám to! – E. Th. Seton věří, že idea, kterou vyslovil, je “pro děti od 4 do 94 let”. Krásně řečeno. Přijde – být to nemusí, ale je to často – doba, kdy nebudeš listovat ve Svitku březové kůry, které Orlí péro bys ještě mohl získat. A přece čas zkoušek nepřestává a nepřestane, dokud tu žijeme. Nikdo Ti to neodsvědčí, jak jsi obstál. Jen Ty sám to cítíš. Tvé svědomí to ví. Dříve jsi více prožíval sám sebe. Už mám hodnost junáka modrého věku! Ta radost! – Nyní cítíš, že tu jsi pro jiné. Tvoji rodiče se blíží závěru životní pouti. Jsi jim blízko? Držel jsi ruku mamince, když umírala? Tvá manželka je nemocná. Potřebuje Tě. A potřebuje tolik, ach, tolik lásky! Právě nyní. Děti přestaly být dětmi (i když stále říkáš “naše děti”) a dělají své životní zkušenosti. Dovedeš odložit otcovskou autoritu a být dobrým kamarádem, kterému se svěří? To je velké umění – nepodaří se každému. Pokus se! Třeba tu jseš “pro někoho”, ani to nevíš. Nemusí být z Tvé rodiny, ani z Tvé církve, ani z Tvého národa. Prožil jsem něco takového, co nezapomenu. Před mnoha léty jsem byl pozván na nejvýchodnější Slovensko, na svatbu známých. V Českém Těšíně přistoupila skupina přátel nevěsty. Mluvili polsky, – mnoho jsem nerozuměl. Namačkáni v kupé rychlíku, mluvili jsme, aby čas utekl. Hodiny a hodiny. Všiml jsem si, že mladá žena, sedící naproti, pláče. – Druhý den mi řekla: “Nikdy nezapomenu, co jste mi řekl. Jak jste mi pomohl. Kdo Vám prozradil, v jaké jsem situaci? Kdykoli se budu modlit, budu na Vás pamatovat, protože Vy jste mi pomohl.“ (Asi chtěla té noci ukončit život). A, věř mi, vůbec nevím, co jsem jí řekl. Neznal jsem ji a nikdo mi o ní nic neřekl. Mluvili jsme “jen tak”, jak se mluví, aby “řeč nestála” a abychom neusnuli. Nikdy nezapomenu, co jste mi řekl… Dosud to slyším. A já jsem nevěděl o ničem. Říká se tomu náhoda, nebo vyšší režie, a podobně. Jsem rád, že jsem při tom mohl fungovat, i když vysloveně pasivně. Později, až Ti budu vyprávět o Wučičkovi, bude to jiné. Tam to bylo uvědomělé. To bylo junáctví, osvědčené ve výhni krizové situace. Junáctví služby. Ale – třeba se do žádné krizové situace nedostaneš. To Ti budu ze srdce přát. Nebo se dávno ukončí má cesta. Jedině John Hargrave a “náš“ Dr. Jindřich Uzel (Die Natur-ein Evangelium) se zamýšlejí nad smrtí – a co je po ní. V jiné woodcrafterské literatuře jsem se s tím tématem nesetkal. Patřilo k Hargraveově a Uzlově odvaze, že psali i o tom.

Na počátku jsem Ti říkal, že Isawané proti Woodcraftu a Seifertovu zanícení pro les a přírodu postavili MACHINECRAFT, a objevování krásy v industrialisovaném světě, v továrním prostředí. Vyprávěl jsem Ti, jak jsem na jaře 1951 poprvé nad “Waldenem” H.D.Thoreau pocítil, že patřím do společnosti, tolik kritisované, a tam – vděčný za to, co mi dal Woodcraft, Liga, tatranský “Walden” – chci být platný – a že mi zasvítilo Setonovo slovo “buď rád na světě“. Rád bych Tě povzbudil: ani když přibude let a budeš se jen někdy ohlížet za dobou svého dětství a mládí, nepřestává junácká povinnost služby. Nevím – asi nikdo o tom nenapsal příručku. Nejsou na to orlí péra. Služba. Jsi tu pro někoho. Pros, aby Ti byly otevřeny oči. Abys poznal. Viděl. Nepřehlédni! Jseš tu, a nikdo Tě nezastoupí v Tvém “já”. Je jeden svět a v něm krása i bolest, lesy i města, hojnost i strašná bída jsou pospolu. Jsme v tom světě – Ty i já. Až bude někdo čekat na Tvou službu – právě na Tvou – budeš připraven? Buď – do poslední chvíle života. Třeba do 94!

Hradec Králové

byla naše další životní kapitola. V Praze byl tatínek zaměstnán na ředitelství stát. drah Praha-Sever. Často jezdil na inspekční cesty do Děčína a jiných stanic. Když došlo k spojení ředitelství Praha Jih a Praha Sever v jedno ředitelství Praha, vzniklo nové ředitelství st. drah v Hradci Králové, a tam byl tatínek přeložen. Byl to důležitý krok pro moje rodiče – maminka, rodačka z Podbaby, tatínek z Vinohrad. Oba spjati s Prahou. Ujišťovali se – až půjde tatínek do důchodu, tak se do Prahy samozřejmě vrátíme. Tatínek se do Hradce těšil – měl tam kamaráda z dětství, Ing. Aloise Červenku v hradecké Škodovce. To bude pěkné – budou opět spolu. – Že byl Hradec “městem Psohlavců”, to jsem se dočetl až později.

Junácká jednota “Psohlavců” v Hradci Králové předkládá junácké obcí Psohlavců a Horních chlapců své vyjádření: Souhlasí se spojením se Svazem na základě uznání úplné samostatnosti a zachování rázu výchovného, od kterého ni krok neodbočíme. V Hradci Králové 11. XII. 1921

K. L. Bukovanský-Hradecký, náčelník	Langer Karel - Juraj, jednatel
Brunclík Jar., vzdělavatel	Ruda Čermák, místonáčelník

Pro mne byl Hradec Králové důležitý v prvé řadě tím, že tam bylo pěkné sdružení českobratrské-evangelické mládeže, s výbornou předsedkyní, Olinkou Jarkovskou, a pod vedením pana faráře Dr. Štěpána Šoltésze. Olinka byla činná i v YMCA, a dva synové pana faráře byli horlivými skauty. Jestliže mám dětství a chlapectví spojeno s Prahou, – mládí mám spojeno s “Hradečkem”, a v prvé řadě se sdružením. Rozuměli jsme si –, tam jsme byli “doma” – sdružení nás ovlivnilo doživotně. Scházeli jsme se v Rokytově síni Husova domu (na Kavčím plácku). Nepoznal jsem nic z toho, co tak chmurně Seton popisuje v Duchu lesů, když mluví o své náboženské výchově. Církev – mládež v církvi – to byla pro mne radost. Před časem jsem si na to “literárně zavzpomínal” (seriál “Dvanáct chudobiček” v Kostnických jiskrách). S Olinkou si dosud píši – žije od 1938 s manželem v USA. Byl farářem na několika sborech United Church of Christ a Congregational Church – nyní je v důchodě, ale ještě vypomáhá návštěvami starých a nemocných. Také “náš” někdejší sdruženec – Jarka Tatter. Teologii studovali Olinka i Jarka spolu, v Dubugue. Jsme daleko, a přece sobě blízko. Těší to.

Ale Hradec Králové měl mít pro mne ještě jiný význam. Měl jsem tam kamaráda Roberta a spolu jsme založili woodcrafterský kmen “Mohykan” a tak – nevědomky – pokračovali ve stopách Bukovanského a Langerových.

Ovšem Robert, to nebyl kamarád “jen tak”. Robert byl žid. Žid – židovství – to je téma bez konce. Od té doby jsem “v zajetí” tohoto tématu, i když vím, že v tom už nepokročím. Mělo to svůj úvod – své pozadí. Náš pan farář (Dr. Štěpán Šoltész) měl tehdy své starozákonní období, kázal většinou na SZ texty, a ve sdružení jsme s chutí a elánem zpívali žalmy. O židech mluvil s největším respektem – to je lid, který Bůh podivuhodným způsobem vyvolil, a podivuhodným způsoben vede dějinami. Po létech, když byl farářem v Praze – u Klimenta, byl šťastný, když přišli židovští rodiče, a přihlásili své tmavooké děvčátko k němu na vyučování náboženství. Věnoval se mu s takovou láskou, že vznikl trvalý vztah. Z děvčátka se stala významná česká vědátorka a posílala starému, nemocnému faráři pozdravy ze svých četných zahraničních cest. “Vidíte, opět mi píše!” ukazoval mi její pohlednice a dopisy, když jsem jej navštěvoval při příležitostných cestách do Prahy. Ale – to bylo po létech.

Dnes marně vzpomínám, jak se stalo, že jsme se s Robertem stali kamarádi. Ale – stali jsme se, a půjčil jsem mu “Svitek březové kůry” (B. Kočí, 1925). Robert býval každý den na chvilku u nás – a já u nich. Tak jsem poznával židovské prostředí. Když Robert obcházel židovské rodiny a “prodával šekely” (vybíral příspěvky do sionistické organisace), chodil jsem s ním. U Robertových rodičů se mluvilo německy, ale když jsem tam byl, tak česky. Robertův tatínek vyrostl v českém prostředí a rodina se snažila “lidsky asimilovat” – odtud i jeho jméno Stanislav. Česky mluvil dobře. Robertova maminka vyrostla v německém prostředí – v Ústí nad Labem – a češtinu roztomile lámala. Robert měl sestřičku Zuzanku. Způsobné děvčátko, které hrálo pěkně na klavír, zatím co Robert do něho břinkal, když hrál šlágry V+W.

Někdy šel Robert se mnou do kostela, – rodiče asi nadšeni nebyli – poslechnout si pana faráře Šoltésze, a někdy šel se mnou do sdružení mládeže, kde se mu také líbilo. Jednou, aniž by mi co řekl, zašel k panu faráři k dlouhému rozhovoru. Přinesl si od něhoBibli (kapesní vydání). Tu měl později v malém zavazadle, které jej provázelo do koncentračního tábora.

Když poznával Robertův tatínek můj vážný zájem, dovolil Robertovi, aby mi přehrál na gramofonu některé desky s židovskými liturgickými zpěvy. To byl projev jeho velké důvěry. V rodině žila i Robertova babička z Ústí nad Labem, stará paní Lőwy. Buď hrála sama se sebou karty, nebo byla schýlena nad modlitbami. Rodina žila velice skromně. Robertův tatínek měl zastoupení firmy EMPO-radia, ale v důsledku židovského bojkotu, který tu již byl, neprodal za rok jediné radio. Rodina žila z peněz, které získala babička Lőwy prodejem domu v Ústí n. L. Až se peníze vypotřebují – co potom? To bylo deprimující. Babička Lőwy byla poslední pohřbena na židovském královéhradeckém hřbitově – pak již nastal transport židů, do smrti. Ale to jsme v té době přece netušili.

Robert byl “Svitkem březové kůry” nadšen, protože tam našel Setonův pokyn (str. 152) “čísti Talmud a napsati výtah – 2000 slovy, čin – aspoň 5000 slovy – velký čin. Stejně Starý Zákon atd.” (na str. 130 totéž). Zvyklý na židovskou isolaci, našel zde Robert Setona, který tuto isolaci prolamuje a vybízí – s nadsázkou řečeno – všechnu mládež: čtěte to, studujte to.

Z Roberta se stal nadšený woodcrafter. Přihlásil se do Ligy. Že vznikl kmen “Mohykan” byla jeho zásluha, ačkoliv jsme byli “u toho” oba. V Chroustovicích získal pro Ligu své české vesnické kamarády – to byla jedna družina –, a v Hradci Králové své židovské kamarády, k nimž přibylo pár českých a jeden Němec. To byla druhá družina. Jako v kmeni Černého medvěda, i zde jsme se v náčelnictví střídali – nějaký čas byl Robert, nějaký čas já. Robert vydával a sám psal první ročník časopisu “Ozvěny lesa” a protože počítal s vystěhováním do Palestiny, představoval si, jak tam založí woodcrafterskou Ligu, která bude společná pro židy i pro Araby. Když přijel E. Th. Seton s manželkou v prosinci 1936 do Prahy, byl Robert mezi těmi, kdo jej vítali. To byl jeho “zlatý čas”. Po návratu jsme hráli u Müllerů “mokasinovou hru”, jak nás ji Seton naučil, a vzpomínám, s jakou chutí hrála Robertova sestřička s námi. Byla jediná z rodiny, která později přežila koncentrační tábor a vrátila se. Zemřela po dlouhé, těžké nemoci 6. listopadu 1973. Při pohřbu 12. listopadu jsem měl projev (mé první a poslední, kázání na židovském pohřbu) a vzpomenul na Setona a woodcraft. Muž, stojící blízko, se rozplakal. Po pohřbu mne obejmul. Byl to Otto Weil, vedoucí kultového oddělení ŽKO a někdejší horlivý pracovník Techelet Lavanu, židovské junácké organisace, připojené určitým způsobem k Lize lesní moudrosti. Snad jsem se s Ottou Weilem potkával kdysi ve Skautském domově… Ale nyní to byl těžce nemocný člověk, jemuž byly vyměřeny ještě čtyři měsíce života. Zemřel 15.března 1974. Několik dní před smrtí jej navštívil Míla Vavrda – a staří přátelé více mlčeli, než mluvili…

Robert tedy “hořel” pro E. Th. Setona a stále přemýšlel, co ještě vykonat. Protože pracoval v sionistické organisaci mládeže EL-AL (česky "Vzhůru!" – nyní se tak jmenuje letecká společnost Izraele), zařídil, že jsme směli používat jejich klubovnu. To bylo výhodné řešení. Tak se na zdi “snoubily” naše i židovské – sionistické symboly, Davidova hvězda, obraz Th. Herzela, – zubří hlava a obraz Setonův. A někdy jsme měli v klubovně schůzku společně, a zpívali s židovskými kamarádkami a kamarády sionistickou hymnu Hatikvu (nyní hymna Izraele).

Dosud žije naděje, židovská naděje,
že se navrátíme do země našich otců,
do země, kde David odpočívá…

“David chana”. Vzpomínám na to – je to jako sen – protože nic z toho nezůstalo. V cyklostilovaném časopise El-al vyšla studie MUDr. V. Valoviče “Mysterium táborenia” česky. Opět: zařídil Robert. Vyšlo to na několik pokračování.

Snažili jsme se žít woodcraftersky. Výletovali jsme, zpívali, diskutovali. Občas jsme něco vyrobili, za co bylo Orlí péro. Robert by byl tak rád jel tábořit do “Waldenu”, ale finanční situace rodiny to nedovolovala. Ostatně i já jsem tam mohl proto jezdit, že tatínek byl “u dráhy” a měl jsem režijní jízdenku. Když ta přestala – nastalo pro mne rozloučení s “Waldenem”. Druhý ročník “Ozvěn lesa” jsme vydávali cyklostilem. Tiskl nám to Jaro Horák, dobrý muž, kterého jsem znal z církve. Opravdu jen za úhradu papíru. Někdy těch pár korun zaplatil můj tatínek, jindy Robertův.

Robert pro woodcraft “hořel” – ale kladl i otázky. Myslel na Palestinu – zemi bez lesů. Je možný woodcraft bez lesů? Jistě je možný – musí být možný – ale jak? Robert chtěl zůstat “pravověrný” – nechtěl žádné palestinské specifikum. Když bez lesů, když v židovsko-arabském prostředí, tudíž jak? Zabýval se myšlenkou – přeložit Svitek březové kůry do ivritu (moderní hebrejština) – ale to zůstalo jen přáním. Četl Seifertovu knihu “Přírodou a životem k čistému lidství” a líbila se mu zásadní koncepce – že jde v junáctví o proměnu, alternativu života jednotlivce i společnosti. O “Radostný svět“, řečeno s F. van Eedenem.

Robert se snažil vidět E. Th. Setona a woodcraft s pozadím tehdejší palestinské – izraelské situace. Odmyslíme-li si u Setona kanadsko-americkou přírodu a společnost, – odmyslíme-li si u M. Seiferta šumavskou přírodu a tehdejší českou společnost, co zůstává, nadčasové a nadregionální, abychom to doplnili ze zdrojů země, kde nejsou lesy a slunce praží do rozžhaveného písku?

Také nad indiánstvím, silně u Setona zdůrazněným, si Robert kladl otazník – jak to říci, jak to transponovat, aby to v židovsko-arabském prostředí neuzavřelo cestu k Setonovi? Když v prosinci 1936 v Praze Robert podával ruku Setonovi, náš starý čestný náčelník nemohl tušit, jaký junák mu ruku podává. Junák, woodcrafter, který chtěl zůstat věrný a přemýšlel, jak to říci dál – jak woodcraft tlumočit do světa tak jiného. Námět našich rozhovorů bez konce.

Robert měl děvče – Libušku P. Krásná dívka ze zámožné židovské rodiny. Jako jméno Robertova tatínka – Stanislav – tak jméno děvčete bylo programové. Jsme židé, ale jsme část české národní pospolitosti. Obě rodiny lásce přály a přece to po čase končilo rozchodem. Libuška se rozhodla vystěhovat do Palestiny, a sice hned. Loučení. Byl jsem s Robertem u Libušky a jejích rodičů. Věděli, že dceru víc neuvidí. Tísnivá nálada. Dělali jsme, že jsme plni naděje. “Svět patří nám” zpívali V+W. I my jsme zazpívali některé písničky, oblíbené v El-alu.

Mezi poli, mezi lesy, vlak do dálky jede…
Mezi všemi bachuraty miluji jen tebe –

(bachur – dívka). Libuščin tatínek přinesl velkou mapu, cyklus reprodukcí kreseb Käthe Kollwitz. Listovali jsme. Kresba “chleba”. Děti prosí maminku o kus chleba, ale ta nemá, co jim dát. “Po čem se pozná její bezmocnost – její zoufalost? Podívejte se na její ohnutá záda. Po těch se to pozná”. Díval jsem se na Libuščinu maminku, na jejího tatínka. Stejně zlomeni – stejně ohnutá záda, jako u Käthe Kollwitz… Bylo to osudové loučení. Libuška, krásná, statná – šla do života. Robert do smrti. Tehdy jsme to nevěděli.

15. března 1939 jsme byli společně v Kuklenách u odvodu. Bylo nás hodně, naháčů, čekajících, co bude dál. Ale nebylo dlouho nic. Důstojníci byli ve vedlejší místnosti a měli zapnuté radio. Pak přišel jeden z nich a řekl: Hoši, oblékněte a jděte domů. Německé vojsko obsazuje od Ostravy naši republiku. Hoši, zůstaňte62 te dobrými československými občany"“. Sli jsme domů téměř beze slova První čas -netrval dlouho- bylo židovským lidem možno se vystě- hovat.Stálo to sice dost peněz,ale možné to bylo.Pas byl vysta- ven do Peru,ale němečtí úředníci dodávali s úsměvem " ale hlav- ní město Tel-Aviv". Cesta vedla přes Turecko, odkud byli lidé po moři dopravováni do Palestiny .Sionistická organisace mláde- že toho využila a postupně odcestovaly dvě -tři-čtyři skupiny. Jen Robert k nám stále chodil, a aktovkou si zakrýval hvězdu na kabátě...Teprve po létech jsem se dozvěděl,proč. Rodiče se ne- mohli rozloučit s dětmi. A to druhé: Robertova maminka,vyrostlá v německém prostředí a s ním vnitřně spojená, bránila se uvě- řit,že by Němci plánovali se židy něco zlého. "Já jim věřím Přece je znám! Vyrostla jsem mezi nimi.To jsou dobří, čestní lidé " To bylo tragické.Zatím co velká část židovské mládeže z Hradce Králové se zachránila cestou vystěhování, Robert a Zuzan- ka zůstali - a už nebyla žádná možnost. Zádná. %idovské rodiny byly vystěhovány z Hradce Králové do okolních vesnic. Millerovi bydleli -možno to tak říct?- na půdě v jedné chalupě. A pak přišla Robertova návštěva poslední- aniž bychom tušili,že posled- ní je. Robert /nar. 26.9.1916/ zahynul se Svými rodiči v plynu l.února 1943. Zuzanka,jak jsem již napsal,se jediná z rodiny zachránila. U kmene Černého medvěda mohu napsat, kdy končil. Kdy končil náš kmen "Mohykan", těžko říci. Pozvolna. Chroustovičtí "hoší Tučkovit přestali mít zájem - nebylo vlastně divu.Byli příliš vzdálení , isolováni. Náš německý junák se vrátil do Opavy,odkud pocházel. Zidovští Robertovi kamarádi se včas vystěhovali do Palestiny a 1945 se vrátili v britských uniformách. Rodinu Můllerových,spo- lu s jinými, odtransportovali. Zbyli jsme tři. Rozchod. Ptám-1i se,jaký význam měl náš malý kmen- zdá se mi,že význam byl již v pouhé jeho existenci. "Internacionální mini-kmen", Byli jsme spolu, rozuměli jsme si a snažili se dělat woodcraftersky, co bylo v našich možnostech, Nepodařilo se nám zvýšit počet členů. Když Liga vydala knížku "vudkraft" /1939/, byl její exemplář plné dva měsíce za výlohou Melicharova knihkupectví,aniž by se našel jediný člověk,který by řekl: Ukažte mi, co to je ? Jen jednou jsme viděli před biografem muže s tnaším“ odznakem. Nevím,proč jsme jej neoslovili. Snad to byl někdo z časů Ian- gerových.63 Kmen "Mohykan" končil pozvolna v čase 1939-1940 a již nepřešel do Ligy českých woodorafterů, která se brzo ustavila na území Čech a Moravy. Když r. 1945 počal znovu vycházet "Hlasatel",uc- til m.j. i Robertovu památku. To bylo správné.Zasloužil si to, Vzpomínám-li na Roberta, Zuzanku, jejich rodiče,na ostatní židovské přátele,které jsem znal-je to pro mne spojeno s určitou výčitkou svědomí.trožívali jsme jejich vystěhování. Jejich zmize- ní z "našeho“ světa. Neviděli jsme jejich odtransportování.Znal jsem sionistickou ideu: obnovit židovský národ, jako zdravý národ v rodině lidstva. Sionisté věděli,jak je těžké přimět zá- možné židy,aby zanechali svůj majetek a odešli do Palestiny ko- pet motykou a zakládat kolektivní kibucy.Byl jsem-na jeden den- v Lukavici u Kyšperka,kde se ve velkostatku připravovalo asi sedmdesát mladých židovských mužů a dívek na zemědělskou práci v Palestině,Většinou ze zámožných rodin- zde opálení, někdy s puchýři na rukou, ale šťastni.Vzpomínám,jak jsme večer seděli a zpívali. Robert seděl se mnou. Všem tehdy vařila košer dcera brněnského pana rabína.-Věřil jsem,že se nic neděje náhodou.že má vše nějaký smysl, 1 když jej právě nechápeme. A - vím, že hrozně naivně- představoval jsem si,že snad nyní, i když cestou hrubého násilí-se uskuteční přání sionistů, a někde na Východě vytvoří židé svůj národ, budou mít svou vlast a snad svůj stát, Samozřejmě, že " někde na Východě" byla pohádka. Na Východě čeka- ly spalovací komory. Ale ulehčilo se mi, když jsem po létech četl ve Věstníku židovských náboženských obcí vzpomínku jednoho pa- mětníka, žijícího nyní v Austrálii,který přiznává,že spolu s ta- tínkem také věřil, že odtransportovaná maminka je "někde na Vý- chodě" a pomáhá tam budovat židovskou domovinu. Vyznávám se ze své naivnosti. Je mi to líto. I když bych nic změnit nemohl, kdy- bych tušil,kdybych věděl pravdu tak hroznou a obludnou, Prosím Tě, pamatuj si, že woodcrafterská Liga měla i Židovské junáky, kteří se osvědčili. Otto Weil / Techelet Iavan/, MUDr Emil Vogl-Wučiček /Prager Neupfadfinder/ a Robert Miller z kmene Mohykan a jeho náčelník. Zaslouží si naši úctu a památku. Po létech jsem slyšel jidiš-píseň,Loučení Měl jsem slzy v očích. Zajt gezoent,majne libe eltern Ich for foen ajch awek, in a wajtn weg. O0en woe kejn fojgl fligt nit, Oen woe kejn hon krejt nit... Cesta daleká,na které ptáček nelétá „kohout nezakokrhá.. Roberte,Zuzanko, přátelé- Na shledanou!

Naše baletka baletí

říkával mistr Bezvoda, když se z okénka naší prkenné kanceláře díval, jak malé cikánské děvčátko, asi pětileté, “vykrúcá” se, točí a tancuje, a samo si k tomu zpívá. Již jsme ji znali – naši baletku. Dělala to vždy, aby si ukrátila dlouhou chvíli, když s maminkou a ostatními cikánskými maminkami s dětmi čekala, až přijdou otcové s výplatou. Přicházeli opilí a mnoho té výplaty nebylo, protože v pátek již pili na dluh. Obdivoval jsem cikánské ženy, že dokáží hospodařit s tím málem, co od mužů dostávají. Dětí bylo u toho vždy dost. I kojenců, které cikánské maminky kojily během čekání. Ale “baletila” jenom ta naše – už jsme ji vyhlíželi. Dlouhé sukýnky, bosé nožky (ovšem tehdy nechodily bosé jen cikánky – bosé chodily i slovenské ženy. Když šly do města, měly boty přivázané na zádech, a teprve před městem se obouvaly), kroutila se a poskakovala – byla radost dívat se na to dítě. Třeba z ní byla později známá tanečnice – kdo ví?

Divíš se, co Ti to vyprávím, viď? Je to vůbec o woodcraftu? To nevím, ale zdá se mi, že trochu je. Ne vždy, ale často má něco svou předehru. I zde tomu tak bylo. Někdy v létech 1933 nebo 1934 nám ve sdružení evang. mládeže četl bratr Láďa Janata zajímavou starou brožurku: “Gipsy Smith aneb Co může býti z cikána“. Vyšlo 1909 ve Vídni nákladem “Sdružení české mládeže ve Vídni“. Napsal J. S. Porter. Gipsy Smith byl významným cikánským kazatelem v Británii, který se vepsal zlatým písmem do církevních dějin ostrovní říše, vedle Moodayho, Torreye a dalších. Podnikal daleké evangelisační cesty do Skotska, USA a Austrálie. Jako starý muž vyprávěl: “Byl jsem představen dvěma presidentům Spojených států v Americe. Obědval jsem s biskupy a arcibiskupy. V mé studovně je pověšen dopis, psaný mi anglickou královnou. Avšak nejvzácnější (jsou) mé pozemské poklady jsou dva obrazy. Jeden představuje cikánský vůz, v němž moje matka skonala. Na druhém je skupina cikánů. Nikdy doma nespím, aniž bych se na tyto obrazy nepodíval – ” Tak jsem o cikánech něco věděl a ten sešitek jsem léta sháněl, až jsem jej dostal v Brně od milého Dr. Vodnaříka. Proto z něj mohu citovat.

Stalo se, že jsem pracoval nějaký čas v Tatranské Lomnici na stavbě lanové dráhy na Lomnický štít. Tu stavbu konaly dvě firmy. Technickou stránku, konstrukce – o to se starala firma Konstruktiva z Chrudimě. Jelinkož v té době nebyli u nás odborníci65 níci na stavbu lanovek,byli vedoucí inženýři z Německé .Ostat- ní práce měla firma Ing Marvan,Hradec Králové.Zedníci větši- nou z Černilova, dva mistři, a já. Vedle skupiny inženýrů byl tu hlouček Čechů, Hradečáků. A pak Slováci. Těch nebylo mnoho, protože na Spiši byl značný počet německého obyvatelstva,takže pod rubrikou Slováci bylo dost místních Němců. A - Cikáni. Za- pomenul jsem psát jejich jméno velkým písmenem, jak náleží, Těch bylo nejvíce, asi 160. Pocházeli většinou z vesnice lubice u Kežmarku,a byli hrdi,že mají své domky a svého starostu.Divi- li se,že Lubici neznám, protože tu zná každý.Jsou tam slavné trhy na koně. A koho by nezajímali koně? -Po létech,když jsem viděl lanovku hotovou /a s úsekem Skalnaté pleso-Štít stále po- tíže/,říkal jsem: zde by měla být zasazena deska,že lanovku vy- budovali němečtí inženýři a spišští Cikáni. Ostatní pomáhali, Tak jsme všichni spolu M"gazdovali"“. Ještě jsem zapomenul na Židy. I těch bylo několik,pracovali jako formané. Široce roz- kročení- pejzy jen vlály, v jedné ruce otěže,v druhé bič,Leh- ká práce na stavbě nebyla. Cikáni pracovali jako kameníci /vět- šinou/, vytrvale, za každého počasí-bosé nohy, často hodiny v ledové vodě. Od každého kolečka kamene dostávali lístek-potvr- zenku. Počet potvrzenek a počet koleček „"“ furíků", sice někdy povážlivě nesouhlasil a mistr Bezvoda bouchal rukou do stolu a křičel " Vy, chlapi zlořečkaný ",ale Cikáni se jen smáli-nako- nec se to vždy srovnalo. Chtěl se učit cikánsky, aby těm "chla- pům zlořečkanejm" rozuměl, protože se před ním cikánsky domluvi- lí a byl bezmocný.Začal si psat slovník na futro u dveří. Jestli si dobře pamatují, tak ošuštár bylo čtyřicet. Sice na ně křičel, ale měl je rád.Někteří byli učinění krasavci. Puška Gábor. "Toho trochu obléknout, tak je jako maharadža '"“. Pušků jsme měli asi čtyřicet. Většinou neuměli číst a psát, podpisovali se třemi kříž. ky. Když nás chtěli pozlobít, napsali tři křížky pod sebe, místo vedle sebe.Smáli se." Pán majster, to nie som jar". Výplatu jsem nosil z Iepiobanky já. Protože to byl velký obnos,měl jsem podle předpisů nárok na ozbrojeného průvodce.Ale ten nebyl.Ostatně ne- byl třeba. Cikáni věděli, že nesu " penáze %, smáli se na mne, smál jsem se na ně,a tak to bylo v pořádku.U Cikánů tehdy zřej- mě trvala stará instituce kmenových čí rodových náčelníků s ab- solutní pravomocí.Každý musel podepsat výplatní listitu, ale byl tu % partafiíra", který převzal peníze za celou, jemu podřízenou partu, a tyto peníze rozděloval dle vlastního uvážení,bez ohle- du na to,co bylo u jednotlivců ve výplatní listině uvedeno. To66 bylo jeho právo. Jestli si nechal i něco pro sebe, nevím,ale předpokládám,že ano.Ze to patřilo k jeho hodnosti. Cikáni se dovedli s mistrem Bezvodou hádat, až se naše prkenná stavebná kancelária třásla,ale stačilo,že partafíra řekl dvě-tři slova, a bylo ticho. Důležité věci pracovní či mzdové vyjednával on. Partafírů bylo několik a Cikáni věděli,kdo ke kterému patří. Byl to vůbec zajímavý svět. Mezi Cikány byl jeden vrah. Byl na to náležitě hrdý, byl to frája a děvčata mohla na něm oči nechat. Také se ukazoval. Mezi Skalnatým plesem a Stítem fungovala teh- dy jen pomocná lanovka na dopravu materialu Seděl na nějakém kbelíku,jednou rukou se držel lana, druhou mával svým obdivova- telům , nohama " cvičil“ naa tou prohlubní pod sebou. Mistr Bezvoda to neměl rád.Bylo to zbytečné riskování. "Nedělej to! Až bude malér, já za to nebudu t Odpovídal "Pán majster, nič sa nebojte. Vrah má všady šťastie “. A měl. Chlap zlořečkaná * Vrah- to byl titul. Skoro jako inženýr. Vlastně si neuvědomu- jeme jazykové nadání Cikánů. U nás -na Spiši- uměli Cikáni běž- ně slovensky, německy, maďarsky -mimo své mateřštiny. Když byl večer, a všichni měli práce dost, bylo několik "našich" Cikánů, kteří chodili hrát do blízkých vesnic.Aby si trochu zarobili- Někteří "W marvaňáci" chodili večer do hotelu Praha-inženyři tam byli pravidelně,Hráli tam Cikáni. Mistr Střelka si poručil, aby mu zahráli zednickou hymnu. Cikání nevěděli, jaká je zednic- ká hymna. "Tak vám to předvedu, chlapi blbí " řekl mistr Střel- ka a dal si v hotelu Praha solo: Stavěli tesaři zedníkům lešení, po něm se prochází moje potěšení, Moje potěšení s modrejma vočima, pro ty bych miláčku do vody skočila. Do vody skočila, kde se voda točí, pro tebe miláčku,pro tvý modrý voči! Než to dozpíval, až *" chlapi blbí“ melodii znali a doprovázeli starého Střelku s obvyklou cikánskou muzikantskou bravůrou. Na závěr si Střelka poručil pravidelně starou zeanickou " Až pudu z hospody“- i to Cikáni znali a primáš vyprovodil staré- ho Střelku -při tom stále hrál- až ku dveřím hotelu. Až pudu z hospody- kdo mne vyprovodí? Zádnej, žádnej, žádnej -neb tu nejsem známej. Až pudu z hospody, kdo mne vyprovodí? %ádná, žádná jiná -jen ta moje milá.67 Když jsem řekl,že jsem evangelík, mysleli mnozí,že jsem Němec. Na Spiši byli evangelíky-luterány většinou Němci. Slováci a Cikáni byli katolíky. Je pouze jeden kraj na Slovensku,kde jsou Cikáni evangelíci- Gemer.V gemerské žu- pě byl jeden čas náš dobrý známý farářem na evangelickém a.v.sboru.Měl Cikány nejen jako členy sboru,ale i v presby- terstvu.Obdivoval,s jakou horlivostí cikánští presbyteři dbali o dobrou docházku do kostela mezi svými lidmi, o účast mládeže na konfirmačním ovičení.Někteří trpěli pro své přesvědčení-byli v továrně dáváni na špatně placená mís- ta,ale vytrvali,i když tím byla celá rodina postižena. Naši Cikáni sice většinou neuměli číst a psát, ale byla jedna kniha,kterou se zabývali s velkým zaujetím. Kalendář + Dali hlavy dohromady -partafíra u toho.A už to tu bylo "Pán majster © Pán majster t Zítra velký svátek.Zůstaneme doma m V kalendáři nic červeného nebylo- ostatně bylo zbytečné do něho nahlížet.Věc byla hotová. Velký svátek r Nepřijdeme do práce ' Mistr Bezvoda hromoval - vyhrožoval. %ádný svátek není.Kdo nepřijde zítra do práce, je propuštěný. Cikáni se jen smáli.Dobře věděli,že za ně nemá náhradu. Chlapi zlořeč- kaný t Pán majster t Tak to chvíli trvalo -a pak odešli, sebrali své věci..a druhý den bylo na stavbě ticho -i když ostatní práce pokračovala.Chyběl tlukot našich cikánských kameníků. Plán práce? " V kýblu W Ale..aspoň aby zítra přišli. Aspoň aby to netáhli dva-tři dny. Víme,že to dovedou. Další den vyhlížel mistr Bezvoda od rána - přijdou? nepřijdou? Tu se pomalu blíží jeden Cikán, a směje se už z dálky. Druhý-třetí- mistr Bezvoda je šťastný a směje se také. Napětí povolilo. Přišli všichni- pertafiíra s nimi. " Pán majster, my sme veriaci Iud ""“ A mistr Bezvoda:"Tak dobře, chlapi, dobře,ale už dělejte Prosím vás, už dělejte". A dělali, furíky se plni- ly.. Mistr Bezvoda tiše říká: jsem zvědav,kdy přijdou zas. Po čase přišli zas. Velký svátek Pán majster,velký svátek. Hromování -Cikáni se smějí.Odcházejí. Napětí ,kdy přijdou. A když přijdou, vše odpuštěno a velká radost,že tu jsou, že se furíky plní.V dešti, s bosýma nohama v ledové vodě..Nako- nec se všechno splnilo, i když byl plán " v kýblu", I náš vrah dělal "jako šroub"- po té stránce patřil mezi nejlepší. To patřilo k jeho sebevědomí- chtěl být na špičce-a také byl.68 Stavba lanové dráhy na Lomnický štít byla do jisté míry věcí prestiže. Poláci nás předešli-postavili lanovku na Babí horu. V našem případě byla věc komplikována tím,že nebylo jasné,kdo je podnikatelem- zda čs. stát, nebo Slovenská krajina. Ale z toho nás hlava nebolela.Byl to krásný čas v jedinečném koutě Tater. Vzpomínal jsem na Gipsy Smitha a představoval jsem si, že budu jednou něco konat pro Cikány.Nevykonal jsem však nic. Nebyl to slib- bylo to jen předsevzetí,ale to holé nic mne bolí.Ani učebnici cikánštiny jsem nesehnal-říkalo se,že něja- kou mají četníci.Ti se s Cikány tehdy nemalovali. "Cikán nesto- jí za protokol“.Kolik na stanici dostal,tolik dostal-mluvit o tom nesměl. "Naše" baletka baletila a mistr Bezvoda říkal":Co z tý holky asi jednou bude, až doroste? Co asi? Co je asi z těch mnohých Pušků z Lubice a ostatních? Co z našeho vraha,kte- rý byl u děvčat na roztrhání? Byl říjen,-noční mrazíky- na vrcholech bílý nádech.. fj, keď sa už na zimu listí červeněje, kam že se ten šoháj, kam že se poděje? vystaví si kolibu z tej hustej čečiny- keď mu zima bude, šíbne do doliny.. Má práce byla u konce.Do videnia !' Do videnia t Ale shledání už nebylo. Rychlík mne unášel k domovu.. Rychlík. Po čase jsem jel rychlíkem - směr Praha. Kupé skoro prázdné, jen mladá cikánská maminka s dítětem.Rád jsem si k ní přisedl a vyprávěli jsme.Já o Tatranské Lomnici, o lanovce, o u našich“ Cikánech.když potřebovala,měl jsem dítě na klíně.Vy- právěla o své rodině,o manželovi,který pracuje jako závozník a nyní je po operací kýly. Ráda by,aby dítě jednou umělo správ- ně česky i správně cikánsky.Lituje,že není učebnice cikánštiny ani slovník.Dítě je nemocné-jede 8 ním do Prahy na vyšetření k odborníkovi.Ona pracuje v jako dělnice v textilce.Mají malý byt, potřebovali by větší,aby mohli k sobě vzít manželovu maminku. Manželův otec zemřel na siliíkosu, a nyní maminka.. Tu někdo pootevřel dveře kupé. V chodbičce lidé namačkáni ,že není k hnutí. V "našem" kupé tolik místa. Někdo řekl „abych to dobře slyšel: u Takovej vůl? Baví se s Clkánkou M

Jesete zdráv?

Tak se mne na uvítanou ptala maminka Dr. Valoviče, když jsem přijel poprvé na návštěvu do Lehockého 6. Jak k tomu došlo? Podrobnosti si již nepamatuji. Dr. Valoviče – tehdy MUC – jsem poznal v létě 1931 ve “Waldenu” a začali jsme si psát. Zaujalo jej, když jsem řekl, jak je krásná idea woodcraftu a pro tuto ideu, že jsem v Lize. Odpověděl mi, že v Lize převažují praktičtí chlapci a děvčata – ženy a muži – „Touží dobře a romanticky tábořit, a Liga, woodcraft, jim to umožňuje. O ideu se příliš netrápí. Byl mezi námi rozdíl, byl jsem chlapec, student, ale vznikla mezi námi korespondence, která, s přestávkou málo let, trvala do konce života Dr. Valoviče. Pozvání přišlo někdy 1933. Jel jsem. Poprvé v Bratislavě – tehdy více dunajské než slovenské. Dr. Valovič mi byl naproti na nádraží a maminka, brněnská rodačka, mne uvítala, jak jsem to napsal. Poznal jsem Valovičovu rodinu. Tatínka, který býval cukrovarským mistrem a zachoval si autoritu, jakou míval. Maminku, tichou, usměvavou, Micku (Marii), krásnou dívku, která byla rok před tím ve “Waldenu” a – vzpomínám-li dobře, jednoho bratra. Večeře byla trochu slavnostní – byl jsem přece host –. Vzpomínám, jak jsme všichni seděli u velkého stolu. A pak – se to se mnou všecko zatočilo, omdlel jsem – a nevím, jak dlouho to trvalo, než mne přivedli k vědomí. A tak rychle do postele… a spát a spát,jako ti Karafiátovi Broučci. Rychle domů, abych se vymarodil. Byl to slabý zápal plic. Dlouho jsem ležel. Dr. Valovič mi dal něco na cestu, aby mi stonání lépe uteklo. V tmavých deskách, tkaničkami svázaných “Archiv Hlasatele”. Poklad! Měl jsem čas čísti každý list, každý papírek – staré ligové oběžníky, ideové prohlášení ISAWu, a Hlasatele, jak čísla šla jedno po druhém. Mezi čísly vždy něco navíc. Kolikrát jsem to tehdy pročetl, od začátku do konce, a seznamoval se s dějinami hnutí, s cestou Ligy. Byla to pro mne důležitá škola a jsem vděčný, že jsem tu možnost měl a mohl každý papírek studovat se zájmem zvídavého chlapce. Tak to tedy začalo. Jediná maminka poznala tehdy na první pohled, že se mnou není něco v pořádku. A měla pravdu.

U Valovičů jsem byl častěji. Jako vzpomínám vděčně na návštěvy u prof. M. Seiferta, tak vzpomínám vděčně na návštěvy v Bratislavě. Je pěkné si psát – ale osobní kontakt je ještě něco jiného. Poznal jsem Dr. Valoviče při jeho práci, znal jsem jeho pracovní70 stůl a prohlížel knihy,které na něm byly. Byl jsem s ním, když měl noční službu na stanici první pomoci a s ním jsem poznával Bratislavu -kde bylo tehdy častěji slyšet maďarštinu a němčinu, než slovenštinu.Bratislavu denní - i večerní a noční.Přál jsem si slyšet cikánský orchestr -k vůli němu jsme byli několikrát v kavárně Stefania, kde jsem si sedal blízko cymbálu. Byl čas povídat, svěřovat se. Poznával jsem, jak má Dr Valovič £. Th. Setona téměř osobně rád. Měl nejen přečteno,ale bedlivě prostu- dováno všecko,co bylo tehdy u nás ze Setonovy tvorby dosažitel- né. Často se vracel ke kninám "2 lesní říše" a "Duch lesů". Když napsal studii "Mysterium táborenia" a věnoval ji E. Th.Se- tonovi-to byl projev obdivu a úcty.Mluvil o Setonovi / říkal Sytn / jako o člověku,kterého zná. Jeho myšlení. Jeho přání.A představoval jsem si, jak by rád před ním stál ve vojenském či skautském pozoru a řekl: Velký náčelníku,čekám na Tvůj rozkaz r Protoze Seton- to byla autorita. Uznávaná a milovaná. Bylo zřej- mé,že je Seifertovým odchovancem a pokračovatelen .Současně však že je jeho přístup osobní, vlastní. Nekopíruje. Svůj vztah k Se- tonovi prožil, Když jsem začal jezdit do Bratislavy, byl jsem ještě, pod vlivem prof.MS-,“ v zajetí L.N.Tolstého". Četl jsem "kruh četby" a Tol- stého drovnější věci,jak vyšly u B.kočího. Dr Valovič mne měl k tomu, abych se vymanil z Tolstého vlivu. Dbal jsem jeho rady a období mého zaujetí pro "velkého apoštola nenásilí“ zvolna kon- čilo. Dr Valovič byl tehdy bez vyznání.Jako student vystoupil z římsko-katolické církve.Ale na jeho pracovním stole byl Nový zá- kon a když jsme chodili večerní-noční starou Bratislavou, svěřo- val se,jak jej vzrušuje tajemství akrytého krista / Jan 8, 59 - Jan 12,36 / a skutečností neviditelných a věčných /2 Kor 4,18/. Teprve po II.svět.válce se stal " skrytý kristus" předmětem za- jímavých úvah některých teologů. Dr Valovič znal,spolu s několi- ka přáteli, revui " Psyche" a knihy či překlady Karla Weinfurte- ra. Od něho jsem poprvé četl Bhagavad Gitu, a "Ohnivý keř, v Piešťanech pak, za zvláštních okolností,jsem v hotelu "Zelený strom" v pokojíku Dr Valoviče /který odcestoval,a vrátný mne tam nechal přespat/ přečetl v noci z 29. na 30.srpna 1936 důleži- tý spis sv.Terezie z Ježíše "Hrad nitra,čili komnaty". Dr Valo- víč oceňoval knihu Dr Vladimíra Hoppe "Přirozené a duchovní zá- klady světa a života“ /Praha 1925.Nákladem Miloše Procházky/ a malou,ale významnou knížku "Čínský mudřec“ /nakl.Vaněk a Votava,T Smíchov.Rok neudán/, Stejně jako prof.MS,považoval i on kni- hu prof.Jíndřicha Uzla "Příroda evangeliem"/ B.Kočí,Praha 1926/ za filosofické vyjádření wooderaftu. Německé přepracování dí- la "Die Natur -eln Evangelium" sice viděl,ale nevím,jestli znal. Jeho přístup byl v podstatě filosofický. -Když se zvolna zota- voval po těžké operaci, půjčil jsem mu "Dějiny duše“ sv.Terezičky Ježíškovy,karmelitky, a "Siddhárthah“ od Hermanna Hesse /DP,Pra- ha 1935/ „-obě přečetl s duchovním užitkem.Kniha Hermanna Hesse přinášela pro něho objev: je i jiná cesta, než jakou dosud znal od weinfurterovy školy. I když opakoval věrně po E.Th.Setonovi, že naším ideálem je Tecumseh,přece se v mnoha hovorech vracel k sv.Františkovi, jehož si velice vážil. Znal několik knih o něm. Světec jím obdivovaný a milovaný. Když jsem před časem četl zajímavou studii MUDr Milana Vacka na téma: Miloš Seifert a Svojsíkův Svaz junáků-skautů, uvědomil jsem si znovu,jak je důležité,abychom znali dobové pozadí. Čím více je známe, tím lépe. Tím spravedlivěji můžeme posoudit. V Seifertově případě blízkost s anarchistou a později komunistou MUDr Vrbenským. Pobyt na Kladně -tamní atmosfera.- Podobně je potřebné znát, či připomenout si, kudy vedla Valovičova život- ní cesta. Narodil se v Maďarsku.Tam prožívá dětství a školní lé- ta. Chaotické poměry-komunistická revoluce-vláda Bély Kúna.Je členem svazu komunistické mládeže. Rodina se stěhuje do Komárna, tehdy maďarského. Potom do Bratislavy. Zná hovorovou slovenštinu, ale musí dohánět,aby obstál .Pomáhá mu jeho kamarád a pozdější švagr, kroměřížský rodák Dr lev Polešovský.Je členem Sokola.A poznává „spolu s několika kamarády-studenty, prof.M.Seiferta. To je zlom.Je nadšený, prof.MS je pro něho autorita. Je členem Ligy pro výchovu přírodou-Moudrost lesa -i s přítelem Felixem Dvořákem-,a přijímá všecko, co MS napsal, s vážností: I naše Liga Lesní Moudrosti byla ohrožena a jména jejího zneužito.Avšak Setonovo woodcraft má hlub- ší program a vyšší cíle,než aby mohlo sloužiti sobeckým zájmům jednotlivců. Proto jsme letos české hnutí woodocraftu úplně osamotnili a jako jediné Setonovo hnutí "Moudrost Lesa" zveme do svého stře- du všechny vychovatele „rodiče a mládež,kterým jde o to jíti cestami přírody,zdraví, umění a pravého náboženství krásnou harmonii lesa. "Dvanáct tajemství lesa" B.kočí 1925,str.72 Dosud stěží držíme na živu čsl. hnutí woodcraftu. Liga lesní Moudrosti,kterou jsem 1922 založil,sama byla ohrožena a lidmi,kterým woodcraft nebyl svatým, zneužita,takže bylo nutno hnutí postavit na nové zá- klady a jest nám čekati stále na chvíli,kdy učitelé čeští pochopí cenu a dosah myšlenky samotné, "Svitek březové kůry" B.Kočí 1925,8tr.6 a v rozhovorech se často vracel k vnitřnímu otřesu, jaký prožil s přítelem v létě 1928 v táboře na "waldenu",kdy prof.MS sdělil překvapeným táborníkům,že dojde brzo k spojení obou Lig „a bylo zřejmé,že tomu spojení přeje, protože má slíbeno,že jej spojená Liga zvolí náčelníkem. Tehdy utrpěla Seifertova autorita v očích, v srdcích mla- dých slovenských nadšenců povážlivou ránu,která se již ne- zacelila. Neznali Seifertův způsob, jeho patetické vyjadřo- vání, po němž klidně následovalo podání ruky- jim byl vlastní slovenský citový elán a radikální: Tu som ! Již tehcy si kladl otázku: kdo se nyní ujme čisténo, pravého Setonova woodcraftu? Hnutí Lesní moudrosti bylo téměř od počátku tvořeno dvěma proudy: socialistickým a -tím druhým, s určitou výhradou řekněme :Seifertovým. První proud byl v rozhodné početní převaze, s centrem v Praze. Praha. Pražáci.To bylo ideové označení. Socialisté. Seifertova Liga se vypracovala v pěkný woodcrafterský spolek. Pěkná řádka významných lidí. Fosilují- cí vědomí: my jsme ti praví- ti věrní. .Nepřekročitelný příkop bychom však marně hledali.Junáci se znali navzájem z psohla- veckých časů- Míla Vavrda stál ideově jinde, než prof.MS,ale nebylo tomu tak dávno,co spolu jezdili po Evropě a snažili se vytvořit woodcrafterskou federaci.V socialistické Lize lesní moudrosti klidně používali "Svitek březové kůry" a nic si z toho nedělali,co o nich prof.MS v předmluvě napsal. Seifertův mladší apolubojovník,prof.karel Langer, měl stále dobrý vztah k pražským přátelům. Když došlo 26.října 1929 k slavnostnímu spojení obou Lig- nebylo potřebí se vzájemně před- stavovat- všichni se přece znali ! Nebo téměř všichni. Dr Valovič nebyl -a jeho přátelé také ne- spjat starými pso- hlaveckými pouty.K Praze neměl vztah, ani k národní motivaci zakladatelské české generace. Neměl "Seifertovo dějinné pozadí“ ale Seifertovu výchovu k obdivu a lásce vůči E.Th.Setonovi,13 který je "Komenským dvacátého století" / Dvanáct tajemství lesa, str.5/! Což nenapsal prof.MS: Slyš, hochu český ! Nabízím se Ti za vůdce. Poznal jsem velikého vůdce Ernesta Thompsona Setona v Americe a jako oddaný žák a ctitel jeho chci Tobě přinést učení jeho, jež se stalo učením mým a bude jednou i Tvojím:' S modrou oblohou! /Svitek březové kůry,str.15/. Mládí je důsledné. Snad si bratr profesor ani neuvědomil,že může někdo být, kdo vezme jeho pla- menné projevy doslova. Zásadně, tvrdě doslova. S láskou mla- dého zasvěcence. Cesta hnutí, cesta Ligy nebyla anadná. 1920-1922 ještě jednota. 1924 odchází prof.MS z Ligy lesní moudrosti. 1925 vzniká Liga pro výchovu přírodou-Moudrost lesa. Ríjen 1928 spojení obou Lig. Vzniká Liga československých wooderafterů. Podzim 1932 - bratří Míla Vavrda, Karel Bukovanský, Zdeněk Teichman se svým bratrem, Tonička Bukovanská se ocitají mímo organisaci.Vzniká junácké družstvo "Walden" Praha-Přerov /Vavrda,Teichman,Bukovanská /,ja- ko pokračovatel pražské soclalistické tradice.Za pomoci přítele prof.Karla Langera budují svůj "Walden" na Valašsku, V rozmení od 10.prosince 1932 do 10.prosince 1933 vydali čtyři čísla ča- sopisu Slunovrat /Míla Vavrda a Matěj Teichman/ tiskem Obzoru v Přerově. Časopis vycházel dál cyklostilovaný. Nebyly tu sice podle jména dvě Ligy,ale byly tu znovu dvě organisace. Situace nikoli nová. Ústředí Ligy bylo nejprve v Praze. Dr Valovič byl tajemníkem pro Slovensko. Později bylo ústředí v Brně. Když bylo ústředí Ligy přeloženo do Bratislavy, byl jsem -od 3.května 1936, (valná hromada v kavárně Metropo)-zvolen tajemníkem pro Čechy.Do zániku Ligy na jaře 1939. /0d roku 1945 bylo opět ústředí v Pra- ze,a tajemníkem pro Slovensko byl MUDr Arpád Jávor/. Mimo to dál existoval ISAW -zejména edičně činný. Bylo to tedy pestré.. A přibývalo únavy -jako když se po svatojánském údolí rozprostře- la mlha. Hmla- jak místní lidé říkali.Vzpomínám na zprávu jednate- le,že většina členů Ligy jsou nezaměstnaní.Finanční možností mizivé. V červnu 1932 vyšel naposled Hlasatel ve velkém formátu /jak vy- cházel od listopadu 1930/.0d října 1932 do června 1933 vyšlo pět čísel Hlasatele,tištěných u Pokorného v Brně.rěkná čísla. Jistě si je rád schovává,kdo je má.V roce 1934 vyšlo jedno číslo,cyklostilem, normalis.formát.V roce 1935 jedno číslo v červnu a mimořádné číslo v červenci,věnované situaci.Celé psané Dr Valovičem.0d září 193574 začal vycházet Hlasatel v pěkném knižním formátu,cyklostilem, a tak vycházel až do 26.června 1938. To bylo číslo poslední. Ve stejném formátu od 1945 do -? Nevím přesně. Snad 1949 či 1950. Nezapomínám na Bratislavu. Přihlásit se k E.Th.Setonovi, jako k velkému náčelníku a duchovnímu vůdcij- k woodcraftu jako k světo- vému názoru, to stálo úsilí.byšleno na hnutí, na Ligu, byla to těžká operace. "Pozadí" nás obklopovalo, objímalo. Starosti, Tíha. A přece radostná zpráva: Brnest Thompson Seton,zakladatel woodcrafterského hnutí,náčelník Woodcraft league of America, přijal z přátelské oddaností čestné náčelnictví naší Ligy. Prohlašujeme to s vděčností a věříme,že konečně na- dešel Nový Rok v našem středu a že Liga se stane nekompromisní tlumočnicí jeho poselství mládeži celého světa. Hlasatel,prosinec 1932. Jestliže měl již dříve Dr Valovič osobní vztah k E.Th.Setono- vi, nyní tím výrazněji. To byl náš čestný náčelník -to byl jeho náčelník. 5 tím spojoval přesvědčení, naději, že Lize bude teh- dy dobře, když si to vezme k srdci a její členové budou Seto- novým světovým názorem žít. věřil v rozvoj Ligy na Slovensku, nezatíženém "pražáctvím", Diskutoval s přáteli, schovával do- pisy. Vzpomínám na dlouhý dopis zesnulého G.Lanátora. "“ Doklad, jak jsme zápasili, než jsme došli k přijetí woodcraftu jako světového názoru“. Situace v republice se komplikovala- situace na Slovensku se komplikovala.Sociálně.Národnostně. Dnes víme, jak se to vyvinulo, jak to bylo, jak to nakonec dopadlo- ale tehdy? Vzpomínám, jak jsme v noci stáli,opřeni o zábradlí,a díva- li se na Dunaj. " Bratku, mám úzkost. Ale musíme věřit.Co by tomu řekl náš čestný náčelník?". (Co by tomu řekl... V červencí 1935 přijel do "Waldenu" a přivezl mimořádné číslo Hlasatele / z 12.6.1935/,které sám napsal.Kolikrát jsem je od té doby četl -kolik myšlenek mi přicházelo, Na závěr tam píše: Teda do práce junáci a junačky: K pravde nevede nikdy pohodlná cesta.kto vydrží v bojí o vykryštalizovanie vudkrafterského hnutia, kto prinese obete za hnutie, stane sa hodným mena junáckeho.Kto zradne opustí jednot- ný vudkrafterský tábor, zbilIagovaný bude raz navždy. Treba bojkotovať Slunovrat a jeho podniky děsledne a bez výhrad.To je vašou prvou povinnosťou. V historic-T5 kých ochvílach nemožno váhať,nemožno kolísat. Všetci vudkrafťfteri ideme pod jediným práporom vudkrafterského hnutia v ČSR, sdruženi v Lige čs.woodcrafterov, pod práporom organizácie, ktorej v čele stojí ako čestný náčelník sám E.Th.Seton, Frichodí/nám / mi zděrazniť vážne postavenie,ktoré máme vo vývoji vudkrafterské- ho hnutia v CSR.Náš úkol je děležitejší a zodpo- vednejší než tých,čo priídu po nás.Sme prví- mladí-ktorí sme nastůpili,ktorí sme prebrali z rúk Yoowotannových kormidlo Liygy.Nesmieme sklamať.A nesklameme,lebo nastupujeme v služ- be ducha a myšlienky,ktorá má svoju živelnú sílu. Myšlienka táto mohla mať odpadlíkov. Ne- mala však sklamaných ' Hoci nás je málo,nezna- mená,že sme slabí.Na oddych nemáme už času. Teda vpred ' Bojkotovat Slunovrat a jeho podniky.To si pamatuj.O tom bude v dalším vzpomínání. Jak víš, několik nás šlo cestou Jima Hartigana.Od táboro- vých ohňů na kazatelnu Vykonal jsem mnoho ponřbů. tohřby- to byla má častá funkce. V kázání nad rakví jsem nejednou připomínal apoštolovo slovo " Zivot náš -skryt je v Bohu“, Jen část známe. Často i nejbližší, manžel ,manželka, děti, znají jen část.Nejde o to,že snad někdo něco provedl a ukrý- val to.Jde o to,že někdo vedle tebe trpí, a Ty to nevíš,pro- tože to nevidíš a on sám se nesvěří.broč je někdo takový, jaký je? Nehrajme si na soudce, když soud náleží Nejvyššímu. E.Th.Seton - Miloš Seifert - Viliam Valovič - skryté životy. Jen část známe. Ale je tu Někdo, kdo říká: já Tě znám.Volám Tě Tvým jménem.Jsíi můj. 3 Dr Valovičem to někdy nebylo snadné, jak mi říkali,kdo mu byli blízko. Nerozuměli jeho nahlým rozhodnutím,i když se podřizovali. Byl to někdy "takový divoký Slovák",že z něj šel strach- a jindy plakal, když prožíval bolest někdo,koho měl rád.Dovedl být ironický, tvrdý, a nevím,co ještě. když byl pod břemenem stáří a nemoci, vyčítal přátelům z kmene "Detí Slnka“ : chtěli jste, abych přijel náčelnictví ligy, a nechali jste mne samotného *'76 Když osvědčoval "převzali jsme z rukou Woowotannových kor- midlo ligy" netušil,že převzal od prof.Miloše Seiferta i část jeho hořkého údělu.Nejen stěhování z místa na místo a různé pronásledování za Slovenského státu,ale i osamělost horlivého junáka Setonova. Prof.MS psával své rozevláté projevy- Dr Valovič je psal po svém-ale neměly stejný úděl? Že měl chyby? Kdo je nemá? Že měl svůj skrytý život? Jistě měl. Jen Bůh jej zná.Jen On. Nemysli si - nebyl jsem ani Seifertovým přítelem,aní Valovi- čovým.Na to jsem byl příliš malý chlapec a byl mezí námi rozdíl. Jsem Wo . Ten, který se ptá. Ptal jsem se,a mnoho mi pověděli,co si vděčně připomínám. To je to celé. I prof. M.Seifert, i Dr. Valovič měli své přátele. Byl jsem jen chlapec, který se ptal. " Jesete zdráv? " řekla mi maminka Valovičová.Hned viděla, že se mnou není něco v pořádku. A pak se to zatočilo, při večeři, u stolu.Omdlel jsem a vím,že jsem měl krásný pocit. Trvalo dlouho, než mne probudili. Najednou jsem viděl nad sebou tvář Dr. Valoviče a cítil,jak mne jemně popleskává po tváři. WYstávaj, bratku. Vstávaj ". To je to celé. Ozaj'! Poznámka k straně 73. V roce 1934 vyšel VIII.ročník Vatry,jako ročenka. Redaktor A .B.Jávor,tisk Pokorný,Brno. 34 stran tisku. Členové Ligy dostali darem krásnou knížku Fráni Kopečka: "Mých sto děvčat" /Edice Humana Jetovice/-vzpomínky starého učitele na práci s děvčaty.

Znáš “Hovory s TGM”

od Karla Čapka? Přeji Ti, abys je znal.Zde si dal známý spisovatel mimořádně záležet. Je to radost číst. Dvojnásob pro nás " kluky křtěné Vltavou", kteří jsme našeho pana pre- sidenta vídali, a zdravili,jak jsem Ti to vyprávěl. A přece se našli kritikové,kteří tvrdili: Čapkův T.G.Masaryk není ten pra- vý. To pouze Karel Čapek jej tak viděl.Promítl do něho svou představu,-kus svého já. Nevím. Je to možné. S pohledem na E.Th.Setona je to podobné. kdybychom sebrali, seřadili všechny výroky prof.M.Seiferta o E.Th.Setonovi,jaký obraz budeme mít před očima? Zbožňujeme jej. To bylo na počátku .Sou- časně Seifert Setona koriguje. Dokonalé Mužství překládá čisté lidství./Vatra I,67/. Známe jeho výroky z úvodu ke Svit- ku březové kůry a Dvanáct tajemství lesa. Nový Komenský, "Ernest Thompson Seton pro mládež a pro lidstvo znamená nej- víc.N e že by nebylo moudřejších a hlubších 1 i d í,ale že jeho praktický krok k pře- výchově lidstva je nejčasovější a nejúčinnější./Vatra II,2/. "Jisto je,že Seton je jemný, ticný duch, jenž si nelibuje v hlučných heslech,aní ne v hřmotné práci orsanisační. Proto jde od člověka k člověku a nejraději sám svým osobním vlivem zís- kává.Je jistě zajímavo,že my,kteří jsme se postavili na Seto- nův základ a z něho jsme vyrostli,došli jsme k důsledkům,o je- jichž příznání se Hargrave tolik znepokojuje. Hargrave chce na americké Llize,aby prohlásila,že “ nesmí již býti válek“, Kdo to řekl otevřeněji než my,kteří za to jsme kaceřováni 7%- Skoda jen,že Hargrave ještě nepochopil docela.Upozornil jsem jej znova na to,že by Setonovi křivdil,kdo by neměl jej za ve- likého a upřímného světového pracovníka pro mír./Vatra 1I,87,86/ Tak vidí M.Seifert Setona /proloženou větu jsem zdůraznil já/,. Novodobý Komenský - učitel- hlasatel lásky k přírodě, pracují- cí k převýchově lidstva .Světový mírový pracovník, který vycho- vává antimilitaristy z přesvědčení.,M.Seifert znal Setonovy kni- hy, z nichž mnoho přeložil.Studoval Setona jako málo kdo u nás, A tak jej viděl. Takovému Setonovi řekl své nadšené ano.Takové- ho Setona chtěl tlumočít české mládeži. Seton je jemný, tichý duch - Dr Valovič nejprve přejímá Seifertovo vidění Setona a po čase je koriguje.Vzpomínám,že v dějinách církve známe problém:mladý Dr M.Luther a starý Dr M.Lutner. Nestojíme zde před podobnýmproblémem? Mladý, bouřlivý E.Th.Seton a později Seton jiný, zejména přispěním druhé manželky?

Nevím. Chce to studium všech pramenů. Valovičův Seton je v prvé řadě filosof, který uložil svůj světový názor ve svém rozměrném díle. Jen hledej, čti, studuj, a budeš nacházet jednu perlu za druhou.

To druhé,co Dr V. Valovič zdůrazňuje: Seton je utopista. Vidí svým duchovním zrakem přicházet nový svět, nové ráno lidstva, které současně svým dílem připravuje (zde shoda se Seifertem). Vysvětlil to ve studii „70 rokov Setonovho Vudkraftu”.

V druhém, rozšířeném Poselství Rudého muže – The Gospel of the Redman, závěr, Epilogue – The Redman's Message je to prorok zániku světa, založeného na bohatství a sobectví. Po příkladu Indiánů vidí Seton záchranu ve spolupráci, kolektivní práci. Kapitalismus vede ke zkáze. Dr. Valovič má doklady o tom, jak je Seton v závěru života isolován, protože neváhá o americkém kapitalistickém systemu říci takové slovo kritiky, jako málo kdo. Seton je utopista i v náboženském slova smyslu – věří ve velikou synthesu, jak ji v Duchu lesů naznačil. To je Valovičův Seton.

Seton Míly Vavrdy? Čti v Duchu lesů na str.20 a 21:

Sbíral jsem statistiku chlapců,kteří šli špatně, t.j. klesli ve svém životě. Pět set z tisíce jsem jich napočetl z dobrých pramenů. Soudce Ben Lindsey mne jednou navštívil a žádal jsem o jeho názor.

“Které jest měřítko úspěchu podle vás?”

Odpověděl jsem: „Dostalo-li se člověku výchovy, zachoval-li si ji, založil a vychoval rodinu, která šla jeho cestou, hlasoval poctivě při volbách, byl jeho život zdárný”.

„Jestliže”, řekl Lindsey,„stavíte měřítko tak vysoké jako toto, pak sedm set a padesát z jednoho tisíce jich klesne.”

„Bojím se, že jste pesimista, poněvadž vidíte jenom stinnou stránku života ve své práci soudnické”, byla moje námitka.

„Nikoli“ řekl, „vidím všechny stránky, a vím,že mám pravdu.”

Pomyslete, polovička mladých našich lidí je odsouzena ke zkáze svého opravdu dobrého občanství. Proč?

Seton,který se tak ptá – to je Seton socialisty Míly Vavrdy. Seton, který vidí bídu proletariátu – zejména mládeže, a ptá se, co dělat, jak to změnit, napravit. A vše, co Seton dělá, má tuto základní motivaci. V tom je také zajedno s Johnem Hargrave. „Věděli jsme, že Hargrave není socialista. Ale cítili jsme, že je nám blízko” řekl mi bývalý jednatel ISAWu. Je E.Th Seton „který již 1912 – dle sdělení bratra MUDr. Františka Kožíška – zakládá Rudou Loži, která má úkol zachovat indiánskou duchovní cestu, v níž Seton vidí pomoc lidství. Dříve, než vzniká samostatná The Woodcraft League, vzniká Rudá lože. Před námi stojí Seton mystický, usilující jít duchovní cestou Indiánů a zvoucí i jiné, aby touto cestou šli. Jistě nikoli každého. Mystika není pro každého, ať křesťanská, či jiná. To Seton dobře ví. V Praze 1936 radil vedoucím pracovníkům Ligy: nedělejte z mystiky veřejnou záležitost.

Roku 1912 – tak můžeme předpokládat – zakládá mystickou společnost po způsobu „Loží” prerijních Indiánů. Do cesty, kterou Tě vede woodcrafterská Liga, vložil základní pravidla, o nichž můžeme říci, že jsou universálně platná. Samota – půst – mlčení – soustředění. Na to již před léty upozorňoval Dr. Valovič.

Můžeme se ptát: Jestliže Rotary-kluby představovaly jakousi předsíň Svobodných zednářů, není The Woodcraft League, v Setonově pojetí, předsíní k indiánské duchovní cestě? Nevěděl o tom něco prof.M.Seifert, když viděl – možná sám, jediný – v Lize náboženskou pospolitost? Jak málo o tom víme.

Ovšem, jsou skutečnosti, o nichž se mlčí. A k takovým patří vše, co náleží do oblasti mystiky. To je staré nepsané pravidlo.

Před časem se mne jeden věrný junák z obnovené Ligy ptal, jestli ve „staré lize” existovala Rudá lože. Odpověděl jsem mu, že nevím (protože nevím). Ale kdybych věděl, odpověděl bych mu, že nevím (protože vím). Tak to je.

Jsou skutečnosti, o kterých se mlčí.

Jde o pravou tvář E.Th.Setona. Jak ji viděl prof. M. Seifert, jak Dr V. Valovič, jak Míla Vavrda či Isawané – jak je nám Seton blízký a jak se vzdaluje tam, kam sledovat jej mohou, smějí, jen nemnozí.

Je to složité, protože přijdeš k poznání, že se Seton – různě – sám stylisuje do podoby, v které si přeje abys jej viděl. Spíš to vycítíš, než nahmatáš. Je Seton skautský – je Seton trampský, pro to nalezneš příklady. Seton byl velký vypravěč. Máš představu, jak uhání na koni po prérii, sám, nebo s krásnou ženou po boku – a najednou se Ti přizná, jak mu jízda na koni působila trýzeň, protože měl kýlu. A že šilhal, jako Guy ve „Dvou divoších”. Později se podrobil operaci, ale na některých fotografiích se to ještě pozná. Divím se,že chlapci Guy přidělil ve „Dvou divoších” tak směšnou roli. Je mi líto jeho, i jeho dobromyslné, prosté maminky.A je mi přímo nepříjemné, čtu-li, jak je Jan ve všem bezvadný. Inu – právo básníka! Není i zde Setonova sebestylisace? Tak se vidí – tak chce být viděn.

Pohled Seifertův, Valovičův, Vavrdův na Setona byl vždy jen dílčí. Něco unikalo, nedalo se vtěsnat do schematu, do utvořené představy. Ani když tyto dílčí pohledy spojíme, nedá nám to plnost, jakou bychom rádi měli. Snad někteří pracovníci obnovené Ligy, vyzbrojení jazykovými znalostmi, objeví Setonovy práce, které jsme neznali – objeví knihy o E.Th.Setonovi, o kterých jsme neměli tušení. Píše-li bratr Martin Kupka o Setonovi, je to svěží a jeho vlastní. Mám z toho radost. Ale nemyslím, že kdy poznáme, objevíme Setona „celého”. Ostatně – máme na to právo?

Myslím, že nemáme. Ponechme mu malý, maličký prostor, kde byl sám. Nevnikejme do něj. Nesnažme se o to. Prosím. Dopřejme E.Th.Setonovi mistrovskou hru, že se stylisuje do podoby, v které chce, abychom ho viděli. Není vždy dobré, zvědavě nahlédat za kulisy. Proč přijít o ten krásný opar, o kouzlo, o tolik krásy? Proč?

Ptal jsem se Tě, znáš-li Čapkovy „Hovory s Masarykem”. Snad měli kritikové pravdu, že „skutečný Masaryk” byl jiný. Ale v Hovorech – čapkovsky psaných – je Masaryk „náš”. Bratr Ladislav Rusek napsal půvabné „Vigilie s Woowotannou” a říká, to je „můj” Woowotanna. Mám od Vánoc 1930 knížku „Z lesní říše” a říkám si: Zde je „můj” Seton, „můj” woodcraft. Samozřejmě vím, že to není celý Seton, ani celý woodcraft.

Jako vztah Seifertův a Valovičův k Setonovi, tak byl i náš vztah k němu v podstatě vztahem obdivu a lásky. A máš-li rád, miluješ-li, toužíš, aby to, co máš rád, co miluješ, Ti bylo blízko. Toužíš to obejmout, i když v duchovním, či jen obrazném slova smyslu. A cítíš bolest, když Ti to uniká. Tak je to se Setonem. Má právo na své soukromí, do něhož bychom neměli vnikat, ani zvědavě nahlížet, kde nebylo pro nás otevřeno. Pro jeho i naše dobro. Umět respektovat, je milá ctnost.

Vím, že to je dětinské. Hrozně dětinské. Ale máš-li Setona rád, je Ti smutno, když Ti uniká –

Když se večer stmívá

dříve, než jdu spát,
na lávce sedávám podle našich vrat.
Hledím ku měsíčku, hledám svou hvězdičku –
kde jsi, kde jsi hvězdo má –
kde jsi, kde jsi hvězdo má –
kde jsi, kde jsi hvězdo má…

To často zpíval náš věrný slezský junák, bratr Petr Musial. Měl bohatý výběr – různé operní árie, nebo, jako zde, zhudebnělou poezii. Vždy uměl překvapit něčím dosud neznámým. Kdybych Ti měl popsat denní program ve “Waldenu” – myslím, že bych to už nedovedl. Ale večery – ať venku, při ohni, nebo v chatě, ve “Waldenu”, to byla krása. Už jsem Ti o tom vyprávěl. Večer, na který nyní myslím, nebyl ve “Waldenu“, ale daleko od něho.

Nedělní večer. K nádraží se schází různé skupiny výletníků – trampové s kytarami, rodiny, páry mladých lidí, jednotlivci, opálení, upocení – košile, trička se lepí na tělo. Ještě, že jsou tu trampové! Jak dlouho jsme k nim nenašli správný vztah. Co dali a dávají svou písňovou tvorbou. Evropský, snad světový fenomen. Svou věrností osadám a nebojácností v létech, která jsou za námi. Jsem rád, že obnovená Liga má s nimi přátelský kontakt. I když není E. Th. Seton jejich jediným inspiračním zdrojem, přece vědí mnozí, jak chutná voda z jeho studánky. Nyní udělali kruh a začali zpívat – dvě, tři kytary k tomu. Najednou se nálada pozvedá, únava ustupuje, vedrem umořeným výletníkům je lépe. Mezi nimi i jednomu našemu junákovi. Těžké boty – krátké kalhoty – woodcrafterská halena – a náramná torna s přivázaným ešusem. Má toho za ten den dost a ověřuje si na vyvěšeném jízdním řádu příjezd vlaku. Tu – stojí před ním krásná, sportovní, opálená dívka a podává mu sklenici piva s nádhernou pěnovou čepicí. Dívka si našeho junáka z povzdálí prohlížela a nyní – po způsobu dívčí volenky při tanci – mu tímto způsobem dává najevo, že se jí líbí. Není tu nic závadného, je to pěkné, podle pravidel lásky a mládí. Ale: tabu. Nic neví o našem junáckém tabu. Náš junák byl překvapen – viděl, jaká trapná situace tu je. Pokoušel se jí to vysvětlit. Slečno, je to od vás milé, ale, prosím, já nesmím pít alkohol. To by bylo proti mému junáckému slibu.82 Slečno,prosím, nezlobte se.Pochopte to.Prosím,vypijte sama to pivo,třeba na moje zdraví.Ale nenuťte mne,prosím.Já nes- mím.Kdybych to vypil,bude to zrada. -Dívka se usmívala,mlče- la,dívala se mu do očí a držela před ním sklenici s pivem, Bylo zřejmé,že není typ,který se vzdává. Výletníci kolem už zpozorovali,že se tu něco děje.Obstoupili ty dva a čekali, jak to dopadne. Prostě -nemožná situace.Trampové se mohli usmát. Tohle je tedy rodeo! Už jen tiše prosil: Slečno,pro- sím vás, pochopte mne. Slečno,prosím vás, mějte rozum. Na to odpověděla,s očima na něj upřenýma:" Mám rozum", Trampo- vé začali zpívat Jedeš-li přes Nevadu, uzříš kostí hromadu, jen ta zbyla z Harvard Billa, dobrodruha Západu. Ó ayó , dobrodruha Západu, Výbuchy smíchu. Výletníci pro tu zábavu ani nepozorovali,že se blíží očekávaný Pacifik. Nakonec sklenicí vzal, pivo vypil a měl oči plné slzí - Doma napsal dopis náčelnictvu Ligy,kde popsal,co se událo a žádal o vyloučení z Ligy,protože porušil tabu.Bylo to těžké rozhodování -pro porušení tabu se vylučovalo. Nevím,co mu náčelnictvo odpovědělo,ale členství mu bylo ponecháno,a to bylo moudré rozhodnutí,Byl to jeden z našich nejlepších juná- ků. Skromný, obětavý do krajnosti, vždy slušný . Byl i veřej- ně činný a vykonal mnoho dobrého v oblasti sociální péče. V lize jsi jej našel u všeho,co znamenalo práci a únavu.-Přišla léta a přišla nemoc,které se bránil,ale ohlašovala se novými záchvaty. Ani tehdy se nevzdával a pracoval. Až přišel záchvat poslední -právě ve chvíli,kdy v rehabilitační léčebně stála lékařka nad jeho lůžkem. Vdova -to byla kdysi ta “ dívka s pivem“ -byla bezradná. Fožádala mne, abych v krematoriu pro- mluvil nad manželovou rakví. Nevěděla,byl-li v nějaké církví nebo nebyl,-nikdy s ní o tom nemluvil. Vděčně jsem to pozvání přijal. Jako Jsem -poprvé a naposled- mluvil na židovském pohřbu Zuzanky, tak jsem zde -poprvé a naposled- mluvil,kázal na pohřbu věrného,obětavého. woodcraftera. Na text: Jan 21,17: Pane,ty znáš všecko, ty víš, že tě miluji. Tento bratr milo- val wooderaft, Setona, Ligu,naše junácké ideály o to víc,že prošel zkouškou,kdy se cítil úplně dole.Málo kdo pracoval tak tiše,věrně a nenáročně,jako on.-Představoval jsem si,kolik se nás v krematoriu sejde.83 Stojím na malé kazatelničce, rozhlížím se- nikdo. A tu =- přece jeden. 5el kolem, podíval se na vyvěšený seznam,kdo má dnes kremaci a nahlédl.Čistě náhoda. Tak jsme byli z Ligy tři -náš zesnulý bratr, a my dva. Zvláštní pocit.Tři- to již může být kruh. Proč Ti to vyprávím? Abys poznal,že jsme naše junáotví bra- li vážně. Že jeme zachovávání tabu bralí vážně. Abys byl připraven, vznikne-li snad jednou kolem Tebe podobná situa- ce, kdy budeš ostatním pro smích, protože chceš být věrný našim ideálům čistému lidství.Jak se máš v takové situaci zachovat, na to není návod. Prožíváš-li chvíli krise,kdy si myslíš, je konec, prohrál jsem, nezachoval jsem - věř, že i Tobě vzejde nové ráno,a osvědčíš se o to věrněji.Protože nikdy není pozdě. Projdeš-li nezdarem, nenech se tím udolat. Neviditelná ruka nás vede po životní cestě. Nerozumíme hned všemu.Snad ve chvílích, kdy cítíš,jak jsi slabý, jak pro- hráváš, ani nevíš,ani ještě nechápeš,že jsi silný a vítězíš. Bratr, junák, o kterém jsem Ti vyprávěl, vykonal mnoho dobré- ho. Pomohl mnoha lidem - mnoha dětem.Nikdy nemyslel na sebe. To zůstává. Nemohu Ti to rozumově vysvětlit. Ale to zřstává,

Návštěva ETS v Praze

byla událost takového významu, že na ni i po mnoha létech vzpomíná, kdo byl tehdy tomu dění blízko. Škoda, že se nikdo nenašel, kdo by to pro junáckou historii sepsal. Seton mluvil i k pražským skautům, byl v YMCA, ocenil práci Karla Bukovanského mezi školními družinami, výchovnou práci někdejšího náčelníka psohlaveckých Vlčat, Františka Kupky, v Lysolejích – jistě se fotografovalo. Jaký zajímavý sborník by to byl. Ale – není. S tím se musíme smířit. Bratru MUDr. Fr. Kožíškovi s přáteli se podařilo objevit záznam Setonova projevu v rozhlase! Snad se ještě na něco přijde, dokud tu jsou pamětníci. Nám nezbývá, než se spokojit tím, co vyšlo v “Hlasateli” 1936, na stránkách 57 až 74. Protože předpokládám, že to číslo Hlasatele nemáš, opíši Ti ty stránky, ať to máš dodatečně na památku. A potom si ještě něco povíme. Neboj se, nezapomenu na to. Je to vše psáno slovensky, budu to psát česky a vynasnažím se, abych nic nevynechal.

PRAHA - Vánoce 1936

Vánoce 1936 zůstanou navždy zlatými v dějinách Ligy. Jsou mezníkem v našem životě. Proč? Černý Vlk zasednul v ty dny do našeho kruhu a vlil v umdlévající již naše srdce oheň, který osvěžuje a zahání myšlenky diskordantní. Sám jsem obdržel placet, co mne naplňuje potřebnou sebedůvěrou. Vy, kteří jste naslouchali slovům Černého Vlka, víte dnes bezpečně, že cíl, k němuž jsem vedl naši junáckou pospolitost mnohými bitvami a námahou, byl správný. Náš program je totožný s programem našeho čestného náčelníka. K tomu programu jsme se však těžce sami propracovali – my, mladí. Naše waldenská škola dostala sice své základy již r. 1927, postavila se však až v létech 1932/34 na reálný program woodcraftu, když eliminovala ideologické prvky destruktivismu (ku př. antimilitarismus, boj proti církvi). To je naše práce. Práce první waldenské generace. Jsme na ni hrdí – dopracovali jsme se pěkného úspěchu. Došli jsme vlastní cestou tam, kde nás chtěl mít – a kde nás chce mít Seton. Pociťovali jsme už 1929 nespokojenost nad tím, že nám není Seton podávaný tak, jaký skutečně je. Nemohli jsme být spokojeni s prvotní ideologií naší školy. Litovali jsme, že nemůžeme Setonastudovat v originále. Neměli jsme překladatele. Tak jsme sami hledali a doplňovali mezery. Došlo to tak daleko, že nás někteří obviňovali, že dáváme woodcraftu nesprávný výklad, který nese pečeť bratislavských vykladačů, a není ani woodcrafterský, ani setonovský, ani seifertovský”. Nemohli jsme se bránit. Neměli jsme autentické prameny, o které bychom se mohli opřít. Šli jsme však dál, důvěřujíce zdravému instinktu a zdravé logice. Ovšem, musíme přiznat, že nás boj již unavoval. “Stará garda“ na nás střílela různými zbraněmi. My jsme však kráčeli vpřed. A přišel konečně den, kdy z úst nejpovolanějších zazněla slova, která nás naplňovala radostí a sebedůvěrou. Při výkladu Černého Vlka jsme mohli konstatovat, že náš program, který jsme sestavovali s krvavým potem, je totožný s programem Setonova woodcraftu. Chcete větší zadostiučinění? Chcete lepší balzám na utrpěné rány? Vývoj našeho života nám potvrzuje: “Věř v sebe, waldenská školo – tobě patří přítomnost i budoucnost”. S modrou oblohou

Manoki, Bratislava 14. I. 37.

Sagaweesi - O POBYTU ČERNÉHO VLKA V PRAZE

Rušné a velké dni návštěvy našeho čestného náčelníka jsou za námi. Nyní můžeme v klidu vzpomínat, jaké to bylo krásné. Jistě nikdo z těch, kdo byli přítomni, nezapomene na hodiny pobytu s Černým Vlkem, zvláště při jeho návštěvě na naší výstavce a při našem sněmu. Chci stručně vyprávět, dle možnosti chronologicky přesně, jak celá návštěva probíhala. Začnu úplně na začátku, abych ukázal, jak bylo málo času k přípravě.

4. XII. mi píše Woowotanna, že není vyloučena návštěva Setona v Praze. Je prý v Londýně. 9. XII. píše znovu, ale tentokrát o hotové věci. Současně píše i Manoki. Je nutné přichystat výstavku. Za 12 dní. Seton totiž oznámil svůj příjezd na 20 večer. Pařížským rychlíkem večer v 21,35 h. Výstavka. Na tu bylo třeba sehnat věci. V Bratislavě máme sice dost, ale je toho přece jen málo. Tak – shánět. Téhož dne odesílám dopisy – 2 obyčejné a 9 expres. Byl jsem zvědavý, jak vykonají “postihnutí“ svůj úkol. A hned poznamenávám, že všichni vykonali, co jsem od nich žádal, tak přesně, že to lépe být nemohlo.

16. XII. cestujeme – můj kufr a já – (první ne o mnoho lehčí než druhý) do Prahy. Na nádraží radostné setkání s udatným národem wahpetonským. V YMCA, kde jsem se ubytoval, poznávám Mílu Vavrdu, jednoho z hlavních uspořadatelů Setonovy návštěvy. Brzo přichází i Manoki. Dostávám tištěné programy, které nutno ihned rozeslat (doufám, že ho každý dostal). Potom jsme s Manokim dohodli menší válečný plán. Mezi jiným, že pojedeme se Šípem naproti Setonovi do Chebu.

17. XII. porada Setonových přátel. Od nás jsme tam byli Manoki, Šíp a já. Rozhodnuto uspořádat při čajovém seznamovacím večírku malou výstavku, a to společně. Každý dá, co má nejlepší. Neměla mít propagační ráz.

18. XII. jsem v Zadní Třebáni u Woowotanny. Sděluje, že jede také do Chebu a sice s Šerifem ze Zvoleně. Chce, abychom – Šíp a já – nejeli. Já ovšem již neměním hotovou věc. Pojedeme tedy čtyři.

19. XII. ráno cestujeme zpět do Prahy. Po obědě se koná sjezd českých woodcrafterů. (Večer musím být na valné hromadě plaveckého svazu jako zástupce SPK Bratislava, který mi hradí cestu do Prahy. Valná hromada pokračuje i v neděli 20.)

20. XII. Jen tak, tak že stihnu vlak do Chebu. V Plzni k nám přistupují Woowotanna a Šerif. Poslední opatroval kytici a učil se přivítací projev, který mu napsal Woowotanna. Cesta je pěkná, dobře se bavíme. Cheb, pěkné městečko. Příjezd o půl 17h. Máme skoro dvě hodiny čas. Jdu do města. To je pro mne důležité, protože mohu uspokojit svůj žaludek, který se domáhá svého práva. Neobědval jsem totiž. Brzo se vracím na nádraží. Čekáme. Šerif se učí svoji přivítací řeč. Šíp běhá po nádraží. Snaží se navázat spojenecké styky s pány od finanční kontroly, aby nám řekli, v kterém voze je Seton. Konečně je tu pařížský rychlík. Jsme nervosní. Ještě nás nepouští do vlaku. Šíp se však oklikou dostává ven a jako první mluví se Setonem, jehož našel pomocí německého průvodčího. Je nadšený. My – zvědaví. Rychle si kupujeme příplatek pro II. třídu. V II. třídě není místo – musíme stát. Později se zbavíme kabátů. Potom nás Šíp, kterého Seton považoval za Seiferta, představí. Ještě mi rychle řekl, že musím pozdravit good evening. To se mi podařilo, i když nevím, jestli mi rozuměli. Hovor zprvu trochu vázne. Potom je to již lepší. Seton jde potom na oběd. Cestuje z Bonnu. Jsme delší dobu sami. S Šípem dáváme dohromady vše, o čem se musí hovořit. Záleželo mi hlavně na tom, abychom měli Setona jeden den pro nás. To se nám podařiloSeton nám vyprávěl o své College a ukazoval fotografie. Později, když jsme viděli, že je velice unavený, dali jsme mu pokoj a hovořili jen s paní. Dával jsem různé otázky a Šíp tlumočil. Dozvěděli jsme se mnoho zajímavého. Že je v Paříži skupinka asi padesáti lidí, kteří se pokouší o woodcraft. V Bonnu vydá jeden universitní profesor knihu o Setonovi a jeho woodcraftu.

V Plzni bylo na nádraží opět vítání – paní Setonová dostala druhou kytici, sice menší než naše, která však měla nesporně tu výhodu, že nezačala hned opadávat (jako naše). Konečně jsme byli v Praze. Seton byl rád. My ne. Opět vítání. Wajikani udělal atentát svou francouzštinou a velmi pěknou kyticí (již třetí). V čekárně se fotografovalo. Před nádražím jsme se dozvěděli, že 25.XII. je již obsazený. Šíp dostal ránu, myslím na pravou ledvinu (ale ta rána byla zbytečná). Totiž hned protestoval a poznamenal, že ten den patří nám a paní Setonová přisvědčila. Bylo to teda all right! Pak odjeli autem.

Pozoruji, že jsem je ještě nepopsal. Znáte Setonovy nálepky? Ano? Tak Seton vypadá celkem tak. Jen vlasy má bílé, avšak stejně bujné. A fousky má menší. Oči šibalské. Paní? O mnoho menší, ale tím roztomilejší dáma. Velice ochotná.

21. XII. Pondělí. Po obědě přednášel Seton v Městské knihovně. Plný sál – 700 osob. Přednášel o stopách, o medvědech, o Lobovi. Skvěle napodoboval vytí vlků. Světelné obrazy. Paní Setonová předvedla v krojích indiánské tance a zazpívala několik písní. Skvělé.

22. XII. Úterý. Večer seznamovací večírek v YMCA. Mnoho se tam hovořilo – odevzdávaly se dárky – často od lidí, kteří podle mého úsudku neměli se Setonem nic společného. Výstavka byla, ale teprve po zásahu Míly Vavrdy dostalo se nám trochu místa pro trochu našich fotografií. Trapné.

23. XII. – Setonova přednáška u skautů a potom večírek u Městských družin. Večer jsme byli pozváni k Setonovi. Poznal, že je tu několik skupin a chtěl poznat, co nás dělí. Přítomní byli Viliam Valovič - Manoki, Woowotanna, Míla Vavrda, Wajikani, Stanislav Kříž - Šíp a já. Téměř bych zapomenul na pana Firsta, ředitele YMCA w Praze, který překládal. Věc jsme rozřešili tak, že jsme kladli otázky, o kterých nebylo jednotné mínění. K naší nemalé radosti vyzněly odpovědi tak, jak jsme očekávali. Každým slovem nám dávali Seton a paní Setonová za pravdu. Bylo to pro nás někdy až hloupé klást otázky na věci, které nám byly jasné, jiným však nikoli. Ale bylo to tak správně. Dnes nemůže již nikdo říci, že jsme si to či ono vymysleli.

24. XII. měl Seton volno. Štědrý večer trávil na amer. konsulátě. My jsme mu dali oplatku s medem – Setonovi se ten zvyk velice líbil. Celý den jsme připravovali výstavku u Wahpetonců. Pan Švehla, otec nadějného Bobříka, nám dal k disposici všecky místnosti své jazykové školy “Universa” na Národní třídě, v VI.poschodí. Tam jsme prožili Štědrý večer. Manoki, Wajikani, Duška a já. Manoki obstaral stromeček. Potom přišel i Kopčánek.

25. XII. ráno jsme šli, Šíp a já, pro Setona a jeho paní. Přivezli jsme je na Národní třídu – Bobr již čekal s klíčem od výtahu, který jen pro nás dali do provozu. Budova je totiž nová a ne zcela hotová. Jen horní poschodí jsou již v pořádku. Závodil jsem s výtahem. Vyhrál jsem. Byl jsem nahoře dříve. Uvítání bylo prima. Mlčky. Potom jsme kolem Setona a jeho paní tančili “Heja-ha” – ovšem ne mlčky (nedalo by se to totiž poznat). Potom jsme ukázali výstavku. Seton řekl: “Ooooo…” – líbila se mu. Poučoval nás, co by mělo jak správně být. To bylo prima a čas utíkal. Na oběd jsme je odvezli k americkému sekretáři YMCA. Po obědě jsme pro ně opět šli. Konal se sněm. Jednoduchý. Seton nás opět opravoval a mnohému jsme se naučili. Bobr byl jmenovaný junákem. Duška přijata za členku. Je z Brna. Bude hospodářem tábora. Dále jsme Setonovi odevzdali diplom čestného náčelníka naší Ligy, a náš dar: album s našimi nejlepšími fotografiemi. Musím ještě poznamenat, že jsme jim při příchodu podali – jak se sluší – chleba a sůl, na ozdobných talířích, které byly také naším darem. Keramika. Podobně jako české sklo, na kterém jsme jim podali med a oplatky. Po sněmu byla beseda, která byla hodně hlučná a veselá. Hrály se různé hry. Křížem – nekřížem (z toho měl Šíp, občanským jménem Kříž, skutečně kříž – ale konečně na to přišel), kreslit měsíčky atd. Potom nám Seton a jeho paní ukázali mokasinovou hru. Jedinečné. Ani ne tak hra, Jako způsob, jak nám ji předvedli. O tom budu vykládat ještě svým pravnukům! Myslím, že ostatní na to též nezapomenou. Po besedě se podával čaj, který obstaral Sůva. Tím se velmi zasloužil o zdárný konec. Potom nás manželé Setonovi opustili. Opět jsme je – Šíp a já – odvezli domů, totiž do hotelu. Opravdu domů by bylo trochu daleko – nějakých 15.000 km. Odměřte to – ovšem na mapě. Večer opustili Prahu Wahpetonci – jeli do “Waldenu” lyžovat. S bubínkem, a s “písní ke hře”, kterou se naučili od paní Setonové. Je to veselá píseň.

26. XII. jsme se opět všichni sešli, kteří jsme ještě byli v Praze – nyní na Wilsonově nádraží. Ještě půl hodiny jsme mohli být v blízkosti našeho drahého hosta. Opravuji: našich drahých hostí. Potom výpravčí dal znamení a vlak se dal do pohybu. Tentýž vlak, s kterým jsme jim před šesti dny jeli naproti. Osaměli jsme.

Co následovalo, je banální. Zjistili jsme, že nemáme mnoho peněz. Když jsme dali dohromady, co kdo měl, stačilo to právě na cestu domů osobním vlakem. Vydrželi jsme to. Vždyť jsme měli tak pěkné vzpomínky!

Kdo všechno byl v Praze? Manoki, Woowotanna, Wajikani, Duška; Šerif a Pirát ze Zvolenu, Bílý Vlk z Kutné Hory, Sonny z Českých Budějovic, Wo a Robert Müller z Hradce Králové, Šíp z Trnovan (br. Trnka), samozřejmě Wahpetonci, no a Sagaweesi – to jsem já. Kdo zasluhuje uznání za svoji práci? Vlastně všichni. Někteří však zvlášť. Tak Massa Bob jel ze Zvoleně do “Waldenu” pro věci na výstavku. Indiánská družina z kmene Ranné svitanie (Šerif, Pirát a Hadí muž) za zhotovení a dovezení velkého počtu pěkných rukodílných prací. Taktéž Inonoš ze Znojma. To platí i o Wahpetoncích. Z nich vynikal obětavostí Kopčánek (skoro do úpadu). Potom Šíp – takto náš “úřední překladatel”. A Bobr. “Tenhlenc člověk neohebného jazyka”, – jak si říká – dovedl ho ohýbat velmi dobře, ať anglicky nebo francouzsky. Wo nakreslil na pravý pergamen diplom čestného náčelníka pro Setona. Sůvu jsem již zmínil.

RADY, OTÁZKY A ODPOVĚDI. SETON. 23. XII. 1936.

Lidé bez rozdílu vyznání by se měli sejít právě ve woodcrafterské organisaci.

Nezabočujte do jiných oblastí. Vychovávejte dobré chlapce a dobrá děvčata. Z těch budou později i dobří lidé v politice.

Vy v Československu potřebujete víc svornosti. Semkněte se v pevný celek.

Woodcrafterská Liga by měla být silnější – snad by prospělo, kdybyste se spojili třeba s těmi, kdo praktikují woodcraft jen částečně. Mezi skautingem a woodcraftem je velký rozdíl. Někteří říkají: woodcraft je rekreace, ale ne světový názor. Seton: ti chápou woodcraft špatně.

Čemu dát přednost: indiánským nebo slovanským prvkům? SETON: U mladších chlapců je větší zájem o indiánské prvky, ale starším je snad vhodnější pozdější studium folkloru vlastního národa. Váš program musí být rozhodně pružný: kde je víc smyslu pro slovanské prvky, nečiňte jim obtíže, ale opačně.

Naším programem je odvádět od špatného a vést k dobrému. Tomu, kdo se provinil, je třeba dát možnost nápravy a návratu.

Někteří se posmívali Bibli.

Seton: nesprávně! Vždyť i prostý Indián věděl, že je třeba ctít přesvědčení druhého.

Byli mezi námi, kdo tvrdili, že církve jsou největším zlem. Říkali, že woodcrafteři musí – nebo by aspoň měli – z nich vystoupit.

SETON: Oh,naprosto nesprávně. Vždyť již z čistě humánních důvodů není přípustné druhému působit potíže. Musíme být tolerantní. A je správné říkat lidem, aby chodili do svého kostela.

Mnozí podceňovali systém Orlích per.

Seton: Nesouhlasí-li někdo s naším propramem, ať odejde.

Je správné šířit v Lize antimilitarismus?

Seton: Nikdy jsme nebyli antimilitaristé. Velká část starších woodcrafterů bojovala ve světové válce. Vychováváme dobrého člověka, který se dobře rozhodne za všech okolností. Dětem nepředkládáme nic vojenského, ale až dorostou, musí sloužit vlasti. Je příkazem lidskosti bránit své milé i sebe proti dravé zvěři – i když tou šelmou je člověk.

Našli se i takoví, kteří vytýkali Setonovi, že dělá z woodcraftu obchodně-výdělečný podnik. To jsme považovali za urážku našeho čestného náčelníka a proto jsme rázně zakročili.

Seton: Divím se, že se takoví našli. Jak mohou o něčem mluvit, o čem se nepřesvědčili? Kdyby se byli informovali na správných místech, věděli by, že nemáme vlastní majetek. Ani nábytek v místnostech, které obýváme, nám nepatří. Vše patří buď College, nebo Lize.

Jaké stanovisko zaujímáte k moderním tancům?

Seton: Osobně je rádi nemáme a učíme raději tancům lidovým. Naši chovanci tančí rádi – ale na moderní tance si ani nevzpomenou. Jejich touhu po tanci uspokojíme tanci lidovými a indiánskými.

Rádi bychom však ještě slyšeli z Vašich úst, možno-li považovat za chybu, tančí-li někdo z nás moderní tance.

Seton: Oh ne, vůbec ne!91 Mnozí přímo zuřili,když jsme mluvili o mystice. Seton: Nedělejte z mystiky veřejnou záležitost.Hodí se také jen pro některé.Jistě není potřebné získávat pro ni diskusemi. SETON VYPRAVUJE. Na čajovém večírku 22.XII.36. Poznal jsem,že Indiáni nejsou takoví,jak jsem o nich čítá- val.Pomalu jsem zjistil,že povídky o nich byly lživé. Indiáni neupalovali zajatce u kůlů-ale dělali to běloši, Kdykoli jsem slyšel o Indiánech něco špatného, zjišťoval jsem si, co je na tom pravdy. Obyčejně to bylo vymyšlené. Každý znalec Indiánů Vám řekne totéž. Indiáni měli své svérázné náboženství.Hlavní zásady jejich náboženství: je jeden Velký Duch, tvůrce,správce a panovník. Jemu jsme všichni odpovědni. Duše je nesmrtelná.Nevíme,od- kud přichází a kam jde, ale víme,že naší první povinností je dosahnout plné mužství či ženství -stát se dokonalým člo- věkem.Druhou povinností je odevzdat toto dobro druhým.Není třeba,abychom litovali minulost, to,co jsme vykonali nebo nevykonali,ale máme být ujištěni,že s dary života jsme udělali to nejlepší,co bylo v našich možnostech. Potom zazpívejme jako hrdinové svou poslední píseňí.-Co přinese budoucí život,nevíme.Jsme však jisti,že to bude vždy měřeno podle toho,jak jsme žili na zemi. Po důkladném studiu sestevil jsem Bibli indiánského nábo- ženství.Ukázal jsem ji židovskému rabínovi, pastoru presby- terní církve, dvěma katolickým arcibiskupům, jednomu kvékrovi a jednomu unitáři.Všíchni řekli:"To je správné.To vše můžeme přijmout. Jak máme posuzovat systém etiky a náboženství? Hlavně podle toho, jaký druh lidí vytváří. Většina souhlasí,že Indián byl laskavý, statečný,ochotný, dobrý a správný člověk. Ukázkou Vám něco povím o náčelníku Geronimo. Geronimo byl silný a bojovný Indián.Když viděl, že zástupy bílých lídí obsazují bez povolení zem jeho otců, šel a bojoval proti nepravostem, Oni měli 5000 mužů,Geronimo 50 a ještě nevýhodu,že se musel starat o ženy a děti.Přesto bojoval dva roky a pobil kolem 400 vojáků.Těm se nepodařilo zajmout jediného Indiána. Až zradou.Zrada umožnila,že vojáci obklíčili Geronima. Slíbili mu různé výhody a bezpečnost, vzdá-li se. Ze těchto podmínek92 a okolností se vzdal. Byl však uvězněn jako zločinec. Proč? Protože hájil právo svého lidu. Zemřel v žaláři, 21.xII.36 v Městské knihovně: Před třiceti léty v Kalifornii jsem slyšel mnoho vypra- vovat o divné ženě,která prý žije o samotě vysoko v ho- rách. Sel jsem s třemi přáteli do hor, abych zjistil, co je pravdy na těch pověstech.Vysoko v horách jsme našli malou chatu.V ní bydlela žena,o které se vyprá- vělo mnoho divného.Jmenovala se Mahatma a pocházela z Indie. Mohla být stará třicet -nebo stotřicet let.Její oči svítily podivnou mystickou silou.Mluvila málo.při odchodu řekla:" Vy jste rudý náčelník. Vtělil jste se znovu,abyste přinesl poselství bílým liaem.Proč jste se neujal svého úkolu?" Zdálo se mi,že mluví pravdu. MANOKI Vzpomínky Pocit nejistoty oslabuje v nás vůli k činu. Seton roze- hnal osobně pražské mlhy nejistoty,Na cestu nám svítí hřejivé slunce, Potěšilo mne,že Síp mluvil pěknou, plynulou angličtinou. Vivant seguentes, Byl jsem nadšený,když jsem pozoroval Setona s manželkou, jak si hrají "na mokasiny". To bylo úchvatné.Hráli s imaginačním vzletem - tělem i duší. Náš přítel Ši... mi řekl; Zklamal jsem se hrozně v Setonovi, Není politik, Naše úcta a obdiv k Setonovi jsou větší od chvil,kdy jsme jej poznali osobně.Vytýkali nám, že Setona zbožňujeme. Co nám budou říkat nyní? Setonova návštěva nás ještě více oddálila od staré pražské školy. Ptal jsem se kamaráda,který vídal Setona denně, v den odjez- du:"Jaké má Seton oči?" Rozpačitě mi odpověděl:“ Ani nevím, myslím, že modré, Ne, odpověděl Sagaweesi, má hnědé, A měl pravdu. KONEC

Mluvil jsi s ním?

ptal se mne před časem jeden bratr, který by rád do detailu rekonstruoval Setonův pobyt v Praze. Nemohl jsem mu pomoci. Byl jsem tehdy v Praze dvakrát, jednou s Robertem, jednou sám. Jak bylo uvedeno, nakreslil jsem pro E. Th. Setona diplom čestného náčelníka. Dlouho jsme hledali v Praze obchod, kde by nám prodali pravý pergamen. Nakonec jsme takový obchod našli, dodával materiál různým restaurátorům – ale i pro presidentskou kancelář na Hradě. Vybírali jsme – nakonec jsme objevili dost velký kus, který se hodil. Ing. Felix Dvořák byl se mnou. Tím diplomem jsem se „zasloužil“. S Robertem jsme chodili se skupinou, která Setona s manželkou vodila trochu po historické Praze. Počasí nebylo na procházky. Mráz. Mlha. Snad jsme někdy zapomínali, že je E. Th. Setonovi 76 let – věk, kdy člověk potřebuje svůj denní pořádek a trochu klidu. Později někdo říkal, že na večírku, kdy byly Setonovi dávány sporné otázky, Seton spal. To bylo jistě řečeno s nadsázkou – vždyť na otázky odpovídal, jak sis to mohl přečíst. Ale Dr. Valovič mi řekl: Nespal. Ale necítil se dobře – nebyl, jak se říká, ve své kůži.

Seton v Praze. Dosud jej vidím, vysokého, převyšujícího každého z nás, s vlajícími bílými vlasy, s širokým americkým kloboukem. Slyším jeho hluboký hlas. Vedle něho drobounká maličká paní. Nezapomenutelná dvojice. Dobové pozadí? Přibývající politické napětí – v Praze mnoho nezaměstnaných. Říkalo se, že něco z toho, co se vybere při jeho přednáškách, přijde pro pražské nezaměstnané. Dělalo nám dobře, že jsme mu blízko – něco podobného, jako když jsou děti u tatínka a u maminky.

Najednou, nečekaně, přišla moje chvíle. Do kanceláře hotelu, kde Setonovi bydleli, doručila pošta dopis – vlastně maličký balíček. Byl od prof. Jindřicha Uzla, s nímž jsem byl již nějaký čas v písemném kontaktu. Bývalý člen Ligy pro výchovu přírodou – Moudrost lesa. Autor “Příroda evangeliem“. Adresa byla krásná: Jan Niebauer v družině pana Ernesta Thompsona Setona, Hotel atd. Obsah? Dopis, a čerstvé vydání Die Natur – ein Evangelium. Mám odevzdat E. Th. Setonovi s autorovým pozdravem a projevem vděčnosti. Mám pana E. Th. Setona upozornit, že v té knížce vzadu uvádí autor jména význačných osobností, které přijímají ideu reinkarnace. Věří v reinkarnaci. A že tam autor uvádí i jeho jméno – Setonovo. Dr. Valovič mi blahopřál. Wo, tu obálku si jistě schováš na památku! Nyní budeš mluvit k Setonovi. Je to “Tvoje chvíle”. Ať máš na co vzpomínat.

Vzpomínám. Nezapomenu. V hotelovém salonku sedí “náš“ E. Th. Seton s manželkou. U nich dva–tři lidé, které neznám. Za paní Setonovou stojí Stanislav Kříž, náš “úřední překladatel”. Stojím před Setonem, dívá se na mne – hledí skrze mne – mimo mne – někam daleko – daleko. Jsem jistý, že mne nevnímá. V tu chvíli že nevnímá, co je kolem něho. Je zde, ale není přítomen. Mluvím k němu, Stanislav Kříž překládá, paní Setonová se naklání a poslouchá – Setonův pohled je upřen někam do daleka. Na co asi myslí? Na koho asi myslí? Pozoruji, že pravá Setonova ruka, volně položena na stolku, se chvěje. Pověděl jsem, co jsem povědět měl, chci předat knížku – Seton nereaguje – jeho paní knížku přejímá a ukládá k ostatním dárkům na stolku. Audience ukončena – “moje chvíle” ukončena, ukláním se před velkým člověkem, který neví, že jsem před ním stál a něco říkal. Najednou cítím smutek, cítím soucit. E. Th. Seton v Praze. Čeká jej ještě tolik projevů – bude vyprávět o Indiánech, ukazovat, jak vyjí vlci, jak máme sledovat stopy – nadšení chlapci budou jako v transu zpívat

yohó ho yeye
yohóé ho yeye
yohó ho yeye
yohó ho yeye
yohó ho yeye ye ye

ale duše tohoto starého, unaveného muže již spěchá domů. Domů, kde někdo čeká… Daleko, daleko odtud…

Bratru Dr. Jindřichu Uzlovi jsem napsal, že jsem všecko řekl, a jeho dárek, jeho knížku odevzdal.

Mluvil jsi s ním? ptal se mne před časem jeden bratr.

Ne. Nemluvil.

Viděl jsem, jak se mu chvěla ruka –

Bylo mi ho líto.

Vzpomínám-li

na návštěvu E. Th. Setona a jeho manželky v Praze, stává se mi jasným, co jsem si celá dlouhá léta neuvědomil. Až jeden z dopisů bratra MUDr. Františka Kožíška mne na to – nechtěně – přivedl. Co bylo důvodem, že se přátelé Jaroslav Šimsa a Míla Vavrda rozhodli pozvat Setona k nám? Znovu pročítám Šimsův článek “O budoucnost Ligy”, který vyšel v dubnu 1932 v časopise Slunovrat, redigovaném Mílou Vavrdou. V závěru J. Šimsa píše:

Ve výchovné osnově Ligy zbožštění přírody a kult přírodnosti (sem patří i chvála primitivní “lesní moudrosti” atd.) je stejně chybným pramenem tkáně jako přecenění Setona. Seton je básník, ne však velký básník, je opravdu kreslíř a malíř, ale ne genius, je zajímavý myslitel a opravdový vychovatel, ne však originální myslitel, ne nejvyšší vůdce v životě. Stojí neskonale výš a duši mládeže mnohem blíž, než generál Baden-Powell, druhý zakladatel skautingu, ale všimněme si, jak jméno jeho dnes zní málo programově. Anglický generál je mnohem, mnohem programovější, ovšem, že nemůžeme jeho program ze svého českého a socialistického hlediska přijmout. Řeknete-li jméno Masaryk, nebo Marx nebo Lenin, nebo z jiné oblasti jméno Bakule nebo Dewey, je to sám program, heslo pro boj, výzva k určité aktivnosti, generální linie pro celé skupiny lidí. Seton jakoby nepatřil naší době, příliš patří všem dobám, je málo určitý. A v Americe jeho vliv na mládež už dávno přešel, woodcraft se ujal a zobecněl na všech táborech, ale není spojován se jménem Setonovým. Hnutí woodcrafterské v USA je výlučné a jen pro bohaté lidi. Dojem z posledních podniků Setonových je ten, že jsou to sice podniky ušlechtilé, ale obchodně výdělečné. Cítili jsme tento nedostatek už dřív, proto také jsme vůdcovství Setonovo prakticky doplňovali jednou Masarykem, jindy Hargravem. Dnes ovšem nepomohou Lize ani staré formule ani staří páni. Je třeba najít živé vůdce a vychovat řadu nových vůdců. Není toto největší nedostatek Ligy? Jakmile jej uvidíme a uznáme, již jsme učinili první krok z nesnází ven. Ligu (jako kteroukoli jinou organisaci) musíte stále reformovat. Zúčtujte s postranním strachem ze socialismu, ale i s hlučným radikalismem slov. Ohlédněte se mezi dnešními českými mysliteli a vůdci veřejného života, najděte si domácího, živého a podnětného vůdce a jděte za ním, spolupracujte s nějakou pevnou světovou organisací, spojte se s jinými, vytrvejte v odporu proti válce a v práci pro mír, starejte se o reformu školy, o nové výchovné snahy, o nový společenský řád – a uvidíte, jak vymizejí osobní spory i kult osob a jak se Liga omladí novými vůdci a novou mládeží –

Myšlenka byla jasná, nechte Setona, starého pána, který není ani– ani– ; zvolte si jiného vůdce, a nebojte se socialismu. V Praze E. Th. Seton řekl: jestliže někdo nesouhlasí s naším programem, nechť odejde. – Ale co když někdo takový nejen neodejde, ale chce celou organisaci dostat někam jinam. Co s ním? Vyloučit? Když je situace na ostří nože – co dělat? Socialisticky orientovaná Liga Lesní moudrosti 1924 prakticky vyloučila prof. M. Seiferta. Od Rady důvěrníků 30. října 1932 v Brně došlo k vyloučení několika členů, kteří se ovšem nevzdali, ani neresignovali. Vydávali časopis a neúnavný Zdeněk Teichman s přáteli, za pomoci prof. K. Langera buduje druhý Walden – u Nového Hrozenkova. V mimořádném čísle Hlasatele z července 1935 vybízí Dr. Valovič: Je nutné bojkotovat Slunovrat a jeho podniky důsledně a bez výhrad. V historických chvílích není možno váhat, není možno kolísat.

Jestliže se socialističtí přátelé J. Šimsa a M. Vavrda rozhodli, pozvat Setona do Prahy, vidím v tom odpověď na tuto Valovičovu výzvu. Odpověď diplomatickou a úspěšnou. Jsou tu dosud, kdo vzpomínají, jak musel J. Šimsa dlouho naléhat na ředitele YMCA Joe Firsta, aby ten Setona pozval (protože YMCA měla peníze). Nakonec se Joe First naléhání podvoluje, E. Th. Setona s manželkou zve a – milí páni z Ligy čs. woodcrafterů, milý Dr. Valoviči, jestliže chcete s Vaším milovaným Setonem mluvit, s ním se setkat, musíte s námi mluvit, s námi jednat, protože my jsme jej pozvali a my určujeme program. Tak se také stalo. Dr. Valovič s přáteli měl polknout hořkou pilulku a prolomit zásadu, kterou s takovým důrazem prohlásil. Myslím, že tehdy tu pilulku polkl a zásadu prolomil, aniž si to v setonovském nadšení vůbec uvědomil.

Druhá skutečnost je, že E. Th. Seton – dle Dr. Valoviče nejvyšší autorita – měl de facto anulovat vyloučení z Ligy, k nimž od října 1932 došlo. I to se stalo a těmto pracovníkům se dostalo od Setona uznání. Seton mluvil – samozřejmě – s M. Vavrdou a J. Šimsou. Měl možnost poznat práci Karla Bukovanského mezi Městskými družinami v Praze. Dobrou vychovatelskou práci bratra učitele Františka Kupkyv mém rodišti – v Lysolajích. Pochválil výstavku, kterou uspořádal Zdeněk Teichman, kde bylo i několik fotografií z našeho “Waldenu” tatranského. Kam E. Th. Setona vodili, nešetřil chválou a uznáním. Režie jeho návštěvy prozrazuje ráz Míly Vavrdy. Byla moudrá. V krátkém časovém rozmezí se dostalo na každého. I Liga, i YMCA a skauti si přišli na své. Pozvání Setona do Prahy mohlo mít ještě třetí motivaci, – slyšet od něho přiznání k socialismu, protože socialismus byl u Míly Vavrdy a Jaroslava Šimsy to první a poslední. Zde se jejich očekávání nesplnilo. Na přímou Šimsovu otázku, jestli je socialista, Seton odpověděl: “jsem woodcrafter”.

Již jsem Ti vyprávěl, jaké to bylo, když jsem měl předat E. Th. Setonovi knížku Dr. Jindřicha Uzla. Byl jsem při tom, když si Seton s manželkou prohlížel výstavku v jazykové škole Universa, jak o tom Dr. A. Jávor referoval. Seton, snad unavený, prochází kolem vystavených věcí. Najednou je plný zájmu! Tam, kde jsou vystaveny indiánské výrobky pražského kmene “Wahpeton”. Hned prohlíží každou věc, komentuje. Vše, co je indiánské, jej plní radostí.

Večer, kdy byly E. Th. Setonovi kladeny otázky, byl již popsán. Častěji jsem vyjádřil názor: prof. Miloš Seifert se mohl bránit – dle mého přesvědčení úspěšně – jen kdyby chtěl. Ale nebránil se. Některé Setonovy výroky by potřebovaly upřesnění – ale to je jen marné dodatečné přání. Liga je malá, nepočetná, Seton to ví. Proto radí: spojte se s těmi, kteří woodcraft provozují třeba jen částečně. Na druhé straně: kdo nesouhlasí s naším programem, ať odejde. Mezi skautingem a woodcraftem je ohromný rozdíl. Ale: nepraktikuje skauting částečně i woodcraft? Jistě. Chyba byla v krátkosti času. Mimo to: Seton byl velice unavený. Buďme rádi, že se to uskutečnilo. Nepamatuji za celá léta, že by se byl v Lize někdo “posmíval Bibli“. Nevím, komu to platilo – co ta otázka měla znamenat. Dnes je to událost dávno uzavřená, ale čtu-li, co bylo zapsáno, vzrušuje mne to, protože jsem něco z ideových bojů prožil. Dr. Valovič se cítil ubezpečený o správnosti svého (resp. waldenské školy) pojetí. J. Šimsovi a M. Vavrdovi se nepodařilo, aby Seton vyslovil slovo socialismus.

Dr. A. Jávor napsal svoji podrobnou zprávu “z jedné vody načisto”, bratr Bedřich Vaněk právem upozornil, že tak závažná návštěva zasluhovala jiný způsob referování. S Robertem jsme to také tak cítili. Ale změnit se to nedalo. Rád bych však dodal, že se E. Th. Seton se svou manželkou před každým jídlem pomod1i1. Nedbal na hluk kolem něho /ku př. chlapci z kmene Wahpeton/, ani na nechápavé pohledy. Někdo se pomodlí i po jídle - nepamatuji si, jestli se manželé Setonovi modlili i po jídle.

Co zůstává jako památka na návštěvu manželů Setonových u nás? Jsem přesvědčený, že Valovičova výzva k bojkotování Slunovratu byla podnětem k pozvání. Prolomit bojkotování. Když k návštěvě došlo- byla její organisace moudrá a spravedlivá. Seton se setkával se všemi přátelsky a nešetřil slovy uznání. V odpovědi za otázky, jež mu byly kladeny, zdůraznil toleranci. Máme být tolerantní. "vždyť i prostý Indián věděl, že je nutné respektovat názor jiného". Ať již to prostý Indián opravdu věděl, nebo nevěděl, vidím, prožívám v tomto Setonově důrazu něco, co má mezi námi zůstat jako jeho odkaz. Mezi námi všemi. Woodcrafteři, trampové, skauti, Ymkaři a všichni, všichni další, kdo tu jsou, nebo ještě přijdou. Měj svou víru, měj svůj názor. Jdi za ním důsledně. Ale nikdy se nerozpakuj podat ruku tomu, kdo má jinou víru, jiný názor, kdo jde jinou cestou, Snad nejzřetelněji se to tehdy projevilo právě u Dr. V. Valoviče. Jak je psáno mimořádné číslo Hlasatele z července 1935 - a jak jeho záznamy o pražské Setonově návštěvě. Jaroslav Šimsa, autor závažného článku "O budoucnost Ligy" ,který působil jako lavina - je najednou ve Valovičově zprávě "náš přítel Š." Doslova k neuvěření. A přece skutečnost. V mimořádném čísle Hlasatele jsou "Slunovratníci - rozvratníci" - a nyní? Pražská škola. Návštěva Setonova nás ještě více oddálila od staré pražské školy. Tudíž - každý stojíme jinde, ale jsme partneři. Návštěva Setonova, jeho způsob jednání, jeho přístup - vytvořila předpoklady, že se vrátí socialista M. Vavrda a Zd. Teichman r. 1947 znovu do náčelnictva Ligy. Tolerance - stejně jako v církevní oblasti ekumenismus - má ovšem své problémy. Jsou dvě strany téže mince, jak to často bývá. Na jedné straně je určitá víra, určité učení, určitý způsob - a je naší povinností tou cestou jít, to čí ono zachovat. Jestliže jsme přesvědčeni, že jdeme správnou cestou, že "máme pravdu“ - tolerance, stejně jako ekumenismus nám brání říci, že někdo jiný pravdu nemá. Dr. V. Valovič vycházel z přesvědčení, které ostatně zastával již prof. M. Seifert - že Setonův woodcraft je světový názor /Seifert: náboženství/, obsažený v Setonově díle. Jestliže se k woodcraftu hlásíme, hlásíme se k tomuto názoru, - ale jestliže je někdo komunista nebo socialista, který ze Setona -ostatně; kritisovaného - přejímá jen něco, zejména pro kmenovou práci, pak nemohu, po starém Seifertově a Valovičově způsobu říci: my jdeme za Setonovým praporem, ale ti ostatní nemají s woodcraftem nic společného. Protože je jedna "škola", je druhá "škola“, a jsme partneři, jak to chce zásada tolerance, stejně jako zásada ekumenismu. Nemohu přece partnera odsoudit, nebo říci o něm ostré slovo. A zde je problém, který se pokoušíme řešit, jak to kdo umí. Mezi junáky stejně jako mezi církvemi. Ani si nejsem tak zcela jistý, zda byl Seton vždy tolerantní. Ale to se týká jeho životopisu - ne odkazu z návštěvy v prosinci 1936.

Bylo mu 76 let - a my všichni kolem jsme byli jako jeho děti. I děti se rozejdou do světa, "profilují" se, někdy se hádají mezi sebou. Ale jsou chvíle, kdy se sejdou a cítí, že k sobě patří. Prožíval jsem to při mnoha pohřbech, které jsem konal. Pohřeb bývala ta poslední příležitost, kdy se široká rodina ještě sešla. Zde to nebyl pohřeb. Kdo by myslel ne něco takového. Ale cítili, prožívali jsme vědomí, že jsou to jedinečné hodiny, kdy jsme tak- to spolu. Ještě slyšíme hluboký Setonův hlas - vidíme, jak vedle něho mile cupitá jeho drobounká manželka. Jak podávají ruce na všecky strany. Óoooo!

Tolerance - snášenlivost. Vím, není to bez problémů. Jako není ekumenismus - aspoň, jak je praktikován- bez problémů. Ale chci být tolerantní, i když se musím někdy přemáhat. Chci být tolerantní už kvůli tomuto vysokému, bělovlasému starému muži. Za deset let (1945), psal do Československa, že krásné vzpomínky zůstávají živé - a že doufá, že znovu přijede - že se znovu setkáme. 1946 zemřel - Setkáme se znovu?

Enyky benyky kliky be

abel fabel domine,
ece pece do tý pece
kraus!

To bylo naše oblíbené dětské rozpočítadlo. Na koho padlo kraus, musel z řady ven. Ať se hrálo na fanty, nebo něco jiného, vždy jsme rozpočítávali. Kraus! nebylo milé, ale někdo ven musel, to by jinak nebyla ta pravá hra. Vzpomínám na to, po tolika létech, v souvislosti s návštěvou E. Th. Setonaa jeho paní v Praze. Mohu opakovat, J. Šimsa, M. Vavrda, Zd. Teichman, Joe First organisovali moudře – a jednalo se o málo dní – na každého se dostalo, kdo přicházel v úvahu. A přece, podle pravidel, které neznám, padlo na někoho “kraus” a byl mimo. A to byl – ISAW.

Děkuji Ti, že trpělivě nasloucháš. Že nenamítáš, když se opakuji. Když do vzpomínek pletu tolik osobního. Jsem Ti za to vděčný. Děkuji Ti. Prosím Tě, podnikni se mnou cestu do dávné minulosti – myslím, že je to moudré, i když to na to nevypadá. Do naších dávných církevních dějin. Jistě víš něco o M. J. Husovi. Po tolika létech nebylo o něm řečeno poslední slovo, ačkoliv se konalo několik symposií s výbornou účastí. Co vlastně učil? Lze to přesně definovat? Chaotické poměry. Od počátku několik proudů. M.J. Hus je v Kostnici a doma se to radikalisuje. Husův mladší druh a žák, Mistr Jakoubek ze Stříbra, patří mezi radikály. Do jisté míry stojí v této době na místě vzdáleného Husa. S Husovým souhlasem zavádí podávání sv. Večeře Páně pod obojí způsobou (t.j. chleba i vína) laikům. Stojí při vzniku Čtyř pražských artikulů. Radikálně mluví – radikálně píše. A tu je zřejmé, že táborští bohoslovci se chápou jeho slov a jdou dál než jejich původce. M. Jakoubek ze Stříbra poznává mocnou vlnu radikalismu, kterou nemůže zarazit. Prožívá vnitřní zápasy, bezesné noci. Vysvětluje, že to, co řekl, co napsal, bylo jinak myšleno – jen s omezením, jen pro určité výjimečné situace, ale dnešní badání jej usvědčuje: řekl to, napsal to tak, jak to táborští bohoslovci četli. M. Jakoubek ze Stříbra měl žáka, který byl svědkem tragického vnitřního zápasu. M. Jan Rokycana, biskup, a zvolený (Římem nikdy nepotvrzený) arcibiskup církve, pod obojí způsobou přijímající. Kdykoliv jsem šel kolem Týnského chrámu, vzpomínal jsem na oba. Mají moji úctu. Lidsky je chápu. Radikalismus pokračoval. Po porážce Tábora vzniká Jednota bratrská, jako dcera husitské matky. Vlivem historika Františka Palackého se celý zájem a obdiv obrací na ni. kdo dnes vzpomene s úctou a uznáním M. Jakoubka ze Stříbra a M. Jana Rokycanu, jimž šlo o jednotu církve i za cenu bojů vnitřních i vnějších, i za cenu – dnes to těžko chápeme – bojů a krve? Když arcibiskup M. Jan Rokycana zemřel – téměř ve stejnou dobu umírá jeho přítel, husitský král Jiří z Poděbrad – a katolická strana se ujala Týnského chrámu, jsou Rokycanovy pozůstatky veřejně spáleny. Kacíř! Dodatečné upálení! Málo komu v českých dějinách šlo tak o jednotu církve, jako jemu. Přichází rok 1976, a v Římě vychází překlad Nového Zákona od českého Dominikána Dr. Ondřeje M. Petrů, kde, v poznámce k Jan 6,54 čteme:

Chápeme dobře biblicky zabarvenou velkou touhu českého reformačního hnutí ve stol. 14 a 15 po kalichu (srovnej jednání českého poselstva na basilejském sněmu), když Kristus si přál, abychom přijímali chléb i víno, protože tato forma vyjadřuje lépe účast na Kristově smrti. Je možné, že se v budoucnosti celá církev vrátí k oné původní formě svatého přijímání, jak naznačují už rozmanitá dovolení přijímat pod obojí, jak to připouští II. Vatikánský sněm.

Víme, že skvělým obhájcem přijímání pod obojí byl v Basileji M. Jan Rokycana. Otec Dominikán Dr. O. M. Petrů to také ví. Po tolika létech… tichá Rokycanova rehabilitace. Ovšem, kdo si toho již všimne? Ale již dost dávné historie.

Je doba 1919 – 1920, a prof. M. Seifert sestavuje důležité dílo, knihu “Přírodou a životem k čistému lidství“. Dnes víme, že mu značnou část dodal Ferdinand Krch. Že si při tom přišel na své i přítel – spisovatel G. Jaroš - Gamma. Seiferta ovlivňuje kladenská atmosfera „vztah k anarchistovi, později komunistovi MUDr. Vrbenskému také není bez významu. Jakým směrem půjde mladá Československá republika? Těžká zkouška měla teprve přijít. M. Seifert nevyčkává, je šťastný, že kniha tak rozměrná může vyjít v nakl. Komenského, kde má Ferdinand Krch hlavní slovo. F. Krch je jistě rád, že pod jeho radikální myšlenky se jako autor ochotně podpisuje M. Seifert – zatím co on zůstává v pozadí. Není mnoho těch výroků, ale jsou tam. Připouštějí komunismus. Nechci je dnes citovat, Ty je znáš – Přírodou a životem jsi pročetl několikrát. Přichází mladá generace, plna radikalismu, a chápe se těchto slov. V Seifertově nejbližším okruhu, jakoby pod jeho okny. V Berouně. V Dětech Živěny. A Seiferta bolí najednou hlava – chce vysvětlit, že to tak nemyslel. Píše předmluvu ke knize H. D. Thoreau “Walden” – kapka ke kapce, až to přeteklo a odchází z Ligy lesní moudrosti, kde ho k odchodu přiměli. Ale nezmůže se k radikálnímu prohlášení – zůstává to balanc. Jako v případě M. Jakoubka ze Stříbra obrací se političtí radikálové v Lize vůči němu – je snadné si z něho střílet. Opakuje, že myslel ideální komunismus, něco jako Gamma “Ježíš – Tábor – bolševik”, nebo ještě spíše něco jako L. N. Tolstoj. Ale tím nezastaví, čemu otevřel dveře v situaci, která odplynula. Liga lesní moudrosti byla politicky radikální, levicově radikální.

A nyní vzpomínám, co mi kdysi vyprávěl věrný isawanský junák. Po vzniku Komunistické strany Československa v květnu 1921 nastává v levicové sféře zápas o jednotlivé organisace, ke komu se orientují, zda k sociální demokracii nebo ke komunistické straně. Komunistická strana vysílala své věrné pracovníky do jednotlivých organisací a spolků, s úkolem, aby se dostali do vedení a přivodili rozhodnutí: orientovat se na Komunistickou stranu. Za tím účelem nebyli vedeni v členském seznamu strany. Neměli stranické legitimace. Aby nikdo nemohl dokázat, že jsou komunisté. Předmětem tohoto zápolení se stala i Liga lesní moudrosti. Věrný Seifertův junák Prokop Koudela s přáteli věřil, že se mu podaří připojit Ligu lesní moudrosti ke Komunistické straně – ale to se nepodařilo, hlavně Šimsovým a Vavrdovým vlivem, kteří se orientovali na sociální demokracii. Prokop Koudela s přáteli odešel – a vznikl ISAW. Zůstala hořkost vůči M. Seifertovi, a hořkost vůči bratřím Šimsovi a Vavrdovi. Byli obviňováni z oportunismu – Isawané byli přesvědčeni, že Šimsa myslel na svoji kariéru. Takovým lidem se ruka nepodává. Míla Vavrda se o to snažil. Ve Vatře VI, kterou redigoval, napsal dojemný, srdečný článek “Janošík“ (str. 4) – vzpomínku na Prokopa Koudelu.

“Byl obětavý, k sobě úžasně přísný, odříkavý, až to zaráželo. Žel, že se o Janošíka pokoušela choroba již od sněmu zbirožského. Od té doby zdvojnásobil horečně pracovní tempo. Kolik bezesných nocí, které vystřídalo ráno bohaté na nové plány a naděje! Musel odpočívat – “ale u mne vlastně ani ten odpočinek neznamená lenošení”. Poslední doba znamenala Prokopův rozchod s Ligou, věříme však, že jen dočasně.

U jeho pomníčku v Brdatkách zastavíme se s tichým smutkem a pozdravíme ve vzpomínkách toho, který byl tak dobrým junákem, vůdcem a bratrem.

Míla.

V závěru svého článku “O budoucnost Ligy” píše J. Šimsa:

“Nakonec zvlášť tisknu ruku všem svým osobním přátelům a něžně vzpomínám i svých milých “nepřátel” z ISAWU. Sejdeme se ještě jednou?

Sůva

I když nevím o oficielních stycích Ligy čsl. w. s ISAWem (sotva byly), vím, že mnozí členové Ligy s ním byli v kontaktu a vzpomínám na bratra, u něhož jsem kdysi pročetl všechny jejich publikace – jichž byl vděčným odběratelem. Vliv ISAWu zůstával, aniž byl oficielně viděn. Byly tu staré vzpomínky a styky z doby počátků Ligy – a isawanská literární aktivita nacházela v kruzích Ligy odezvu, aniž o tom kdo mluvil.

Nebyl jsem komunista – ani dnes nejsem. Ale, jak jsem uvedl ve své práci o MUDr. Valovičovi, tomuto se podařilo navázat kontakt s Isawany a přátelsky se domluvili. Poznal jsem jejich vedoucí pracovníky bratra Josefa Fischera a Rudolfa Pacha a byl jsem překvapen jejich znalostmi Setona. Nezávisle na sobě pracovali Dr. Valovič i Rudolf Pach na vystižení dějinného pozadí Setonova a shromáždili zajímavý materiál. The Book of Woodcraft stála na čelném místě veliké, vzácné Fischerovy knihovny! To nebyli vzdálení, cizí lidé – naopak! Rozuměli jsme si od prvního podání ruky. A manželka bratra Fischera? Dávná členka Ligy lesní moudrosti.

Snad se jednou někdo nalezne – jako Dr. O. M. Petrů v případě Rokycanově, kdo objeví něco krásného, positivního, idealistického tam, kde vidíme politické zápolení, nesmiřitelné postoje, kde historie hnutí mluví o opakujících se rozchodech? Nevím. Ale tu možnost nevylučuji. Pamatuješ, jak jsem vzpomínal na pohřby, kdy se sejde široké příbuzenstvo – kdy přijdou děti, které dávno nejsou dětmi a jejich vzájemné vztahy jsou třeba problematické? E. Th. Seton s manželkou byl v Praze. Kdo ví – kdo ví? – snad by stejně otevřeně podali oba ruku Isawanům, jako ji podávali kde komu. Víme, jak se k stáru Seton radikalisoval, jak viděl kriticky americkou honbu za dolarem a celou kapitalistickou soustavu. A nakonec, jako starý a nemocný, jak se zajímal o různé způsoby kolektivní práce, o izraelské kibucy, ospolečenské-pracovní systémy Duchoborců a jiných. Kdo ví? Kdo ví? Možná by rád podal ruku Isawanům a řekl své hluboké Óoooo! Ale to je pouhá představa. To nebylo. Škoda.

Enyky benyky kliky be
abel fabel domine,
ece pece do tý pece
kraus!

Kraus! padlo na Isawany. Z řady ven!

Do programu “Seton v Praze” se nedostali. Lze dnes ještě zjistit, proč?

Nebyl jsem komunista – ani dnes nejsem.

Ale je mi líto, když se již podávaly ruce, že nebyli Isawané s námi. Patřili mezi nás – patří mezi nás. Jako nemohli M. Jakoubek ze Stříbra ani M. Jan Rokycana vymazat existenci táborských radikálů – i když je z nich bolela hlava.

--

Po létech mne Míla Vavrda zavedl k Rudolfu Pachovi a jeho manželce. Bydleli ostatně na Spořilově, nějakých deset minut od Vavrdů. Obdivuji krásný životopis P. Koudely, který napsal – a sám svázal – bratr Pach. Obdivuji krásnou kroniku ISAWu, kterou s láskou napsal a sám svázal bratr Pach. Na zpáteční cestě mi Míla říká: bratr Pach byl tolik let v Komunistické straně – ale vystoupil z ní na protest, že nás po Pražském jaru obsadili Sověti.

A po chvíli: “ale je stále dobrý soudruh” –

To bylo slovo uznání.

Kdysi dávno došlo k rozchodu a vzájemný vztah byl chladný, možná, u některých, mrazivý.

Ale poznal jsem, že existuje malá, úzká lávečka, po které bylo možno přejít.

Dobrý soudruh.

Poznámka na závěr: věrní přátelé zemřeli téměř ve stejnou dobu: Bratr Josef Fischer 5. února a bratr Rudolf Pach 12. března 1979.

O chléb vezdejší

prosíme v Modlitbě Páně. O chléb vezdejší pro tento den. Jsou různé lahůdky, různá vzrušení, Chléb zůstává.

Vrátili jsme se z Prahy - Robert a Já- „ještě jednou si zahráli Setonovu " mokasinovou hru" a opět nastal všední den, všední čas, se vším, co do toho pojmu zahrnujeme. Dnes, po odstupu let, si připomínám biblická zaslíbení těm, kdo vytrvají až do konce- kdo zůstanou věrní nad svěřeným málem. I když jsme si to tehdy neuvědomovali, snažili jsme se o to.

V Lize čsl. woodcrafterů bylo po bojích. Náčelník Dr. V. Valovič nás všecky utvrzoval ve věrnosti E. Th. Setonovi, našemu čestnému náčelníku,-ve věrnosti woodcraftu jako světovému názoru. V Praze pracoval kmen "Wahpeton" indiánským způsobem podle literatury, kterou měl přímo od Setona. A život šel dál - život Ligy, život kmenů i jednotlivců. A přece, vzpomínám-li na nekonečné hovory s Robertem, jsme na něco čekali. Jako děvčátko v knížce finské autorky "Studentka Aniki", které čeká, že "něco přiletí“. Jako Jeník v kouzelné knize Frederika van Eedena /"Malý Jeník"/, který tuší, že něco přichází. Neviditelné, nedefinovatelné, ale již je to blízko „již to přichází, Kdysi prof. M. Seifert čekal, že ještě něco nového, nám dosud neznámého přijde od E. Th. Setona, s novou inspirací - kdysi MUDr. V. Valovič čekal, že mu přítel Quido Friedrich něco přeloží z The Book of Woodcraft, co dosud neznáme, co přinese nové světlo na cestu.

I my jsme čekali - Měli jsme dobré průvodce - knihy. Napsal jsem již, že jsem "Přírodou a životem k čistému lidství“ četl, potom odložil, a znovu se k ní vracel. Nemusím všecko přijímat - nikdo mne nenutí - ale jsem za její základní záměr vděčný. Junáctví jako cesta nového života. Prof. M. Seifert udělal dobře, že junákovi doporučuje na jeho cestu knihy. Jistě je to jeho vlastní duchovní, zájmový svět, který tu pootevírá. Nemusím - ale ani nemohu - všecko číst, co doporučuje, ale povzbuzuje mne, že nejsem sám, mám-li knihy, ty milé sestřičky. Naslouchám-li autorům, kteří proklestili cestu, Měl své milé autory - učí mne, abych je měl také, jako tiché, věrné, neviditelné druhy či družky. Tak jsme, jím vedeni, četli H. D. Thoreau "Walden čili život v lesích“ - ale i Charles Alexander Eastman-Ohiyesa "Duše Indlánova". To bylsilný zážitek, který zůstává. Za "mých časů" byli jsme odkázáni na antikvariát, když jsme chtěli tuto cennou knížku získat. Ale "trpělivost přináší růže", jak říká přísloví - a nakonec se to podařilo, "Duše Indiánova" vyšla poprvé 1911 v Bostonu /The Soul of the Indian" v nakladatelství Houghton Mifflin Company, a zůstává i nyní ceněným zlatým pramenem /Red Mans Religion - Ruth M.Underhill - The University of Chicago Press, str. 275/. Životopis Dr. Eastmana - Ohiyesy vyšel v University of Illinois Press, z Wilsonova péra. Samozřejmě, že jsme toužili mít "Indián v mládí“ a milý nakladatel Jan Laichter udělal nám všem dobře, že tu krásnou knížku vydal znovu 1935 pro nás i všechny junáky skauty. Ohiyesa byl činný v YMCA, a rád pomáhal americkým skautům, jak o tom Wilson píše. Velkou potíž dalo sehnat "Večery ve wigwamu" /Jan Laichter, Praha 1922/, které napsal Ohiyesa se svou manželkou Helenou Goodale. Ale - sehnali jsme!

K naší tehdejší indiánské literatuře patřily "Indiánské zkazky a písně“ /Dr. A. C. Fletcherová, knihovna Walden, Praha 1925/, W. K. Moorehead "Indiánští hrdinové" /Toužimský a Moravec, Praha/ "Vigvam"“ - Povídky, vyprávěné Indiány Severní Ameriky - M. K. Juddová /B. Kočí 1925/, H. Wilson "Pohádky rudých dětí“ /Kočí, Praha/ a samozřejmě H. W. Longfellow "Píseň o Hiavatě“ v Sládkově překladu / I. vydání 1872 - vzácnost!/- později - 1957- v překladu Pavla Eisnera. K tomu - stále dobré - "Náboženství Indiánů" od českého amerikanisty Čestmíra Loukotky /Vesmír, Praha, 1926/. To byla naše tehdejší indiánská literární výzbroj. Eastman "Duše Indiánova" nade vše. Časem přibyly "Etnologické materiálie z Jihozápadu USA" od Františka Pospíšila, díl I. - horlivě jsem pomáhal rozprodávat mezi kamarády - studenty. Autora /adoptivního syna velkého indiánského náčelníka Bílého Koně - Orla, tehdy přes 100 let starého/ počítala Liga mezi své přátele. Jeho indiánské jméno bylo Mo-Ra-Ta. Kolem etnologa Františka Pospíšila a jeho paní, to je román, bohužel s hořkým a tragickým závěrem. Již mezi svazky knihovny "Waldent, kterou kdysi založil prof. M. Seifert s B. Nekovaříkem, a převzal nakl. Otto, jsou svazky, které signalisují, že má E. Th. Seton pokračovatele. Mladé a svěží. William J. Long "Děti kanadské divočiny" /1928/ a "Ptáci nebeští" /1929 Otto - Walden/. To se četlo! A protože Long uvádí v závěru slovníček indiánských jmen, pomáhalo nám to, Zatím co jsme H. D. Thoreau "Walden"“ četli z úcty k prof. M. Seifertovi /není to snadné čtení/, a indiánskou literaturu jako samozřejmou vzhledem k našemu věrnému woodcrafterství /"Duše Indiánova“ přesahuje tento rámec/, prožívali jsme dobu s její vzrůstající krisí. Vzpomínám na jeskynní obydlí nezaměstnaných na letenské pláni - na dlouhou frontu na guláš za 1 Kč nedaleko Prašné brány. V té frontě nestáli jen nezaměstnaní. Kolik tam bylo všelijakých vyhublých úředníčků s aktovkami...

Ptáme-li se na dobové pozadí, musíme myslet na Voskovce a Wericha /a Jaroslava Ježka/, kteří svými písněmi a skeči ovlivňovali zejména studentskou mládež. V roce 1938 vychází v nakl. Symposion román korejského autora "Drnová střecha". Podzim 1938. Ta kniha k nám mluvila! Jedinečný závěr - pohled na princeznu Nesmrtelnost. Dosud tu knihu mám, a pohladím ji, kdykoli ji vezmu do ruky. "Drnová střecha" - Když nastal Protektorát Čechy a Morava, přichází znovu silný literární impuls pro nás všechny, z pera norského právníka a znalce Severu! Helge Ingstad “Lovci kožišin" /Orbis 1940/. Skvělý vypravěč, který ví, o čem píše. Byl "u toho“. Jeho popis života lovců kožišin i Indiánů je tak svěží, vtipný i hluboký, že tu knihu neodložíš, dokud nepřečteš. Helge Ingstad - to byl nikoli náš ideál /to jsme ponechávali Tecumsehovi, podle Setona/, ale jakoby jeden z nás. My jsme nemohli - ale on tam žil, těmi kraji prošel, popsal to - a nyní nám to vypráví a dodatečně to prožíváme s ním. Díky za tu knihu! Nezapomeneme, co nám dala! Avšak právě Helge Ingstad měl pro nás ještě něco v zásobě. V roce 1942 vydává Orbis jeho knihu "Poslední Apačové". Hluboký zážitek z této knihy dosud trvá. Je nezapomenutelný. Můžeš-li, hledej tu knihu, ptej se po antikvariátech. Až přečteš, snad pochopíš. Ale chybí Ti naše tehdejší "dobové pozadí" protektorátních let.

Závěr:

Za Sierra Madre zapadá slunce. Na nebi pozvolna blednou červánky a chladná přísnost hor měkne. V dálce na prérii stojí tiše houfec antilop. V tuhle dobu zaněcují divoši vysoko v těch skalách oheň. Mohou se toho odvážit jen za soumraku, když je kouř nesnadno vidět. Kolem ohně se shromáždí hrstka lidí v koženém obleku. A vidí do kraje, zatím co hovoří o svých věcech. Kolem nich leží nekonečná divočina, která kdysi patřila jejich předkům. Teď jsou psanci. Jejich nejbližší jsou pobiti, oni sami odsouzeni k záhubě. A vědí o tom. Jedno však mají přec: svobodu!

/Helge Ingstad se snažil o kontakt se svobodnými Apači, potomky skupiny, které se podařilo uprchnout, když byl Geronimo se svými lidmi poražen/. To byla slova, která povzbuzovala. Ingstad je věcný, neidealisuje, nenadsazuje. Hlouček psanců, skrývající se vysoko v horách, stal se pro nás tehdy symbolem. V duchu dobré české tradice - J. V. Sládek, Mikoláš Aleš, ale i Miloš Seifert a A. V. Frič- cítili jsme sounáležitost s těmito lidmi, kteří byli v právu, ale byli zahnáni do situace psanců ve vlastní zemi, protože uchvatitel byl a je strašně, beznadějně mocnější. Svoboda, která voní krví a smrtí. Tak jsme to prožívali nad Ingstadovou knihou.

Snad jsme si ani neuvědomovali, co E. Th. Seton kdysi napsal v The Book of Woodcraft v oddíle Sparťané Západu. Co M. Seifert přeložil a u B. Kočího vydal pod názvem "Indián. Vyprávění u táborového ohně". Nyní - právě nyní k nám mluvil Helge Ingstad a my jsme slyšeli. Škoda, že jeho dvě knihy nebyly znovu vydány. Tím jsou vzácnější pro nás, kdo je ještě máme. Svoboda. Cena svobody. Je to stejně dramatické, jako před léty. Helge Ingstade — díky! Ohiyeso - díky!

Buďme však spravedliví: J. V. Sládku, Mikoláši Alši, E. Th. Setone, Miloši Seiferte, A. V. Friči - všem Vám díky, za ideu lidství, ideu spravedlnosti i pro ty malé, kteří se nedostali na výsluní dějin, a jsou do zoufalosti zaháněni těmi silnějšími a super-silnými. Ještě tu jsou. Je jich hlouček někde vysoko v horách...

To nám dávaly knihy. Jak nám to M. Seifert zdůrazňoval: junáku, nejsi sám, máš-li knihy. Bylo nás málo, ale měli jsme knihy. S nimi nám chléb vezdejší lépe chutnal.

Rád bych na závěr tohoto vyprávění ještě něco poznamenal. Zmínil jsem knihu *Drnová střecha" Symposion Praha, která vyšla na podzim 1938. Autorem je Younghill Kang. Přeložil Zdeněk Vančura. Připomenul jsem knihu Františka Pospíšila "Etnologické materiálie z Jihozápadu USA"- I. díl, 1932, vl. nákladem. V říjnu 1932 nás autor pozval a ukázal nám bohatý výtěžek své cesty109 A vyprávěl nám o E.Th.Setonovi,kterého při té příležitosti navštívil v právě budovaném sídle-v Seton Village u Santa Fe, Fr.Pospíšil tehdy cestoval s manželkou.Podařilo se mu, že vel- ký osažský náčelník Bílý kůň-0rel, tehdy stoletý, jmenoval jej svým adoptivním synem, a paní Pospíšilovou svou adoptivní dce- rou. To jim umožňovalo přístup tam, kam byl cizinci zakázán. Mohli se účastnit rituálního konání v kívách a jinde.Posvíši- lovo indiánské jméno bylo Mo-Ra-Ta. Požádal nás,abychom mu po- mohli v prodeji knihy,prvního dílu široce koncipované velké práce.Slíbilí jsme-ale bylo to obtížné. Cena byla značná.Kniha- přísně vědecká.Křídový papír. A druhý díl, další díly v nedo- hlednu. Fr.Pospíšil publikoval svou látku dál,ale různým způ- sobem, takže "normální čtenář" se pokračování nedočkal .Skoda. Manželé Pospíšiloví používali při cestování mezi Pueblo Indiány malého letadélka,což bylo velice výhodné.Prostředky pro tento výzkum si Fr,Pospíšil opatřoval přednáškami po USA o Moravě a moravském folkloru. Byl zejména hrdý na nádhernou sbírku kačin a textilií z Hopi.-Postupně to bylo hořké.Zde se odvolávám na českého amerikanistu M.Stingla, který mi to vyprávěl. Fr.Pospí- šil byl nadšený Moravan- toužil vybudovat centrum středoevrop- ské amerikanistiky. Ve své etnologické vášní zapomenul, že jsou pevné hranice,které se nesmí překročit. Kačiny jsou dvojí. Ty, které jsou předmětem kultu-o kterých Indián věří,že jsou naplně- ny, přímo nebity svatou silou. A jsou ty,které v této funkci dosloužily, jsou již jen pro okrasu,či slouží dětem jako panen- ky na hraní, Nedělalo potíž, získat tyto druhé. Ale Pospíšil hořel touhou získat ty první.Přitom ty nejdůležitější,největší, které v Evropě nikdo nemá. Na základě osvědčení, které manželé Pospíšilovi měli od Bílého koně-Orla,byli přijímání Indiány s důvěrou,jako vlastní lidé. Pospíšil využil situaci, dal svým hostitelům do nápoje uspávací prostředek- a když usnuli,posvát- ných kačín se zmocnil a odletěl s nimi v letadélku. Podle zá- konů kmene trestá se takový čin smrti. Jelikož nebylo možno man- žele Pospíšilovy dostihnout, stihla smrt mladou americkou etno- ložku,která tam brzo nato -nic netušíc- přišla. Zabili ji k tomu určeným malým kamenným mlatem a mrtvou shodili ag mesy do hlubiny. Případ vyšetřovala amer.vláda a protestovala u našich zastupitelských úřadů. Kdyby se to opakovalo, zakáže čs. etno- logům přístup do reservací.- Bylo to trapné, Jestliže je něja- ké vysvětlení - ne omluva-llo0 tak je v tvrdé rivalitě etnologů; v boji získat za každou cenu, Co se jen dá- a co ten druhý ještě nemá..Fr.Pospíšil dál pracoval, publikoval,a proslul studií o mečovém tanci jako světovém fenomenu /i na mor.Slovácku-tance se šavlí/. S Bílým koněm-Orlem zůstával v kontaktu.Ten je autorem krás- né knihy " Wir, Indianer"- bohužel nevyšla česky. Cestoval po Evropě a byl přijímán s diplomatickými poctami.- Přišel květen 1945 a zaměstnanec muzea, kde byl Fr.Pospíšil ředite- lem, rospíšila napadl a zbil jej polenem do hlavy tak, že to moravský etnolog přežil jako lidská troska a nemohl mluvit. V "rámci osvobození“ se nejen hrdinovi s polenem nic nestalo, ale byl nějaký čas ředitelem na místě své oběti, ale poměrně brzo zemřel na rakovinu. Dnes je to zapomenutá historie.Pos- píšilovým snem - jemuž ve chvíli nešťastné sběratelské vášně obětoval dobré jméno vědátora a důvěru prostých indiánských lidí,kteří mu věřili- bylo:vybudovat u nás centrum amerika- nistiky. Za tím cílem šel řadu let. Dle sdělení našeho zná- mého amerikanisty, ředitele Náprstkova muzea, Dr Václava Solce z 1.9.1975 se tehdy jednalo o umístění Pospíšilových sbírek v zámku Liběchov u Mělníka. Nevím,zda k tomu došlo- pravděpodobně ano. Snažil jsem se sledovat osud Pospíšilových. Vždyť to byli naši přátelé -myslím na Ligu. Do jejich okruhu patřil i známý ilustrátor Zdeněk Burian, a kolik významných pracovníků z oboru vědy a umění. -Po létech jsem navštívil vdovu, paní SŠárynku Pospíšilovou, dožívající v trpkosti v záp. Slovensku, u moravské hranice. Mluvil jsem i s Pospíšilovou neteří.Mám od paní Sárynky na památku dvě fotografie- sedící Bílý kůň -Orel,.U něho stojí Sárynka v moravském kroji a její manžel s indiánskou čelenkou, s fotoaparátem u krku.Na druhém snímku Bilý kůň -Orel a usmívající se její manžel. Od řed.Pr. Pospíšila mám na památku fotografii Bílého koně-Orla v náčel- nické čelence a s dýmkou. Fr.Pospíšil se narodil 5.června 1885- smrt jej vysvobodila z jeho bědné existence 26.dubna 1958... A ještě něco mi paní Sárynka dala: knihu Vendly von Langenn " Lolomai Roman einer Frau unter Indianern “. S Vendlou se manželé Pospíšilovi setkali mezi Indiány,-poslala jim svoji knihu s věnováním.A při loučení mi do knihy Sárynka napsala: Janu Niebauerovi v upoménku venuje S.Pospíšilová. 7.-8-75 Bolešov. Mám tu knihu před sebou,když to píši. Je to všecko takové smutné-111 Vzpomínka na Pr.Pospíšila a jeho paní se mi vracela.Ve velkém Námořním muzeu v Amsterdamu jsem prohlížel nádherné exponáty 2 Papua.Cbrovské vyřezávané kmeny,které se sotva vešly do míst- nosti. Záhadné.Množství figur fantastických ,stylisovaných ptá- ků, zvířat, divných lidských bytostí,vše k nerozeznání proplete- no -tušíš něco tajemného,ale dnes nikdo neví,co to vyjadřuje.. Jakým způsobem to bylo asi získáno? Darem? Koupí? Tak se můžeš ptát nad mnoha exponáty v národopisných muzeích.Otázka asi bo- lestná -a bude znít v budoucnosti,až se budou potomci domáhat vrácení těch věcí do zemí vzniku,jak se to již začíná dít.Po létech jsem si uvědomil,že Fr.Pošspíšil musel být v USA nepříjem- ný svým zájmem o indiánské studně, otravované jedy z amerických státních laboratoří.Nejen že se nápadně zajímal,ale také o tom ve své vědecké prácí psal.. Chléb vezdejší - a knihy , sestřičky milé, které nás provázely a povzbuzovaly. Díky za ně všecky -za ty,které jsem vyjmenoval, i za ty nejmenované, Nemusíš je stále číst -znáš je. Díváš se v knihovně na hřbety knih- a víš,co v které knize je; okamžitě se Ti to vybavuje. A nejen obsahy knih- ale i mnohé osudy,s nimi spojené.To není jen "přírodou s životem", "Svitek březové kůry" -to je vzpomínka na prof.M.Seiferta a na všechno ostatní, jak život šel. A "Etnologické materiálie z Jlhozápadu USA" neprobou- zí jen vzpomínku na jeden osud -jedno lidské drama- ale připomí- ná problém,který je hluboký a jednou nás bude tlačit.Celá stale- tí nadvlády a různých koloniálních panství raboval bílý člověk nejen bohatství,ale i umění těch porobených. Jejich vnuci, či pravnuci jednou povstanou a řeknou: Vrať + Svět, v kterém ži- jeme, není ani jednoduchý, ani definitivní. Jak to říká Henry David Thoreau ze "Waldenu" : Ještě jasnější den nám vzplane. Slunce je pouze jitřenkou. A jsou dva postoje- oba potřebné. Ten jeden říká: Machinecraft+ Vezmi na vědomí svět, v kterém žiješ-pracuj v něm s chutí a pomá- hej,kde můžeš. Snaž se vidět nejen jeho problémy,ale i jeho krásu. Buď rád na světě.- Ten druhý postoj: touha po jiném světě, bez válek, bez násilí, bez sociálních problémů. Eeden: Radostný svět. Únik do přírody -pokud ještě nějaká je. Skauting -Woodcraft- Dnešek - zítřek. A přece jeden čas,v němž žijeme. Dnešku neunik- neš. Bylo by bláhové unikat mu. Zde, dnes, dnes, dnes je Tvé místo a Tvůj úkol. Ale dnešek voní zítřkem. Cítíš to? Jako se dnešek neustále přetváří v zítřek, tak se zítřek neustále stává112 dneškem. Alespoň zatím. %e přijde jednou poslední den, to je skutečnost mimo dosah našeho rozumu. Ale jednou i to přijde. Pak nebude potřeba ani knih -ale ani nás. Nové nebe a nová země,to je velké zaslíbení. Nové všecko. Ale do té doby? Jeme tu. A přeji Ti, abys měl radost z knih, jako jsme měli my staří, odcházející.Pamatuješ ještě, jak jsem vzpomínal na mistra Bezvodu? Když se loučil se zaměstnancem, s dělníkem, vrátil mu potvrzenou Pracovní knížku, stiskl mu ru- ku a řekl "“ Děkuju za práci!", Jak víš, žiji s manželkou od května 1985 daleko od Tebe, trva- le vystěhován. Tak se to říká. Dívám se po svých knihách a ptám se, co s nimi jednou bude. Komu - kam se dostanou? Ty milé, ty nejmilejší občas vezmu do ruky a pohladím. Prová- zely mne od mládí, Knihy -sestřičky moje, děkuju vám. Děkuju. A přece Ti chci připomenout,že by nebyla dobrá velká odvislost od knih. Snaž se žít vlastním vnitřním životem a ponech knihám " poradenskou funkci". Tak to bude moudré. Byl jsem od malička knihaříček. Spíš teoretik, než praktik. K těm silným a praktic- kým jsem jen s obdivem vzhlížel. V tom směru jsem převzal dě- dictví po milém profesoru M.Seifertovi, který měl své filosofy, své knihy -a tito přátelé jej neopustili. Těmto přátelům zůstal věrný. prožíval jsem to a prožívám podobně. Vím však —- vždyť jsem na tolika pohřbech kázal- že přijde chvíle, kdy se rozlou- číme i s přáteli nejbližšími, Děkuji knihám, milým sestřičkám, za to,co mí na životní cesťě dávaly. A prosím Dárce života, až přijde čas rozloučení, abych byl moudrý a dovedl řící poslední velké DEKUJI. Nejen za knihy. Za všecko. Rozuměj. Za všecko.

Víš co, budeme se dívat

na hvězdy.Dělá to " dobře na duši" -je to povznášející.Doslo- va. Máš-li starosti, leží-li na Tobě nějaká tíha -vyjdi večer, v noci ven.Dívej se na hvězdy - dýchej zhluboka. Najednou po- cítíš,že máš v hlavě jasno - poznáš, že jsi nad tím, co dříve na Tobě leželo a tížilo Tě. Ze jsi nad tím+ -Člověk a hvězdy! To by bylo téma pro Orlí péro- 2000 slov čin,5000 slov velký čin. Napíšeš-li to jednou, pošli mi,prosím, rád si to přečtu. Od malička - ještě jako malý chlapec v Lysolejích u Jirušků, -jsem se rád díval na hvězdnou oblohu. A když jsme se 1933 pře- stěhovali do Hradce Králové, netrvalo dlouho a stal jsem se členem tamní Astronomické společnosti,kterou tehdy vedl pan řídící Průša, nadšený hvězdář, specialisovaný na Slunce. Ve své vile si postavil malou hvězdárnu, vybavenou pro toto pozo- rování. Naučil se italsky, protože literatura o Slunci a pozo- rování Slunce byla v italštině nejhojnější.krásné bylo, když jsme "pracovali v terénu" a zaznamenávali dráhy létavic. Měli jsme polní lůžka, na kterých jsme leželi -pohled na hvězdnou oblohu byl zcela jiný, než když se díváš ve stoje nebo v sedě. To bývaly krásné chvíle a protože jsme byli navzájem přátelé- každý astronom má být druhému astronomu přítelem- měl jsem mož- nost přečíst řadu skvělých knih, které mi členové společnosti rádi půjčovali. Matematická složka, bez níž je přirozeně astro- nomie nemyslitelná, mne nezajímala.0 to více to ostatní, vždy trochu tajemné. I něco astrologického jsem tehdy četl, i když to bylo tabu. Pro mne to tabu nebylo, i když jsem o tom naše- mu panu faráři Stěpánu Soltészovi neřekl ani slovo.Pro jistotu. Člověk a hvězdy.Jaké úžasné téma -. Zavzpomínal jsem si na to, když se mi dostala po létech do rukou sbírečka básní Jaroslava Seiferta “ Chlapec a hvězdy", pojmenovaná po ústřední básní : Když se hvězdy vyrojily, měsíc byl jak šátek bílý, ztichla celá ves. Za oknem už světlo zhaslo, jiné, bledší,padá na sklo a jen někde v chlívě řinčel řetěz o řetěz.ll4 Snům se nikdo neubrání. Chlapec snil, snil bez ustání, měsíc svítil mu. Ruce vw klíně, v zamyšlení, bloudil, sedě na kameni, zemí, kterou neuviděl nikdy ve filmu. Hvězdy svítí vyčítavě, co všechno měl tenkrát v hlavě, čím vším býti chtěl. Už se loučil s rodným krajem, chtěl lovit zvěř asagajem, chtěl se státi námořníkem rychlých karavel. Pro perlu se spustil ke dnu, chce mamince přinést jednu, viděl led a sníh. Choulil se do teplých koží, v moři spatřil hlavu mroží, svítily mu jiné hvězdy, neznal žádnou z nich. Přešly roky, den se chýlí, měsíc je Jak šátek bílý, ztichla celá ves. Za oknem už světlo zhaslo, jiné, bledší,padá na sklo a jen někde v chlévě řinčí řetěz o řetěz. Tomu se říká báseň ! Požehnaná báseň.- Jsme malý národ, bez pří- mého přístupu k moři. Ti jiní to mají jiné. Přejmě jim to. O to víc umíme snít - Jako chlapec v Seifertově básní, umíme prožívat úžasná dobrodružství- necháme se vést a jeme v duchu po boku statečným objevovatelům. S Rudyardem Kiplingem poznáváme Indii- odvážnost chlapce Kima - pravzor všech skautů-, Maugliho a jeho přátele v džungli , Túmaje od slonů, Riki Tiki Táviho..S Pavlem Sebestou putujeme k trpaslíkům africkým a malajským - pygmejové, Drang-Utani - je Ti, jako bys byl mezi nimi.115 Již víš, co to jsou Tjenojové, něžní duchové květin, a proč se staví chýše panoh. Víš, proč se malé trpasličí ženušky a děti zdobí květinami,a když jsou v chýši ponoh, mění se jejich hlasy -neboť Tjenojové sestupují do nich a zpívají jejich ústy vysokými hlásky A o va! Snášíme se dolů se skály, s hudbou fléten snášíme se dolů se skály, my, dívky Plejovy, snášíme se dolů se skály, snášíme se po skalní stěně, snášíme se dolů se skály.. Kentové a Semangové věří,že Tjenojové, malé přívětivé nebes- ké bytosti,sídlí v květech.Když ráno vychází slunce a otevírá svými hřejivými paprsky kalíšky květů,pak tyto bytosti z nich vystupují.Hlavu ověnčenu kvítím,s květinovými šerpami kolem těla a s bleskovým tetováním v obličeji vznášejí se jásavě a tleskajíce rukama ke Kaejovi,aby mu sloužily,nebo jdou k lidem, aby si s nimi hrály./Pavel Sebesta-Sína Lvová: Mezi nejmenšími lidmi světa,str.128-129/. A o vat Snášíme se dolů se skály- Sebesta málem plakal dojetím, kdy si to zapisoval.. : Nebo Tě povede Knud Rasmussen po dlouhé cestě 18 tisíc kilometrů eskymáckým Severem a budeš s ním prožívat krocení chlapce-bouřliváka. /K.Rasmussen:Cesta bílým tichem,str.158- 163/. Nepohrdej šamany. Co vůbec víme o těch věcech? Nech se vést Helge Ingstadem do kanadských dálav,mezi lovce kožišin, či po stopách posledních nepodrobených Apačů, Nech se vést Alexandrou David-Neelovou,poutnicí po Tibetu , A V .Pričem k Indiánům Jižní Ameriky, Jackem Londonem mezi zlz- tokopy a námořníky,- nech se vést Hermannem Hesse a prožij velkou duchovní školu Siddhárthovu. Nech se vést - .A chlapec snil, snil bez ustání...Kolik dálek voní v trampských písních. Nezapomeříme na našeho Dr Aloise Musila,tak trochu tajemného a jeho Araby. Na E.St.Vráze- Kde všude byli naši lidé, a kolika směry nás to táhne. Není to krásné? Je snad svět jen pro ty velké, kteří by si jej nejraději rozdělili mezi sebe? Net I my v něm máme své domovské právo - právo malého národa bez moře, právo chlapců, kteří sní, sní bez ustání. 0] jednom chlapci se jmenuje milé vyprávění prof.M.Seiferta ve Svitku březové kůry, str.11-15. O jednom chlapci Ti chci vyprávět:ll6 Byl to takový kluk, jak už kluci jsou. S kamarády lezl po skalách, nebo rukou lovil pstruhy v Divoké Orlici.Mamínka mu je potom připravila na másle a na kmíně, Něco věděl o Indlá- nech, a dostal Orlí péro za zvládnutí Mengušovského sedla ve Vysokých Tatrách.-Přešla léta. Našel nový domov v Německu. V Jižní Dakotě došlo k indiánské vspouře, mladí indiánšětí nadšen- ci vyhlásili Svobodný indiánský stát Jižní Dakota- a přišlo US vojsko a končilo to, Jak to již mnohokrát končilo. Rada Indiá- nů byla před soudem. Mládež na Západě, zejména v NSR, sympatiso- vala s Indiány a sbírala finanční prostředky na Jejich podporu, na zaplacení dobrých obhájců. Náš chlapec uměl dobře anglicky, korespondoval v té věci. A když uzrál čas, dostal neobvyklé pozvání-od mladých Indiánů z kmene Mohawk, k návštěvě jejich re- servace Americké úřady přísně kontrolovaly, kdo přichází do re- servace /přicházeli i komunističtí agitátoři/-ale indiánští přá- telé čekali již na letišti a náš chlapec se dostal bezpečně na kmenové území u řeky sv.Vavřince. Žil mezi Indiány jako jeden z nich. Účastnil se lovů a různých prací,-několikrát se poranil, ale dostal se z toho.Prožil mnoho, krásného i tajemného. Pozná- val vztah Mohawků k přírodě. S přítelem Kojotem šel do vzdálené- ho lesa pro dříví. Veliké hejno ptáků nad nimi kroužilo. Ptáci na chvíli usedali, znovu se vznášeli a zcela nízko nad nimi krou- žili. Indián Kojot řekl: nemohu je tak nechat. Mají v lese hnízda a bojí se, že jim něco zlého provedeme. Počkej zde, musím jim to vysvětlit. Kojot se vrátil pár kroků- obrovské hejno se sneslo a usedalo do trávy. Kojot vysvětloval: Nebojte se. To je můj kama- rád.Ještě ho neznáte,ale to je můj kamarád.Jdeme do lesa pro dří- ví. Nic zlého neuděláme. Nebojte se o svá hnízda. Nic se nebojte, „.Hejno se zvedlo a odletělo.Kojot jen řekl: Je samozřejmé,že se bojí.Proto je potřeba jim to vysvětlit. Nyní tě už znají a nebo- jí se. Takových příhod bylo víc. Mohawkové vydávají svůj časopis,který tisknou ve vlastní malé tis- kárně. Některé číslo je celé v řeči Mohawk, někdy jsou tu a tami články anglické.Náš chlapec pomáhal v tiskárně a měl radost, že mu indiánští mladí přátelé dali celou řadu dosud vyšlých čísel na pa- mátku.Ale- tu se " něco zaseklo" a stroj ne a ne tisknout. Již jej opravovali několikrát,ale nyní se to nedařilo a stáli bez- radně- co dál? V tom přijíždí auto a vystupuje starší Indián v texaském klobouku, opilý na mol. Vrávorá- přichází k tiskárničce, A vidí našeho chlapce. " Kde je Bílá tvář, tam je neštěstí pro Indiány W Ty kluku bílá, co tu máš co dělat? Byl to Medicinman,117 a Medicinmani požívají u Mohawků naprostou autoritu, Nikdo z mladých Indiánů se neodvážil říci:“ Ale to je náš kamarád t My jsme jej pozvali. Žije mezi námi jako jeden z nás.Pracuje S námi.Pomáhá nám.Má nás rád t" Nic z toho. Stáli kolem v ucti- vém odstupu- a náš chlapec byl.sám s opilým Medicinmanem,kte- rý mu poručil,aby s ním šel do malé místnosti vedle tiskařské- ho stroje.Tam začal výslech. Byl večer- byla noc. Medicinman byl nejdříve útočný. Kluku,proč máš červenou pásku kolem čela, když nejsi Indián? Proč děláš,jako bys byl Indián? Náš chlapec uměl odpovídat, úzkost jej opouštěla, a Indiána opouštěla opi- lost. Bylo k ránu, když rozhovor, který se zdál nekonečný,zvol- na dostával jiný ráz. Medicinmen mluvil k našemu chlapci téměř otcovsky. Je dobře, že jsi přišel z daleké země mezi nás.Potře- bujeme přátele. Jsi náš přítel. Nezapomeň však vrátit se domů. Kdybys tu zemřel, tvá duše by zmateně bloudila, protože je tu cizí.My, když zemřeme -tak jsou tu naše duše doma. Zde žili ne- ši předkové- zde zemřeme.Doma. Ale ty tu nejsi doma, tvá duše tu není doma.Je dobře,že jsi náš přítel- ale pamatuj,co ti říkám: nezapomeň se vrátit. Nakonec našeho chlapce objal a opa- koval: jsme přátelé, viď t Jsme přátelé. Když vyšli,bylo ráno. Mladí indiánští přátelé seděli celou noc v kruhu kolem tiskárny Neodvážili se ani odejít, ani usnout „dokud tu byl Medicinman a 3 někým mluvil.- Později se setkával s tímto mužem častěji. Býval opilý - i když ne vždy. Ale nezapomenul našemu chlapci přátelsky pokynout. Nevím, kolikrát byl náš chlapec mezi Mohaw- ky. Dvakrát-snad třikrát. Někdy na jejich území na US straně, někdy na kanadské. Přemýšlel o tom, usadit se mezi nimi trvale. Oženit se s indiánským děvčetem. Ale pamatoval na radu Medicin- mans a vrátil se. Je jistě smutné, když duše bloudí a neví si rady.. To bylo někdy 1973 nebo 1974. Neznám jméno toho Medicin- manavale pamatuji,že opakoval našemu chlapci: Vrať se domů, Není to dlouho, co švýcarský novinář a hudebník René Bardet mluvil s Milo Yellowhairem, Indiánem, zahraničním mluvčím Smluvní rady Lakota-Siouxů, indiánským delegátem komise UNO pro lidská práva, kterého pověřila Rada starších Lakota-Siouxů, aby se na mezinárodním foru ozval proti zneužívání a "výprodeji“ lakotské spirituality. Milo Yellowhair řekl:" Každá kultura má svůj směr, má vlastní sílu,-dostala vlastní duchovní dar. A tím musí přispět, aby svět zůstal v celosti, v plnosti. Také Evropanům bylo něco darováno.Ale- jak to bývá-je to ztra-1l8 cené, Ale budou-li Evropané hledat vlastní zapomenutou spiri- tualitu, znovu ji naleznou. Slyšeli jsme o Stonehenge a jiných kultových místech z doby kamenné. Snad by bylo lépe, spíše než nechat kameny pro nás pracovat /t.j. používat jako stavební ma- teriál/- naslouchat jim - nechat si od nich vyprávět." K tomu dodává Willi Dommer: Výroky Milo Yellowhaira jsou pozo- ruhodné. Zatím co na různých konferencích a seminářích New Age údajní medicinmani za drahé peníze sdělovali indiánskou moudrost či předváděli ceremoniel parní lázně,nebo obřady Tance Slunce po spiritualitě hladovým Evropanům - zde je Indián, který vyzý- vá Evropany, aby se rozpomenuli na vlastní duchovní kořeny. Ne- boť Milo Yellowhair říká: Jednotlivá náboženství představují různé rezultáty v čase a místě uvnitř toho, co jmenujeme "svět", Je důležité původní smysl těchto skutečností opatrovat,chránit". /Willi Dommer: Wie die alten G5tter welterleben. Yerlag Hermann Bauer AG Freiburg im Breisgau 1990, str. 7-8 /. Vyprávěli jsme si o hvězdách. O chlapci, který sní a BNÍ.... Rozuměj mi, prosím Tě. Nepředstavuji si, že bychom měli jen se- dět doma a říkat "M co je české- to je hezké“". Naprosto ne.Svět je' krásný a zve: pojď, poznávej- objevuj. To platí o světě vidi- telném i o světě duchovním. Přeji Ti, abys podnikal daleké cesty a poznával, poznával až do šťastného umdlení. Vzpomeň na chlapce a mohawkského Medicinmana- jak jsem Ti o nich vyprávěl. Až čas uzraje -nezapomeň se vrátit, kde je Tvá duše doma. Chlapec v něžné Seifertově básní «..pro perlu se spustil ke dnu chce mamince přinést jednu, viděl led a sníh.. Perla z Tvých cest - z Tvých hledání - pro maminku. Nezapomeň na ni. Opustíš-li mne - nezahynu, Opustíš-li mne - zahyneš, /Viktor Dyk/ To není sentiment. Jde o život. Čím starší budeš, tím více to pochopíš. Dívej se často na hvězdy. Povznáší to. Dýchej z hluboka. Prožiješ osvobozující pocit - to,co Tě tížilo, je pod Tebou. A Ty jsi nad tím, Přeji Ti to z celého srdce.

Bratr profesor Langer

mi kdysi napsal: byli jsme spíše hnutím, než organisací. K stejnému poznání došel Míla Vavrda. Proto napsal Kroni- ku hnutí Lesní moudrosti. Ne kroniku organisace. A podob- ného názoru byl bratr Josef Fischer z ISAWu. Jak často or- ganisace měnila jméno * Jak se v jejích dějinách střídalo rozdělování, spojování, znovu rozdělování.Je to pochopitel- né tam,kde byl zdůrazfován individualismus, Z " chronických individualistů" neuděláš organisaci ani velkou,aní trvalou, Autorita? teš-li "přírodou a životem", vidíš, jak se s ní M.Seifert obtížně vyrovnává. Závěr: autoritou jsi sobě sám. Ale- kdo by se tím příliš trápil. SVV, jak psával Robert. Slunce-vzduch a voda. Mládí k tomu. Trochu pěkné přírody- co chceš ještě? Nestačí to? Vždyť to je krása Dle svědectví Míly Vavrdy a Josefa Fischera, neměla Liga za celou dobu své existence ústředí,jak mu obvykle rozumíme. Zádnou kancelář a několika placenými silami. Vše bylo koná- no dobrovolně. Nakonec ústředí bylo tam, kde bydlel tajemník -jednatel a nebo předseda-náčelník. "Kolébkou“ Lesní moudros- ti i ISAWu je sice Beroun,ale členská základna byla v Praze a Plzni.Později v Praze. V povědomí členů zůstávala Praha centrem. Důležitá rozhodnutí se dála v Praze nebo v Berouně. Podrobnosti o létech 1922 -1929 se mi nepodařilo zjistit. V následujících létech byli jednateli Ligy bratří: 1930 | Jara Vyleta,IngSt Praha XIX 1931 Jara Vyleta,IngSt Praha XIX -téhož roku jej vystřídal Josef Dvořáček, Brno XV 1932 | Josef Dvořáček, Brno XV -do března.0d dubna Zdeněk Svanhal, Brno 1933 Zdeněk Svanhal, Brno Vzpomínám,jak kdysi bratr Zdeněk Teichman napsal do Kroniky Míly Vavrdy,že ústředí Ligy v Brně bylo přijatelné.Tak jsem to také prožíval. Ale od roku 1934 je jednatelem Ligy MUC Arpád B.F.Jávor,Bratislava , a zůstává jím do tragického března 1939. Náčelník Dr V.Valo- vič, jednatel Dr Jávor -i archiv Ligy se přestěhoval nejprve z Prahy do Brna a potom z Brna do Bratislavy. "Hlasatel" vy- cházel v Bratislavě,120 psal jej a rozmnožoval Dr Jávor.Byl v tom značný kus oběta- vosti. Vtiskl mu svůj ráz. Dal mu pěkný knižní formát, jský se udržel do 1949 či 1950. V říjnu 1928 došlo k spojení obou Lig. O tom již víš. Prof. M.Seifert je náčelníkem. Rediguje "Vatru" ročník VII.Počátkem 1931 však odchází z vedení a náčelnictví přejímá Dr Valovič. V roce 1932 se obnovuje ideové napjetí. Konflikt vznítil J. Simsa svým článkem "0 budoucnost Ligy“ otištěným v kmenovém časopise Slunovrat, redigovaném M.Vavrdou. Simsa doporučoval rozloučit se se Setonem a vést Ligu dál jako socialistickou organisaci, zapojenou v nějaké světové socialistické centrále, Došlo k vylučování. Ideově, woodoraftersky,Dr Valovič navazoval na prof.Seiferta, ale provedl,spolu s " waldenskou školou" některé korektury.Da- lo se předpokládat, že v tomto obnoveném ideovém zápolení bude prof.MS na Valovičově straně. Ale - nebyl. Cítil se spojený s obnovenou, sjednocenou Ligou a těžce nesl,že byli někteří pra- covníci vyloučeni. Byl energický ve svých literárních projevech ale nyní smutný, dojatý -snad ani nechápající,o co jde. Někde řekl - nebo napsal?- že " Liga neexistuje", načež byl náčel- nictvem Ligy považován trochu za vyloučeného a trochu za vy- stouplého. Pan Seifert. Chata Walden bude koupena od pana Seifer- ta. Viz Hlasatel 1934,titulní strane. Nepochopitelné -a přece skutečné. Kus Seifertovy tragiky. První u nás navázal spojení se Setonem. Přičinil se,že se Psohlavci prohlásili jako wood- crafterská organisace. Bez M.Seiferta by Liga nebyla. Hájil Setonovo prvenství vůči J.Hargraveovi. Na jeho podnět jsme za- ložili v Praze kmen Černého Medvěda- byl naším protektorem a náčelníkem.Když vyšel Simsův článek, vybízel nás, abychom se ozvali, abychom protestovali. Udělali jsme to,jak jsme to jako chlapci dovedli. Nyní hledá- ale co hledá? Kdo by mu lidsky , přátelsky podal ruku. To podání nachází v kruhu kolem t"Sluno- vratu". Se zájmem jsem před časem četl črtu bratra Zdeňka Teichmana "Historie chaty Walden na Ujmisku v údolí Vranče v Novém Hrozenkově!,kde uvádí,že i prof.M.Seifert byl v roce 1933 v této chatě a účastnil se školení vůdců / Čotokva/.Míla Vavrdau mi říkal, že prof.MS psal do časopisu "Slunovrat" /ale nebyl redaktorem žádného ročníku,jak mylně uvedl Zdeněk Kraft/. A čas plynul.Nad ideovými zápasy se klidně klenula modrá obloha-121 Prof.M.Seifert se rozpomenul na Ligu. Ať se stalo,co se stalo, bylo mu smutno bez ní. Napsal dlouhý dopis náčelníctvu. Přišel 3.květen 1936 - valná hromada v Bratislavě. Náčelník Dr Valo- vič čte Seifertův dopis - a prof.MS se znovu stává členem náčelnictva Ligy,s titulem " Strážce totemu" -to jest:strážce ideové čistoty hnutí. Uznání. Rehabilitace. Odpusťme si. Na téže valné hromadě jsem byl přijat do náčelnictva s funkcí: tajemník pro Čechy.Tak jsme byli znovu pospolu, prof.MS a já. Od časů kmene Černého Medvěda. MS s úkolem celo-ligovým, já česky lokálním, Ústředí je od 1934 v Bratislavě; ať je v Čechách někdo, kdo ho trochu,bude-li třeba, zastoupí, Rok 1936- rok návštěvy E.Th.Setona s paní v Praze.Již jsem Ti o tom vyprávěl, Vzrušení. Bratr Zdeněk Teichman dosud opatruje dopis prof.M.Seiferta, v němž se mu MS svěřuje, jakým ponižujícím, pokořujícím způsobem s ním jednali někteří účastníci besedy se Setonem,v které byly kladeny ideové otázky. Asi, v setonovském nadšení, zapomenuli, kdo prof.M.Seifert byl a je.%e je členem náčelnictva Ligy./%e je Strážcem totemu. Nyní, v přítomnosti Setonově,prožívá pako- ření a ponížení, /Moje poznámka: aniž by se jej Seton jedirým slovem zastal/, od junáků, kterým před časem udělil lesní jména po vykonané vigillii, Již jsem Ti vyprávěl,že jsem byl svědkem něčeho podobného při návštěvě ETS a jeho paní ve škole " Universa". Jakým způsobem jeden junák jednal s M .Seifertem. Pod tímto dojmem jsem se roz- hodl,že budu prof.MS hájit. To neznamená,že se vším souhlasím. Ale lidsky hájit. Snažím se o to a budu se snažit. Bratr Zdeněk Telchman se také snaží - díky jemu je Seifertovo jméno v naší veřejnosti připomínáno s uznáním. Ale ještě tu byl někdo.Třetí. Věrná,dlouholetá junácká pracovnice, sestra učitelka Zdeňka Hlu- bíková vystoupila z Ligy. Nepsala jen pár slov: Protestuji,jak Liga jedná se Seifertem. Po létech těžce nemocný Dr V.Valovič mne žádal, abych mu zjistil adresu 8.Zdeříky Hluvíkové. Chce s ní naléhavě mluvit. Musí jí něco vysvětlit.-Adresu se mi nepodařilo zjistit, i když jsem psal na ředitelství školy na Rusavě, na MNV v Hlinsku,a žádal o pomoc starého pana učitele v Kroměříži,předsedu sdružení uči- telů,kteří působili nebo působí na Valašsku. Bylo pozdě. K T702- hovoru již nedošlo.122 čas plynul. Nad námi se klenula modrá obloha.. Tajomník pre Čechy. Tak zněla moje funkce. Věrný kamarád Robert mi byl po boku. Můj tatínek mne povzbuzoval: Jendo, vydrž. Kmeny žily svým životem - Wahpeton v Praze měl přímé kontak- ty se Setonem.- Ceské Budějovice,věrný bratr Matějka. Trnovany. Plzeň. Hradec Králové. Druhý ročník "Ozvěn lesa" jsme vydali pro celou Ligu, protože "Hlasatel“ se na dlouho odmlčel.Podařil se nám sjezd českých woodcrafterů v Praze, kterého se účastnil i milý host- prof.M.Seifert. Ale jinsk- korespondence s jednotliv- ci. Marné pokusy uveřejnit něco v českém tisku. Byli jsme tu.Liga. Ale opakovat, o co šlo - co napsal Jar. Šimsa a co 8€ podařilo zmařit- to nebylo lze do nekonečna.Ostatně, odplývalo to do mi- nulosti. Čas plynul. 24.června 1936 se konal veřejný projev v Hradci Králové,který organisoval profesor Jiří Purkyně a levicové organisace. Hlav- ním řečníkem Jaroslav Simsa. Velká účast. Byli jsme s Robertem, Simsa dovedl vystihnout situaci, uměl se dotknout toho,co bylo bolavé. Apeloval na majetnější vrstvy,aby si uvědomily znamení doby „Pematuji-li si dobře, chtěl získat porozumění a souhlas pro hnutí kolektivní bezpečnosti Lorda Cecila. Měl úspěch. Povzbuzoval písemný styk se starým věrným junákem, Prof.Jindři- chem Uzlem, jehož adresu se mi podařilo zjistit a potom jsme si psali. Rád četl naše "Ozvěny lesa" a poslal nám pěkný článek " Vydra", který jsme otiskli. Kdykoli otevírám "“ Příroda evan- geliem", nebo -ještě častěji- přepracované německé znění “ Die Natur - ein Evangelium", vzpomínám na náš tehdejší přátelský kontakt. Podařilo se uspořádat několik přednášek o E.Th.Seto- novi a wooderaftu; nové členy jsme tím nezískali. Jednatel Ligy Dr Jávor se účastnil ústředního tábora jugoslávské wood- crafterské Ligy a od té doby byl kontakt s "našimi" Jihoslo- vany intensivní. Četli jsme se zájmem,co bylo o tom v "Hlasa- teli“, Psal jsem a pssl jsem *" jako Jirásek", jak říkala ma- minka. Dobové pozadí? Vývoj v republice, nezaměstnanost, úmrtí pana presidenta T.G.Masaryka. Stavba opevnění. Tatínek četl "Hlasatel“ a říkal,že by bylo dobré,kdyby tam bylo slovo k situaci. "Republika potřebuje všechny,kdo ji mají rádi“. Ale vHlasatel" měl svůj ráz a setrval při něm. Přišel březen 19739. Mnohé končilo. Ve velké tichosti i můj úřad tajomníka pre Čechy. Dnes se zs tím ohlížím.Jak málo se podařilo vykonat! Ale nadarmo to nebylo.123 Do konce existence Ligy československých woodcrafterů v březnu 1939 byl prof.M.Seifert členem náčelnictva s čestnou funkcí Strážce totemu. Od návštěvy BTS vw Praze stál však mimo. K sblížení nedošlo. To bylo bolestné, a snad mohu pou- žít toho slova: tragické, Jeho životní závěr směřoval do hořké osamělosti. O zednickém mistru Bezvodovi, jak říkal " děkuju za práci! jsem Ti již vyprávěl. MUDr Viliam Valovič věřil v budoucnost woodcraftu na Sloven- sku. Pročítáš-li "Hlasatele'!, poznáváš,že se tam opravdu ně- co dařilo. Vedle Bratislavy to byla Zvolen, kde bylo junácké centrum. Ale měly to být Čechy a měla to být Morava, kde práce Ligy pokračovala bez přerušení. Zvolenský kmen "Ranné svitanie" měl i české členy -chlapce z českých rodin. Tyto rodiny přišly 1939 do Prahy a kmen Wahpeton byl posilněn osvědčenými junáky, s nimiž se dobře znal z táboření u Waldenu, Zatím co se jedno velké období života Ligy uzavřelo -otevíralo se období další - s probuzenou, obnovenou chutí. Jako když se závodník nadechne, aby pokračoval v běhu..

Jeden známý Jezuita

– byl jednou u nás v Holešově v rámci ekumenického modlitebního týdnu, s hudební skupinou mládeže – vysvětloval mi teorii o uzavřených kruzích. Byl tehdy přeložen na jinou faru. Navštívil jsem jej. Byla příležitost k rozhovoru. Co jsou to uzavřené kruhy – co s nimi? Byl přeložen na jinou farnost a kruh činnosti na bývalém místě se uzavřel. Nechce a nebude nic přetahovat z jednoho kruhu do druhého. Žádné vzpomínky – staré vzpomínky – stará přátelství – korespondence. Zde jsem jako Kristův voják (2 Tim 2,3), zde musím být plně a cele. Žádné ohlížení, žádná sentimentalita. Plně zde. A jestliže přijde rozkaz, a půjdu jinam – zapomenu, co bylo zde a stejně zcela přítomen budu v novém DNES. Protože jsem patřil okruhu, který se mu uzavřel, bylo to naše poslední setkání. Rád na něho vzpomínám. Vzpřímeného vojáka Kristova, který čeká na rozkaz. A kde právě je, tam je celý. Plně. DNES. Je v tom jezuitská poslušnost a údernost.

Vzpomínám na to, chci-li Ti vyprávět, co bylo s woodcraftem u nás – v Čechách a na Moravě – po jaru 1939. Ihned se ustavila

LIGA ČESKÝCH WOODCRAFTERŮ

s ústředím v Praze. Předseda Ing. Felix Dvořák, místopředseda Ctirad Švehla, jednatel Miroslav Zoufalý, pokladník Jaromír Wolf, další členové Josef Dvořáček a Pavla Mráčková. Usneseno vydávat “Hlasatel” (členové redakce Štelovský, Stárek, Sojka, korektor Ing. Felix Dvořák) – ale Hlasatel nevycházel. Bylo vydáno jen několik oběžníků. Liga českých woodcrafterů – navazuje, nebo vzniká něco nového? Uzavřel se kruh československé Ligy, “prosakuje” něco do nové přítomnosti, nebo se začíná znovu? O vzniku kmene Wahpeton v Praze jsem Ti již vyprávěl. 1939 přišli čeští chlapci – mladí muži ze zvolenského kmene a rozhojnili počet pražských. Společné bylo mládí, vzpomínky na tatranský Walden a – neohlížení se. Minulost Ligy, staré zápasy, kmen Bílého Slunovratu, J. Šimsa a jeho akce – to vše mimo obzor a nezajímavé. Ideové spory? Vyřešeny. A co dál? Orientace přímo na E. Th. Setona – byla zde literatura a dost junáků jazykově schopných. Na první valné hromadě jsem dal návrh, aby byl MUDr. V. Valovič zvolen čestným členem. Návrh podepřel125 předseda Ing F.Dvořák obšírným výkladem, čím se Dr Valovič zasloužil o Ligu a ideové vyjasnění. Návrh byl přijat.Měl jsem předem nakreslený diplom,kteří přítomní podepsali. Ale jestli Dr Valovič dostal o tom zprávu, či dostal-li ten diplom,na kterém jsem si dal záležet, nevím. Nikdy se o tom nezmiňoval. A patřilo k nové skutečnosti, že jak Dr Valovič, tak Dr Jávor jsou někde daleko za obzorem. Kontakt se Slovenskem byl nesnadný. To novou Ligu nermoutilo. Bylo to veliké DNES, které prožívala a neohlížela se. Co bylo , odvanulo do minulosti.Co zajímalo, bylo DNES. A byl to předseda Ing Felix Dvořák , a byli to Wahpetonci, kteří dali směr a ráz české, resp. česko-moravské Lize, 8 takovým elánem, takovou chutí, že se dnes divím, když na to vzpomínám, kde se to vzalo. Kmeny žily, jednotlivci žili jako dříve. Ale konala se různá setkání, která upevňovala soudržnost. Vzpomínám na setkání v Červeném Kostelci, u manželů Vařikových, v jejich krásné chatě. Byla získávána Orlí péra a Mistrovství. A pracovalo se pro budoucnost. Již ve Waldenu jsme věděli o novém vydá- ní Svítku březové kůry 1930 -1931. Některá Orlí péra, v něm uvedená „byla již u nás uznávána, i když dosud platil Seifer- tův překlad,vydaný u B.Kočího. Byla zvolena početná překlada- telská skupina, která měla za úkol připravit amer. vydání -1930-1931 tak, aby mohlo ihned vyjít,jakmile to poměry dovo- 1í.Na práci dozíral Ing Dvořák, který byl považován za znalce Svitku v Seifertově překladu. Chystalo se rozměrné dílo, po kterém kdysi toužil prof. MS - Woodcrafterská encyklopedie. I to měla na starosti pracovní skupina. Dozor a ideové vede- ní měl opět předseda. Již jsem Ti vyprávěl o knihách, které nás povzbuzovaly. Helge Ingstad -toho jsme četli a obdivo- vali. Bylo svízelné něco vydávat. Avšak předseda Ing Felix Dvořák navazoval na Valovičovo úsilí a pracoval ideově; znač- ně svobodně.Nevím, zda se zachovalo něco písemného. Návště- vy u něho? To končilo celonočními rozhovory. Zastával výraznou evropskou orientaci. 200 let USA je 200 let rváčské historie. Nechme k sobě mluvit evropskou více než tisíciletou tradici, USA? To je kšeft - to je dolar jako nej- vyšší hodnota. Evropská tradice je rytířská a je duchovní, Heslem ideálního rytířství je služba.,126 Nejvyšším vyznamenáním v Lize byl Rád Svantovítova kohouta, Ing Felix Dvořák chtěl vědět, kdy tento Nád vznikl. Kdy byl založen? Neznali jsme odpověď. Snad jíž za Seiferta-Maixnera, za časů Dětí Živěny a touhy po staroslovanství? Ale F.D. ro- zuměl Rádu i jinak. Nejedná se o to,že tu a tam jsou jednotliv- ci tímto řádem vyznamenání,-ale jedná se o to, čím jsou si potom navzájem. Nevzniká z majitelů Rádu Svantovítova kohouta pospoli- tost - tudíž řád ve smyslu řehole? Vyvozoval: potom musí mít Rád své stanovy, smysl svého určení, pravidla, řádové vedení - Mistr, Velmistr- , svůj znak /erb/ a své insignie. Hlavně: ideový, duchovní smysl své existence. Zatím co Dr V.Valovič a "waldenská škola" odstranili z tradova- né ideologie antimilitarismus a proticírkevní zaměření, přechá- zel Ing F Dvořák , jako věřící římský katolík, k dalšímu ideo- vému pohledu. Evropské tradici rozuměl křesťansky. Ani Rád Svantovítova kohouta neviděl ve směru obnovování staroslovan- ského pra-náboženství. Woodcraft a církev mohou být v souladu a jscu v souladu./Na to téma vedl již ve waldenu tvrdé diskuse s prof. M.Seifertem/. Jestliže se symbol Čtyřnásobného zákona kresiil tnk, že v jeho středu je Velké Tajemství, nebo Velký Duch - Ing Dvořák tam bez diskuse psal: Bůh . Z jeho nejbližší- ho okruhu vyšel bratr Schitzner- Veverka, který se stal knězem. Důraz na DNSS —- bratr Ing Felix Dvořák byl rázný a dovedl dávat rozkazy - vedl k tomu,že se příliš nemluvilo 0 E.Th.Seto- novi a jeho autoritě -ale, obrazně řečeno, Seton nám dal do rukou Svitek březové kůry, a my jsme tu, abychom podle něho pracovali a žili. A sice DNES, s pohledem na ZÍTRA. Překlad Svitku,vy- dání 1930-31 se podařil, a později vyšel v junácké knihovničce LES svazek V ; Svitek březové kůry- Kniha I Kmenové zřízení, Táborový řád. svazek VII Svitek březové kůry-Kniha: II Kniha Orlích per. Jako svazek VI vyšla studie Dr Valoviče o £.Th.Setonoví, Wood- crafterská encyklopedie byla rozvržena jako velké dílo-mluvilo se o pěti, možná deseti létech, než bude komplet, Bohužel zůstala torsem. Dnes, kdy existuje Liga Lesní moudrosti ,snad se jednou nějaká pracovní skupina toho úkolu ujme. Ing Dvořák se těžko smiřoval se skutečností,že jsme s uncyklopedií nepo- kročili dále: Ale konec války 1945 přinesl zcela jinou atmosfe- ru a úkoly.127 Malá Liga českých woodcrafterů byla 24.ledna 1944 rozpuště- na výnosem Policejního ředitelství v Praze- ale trvala dál. Již 22.května 1945 byla znovu oznámena činnost Ligy čs.wood- crafterů se sídlem v Praze. Až do svolání valné hromady byl předsedou Jaromír Wolf a jednatelem Zdeněk Pouba. Na valné hromadě zvoleno náčelnictvo: náčelník MUDr V.Valovič, místo- náčelník František Chudáček, hospodář Miroslav Zoufalý, "Hla- satel" Jiří Novák,tajemník pro Slovensko MUDr Arpád Jávor. Jméno předsedy Ligy českých woodecrefterů tu - ani později- již nenacházíme. Řekl své - vykonal své, "Jeho chlapci" se osvědčili. Ing Felix Dvořák setrval při svém katolickém- woodcrafterském stanovisku a evropské orientaci. Zemřel 14. května 1979. Vzpomeňme na něho s uznáním. Byla obnovena činnost LESA a vyšlo, jak jsem Ti již vyprávěl, co bylo připraveno. Svazek VII-Kniha Orlích per, vyšel bez udání nakladatele -s ohledem na tehdejší komunistické dohlé- dací úřady+ ale sloužil dobře. Pokus o vytvoření velké fede- race mezi skauty, woodcraftery a trampy se nezdařil, Diskuto- valo se o tom, že "v srdci" Zákona má být napsáno: Velký Duch. Protože woodorafteří ctí Velkého Ducha; ale tolerují ty, kdo ctí Boha. Okruhy se uzavírají.. Přišel 22.březen 1947, kdy jsem ukončil- společně se svou sestrou Aničkou- členství v Lize. Od toho dne jdu svobodnou junáckou stezkou, jakou šel v závěru života profesor Miloš Seifert, sestra učitelka Zdeříika Hlubíková, profesor Jindřich Uzel - jakou jde svědek psohlaveckých začátků, bratr prof?- sor Karel Langer...Svobodnou, volnou junáckou stezkou.. Jako kdysi Henry David Thoreau ve vyaldenu",otevírám do širo- ka náruč a volám všem, kdo byli a jsou v mých vzpomínkách pospolu, i když vzájemně zápolili a zápasili: Vítám vás, přátelé + Vitám vás, přátelé »128 A přece ještě ohlédnutí. Znáš historii náčelníka Geronimo? Je psána krví. Když generál Crook /dobrý voják a čestný člověk/ vyjednával s náčelníkem Geronimo, řekl " Jsem tvůj přítel". Geronimo na něho pohleděl a řekl ironicky " Jak často jsem potřeboval přítele.Kde jsi byl 2" Říkali jí Zrzečka. To bylo její táborové jméno. Dobrák Zrzečka. Cas plynul. Byla členem náčelnictva Ligy. Vdala se.Byla hod- nou,starostlivou maminkou, A příšla chvíle,kdy se pod ní všecko hroutilo -nebo alespoň to tak prožívala. Napsala lístek a připevnila jej v chodbě na zvonek u svých dveří. Prosím Vás, nezvoňte. Aby se Vám nic nestalo. Aby to nevybouchlo. Děkuji Vám. Nezlobte se na mne, prosím. Děkuji. A pustila plyn.. T0 byla Zrzečka. Naše milá waldenská Zrzečka. Osceola si přála, aby nikdo nevěděl, že končí. Všecko, co měla, odvezla do Friedbergu, do tábora politických uprchlíků, Nyní - jen ticho. Ještě jednou se podívala oknem na pouliční ruch velkého universitního města. A pak vzala prášky. Mnoho prášků. Našli ji z rozkousanými rty. Snad, když smrt přichá- zela, chtěla se bránit, probudit „ale bylo pozdě, Na její rakvi -v daleké cizině- bylo pár bílých a rudých růží.. To byla Osceola. Naše milá, citlivá, obětavá Osceola, Jsem tvým přítelem, řekl generál Crook. Potřeboval jsem přítele, odpověděl náčelník Geronimo- kde jsi byl ? Kde jsi byl? Kde jsi byl? Kde jsi byl?

Uzavřené okruhy

jsou skutečnost. Nemáme se ohlížet. Viz Lotova žena. Viz Kristovo napomenutí těm, kdo vztáhli ruce k pluhu. Ale kdo zná Bibli, ví, že tam jsou i ohlédnutí, spojována s vděčností. Vděčnost je velká skutečnost – pro ni zákon o uzavřených kruzích neplatí.

1979 jsem byl pověřen vedením naší církve, abych – spolu s kolektivem – sepsal, sestavil modlitební knížku, určenou pro dnešní, moderní lidi. Vyšla 1980. Vydala Úzká rada Jednoty bratrské v Ústředním církevním nakladatelství v Praze. Stručný název “Modlitební knížka”. Využil jsem možnost, která mi byla otevřena, a napsal děkovnou modlitbu za náš tatranský “Walden” – za to, co jsem tam přijal a na co vděčně vzpomínám.

Strana 98 :

MODLITBA PO NÁVRATU Z LETNÍHO TÁBORA

DĚKUJI TI, BOŽE,

že to bylo krásné. Když jsme zdolali horské sedlo, chránil jsi nás, aby se nikomu nic nestalo. Děkuji Ti za Tvou ochranu a vedení.

Až budu vzpomínat na náš sněmovní kruh, na melodické bublání potoka, jež nás uspávalo; na ranní chvíle na skále u tábora; na poznávání květin a hvězd, na zkoušku zraku a chuti, na naše výlety, na kamarádství a přátelství, která jsme uzavřeli; na písně, které jsem se naučil; na večery u ohně, na poslední plaménky naší dohasínající vatry pod hvězdnou oblohou – budu Ti děkovat, že jsi mi dal poznat tolik krásného a že jsem to směl pojmout do svého srdce a vzít domů – do všech let, které mi dáš.

Dej, Bože, aby mi to dlouho vydrželo. Až jednou budu starý, prosím, abych se tam mohl vrátit a ještě poznat ta místa. Abych mohl říci udiveným vnoučatům: tady to bylo! Tady mi Bůh otevřel oči pro krásu,

Děkuji Ti, Bože. Děkuji Ti!

Tak se náš tatranský “Walden“ – a spolu s ním woodcraft, jak jsem jej poznával v kouzelné knížce “Z lesní říše” – dostal do – Modlitební knížky. Okruhy se uzavírají. Ale vděčnost

zůstává.

Píseň Bratra Slunce

Bratr František byl postižen těžkou oční chorobou. Byly chvíle, kdy byl slepý. Papež Honorius byl přinucen povstáním opustit Řím – koncem dubna 1225 – a usadil se v Rieti, kde zůstal do konce roku 1226. Bylo s ním několik proslulých lékařů. když se kardinál Hugolin dozvěděl o Františkově nemoci, pozval ho do Rieti, aby se dal léčit. František dlouho váhal, než vyhověl tomuto vyzvání. Dříve se chtěl rozloučit se sestrou Klárou a odpočinout si u ní a u jejích sester. Pobyl u sv. Damiana od konce července do počátku září 1225. Klára mu postavila v klášterní zahradě chaloupku z rákosí, v které bydlel – spolu s množstvím myší a krys, které v ní bydlely také. Pravé františkánské prostředí.

Jednoho dne – léto 1225 – po dlouhém rozhovoru s Klárou, zasedl za stůl v klášteře. Sotva počal jíst, byl uchvácen extasí. Laudato sia lo Signore! zvolal. Chvěl se vzrušením. Tehdy složil zpěv o Slunci…

Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tvé všechny chvály jsou i sláva, čest a všechno žehnání,
Jen tobě, Nejvyšší, mají být vzdávány
a jmenovat Tě nikdo hoden není,
Buď chválen, Pane, s veškerým svým tvorstvem
a zvláště Sluncem, panem Bratrem naším,
který nám dává den a jím své světlo Ty nám jevíš.
Je krásný, zářivý a velkým leskem plane:
podobu Tvou, Ó Nejvyšší, on nese.
Buď chválen, Pane můj, za sestru Lunu a za sestry hvězdy,
na nebi stvořil jsi je jasné, skvostné, krásné.
Buď chválen, Pane můj, za bratra Větra,
a za vzduch, mraky, nebe jasné, každé počasí,
kterými tvorstvu svému život dáváš.
Buď chválen, Pane můj, za sestru Vodu,
jež přeužitečná je, skromná, cenná, čistá.
Buď chválen, Pane můj, za bratra Ohně,
jímž osvěcuješ noční temnotu,
je krásný a milý, je silný, odvážný.
Buď chválen, Pane můj, za sestru naši, matku Zemi,
jež nosí nás a živí

Nejvyšší Králi, Pane můj! Buď veleben za všechny pozemské tvory;

v písní Ti hymnus zněj za bratra našeho ohnivé slunce. Dává nám

světlo své, radostný den. Jest jasné, zářící, do srdce radost vrací

svou velebou je Tobě podoben, odlesk Tvé krásy můj Pane.

Velký, všemocný, dobrý Pane! Tobě buď chvála, dobrořečení; slavný jsi, Králi

Bud veleben, můj Pane, za sestru večerní lunu a jiskry zářících hvězd

Chvalte a slavte svého Pána, dobrořečte a služte mu, oddání v pokoře.

Buď veleben, můj Pane, za bratra našeho větra, za vzduch a podzimní mlhy, za

jasnou pohodu a roční časy. Dáváš je do služby

tvorům darem své otcovské dla - ně.Buď veleben,můj Pane,za sestru au: Ja cenná,pokorňá vzácná a Čístá.

Bud veleben, = Pane, za bratra našeho oheňy světlem svým zahání

temnoty nocí, je velký, plane v něm síla Tvé vítězné moci. a

Bud veleben, můj Pane, za 2 nateřskou u Hýčká a živí tvé

děti, rodí jim rozličné plody a kytice vonících Květů.

Nejvyšší Králi, Pare můj! Bud veleben za ty, kdož odpůsti z lásky

v bolu pokojní zůstanou; Nejvyšší sám budeš jim korunou.

Nejvyšší Králi, Pane můj! Bud veleben za naši sestru T tělesnou

žádný člověk živý jí neunikne. Běda těm, kdož hynou v hříších emr-

telných. Úsměv má nz rtech a v duši RADEK kdo s Tebou spojen vůl:

svou, je uložen v hrobě. Neztrácí život, koho ty béřeš k sobě,

Nepustím tě

to je tak známý výrok v Bibli, že víš určitě, v jaké situaci byl pronesen. Nepustím tě… Dnes však nemyslím na onu dávnou, tajemnou událost. Myslím na E. Th. Setona, Woodcraft, Seiferta, Valoviče, Vavrdu, Ligu, světový názor, Setonova filosofie – na to všecko. Jestliže jsi jednou okusil vodu ze studánky, vyhloubené pro všecky žíznivé, nezapomeneš. Když se vzdálíš na své životní cestě, bude Tě to hledat – jako hledala vodní říš Rusalku, omámenou láskou k Princi. Nedá Ti to. Budeš se vracet. Budeš tu studánku hledat. Budeš si znovu klást otázky, které Ti před léty nedaly spát.

Jsem Wo. To již víš. Chlapec, který se ptá. A ptal jsem se vlastně od počátku. Lépe řečeno: téměř od počátku. Bylo mi to líto – ale bylo to tu. Nemysli si, že jsem byl “vzorný kluk”. To jsem nebyl. Ale měl jsem rád maminku – měl jsem rád tatínka, ne proto, že bych musel, že je o tom v Desateru přikázání – ale prostě “jen tak“. A nemohl jsem pochopit, že se u E. Th. Setona vyskytuje motiv směšné maminky. Ve Dvou divoších, v Rolfu. Porovnával jsem později, co píše ETS v Cestě životem a přírodou, tam je to jiné. Mohu se Ti svěřit, že mne to od Setona vzdalovalo. Tatínek mne učil: potkáš-li nějakou maminku, pozdrav ji. Ptal jsem se: Tatí, každou maminku? Odpověděl mi: Každou. Dosud si to pamatuji.

Nedali mi pokoj Indiáni a indiánství. Měl jsem je rád a mám je rád. Přečetl jsem o nich, co se jen dalo. Knížka “Indián. Vyprávění u táborového ohně“ Praha 1923 mne trvale ovlivnila. Ale věděl jsem, vím, že to je mé osobní zaujetí. “Někdo má rád vdolky, jiný holky”. Ptal jsem se, jaký je vztah mezi indiánstvím, jak bylo praktikováno v americké Lize a jak se s ním setkáváme v Setonově díle na téma woodcraft — a mezi woodcraftem samým. Nakolik je to totožně, či odlišné. Ptal jsem se, co je Setonův privat a co je – neodvisle od něho – woodcraft a Liga. Představoval jsem si, že generál Sir Baden-Powell třeba sbíral známky. Ale to bylo jeho soukromí. Nikoho nenapadne požadovat, aby skauti a skautky proto také horovali pro filatelii. Avšak woodcraft bez indiánského koloritu? Přiznám se Ti: je to trochu šedé. Nic jsem nevymyslel, jak na to. Snad indiánský motiv v jemném náznaku? Ale kde je hranice? Je to definovatelné? Tak jsem se ptal a ptal. Přišel rok 1974, kdy jsem to “dal na papír” a poslal Mílovi Vavrdovi, v důvěře, že to přijme a s porozuměním. Dal jsem tomu název: "Woodcraft. Některé myšlenky a otázky." 39 stran! Psal jsem to od března do počátku dubna 1974. Znovu to pročítám – až se divím, že se mi to tak podařilo napsat.

Snaha – přání: Důkladné poznání Setonova života. Vývoj ETS a vývoj myšlenky woodcraftu. Odlišení ETS a woodcraftu jako dvou samostatných skutečností. Nemýlil jsem se, Míla Vavrda to přijal s porozuměním.

V půvabné knížce Hermanna Hesse: Siddhárthah – str. 35 – čtu:

S poloúsměvem, s neotřesitelným jasem a přívětivostí patřil Guatemah jinochu do očí a rozloučil se s ním posunkem sotva znatelným. “Moudrý jsi, Ó šramane” řekl Ctihodný. “Moudře umíš mluvit, příteli. Varuj se příliš velké moudrosti”.

Opakuji si ta slova: Varuj se příliš velké moudrosti. Ne, že bych byl moudrý, ale vztahuji to na své otázky, na snahu víc poznat, víc pochopit, obsáhnout Setona, woodcraft a to všecko. Po příkladu Ľudovíta Okánika jsem se snažil mít vše, co od Setona vyšlo v češtině. Vše, co napsal MS. Komplet naši woodcrafterskou literaturu. Když za něčím jdeš celá léta – mnoho dosáhneš.

Ptal jsem se – a jak málo odpovědí jsem nalezl. Vyznávám se Ti: již se neptám. Vzpomínám, jak často jsem v pohřebních kázáních připomínal: Život náš skryt jest v Bohu. Skrytost života.

Připomínám si výrok z Hessovy knížky. Ale i moudrost o uzavřených kruzích. Vidím v duchu MUDr V. Valoviče, jak mi ukazuje množství dopisů – pečlivě srovnaných, převázaných – a říká: to je svědectví, jak jsme zápasili o lepší poznání Vudkraftu. Nebylo to snadné. K poznání, že Vudkraft je světový názor, jsme došli po dlouhé cestě.

Píší tyto řádky a vedle psacího stroje leží v zeleném celoplátně svázané "Vzpomínky 1931–46 – Myšlenky a otázky." Je to podobné, jako dopisy v rukou Valovičových. Cesta nebyla snadná. Ptali jsme se, až to bolelo. “Bílá místa zůstávají“, jak mi kdysi napsal bratr M. Zapletal. Odplynul čas našich otázek. Valovičových, waldenské školy, i mých. Dnes se snažím slyšet, přijímat, radovat se, být vděčný – bez dalšího ptaní. Je tolik kladného a krásného. “Hledá-li mne” voda ze Setonovy studánky, je to přátelské hledání a shledávání. V závěru života měl tatínek rád podzim. “Je daleko vidět”. E. Th. Seton se rád díval do dálky, přes poušť až k sídlům Pueblo-Indiánů. Dívat se do dálky, to bych také chtěl umět. Protože je v tom moudrost.

Ideální představitel

woodcraftu, junáctví – E. Th. Seton byl přesvědčen, že má být. Zosobnění myšlenky. Jen pohled, to je on. Náš vzor. V The Book of Woodcraft se s tím vyrovnává. Podobně prof. M.Seifert: H. D. Thoreau. L. N. Tolstoj – “náš Tolstoj”. Staroslovanství. Psohlavectví – Jan kozina jako vzor. Juraj Jánošík jako vzor. Indián, ideální Indián jako vzor. Tecumseh. V pozadí je představa hrdiny. I určitá póza – v kladném slova smyslu. Jen pohled, to je on. Náš vzor Seton odmítá krále Artuše, Robina Hooda jako vzory. (Jsou to postavy, které v britském a americkém prostoru dosud oslovují). V knížce Vudkraft, str. 18–19 čteme: “proč jste nezvolil” pravil jakýsi přítel vědy a vyšších idejí k Setonovi “muže z Nazaretu”? “Ze tří důvodů" odpověděl Seton. “Za prvé proto, že jména jeho bylo často zneužito lidmi, že pouhá zmínka o něm by odradila ty skupiny mládeže, které jsem doufal získat. Za druhé nebyl atletem, mužem přírody, táborníkem, mužem se zvláštním posláním pro mládež. Za třetí, není dobré na žádném poli snažení stanoviti úroveň příliš vysoko. Kdybych vedl skupinu junáků na úbočí Shasta, neodvážil bych se říci: Pojďte, nyní vylezeme horolezeckou stezkou na děsící vrchol věčně zasněženého temene! – Ne, raději bych řekl: Pojďte, chlapci, dnes vylezeme na hřbet Ovčí skály! – A ve svém srdci budu chovat naději, že ti, kteří na hřbet vylezou, dokázali, že jsou silní a statní. Těmto pak bych řekl za několik dní: Nyní, junáci, jste něco zakusili a dokázali, že se můžeme pokusit o zlezení věže chrámu, který strmí k nebesům nad mraky lidského bytí”. (Zde jasně zaznívá známý tón: Seton má rád ty, kdo jsou silní, odvážní, atletičtí. Známe to z Ducha lesů, str.29 a 31. V mém táboru byly dvě nebo tři skupiny, někteří Chlapci-skauti, někteří zálesáci (woodcrafteři). Nejmladší z dvanácti, jenž měl pyšnou přezdívku Jestřába, přišel k nám a žádal najednou o plné členství v Zálesáckém kmeni. Řekl jsem: Vstupuješ-li do Zálesáctví, budeš se muset podrobit zasvěcování; vstoupíš-li mezi Chlapce-skauty, nebudeš toho dělat. Nuže, co říkáš? “Chci být zasvěcen” odpověděl nadšeně. – Ovšem, zkoušku mlčení pokazil a Seton mu říká: Jakže, ty, ty? Promluvil jsi? Nedovedl jsi mlčet šest hodin a myslíš, že se můžeš připojiti k zálesáckým (woodcrafterským) hrdinům?”138 Cítíš ten nadhled? Ozve se to i u Dr Valoviče; Vudkraft je aristokracie mezi junáctvem./ Dotýkáme se citlivého místa. Pro koho je woodoraft? Jen pro silné, odvážné, atletické, hr- dinské? Jestli ano, pak je mi divně u srdce, protože jsem byl slabý chlapec a k těm silným,atletickým, jsem pouze s obdivem vzhlížel.A je Ježíš Kristus pouze pro osvědčené hrdiny ? Přiznám se Ti však, že se mi nelíbí ani otázka,anií odpověď, Ctec Jiří Reinsberg, farář u Týna v Praze, patří mezi ty, 8 nimiž jsem se -jak léta plynule- rád stýkal,nebo byl v písem- ném kontaktu, Býval duchovním rádcem katolických skautů a na- psal výbornou knížečku " Skaut přemýšlí o Kristu“, Kdo ji má, ať je rád. Zvolil způsob,jaký známe ze starých duchovních knih či písní / T.kempenský; Následování Krista. Kniha třetí /"rozho- vor duše s Kristem", kdy se duše ptá, Kristus odpovídá, vol- ně,dle představivosti autora. Co O.Reinsberg napsal, je ve své " úderné stručnosti" neobyčejně účinné: Milý chlapče,ty jsi skaut. Víš co je to skaut? - Stopař, Pane, - A stopař-to je vůdce. Znáš příběh slepce,který chtěl vésti druhého slepého.Oba upadli do jámy a zahynuli. Pane, povedeš-li mne ty, nestane se mi to neštěstí, Právem se na mne odvoláváš: já jsem první Vůdce, jsem první Stopař. Nejsem pouze Vůdce, jsem i stezka, Nejsem stopař- jsem Světlo. A ten,který mne sleduje nejde tmou. Následuj mne a uvidíš jasně. Následuj mne a tvoje světlo osvítí tvé bratry skauty. Následuj mne a učiním z tebe skauta, to znamená stopaře, vedoucího lidi. Takového, jako byli chlapci z Galilee, kteří se jmeno- vali Jakub a Jan, Ondřej a Filip a ostatní, kteří bylí má první družina. Skaut je oddaný svým rodičům. Ale skaut se zavazuje sloužit Bohu především. Nemůžeš nikdy dosti milovat a dosti sloužit svým ro- dičům. Ale povolám-li tě jednoho dne, abys sloužil pouze mě, pak bude zapotřebí, můj Skaute, abys měl139 odvahu Jemně a ohleduplně nechat trpět tu,která tě dala světu a toho, kdo ti dal své jméno, Protože Já jsem Pán osudu. A jsou-li všíchní skauti proto, aby sloužili a zachraňo- vali své bližní, jsou takoví, které volám zvláštním způsobem ke svým službám a k záchraně, A nikdo nemá do toho co říkat, ani otec,ani matka, ani bratr, ani sestra, Nikdo nemá proti tomu co namítat, To jsou "věci" Mého Otce. Můj pěstoun, Matka a možná též Já, jeme plakali v jeruzalémském chráme, abychom získali jak tvým roči- čům tak tobě milost býti silným v den mého volání. To se stalo když mí bylo dvanáct let. " Jak jsem Ti řekl: je to silné. Katolické -mariánské. Záměr je, aby se z katolického skauta - možno-li- stal kněz. Ovšem představa Krista jako vůdce je i v evangelickém prostředí dobře známá. Vůdcem naší čety Kristus Pán je sám, nebudeme váhat,když vpřed velí nám, Ač válečné plány jeho neznáme, hotovi jsme za ním jít. Jen vpřed, jen vpřed,to je Jeho hlas. Jen vpřed, jen vpřed,slyšte jeho hlas! Jen vpřed, jen vpřed Nuž my chceme jít, s naším vůdcem Kristem vítězit! Nebo známá píseň Zinzendorfova: Jezu, rač ty sám cestu razit nám, Tam,kde tvoje šlépěj svatá, taň i naše duše chvátá, veď nás z ciziny v radost otčiny, a závěr: Jezu,v dobách všech řiď ty sám náš běh. Když i cesta drsná bude, ty jen chraň a braň nás všude, A pak poutníkům otevři svůj dům,140 O.Jiří keinsberg znal Setonovu námitku / že Muž z Nazareta nebyl táborníkem/ a napsal do měsíčníku "Jeanota bratrská", který jsem tehdy redigoval, pěkný článek Do přírody v šlé- pějích Kristových / JB 1969,str. 118/: Prázdniny se sice chýlí ke konci,ale to nevadí, abychom sí nepopovídali o tom,co je mladému člověku na prázdninách - kromě toho,že má prázdno od učení- milé. Totiž o útěku do přírody, protože se do přírody utíká člověk ve všech čtyřech ročních dobách. Proč to vůbec dělá? Někteří lidé mají proti tomu veliké námitky. Mohou nám lézt mravenci do jídla, škvoři do ucha, sedí se tam nepohodlně “ jeden se muže dokonce na- stydnout a chytit revma“, nečepuje se tam pivo, tak co ? Proč člověk utíká ven? - Městský, aby viděl víc než domy a kouř, zapáchající dopravu a hospody -a člověk venkova,aby viděl svátečníma očima to, v čem žije. Když jsme u svátečního pohledu, i město je ve svátek jiné; ráno ztichlé a spanilé a přes den v ruchu uvolnění od námesh. Ale přece příroda dává víe. My,lidé,jsme přece také příroda a to uvědomělá příroda, která nese na sobě celou tu neuvědomělou. A náš přemýšlivý svět v ní nalézá poklad ke svému přemýšlení.Tak to aspoň slyšíme ze slov Páně,když vypráví lidem poselství Otcovo, A nemusíme hned citovatzpohleďte na lilie polní, nebo lišky mají svá doupata.Stačí si uvědomit, že Ježíš č i nil a učil.Celý jeho život je naplněn vztahem tak úzkým ke stvo- ření, takovou úctou, jakou má jen On. Od svého dětství měl proputovanou Svatou zemi, denně se hotovil buď stavět stan, nebo hledat přenocování pod širým nebem, na horu se v nocí utíkal rozmlouvat s Otcem, k tomu, aby byl sám, stoupal do výšin, vařil cestou, jako když na příklad po svém zmrtvých- vstání rozdělal pro své prokřehlé učedníky oheň a připravil jim jako překvapení po zázračném rybolovu báječnou snídani, na doplnění radosti nad úlovkem a nad setkáním s ním: zval ke stolu, zdolával překážky a žil životem táborníka a to často. Nedělal to jako nějakou výjimku nebo zvláštnost.Patřilo to k samozřejmosti jeho života, kterým činil a učil. koho ? Především ty, kteří o něm vědí a milují jej. Tak to O.Jiří Reiusberg napsal a celé jsem Ti to opsal,ebys to také věděl. Možná Tě trochu překvapím: ale při myšlence Ježíš Kristus jako junácký vzor a ideál, cítím zvláštní141 odstup a nemohl bych říci " ano" bez velkého přemáhání. Těžko bych to odůvodnil, ale je to tak. I radostný pohled na Krista- táborníka nemohu bez výhrady sdílet,ač je mi to líto. Spíše se ptám: ideální představitel- " náš ideál"- musí to být? Neobejdeme se zcela dobře bez toho? Víš, je v nás oboje. I touha po ideálním představiteli, i civilnost, která říká "nech to", Werich-Voskovec a Ježek ovlivnili naši studentskou generaci. 1939 se jim podařilo včas vycestovat do USA. Ježka bylo třeba téměr " unést",jak se bránil.V USA onemocněl a zemřel, Jeho úděl popsal s porozuměním Václav Holzknecht v knížce " Tak žil Jaroslav Ježek".Prosinec 1949. Po květnu 1945 byla urna s jeho popelem převezena do Prahy, vystavena v jeho " modrém pokoji" a potom se konala tryzna, ke které napsal Ježkův pří- tel Vítězslav Nezval báseň. Nebudu ji citovat celou, ale její vedoucí motiv: "Nech toho," říká a bere mě za ruku ten, pro koho dnes zapálili černý oheň, Nech toho..Je to krásné, slavnostní; snad stojí i čestná stráž. Zemřelý Jaroslav Ježek v básníkově představě přichází a zve, pojď někam pryč. Nech toho.. Pojď pryč. Svatopluk Čech kdysi napsal: Ku posměchu tretu z plechu na hruď zavěsil mu pán. A náš dědouš v dětské pýše nad námi pne hlavu výše, že je rabům za vzor dán. Řekl bych,že to básník trochu přehnal. Znal jsem ty,kdo si vá- žili uznání,které jim udělil císař ve Vídni. A není každé uzná- ní, vyznamenání, " treta z plechu", Tak se psalo, když se Hbouralo Rakousko“.Jsem pro uznání -má velký význam. Je to v podstatě ono známé podání ruky a upřímné: Děkuju za práci. Jak to už znáš, Ale vím, že se " náš ideál" uskutečňuje často tak civilně , tak nenápadně, že to nevidíme a život plyne dál. Zřejmě i E. Th. Seton s tím počítá, říká-li, že wooderaft je pro děti od 4 do 94 let. Období získávání Orlích per a Mistrovství jednou ustane - ale základní postoj zůstává a osvědčuje se v civilní denní praksi. Jsou vítězství, jsou prohry. Mnohdy bez svědků. Jen v srdci to každý z nás cítíme. Hrdinové - hrdinky žijí mezi námi. Odmítli by takové označení. " Nech toho" říká..142 V pojetí : Ježíš Kristus jako vzor, mi něco chybělo.Něco nebylo zdůrazněno. " Nepřišel „aby mu bylo slouženo, ale aby s l ou ž i L."“ Když někde,tak zde je ta nejvyšší motivace: služba. A připravenost k službě. On je milosrdný Samaritán. Ale, jak jsem se Ti již vyznal, cítím - je to jen a jen můj pocit- že idea viditelného představitele ne- potřebuje. Ze je uskutečňována v životě Tvém a mém, jak můžeme,jak dovedeme, každý den. Táboření je krásná věc.Ale když se změní Tvé životní okolnosti, na táboření jen vzpomí- náš.A přece je v Tvém srdci stejné přesvědčení, stejná idea, jako tehdy.Samozřejmě,že chodíš do přírody,jak jen můžeš. Ze k Tobě mluví hvězdná obloha, jako tehdy. Ale " doma“ jsi uprostřed svých povinností v práci a v rodině, Někdy je to šedé. Ale tam se máš osvěděčit. Vím,že to víš. Jsem rád, že to víš. Možná se Ti otevrou oči,a poznáš hrdinství své mamin- ky nebo tatínka. Nebo své manželky. Nebo obětavého očetřující- ho lékaře. Samozřejmě by se podivili,kdybys jim to řekl,a jen by se usmívali.Mlč o tom.Ponech si to poznání jako povzbu- zení pro sebe. Je kolem nás víc skrytého hrdinství,než tuší- me. Tím nepohrdám poctami a hodnostmi, udělovanými ve woodorafter- ské lize. Patří k její osobitosti, k jejímu setonovskému pů- vabu. Myslím na životní období, které následuje. Vám před sebou zajímavou zprávu " Portréty zasloužilých léka- řů“,kterou napsal Josef Witkowski,bývalý vězeň polského ochran- ného tábora, - zprávu mi poslala vdova po MUDr Emilu Vogloví prostřednictvím bratra Zdeňka Teichmana.Autor věnuje důležitou kapitolu jejímu zesnulému manželovi."“ Jeho postava září na po- zadí tregických událostí hnědého teroru a je zapsána do his- torie oporu proti němu. Mám tu "Moje vzpomínky na spolupráci s Přemyslem Pittrem a Olgou Fierzovou a dalšími přáteli Mili- čova donu“ od Zdeňka Teichmana - mám tu Hovory s pisateli,roč. XXIV číslo 132. MUDr Emil Vogl - Wučiček“ Tak mu říkali chlap- ci a děvčata,s nimiž tábořil a které vedl. Pod jménem Wučíček byl tak známý,že se málem zapomínalo jeho občanské jméno. Ve Vatře VII-1929 je na str.l4 zpráva: U Kard. Rečice tábořili pražští Neupfadfinder. Tábor vedl Dr.Wučiček. Život venku byl rekreací a výrazem radosti ze života. Všichni se vrátili opá-145 lení, otužení a plní nového zápalu. V náčelnictvu Ligy, zvoleném 21.října 1928, byl i MUDr.Vogl. Obor: zdravotnict- ví. Tehdy mu bylo 27.. Narodil se 21.5.1901 v Praze,v početné dělnické židovské ro- dině.,0Od dětství si přál být lékařem. Za každou cenu, 0d patnácti let si vydělával kondicemi na středoškolské vzdě- lání a na další studie. 20.listopadu 1926 ukončil lékařskou fakultu Karlovy university a promoval.Stal se prvním asisten- tem Prof.Biedla. 1927 umírá mu otec,a mladý lékař přejímá péči o matku. Od r.1930 měl soukromou ordinaci spolu S man- želkou Hildou Hellerovou-Voglovou, rentgenoložkou. Ou stu- dentských let je činný v junáckém hnutí. Vřichází čas Pro- tektorátu Čechy a Morava. Do roku 1941 je v Praze. Koná růz- né práce, převážně fyzické,aby se s manželkou udrželi při ži- votě. Tajně a bezplatně léčí židovské pacienty. 3l.října 1941 je vyvezen s manželkou a matkou čtvrtým transportem do lodžského ghetta a určen k práci jako lékař v tak zvaném Cikánském táboře,který existoval odděleně od ghetta. Byl to tábor uzavřený a jeho obyvateli byli vědci a umělci různých národností- Maďaři, Rumuni,Srbové, Chorvati a jiní, s celými rodinami.Primitivní baráky, nehygienické podmínky, tyfus skvrnitý i břišní- úplavice a tuberkulosa.Do konce roku 1941 zemřelo 11.378 osob, do léta 1942 dalších 7 tisíc obyvatel tábora. Vězňové dostávali čtvrtku chleba na den-hladověii a mřeli.Dr Vogl onemocněl tyfovou vyrážkou.Byl jediný, kdo pře- žil.Jediný žijící svědek tragedie.Lidé zbaveni veškeré pomo- ci- celý tábor zachvácen tyfovou epidemií.Když se zdálo, že nikdo už nežije a baráky měly být spáleny, začali Dr Vogla hledat dva lékaři z Prahy a objevili ho umírajícího.Tajně ho odnesli a pod jménem nějakého mrtvého umístili v nemocnici pro infekční choroby v Dvorské ulici.Teprve když se zavomnělo na cikánský tábor, mohl opět užívat svého jména,Nemoc jej trvale poznamenala.Dr Vogl byl třikrát připraven na odjezd s trans- portem do Chelmna,ale podařilo se jej zachránit. Kdvž v kon- centračním táboře pro nezletilé v Lodži vypukla epičzmie tyfo- vé vyrážky,byl hledán lékař,který sám prodělal tyfus a byl vůči němu odolný. Podařilo se,že MUDr Vogl byl správou ghetta přijat -23.prosince 1943 přišel do tábora. Josef Witkowski popisuje hrůzu tohoto tábora , okolnosti, za jakých musel Dr Vogl vykonávat svou práci, pod dozorem,144 Přesto, i za těchto podmínek, se Dr Voglovi dařilo vykonat mnoho dobrého pro pacienty.Vymohl vaření mléčných polévek- dával dětem doporučení, aby se hlásily jako podezřelé z in- fekčního onemocnění. Kradl německým lékařům léky. Děti ho měly rády a obracely se k němu s důvěrou. Bylo mu 43. Hube- ný, shrbený, vpadlé oči. Málomluvný-a velice srdečný. Táboro- vým lékařem byl do konce srpna 1944- do likvidace lodžského ghetta.S posledním transportem byl odvezen do Osvětimi -Birke- nau, kde dělal sanitáře a v říjnu 1944 byl evakuován do vedlej- šího tábora Gross-Rosen,kde pracoval jako dělník, Události se jen řítily. Přežil-protože v kritických situacích se vždy něk- do našel, kdo pomohl. Když se Dr Vogl vrátil do Prahy, zjis- til,že v březnu 1945 byla zavražděna jeho manželka - stejně že zahynula jeho matka a 36 členů nejbližší rodiny. Byl nemoc- ný - srdce, tuberkulosa, trvalá památka na tyfové onemocnění. Nyní? Situaci v revoluční a porevoluční Praze zmiňuje Olga Fierzová v knížce "Osudy dětí z doby poválečné", jejíž vydání se připravuje. Nebudu citovat. Přečti si to, až knížka vyjde. Vladimír Škutina charakterisuje situ- aci několika slovy: " Dostala se k slovu nejhorší chátra.Do- cházelo ke zvěrstvům.- Dívali jsme se jinam.-Bylo to svinstvo“ /Ueský šlechtic,str. 169/. Tato chaotická doba, kdy brutalita měla zelenou- byla současně dobou lidského svědectví čtveřice Přemysl Pitter-Olga Fierzová-MUDr E.Vogl a Zdeněk Teichman. P. Pitter, který jako " křesťanský komunista" za války zachrafo- val děti židovské, nyní, za pomoci přátel a řady “ lidských lidí" na ministerstvech-zachraňuje zbídačelé děti německé. Minister- stvo sociální péče jmenuje Pittera správcem zámků,které jsou pod kontrolou ministerstva, a péčí o matky a děti z internač- ních táborů až do jejich odsunu. Dr Kohout, Dr Štastný patři- li k statečným, MUDr Vogl,místo aby se léčil, dává se P.Pitte- rovi k disposici a spolu se Zdeňkem Teichmanem pomáhá. Děti židovské z Terezína a koncentračních táborů -děti německé z internačních táborů,někdy s matkami-a děti jiné „Ale vždy dě- ti..Kolem psychosa, dnes nepochopitelná,ale tehdy vládnoucí, Mrtvé německé dítě pohřbívá Dr Vogl se Za.feichmunem, protože se katol.kněz bojí tak učinit. Zd.Teichmana " Vzpomínky na spolupráci" podávají svědectví o "ětyřech statečných",kteří se nebáli jít proti proudu ve jménu lidství, čistého lidství,145 řečeno s M .Seifertem- a kteří nacházeli, navzdory agitaci , která byla proti nim vedena zprava i zleva-porozumění a pod- poru u nemnohých,ale statečných lidí stejného smýšlení v tehdejší státní správě Vedle toho,co bylo vášnivé a hrozné, co se dnešní československá veřejnost opatrně,po kapkách, znovu dozvídá,je tato činnost hrstky idealistů právem pravdy součástí oné doby..MUDr E.Vogl..Setkal jsem se 8 ním jednou na schůzi náčelnictva Ligy. Sehnutý, málomluvný. Bratr Wuči- ček. Konečně znovu mezi junáky.Dle svědectví jeho přítele, Zdeňka Teichmana, miloval hru na loutnu. Svět hudby, do něhož se utíkal.Objevoval zápisy loutnové hry ve starých zámeckých archivech. Umělkyně na loutnu Zuzana Růžičková provozovala řadu skladeb,objevených Dr Voglem,v zahraničí -i v Japonsku, Dr Vogl se znovu oženil a mezi Voglovými a Teichmanovými by- lo pěkné přátelství.Do 1969 pracoval Dr Vogl- jako padesáti- procentní invalida- na Okresním zdravotním středisku. Zemřel 3.června 1977. Urna byla uložena na židovském hřbitově v Pra- ze-Strašnicích. Ideál? Náš vzor? Nech toho, říká... A přece mne i po létech dojímá, s jakou civilní samozřejmostí, bez pózy, věděl Dr Vogl s přáteli,kde je jeho místo a úkol. Josef Witkowski připomíná,že MUDr E. Vogl nedostal žádná vyzna- menání Pravděpodobně ani Zdeněk Teichman. Nedlouho před smrtí byl Přemyslu Pitterovi ve Švýcarsku udělen čestný doktorát /v děkovné řeči se znovu přiznal ke své staré lásce- křesťanskému komunismu/ a Olze Fierzové poděkovala vláda Izraele za to, co konala v oné těžké době pro žídovské děti. Kdo dá na hrob Dr Vogla květinu,nebo -po židovsku-několik kamínků? Junák.Lidství, Civilní odvaha. Vyprávím Ti to,protože jsem přesvědčený, že zapomínaný bratr Wučiček -Prager Neupfadfinder- patří mezi naše statečné,kteří nemají být zapomenuti. Až vyjde knížka Olgy Fierzové, přečti si ji. Ideální představitel? E.Th.Seton byl přesvědčený, že je nutný. Myslím na Dr Vogla-wučička s přáteli.Na Mílu Vavrdu, spolu - zakladatele SOS-Dětských vesniček v Československu.Na mnohé, kteří vykonali -civilně, nenápadně-něco dobrého,lidského,obě- tavého. A přece je tu problém. Cas plyne, generace odchází. Kruhy se uzavírají.Prof.MS vykonal mnoho v oblasti pacifismu a poznávání a ochrany přírody.Měl zahraniční styky.Mnoho cesto- val. Ale nenapsal o tom nic. Míla Vavrda?- marně bychom hledali jeho paměti. Dr E.Vogl -nenapsal nic. Můžeme jmenovat další, Nemyslím na historii woodcraftu či kroniku Iesní moudrosti,146 Vážím si skromné „věrné práce všech dobrých junáků - žen i mužů.Ale je třeba povzbuzení.Nastupuje nová generace.Dětské oči hledí zvídavě..Bylo by pěkné,kdybychom mohli říci ; pohleď, tehdy dávno, za určíté situace, jednal někdo junácky, Čistě lidsky.Kdybychom mohli říci jména -ukázat fotografii- a říci: tak to bylo. Měli odvahu jít tehdy proti proudu /jak to napsal H.D.Thoreau: Slyšeli svého bubeníka/.Uměli lásku k národu spojit s lidstvím,které má světový rozměr. Pomáhali a neptali se,jakou řečí mluví zkrvavený Lazar,ležící před nimi.Toužili po světě bez válek a něco pro to dělali. Milo- valí přírodu a snažili se ji zachovat. Kolik by toho bylo* A dětským posluchačům bychom říkali: Vidíš? Až dorosteš, buď také statečný - buď také statečná. Správné děvče. Správný chlapec.Tak je to krásné.Tak to má být. Vykonej něco dobrého každý den. " Buď rád na světě", jak nás vybízí E. Th. Seton. A přece je tu problém. Hrdinství se obvykle osvědčuje proti někomu, vůči někomu. Civilní odvaha se děje za určité situace. Co když mezitím nepřítel již není nepřítelem,ale sousedem,s kterým si rozumíme? Co když situace, za níž bylo statečností, o čem jsem Ti vyprávěl, odvanula, a je dnešní generací nepo- chopitelná? To je otázka,kterou si kladu již léta. " Jak to říci“ a nevykopávat staré válečné sekery. Bez nepřítele je najednou hrdina nějaký divný. Bez znalosti situace je civil- ní kuráž všední skutečností, téměř nezajímavou. Uvědomuješ si to? Zůstat věrný pravdě a přece umět obrátit list. Ideální představitel.. Víš co? 5krtneme slovo " ideální!, AT zůstane jen: představitel. Přeji Ti, abys to byl Ty - se svými kamarády či kamarádkami. Junák, který zná Zákon a snaží se dle něho žít. Připravený k službě, ať je situace jaká je. Přeji Ti, až budeš mít vnoučata, aby říkala : Náš dědeček byl junák A budou prosit: Dědečku, ukaž nám na obloze, kde je Hvězda domova ' Babička je napo- mene: nechte dědečka, on už trochu špatně vidí. Ale pojďte, já tu hvězdu také znám- já vám ji ukáži, To Ti přeji ze srdce. IDEKLNÍ PŘEDSTAVITEL. " NÁS IDEKL". Snad to někdo promyslí, vymyslí,a ideálního představitele najde. Dnešního. Zítřejšího. Budeme spolu tiše naslouchat, až nám bude o něm vyprávět,

Být první

je čestné - a těžké. Nikdo Ti neporadí: dělej to,jako jsem to až dosud dělal já. Tak a tak. Osvědčilo se mi to. Být první - znamená prošlapávat cestu. A prvním náčelníkem Junácké obce Psohlavců byl Ph.Dr. Jan Hořejší. Poznal jsem jej na podzim 1946 v Praze. Vydával pěkný časopis " Zdravý lid“ a ochotně v něm otiskl můj nekrolog o E Th.Setonovi,i s fotografií. Přijal pozvání a pronesl několik přednášek o řečnictví na sjezdu pra- covníků Kostnické jednoty./Byl jsem tehdy tajemníkem Ústředního výboru KJ v Praze/. Svěží, čilý, sympatický pán. Netušil jsem, že jednám s prvním psohlaveckým náčelníkem. Skoda. Moje vina, že jsem si to neuvědomil. Bylo by o čem vyprávět-na co vzpomí- nat.Teprve po létech mi bratr MUDr Milan Vacek -znelec Psohlavec- tví- dodal data o něm: Hořejší Jan PhDr - nar. 25.VII.1885 ve Vídni -působil v knihovně Národního muzea, nyní středoškolský profesor v Praze a od r. 1931 lektor lidové výchovy a později též řečnictví na filosof. fakultě Karlovy university v Praze, pracuje v praksi i teorii lidové výchovy a ve výchově dorostu, vědecky v biologii, filoso- fii, pedagogice, lidové výchově a kulturní politice.Je docentem Svobodné školy nauk politických a sociálních. Spisy: O školách v přírodě a návrh na čsl. ahbotsholm/1918,na podnět prof.Drtiny/; Lidová výchova a její regionální studium /1931/; Jak studovat /1932, 1935/; Kulturní politika československá/1935/ Srovnání kulturní politiky národů oblasti slovanské /1936/. Přeložil: Demeny: Vědecké základy tělesné výchovy; Muller : Můj system /pro muže, pro ženy,pro děti 1929 / 1930. 0a roku 1937 řídí Osvětovou službu- čagopis kroužku školních a osvěto- vých pracovníků. Napsal L.Kratochvíl. Pramen; Pedagogické encyklopedie II.díl -1938 str. 479. Co bylo dál -? Co víme o jeho osobním životě - manželka, děti, osobní zájmy a styky? Kdy zemřel? Je mi smutno, když píši ty otazníky. Bratr Dr Jan Hořejší - jeden z těch kterým Junácká obec zapomenula poděkovat. Kdysi dávno došlo k měření sil.Náčelník Dr Hořejší vydal oběžník: " Bratři a sestry ' Naše pokusy reorganisační se neda- řily pro vychovatelský romantismus a pro vnitřní slabost. Při- nesly nám jen škodu. / Děti Svobody/. Z Federace jsme dosud neměli zbla užitku, ani ideově,ani hmotně,ani organisačně. Za- kládáme si snad právem na svém svérázu a idealismu. Svaz může zase ukázati aspoň v celku na to,že dosáhl nejlepší dosud u nás148 formy organisační a svoji sílu statistickou i hmotnou.-Spojme oboje a získáme všichni.Předpojatě a umíněně se zříkat kaž- dého pokusu a vyjednávání, byla by zbabělost a malověrnost, Stojí-li naše ideje za něco, neutopí se ani ve Svazu. Nejsme slepí, možná že se po dvou letech a snad i dříve se Svazem rozejdeme, třeba i se škodou a budeme litovat.Ale přesto jame k tomu pokusu povinní. Bod 13 žádáme raději vypustit. Po dva roky je bezvýznamný a na delší dobu znamenal by,že spolky by- ly přijaty do Svazu jen na vymření, pro zkušební dobu dva roky podvázal by náš vývoj a kdyby došlo k rozchodu, zhoršil by náš číselný poměr.Konečně se přimlouvám za to, aby se každá jednota zachovala svobodně podle svého rozhodnutí. Nebudiž přehlasovaných. Ústředí Obce bude jen prostředníkem mezi va- šimí jednotami a Svazem, ohlásí po případě Socialistické Fede- raci jejich vstup tam či onam, a tak vzniknou leda dvojí Ps0- hlavci /už dnes jsou svazoví bývalí našinci/. Důvěřuji, že se jedni z nich zřeknou i jména ve prospěch zakladatelů, a že obojí zůstanou si bratřími.-Sejdeme-li se všichni svorně v jednom středisku, tím lépe pro nás, pro památku našich bratrských sty- ků a desetiletých vzpomínek, pro vítězství myšlenky "Psohlavců'" vůbec. Váš Dr.Jan Hořejší v.r. Prohlášení bratra vzdělavatele. Bratří !Jsme postaveni před kritic- kou situaci, Federace se rozpadla, jsme isolování. Máme po pří- kladu druhých vstoupit do Svazu? Vzpomeňte, z jských důvodů jsme Svaz opustili. Z důvodů mravních. Jak se k nám Svaz / a toi náčelnictvo/ do poslední chvíle choval? Ti lidé nejsou upřímní a opravdoví. Byli jsme na prahu nového rozvoje. Vyhraňovali jsme svou myšlenku, chtěli jsme se postavit na základ Setonův a opříti se o "Zálesáckou Ligu"- Vstoupit do Svazu znamená podro- bit se Baden Powellově systemu, nosili by ste lilii anglických skautů a rozmnožili by ste moc těch, kteří v Čechách skauting velmi zdiskreditovali.A program svůj bychom tam provádět ne -— mohli, poněvadž je úplně protichůdný se Svazovým. Nevstoupiti do Svazu znemená vystavit se teroru, štvaní, persekuci, jaké jsme ještě nezakusili. Oni budou mít všechen skauting v rukou, podpo- ru oficielních kruhů, na školách nedovolí jiný skauting než je- jich.-Děje se již teď, což potom, až nás prohlásí za divoké.ale zese si vzpomínám na České Bratry, kteří vlast raději opustili než víru. A mně je junáctví náboženstvím « vírou. Máme se smlou- vat? Rozhodněte sami. Uvažte dobře. Věc je vážná a nebezpečná.149 Máme dosti síly, abychom nedělali kompromisů? Miloš Seifert v.r. Známe Seifertův vzletný styl, -jeho tendenci radikalisovat.Ale bylo to rozcestí. Brzo Dr Jan Hořejší se svými Psohlavci opou- ští pole a jde vstříc velkému pokusu,který ve svém oběžníku ohlá- sil. Vzdělavatel prof.MS se stává náčelníkem Psohlavců a jím se- psaná kniha "přírodou a životem k čistému lidství" je s nadšením přijata a prohlášena za " Zákoník Obce". Ptal jsem se- po létech- jak bylo možné, že se prof.MS takovým způsobem prosadil proti Dr Hořejšímu. Jaká to byla situace? Co tomu přispělo? Ale odpověď jsem nedostal. Osobnost prof.M.Seiferta nás bude ještě dlouho zaměstnávat - i ty,kdo přijdou po nás. Osobnost složitá, nehle- dě k " odvrácené stranět,kterou jsem již zmínil. Nevystačíme s jednou charakteristikou, i když ts, kterou ve stručnosti podal Míla Vavrda, je výstižná, a psal ji znslec. Miloš byl oa melička citlivý, uzavřený, ve vnitřní oposici vůči svému okolí.To jsem již jinde zmínil. Být proti -byl jeho základní postoj. Jít proti proudu- téměř vnitřní potřeba. "Podezdíval"“ to,co v něm bylo, filosofy,které si oblíbil, Samotář H.D.Thoreau. Prof.MS si ne- představíme ve vojenské uniformě,ani jak pochoduje v útvaru.Je to ovšem okrajové. Skutečností je, že v "přírodou a životem" vtis- kuje psohlaveckému -později woodcrafterskému- junáctví /vědomě- nevědomě/ kus sama sebe. Výrazný individualismus. Redikalismus. Jít proti proudu. V oposici vůči stávající společnosti. Proti církvi.Proti vojenské obraně státu- a tak dále,jak už víš. A zůstává otázka, již dříve položená, zda to odpovídá smýšlení teh- dejších Psohlavců a pozdějších wooacrafterů v jejich celku- a nebo tu byl ideolog, který mocí svého péra ostatní strhává, získává - nadšeně, s elánem- aby po nedlouhém čase došlo ke kri- si, k rozchodu, k oddělování se. Po čase spojování -po čase nové oddělování-po čase spojování, Ale to už tu poutník za ideálem čistého lidství není. Přešel velký předěl, sám, tiše, a jen se za ním ohlíšíme. Byl složitý- ideově i lidsky. Jeden z českých tolstovců - a úděl tolstovců býval tragický. Kapitola, která če- ká na zpracování, Tolstovci a anarchisté byli si prakticky blízko, S Dr Janem Hořejším odešli tehdy Psohlavci, měšťansky orientovaní. Jistě rozumíš,jak to myslím. Kladný vztah k republice, k Hradu . Psohlavci, nad nimiž byl prof. M.Seifert náčelníkem, byli radi- kální socialisté -různého odstínění, - O bratru Dr Janu Hořejším zůstal " v análech Ligy" úsudek: " byl povrchní“". Snadno se soudí. Byl jiný. A jeho Psohlavci splynuli se Svazem za půl roku.

Je důležité znát

dobové pozadí. Křivdíme, posuzujeme-li se zpětnou platností na základě toho, co je dnes. Jak smýšlíme, co víme dnes. Nezávisle pracovali na poznání dobového pozadí bratří Rudolf Pach a Dr. Valovič, pokud šlo o E. Th. Setona. V případě prof. MS jako první začal bratr MUDr. M. Vacek – zpracováním tématiky MS a Svaz – MS a anarchismus. Jistě přibudou další, kdo se osvědčí na tomto zajímavém poli. Lépe rozumíme, chápeme, známe-li tehdejší okolnosti a proudy doby. E. Th. Seton i M. Seiťert byli výrazní individualisté. Důraz na Já. I vznik skautingu Baden-Powellova má své dobové pozadí – hlubokou politickou krisi v Británii. Vláda je kritisována za způsob, jakým byla vedena válka proti Burům. Najednou je tu hnutí mládeže, skvělá organisace mládeže, vlastenecky – loajálně motivované. Situaci zachraňuje idealismus mládeže. Tato mládež je plně “doma” ve společnosti, jaká je. Poslušná – připravena pomoci, kde je pomoci třeba. J. Šimsa kdysi dobře napsal, jak je Baden-Powell programový. Měl pravdu. E. Th. Seton začíná v Kanadě, kde – řečeno s H. D. Thoreau – “stát není odnikud vidět”. Prof. M. Seifert a ostatní začínají před první světovou válkou, kdy jsou známky rozkladu velkého Rakousko-Uherského soustátí a “bourat Rakousko” je téměř veselým módním jevem. Bourat všecko, co má souvislost se státem. V určitých kruzích českých se daří anarchismu. Přišel říjen 1918 – a bylo potřeba budovat Československou republiku. Ne každý to salto dokázal. Potřebujeme víc znát, než víme. Studovat pozadí, tehdejší dobu, u E. Th. Setona, Baden-Powella, M. Seiferta, Johna Hargrave… Chceme být spravedliví.

Věř mi, je nebezpečí, že se “ponoříš” do historie, a zapomeneš, že venku svítí sluníčko a zve Tě. DNES je krásný čas. Je Tvůj. Ze všeho, co bylo, vybírej, co Ti slouží, abys žil plně – Ty, i všichni kolem Tebe. Prožívej radost, že nejsi sám. Že patříš do kolektivu rodiny, národa a světu. Prožívej radost, že můžeš být sám, toužíš-li po tom a potřebuješ-li to vnitřně. V tom je moudrost, kterou jsme přijali: umět být platným členem společnosti – a umět být sám. Teprve vtom je plnost. Přeji Ti, abys tuto plnost mohl žít. Přijdou chvíle, kdy si uvědomíš, že Ti někdo prošlapal cestu do společností – k službě ve společnosti – a do samoty. Někdo tu byl před Tebou. Historii ponech historikům. Bádání ponech badatelům. Buď vděčný, junácky vděčný těm, kdo Ti prošlapali cestu. Tak to bude správné. Tak to bude krásné, Buď rád na světě.

Ohníček si s tebou hraje

na schovávanou. Pozoruješ to? Vyprávím, povídám, takový “upovídané stařéček” a ohníček dělá, že usnul. I o Tebe se chvílemi pokouší spánek, když Ti vyprávím něco nezajímavého, co bych si měl nechat pro sebe. A najednou – větřík zavane, a hasnoucí ohníček znovu zaplane několika plaménky. To je jeho hra. Dobře ví, že nás má v moci. Ohníček – oheň a člověk. Tajemný vztah, který nevyjádříme. Jen tušíme. Usedni k ohni, dívej se do plamenů. Bylo-li v Tobě něco negativního, hněvivého, záporného – umlká to, mizí to. Kdysi mi bratr profesor Karel Langer napsal, že nepamatuje u ohně jedinou diskusi na ideové téma. Nebyla. Oheň očišťuje – sjednocuje. Nevím, jak to dělá, ale umí to. Umělec. V “Duchu lesů“ str. 24–25 mluví E. Th. Seton krásně o ohni a jeho významu. Oheň je středem woodcraftu, středem junáctví. Oheň jest a byl vždy symbolem Velkého Ducha, ať se s ním setkáváme v oltářním ohni patriarchů, vestálských ohních Řecka a Říma, hořícím keři Mojžíšově, svatém ohni Peršanů, nebo oltářních svících našich dnů.

Víš, že oheň používali – a dosud používají – mystikové k vyjádření toho nejvyššího, co může duše prožít v objetí Milého. Dívej se do plamenů. Ještě rozlišuješ plamen a hořící dřevo – později tušíš v plamenech obrysy dřeva – aby nakonec vše splynulo v jeden žár. Tak, říkají, se děje duši, byla-li povznesena k nejvyššímu stupni. Ale to jsou skutečnosti nad naše představy.

Jak víš, byl jsem “kluk křtěný Vltavou” a nad naším územím ční kostel sv. Matěje, založený roku 971 na místě, kde byl konán kult v době praslovanské, či pra-české. Víme málo o tom, co se tam konkrétně dělo, ale představoval jsem si, jak tam hořel oheň a k němu přicházeli lidé z naších údolí, aby přinášeli oběti, aby se zasvěcovali. Později tam chodili dál, jak byli zvyklí, a konali službu Nejvyššímu křesťanským způsobem. Ptal jsem se: je možné, aby něco z dávných, pradávných dob přetrvalo do přítomnosti? Je nějaká kontinuita – doložitelná? Jsem přesvědčený, že ano. V našem šáreckém – lysolejáckém – a podbabáckém případě. Již jméno Podbaba to dosvědčuje – víme-li, že staří Slované nazývali dřevěné, přenosné sochy a sošky svých bohů “baby”. Podbaba bylo místo pod ochranou “bab” – ať již chovaných doma, nebo – představuji si – vystavovaných nad podbabskou skalou po způsobu totemů. – A ještě něco: pohřby, samozřejmě katolické, s muzikou. Průvod šel zvolna strmou cestou nahoru k Matěji. Tam ještě muzikanti smutně zahráli, jak se při pohřbu sluší. Potom vykonal kněz obřad u hrobu. Bedlivě jej sledoval bubeník s velkým bubnem. Jakmile kněz řekl “Amen”, vzápětí uhodil bubeník celou silou do bubnu – jako kluci jsme se divili, že to buben vydržel – a muzikanti začali hrát veselou “skočnou”, a v tomto veselém pochodu se šlo do restaurace “Břetislavka”. Tam již bylo uchystáno pohoštění – guláš, řízky, pečivo, pivo – ale to hlavní bylo: tam se tancovalo. Všichni museli tancovat, i nejbližší pozůstalí v černých šatech a se slzami v očích. Pouze staří a nemocní byli z této povinnosti vyňati. Tancovat, tancovat! Tomu zvyku se říkalo “zatancovat dušičku”. Dosud vzpomínám na tehdejší přátele a sousedy, jak tancují a tancují, a nejeden při tom pláče. – Víme-li, že staří Slované “tančili na hrobech” svých mrtvých, protože se báli, aby mrtvý nevstal a nestrašil je – tančili a tak “zadupávali” mrtvé, které oplakávali a současně se jich báli – pak je tu kontinuita daleko starší než tisíciletá. Co přetrvalo? Strach z neznámého, tajemného… Zadupat to! Ať to nestraší! Zadupat to!

Tak to bylo u nás ještě 1930 a jistě i později. Jakoby ještě hořel dávný oheň tam, kde stojí kostel, tak podobný těm, které rád maloval Josef Lada – také vždy na vršíčku. Dávný oheň dávného kultu…

Ale náš junácký oheň byl jiný. Kdyby byli přátelé profesoři Seifert a Langer nic jiného neudělali, než že objevili krásné místo na táboření u Lipt. sv. Jána a dali vzniknout “Waldenu” – patřil by jim náš dík. Hory, voda, louka, oheň. Junácký, zbojnický. Zpívali jsme:

Na Kraľovej holi jasná vatra svieti,
okolo tej vatry dvanásť hôrných dětí.
Ej švarná to junač, ako jeden všeci,
valaška im v pästi, karabín na pleci.
Opasku široků, pekných pár pištolí –
také deti rastů na Kraľovej holi…

Slovenský básník, lidovou písní inspirovaný, napsal:

Horí ohník, horí – na Kralovej holi…
ktože ho nakládol? dvanásti sokoli!

Dvanásti sokoli, sokolovia Tatier,
ako by ich bola mala jedna mater.

Jedna mater mala, v mlieku kúpávala,
zlatým povojníčkom bola ovíjala.

To sa, chlapci, to sa! Ak oltárne sviece!
keď idú po hore, celá sa trbliece!

A ten ich kapitán, jój to je velký pán!
Pérečko belavé, červoný dolomán…

Keď ide po hore – ako ranné zore…
keď ide po lesie, celý svet sa tresie.

Keď vatry rozložia v tatranskom pohorí
dvanásti stoliciam biely deň zazorí.

Keď k pánom hovoria, zabúri to v hore:
sem, panie, tie drahé, slovenské mozole!

Tehdy, ve “Waldenu”, jsme netušili, že Liptovský sv. Ján hrál významnou roli v životě Jánošíka a jeho chlapců. Jakou? Chceš to vědět? Můžeš-li, přečti si knihu Andreje Melicherčíka: Juraj Jánošík, vydalo 1956 Naše vojsko, Praha. Zbojnictví jako forma odporu lidu proti feudální moci mělo starou tradici, od konce 15. století v široké karpatské oblasti. V době Jánošíkově dostalo nový impuls povstáním Františka Rákócziho II, který svobodu vepsal na svůj prapor. Lid se k němu hrnul a prokazoval nadšení a obětavost. Povstání však bylo potlačeno – jím končí, jak píše Melicherčík – téměř stoletý zápas sedmihradské a uherské šlechty proti Vídni. Poražené vojsko. Chlapci se vrací domů – neradi. Okusili svobodu, boj, – naučili se střílet, zabíjet. Na památku mají mince, které Rákóczi II. nechal razit, s nápisem LIBERTAS. Říkali jim libertáše. Nedovedli se rozloučit s puškou. Zbojníci Jánošíkovy doby. Od jara do podzimu “chodili po zboji“ – přes zimu pomáhali v mlýnech i jinde, aby přečkali. Brali, loupili, co se dalo. Občas někoho zabili. Ale svoboda byla sladká. Jen ne znovu do roboty. Určitou dobu se celkem nic nedálo. Zbojnictví bylo něco jako nutné zlo. Až ten Liptovský sv. Ján, totiž: manželka tamního evangelického-luterského faráře se plavila na voru, byla přepadena a okradena Jánošíkovými chlapci. Byla to resolutní paní – obrátila se na Liptovskou stolici se žádostí o náhradu škody – protože ta má odpovědnost ze bezpečnost. To se rozhlásilo a již se hrnuly další žádosti. Dochází k energickému zásahu proti zbojníkům pomocí vojska. Nejen na Liptově. Na slovenské, polské, moravské-valašské, slezské straně. Soumrak zbojnictví. Tehdejší justice byla hrozná a za zbojnictví bylo mučení a trest nejvyšší. Chlapci tisknou v rukou libertáše jako talismany. Modlí se k Panně Marii, kterou považovali za svoji patronku… A tehdy, v době mučení a věšení, solidarisuje se poddaný lid s těmito chlapci – jsou to přece jeho děti. Solidarisuje se – písní, Jedinečný jev.

Pronásledovaný zbojník se utěšuje:

Tri dni ma naháňali, ale ma nedostali.
Tri dni ma ešte budú, ale ma nedostanú.

Jiný zpívá o šibenici, na kterou ho již brzo pověsí:

Éj kebych vedel, na ktorej viseť bych mal,
od spodu nahoru vybiť bych ju dal.
Od spodu tolary a k vrchu dukáty…

Opět jiný protestuje proti nespravedlivému, krutému trestu:

Éj čo som pokradol? Iba jeden kotár!
Už ma idú vešať na bystrický chotár.

A lid lká nad popravenými zbojníky – připomíná jejich jména:

Zabili, zabili dvoch chlapcov bez viny.
Jeden bol Kapusta, druhý bol Ursíny.

Nebo:

Juráš, milý Juráš, prečos opustil nás?
kde je tvoja múdrá hlava, pekne kaderavá?
kde opasčok tvoj strieborný, gombičkami vygombičkovaný?
Jój, jój, už ťa to nebrní, Juráško náš milý.

Jánošíkovi, zmučeném a nakonec pověšeném na hák za žebro, připisuje lidový pěvec nadlidskou sílu:

Štyry centy železa na svojich nohách mal,
a ešte si kol šibeně éj zahajduchoval.

Zůstal stesk po chlapcích, kteří sice loupili, brali, občas zabíjeli – ale zvolili svobodu, která chutná smrtí…

Jánošík, Jánošík, kde je tvoj palašík…?

V knížce “Vudkraft“ Brno 1939 čteme na stránce 17:

Obrátili jsme se nejprve na hrdiny našeho plemene – krále Artuše, Siegfrieda, Svatopluka, Pribinu, Žižku z Trocnova a jiné. Ale všichni ti jsou příliš mlhaví nebo nemají zvláštního vztahu k prostému životu v přírodě. Robina Hooda, Kozinu, Jánošíka, hrdiny našeho dětství, jsme zamítli z podobných důvodů; a také proto, že, zbaveni všeho kouzla nebo mythu, byli pouhými rebely.

Nehledě k tomu, že kouzlo a mythos mají důležitou funkci, věř, bolí mne ta dvě slovíčka “pouhými rebely”. Rebel – neměl v určité době, určité situaci, své oprávnění? Nebyly i v Čechách kdysi selské vzpoury oproti kruté feudální moci? “Dopadli jako sedláci u Chlumce” – zbylo přísloví. Zbojníky jsme v Čechách neměli, ale povstalce, kteří riskovali všecko, jsme měli.

Bída z lidí vlky činí –
vlky z lesů žene hlad…

… zpívali V + W v “Baladě z hadrů”, – Nechtěl bych se dostat zbojníkům do rukou. Nechtěl bych se dostat náčelníku Geronimo do rukou. Asi by to bylo značně nepříjemné. Ale ve své době, ve své situaci představují protest proti útlaku, proti nespravedlnosti – a tomu protestu rozumím. Vždyť to byl útlak, o jehož formách nemáme dnes ponětí. “Pouze rebelové”. Kde jsou časy Junácké obce Psohlavců a Horních chlapců… Něco během let vyvanulo, čeho je mi líto. Dvojnásob proto, že v našem světě – vedle toho, co je dobré a krásné – přibývá nespravedlnosti, útlaku, vykořisťování – utrpení statisíců a milionů volá do nebe (Gen 3,10) jako kdysi Kainova krev. Příroda je ničena brutálně, celé krajiny devastované (severní Čechy, kraje v býv. NDR), ničíme ovzduší s nepochopitelnou neodpovědností a krátkozrakostí. To je přítomnost naše a přítomnost světa, kde vraždění trvá – hned zde – hned tam, a USA jsou největším dodavatelem zbraní světa.

“Svědomí světa” neexistuje. Sdělovací prostředky referují o tom, co se politicky vyplácí. Je to hluboce deprimující. Vládnou monopoly. Vím, že nic nezměním, trápí-li mne to. H. D. Thoreau kdysi napsal “Je-li déšť dobrý trávě v horách, je dobrý i mě”. Solidarisuje se s trávou, s přírodou. To je dojemné. Ale trpí-li miliony lidí v Africe, zabíjí-li se v Etiopii a v Sudánu, – vraždí-li se Slované na Balkáně – a další a další a další – není mi to156 jedno,i když jsem daleko. Byli jsme vyučeni, modlíme-li se Otče náš, že slovíčkem "náš" myslíme celou lidskou rodinu, Ta rodina je nemocna, trpí a krvácí, To patří k mému a Tvému DNES. A v tomto DNES je krása -slunce,moúrá obloha- i hrůza pospolu. Jako junáci máme být dnes připravení k službě. Sou- časně máme k tomu pracovat,aby zítřek byl lepší, svobodněj- ší,lidštější, spravedlivější. Je v tom napětí /tak se to u- čeně říká/, ale toto napětí mezi dnes a zítra není jen v ju- náctví, je i v křestanství.Je v nás, Nejsem " revoluční typ" -ostatně jsme si revolučního dost užili v době, která je za námi. „le jako křesťan a jako junák jsem pro sociální,lidskou spravedlnost,i když to může znamenat být rebel a jít proti proudu. Kdo kdysi dávno vepsali tuto touhu a odvahu do vyznání našeho junáctví,udělali dobře, Mělo to a má světový rozměr. Čisté lidství není básnický výraz snílka, ale inspirující program humanistické evoluce /Dr Valovič/,kte- rý je v soulacu s našimi tradicemi. Nejsem pro idealisování, i když se bez určitého idealisování neobejdeme. Vážím si všech, kdo připravovali lepší zítřek, od dob nejstarších až po přítomnost. Vzpomínám, jak nám náš dru- žinový vůdce bratr Karel Bukovanský přinesl na schůzku denní tisk, který referoval o právě zemřelém vynálezci Edisonovi.To byl junák+ To byl junák! Ohníček si s Tebou hraje. Již - již myslíš, že usnul. Ale to se jen schovává ' Zavane větřík a znovu jsou tu plaménky, dva- tři- pět. Zdálo se, že poslední jiskřička šla spát. Omyl * Je pěkně schovaná a jen čeká na větřík, až zavane. Vidíš ji? To je hra, kterou umí ohníček dlouho hřát. Je rád, že u něho sedíme. Ze si vyprávíme. Ohníček umí naslouchat.To je jeho velké umění, Dr Valovič byl přesvědčen, že "Walden",i když shořel, žije. Ze v nás trvá jako duchovní skutečnost. Podobně je to s ohníčkem, o kterém mluví náš junácký básník Andy -s ohníčkem v Tobě. ?aké se někdy zdá, že spí...Ani na něj nevzpomeneš. Jdeš svou život- ní cestou a máš někdy starostí nad hlavu. Někde v šuplíku jsou upomínky na Tvá táborová, junácká léta. Najednou zavane větřík -a je to vše živé, přítomné, prožíváš to, cítíš to, vdechuješ to. Znovu jsi v junácké haleně, u malovaného kamenného sedátka ve waldenském sněmovním kruhu,157 Vidíš totem, jehož kořeny ukazují k nebi. Vidíš Rysí skálu a slyšíš táborového bubeníka, jak bubnuje a. svolává na sněm. Vidíš tváře, které jsi tak rád vídal -. Ne, nikdo jiný to ne- vidí - nemá tušení- život kolem Tebe jde ustáleným krokem - ale Ty pojednou prožíváš chvíli oživeného ohně. Vše je pří- tomné. Nechápeme. Nerozumíme. Je to záhadná skutečnost. Vše je přítomné. Chtěl bys volat - chtěl bys otevřít náruč.. Jsem zde + Jsem s vámi* Nád námi svítí hvězdy. Hasnoucí ohníček si s Tebou hraje na schovávanou. Není to krásné? Tajemně krásné?

Měl jsem Ligu rád

lesní moudrost, E. Th. Setona, Indiány, staré Slovany, všecko. Toužil jsem poznávat. Archiv Hlasatele. Vatry. Dnes, když se za tím ohlížím, vím, že se mi nepodařilo, co jsem si přál. Setkával jsem se s různými jmény – toužil jsem poznat tyto junáky – muže a ženy –; znát jejich život, jejich životní dílo. Pokusil se o to Míla Vavrda v Kronice hnutí Lesní moudrosti, věděl mnoho, a přece je to — nutně – dílčí. Prosil jsem Dr. Valoviče, aby napsal vzpomínky na svou práci v Lize. Slíbil – ale nemoc pokračovala a nenapsal je. Dějiny hnutí na Slovensku. Julo Kozmačuk s přáteli. Horní chlapci. Napsal o tom někdo? Nevím. V Lize bývalo mnoho učitelů a profesorů. Bylo možno pořádat zvláštní učitelské tábory. Byla řada lékařů. V Holešově jsem řadu let shledával informace, ale bylo pozdě. Zaujal mne MUDr. Julius Müller, Nový Rychnov u Pelhřimova. V roce 1930 je členem náčelnictva Ligy. O rok později je starostou Ligy. (Náčelníkem Dr. Valovič). Svůj úřad bral vážně – čteme, že navštívil Brno a přehlédl dosavadní práci náčelnictva. V roce 1932 dále starostou Ligy. Ještě v roce 1937 zůstává v této funkci. V roce 1938… A potom jeho stopa mizí. Starostou Ligy se nestane někdo přes noc. Co víme o jeho životě a práci? Ptal jsem se – nenašel jsem nikoho, kdo by jej byl znal. Psal jsem do Nového Rychnova u Pelhřimova, ale tam jen věděli, že se před léty odstěhoval. Škoda. Byl tu odborný učitel bratr Josef Krejčík z Brna-Židenic, předseda Sdružení moravských učitelů, přítel bratra profesora Karla Langera. Byl získán pro Setonovu junáckou ideu, přihlásil se do Ligy pro výchovu přírodou – Moudrost lesa a stal se jejím starostou (náčelníkem prof. M. Seifert, jednatelem prof. K. Langer). Tábořil u Waldenu a později vedl tamní tábor spolu s prof. MS. Nadšenec. Po spojení Lig byl členem náčelnictva (1929–1930). M. Seifert si jej tak cenil, že v něm viděl možného náčelníka Ligy. A přece jeho životní dráha náhle a tragicky končí – utopil se. Přítel prof. K. Langer zná podrobnosti – byl i později v kontaktu s Krejčíkovou rodinou. Zůstává vzpomínka na nadšeného junáka, od něhož bylo mnoho očekáváno. S moravskou citovostí hořel pro ideu, která jej zaujala. A byl tu profesor Vysokého učení technického v Praze, PhDr. Jindřich Uzel (omylem jsem několikrát psal pouze profesorJindřich Uzel – nadšený E. Th. Setonem, člen Ligy pro výchovu přírodou. Oceňoval Svitek březové kůry pro jeho základní koncepci. Když vyšla 1926 jeho kniha “Příroda evangeliem” u B. Kočího v Praze, uvítal ji prof. M. Seifert nadšenými slovy:

To o čem my myslíme, na čem stavíme, veliká synthesa filosofie a náboženství přírody, to našeho českého učence, profesora zoologie na české technice, přivedlo k napsání této knihy. I kdyby se nebyl přihlásil k nám – čehož si tolik vážíme – byl by naším bratrem touto knihou, těmito myšlenkami.

(Moudrost lesa – Hlasatel č.1 – leden 1927)

Oba náčelníci, prof. MS i Dr. Valovič, viděli ve zmíněné knize filosofické vyjádření woodcraftu. I když bývaly doporučovány i jiné knihy – zejména Dr. Hoppe: Přirozené a duchovní základy světa a člověka, – jedině knize prof. Dr. Uzla byl přiznáván tento význam. Znovu v ní listuji, čtu závěrečné kapitoly

V – Theologie:

Kap.16 Jaký by Bůh musel býti, kdyby existoval

Kap.17 O pravděpodobnosti existence Boží lze se přesvědčiti rozumem

Kap.18 Jistoty o existenci Boží nebudeme ve svém nitru

Kap.19 Bůh a svět

VI – Život dle řádu přírodního

Kap.20 Rozmluva s Bohem, modlitba a bohoslužba

Kap.21 Láska k bližnímu a spolutvorům vůbec

Kap.22 Svatý život podle přírodního řádu

Kap.23 Opojení Bohem a inspirace

Kap. 24 Člověk duchovní

Uvádím názvy kapitol, abych probudil Tvůj zájem. Abys vyhledal a přečetl knihu, která byla filosofickým vyjádřením woodcraftu, jak mu prof. MS a Dr. Valovič rozuměli. Nebylo by dobré, aby upadla v zapomenutí. To, co duchovně nabízí, není cesta církevní. Ale je to hluboká cesta duchovní, tak prostě, jasně vyjádřená, že ve woodcrafterské literatuře neznám obdobu. To, co říká – o člověku a Bohu – je odezvou mnohé hluboké moudrosti, kterou církev dobře zná.

Daruj mi, Ó Pane můj a Bože, rozum, který by Tě poznával, horlivost, která by Tě hledala, moudrost, která by Tě nalezla, obcování, které by se Tobě líbilo, vytrvalost, která by v Tebe důvěřovala, důvěřivost, která by Tě konečně při skonání svém objala… (str.171). – Zde autor cituje Tomáše Aquinského. A dokládá: Bohoslužba dle evangelia přírody jest žíti ctnostně, což znamená žíti vědomě a dobrovolně podle řádu přírodního z lásky k Bohu a zejména účinně milovati svého bližního a spolutvory vůbec, ba celou přírodu. Mluvíme-li s Bohem, musí se to díti na každý způsob co nejuctivěji, neboť s kým můžeme mluvit vznešenějším, ctihodnějším, dokonalejším a mocnějším? – Tak vedle knih, které v naší době tvořily woodcrafterskou literaturu, patří Uzlova kniha mezi základní. Je dobré to vědět.

Jakoby autor věděl, jakou závažnost má právě tato závěrečná část knihy, dále na ní pracoval, volně, svobodně. V roce 1936 vychází přepracované dílo pod názvem “Die Natur ein Evangelium” vlastním nákladem autorovým. Již jsem Ti vyprávěl, jak jsem exemplář předal E. Th. Setonovi “s poklonou autorovou”. Od strany 110 – VI. Kapitel – Der Seelen Wiederkehr až po závěrečná slova na str. 251 – VI. Verklärung – je to snad v podstatě známé, ale přece nové, rozšířené, a vyjádřené s takovým vzletem, že se to řadí k tomu nejlepšímu, co známe. Hluboká kapitola Die Gottverbündeten (str. 213) končí zvoláním:

Götiger Vater, lasse in Dank mein ganzes Wesen in Dir aufgehen! Nun habe ich Sorgen und Furcht und alles Leid überwunden. Ich habe den Himmel auf Erde gefunden.

Jestliže “Příroda evangeliem” vyjadřuje filosoficky woodcraft, pak přepracované a v závěrečné části rozšířené německé znění “Die Natur ein Evangelium” představuje woodcrafterský duchovní skvost. Na straně 260 uvádí autor m. j. E. Th. Setona mezi těmi, kdo jej ovlivnili a jimž je zavázán vděčnosti. A přece se vrací ta otázka, kterou jsem na počátku položil: co víme o bratru prof. PhDr. Jindřichu Uzlovi? O jeho životě, působení, dalším literárním díle? O jeho manželce – jeho rodině? Spolupracoval s časopisem “Vesmír”. Své filosofické these předložil německy 1934 na Mezinárodním kongresu filosofickém v Praze. Byl v kontaktu s Československou jednotou výchovnou a humanitní v Praze, i s Dr. Alexandrem Sommer-Baťkem.

Být v přírodě bylo mu vnitřní potřebou. Měl chatu v Klánovicích u Prahy –, to byl jeho “Walden”. H. D. Thoreau i L. N. Tolstoj byli jeho oblíbení autoři. S nimi mu bývalo dobře… Přišel závěr cesty. Psal o něm. Tušil za smrtí pokračující život… Náš bratr PhDr. Jindřich Uzel, filosof a pokorný poutník za věčnou Pravdou. V Hlasateli – květen 1946, str.101 – byla zpráva:

Profesor pražské techniky PhDr. Jindřich Uzel, autor knihy “Příroda evangeliem”, zemřel dne 19. května 1946 ve věku 78 let v Praze, v Baxově sanatoriu. Pohřbu se zúčastnili dva zástupci našeho hnutí. Ještě 19. dubna t. r. nám napsal „Starý Medvěd“ – jak se sám nazývá – srdečný dopis.

Jistě že zesnulý patřil do rousseauovského okruhu, jako E. Th. Seton, jako prof. M. Seifert a jiní. Idealisování přírody – idealisování styku člověka s přírodou. Bratr PhDr. Uzel se nebál vyslovit a psát slovo Bůh. Šel k němu cestou, kterou v obou knihách vyznačil. Touhu po něm, výšiny – vyjádřil s takovou vroucnosti, že představuje vrchol – že to je klenot v naší woodcrafterské literatuře. Bůh různým způsobem volá – různým způsobem k sobě vede. Bratr Dr. Uzel uslyšel volání a šel.

Grosser Gott, Du Schöpfer der Natur, erlaube uns, dass wir Dich durch sie erkennen, bewundern und lieben lernen.

Im Lichte, Deinem weltenbauenden Hauche, beten wir Dich an, o Herr!

Im lodernden Feuer beten wir Dich an, o Herr!

In der Sonne beten wir Dich an, o Herr!

Im Monde beten wir Dich an, o Herr …

Für die Wohltat des Lichtes, des Feuers und der Wärme, danken wir Dir, o Herr? … Alle Menschen aus Liebe zu dir zu lieben versprechen wir Dir, o Herr!

Existuje-li woodcrafterská obdoba Písně Bratra Slunce, pak je bratr Dr. J. Uzel jejím nadšeným zpěváčkem.

Jako dítě

které si hraje, skotačí, divočí, a najednou usne a drží milovanou hračku v ručce – tak i hasnoucí ohníček vzplane mnohokrát, když větřík zavane, ale nakonec se unaví, jako to děťátko, a poslední jiskra zavře očka a usne v popeli. Tak je to s naším ohníčkem. Čas pokročil – hvězdy se na nás dívají a od lesa táhne chlad. S ohníčkem se hned nerozloučíme. Víme, že usnul – budeme mluvit tiše, abychom ho neprobudili. Docela tiše.

Poslední vyprávění a vzpomínání bude o mamince. Narodila se 1895 v Podbabě, v malém domečku blízko viaduktu. Za dávných časů byla v tom domečku pošta. – Maminka se mnou všecko prožívala, když jsem se vracel z tábora, přezpíval jsem jí všecky písničky, co jsem se tam naučil. Některé potom zpívala se mnou. Když maminka vařila, míval jsem na starosti oheň v kamnech, aby neuhasl. Právě to se mi ale stávalo a potom jsem jej všelijak rozfoukával a křísil. Maminka mi říkala: ty Ohnivče! Četla knihy, které mne zaujaly. I Swami Vivekananda: Karma Yoga – kterou mi doporučili ve Waldenu. Přišel čas, že jsem byl zaujat Selmou Lagerlöfovou – snažil jsem se získat vše, co od ní vyšlo česky a – podařilo se mi to. Když maminka přečetla löwensköldovskou trilogii (Löwensköldův prsten – Charlotta Löwensköldová – Anna Svärdová), říkala mi Karel Artur. Ty jsi můj Karel Artur. Plakala, když četla “Císař z Portugalie”. Četla i “Světice a její blázen” od Agnes Güntherové (Růže – Dušinka, to byl můj ideál) a od té doby užívala rčení: nepřetěš se. Jendo, nepřetěš se… když k nám chodil můj kamarád a mohykánský spolunáčelník Robert, rád si s maminkou povídal. Často říkal: závidím Ti Tvé rodiče. Můžeš si povídat s tatínkem, s maminkou. To u nás není. (Jeho tatínek byl mimořádně málomluvný člověk – jeho maminka toho napovídala dost – německy, ale Robertovy woodcrafterské zájmy byly mimo její okruh). Tak plynul čas. Všecko jsem mamince říkal. Když k nám kdysi v Praze přijížděl někdy prof. M.Seifert, snažila se, aby se mu u nás líbilo. Když jsem si psal s Dr. Valovičem, sledovala to se zájmem. Plakala, když Dr. Valovič psal roztřesenou rukou na lístku, že je po těžké operaci. – Chystala mne na tábor a uměla US-tornu lépe vázat, než já. Dej to sem – Ty jsi neprakta! Věděla o woodcraftu a o Lize všecko, protože jsem jí to říkal. Když čas uzrál, a našel jsem své místo na kazatelně, přijížděla a poslouchala má kázání. Některým rozuměla lépe, než ostatní. Četla povídky, které jsem psal, dříve než byly uveřejněny. Neměla to lehké – tatínek byl nervově nemocný a zhoršovalo se to. Již to nebyl vzletný řečník sokolský a politický. Nemocný člověk s bolavou hlavou. Celá léta tatínka bolela hlava. Děti, buďte zticha, říkala nám maminka – tatínka bolí hlava… Myslíš si, že tu maminka bude stále. Ale tak to není. I maminka nakonec usne – jako ten náš ohníček… Maminka měla k stáru dvě velké lásky: ruského spisovatele A. P. Čechova, a našeho básníka Jaroslava Seiferta. Ráda chodila do přírody – zhluboka dýchala a cítila se pěkně. Několikrát jsme spolu šli šáreckým údolím – tam chodila s tatínkem, když se namlouvali –. Vzpomínala, jako starý člověk rád vzpomíná. Její hlas dávno nebyl ten zpěvavý, jak jsem jej jako dítě slýchal. Ale byl stále maminčin. Závěr života byl v Sezemicích u Pardubic – tam dožila u mé sestry. Zemřela 31. prosince 1977, jako téměř 83 letá.

Moje maminka – můj důvěrník a kamarád. Kdysi mi poslala výstřižek z novin s básní Jaroslava Seiferta, s datem 1. 1. 1966.

Tou básní se s Tebou loučím – tou ukončuji vyprávění a vzpomínání, co by se na dlaň vešlo. Ohníček již spí. A Tebe čeká nové ráno a nový den.

Co Ti dám na rozloučenou? Co Ti odkáži? Podej mi obě ruce, ať Ti je stisknu. Dívej se mi do očí. Tak.

Odkazuji Ti touhu.

Z celého srdce, z celé duše Ti odkazuji touhu…

Píseň

Jaroslav Seifert

Bílým šátkem mává,
kdo se loučí,
každého dne se něco končí,
něco překrásného se končí.

Poštovní holub křídly o vzduch bije,
vraceje se domů:
s nadějí i bez naděje
věčně se vracíme domů.

Setři si slzy
a usměj se uplakanýma očima,
každého dne se něco počíná,
něco překrásného se počíná.

Svobodné Slovo 1. 1. 1966.

Ve Waldenu – symbolicky – 18.VIII.91.

Slovo na rozloučenou

a poděkování. Vyprávěl jsem Ti. Vzpomínal. Uvažoval. Jestli někdo jinak vidí tu neb onu osobnost či událost; jestli má jiný názor, má na to právo. Každý vidíme svýma očima a cítíme svým srdcem. – Snažil jsem se, aby v textu nebyly chyby – ale jistě tam jsou. Prosím Tě, oprav si je. Dle smyslu věty poznáš, co tam má správně být. Děkuji Ti. – Vyprávěl jsem Ti o jednom chlapci. Mluvil jsem s ním o noci, kterou tehdy prožil. Je názoru, že to, co mu bylo řečeno, nebylo myšleno s obecnou platností, ale bylo určeno pouze jemu, vzhledem k jeho tehdejšímu vnitřnímu stavu. – Zmiňoval jsem Námořní muzeum v Amsterdamu. Správně: Tropenmuseum. – Strážce totemu, Prof. MS měl tuto funkci od března 1932 do počátku ledna 1933. A znovu od 3.května 1936 do března 1939. – Upřímně děkuji bratru prof. Karlu Langerovi za informace o Andym a J. Krejčíkovi – dvou věrných junácích. I bratru Zdeňku Teichmanovi, který pro tyto vzpomínky vyžádal od vdovy po Dr. E. Voglovi - Wučičkovi materiál, který jsem mohl použít. Dík oběma. Jsem rád, že jsem mohl číst “Moje vzpomínky na spolupráci s Přemyslem Pitterem a Olgou Fierzovou a dalšími přáteli Milíčova domu“ z pera Zd. Teichmana. Je to významné svědectví. Nakonec dík bratru a příteli MUDr. Milanu Vackovi, který mi poskytl data o Dr. Janu Hořejším, vyzval mne k napsání vzpomínek a spolu se svými brněnskými skautskými přáteli umožňuje jejich vydání. Je to dar pro mne! Díky Vám všem, přátelé!

Nakonec pár slov osobních. Byl jsem třicet let v duchovní službě obnovené Jednoty bratrské. Jako kazatel v Potštejně, v Orlických horách. Jako farář v Holešově na Moravě. Počátkem května 1985 jsme se s manželkou trvale vystěhovali do NSR, abychom měli na závěr života možnost svobodného kontaktu s dětmi a vnučkou. Dcera a vnučka žijí v Nizozemí, syn v Berlíně. Více než pět let jsme žili v Horním Hesensku. Od října 1990 jsme našli nový domov v Dolním Porýní, blízko nizozemských hranic. Nizozemí je pro mne spojeno se vzpomínkou na prof. M. Seiferta. Měl tam pacifistické přátele – psal do jejich časopisů. Jezdil tam. O návštěvě u Frederika van Eedena napsal pěknou knížku… Čas plyne. Jsme daleko. Ale pouze na kilometry. Vnitřní spojení zůstává. Vzpomínky u hasnoucího ohníčku jsou toho důkazem. S modrou oblohou!

Kleve, 18.srpna 1991.

OBSAH:

Ani nevíš, jak jsem rád	3
Jsem vděčný	4
Chci Ti Vyprávět	10
Je to potíž se stářím	21
Jsou to někdy zvláštní cesty	32
Věříš na náhody	37
Walden — co je to?	38
Isawané měli jiný názor	51
Hradec Králové	57
Naše baletka baletí	64
Jesete zdráv?	69
Znáš Hovory s TGM?	77
Když se večer stmívá	81
Návštěva ETS v Praze	84
Mluvil jsi s ním?	93
Vzpomínám-li	95
Enyky benyky kliky be	100
O chléb vezdejší	105
Víš co, budeme se dívat	113
Bratr profesor Langer	119
Jeden známý Jezuita	124
Uzavřené kruhy	129
Píseň Bratra Slunce	130
Nepustím Tě	135
Ideální představitel	137
Být první	147
Je důležité znát	150
Ohníček si s Tebou hraje	151
Měl jsem Ligu rád	158
Jako dítě	162
Píseň – Jaroslav Seifert	164
Slovo na rozloučenou	165
Obsah	166

Jan Niebauer

U HASNOUCÍHO OHNÍČKU

Trochu vzpomínek a zamyšlení, jen co by se na dlaň vešlo

Výtvarný doprovod Ladislava Ruska

V redakční úpravě Břetislava Škaroupky

vydal v prosinci 1991

ŠRÁMIZDAT BRNO

v počtu 30 xerokopií

z nichž tato má číslo

a jejím majitelem je

---